Délský potápěč

„Druhá strana klamu“ – další pohled do zákulisí Mosadu

Autor: Ron Unz

Předchozí části si můžete přečíst zde: 1), 2), 3), 4).

„Druhá strana klamu“

Obsah Ostrovského prvotiny byl však povětšinou všední, bez nějakých šokujících odhalení. „Jen“ popsal vnitřní fungování Mosadu a některé z jeho největších operací, a tak poodhrnul závoj tajemství, pod nímž jedna z nejefektivnějších tajných služeb dlouho fungovala. Poté co si tímto celosvětovým knižním hitem vybudoval jistou pozici, cítil se autor dostatečně pevně v kramflecích, aby v pokračování z roku 1994 vynesl sérii tvrzení šokujících do té míry, že se čtenář sám musí rozhodnout, zda odhalují spíš pravdu, nebo jen Ostrovského zjitřenou představivost. Bergman ve své rozsáhlé bibliografii uvádí přes 350 titulů. Ostrovského debut mezi nimi je, pokračovaní už nikoliv.

Některé pasáže z Ostrovského první knihy mi bezpochyby přišly poněkud nejasné, podivné. Proč by z něj měli chtít udělat obětního beránka za zpackanou misi a z tajné služby ho vyštvat? A protože z Mosadu odešel už roku 1986 a na své knize začal pracovat až o dva roky později, uvažoval jsem, co asi dělal během oněch dvou let. Úplně věřit se nechce ani tomu, že by nižší důstojník dokázal nasbírat takové množství vysoce podrobných informací o operacích Mosadu, kterých se sám neúčastnil. V celé skládačce jako by chybělo příliš mnoho dílků.

Continue Reading

Zlaté pokolení

Autor: Michael Bell

V antropologických kruzích dnes převažují dvě základní teorie o zrodu moderního člověka. Tou první je hypotéza „africké kolébky“, podle níž se dnešní lidé vyvinuli z primitivní hominidní rasy, která před asi sedmdesáti tisíci lety začala ze své africké kolébky osídlovat ostatní kontinenty. V Evropě a Asii vytlačili tito pralidé násilným konfliktem a vyšší plodností původní neandrtálce. Následně se přizpůsobili svému novému prostředí a postupně se působením takzvané lokalizované evoluce vyvinuli v dnešní lidské rasy.

Druhou pak je teorie „multiregionální evoluce“, podle níž se lidské rasy zrodily z postupného míšení různých proto-lidských poddruhů (homo erectus, neandrtálci atd.) před mnoha tisíci let. Tyto početné smíšené druhy následně prošly lokalizovanou evolucí, stejně jako tomu bylo u jediného předka v případě teorie „africké kolébky“.

Přestože bývají tyto teorie obvykle chápány jako protikladné, spojuje je základní předpoklad ideje pokroku. I když tak každá z nich připisuje lidstvu odlišný původ, obě vycházejí z předpokladu, že se lidstvo postupně stává lepším. A přestože evoluční teorie nutně neznamená, že lepší přizpůsobení se rovná také vyšší inteligenci nebo kráse, stala se tato myšlenka takřka nerozlučným společníkem většiny úvah o lidské evoluci.

Continue Reading

Lstí a klamem – znepokojivý pohled do nitra Mosadu

Autor: Ron Unz

Předchozí části si můžete přečíst zde: 1), 2), 3).

„Lstí a klamem“

Příhodným odrazovým můstkem pro toto pátrání nám může být právě Ostrovského kniha – nezapomínejme na zoufalé zděšení velení Mosadu z tajemství odhalených v jeho rukopise i plány na jeho umlčení všemi prostředky včetně vraždy. Rozhodl jsem se proto ke knize po více než deseti letech vrátit, dokud jsem měl ještě v hlavě dostatečně čerstvý Bergmanův materiál.

Ostrovského dílo z roku 1990 dosahuje jen zlomku rozsahu Bergmanovy knihy, autor užívá výrazně neformálnější styl a neobtěžuje se s pečlivě propracovaným poznámkovým aparátem. Větší část knihy tvoří prosté osobní vzpomínky, a přestože Ostrovsky i Bergman psali o Mosadu, prvý jmenovaný se velkým dílem věnuje spíše špionážní problematice a technikám, než podrobnému popisu jednotlivých atentátů, jakkoliv i pár z nich se v knize najde. Letmým pohledem se jím popisovaný styl operací Mosadu podobá tomu u Bergmana do té míry, že kdyby někdo jednotlivé incidenty přesunul z jedné knihy do druhé, jsem přesvědčen, že jen málokdo by snadno dokázal rozeznat rozdíl.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Političtí vojáci

Autor: Martin Saxlind

Martin Saxlind ze Severského hnutí odporu se zamýšlí nad konceptem politického vojáka

Před několika lety se mi dostala do rukou kniha Dereka Holllanda The Political Soldier (Politický voják). Vybavuji si dojem, že úplně nedostála vysoké pověsti, které se v našich kruzích těšila a matně si vzpomínám, že mi příliš nesedl autorův podle mého až přehnaný důraz na duchovnost a křesťanství. Samotný pojem „politický voják“ – který jako první prý použil Joseph Goebbels – se mi ovšem velice líbí a právě tím se v následujícím článku hodlám zabývat.

Continue Reading

Eugène Deloncle v černé uniformě Národní lidové legie, bezpečnostní služby Národního lidového sjednocení (24. července 1941)

Autor: Karel Veliký

aneb náhled na jeden z pokusů užití teroru k urychlení postupujícího rozkladu stávajícího režimu

Po únorových událostech roku 1934 opustilo na protest proti nečinnosti Charlese Maurrase Francouzskou akci (Action française, AF) několik desítek členů. Byl mezi nimi i Eugène Deloncle (1890-1944), bývalý technik, jenž se po válce stal lodním inženýrem, poté ředitelem několika společností a expertem u pařížského kasačního soudu. Přes pracovní vytíženost dokázal kolem sebe shromáždit dostatek mužů, povětšinou rovněž bývalých maurrasovců, aby v prosinci 1935 založil vlastní Národně revoluční stranu (Parti national révolutionnaire, PNR). Když ale levicová vláda v červnu příštího roku většinu iniciativ – lig, spolků a sdružení – krajní pravice zakázala, Deloncle svou PNR rozpustil a rozhodl se pokračovat v ilegalitě. Zprvu pod názvem Tajná organizace národně-revoluční činnosti (Organisation secrète d’action révolutionnaire nationale, OSARN), jenž záhy ustoupil stručnějšímu Tajnému výboru revoluční akce (Comité secret d’action révolutionnaire, CSAR), jehož členové již byli vybíráni ještě přísněji a hlavně, aby pocítili větší sounáležitost a důvěru ve vlastní úlohu, podstupovali zasvěcující obřad v kápích po karbonářském vzoru (k nim nejlépe film bratrů Tavianiových Alonzanfán), při němž na výraz svého „znovuzrození“ obdrželi nové jméno – „řádovou“ přezdívku. V AF proto tyto své disidenty ironicky přejmenovali na cagoulardy (z fr. la cagoule – kápě, kutna) čili „zakuklence“ (i když v tomto překladu se vytrácí osten zednářského salonarda).

Continue Reading

Isabel Medina Peralta

Isabel je teprve osmnáct a studuje na Madridské univerzitě. Vede ale i dívčí sekci mládežnické organizace španělské Falangy a v této funkci letos 13. února promluvila při slavnostním shromáždění na počest vojáků Modré divize, padlých na východní frontě. Zatímco na hřbitově promlouvala jen ke třem stům účastníků, ozvěnu jejích slov mohlo záhy zaslechnout celé Španělsko. Neboť v její řeči mj. zaznělo:

Je naší nejvyšší povinností bojovat za Španělsko a za Evropu, teď slabou a likvidovanou nepřítelem, nepřítelem, který bude stále stejný, i když pod různými maskami: židem. Protože nic není jistější než právě tohle: žid je vinen.

Continue Reading

George Bernard Shaw (26. července 1856 – 2. listopadu 1950)

Autorka: Juliana R.

Obtížnost, s jakou je možné zařadit George Bernarda Shawa na politické škále, ilustruje detail z jeho duševního života. V době, kdy jako mladík začal chodit do britské Národní knihovny a ponořil se do jejího fondu, prý u stolu simultánně studoval Marxův Kapitál a partituru Nibelungů. Zdálo se mu totiž, že obě díla mají společnou myšlenku: vyzývají k revolučnímu boji. „Pravá revoluční činnost,“ napsal později, „je připravovat příchod nadčlověka.“

Irský dramatik, filosof a romanopisec – abychom uvedli nejznámější z charakteristik jeho mnohostranné osobnosti – bývá někdy řazen k levici. Děje se tak především proto, že patřil k předním členům socialistické Fabiánské společnosti a že se netajil sympatiemi k Sovětskému svazu, které neochably ani po návštěvě této země (v roce 1941) a po přátelské debatě s J. V. Stalinem. Zleva naopak bývá kritizován jako stoupenec eugeniky, filosofický idealista či elitista, vyznavač osamělého velikána. Sám Shaw za své inspirátory označoval Nietzscheho, Wagnera a Ibsena – onoho Ibsena, který byl nejen sociálním revolucionářem, ale také rozděloval lidi na „voříščí a pudličí“, tedy na průměrné davy a kultivované vůdce. 1] Základním kamenem Shawovy myšlenkové soustavy, právě tak jako té Nietzscheovy, je evoluce, chápaná nejen biologicky, ale i metafyzicky. Také jeho socialismus (pod způsobou fabiánství) lze nazvat socialismem evolučním namísto revolučního: usiluje o pomalou a nekrvavou změnu prostřednictvím pronikání fabiánů do parlamentu a místních samospráv. Zkrátka pokud Shaw patří k levici, pak značně neortodoxní – a podnětné, jak kacíři bývají.

Continue Reading

Pierre Drieu la Rochelle v sychravé Paříži…

Pierre Drieu La Rochelle o únorových dnech čtyřiatřicátého… svědectví třetí a poslední

„Vy nechápete, co se děje. Tenhle národ není mrtvej, jak jsme si všichni mysleli, probral se z apatie. Opustil sice vesnice a kostely a nechal se nacpat do fabrik, kanceláří a kin, ale hrdá krev v něm tak docela nevyschla. Jakmile zlodějna a vyděračství přesáhnou určitou mez, nemůže odolat mocnýmu volání Erínyií. Což proběhlo v ulicích. Teď přišel váš čas, teď vy, mužové politiky, musíte ven, aby vás postavili do čela. Vypadnout z kuolárů. Vůdci se musejí spojit, tak jako se spojily oddíly. Poněvadž ty se tam, na náměstí, spojily, Clérenci; viděl jsem komunisty vedle nacionálů. Chybělo málo, aby ta výbušná směs zažehla celou Francii. Chápeš to? Jdi za komunistickou mládeží a ukaž jí společnýho nepřítele veškerý mládeže: senilní korupční radikalismus.“

Clérence na Gillese, který byl ještě celý pryč z prožitku noci 6. února, pohlédl s údivem, rozpaky i rozhořčením.

Continue Reading

6. únor 1934: Den občanské války

Autor: Robert Brasillach

Básníkova vzpomínka na 6. únor 1934… a co bylo potom.

Přesto naše současníky mohly pohltit i vážnější starosti. Do našich zábav a osobních životů náhle a ve stále rychlejším tempu pronikaly veliké události, revoluce, válka, peníze a smrt. Poslední měsíce roku 1933 způsobily, že se nad Francií rozprostřel podivný soumrak násilných úmrtí. V noci, den před Vánoci, si železniční neštěstí u Lagny příznačně vyžádalo dvě stě mrtvých – obrovský, dosud nedosažený počet. A v novinách jsme se z pár řádků dozvěděli, že Crédit municipal, zastavárna v Bayonne, se zapletla do jakýchsi podvodů. Z této skoro bezvýznamné zprávy vznikla o několik dní později největší režimní aféra. Poznali jsme už jiné. Čítali jsme, jak se „namočili“ parlamentáři zleva i zprava, s notným pohrdáním se bavili nad Oustricovou aférou i aférou Hanauové a jejím Gazette du Franc, nad nimiž tak naivně držela ochrannou ruku nejvyšší místa. V parlamentním režimu jsou obdobné skandály běžnou záležitostí. Ale ještě jsme neměli možnost poznat drama natolik veliké, bohaté a tajemné, aby otřáslo celou zemí. Aférka z Bayonne, odsunutá na třetí stránku, se zčistajasna rozšířila. Středem hrozivé sítě, jejíž součástí byla ta největší jména, se zdál být Alexandre Stavisky, židovský šejdíř z Oděsy. Krátce před svým zatčením uprchl do Savojska a počátkem roku 1934 ho našli mrtvého v jedné vile u Chamonix. Sebevražda? Říkalo se. Vražda? Byla určitě pravděpodobnější. Zastavit aféru již nebylo možné. Kompromitovaní s rukou na srdci přísahali, že do ní nebyli zapleteni. Zjistilo se, že podvodník požíval nevysvětlitelné shovívavosti a soudní nepostižitelnosti, že ho přijímala celá Paříž. A najednou se k němu nikdo neznal, byl ubožákem bez konexí. Tolik lží, tolik mrzkého pokrytectví město rozbouřilo. Horečka stoupala od začátku ledna, na bulváru Saint-Germain lidi vytrhali mřížky u stromů; parlamentáře s četníky vypískali. Tak se chystali na vzpouru – nebo revoluci.

Continue Reading

Náměstí. Svornosti?

Autor: Karel Veliký

Mrtví, zranění, křičí se, střílí, u Elysejských polí planou ohně, krev, hněv, zmatek. O necelý týden později přichází Fronta, tehdejší pražský radikálně pravicový týdeník, s vysvětlením, „Co se děje ve Francii“ a proč. Autor titulní stati, Jaroslav Slavata, píše:

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Troy Southgate

Troy Southgate odhaluje názory barona Evoly na úlohu ženy v moderní společnosti

Skutečnost, že (přinejmenším v současnosti) na ženy zapůsobí přitažlivě spíše olysalí muži se zkaženým dechem a rostoucím pivním břichem než zoufale zapomenutá díla tradicionalistických myslitelů, jako byli René Guénon, Miguel Serrano či Mircea Eliade, působí poměrně ironicky. Lze říci, že již od dob vzestupu feministického hnutí a souběžného růstu pokušení pro ženy v podobě zapojení se do pracovního prostředí průměrná evropská žena se stále rostoucím pohrdáním pohlíží na údajně omezující a utlačovatelskou povahu domova a rodinného krbu. Podle myšlenkových škol Germainy Greerové a Andrey Dworkinové jsou rádoby rebelská odhození podprsenky do, falický symbol připomínajících, plamenů nebo vzdání se dohledu a zodpovědnosti za své dítě chápány jako pozitivní a nezbytné kroky pro další pokrok v historickém vývoji žen. Pro většinu žen však takzvané osvobození jejich pohlaví přineslo jen něco málo víc než pseudorovnostářskou závislost na platu, při které se od nich očekává, že se budou dřít stejně jako jejich mužské protějšky. Dobře známá řecká spisovatelka Arianna Stassinopoulosová, která má oproti autorovi tohoto textu výhodu v tom, že je žena a má tak možná větší právo psát o těchto záležitostech, to vysvětluje takto:

Continue Reading

Válečník-básník: Ernst Jünger v roce 1995, tři roky před svou smrtí

Autor: Paul Lay

Pro Ernsta Jüngera byla 2. světová válka méně dramatickou záležitostí než ta první – vždyť jen sotva tomu mohlo být jinak. Za Velké války totiž muž, který zemřel ve své posteli roku 1998 ve věku 102 let jako uznávaný německý literární velikán, bojoval od počátku roku 1915 až do jejího konce jako pěšák 73. hannoverského pěšího pluku generála polního maršála prince Albrechta Pruského (Füsilier-Regiment Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen /Hann./ Nr. 73, pozn. DP). Byl celkem čtrnáctkrát zraněn, mnohokrát vážně, přesto se mu podařilo přežít. Poslední část války prožil jako příslušník úderných oddílů – speciálních elitních jednotek, poslední karty vynesené stále zoufalejší Německou říší – a stal se nejmladším vojákem, vyznamenaným nejvyšší vojenskou poctou německou armády, řádem Pour le Mérite.

V roce 1920 vydané vylíčení Jüngerových válečných zážitků, román V ocelových bouřích, patří k asi nejlepším a nejsyrovějším popisům válečné zkušenosti od Homérovy Iliady. Nesentimentální a dynamický román, psaný v nietzscheovském stylu, má jen málo společného s britskými válečnými básníky a jejich v křesťanském duchu pojatým sebeobětováním a lítostí. Pro Jüngera je konflikt čímsi vítaným, nejzazší zkouškou, životem umocněným všudypřítomnou smrtí.

Continue Reading

Muhammad Zijául Hak

Autor: Ron Unz

Předchozí části si můžete přečíst zde: 1), 2).

„Kdo zavraždil Zijául Haka?“

V Bergmanově objemné knize o třiceti kapitolách se jen první dvě z nich věnují období před vytvořením Izraele. Kdyby se nápadná opomenutí omezila na období před vznikem Izraele, mohli bychom je chápat jako drobnou skvrnu na jinak spolehlivém historickém popisu. Mezery se ale vcelku hojně objevují také v následujících desetiletích, jakkoliv by možná bylo spravedlivější připsat je na vrub ani ne tak autorovi samotnému, jako spíš přísné izraelské cenzuře, případně realitě amerického vydavatelského prostředí. Léta Páně 2018 už dosáhl vliv různých proizraelských skupin na Západě tak nestvůrných rozměrů, že Izraelcům tolik nevadilo riskovat drobnou újmu své mezinárodní reputaci přiznáním se k četným ilegálním zabitím různých vlivný postav v arabském světě a na Blízkém a Středním vychodě. Jiné temné skutky minulosti ale mohou být ještě i dnes považovány za příliš kompromitující, než aby se o nich veřejně hovořilo.

Roku 1991 vydal uznávaný investigativní reportér Seymour Hersh knihu The Samson Option (Varianta Samson), v níž popisuje už od počátku 60. let tajně vyvíjený izraelský jaderný program, považovaný samotným premiérem Davidem Ben Gurionem za absolutní národně bezpečnostní prioritu. Mnozí dodnes zůstávají přesvědčeni, že právě hrozba užití těchto zbraní přiměla Nixonovu vládu poskytnout Izraeli plnou podporu, když se ve válce z roku 1973 ocitl na prahu porážky, což obratem vedlo k arabskému ropnému embargu a delšímu období hospodářských strázní napříč západními zeměmi.

Continue Reading

Three Johns v londýnském Islingtonu

Autor: Martin Rosenbaum

V srpnu 1903 uspořádala skupinka zapálených, ale svárlivých politických aktivistů v Londýně konferenci plnou neshod.

Byli mezi i Vladimír Iljič Lenin, Lev Trockij a dalších asi 50 odhodlaných agitátorů usilujících o svržení autokratického režimu ruského carství. Přestože tehdy jejich půtky mohly působit banálně, zanechaly na chodu dějin velice znatelný otisk.

Continue Reading

Přelidnění Země

Autor: Pentti Linkola

Úvod Michaela Moynihana:

Zastává Pentti Linkola ty nejhorší myšlenky, které kdy lidstvo zvažovalo? Nebo jde o poslední zdravý hlas na planetě?

Continue Reading

Atentáty Mosadu. „Přijde-li tě někdo zabít, povstaň a udeř první“

Autor: Ron Unz

Úvodní část si můžete přečíst zde.

Recenzovaným titulem byla kniha Povstaň a zabij jako první reportéra New York Times Ronena Bergmana, objemná studie zahraniční izraelské rozvědky Mosad a dalších orgánů židovského státu s podobnou náplní práce. Autor projektu věnoval šest let práce, během nichž shromáždil materiál z tisíců osobních rozhovorů i nespočtu předtím nepřístupných oficiálních dokumentů. Jak je patrné už z názvu, soustředil se hlavně na bohatou historii Izraelem prováděných politických vražd a na 750 stránkách knihy, vybavené tisíci poznámek a odkazů, rozepisuje podrobnosti ohromného množství těchto incidentů.

Téma musí už z podstaty věci vyvolávat nemalé kontroverze, Bergmanova kniha se však pyšní nadšenými propagačními „bublinami“ na obálce od laureátů Pulitzerovy ceny, kteří píší o světě špionáže a spolupráce z oficiálních míst, jíž se autorovi dostalo, je patrná i ze současných vřelých vyjádření někdejšího šéfa Mosadu a Ehuda Baraka, izraelského expremiéra a svého času také velitele eskader smrti. Během posledních desetiletí patří k předním autorům v této oblasti někdejší důstojník CIA Robert Baer, který knihu jednoznačně doporučuje jako „nepochybně“ to nejlepší, co kdy četl o tajných službách, Izraeli nebo Blízkém východu. Ve stejně pochvalném duchu se pak nesly recenze napříč všemi elitními médii.

Continue Reading

Roger Scruton (27. února 1944 – 12. ledna 2020)

Autor: Roger Scruton

Dnes vám v naší sérii Nadčasové eseje přinášíme zamyšlení zesnulého sira Rogera Scrutona nad významem hierarchie při zrodu vysoké kultury západní společnosti – W. Winston Elliott III, vydavatel.

Proslulé úsloví o „tyranii většiny“ zavedla do politického diskurzu dvojice téměř současníků, velikých duchů 19. století. Alexis de Tocqueville, francouzský myslitel a autor Demokracie v Americe, procestoval tuto novou zemi ve snaze porozumět tomu, jestli a jak může národ přežít i bez aristokracie. Byl ohromen zjištěním, že to skutečně možné je, tím spíš, že sám příslušel ke šlechtě. A byť nepopíral možnost změny lidského života demokratickým směrem, uvědomoval si také trvalé nebezpečí, jež popisoval právě těmito slovy: tyranie většiny, tedy riziko, že veškeré veřejné rozhodování bude prováděno většinou pro většinu, bez ohledu na práva menšin i možnost nesouhlasu. Dospěl k závěru, že v Americe tato tyranida většiny nastolena nebyla. Přirozeně si tedy položil otázku „proč“?

Před něčím podobným varoval také anglický politický filozof John Stuart Mill. Ten se obával, že při nastolení skutečné demokracie, jež se v jeho době v Anglii začínala formovat a v Americe se dokonce plně etablovala, pozbydou jednotlivci, menšiny a legitimní skupiny ochranu před většinovým míněním. A jak známo, většiny mají větší moc než menšiny. Pokud dostanou prostor vnutit zbytku svůj pohled, co se stane s menšinami? Co bude s těmi, kdo nesouhlasí?

Continue Reading

Alexandr Dugin s členy Južinského kroužku (zleva: Gejdar Džemal, Jevgenij Golovin, Jurij Mamlejev)

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

5. Tak jsi fašista nebo ne?

„…Dugine, v rozhovoru pro Knižní přehled se ti povedlo vyvléct bez odpovědi z otázky, jestli jsi fašista nebo ne. Četl jsem tvé články v Dnu a sledoval tvůj TV pořad Tajemství naší doby, kde jsi mluvil o nacistickém mysticismu. Zkus odpovědět jednoduše ano/ne a přestaň nás mást…“ (E. Podpol’ceva, Apreleka, 44 let.)

Continue Reading

Alexandr Dugin

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

3) Má tvorba

„Děkuji za vaše knihy, články, přednášky i rozhlasové rozhovory. Je škoda, že jste neuspěl ve volbách, ale my jsme byli i tak v duchu s vámi. Přesto se musím přiznat, že o vás víme jen velice málo. Vaše texty vdechly čerstvý život do naší víry v Rusko, v naši budoucnost. Kdyby v této zemi byli u moci lidé jako vy, možná by se tu žilo lépe. Spolu s manželem čteme všechno, co jsme od vás schopní najít. Tuším ale, že o velké části vaší tvorby vůbec nevíme. Kolik knížek jste celkem napsal, které noviny otiskují vaše články a kdo je vaším vydavatelem? Proč skončil váš televizní pořad „Dějinné cykly“? Proč byl zrušen plánovaný pořád „Jsem vůdce“, kde jste měl vystupovat s Igorem Šafarevičem? Prý teď máte blízko k Limonovovi a opustil jste list Zavtra, je tomu skutečně tak?“ (Lidia Zabrodinová, 24 let, studentka na Vysoká škola kultury N. A. Lvova, Tver)

Continue Reading