Délský potápěč

Jižní Korea čelí demografické krizi

Autor: David M. Zsutty

Už tak velice nízká porodnost v Jižní Koreji se v roce 2023 dále propadla na pouhých 0,72 dítěte na ženu, což je přibližně jen třetina hodnoty nutné pro zachování velikosti populace (2,1). Na webu BBC se dokonce objevil článek, jehož autorka si klade otázky, proč se tolik Korejek rozhodlo zůstat bezdětných. Jižní Korea a její děsivá situace nám ovšem může posloužit jako užitečná případová studie demografického úpadku, jelikož země není na rozdíl od většiny západních států ovládána k většinovému obyvatelstvu nepřátelsky naladěnou elitou.  Naopak, celá řada jihokorejských politiků opakovaně označila nízkou porodnost za „celonárodní problém“, bez nějaké snahy využít jí jako záminku k otevření stavidel masové imigrace. Problémem pak v Jižní Koreji pochopitelně není ani bělošská etnická etnická neuróza či vina. Díky tomu můžeme oddělit a prostudovat další proměnné, a tak se přiblížit možným řešením pro budoucnost, v níž budou nepřátelské elity v našich zemích sesazeny ze svých pozic.

Některá tvrzení z odkazovaného článku BBC můžeme okamžitě takříkajíc zmuchlat a zahodit do koše. Silně pochybuji, že něco tak banálního jako domácí práce je skutečnou podstatou problému neochoty žen rodit. Pokud by to byla pravda, jejich dekadence by byla natolik hluboká, že jakékoliv pokusy o záchranu nestojí za tu námahu. Krtinec domácích prací však snadno vyroste v horu, není-li dosaženo správné rovnováhy mezi kariérou a soukromým životem, což bylo z celého článku BBC o Jižní Koreji zjištění asi nejnápadnější.

Continue Reading

Myšlenky jsou odpovídající dvoranou k nesnadno přístupnému paláci „obrysů morfologie světových dějin“. Příležitostí, jak znovuobjevit jeho základy, hojnost a krásu.

Knihu Oswald Spengler – Myšlenky lze objednat ve znovuotevřeném knihkupectví Délského potápěče! Obchod je ve zkušebním provozu, proto veškeré připomínky, návrhy a doplňky přivítáme na našem redakčním mailu.

U Délského potápěče dochází k bezprecedentní situaci: namísto obvyklé periodicity jeden knižní titul ročně, a to na podzim, jsou tu dvě knížky vyšlé těsně za sebou a na jaře! Stalo se to shodou různých okolností, nevyšel ani náš záměr, aby vyšly alespoň společně – rozešly se termíny. Jde o stav výjimečný a nebude se opakovat, naopak, přinejmenším do konce letošního roku u nás s největší pravděpodobností nevyjde již nic, vyjma snad nějakého dotisku (co Degrellovy Planoucí duše?).

Obě knihy, Poundova i Spenglerova, obsahují zjištění a postřehy platné i pro dnešní dobu. Obdoby s nynějším politicko-ekonomickým děním jsou tak nápadné, že ani není třeba na ně příliš upozorňovat. O vizionářství autorů se přitom jedná jen zčásti, spíše je to tak, že obdobnosti v nastavení vládnoucího systému („poměry“), pod jehož tlakem žili oni a v němž stále žijeme i my, vytvářejí ve své podstatě obdobné jevy a skutečnosti. A určité vyhraněné povahy, surové i kultivované (obecným i zvláštním) studiem, na ně reagují odmítnutím a odporem.

Spenglerovy Myšlenky provází anotace „Pilíř, o nějž se lze opřít v otřásajících se časech zániku Západu a jeho přeměny ve světovou civilizaci všech kultů a ras.“ Zde je místo ji trochu rozvést – sousloví „zánik Západu“ pochopitelně odkazuje k autorovu nejznámějšímu dílu; Západem je v něm však míněn okcident (Abendland) jakožto nástupnické státy západní části říše římské, protipól části východní, byzantského a později pravoslavného a mohamedánského orientu. Nikoli tedy jen a pouze Západ (west–ouest) v moderním smyslu coby tvůrce „obchodně-kapitalisticko-tržního-modelu civilizace“ (Dugin), který vznikal při vodách Atlantiku přibližně až od konce sedmnáctého století a k němuž se tak horlivě ze své žabí perspektivy hlásí nynější správci eurozóny Česko pro cizí vládce – vždyť tento west-ouest stejně jako instituce Evropské unie není totožný ani s neskonale hlubším a vyšším pojmem Evropy!

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Oswald Spengler

Telegrafická odpověď na anketu amerického magazínu Cosmopolitan

Na otázku, zda bude někdy možný světový mír, může odpovědět jen znalec světových dějin. Být znalcem světových dějin však znamená znát lidi podle toho, jací byli a vždy budou. Většina lidí nikdy nepochopí, že velký rozdíl spočívá v tom, zda o budoucích dějinách uvažujeme podle toho, jaké budou nebo jaké bychom je chtěli mít.

Mír je přáním, válka je faktem a lidské dějiny se nikdy nestaraly o lidská přání a ideály. Život je bojem mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, bojem mezi jednotlivci, společenskými třídami, národy a státy, ať už se odehrává v hospodářské, sociální, politické či vojenské formě. Je to boj o moc, o prosazení vlastní vůle, výhody nebo vlastního názoru na to, co je užitečné a oprávněné, a pokud selžou ostatní prostředky, člověk se vždy chopí toho posledního, totiž násilí.

Jednotlivce, který používá násilí, můžeme nazvat zločincem, třídu považovat za revoluční či za vlastizrádce, národ za krvežíznivý, ale na věci to nic nemění. Dnešní světový komunismus má své války za povstání, koloniální říše za pacifikaci cizích národů, a pokud by byl svět jednotným státem, nazývaly by se války povstáními. To vše jsou jen rozdíly ve slovech. Nebezpečným faktem je, že dnes mluví o míru jen bílé národy, nikoliv mnohem početnější barevné národy. Dokud tak mluví jednotliví myslitelé a idealisté – mluvili tak ve všech dobách -, nemá to účinek. Pokud se stanou celé národy pacifistickými, jde o symptom sešlosti věkem. Nejedná se o silné a neopotřebované rasy, ale o zřeknutí se budoucnosti, neboť pacifistický ideál znamená konečný stav, který je v rozporu se skutečností života.

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

První dojem, kterým naše civilizace od poloviny 18. století působí, je její racionalistický charakter. Ona taková je a zároveň není. Z původního dvojího rozumu – velmi zjednodušeně řečeno rozumu analytického a kalkulujícího na straně jedné a rozumu receptivního, nazírajícího na straně druhé – uznalo osvícenství pouze ten první z nich a spojilo jej s analýzou empirických dat. Původnímu „intellectus“ bylo odebráno právo na poznání skutečnosti, tedy právo na pravdu. Intelekt byl vykázán do oblasti tajemství jakožto „pouhá“ intuice čili cosi mystického. Tak byla degradována převážná část dosavadního poznání, jak bylo předáváno tradicí. Protipólem zjednodušeného rozumu analyzujícího data se staly emoce v různých podobách, včetně původního intelektu, který se náhle stal iracionální „intuicí“. Takto ochuzený rozum je ve skutečnosti velmi labilní, dnes se zdá, že jej bude možné (na rozdíl od vlastního intelektu) nahradit tzv. umělou inteligencí. Proti ní se namítá, že sice „rozum“ nahradit může, nikoliv však emoce. Tato humanistická námitka se opírá o to, že redukcí rozumu na pouhé ratio se v novověku dostaly právě emoce do pozice podstaty lidství. V tomto smyslu je nová civilizace spíše emocionální než rozumová, zatímco středověk byl naopak věkem plného rozumu.

Continue Reading

První část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

Přímým Spenglerovým pokračovatelem byl Angličan Arnold J. Toynbee. Centrálním pojmem jeho teorie byl pojem „srozumitelné oblasti historického zkoumání“. Toynbee dobře pochopil, že příslušník určité civilizace jen stěží chápe myšlení místně i časově vzdálených civilizací, a to učinil základem své metody. Napřed prozkoumal prostorový a časový rozsah studovaného civilizačního útvaru a pak metodicky hledal „společnosti téhož druhu“ a přitom zkoumal jejich vztahy do minulosti. Tak se po spojnici mezi společností zanikající a novou dopracoval k pojmu „spřízněnosti“ civilizací, jež na sebe navazují, ale přesto vykazují relativní diskontinuitu v kontrastu s jednotlivými „kapitolami“ téže civilizace. Nakonec studuje, jak dochází k zániku staré a vzniku nové civilizace. Rozpad civilizace podle Toynbeeho není dán nutným civilizačním vyčerpáním a rozpadem kulturních hodnot, nýbrž závisí na tom, jak se zachovají příslušníci civilizace, zejména v krizových situacích. Je to prý úpadek morálky a opojení pýchou, které vedou k rozkladu společností. Teprve pak nastává samovolný konec civilizačního útvaru. Oproti Spenglerově důsledné filosofické koncepci tak anglický historik staví – puzen novověkou manýrou – bezradný anglosaský sociálně psychologický behaviorismus.

Continue Reading

Český pohlavní umělec, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Marek Ther, civilizované Ono!

Druhá část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

„Ale když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská nabývala převahy, tehdy (se) … kazili a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, … ale lidem neschopným viděti … zdáli se právě tehdy (Atlanťané) nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí.“   Platón:  Kritiás 121 b.

Když mořeplavec dojde k závěru, že ztroskotání jeho korábu je zřejmě neodvratné, a neztráceje naději hledá spásu, pak je důležité, aby nepozbyl rozumu a v první řadě se zorientoval. Musí si ujasnit, kde se nachází, a podle toho hledat východisko. Jestliže se splete a nesprávně lokalizuje svou polohu, ohrozí tím celou posádku lodi. Mnohé lidi v dnešní době zachvacuje podobný pocit a kladou sobě i druhým otázky týkající se povahy, budoucnosti a možností záchrany (v módě je dnes naivní výraz „udržitelnost“) naší civilizace. Ukazuje se, že lidé nejsou v drtivé většině schopni určit správnou polohu své lodi. Zkusme to zjednodušenou formou udělat za ně.

Hlasy volající SOS se velmi různí, ba dokonce si protiřečí. Někdo zoufá nad stavem „západní“ civilizace, druhý ji chce hájit i s jejím způsobem života před najatými nájezdníky zvenčí. Jedni se dovolávají „křesťanského základu“ naší civilizace, jiní obhajují její sekulární a tolerantní charakter. Tu se ozve obhájce humanismu, jindy zas slyšíme nářek nad „koncem Evropy“. Jak si to lze vysvětlit?

Continue Reading

Autor knih jako jsou „Mýtus, jazyk a kulturní antropologie“, „Od prvotního jazyka k rase“ či „Jitro árijců“ hovořil s naším spolupracovníkem…

Proč jste odešel z FF ZČU a vrátil jste se po dvaceti letech do Prahy?

Bylo to čistě osobní rozhodnutí zahájit nové životní období a opustit prostředí, které již neposkytovalo inspirativní podněty a výzvy. Do Plzně jsem odešel ve druhé polovině devadesátých let se záměrem založit novou filozofickou fakultu s atraktivním spektrem oborů, zajímavou výukou a kvalitním vědeckým programem. Když jsem v roce 2005 po skončení druhého období ve funkci děkana předával fakultu svému nástupci, měl jsem pocit, že jsem ve své aspiraci uspěl. Na fakultě a na univerzitě obecně se bohužel zhoršily mezilidské vztahy a personální složení představovalo závažnou překážku dalšího rozvoje. Bohužel, v celé České republice prochází vysoké školství z řady konkrétních důvodů dlouhodobou stagnací a intelektuální vyprázdněností. V Praze jsem musel budovat nové sociální vazby. Byl jsem často nepříjemně překvapen, do jaké míry se někteří moji bývalí přátelé přizpůsobili oficiální ideologii a stali se konformními a intelektuálně uzavřenými. Existenční tlak a obava ze ztráty zaměstnání či postavení a společenské ostrakizace a izolace jsou příliš silné. V mnoha ohledech to připomíná období normalizace, přičemž míra dobrovolné indoktrinace a rezignace na samostatné myšlení je bezpochyby větší než v osmdesátých letech dvacátého století.

Jaký máte osobní vztah k indoevropské tripartitě (Georges Dumézil) a k náboženství obecně? Ještě dnes občas sahám po Vašich skriptech Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Nezanechalo na Vás studium indoevropských archaických ideologií nějakou duševní usazeninu?

Continue Reading

Civilizace podle Spenglera

Autorka: Margot Metrolandová

Mezi novináři se dlouhá léta traduje (a dnes to často opakují bloggeři a lidé na sociálních sítích) výrok Oswalda Spenglera, že jsme se ocitli na konci civilizace. Vždyť přece napsal Zánik Západu, nebo ne? Krom toho je pro něj poslední fází civilizace caesarismus, kterým jsme prošli před mnoha desetiletími – tak se to alespoň říká – érou Dolfa & Mussa.

Samozřejmě je to celé nesmysl a málokoho asi překvapí, že se toto zkreslené vylíčení rozmohlo ve 30. a 40. letech, kdy byl Spengler ex post obsazen do role proroka národně socialistického Německa. Než se k tomu ale dostaneme, dovolte mi podoktnout, že výše nastíněnou interpretaci „caesarismu“ lze snadno vyvrátit i letmým pohledem do přílohy „Historická morfologie“ na konci Zániku Západu.

Continue Reading

Spengler

Autorka: Margot Metrolandová

„Onen hlad feláhů po míru, po ochraně proti každému narušení každodenní rutiny, proti každé formě osudu jako by naznačoval ochranné mimikry před chodem dějin, lidský hmyz, který vystaven nebezpečí hraje mrtvého, ‚happyend‘ prázdné existence, nuda, jež dala vzniknout jazzu a černošským tanečkům v pohřebním průvodu za velkou Kulturu.“…

Oswald Spengler — Hodina rozhodnutí

Francis Parker Yockey bývá obvykle označován za spenglerovského filozofa. Oswald Spengler, jehož Yockey připomíná v Imperiu i kratším dílku Enemy of Europe (Nepřítel Evropy) ovšem není ten trpělivě a těžkopádně vysvětlující pedagog ze Zániku Západu –  Yockeyho autorský styl mnohem více připomíná Spenglerův polemický manifest z roku 1933, Jahre der Entscheidung (Léta rozhodnutí /často překládané jako Hodina rozhodnutí nebo Rozhodující hodina podle anglického překladu C. F. Atkinsona The Hour of Decision – pozn. DP/).

Continue Reading

Zednářský univerzalismus v pojetí Jeana Delvillea

Autor: Collin Cleary

Poznámka:

Následující esej původně byla závěrečnou částí recenze Collina Clearyho na knihu Ricarda Duchesneho The Uniqueness of Western Civilization. Protože je v ní ale obsaženo příliš velice důležitých postřehů, než aby zůstaly „zastrčené“ na konci velice rozsáhlé knižní recenze, upravil jsem ji tak, aby fungovala i jako samostatný útvar – Greg Johnson.

Dokonce i ve většině moderních Zápaďanů – ano, i u našich politicky dokonale korektních akademiků – se dosud skrývá jakýsi míhavý záblesk starobylé, indoevropské thymotické přirozenosti. Jasně je to patrné z polemické povahy levicového akademického diskurzu. A jak zdůrazňuje Ricardo Duchesne, jejich kritika Západu názorně dokládá odvěkou negativitu Západu vůči sobě samému, západní „krizi svědomí“, což může být pro mnohé pravicové kritiky levice možná to úplně nejobtížněji pochopitelné. Sebevražedná nenávist k vlastnímu, u západních levičáků tolik rozšířená, jako by se vzpírala veškerému vysvětlení a zdá se tak být projevem čirého šílenství.

Lidé na pravici samozřejmě mají po ruce pohotová vysvětlení: sebenenávist sžírající Evropu i evropskou diasporu se podobá nakažlivému moru šířenému Neevropany, kteří s jeho pomocí chtějí manipulovat Evropany ve svůj vlastní etnický prospěch. Takováto manipulace by však nebyla možná, kdyby Evropané neprojevovali vrozené sklony ke schopnosti nemilosrdné a často až sebevražedné sebekritiky. Tento protizápadní duch evropské levice sice dost možná skutečně je pošetilý, nepoctivý a má katastrofické důsledky – není však ne-západní.

Continue Reading

Vysoká kultura nadčlověka: Budoucnost Západu

Autor: Ted Sallis

Dají se ještě Západ a jeho národy zachránit? A jak toho dosáhnout, zvlášť hovoříme-li o dlouhodobém řešení a ne nějakém horkou jehlou šitém „záplatování“? Může vzniknout nová západní vysoká kultura, která by zajistila přetrvání západních národů v delším časovém horizontu? A jak by taková kultura měla vlastně vypadat?

Budu vycházet z toho, že čtenáři jsou obeznámeni se Spenglerovým civilizačním modelem, který v podstatě převzal ve svých pracích o Západu a jeho možné budoucnosti i Francis Parker Yockey. Z jara, léta, podzimu a zimy vysoké kultury je „zima“ stadiem nastupujícího zapomnění. Alespoň dle mého soudu (a Michael O’Meara se mnou zdá se v tomto souhlasí) je zjevné, že se nacházíme v „zimě“ naší stávající moderní západní (tj. „faustovské“) vysoké kultury. Zachycena v tomto procesu rozkladu a zbavena nějaké dominantní organizační zásady, jež by jí dodala duchovní strukturu pro další existenci, bílá rasa umírá – neschopna reprodukce, nahrazována vetřelci, aniž by tomuto zániku Západu alespoň přiměřeným způsobem vzdorovala.

U skutečných ročních období po zimě vždy přichází jaro. Platí ale totéž i pro konkrétní národy a jejich vysoké kultury? A jestliže civilizační obroda povede k dlouhodobému rasovému zachování, neměli bychom se přinejmenším zabývat možnostmi, jež se snad nabízejí?

Continue Reading

Spengler: „Kultura a civilizace – to je organismus zrozený z krajiny a mechanismus vzniklý z jejího nahrazení“

Autor: Tomislav Sunić

Oswald Spengler (1880-1936) se před 2. světovou válkou těšil značnému vlivu na myšlení evropských konzervativců a přestože jeho obliba po válce poněkud upadla, ve světle znepokojivého stavu současného zřízení jako by jeho analýzy znovu nabývaly na popularitě. Novější literatura plná temných postmodernistických motivů naznačuje, že Spenglerova proroctví úpadku si dnes zdá se nacházejí příznivce na obou pólech politického spektra. Odcizující povaha moderní technologie a společenský a morální rozklad dnešních velkoměst dodávají Spenglerovým předpovědím přicházejícího úpadku Západu na věrohodnosti. Stále více evropských i amerických autorů vnímá permisivní liberální stát jako garanta „měkké“ totality, jež ovšem stejně snadno může nastavit kurz k sociální entropii a skončit nástupem totality „tvrdé.“ 1]

Continue Reading

Požár v katedrále Notre-Dame

Autor: Morgoth

Jedna starobylá britská legenda vypráví o skotském králi Robertu Bruceovi. Ten na útěku před Angličany nalezl dočasné útočiště v chatrči (podle jiných verzí pověsti v jeskyni). Jak tak seděl ve svém ubohém úkrytu, znavený prohrami i neustálým pronásledováním, všiml si pavouka, kterému se také hatily jeho záměry. Snažil se totiž připojit své vlákno ke vzdálenějšímu koutu stropu, který se mu však nedařilo dosáhnout. Pavouk proto houpáním tam a zpět postupně získával rychlost, dokud se nu nakonec nepodařilo napojit své sítě, a tak získat dobrý základ pro svou konstrukci.

Král Robert si z toho odnesl morální ponaučení o nezbytnosti vůle, odhodlání a neochoty vzdávat se.

Zatímco Bruce v chatrči pozoroval pavouka, Francouzi oslavovali nedávné dokončení katedrály Notre-Dame. Trvalo jim to sice celé století, ale podobně jako pavouk se nenechali odradit.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Lucian Tudor

Oswald Spengler dnes patří k vůbec nejznámějším a nejvýraznějším myslitelům tzv. německé „konzervativní revoluce“ počátku 20. století. Často dokonce bývá – spolu s Arthurem Moellerem van den Bruck a Ernstem Jüngerem – zmiňován jako jeden z mužů s největším vlivem na německý meziválečný konzervativismus do té míry, že jeho filozofie kulturního pesimismu je označována za typický projev revolučně konzervativních pozic jako takových (přestože většina revolučních konzervativců smýšlela podstatně optimističtěji než on). 1]

Naši debatu bychom měli začít stručným přehledem hlavních motivů Spenglerovy filozofie. 2] Každá vysoká kultura podle něj má svou vlastní „duši“ (jak nazývá její niterný charakter) a prochází předvídatelným cyklem zrození, růstu, dovršení, úpadku a zániku, podobně jako rostlina. Jak sám píše:

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Lucian Tudor

Arthur Moeller van den Bruck patří k nejvýznamnějším představitelům tak zvané „konzervativní revoluce“ v Německu počátku 20. století. I přes jisté limity byl jeho vliv na konzervativní německé myšlení značný a trvalý a jeho stopy jsou zřejmé ještě dnes. Dost možná tak může být kus pravdy i na tajemných slovech jeho manželky: „Pokud se pokusíte zodpovědět otázku, kdo to byl Moeller van den Bruck, pouštíte se ve skutečnosti do řešení otázky osudu Německa.“ 1] Rozbor jeho života a filozofického myšlení je tak i rozborem jedné z oněch mocných sil působících ve sféře idejí, jež někdy hýbou celými národy. Tento rozbor má ze své podstaty pro každého nacionalistu nemalou cenu, a proto se zde o něj ve stručnosti pokusíme.

Mládí a zrání

Arthur Moeller van den Bruck se narodil 23. dubna 1876 v porýnském Solingenu. Když mu bylo šestnáct, vyloučili Moeller van den Brucka (z praktických důvodů nadále jen „Moeller“) z gymnázia v Düsseldorfu pro nezájem o výuku, před níž dával přednost samostudiu německé literatury a filozofie. Tato nemilá událost však jeho zájem o studium literatury nijak nezchladila a dokonce navštěvoval i přednášky na několika významných střediscích intelektuálního života, přestože se formálně jako univerzitní student zapsat nemohl. 2]

Continue Reading

Kerry Bolton

Autor: Alex Kurtagić

Do kontaktu s Kerry Boltonem jsem se dostal skrze můj první článek pro Occidental Observer „Memoirs of a Disident Student in the Post-Modern Academia“ (Zážitky studentského disidenta z postmoderního akademického prostředí), v němž jsem vzpomínal na své zážitky z postgraduálního studia. V té době, jak uvidíte v rozhovoru, zažíval doktor Bolton své vlastní akademické nepříjemnosti, takže je celkem zřejmé, proč ho můj článek oslovil. Doktor Bolton je členem Academy of Social and Political Research a v The Centre of Independent Studies, mimořádně plodným esejistou a spisovatelem, vydavatelem časopisu Ab Aeterno a přispívatelem do webových magazínů jako Alternative Right, The Occidental Quarterly, Counter-Currents, Journal of Social, Political, and Economic Studies a mnoha dalších. Doktor Bolton napsal knihu Thinkers of the Right (Pravicoví myslitelé) a nedávno mu u vydavatelství Arktos vyšla kniha Revolution from Above (Revoluce shora). Má dva doktoráty: z historické teologie a teologie náboženství, ve svém díle se zabývá geopolitickými, historickými, revolučními, spikleneckými, náboženskými, okultními a zednářskými tématy. V tomto rozhovoru společně prozkoumáme kariéru doktora Boltona, dozvíme se o jeho zkušenostech s akademiky i médii a tak trochu odkryjeme člověka za legendou. Kvůli značné délce rozhovoru jsem ho rozdělil na dvě části.

Continue Reading

Autor: Lucian Tudor

V mezidobí od konce 1. světové války do nastolení národně socialistického režimu se z politické, hospodářské a sociální krize, do níž se Německo následkem porážky ve válce propadlo, zrodilo hnutí, jež vešlo ve známost jako „konzervativní revoluce“, případně „revolučně konzervativní hnutí“, jehož příslušníci jsou označováni jako „konzervativní revolucionáři“ či „neokonzervativci“.

Samotný termín „konzervativní revoluce“ se masověji rozšířil hlavně díky projevu slavného básníka, katolického kulturního konzervativce a monarchisty Huga von Hofmannsthala z roku 1927. 1] Hofmannsthal tehdy mj. řekl: „Proces, o němž mluvím, není ničím menším, než konzervativní revolucí v Evropě dosud nepoznaného rozsahu. Jejím cílem je forma, nová německá realita, jež bude společná celému národu“. 2]

Continue Reading

Spenglerovský vizionář F. P. Yockey

Autor: Theodore J. O’Keefe

Americký spisovatel Francis Parker Yockey se na autoritářském pólu americké krajní pravice dlouhodobě těší kultovní pověsti. Skutečnost, že první vážně míněný pokus o studii jeho života, kniha Kevina Coogana Dreamer of the Day (Snílek dne), je dílem levicového anarchisty, není až takovým překvapením, protože Yockeyho myšlení a činnost se často vzpíraly levo-pravým škatulkám. Coogan předkládá poctivou a důkladnou rešerši, v níž o svém předmětu odkryl mnohá těžko dostupná fakta a dlouho zapomenuté zvěsti. Přínos knihy však snižuje rozdělení pozornosti věnované různým tématům, naznačené už podtitulem Francis Parker Yockey and the Postwar Fascist International (Francis Parker Yockey a poválečná fašistická internacionála).

Yockeyho za svou jistou tajuplnost vděčí svému opus magnum Imperium a pozdější nejasnostmi opředené smrti v roce 1960. Coogan rozptyluje větší část pochybností obklopujících Yockeyho úmrtí v sanfranciském vězení, kam se dostal za pasový podvod, když ukazuje, že se s takřka stoprocentní jistotou skutečně jednalo o sebevraždu. Jeho nakládání s Yockeyho historicko-politickým manifestem už však tak definitivní rozhodně není, protože Coogan se vyhýbá systematickému popisu a analýze Imperia, zdaleka nejvýznamnějšího Yockeyho počinu. Namísto toho se rozhodl sledovat nitky jeho záhadných a bezvýsledných pokusů o organizaci revoluce, a také osvětlit různé v knize obsažené myšlenky prostřednictvím jejich (často chatrného) spojení s myšlením a činností mlhavé skupiny, již označuje jako „poválečnou fašistickou internacionálu“.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Komunismus se sice zhroutil, ale kulturní studená válka pokračuje, oděná do hávu „osvobozování“ států považovaných za nedostatečně „demokratické“. Amerika tak dnes má svou vlastní verzi Trockého „permanentní revoluce“, již američtí stratégové nazývají „permanentní konflikt“. S tímto termínem podle všeho přišel v článku téhož jména přední vojenských stratég major Ralph Peters, který pracoval mj. pro úřad Deputy Chief of Staff for Intelligence (DCSINT). Jeho práce jasně ukazuje „převracení kultury“ coby promyšlenou strategii globální nadvlády; připomíná nám tak, že režim šiřitelů zvrácené kultury má dnes k dispozici technologické prostředky nesrovnatelně silnější a všudypřítomnější než filmy a literatura Yockeyho epochy:

Continue Reading