Archive | Dějiny ideologií
Posted on 13/03/2024. Tags: Liberalismus, Rusko, Vladimír Putin, Alexandr Dugin, Totalitarismus, Geopolitika.ru, Zvláštní vojenská operace na Ukrajině
Je čas otevřít další frontu – frontu v oblasti ideologie, světonázoru, společenského vědomí
Autor: Alexandr Dugin
Ve vší vážnosti, liberální hegemonie v zemi je stále velmi silná. Skutečností je, že prakticky všechny základní postoje předávané ve vzdělávání, humanitních vědách a kultuře od roku 1991 byly postaveny na přísně liberálních základech. Všechno v naší zemi je liberální, počínaje ústavou. Dokonce i samotný zákaz ideologie je čistě liberální ideologickou tezí. Liberálové nepovažují liberalismus za ideologii jako takovou – je to jejich „pravda posledního stupně“ a „ideologií“ rozumějí vše, co tuto „liberální pravdu“ zpochybňuje – například socialismus, komunismus, nacionalismus nebo politické učení tradiční společnosti.
Po zániku SSSR převládla v Ruské federaci liberální ideologie. Zároveň však od samého počátku nabývala totalitního charakteru. Liberálové obvykle kritizují totalitarismus – jak pravicový (nacionalistický), tak levicový (socialistický) – a zároveň liberalismus ukvapeně ztotožňují s „demokracií“ a staví jej do opozice vůči jakémukoli totalitnímu režimu. Hluboká filosofka a Heideggerova žačka Hannah Arendtová však pronikavě poznamenala, že totalitarismus je vlastností všech moderních politických ideologií, včetně liberální demokracie. Liberalismus není výjimkou, i on má totalitní povahu.
Continue Reading
Posted in Politika, Dějiny ideologií
Posted on 20/11/2023. Tags: Španělsko, Syndikalismus, Fašismus, Robert Brasillach, José Antonio Primo de Rivera, Falange Española, Stavovský stát
V dubnu letošního roku falangisté protestovali proti znesvěcení hrobu José Antonia podle nového zákona o „demokratické paměti“.
Autor: Robert Brasillach
Po dlouhém měsíci těžko pochopitelného čekání jsme se bez údivu dozvěděli o úmrtí mladého vůdce španělské Falangy – José-Antonia Primo de Rivery – zastřeleného milicionáři, již ho zajali. Nezúčastnil se národního povstání ve Španělsku, ale bez pochyby byl jeho duchem a stát, jenž se zformuje, jak jsme mohli vidět podle Francových proklamací, bude založen v prvé řadě na principech Falangy. Nejsem si jistý, můžeme-li říci, že tento třicetiletý mladík minul svůj osud, avšak padl právě ve chvíli, kdy se jeho jediný současník mezi mladými vůdci Evropy – Léon Degrelle – přibližuje k moci. [1] Díky vysokému citu pro symbol ho falangisté tváří v tvář uprázdněnému místu v čele strany nikým jiným nenahradili. [2] Nebude ho více ani v budoucnosti, bez ohledu na to, kdo Falangu řídí, nebo dokonce kdy již žádná Falanga nebude. Tento energický mladý stín bude stát mezi neviditelnými rádci Španělska. Věřím, že to bude právě Falanga, jež Španělsko zachrání, a že bez ní nic nezmůže.
Continue Reading
Posted in Historie, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 10/09/2023. Tags: Anni di piombo, Stefano Delle Chiaie, Avanguardia Nazionale, Fašismus, Nacionální socialismus, Identitární strategie, Třetí cesta, Panevropský nacionalismus, Politický voják, Itálie, Integrální tradicionalismus, Tradicionalismus
Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)
Autor: Karel Veliký
– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!
Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.
Continue Reading
Posted in Politika, Dějiny ideologií, Historie, Kultura
Posted on 07/07/2023. Tags: Sociologické minimum, Sociologie, Social Matter, The Dissenting Sociologist, NRx, Mencius Moldbug
Politická akce
Autor: The Dissenting Sociologist
Jisté části protisystémové pravice v poslední době tvrdě kritizují politickou akci. Jakékoliv snahy o reformu prostřednictvím masové mobilizace podle nich nejsou ničím jiným než „démotismem“, který je pro svou načichlost demokracií nejen podezřelý a opovrženíhodný, ale coby pravicová strategie také už ze své podstaty beznadějně neúčinný. Podle zastánců této pozice – vycházejí přitom z myšlení bloggera Mencia Moldbuga – byly velké aktivistické triumfy levice 20. století v zásadě jen veřejnou rituální promulgací programových změn nastavených v nejvyšších patrech mocenského aparátu (byrokracie, univerzity, soudy atd.) už dávno předtím, než se „aktivisté“ vydali do ulic. Všechny ty petice, pochody, protesty vsedě a další (alespoň podle liberálního mýtu) spontánní a hrdinské lidové akty „boje“ proti domnělé represivní elitě stojící na nesprávné straně dějin tak byly jen post festum „vítězným tanečkem“, jehož hlavním účelem byla demonstrace faktu, že údajně bourané společenské normy byly ve skutečnosti potichu pro zastaralost vyřazeny už dávno – i s autoritami, jež je svou vahou zaštiťovaly.
Continue Reading
Posted in Politika, Dějiny ideologií, Filosofie
Posted on 24/05/2023. Tags: Francis Parker Yockey, Nicholas Goodrick-Clarke, Bělošský nacionalismus, James Madole, National Renaissance Party
James Madole v projevu na setkání National Renaissance Party (Wagner High School, 18. března 1966)
Autor: Karel Veliký
V bichli Martina A. Leea Bestie se probouzí stojí, že Strana národní obrody (National Renaissance Party, NRP) měla základnu v New Yorku a její název že vychází z jedné pasáže Hitlerovy závěti. Dlouholetý lídr James Madole vytyčil hlavní cíl strany – uchránit bílý lid před znečištěním blátěnými lidmi a zasazovat se o vznik rasově národnostního státu, který by barevné vystěhoval. Tak zní jedna z mála faktických informací, většinu Leeových řádků totiž jinak zaplňují značně nelichotivé popisy této „zvláštní sešlosti pomatenců, fanatiků, ztracených existencí, tajných homosexuálů a druhořadých donašečů“. Čtenář se např. dozví, že plešatý Madole „žil ještě ve svých pětačtyřiceti letech se svou matkou, zuřivou antisemitkou“, kohože žena byla „špindíra“ a „docela jistě cvok“, neboť „v jednom kuse cosi mlela o Odinovi a svém tátovi, co vstává z hrobu“ atp. K tomu český překladatel, kreativně z Federálního rezervního fondu vynalézající „americký systém vojenských záloh“, a úroveň důvěryhodnosti publikace je nabíledni. Že Madoleho NRP jako jedna z mála amerických organizací neochvějně vytrvala na Yockeově přesvědčení, že „zhoubný vliv americké kultury je pro Evropu nebezpečnější než komunistická vojenská intervence“ (neboť Rusové svou kulturou světové masy prostě nestrhnou, srv. Tarkovskij vs Spielberg), Lee zjevně uvádí hlavně jako další doklad její bizarnosti.
Continue Reading
Posted in Historie, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 06/02/2023. Tags: Solidarismus, Karel Engliš, Liberalismus, Kapitalismus, Identitární strategie
Pro Engliše je solidarismus, „obětování se jednoho pro druhého nebo pro celek“, především výchovný ideál, v němž „národ je předmětem péče a jejím účelem je ideál života, národního zdraví a kultury.
Autor: Karel Veliký
Znovu k výkladům Karla Engliše (Hospodářské nauky)
Slovníková definice obecně vymezuje pojem solidarismu takto: snaha po vzájemné lidské podpoře, soudržnosti – solidaritě. Konkrétněji pak jako: směr katolické sociální filosofie vycházející z principu solidarity mezi jednotlivcem a společenstvím. Latinské solidum značí pevnou, tvrdou půdu; přeneseně vždy něco úplného, hustého, soudržného a tedy trvalého, skutečného, pravého. Z definice jde tedy o protiklad pojmu liberalismus, který namísto vzájemnosti vychází z prvořadosti jedince a podněcuje jeho sobectví, přičemž zpochybňuje až samu existenci společenství. Latinské liberum značí neomezené, nespoutané bujení; přeneseně cosi nezávislého, plynoucího, volného a tedy oproštěného, nevázaného, (že ve starém Římě býval Liber božstvem plebsu, jistě není náhoda), svobodného. V napěťovém poli mezi solidum a liberum se ocitá každá správa obce, obecního zřízení, lat. politicus. Z výše uvedeného je zřejmé, že nadvláda liberálního principu každou obec (od národa po rodinu) narušuje, až je zruší, jak jsme toho nyní sami svědky. Poté, co se nekonečný počet zrnek liberálního principu strojní setbou (PR) jeho prostředníků (media) uchytila a rozpučela v těch myslích, které pro svou nepevnost, ba tekutost nejsou s to mu klást žádné zábrany, odpoutává se i od svého dočasného (taktického) spojence, demokratického principu, který zůstává příliš zakořeněný, lidový, domácí, krajanský, z téhož lidu pocházející, takže „populistický“.
Continue Reading
Posted in Politika, Dějiny ideologií
Posted on 31/01/2023. Tags: Antiamerikanismus, Belgie, Jeune Europe, Claudio Mutti, Identitární strategie, Třetí cesta, Revoluční nacionalismus, Panevropský nacionalismus, Jean Thiriart, Itálie
Da Jeune Europe alle Brigate Rosse (Società Editrice Barbarossa, 1992). Tato krátká publikace se zabývala vztahem mezi Jeune Europe a maoistickou krajní levicí, kdy se staré kádry JE ocitly v řadách Rudých brigád na nejvyšší úrovni.
Autor: Yannick Sauveur
Hnutí Jeune Europe pod vedením Jeana Thiriarta (1922-1992), bylo zřejmě nejúspěšnějším pokusem o vytvoření autenticky nadnárodního evropského hnutí. Thiriart byl obráncem myšlenky Historické strany, „osvícené skupinky, předvoje, skupiny schopné zrodit národ“. Strana předchází národu (či společenství se sdíleným osudem), který chce vytvořit – evropskému národu. Od roku 1962 se buňky Jeune Europe začaly šířit po celé Evropě a dokonce i za její hranice. Vliv Jeune Europe byl však dosti okrajový, zejména s ohledem k početní slabosti jejich struktur. „JE“ byla také kvůli aktivní podpoře OAS zakázána ve Francii. Jen belgická a italská větev se tak dočkaly své chvíle na slunci.
U italské sekce organizace Jeune Europe ale lze oprávněně mluvit o relativním úspěchu jak v oblasti akceschopnosti a organizovanosti jejích struktur, tak originality nastolovaných témat. Za úspěch lze považovat také její vytrvalost, italská pobočka zůstala totiž funkční nejdéle, až do roku 1970.
Následují studie o Giovane Europa („Mladá Evropa“) je předložena v de facto původním znění z roku 1980, s výjimkou několika drobných úprav a nových informací.
Zrození Giovane Europa-Continente
Giovane Europa se zrodila na „na pravici“. Jeune Europe ve skutečnosti vzešla z Giovane Nazione. Inspirace francouzskou organizaci Jeune Nation a jejími zakladateli, bratry Jacquesem a Pierrem Sidosovými, je očividná, na jižní straně Alp byli totiž velice populární.
Giovane Nazione začala jako studentská organizace založená Pierfrancem Bruschim (*1940) a Renatem Cinquemanim. Její první interní věstník vyšel v listopadu 1962 a do listopadu následujícího roku jej pak následoval další tucet vydání.
Vidíme v nich neoficiální pochvalné zmínky o „soudruhu Renatu Curciovi,“ který šéfoval Giovane Nazione (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí /MSI/ – pozn. DP), jak se dozvídáme z vnitřních bulletinů hnutí (vydání č. 4 a 5 z února a března 1963), a který se o několik let později stal velitelem Rudých brigád. Renato Curcio tehdy patřil ke skupině Albenga a vedení Giovane Nazione ho chválilo za dokonalou organizaci, řízení činnosti uvnitř skupiny a také provedení „překladu z našeho evropského tisku“. 1]
Continue Reading
Posted in Historie, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 04/01/2023. Tags: Fašistický socialismus, Thierry Maulnier, Synthèse nationale, Georges Feltin-Tracol, Robert Spieler, Francie, Euro-Synergies, Rivarol
Autor: Karel Veliký
Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?
«BIOITINERÁŘ»
Mládí
Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti. Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.
Continue Reading
Posted in Historie, Kultura, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 09/12/2022. Tags: Imperialismus, Bělošský nacionalismus, Zvláštní vojenská operace na Ukrajině, Válka Ruska proti Ukrajině, Rusko, Ukrajina, Etnonacionalismus, Greg Johnson, Counter-Currents Publishing
I kdybychom připustili, že ukrajinská prohra by skutečně otřásla americkým systémem tak, jak se nepovedlo válkám ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, opravdu by to byla pro disidenty výhra?
Autor: Greg Johnson
Mike Maxwell z nakladatelství Imperium Press přišel na substackovém účtu Imperium Press s dobře promyšleným protiargumentem mých postojů k válce na Ukrajině. Bílí nacionalisté by podle něj měli podporovat ruský vpád na Ukrajinu, jelikož Ukrajince podporují Spojené státy i drtivá většina členských zemí NATO, porážka Ukrajinců tudíž znamená porážku i pro naše vlády, což usnadní činnosti disentu. Jak píše, „naším nejvyšším národním zájmem je dosti očividně ponížení a prohra naší domácí nepřátelské vládnoucí elity“. Jeho teze mě hned z několika důvodů nepřesvědčuje.
V prvé řadě – skutečně by ukrajinská porážka zasadila NATO a Spojeným států tvrdý úder? Amerika přežila ponižující neúspěch ve Vietnamu. Oklepala se i z nákladnějších a nedávnějších ostudných debaklů v Afghánistánu či Iráku. Nevidím proto důvod, proč by jí hypotetická porážka Ukrajiny Rusy měla zasadit nějakou zdrcující ránu. USA ani NATO dokonce s Ruskem neválčí, „jen“ pomáhají Ukrajině. Jestliže Amerika dokáže přežít přímou porážku ve válce s vlastní účastí, jistě by zvládla i prohru spojence, jako je Ukrajina.
Continue Reading
Posted in Geopolitika, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 17/11/2022. Tags: Střední Evropa, Petr Drulák, Alain de Benoist, Ivo Budil, Globalismus, Atlanticismus, Liberalismus, NATO, Neoliberalismus
Autor: Petr Drulák
K expanzi atlantického liberálního impéria do střední Evropy
Po roce 1989 nabývají středoevropské státy suverenitu, symbolickým momentem byl odchod sovětských vojsk ukončený rokem 1991. Národní svrchovanost je velkým cílem roku 1989, píseň, která se stává hymnou sametové revoluce oslavuje právě obnovení suverenity: „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“ Středoevropané si v roce 1989 přejí jít jinou cestou než doposud, i když příliš nevědí jakou. Ve velké většině si nepředstavují, že by z jednoho impéria přešli k druhému. Nechtějí se zcela vzdát socialismu a obrátit ke kapitalismu a už vůbec nestojí o členství v NATO. Chtějí sami hledat a tvořit. Přesto toto období středoevropské svrchovanosti netrvá dlouho. Během devadesátých let se seznamují s liberálním impériem. Svoji suverenitu opouštějí, když mezi lety 1999 a 2004 vstupují do NATO a EU.
Tento vývoj je výsledkem jak objektivních podmínek, tak politického působení. Objektivní podmínky můžeme shrnout do tří faktů. Za prvé středoevropské ekonomiky jsou na pokraji bankrotu a potřebují partnerství s vyspělejším Západem; o totéž usilovaly v osmdesátých letech i komunistické vlády. Za druhé středoevropské státy nejsou strategicky soběstačné, nejsou schopné samy bránit své území, potřebují garance či spojence, opět nejlépe na Západě. Za třetí středoevropské národy žízní po uznání své evropské identity zpochybněné čtyřicetiletým pobytem v sovětském impériu.
Ze všech těchto důvodů je vyjednávací váha Středoevropanů vůči Západu zanedbatelná. Kromě rétoriky nemají žádné silnější páky, hodně toho potřebují a aktiva, která mohou imperiálním investorům nabídnout, mohou sice být zajímavá, ale nikoliv natolik, aby výrazně zmírnila onu asymetrii. Z této asymetrie vychází politické působení – podmínky partnerství diktuje liberální impérium. Nejde o rovnocennou spolupráci, nýbrž o včlenění do impéria, jehož průběh a podmínky stanovuje jednostranně impérium. Nezapomeňme však, že se jedná o liberální impérium, které v podobných případech nesahá k silovému přinucení. Naopak, nechává se přemlouvat. Liberální elity působí na nové elity tak, aby pochopily, co se od nich čeká. Musejí prokázat, že jsou připraveny plnit všechny podmínky a trpělivě žádat o přijetí do impéria. Příslušníci elit, kteří to zvládnou, jsou kooptováni atlantickou elitou, mohou se dočkat různých odměn i puncu modernosti a evropskosti, ti ostatní jsou marginalizováni či eliminováni.
Continue Reading
Posted in Historie, Zajímavé knižní tituly, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 14/09/2022. Tags: Rusko, Alexandr Solženicyn, Etnonacionalismus, Counter-Currents Publishing, Komunismus, Židovská otázka, Spencer Quinn
Pjotr Arkaďjevič Stolypin
Autor: Spencer J. Quinn
Vysoký muž se nesl s hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.
Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:
Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.
Continue Reading
Posted in Historie, Zajímavé knižní tituly, Politika, Dějiny ideologií
Posted on 30/08/2022. Tags: Německo, Nacionální socialismus, Konrad Lorenz, Stanislav Komárek, Adolf Portmann
Poté, co rozlišování přestalo, máme sice exkrementy v galeriích, za to mír a stabilitu.
Autor: Stanislav Komárek
Vždy jsem měl neobyčejně dobrý vztah k tradici německé či lépe řečeno kontinentální biologie a byl jsem rozmrzen jejich zánikem a převrstvení mnohem plošší a myšlenkově chudší anglosaskou koncepcí. Bylo mi sice jasné, že takové biologické koncepce, v nich vzrostla řekněme Portmannova přírodní estetika či Lorenzova klasická etologie, byly jakýmsi způsobem nutně zakořenily v německém myšlení jako celku a po jeho selhání a diskreditaci poslední válkou postupně uschly jaksi „nutně“, nenapájeny už z původních zdrojů. Po vzoru věřících všech denominací jsem si však vždycky říkal, že základní koncepce byla správná a jen politováníhodné deformace a excesy ji překroutily a zničily. Bylo třeba cesty do malajských pralesů, abych si tam uvědomil, že chyba byla hlubší, že evropský a německý vývoj spěl k oběma válkám a nacismu zákonitě a německé myšlení zaniklo po právu, byť Portmann či Hesse nejen nikoho neplynovali, ale ani k tomu sebevzdáleněji nikoho neponoukali.
Kulturní úpadek, potlačující, byť nezáměrně, špičky v umění i naukách, oplošťující jazyk a roztáčející jen potleskoměry a registry průměrnosti, je přece jen menším zlem, protože zajišťuje v zemi pokoj, byť poněkud nahnilý, a nikoliv neustálý svár (ten se, lépe řečeno, vyžije v „pěně dní“ a nemusí potrefovat větší hlubiny a být znovu „otcem všech věcí“). Z tohoto důvodu už mi nepřijde líto, že jsem se se svými žáky za několik málo dekád přesunul do kategorie podobající se studiím o klasickém Řecku: Také se zabýváme již mrtvým korpusem spisu v jazyce, kterému skoro nikdo nerozumí, který obsahuje sice mnoho zajímavých myšlenek, ale stává se nepochopitelným i v zemi, kde se tímto jazykem či jeho pozdějšími stádii dosud mluví.
Continue Reading
Posted in Historie, Převzato, Biologie a Ekologie, Dějiny ideologií, Kritické texty
Posted on 18/08/2022. Tags: Reinhard Heydrich, Nacionalismus, Nacionální socialismus, Biopolitika, Rasový nacionalismus, Třetí říše
Jdeme s Říší!
Autor: Václav Jan
Část první, druhá, třetí, čtvrtá a šestá.
Heydrich byl v logice doby a vlastního světonázoru přirozeným představitelem moderního pangermanismu. Pangermanismus, který počítal s německým ovládnutím střední Evropy jako nezbytnou podmínkou přežití německého národa a existence Německa jako velmoci, dominoval německému politickému myšlení už od konce devatenáctého století, a v intuitivní rovině mnohem dříve. Teprve po r. 1933 mělo ovšem Německo takovou moc a vnitřní jednotu a vůli, že tyto ambice mohlo proměnit v geopolitickou realitu. Z jednotlivých důrazů, které pangermanismus v různých fázích vývoje akcentoval (ekonomický, mytologický, etnický, kulturní, nacionální či imperiální), dominovalo v Třetí říši primárně hledisko rasové. Ne nadarmo se mluví o hitlerovské „biopolitice“, cílící na změnu samé podstaty vnímání lidské existence a proměnu jeho myšlení a podstatu bytí. Lze říci, že po velké válce a rozpadu tradičních mocnářství nastal v evropském myšlení zápas o budoucí podobu civilizace a úlohu individuality v ní. Tutéž potřebu jako hitleristé, tedy proměnit samotné základy vnímání člověka, měli a mají i jeho ideoví protivníci; ti ovšem na rozdíl od něj měli po své vítězné válce dostatek moci, času a prostoru svoje představy naplnit, a vymodelovali tak prostředí, v němž žijeme své evropské životy dnes. Z porážky konkurence v tomto radikálním koncepčním střetnutí o podobu lidství v západním myšlení čerpá sílu dominantní ideologie poválečného Evropy, která stejně radikálně požaduje změnu role člověka v civilizačním uspořádání i přírodním rámci, ale je založená na přesně opačných hodnotových východiscích a cílech.
Díky své víře v biologickou, rasovou podstatu politiky byl nacionální socialismus k Čechům v určitém ohledu příznivější, než „čistý“ německý nacionalismus. Tradiční německý nacionalismus se projevoval k Čechům velmi nesmlouvavě a s brutálními ambicemi, a to tradičně a napříč německou společnost bez ohledu na politické přesvědčení.
Continue Reading
Posted in Historie, Biologie a Ekologie, Dějiny ideologií
Posted on 13/08/2022. Tags: Ideologie genderu, Filologie, Liberalismus, Feminismus
Jaký asi smysl má hodnotová soustava, neumožňující lidské skupině přetrvat?
Autor: Jiří Hejlek
Na maličké ploše, která je nám dnes k dispozici, nelze naši úvahu začít ani stručným nástinem předběžného porozumění tomu, co je to jazyk, co je to slovo. Omezím se na konstatování, že jazyk nechápu jako konvencionální systém znaků, jak ho zjednodušeně pojímá strukturální lingvistika, nýbrž jako původní antropologický fenomén. Toto pojetí můžeme studovat již u Aristotela a z myslitelů novějších, jejichž díla byla přeložena do češtiny, odkazuji na studii Maxe Schelera „K ideji člověka“. Pro dnešní úvahu by mělo stačit obecné intuitivní chápání řeči a jazyka.
Na druhé straně asi všichni rozumíme tomu, co to je feminismus neboli genderismus. Na tomto místě nebudu tento jev jako takový hodnotit. Pouze se budu v úvodu snažit uvést jej do dějinných souvislostí. Feminismus vznikl jako jedno z emancipačních hnutí, která čerpají svůj nárok z myšlenky všeobecné lidské rovnosti. Dlouho byl souputníkem socialismu a je i nadále poháněn revoluční energií. Nyní již necestuje po světě pod vlajkou socialismu, nýbrž pod vlajkou nové revoluční ideologie, globálního humanismu. Postmoderní ráz této ideologie spočívá mimo jiné v tom, že její jednotlivé složky netvoří propracovaný a souvislý celek, nýbrž téměř chaoticky se kupí jedna na druhou. Bez ladu a skladu se na jedné hromadě s feminismem nacházejí ekologismus, homosexualismus, vegetarianismus, pacifismus, multikulturalismus apod. Nicméně existuje jakýsi střechový jev, který se snaží spojit všechny ty různorodé prvky, a tím je politická korektnost. Ukazuje se, že to je právě jazyk, který je pro vyjmenované různorodé jevy společným prubířským kamenem.
Continue Reading
Posted in Filosofie, Dějiny ideologií
Posted on 11/07/2022. Tags: Antirasismus, Židovská otázka, Rasový realismus, Sexualita, Transgenderismus, Transsexualita, Magnus Hirschfeld, The Occidental Observer, Antropologie, Andrew Joyce
Magnus Hirschfeld (1868 –1935), slovy národních socialistů „ochránce a šiřitel patologických sexuálních úchylek, svým zjevem také jedna z asi nejohavnějších židovských stvůr“.
Autor: Andrew Joyce
Letos (2021) v květnu časopis Scientific American otisknul článek o „Zapomenuté historii první trans kliniky na světě“. Protože jsem sám v roce 2015 pracoval na článku o židovské „sexuologii“, vůbec mě nepřekvapilo, že autor hned na úvod obdivně vypíchnul skutečnosti, že v čele této kliniky, Institut füer Sexualwissenschaft (Institut pro sexuální výzkum) „stál židovský homosexuál“ – Magnus Hirschfeld (1868–1935). Hirschfeld byl dost možná nejvlivnějším zvrhlíkem 20. století a jeho odkaz je v současnosti natolik všeobjímající, že bych náš věk neváhal označit za uskutečnění jeho tužeb a plánů. Současná kultura je do značné míry utvářena homosexualitou, promiskuitou, transsexualitou a transvestitismem, jejichž propagaci tento podvratný zvrhlík zasvětil celý svůj život. Kdyby dnes žil, byl by Hirschfeld nesjpíš nadšený a na vrcholu blaha – plný neskrývané škodolibé radosti při pohledu na trans (tzv. drag queens) čtení „pohádek“ dětem nebo transsexuální kandidáty na guvernérské křeslo Kalifornie. Skutečně žijeme v uskutečněném snu zvrácené mysli.
Jeho vliv v sexuální sféře je natolik všudypřítomný, že při tom snadno přehlédneme fakt, že tento židovský lékařský šarlatán byl také hlasitý a novátorský „antirasista“. Ani já jsem si toho nebyl vědom, dokud mě před pár lety jistý čtenář nepoprosil, abych zrecenzoval Hirschfeldovo dílo z roku 1934 Rassismus. Bohužel se mi tehdy nepodařilo najít anglický překlad, a tak jsem musel odmítnout. Minulý měsíc mi ale jeden z mých přátel poslal odkaz na anglický překlad z roku 1938 z dílny dvojice komunistů, uložený na webu archive.org. Následuje tedy recenze knihy a její zasazení do kontextu Hirschfeldova aktivismu, myšlení i politiky.
Continue Reading
Posted in Historie, Dějiny ideologií
Posted on 23/06/2022. Tags: USA, Guillaume Faye, Jean Baudrillard
Taková je Amerika. Brzy také u nás?
Autor: Karel Veliký
Faye versus Baudrillard
Jean Baudrillard, jeden z intelektuálních vzorů amerických rokokových marxistů,* ve své kritické knize Amérique z roku 1986 (česky: Amerika, Dauphin, 2000) rozsáhle cituje, a to v kapitole „Uskutečněná utopie“, Guillauma Fayeho z GRECE. Zdroj uveden není, přičemž úryvek může pocházet hned ze tří titulů: Le systéme a tuer les peuples (Systém k ničení národů, 1981), L’Occident comme déclin (Západ jako úpadek, 1984) nebo La NSC: La Nouvelle Société de Consommation (Nová společnost spotřeby, 1984). Protřelý dialektik Baudrillard jej uvádí otázkou: Proč je tento text současně pravdivý i naprosto nepravdivý?
Faye: „Kalifornie na sebe obrací pozornost jako naprostý mýtus naší doby. Mnohorasovost, nadvláda techniky, narcismus vyšinuté popkultury, městská kriminalita a audiovizuální koupele: je to super-Amerika a jako taková je Kalifornie naprostou antitezí původní Evropy, od Hollywoodu až k rockovému braku, od E. T. až k Hvězdným válkám, od studentských rádoby protestních nepokojů až k pošetilým vizím Carla Sagana, od neognostiků ze Silicon Valley k mystikům windsurfingu, od nových indických guruů až k aerobiku, od joggingu až k psychoanalýze jako formě demokracie, od kriminality jako formy psychoanalýzy až k televizi jako formě despotismu: v tom všude tkví Kalifornie coby centrum světa simulaker a neautentičnosti, jako místo absolutní syntézy soft totalitarismu. Jakožto h y s t e r i c k á země a ohnisko, v němž se soustřeďuje vykořeněnost, je Kalifornie místem absence dějin, absence událostí, a současně ustavičného hemžení a nepřerušovaného rytmu světa, tj. vibrací v tom, čemu chybí pohyblivost, vibrací, jimiž je posedlá a které ji ohrožují stejně jako stále otevřená možnost zemětřesení…
Kalifornie nic neobjevila: všechno si vzala z Evropy a vrací jí to vše znetvořené, zbavené smyslu a přetřené pozlátkem Disneylandu. Světové středisko mírného šílenství, zrcadlo našich kalů a našeho úpadku: kalifornitis jakožto horečná varianta amerikanismu se dnes valí na mladé lidi a šíří se jako forma mentálního AIDS. Proti revoluční úzkosti Evropanů staví Kalifornie svou dlouhou řadu padělků: parodie vědění na univerzitách zbavených všech ritů, parodie města a městské kultury v chaotické změti, která vládne Los Angeles, parodie technologie v Silicon Valley, parodie enologie v zteplalých vínech Sacramenta, parodie náboženství v podobě guruů a sekt, parodie erotismu, kterou ztělesňují beach-boys, parodie drogy v různých kyselinách (?), parodie společenskosti v tom, čemu se říká communities. Dokonce i příroda je v Kalifornii hollywoodskou parodií antického Středomoří: moře je příliš modré (?!), hory příliš divoké, klima příliš mírné anebo příliš suché, příroda neobydlená a odkouzlená, bohy opuštěná: ponurá krajina pod příliš bílým sluncem, nehybný obraz naší smrti, neboť pravda je, že Evropa zemře opálená do bronzova, s úsměvem a s kůží vyhřátou prázdninovým sluncem.“
Continue Reading
Posted in Filosofie, Kultura, Dějiny ideologií
Posted on 17/05/2022. Tags: Julius Evola, Fašismus, Benito Mussolini, Ted Sallis, Itálie, Integrální tradicionalismus
Autor: Ted Sallis
Evolova kritika italského fašismu.
Negativa knihy převažují nad pozitivy. Literární styl je celkově mizerný, jak bývá pro tento typ autorů typické. Dobrý autor má psát natolik jasně, aby vzdělaní lidí dokázali textu poměrně snadno porozumět. Přehnaně složité konstrukce či styl bývají útočištěm spisovatelů se slabými argumenty a mlžení zde může posloužit jako účinná kamufláž neschopnosti.
Z Evolových tradicionalistických utkvělých představ se mi (jen s trochou nadsázky) dělá zle. Obhajuje monarchii a považuje za správné, že se Mussolini musel dělit o moc s neschopným panovníkem (který podle Evoly „po právu“ vládl mocí Il Duceho sesadit – byť Evola naznačuje svůj nesouhlas s královou zradou). Podle Evoly mohl Mussolini být pouhým královým poradcem. Komu nakonec záleží na těch nejlepších „plebejích“ – uvolněte cestu králi! Šašek…
Evola se ohrazuje také proti všem masovým hnutím a odmítá populismus, jako bychom snad mohli bělochy nadchnout pro změnu společnosti s ultra reakcionářským, monarchistickým krédem, jež by snad mohlo být lákavé tak pro horní desetinku procenta obyvatelstva.
Continue Reading
Posted in Filosofie, Historie, Dějiny ideologií, Kritické texty, Aktuálně
Posted on 05/05/2022. Tags: Rusko, Ukrajina, Vladimír Putin, Etnonacionalismus, Greg Johnson, Counter-Currents Publishing, Donbas, Imperialismus, Zvláštní vojenská operace na Ukrajině
Putinovo Rusko je stejně jako Amerika multikulturní, mnohorasové impérium, ovládané vykořeněnou, sociopatickou a výrazně etnicky cizí elitou, která využívá multikulturní propagandy i rasové „výměny“ jako nástrojů k oslabování vlivu bělošské většiny.
Autor: Greg Johnson
Ve své argumentaci v debatě s E. M. Jonesem o válce na Ukrajině jsem tvrdil, že nacionalisté na Západě – a vlastně na celém světě – by měli podporovat Ukrajinu proti ruskému agresorovi. Podle Jonese bychom Ukrajinu podporovat neměli.
Jones začal dějinami Židů a jejich činnosti na Ukrajině, zřejmě v přesvědčení, že jakmile se někde objeví Židé, nemůže na tom být ani zbla dobrého. Následně se snažil ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o válku Ruska s Ukrajinou, ale Ruska s Amerikou. Jeho argumentace nebyla příliš podložena fakty, takže se této lince budu věnovat jen letmo a soustředím se na důležitější aspekty celé věci.
Nečiní mi sebemenší potíže uznat nadměrné židovské zastoupení ve vlivných pozicích na Ukrajině i na Západě, totéž ovšem platí také o Rusku. Jelikož tedy na obou stranách konfliktu najdete Židy, ať už se postavíte na libovolnou stranu, ocitnete se tam po boku nějakých Židů. Válku tak nelze chápat jako konflikt Židů s Nežidy. Těžko vysvětlit, čím se obě strany odlišují poukazem na to, co mají společné. Jádrem této války je jiný, hlubší střet Ruska s Ukrajinou, který rozdělil také židovské společenství.
Continue Reading
Posted in Dějiny ideologií, Geopolitika, Historie
Posted on 29/04/2022. Tags: Globalismus, Evropská unie, ABC ekonomie, Populismus, Plutokracie
Autor: Jiří Hejlek
Pohled filosofa a člověka, který čtvrt století pracoval v těžkém průmyslu jako manažer a podnikatel.
V posledních několika letech sledujeme v Evropě mohutnou vlnu úspěchů politických stran a hnutí, které se otevřeně staví do opozice vůči etablovaným stranám. Spojuje je přesvědčení, že současné uspořádání poměrů v Evropě je nadále neudržitelné, nemají-li být ohroženy životní zájmy evropských národů. Daleko citlivěji reflektují potřeby i mínění lidí ve svých zemích. V jejich programech najdeme různě odstupňované odhodlání opustit Evropský svaz (takto nazývám Evropskou unii) a obnovit státní suverenitu, odmítání uměle vytvořené měny euro, legislativní úpravy vedoucí k méně zprostředkovanému vlivu řadových občanů na veřejné dění, nechuť podílet se na válečných dobrodružstvích a zavržení multikulturalismu a politické korektnosti. To vše – i další programové body – je spojeno svorníkem snahy odvrátit invazi mimoevropských etnik na evropské území.
Jen občas těmito politickými body prosvítá jasněji formulovaná představa o ekonomické politice, natož aby taková politika byla sdílena většinou těchto politických sil. Z úst předních evropských představitelů tohoto politického tábora jsem slyšel spíše opakovat obvyklá klišé zastánců liberální ekonomiky o svobodném trhu, o volném pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu, ba o pokračování v politice volně plovoucích směnných kurzů. V současné situaci již můžeme vidět symptomy blížícího se rozpadu globálního ekonomického systému, který je právě založen na zmíněných principech. Zároveň je třeba si uvědomit, že tento kolaps souvisí s hodnotovým rozpadem naší civilizace obecně a s problémy, kterými se zabývají programy svobodných stran, jak právě byly popsány, zvlášť.
Continue Reading
Posted in Historie, Dějiny ideologií, Ekonomie
Posted on 23/04/2022. Tags: Alphonse de Châteaubriant, Druhá světová válka, Francie, Nacionální socialismus, Panevropský nacionalismus, Kolaborace
Autor: Karel Veliký
V roce 1911 hned za svůj první román Monsieur des Lourdines obdržel Prix Goncourt, francouzskou nejvýznamnější literární cenu. V roce 1923 pak za svůj další román, slavný La Brière, patřící s šesti sty tisíci prodanými výtisky k vůbec nejúspěšnějším knižním titulům meziválečné Francie, získal Velkou cenu Francouzské akademie. A deset let poté byla jeho La réponse du Signeur v rozsáhlé čtenářské anketě zařazena mezi dvanáct největších francouzských románů za posledních padesát let. K dalším jeho čtenářsky velice oblíbeným titulům patřila La Meute (Smečka), avšak teprve v roce 1937 napsal knihu, která hluboce ovlivnila nejen světonázor mnoha jejích čtenářů, ale také určila další umělecko-politický a lidský osud autora: La Gerbe des Forces (Svazek sil).
Tento text uznávaného, váženého a tehdy již šedesátiletého spisovatele je vlastně zprávou o jeho dvou cestách z let 1935 a 1936 do nacionálně-socialistického Německa. Cílem těchto výprav, které Châteaubriant pojal jako pouť za poznáním, bylo přesvědčit se na vlastní oči, jak – a jestli vůbec – Hitlerovo Nové slovo proměnilo člověka a zemi. Neboť jakožto aristokrat a katolický tradicionalista Châteaubriant hledal účinný lék na (tehdy jím bolestivě pociťovaný) děsivý společenský rozklad: zatímco po celé devatenácté století se ještě setrvačně udržovaly různé společenské vazby zděděné z ancien régime, po první světové válce se prudce uvolnily a takto odvázaní jedinci se z někdejšího emancipačního ideálu poprvé stávali žitou společenskou, lépe řečeno davovou normou. Biograf, rozhlas etc.
Continue Reading
Posted in Historie, Dějiny ideologií
Nejnovější komentáře