Délský potápěč

Trajektorie demografické proměny Velké Británie (nezahrnuje ostatní bělošská etnika, kromě bílých Bílých britů a Irů, tzv. Other Whites). Podle této projekce se bílí Britové stanou menšinou v letech 2062-2063).

Autor: Morgoth

Britský poslanec za stranu Reform UK Richard Tice byl v nedávném rozhovoru se Stevenem Edgintonem z GB News dotázán, zda ho znepokojuje skutečnost, že se bílí Britové stanou během několika málo desítek let v zemi menšinou. Otázka zazněla částečně v reakci na nedávno vydanou demografickou studii Matta Goodwina, který stanovil „rok zlomu“ kousek za polovinu století, na rok 2063. Tice se z odpovědi pokusil vykroutit podivnou směsicí trapnosti, odvádění pozornosti, sarkasmu, aby z něj nakonec vypadlo, že „v té době tady už dávno nebude“. Navíc Edgingtona nařknul z „posedlosti podobnými záležitostmi“, zřejmě v odkazu na jeho předchozí interview s Nigelem Faragem. Farage se vykrucoval obdobně jako Tice, za což se jim oběma dostalo posměchu a nenávisti internetové pravice.

Lidé rádi až přespříliš zabředají do výpočtů bodu zlomu britské bílé populace. Ve školách to dost možná bude už v příští dekádě, kolem roku 2045 nejspíš u mladých do 30 let a kolem poloviny století u celé populace království jako takové.

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty. Aby si je člověk prohlédl, tak ani nepotřebuje Honzejkových sto tisíc.

Autor: A. J. Tůma

Dnes nekřičí tu kameloti

tak jestli nejsi vážně proti,

podej mi ruku a projdem Václavák

Nedělám to rád, ale měl jsem cosi k vyřízení v Praze na Václavském náměstí. Tomu místu, kde se koncentruje zmar doby, se pokud možno vyhýbám obloukem. Navíc díky aktuálnímu probuzení budovatelského úsilí, při jehož tempu a organizaci v jiných dobách by Německo nemělo dálnice a komunistická Praha metro, je polovina náměstí zavřena za účelem pokládky tramvajových kolejí. V zájmu planety se radní rozhodli ještě trochu zkomplikovat pražskou dopravu. Jestli po téhle pirátské éře na magistrátu, pohrdající tradicí, zbude nějaký odkaz, pak to bude znovuzavedení tramvaje tam, kde byla už před stopadesáti lety. Originální a velmi progresivní.

V nějaké debatě komentátor Hospodářských novin Honzejk chytře navrhl, že by stát měl dát každému mladému člověku 100 tisíc korun na cestování, aby se ve světě na vlastní oči přesvědčil, že ne všichni lidé na světě jsou běloši. Mám k tomu zlepšovák: v rámci politiky rozpočtové odpovědnosti navrhuji dát každému exotiky chtivému juniorovi jenom tisícovku, ať sedne na vlak a jede se podívat na Václavák. Od nádraží je to kousek, trefí i dezolát z venkova, a po procházce centrální Prahou snadno uvěří, že existují i jiní než bílí lidé.

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: Jan Procházka

  – tři scénáře o kolonizované Evropě

Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávných událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí zvrhlo v jakousi „občanskou válku“ je daleko, ačkoliv myslím, že se tohoto scénáře ještě dožijeme. Budeme přitom doufat, že nás za podobné úvahy nenechá lidový komisař pro strategickou komunikaci pozatýkat, ale snad ne – nejsme žádné velké ryby s vysokou čteností, jen malinkaté bezvýznamné svině.

K podobným výbuchům dochází na vyspělém rozvinutém Západě každých pár let. Podle mediální lupy by se zdálo, že hoří už celá Británie, nicméně třeba na venkově na jihu Anglie byl klid. V takovém zapadákově jako Bavorský les nebo Vogézy se nic neděje a města jsou jen body v krajině. Nicméně body klíčové, lidnaté, kde se nakonec uzavírají politická rozhodnutí a koncentruje moc. O latinskoamerickém scénáři pro Evropu jsme již referovali. Teď se zkusme podívat na scénáře temnější a násilnější.

Continue Reading

Bratrstvi

Loni na podzim DP zpovídal muže (ř. andreos), který se dlouhá léta věnuje rasovému bádání. Debata byla pochopitelně širší, než dva zveřejněné rozhovory, leccos zůstalo nedořečeno. S mnohaměsíčním odstupem nám Andreos zaslal následující dodatek (mezititulky jsou naše, redakční):

Continue Reading

Neoliberální modernita zvítězila….

Autor: Andrea Zhok

Vím, že ve světě se dějí neskonale důležitější a závažnější věci, ale přesto si dovolím nedělní zamyšlení.

Doneslo se mi, že se konala pěvecká soutěž zvaná Eurovize.

Nebudu se pouštět do výčitek vůči divákům, protože podle záběrů, které jsem viděl kolovat, byli ti, kdo ji viděli, už potrestáni dost a není třeba se rozčilovat.

Zjišťuji však, že soutěž vyhrál jakýsi „Nemo“, který se nechává fotografovat v šatech pro panenky a vsází všechny své karty pěveckého talentu na další vzrušující „provokaci“, že je fluidní (při psaní o této provokaci mě usnula ruka).

Zdá se, že tomuto pánovi/mladé dámě/roztodivné entitě (nebudu odbíhat od tématu, zaškrtněte si příslušnou kolonku) to opravdu jasně myslí. A tady si nedělám legraci.

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Pokračování je výběrem otázek koncipováno i jako stručný historický přehled pro vážnější zájemce o danou tematiku.  

Continue Reading

Fialový restart…

Autor: Jan Procházka

Latinskoamerický scénář

„Do deseti let křižovatkou Evropy“ hlásá aktuální propaganda na ulicích s ksichtem českého guvernéra. Česká republika má však mnohem spíše nakročeno k tomu stát se periferií, disneylandem, skladištěm, skládkou a montovnou pro korporace jádrových oblastí světa. Ani v jednom případě se s původním obyvatelstvem nepočítá, domorodci jsou něčím, co je nadnárodním korporacím a lokálním guvernérům, kteří jim mají umetat cesty a zvyšovat zisky, prostě na obtíž. Nemyslím si, že by ve střední Evropě v dohledné budoucnosti mohla vzniknout nějaká „rasová válka“, která hrozí vypuknout ve Francii, spíše se přikláním k názoru, že latinskoamerický scénář je nejrealističtějším výhledem.

V amerických banánových republikách typu ČR se budou střídat guvernéři, často z vojenských kruhů, nepříliš inteligentní, ale loajální a úplatní, panáci fungující jako yes-mani amerických velvyslanců. Petr Pavel je v zásadě stejnou figurou jako Fulgencio Batista. Vedle toho se zde pomalu ale pravidelně začínají objevovat úkazy dosud příznačné jen pro rozvojové země, které předchozí dvě generace neznaly.

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Položili jsme mu proto několik otázek…

Přesně je to už kolik let, co přispíváte na Bratrství?

Začal jsem v létě 2011, takže dvanáct.

To je hodně času i hodně práce. Proč vlastně?

Mojí hlavní snahou je dát dohromady dílo, které by skutečně komplexně zmapovalo vztah rasy a genetiky ve vztahu k utváření kultury a civilizace. Pak také zmapovat vliv rasy a genetiky na vývoj kultur a civilizací během dějin – troufám si říci, že jsem dokázal odhalit základní zákonitosti formování a historického vývoje civilizací. Myslím si, že je to svým způsobem přelomové, protože nikdo se o to do takové hloubky ještě nepokusil (ale nechci, aby to znělo příliš sebevědomě). K tomu se samozřejmě věnuji popisu dějin různých civilizací (při zohlednění rasového dění v nich), něco asi napíšu i o aktivismu, úpadku současného Západu, budoucím vývoji světa a pár dalších věcí.

Continue Reading

Michel Houellebecq – Zničení (2022). Knihu je možno zakoupit v eshopu Knižního klubu zde.

Autor: Zikmund

„Rodina a manželství, to byly dva zbytkové póly, kolem nichž se v oné první polovině 21. století točil život posledních Zápaďanů.“ (Zničit, s. 385)

Michel Houellebecq, persona non grata současné francouzské literatury, opět provokuje a vybízí k zamyšlení. Před velice krátkou dobou byl českým čtenářům představen nejnovější román Michela Houellebecqa, v pořadí již osmý, pod názvem Zničit v překladu Alana Beguivina.

Už samotný název stojí za kratičkou úvahu, která nám může leccos prozradit či spíše naznačit. Anéantir původní francouzský název Houellebecqova románu nás už ve chvíli jeho překladu nutí k určité apriorní a dost možná podvědomé interpretaci. Zničit, vyhladit, vyhubit, ale například i zdrtit nebo zaniknout. Dosti pochmurná bilance napovídající, že pro naději v knize opravdu nezbylo místo. Absence jakékoli naděje není u autora ničím novým, ostatně ten, kdo Houellebecqa někdy četl nebo o něm alespoň slyšel, by toto tvrzení podpořil. V literárním světě tohoto „proroka“ naděje prostě nemá místo. To také podtrhl i předposlední román s názvem Serotonin. Svět zničených a opuštěných jednotlivců, kteří se navíc octnou ve společnosti všeobecného úpadku a rozkladu. Samotná myšlenka jakékoli naděje se protagonistům zdá naprosto absurdní a komickou.

Náboženství se v době postmoderní, sto let po Nietzscheho vraždě Boha, jeví přinejlepším jako placebo s velice nejistou účinností – tudy cesta bohužel nevede. Navíc možná to nejpřiléhavější podobenství beznaděje, je obsaženo právě v obrazu postmoderního člověka, který se ze všech sil snaží sám sebe donutit opět věřit. Donutit sebe sama věřit, že věřím. Můžeme to vlastně nazvat milosrdnou lží.

Continue Reading

Český pohlavní umělec, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Marek Ther, civilizované Ono!

Druhá část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

„Ale když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská nabývala převahy, tehdy (se) … kazili a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, … ale lidem neschopným viděti … zdáli se právě tehdy (Atlanťané) nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí.“   Platón:  Kritiás 121 b.

Když mořeplavec dojde k závěru, že ztroskotání jeho korábu je zřejmě neodvratné, a neztráceje naději hledá spásu, pak je důležité, aby nepozbyl rozumu a v první řadě se zorientoval. Musí si ujasnit, kde se nachází, a podle toho hledat východisko. Jestliže se splete a nesprávně lokalizuje svou polohu, ohrozí tím celou posádku lodi. Mnohé lidi v dnešní době zachvacuje podobný pocit a kladou sobě i druhým otázky týkající se povahy, budoucnosti a možností záchrany (v módě je dnes naivní výraz „udržitelnost“) naší civilizace. Ukazuje se, že lidé nejsou v drtivé většině schopni určit správnou polohu své lodi. Zkusme to zjednodušenou formou udělat za ně.

Hlasy volající SOS se velmi různí, ba dokonce si protiřečí. Někdo zoufá nad stavem „západní“ civilizace, druhý ji chce hájit i s jejím způsobem života před najatými nájezdníky zvenčí. Jedni se dovolávají „křesťanského základu“ naší civilizace, jiní obhajují její sekulární a tolerantní charakter. Tu se ozve obhájce humanismu, jindy zas slyšíme nářek nad „koncem Evropy“. Jak si to lze vysvětlit?

Continue Reading

Autor knih jako jsou „Mýtus, jazyk a kulturní antropologie“, „Od prvotního jazyka k rase“ či „Jitro árijců“ hovořil s naším spolupracovníkem…

Proč jste odešel z FF ZČU a vrátil jste se po dvaceti letech do Prahy?

Bylo to čistě osobní rozhodnutí zahájit nové životní období a opustit prostředí, které již neposkytovalo inspirativní podněty a výzvy. Do Plzně jsem odešel ve druhé polovině devadesátých let se záměrem založit novou filozofickou fakultu s atraktivním spektrem oborů, zajímavou výukou a kvalitním vědeckým programem. Když jsem v roce 2005 po skončení druhého období ve funkci děkana předával fakultu svému nástupci, měl jsem pocit, že jsem ve své aspiraci uspěl. Na fakultě a na univerzitě obecně se bohužel zhoršily mezilidské vztahy a personální složení představovalo závažnou překážku dalšího rozvoje. Bohužel, v celé České republice prochází vysoké školství z řady konkrétních důvodů dlouhodobou stagnací a intelektuální vyprázdněností. V Praze jsem musel budovat nové sociální vazby. Byl jsem často nepříjemně překvapen, do jaké míry se někteří moji bývalí přátelé přizpůsobili oficiální ideologii a stali se konformními a intelektuálně uzavřenými. Existenční tlak a obava ze ztráty zaměstnání či postavení a společenské ostrakizace a izolace jsou příliš silné. V mnoha ohledech to připomíná období normalizace, přičemž míra dobrovolné indoktrinace a rezignace na samostatné myšlení je bezpochyby větší než v osmdesátých letech dvacátého století.

Jaký máte osobní vztah k indoevropské tripartitě (Georges Dumézil) a k náboženství obecně? Ještě dnes občas sahám po Vašich skriptech Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Nezanechalo na Vás studium indoevropských archaických ideologií nějakou duševní usazeninu?

Continue Reading

Civilizace podle Spenglera

Autorka: Margot Metrolandová

Mezi novináři se dlouhá léta traduje (a dnes to často opakují bloggeři a lidé na sociálních sítích) výrok Oswalda Spenglera, že jsme se ocitli na konci civilizace. Vždyť přece napsal Zánik Západu, nebo ne? Krom toho je pro něj poslední fází civilizace caesarismus, kterým jsme prošli před mnoha desetiletími – tak se to alespoň říká – érou Dolfa & Mussa.

Samozřejmě je to celé nesmysl a málokoho asi překvapí, že se toto zkreslené vylíčení rozmohlo ve 30. a 40. letech, kdy byl Spengler ex post obsazen do role proroka národně socialistického Německa. Než se k tomu ale dostaneme, dovolte mi podoktnout, že výše nastíněnou interpretaci „caesarismu“ lze snadno vyvrátit i letmým pohledem do přílohy „Historická morfologie“ na konci Zániku Západu.

Continue Reading

Západ: Zhroutí se sám do sebe nebo padne pod náporem barbarů?

Autor: Giulio Meotti

„Bílá smrt“ je na postupu

Fernand Braudel ve své knize Grammaire des civilizations napsal, že Západu vtiskla podobu „stará Evropa“. Ameriku nazývá „Evropou-dcerou“ a Rusko „tou druhou Evropou“.

Mezi lety 1976 – 1991, tedy v posledních 16 letech sovětské vlády, se v Rusku narodilo o 11,4 milionu více lidí, než jich zemřelo, v počátečních šestnácti postkomunistických letech (1992 – 2007) naopak o 12,4 milionů více lidí zemřelo. Pak přišel Vladimir Putin a neblahý trend zvrátil: porodnost v Rusku se přiblížila míře potřebné k nahrazení obyvatelstva.

„Rusko dnes v porodnosti předstihlo některé evropské země,“ pochlubil se při každoročním televizním maratonu, během něhož zodpovídá otázky diváků, ruský prezident. „Porodnost se navíc zvyšuje tempem pro většinu evropských zemí nedosažitelným,“ dodal Putin. Naneštěstí má pravdu.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Zednářský univerzalismus v pojetí Jeana Delvillea

Autor: Collin Cleary

Poznámka:

Následující esej původně byla závěrečnou částí recenze Collina Clearyho na knihu Ricarda Duchesneho The Uniqueness of Western Civilization. Protože je v ní ale obsaženo příliš velice důležitých postřehů, než aby zůstaly „zastrčené“ na konci velice rozsáhlé knižní recenze, upravil jsem ji tak, aby fungovala i jako samostatný útvar – Greg Johnson.

Dokonce i ve většině moderních Zápaďanů – ano, i u našich politicky dokonale korektních akademiků – se dosud skrývá jakýsi míhavý záblesk starobylé, indoevropské thymotické přirozenosti. Jasně je to patrné z polemické povahy levicového akademického diskurzu. A jak zdůrazňuje Ricardo Duchesne, jejich kritika Západu názorně dokládá odvěkou negativitu Západu vůči sobě samému, západní „krizi svědomí“, což může být pro mnohé pravicové kritiky levice možná to úplně nejobtížněji pochopitelné. Sebevražedná nenávist k vlastnímu, u západních levičáků tolik rozšířená, jako by se vzpírala veškerému vysvětlení a zdá se tak být projevem čirého šílenství.

Lidé na pravici samozřejmě mají po ruce pohotová vysvětlení: sebenenávist sžírající Evropu i evropskou diasporu se podobá nakažlivému moru šířenému Neevropany, kteří s jeho pomocí chtějí manipulovat Evropany ve svůj vlastní etnický prospěch. Takováto manipulace by však nebyla možná, kdyby Evropané neprojevovali vrozené sklony ke schopnosti nemilosrdné a často až sebevražedné sebekritiky. Tento protizápadní duch evropské levice sice dost možná skutečně je pošetilý, nepoctivý a má katastrofické důsledky – není však ne-západní.

Continue Reading