Délský potápěč

Přes 1200 rabínů podepsalo dopis, podporující přijímání uprchlíků do USA. Kolik jich podpořilo podobnou věc do Izraele? (Zdroj: HIAS)

Autor: Kevin MacDonald

Mainstreamová média předpovídají, 1] že Donald J. Trump při svém pátečním (článek vyšel ještě před inaugurací – pozn. překl.) inauguračním projevu vyzve k „národní jednotě,“ nebylo by to ale poprvé, co by se mýlila. Jeden ze způsobů, jak by mohl Trump obrátit oficiální narativ naruby: oznámit okamžité přerušení přijímání „uprchlíků,“ jež je momentálně na vzestupu a následně stanovit na příští fiskální rok nulové kvóty – což má díky právní hříčce plné právo udělat. Vypukla by samozřejmě hysterie, k níž by se jistě téměř jistě přidaly i hlavní židovské organizace. Má otázka zní: proč by tak učinily?

Přední židovské organizace 2] bez sebemenších pochyb stojí v čele 3] vítání syrských uprchlíků. Na první pohled se to může s ohledem na mezi muslimy dobře známé protižidovské a protiizraelské nálady jevit dosti paradoxně.

Zdůvodnění židovských předáků, které bychom rozhodně měli brát vážně, se zpravidla odvíjejí od jejich vnímání minulosti. A Židům byla skutečně v jistých obdobích upřena možnost uprchnout z Hitlerova Německa.

Při upřednostňování toho, co vnímají jako vlastní zájmy, neberou židovské organizace očividně v potaz legitimní obavy Američanů z dopadu přesidlování uprchlíků na riziko terorismu, sociální soudržnost, nezaměstnanost, zločinnost ani náklady sociálního systému – už vůbec pak nemluvě o bělošských etnických genetických zájmech. Na celou otázku nahlížejí optikou židovské kolektivní paměti a ani se nepokoušejí prokázat, že přijetí „uprchlíků“ by snad pro Ameriku mohlo být prospěšné: drtivá většina těch je totiž nevzdělaná a nedá se očekávat, že by byli jakýmkoliv přínosem ekonomice Prvního světa. 4]

Continue Reading

Dále k severu, těsně u silnice, stojí hostinec. Až v počátku tohoto století byl zde malý krámek, kterému se říkalo židovna, nevím, zda proto, že majitelem byl žid Sedláček, nebo proto, že se tam prodávala kořalka, což bývalo jakousi privilegií židů. (Zdroj: Oficiální stránky Obce Ohnišťany)

Autor: Andrew Joyce

„Tíha židovského vykořisťování je nesmírná a její škodlivost nezná hranic… Hlásáme-li revoluci, a jedině revoluci proti šlechtě, jak bychom mohli bránit Židy?“ Ukrajinský komunistický revolucionář, 1876. 1]

V měsících bezprostředně po své korunovaci roku 1189 byl Richard I. Lví srdce uvědoměn o posilujících protižidovských náladách mezi anglickým lidem.  Příčinou nechuti byla dlouhá desetiletí všudypřítomné lichvy, zabírání pozemků, společenské nerovnosti a toho, co historik Robert Chazan popsal jako „de facto královskou ochranu“ Jindřicha II. 2] Král Richard, také díky nejisté pevnosti své vlády, byl ochoten naslouchat hlasu lidu a zakázal Židům zúčastnit se oslav korunovace ve Westminsterském opatství. Lid zprávu o zákazu přivítal, angličtí Židé však byli hluboce znepokojeni. Rozhodnutí vnímali jako projev oslabení svého životně důležitého vztahu s elitami. Ten, zejména pak ochrana poskytovaná židovským lichvářům, byl naprosto zásadní pro nerušené pokračování židovských finančních praktik, velice nepřátelských k nižším vrstvám. Bez této ochrany by pozice Židů v Anglii se stala neudržitelnou. Proto v zoufalé snaze odvrátit oslabení vlastního vlivu dorazila k branám Westminsterského opatství v den korunovace skupina předních Židů s bohatými dary a medovými jazyky. Bylo to však marné.

Židovská delegace nedostala od šlechticů a úředníků povolení vstoupit a za křiklavé porušení královského nařízení byli svlečeni a zbičováni. Protože byl trest vykonán veřejně, mezi rolníky se začaly šířit zvěsti, že nový král odsouhlasil všeobecnou akci proti Židům a že se královská elita přidala na stranu lidu. V následujících dnech byly vypáleny luxusní židovské domy a obsazeny hrady chránící židovské seznamy dlužníků, které podlehly ohni. Tyto činy se však opíraly o předpoklad, že mají podporu elit, což nebyla pravda. Očekávání lidu byla neobřadně rozdrcena. Richardův zákaz účasti Židů byl pouhý propagandistický akt, který mu měl získat přízeň poddaných, a ke zbičování delegace došlo bez jeho vědomí. Ve skutečnosti však byl nový král ve spárech mamonu stejně pevně jako jeho předchůdci. Když přišlo na lámání chleba, ukázali se rolníci – na rozdíl od „jeho“ Židů – jako postradatelní. Richard nechal bez odkladu zadržet a popravit vůdce protižidovských akcí, včetně těch, kteří poničili židovský majetek nedopatřením. Následně vydal rozkazy „anglickým šerifům, aby do budoucna zabránili dalším podobným činům.“ 3] Po tomto rozdrcení lidové vůle angličtí Židé znovu nerušeně požívali pečlivé královské ochrany, dokud se „Lví srdce“ nevydal do Palestiny s Třetí křížovou výpravou – ironicky ve snaze osvobodit cizí zemi zpod nadvlády „nevěřících.“ Celá záležitost nám může posloužit jako dokonalá ilustrace staletého symbiotického vtahu Židů a našich rodilých elit i leitmotivu parazitického kapitalismu, který obě strany spojuje.

Continue Reading

Autor: James Kirkpatrick

Účelem Lügenpresse je dnes zejména poučit Američany o tom, proč se nesmějí ohrazovat proti vlastní uzurpaci a výměně. Proto bezprostředně před Vánocemi The New York Times s opovržením informoval své čtenáře, že skutečnou hrozbou pracovním místům není imigrace nebo globalizace, ale automatizace. 1] Podle expertů na zaměstnanost citovaných NYT tedy potřebujeme „rekvalifikační programy, silnější odbory, více míst ve státním sektoru, vyšší minimální mzdu, vyšší daň z příjmu a pro další generaci zaměstnanců více vysokoškolských diplomů.“

Jinak by lidé mohli udělat něco nepřijatelného – například „vinit imigranty.“

Přesto Spojené státy v dlouhodobějším měřítku směřují k finanční katastrofě, s tím jak sociální programy a náklady na zdravotnictví vyženou veřejné dluhy do neřešitelné výše. Další rozdávání peněz a dávek problém sotva vyřeší, pokud tedy nebude utrácení zaplaceno obřím zvýšením daní, které by zadusilo už tak mdlý hospodářský růst. A při pohledu na současný stav vyššího vzdělávání se „více vysokoškolských diplomů“ rozhodně jako nějaký všelék nejeví.

Úpadek odborů a pokles mezd navíc nelze oddělit od masové imigrace. Z pohledu Hospodářské komory představuje vlastně imigrace politicky korektní podobu rozbíjení odborů, jejíž pomocí lze snížit mzdy kvalifikovaným i nekvalifikovaným dělníkům.

Continue Reading

Autor: Dan Roodt

Skončí náš svět právě takto?

Z afrického kontinentu se dnes stal bezprecedentní biologický, ekologický a sociopolitický experiment: Dochází zde k největší populační explozi v dějinách světa. Podle oficiálních údajů UNICEF z roku 2014 se počet Afričanů zvýší z 1,033 miliardy v roce 2013 na ohromující 4,2 miliardy v roce 2100. Jen během následujících 35 let se narodí dvě miliardy afrických dětí. Do roku 2100 bude polovina všech dětí na světě z Afriky. Nejedná se o lineární projekce současného vývoje, ale nejlepší odhady vycházející z dnešních a historických precedentů. Tato populační exploze bude mít nesmírně zásadní dopady nejen na Afriku, ale i pro celý svět.

Ze strohých formulací demografů z UNICEF se dozvídáme, že:

Budoucnost lidstva bude stále více africká. Větší polovina z očekávaného 2,2 miliardového nárůstu světové populace za období 2015-50 se odehraje v Africe, přestože tempo růstu i tam zpomalí. Za současného vývoje bude za 35 let jeden ze čtyř lidí na planetě Afričan, do konce století pak čtyři z deseti. V roce 1950 žilo v Africe jen 9% obyvatel světa.

Za posledních 60 let se díky západnímu zdravotnictví, lepší výživě a nesmírnému objemu pomoci zvenčí v Africe snížila míra úmrtnosti dětí a její populace se z 200 milionů v polovině 20. století zčtyřnásobila. Za dalších 60 let se zčtyřnásobí znovu, a tak se za pouhých 150 let (1950-2100) počet lidí na černém kontinentu zvýší o závratných 1830%.

V mnoha evropských zemích žije jen několik milionů lidí. Takovým Slovákům nebo Lotyšům připadá Německo se svými 80 miliony lidmi jako nesmírně velká a lidnatá země. Čína (1,4 miliardy), Indie (1,3 miliardy), USA (323 milionů) či Indonésie (253 milionů) jsou pak přímo obří.

Continue Reading

„Tamíme a co ten mezinárodní zatykač na prince Hámida?“ „Dobrej fór Karle, nechceš se radši věnovat Rusku a Číně?“

Autor: Tom Zaja

Menšiny se uprchlíky ve státech Zálivu stát nemohou – ty je totiž předem označily za sektářské rozvraceče: z drúzů máme hrůzu a s alavity nejsou žerty. Křesťané a jezídové nasazovali vlastní kůži od první chvíle, a pokud si tuniská zpráva nevymýšlí, někteří z nich dokonce jí o kus nedobrovolně přišli. Když tedy BBC projevuje obavy o arabskou bezpečnost, identitu a společenskou harmonii, zatímco mlčí o totožných, ale nepoměrně větších hrozbách terorismu a ne-integrace sužujících v podobě imigrační noční můry Evropany, zřejmě jde o jejich představu „šíření pokoje mezi lidmi dobré vůle.“

Katar ovšem poskytuje útočiště výjimečným jednotlivcům, jako je třeba nejneotřelejší „alarmista“ loňského roku: „kluk s budíkem – oběť islamofobie“ Ahmed Mohamed, jehož elektronické hodiny v kufříku – k nerozeznání podobné bombě – vyvolaly adekvátní reakci učitelů a policie, následně označenou za rasistickou a islamofobní. Ahmed se při vyšetřování choval pasivně agresivně a nespolupracoval, zřejmě na základě pokynů svého otce – muslimského aktivisty, který se už dříve podílel na mediálním cirkusu floridského reverenda Terryho Jonese, který se proslavil „procesem s Koránem.“ Ahmed se však přesto stal improvizovaným mučedníkem pro prezidenta Obamu, Marka Zuckerberga, Harvard a dokonce i NASA – kde by případně mohl do budoucna nabýt cenné poznatky řekněme na poli balistiky.

Continue Reading

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Poselství ruské pravoslavné církve světu: Životaschopná je pouze taková ekonomika, která v sobě spojuje efektivitu se spravedlností a lidskou solidaritou a přitom chová šetrný ohled ke všem kulturním, přírodním a společenským hodnotám.

Globalizace představující zapojení národů a zemí do jedné rodiny ekonomických, kulturních, informačních a politických procesů se stala hlavním charakteristickým rysem nové éry. Lidé jasněji než kdy jindy cítí vzájemnou závislost, čemuž slouží stále nová a nová spojení zprostředkovaná jak rostoucími komunikačními možnostmi nových technologií, tak měnícím se způsobem myšlení.

Na základě sekulárních a materialistických tendencí ovlivňujících moderní společnost se nejvýznamnější hnací silou globalizace staly ekonomické motivy. Překonání hranic a vytvoření společného prostoru lidské činnosti je motivováno především hledáním nových zdrojů, rozšiřováním trhů a optimalizací mezinárodní dělby práce. Proto pochopení příležitostí a hrozeb, jaké světu přináší globalizace, je nemožné bez pochopení její ekonomické podmíněnosti.

Křesťanské svědomí nemůže zůstat lhostejné k fenoménům takového rozsahu, neboť globalizace od kořene mění tvářnost světa. Pravoslavná církev, coby božský a zároveň lidský organismus náležející k věčnosti a zároveň k časnosti, je povinna rozvíjet svůj postoj k probíhajícím změnám, které ovlivňují život každého křesťana i osud celého lidstva.

Continue Reading

Francisco Goya: Saturn požírající svého syna (detail), 1823.

Autor: Michail Děljagin

Předseda rady Centra pro strategický výzkum (CSR), bývalý ministr financí Alexej Kudrin navrhl odložit provádění květnových prezidentských dekretů, pokud jde o růstu mezd ve veřejném sektoru. (Příčinou je údajný nedostatek peněz v rozpočtu – pozn. překl.) Přitom v předvečer Kudrinova návrhu místopředsedkyně vlády Ruské federace (RF) Olga Goloděcová bědovala, že máme 5 milionů chudých, tedy lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby a mnoho z nich jsou státní zaměstnanci. Tato pro stát zahanbující čísla ovšem neodrážejí skutečnou situaci. Pokud budeme hovořit o chudých, to znamená o lidech, jejichž současný příjem nestačí na to, aby si koupili i jednoduché domácí spotřebiče, tak zde máme podle sociologů stabilně více než 80% chudých, 100 milionů chudých – výsledek, který je naplňován dlouhodobě. Osob s příjmy pod životním minimem máme 19,5 milionů – to je oficiální údaj od Rosstatu. Je samozřejmě možné říci, že část z nich vydělává ve „stínové ekonomice“, ale přesto jde o počet mnohem větší, než 5 milionů. Takže paní Goloděcová, zdá se, nerozumí státním statistikám; nicméně, je známá skutečnost, že se tato žena proslavila mnoha vyhlášeními téže kategorie.

Continue Reading

Michail Šljapnikov z Kolionova

Autor: Kerry Bolton

Statkář z ruské vesničky dost možná přišel s klíčem k obrodě Ruska – a vlastně každého státu, rodiny a člověka, který se ocitl ve spárech lichvy. Kolion však byl coby „hrozba“ rublu zakázán.

Shodou okolností je pak kolion, zamýšlený jako alternativa k hegemonii lichvy a bankovní oligarchie, v souladu se zásadami ruské ortodoxní církve, jakkoliv se jeho tvůrce, statkář Michail Šljapnikov, podle všeho staví k církvi dosti cynicky.

Šljapnikov svou měnu, pojmenovanou podle vesnice Kolionovo nedaleko od Moskvy, vytvořil jako prostředek směny plodin a práce mezi vesničany.  Šljapnikov se snažil vrátit k jedinému legitimnímu účelu každé měny: má sloužit jako prostředek směny zboží a služeb. Skoncovalo by se tak s funkcí peněz jako výdělečné komodity, historicky označované jako „lichva.” [1] Šljapnikov o kolionu, vydávaném v nominálních hodnotách od jedné do stovky říká: „S těmito penězi se nepojí žádné války, krize ani smrt. Tyto peníze jsou o poctivé práci, čistém vzduchu a čerstvých zemědělských plodinách.” [2]
Continue Reading

Vře to i jinde – Korsika, Baskicko, Bretaň… Na snímku jsou bretonští nacionalisté z organizace Adsav! (Obroda!).

Autor: Nouriel Roubini

V dobách svého mládí byla eurozóna považována za mocného rivala ekonomické nadvlády Spojených států  – zejména pak americkými turisty, kteří se zkraje nového století museli vyrovnat s krajně nepříznivým kurzem při výměně peněz. Skutečná síla se však pozná až v časech krize. Jak se eurozóna nejistě oklepává z následků krize roku 2008 a evropské dluhové krize, její vnitřní zlomy vystupují stále zjevněji na povrch. Nejen že zónu ohrožují neutuchající zvěsti o „Grexitu,“ ale mnoho z členských čelí svým vlastním existenčním krizím s tím, jak místní separatistická hnutí zpochybňují samotné jádro konceptu národního státu.

Abychom získali pojem o povaze evropských nesnází, představme si lano těsně utahované na jednom konci, což jej ale zároveň uvolňuje na konci opačném. Jak nadnárodní moc v Evropě nabývá pravomocí, zpochybňuje moderní pojetí národního státu vzestup institucí jako Evropská rada, Evropský parlament a Evropská centrální banka.

A s tím, jak se eurozóna i nadále topí v pomalém hospodářském růstu, stagnaci, ekonomických potížích a vysoké nezaměstnanosti, mnozí začínají zpochybňovat výhodnost setrvání v eurozóně. V zemích jako Řecko, kde členství v měnové unii zabránilo devalvaci měny, která mohla nakopnout chřadnoucí ekonomiku, narůstá frustrace plynoucí z omezení nadnárodní autoritou.

Continue Reading

Slavoj Žižek – Násilí

Autor: Slavoj Žižek

Od roku 2001 jsou Davos a Porto Alegre blíženecká města globalizace. Davos, exkluzivní švýcarské lázně, kde se schází světová elita manažerů, státníků a mediálních osobností pod mohutnou policejní ochranou na Světovém hospodářském fóru, aby nás (a sama sebe) přesvědčila, že globalizace je nejlepší nápravou problémů, jež globalizace způsobila; Porto Alegre, subtropické brazilské město, v němž se setkává antielita protiglobalizačního hnutí, aby nás (a sebe sama) přesvědčila, že kapitalistická globalizace není naším nevyhnutelným osudem a že – jak to říká oficiální heslo – „je možný jiný svět“. Zdá se však, že shromáždění z Porto Alegre nějak ztratila vzlet – slyšeli jsme o nich v posledních letech stále méně. Kde zůstaly jasné hvězdy z Porto Alegre?

Aspoň některé z nich se přesunuly do Davo­su. Tón na setkání v Davosu nyní udává hlavně skupina podnikatelů, kteří se sebeironicky označují za „liberální komunisty“ a kteří už protiklad mezi Davosem a Porto Alegre nepřijímají. Tvrdí, že globální kapitalistický koláč (podnikatelský úspěch) můžeme mít a současně jej jíst (doporučování sociální odpovědnosti, ochrany životního prostředí atd.). Porto Alegre není zapotřebí. Namísto toho se z Davosu může stát Porto Davos.

Kdo však tito liberální komunisté jsou? Obvyklí podezřelí: Bill Gates a George Soros, předsedové představenstev Google, IBM, Intelu, eBaye jakož i dvorní filozofové jako Thomas Friedman. Skutečně konzervativní je dnes, argumentují, nejenom stará pravice se svou směšnou vírou v autoritu, řád a úzkoprsé vlastenectví, nýbrž i stará levice se svým bojem proti kapitalismu. Obě provozují stínový box, protože podceňují nové skutečnosti.

Continue Reading

„Čapí hnízdo není moje, vůbec se mě to netýká … Já o tom nic nevím, obraťte se někde jinde.“

Autor: Radim Lhoták

Tragédie současné české politické scény spočívá v tom, že našim politikům nelze smysluplně oponovat, protože nevyjadřují žádné myšlenky, které by měly smysl.

Veškerá intelektuální kapacita politiků i vládnoucích politických stran se vyčerpává ve dvou směrech: Úvahami o tom, jak rozdělit peníze daňových poplatníků mezi bezedné studny jednotlivých kapitol státního rozpočtu, a vymýšlením způsobu, jak udržet sociální smír mezi menšinovými parazitickými vrstvami společnosti a otročící většinou národa.

V prvním ohledu jde o tupý kalkul, jímž se balancuje mezi bujícími potřebami jednotlivých státních rezortů na straně státních výdajů a sumou vybraných daní na straně státních příjmů. Gradující potenciál výdajové stránky rozpočtu je dán bezmeznou kreativitou státních úředníků, v jejichž popisu práce je naslouchat partikulárním žádostem občanů na obslužnost jejich potřeb všeho druhu a vymýšlet způsoby, jak tuto neukojitelnou žádostivost alespoň zčásti uspokojit. Z druhé strany jsou výdaje státu nafukovány lobbistickými tlaky podnikatelských parazitů dobývajících státní rentu za účelem zvýšení míry vlastního zisku.

Continue Reading

Hned se na to vydělávání na vaše důchody vrhneme…

Snahy snížit výši vyplácených dávek odhalily, že rakouská vláda platí rodinám neevropských vetřelců více peněz, než kolik si po zdanění vydělá mnoho Rakušanů dělnické třídy.

„Konzervativní“ vláda spolkové země Horní Rakousy oznámila „snížení“ výše měsíčních dávek barevným migrantům z 914 na „pouhých“ 520 euro.

Reportáž novin Frankfurter Allgemeine Zeitung o tomto opatření však ukázala, že tato změna neovlivní platby rodinám migrantů ve výši 1257€ na pár plus dalších 150 euro na každé z dětí. S dvěma nebo třemi dětmi to snadno dělá víc, než kolik si domů přinese mnohý obyčejný Rakušan.

Continue Reading

Jako dokončení série o J. R. R. Tolkienovi, H. Bellocovi, G. K. Chestertonovi a jejich politickém a ekonomickém myšlení (jejíž „úvodní salvu” jsme otiskli v říjnu 2015 zde) přinášíme následující tři reakce v této výměně Josepha Pearce s J. W. Richardsem a Jonathanem Wittem. Redakce DP

J.R.R. Tolkien

Tolkien vs. Belloc o distributismu: odpověď Josephu Pearcovi

Jay Wesley Richards a Jonathan Witt

Joseph Pearce, jehož práce si vysoce ceníme, na stránkách The Imaginative Conservative uveřejnil kritickou reakci na naši novou knihu o politickém a ekonomickém smýšlení J. R. R. Tolkiena, vydanou nakladatelstvím Ignatius. Lépe řečeno šlo o kritickou reakci na krátkou odpověď jednoho z nás v průběhu rozhovoru o knize.

Pearce začíná: „V rámci velice zajímavého interview pro Catholic World Report z 30. října se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy zabývající se politickým myšlením J. R. R. Tolkiena, pokusil Tolkiena distancovat od politického přesvědčení G. K. Chestertona a Hilaire Belloca.”

Continue Reading

Vítejte v Detroitu!

Autor: Radim Lhoták

Popírání tradičních hodnot, ničení organické sociální struktury, dekadence kultury, inkvizice hlasu krve a ducha, vláda lži, rasové míšení a genocida. Nejde o pouhé symptomy stárnoucí a nemocné civilizace. Vše, co se tu vydává za výdobytek demokracie, svobody a pokroku, zví společenskou a morální mršinu sloužící za potravu zbohatlickým a finančně korporátním hyenám.

Vzorem západního společenského rozkladu jsou Spojené státy americké. Svědectví těch, kdo navštívili v poslední době USA a spatřili víc, než jen letiště, výstavná byznys centra, rezidentní čtvrtě či turistické parky, jsou otřesná: Sociální rozklad, bída, všude hory odpadků a spousta bezdomovců, chátrající infrastruktura, zanedbané chatrče nižších vrstev, strach před pádem ke dnu, vzájemná nenávist, osamělost a nihilismus. Takový je obraz života většiny Američanů.

Příčiny společenského, sociálního i ekonomického úpadku jsou v zásadě dvě: Bezohledný parazitismus přecházející v sociální teror vládnoucích elit a etnicko-rasová involuce v multikulturním mlýnku na maso. V prvním ohledu dochází k vylučování velké masy lidí z tvůrčího a hodnototvorného procesu. Většina americké společnosti se stává nepotřebnou a je určena k živoření, otroctví, sociální segregaci a následnému odpisu bez soucitu a bez pocty.

Continue Reading

Bankovní prehistorie

Autor: Brett Scott

V roce 1716 potřeboval bankéř ke své práci především hlavní účetní knihu a husí brk. Zákazník – třeba úspěšný tesař – přišel na pobočku vyžádat si výběr nebo uložit peníze, což bankéř pečlivě zaznamenal do knihy a upravil předchozí záznam o zákazníkovi, aby banka přesně věděla, co mu slíbila a vydala.

Vraťme se do světa roku 2016, kterému už nevládnou nástroje, ale stroje. Zásadní rozdíl mezi nimi lze popsat následovně: zatímco nástroj spoléhá na lidskou energii, stroj na ne-lidskou energii usměrňovanou systémem, který replikuje a zdůrazňuje činnost člověka užívajícího nástroj. Z tesaře se stala nábytkářská společnost, která využívá počítačem řízené CNC obráběcí stroje. Podobně i banka, která udržuje přehled o penězích společnosti, provozuje hučící datová centra spravující obří databáze účtů. Tyto digitální ekvivalenty starých účetních knih čerpají z fosilních paliv vyráběnou energii k zapisování a schraňování informací v podobě magnetizovaných atomů na pevných discích.

Continue Reading

Project Syndicate

Autor: Guillaume Durocher

Project Syndicate je prestižním zdrojem syndikovaných (syndication agency) komentářů (op-ed) se sídlem v Praze. Přispěvateli jsou takřka bez výjimky prominenti, včetně „45 nositelů Nobelových cen a 111 hlav států“ a mnoha dalších významných a uznávaných osobností. Osobně považuji Project Syndicate za velice účinnou hlásnou troubu názorů globálního establishmentu (podobně jako časopis The Economist).

Jeho vliv se obtížně vyčísluje, přestože se podle slov svých představitelů objevuje v 476 médiích 154 zemí světa. Deklarovaným cílem je rozšiřování komentářů zástupců západního establishmentu do rozvíjejících se zemí, především ve střední a východní Evropě:

Zpravodajské organizace z vyspělých zemí se finančně podílejí na financování práv na komentáře z Project Syndicate, díky čemuž je můžeme novinám a dalším médiím v rozvíjejících se zemích nabízet zdarma nebo za snížené sazby. Jelikož neodmítáme žádnou publikaci jen kvůli nedostatku finančních prostředků, podařilo se Project Syndicate navázat pevné vztahy s nejuznávanějšími listy v zemích, kde působíme. Díky tomu se na oplátku Project Syndicate stal ještě atraktivnějším prostředkem k vyjádření pro nejpřednější autory světa, kteří jinde nenacházejí takto skutečně globální čtenářskou obec.

Continue Reading

Působení politiků jako Sobotka nebo Kalousek je pro český národ učiněná katastrofa.

Autor: Jan Čech

Není pochyb o tom, že pro vystoupení České republiky z Evropské unie a z NATO je dnes téměř každý, kdo má širší přehled o světovém dění a o úloze EU a NATO v něm. Pokud má opačný názor, jedná se buď o prospěcháře nebo politika napojeného na penězovody z EU či nadnárodní mocenské struktury. Nebudu zde uvádět všechny důvody, proč je EU pro náš národ pohroma. V nezávislých médiích jich lze najít dost a dost, od koloniálního vykořisťování národní ekonomiky cizími bankami a korporacemi po řízený sociální a morální rozklad celé společnosti.

Přesto se politici usazení v naší vládě mohou přetrhnout, aby zabrzdili a podrazili vlastenecké odhodlání Čechů vystoupit z EU poté, co nacházejí oporu v BREXITu. Nejagilnější v tomto bohapustém snažení je premiér Bohuslav Sobotka. Podle jeho vyjádření by se v České republice odchodem z EU zhroutilo úplně všechno. Vystoupení z NATO si ani raději nechce představovat.

Continue Reading

James Kemp, mluvčí Oranijského hnutí. (foto: Madelene Cronjé, M&G)

Autor: Johnny Masilela

Veterán Hnutí za černošské sebeuvědomění Malose Rampou a James Kemp z Oranie hledají, co by si mohli vzít z ideologie toho druhého.

Shluky chatrných chýší i úhledné cihlové domky v osadě Klipgat severozápadně od Pretorie se choulí ke zvlněným kopcům.

Do nosu štípe palčivý zápach z nedaleké čističky odpadních vod. Kopce jsou protkané kozími stezkami. Děti si o sebe třou bosé nohy, aby se trochu zahřály. V matném zimním slunci je sledují vychrtlí toulaví psi.

Scenérie ostře kontrastuje s nádherným údolím města Oranie v Upper Karoo víc než tisíc kilometrů odtud. Tam se obyvatelé, bez výjimky bělošští Afrikánci, starají o to, aby psi byli vyvenčení a děti si boty pečlivě zavazovaly.

Continue Reading

Odvrácená strana Británie. Opuštěné domy v deprivované části Liverpoolu (2013).

Autor: John Pilger

John Pilger útočí na pokryteckou politickou kulturu, která omlouvá zločiny EU ruku v ruce se znevažováním chudších vrstev vlastního národa.

Hlasování většiny Britů pro odchod z EU bylo aktem čisté demokracie. Miliony obyčejných lidí odmítly zastrašování a otevřené pohrdání údajných elit z řad vedení velkých stran, vrcholových manažerů hospodářství, bankovních oligarchů a médií.

Z velké části šlo o hlas rozhořčení z nesmírné arogance zastánců setrvání a rozkladu sociálně spravedlivého občanského života v Británii. Toryové a labouristy podporovaní piráti (privateers) rozvrátili poslední výspu slavných reforem roku 1945, National Health Service, do té míry, že bojuje o holé bytí.

Voliče mělo předem varovat už prohlášení ministra financí George Osborna, ztělesnění starého britského režimu i evropské bankovní mafie v jednom, v němž pohrozil osekáním 30 miliard liber veřejných výdajů, jestliže lidé nebudou volit správně – vydírání nepředstavitelného rozsahu.

Continue Reading