Délský potápěč

Adam Parfrey (12. dubna 1957 – 10. května 2018)

Autor: E.X.

Kdo byl Adam Parfrey?

Adam Parfrey se narodil 12. dubna 1957 a zemřel 10. května 2018. Byl americkým novinářem, redaktorem a vlastníkem vydavatelství Feral House. Celý život se věnoval vydávání knih z neobvyklých prostředí a zabývajících se extrémními, zakázanými a kontroverzními tématy. V roce 2012 získal ocenění Independent Publisher Awards Best History Book of 2012, konkrétně stříbrnou medaili za knihu Ritual America: Secret Brotherhoods and Their Influence on America Society, již napsal spolu s Craigem Heimbichnerem.

Poprvé se Adam Parfrey dostal do povědomí undergroundové veřejnosti v roce 1979 vydáváním experimentálního časopisu IDEA, časopis ale neměl dlouhého trvání. Poté napsal a v San Francisku uvedl divadelní hru o Gillesovi de Rais s názvem „The Wickedest Man in the World,“ psal se rok 1983. Později v témže roce, začal Parfrey spolupracovat s Georgem Petrosem a vydávat časopis EXIT. Odstěhoval do Los Angeles, kde spoluzaložil Amok Press s Kennethem Swezeym. První kniha Amok Press se jmenovala Michael a jednalo se o částečně autobiografický román napsaný Josephem Goebbelsem a z němčiny ho přeložil Joachim Neugroschel. V roce 1987 spatřilo světlo, nebo spíše temnotu světa první vydání dnes už kultovní klasiky: Apocalypse Culture. Následovaly dotisky v letech 1990 a 2001, tentokrát už u Feral House. V roce 2000 se kniha dočkala pokračování pod názvem Apocalypse Culture II. Vyvolala hysterické reakce mnohých novinářů i kulturních kritiků, pořádaly se proti ní protesty a v některých zemích je dodnes zakázána.

Continue Reading

Autor: Jarosław Ostrogniew

Je to tady.

Domnívám se, že evropské nacionalistické hnutí prošlo první etapou svého vývoje a nyní vstupuje do další fáze.

Nacionalistou jsem se stal ještě jako teenager a zapojil se do hnutí těsně před referenda o vstupu Polska do Evropské unie v roce 2003. Zažil jsem tak poslední roky starého typu aktivismu, kterému Američané říkají „nacionalismus 1.0“.

Pocházím ze vzdělané středostavovské rodiny, ačkoli v Polsku, zvláště v 90. letech, to prakticky znamenalo, že jste žili ve stejném dvoupokojovém bytě jako všichni ostatní, akorát jste měli doma knihy a váš otec tolik nepil.

Continue Reading

Další z řady odpovědí na starou, těžkou otázku. Posuďte sami, co se změnilo, co zůstává…

Láska a dobro – to jsou masky, pod kterými se dnes skrývá zlo bořící tradiční společenské instituce (mezi nimi národní hrdost a cítění), které po staletí dávaly evropské civilizaci ráz. (…) Vysvětlit našemu okolí, že mnoho ze změn, ke kterým nyní dochází, se neděje k jejich dobru, ale naopak, že od nich pochází zlo a nebezpečí, je velkým a přetěžkým úkolem… Přetěžkým proto, že bude nutno bojovat s rétorikou dobra a lásky. Tento úkol však zdaleka nemusíme plnit sevření v nějakém jednotném šiku. (…) Nyní nemají snahy národoveckého hnutí sjednotit se do jednoho celku mnoho šancí na úspěch. Naopak jsou možná i škodlivé – vedou k vzájemnému vyčerpávání vlastních skrovných sil na vzájemné dohadování a přesvědčování se o té své pravdě.

Jiří Hojer, předseda o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 9)

Úkol čelit „vydírání láskou“, jak ho ještě i nyní z naivity nebo cynismu předvádějí xenofilní, servilní Vítači, spatřoval Hojer v metapolitické práci. A jak tehdy vypadala ona nejednotná národovecká scéna? Poměrně jasně se v ní podle Hojera profilovalo několik skupin:

Continue Reading

Alain de Benoist (1977)

První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?

AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasa Lamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.

Continue Reading

Autor: Jef Costello

„Myslím, že si ji antropomorfizujete,“ řekl mi veterinář. Vzal jsem k němu svou kočku na pravidelnou prohlídku a zrovna mu popisoval něco rozkošného, co udělala. Už si ani nevzpomínám, co to bylo (stalo se to před lety), ale nebylo to prvně, co mi něco takového řekl a podobně protivná obvinění jsem si vyslechl i od jiných lidí.

Obvykle na to přišlo, když jsem mluvil o tom, co jsem považoval za kočičí projevy emocí nebo náklonnosti. S „antropomorfizací“ jsem pokračoval i po skonu své kočky, kdy jsem několik let žil se spolubydlícím, který měl psa – k němuž jsem si (podle očekávání) vypěstoval velice, velice blízký vztah. V průběhu svého života jsem byl majetkem dvou koček a tří psů, když tedy počítáme i psa „spolubydlícího“. Se zvířaty jsem prožil tak velkou část svého života, že se cítím dost nesvůj, když teď u sebe žádné nemám (s pořízením dalšího domácího zvířete váhám, protože bych rád trochu cestoval).

Continue Reading

Miroslav Sládek a bývalý předseda francouzské Front National Jean-Marie Le Pen při prohlídce muzea mladoboleslavské Škody, 6. května 2004.

Úvod

Dnes přinášíme jeden z nejzajímavějších rozhovorů na téma politického disidentství s bývalým poslancem Federálního shromáždění a poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslavem Sládkem. Sám Miroslav Sládek byl velkým bouřlivákem let devadesátých a s jeho jménem je spojeno několik kontroverzních kauz, sám o nich a svém životě vydal následující knihy: A tak to vidím já (1992), Znamení doby (1994), To, co mám na mysli, je svoboda (1995), Právě Váš hlas rozhodne (1996), Nikdy jsem Vám nelhal (1998) a Nikdy se nevzdám (2006).

S PhDr. Miroslavem Sládkem, předsedou SPR-RSČ tedy (nejen) o persvázi, knihách, politických procesech, Analýze 17. listopadu, Davidu Dukeovi, zahraničních kontaktech a o rekordním počtu politických vystoupení.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Španělská občanská válka byla válkou totální, skoro doslova bojem dobra se zlem, v němž republikánské síly, sociální demokraté, komunisté a anarchisté vypalovali kostely a pobíjeli kněze i jeptišky 1] v orgiích krveprolévání, které jako kdyby ve Španělsku otevřely brány pekel. Na odpor se jim postavilo jádro staré armády vedené generálem Franciscem Francem, milice monarchistických karlistů a falangisté. Na území ovládnutých nacionalisty byly pod vedení Falangy zřízeny tzv. Auxilio Social, aby se postaraly o služby potřebné pro společenství, včetně zdravotní péče nebo zajištění ve stáří. 2]

Přestože Josého Antonia odsoudili na smrt za „pikle“, kuté údajně s povstalci z řad armády, bylo toto spojení velice volné, jak naznačuje i odmítnutí tehdy už uvězněného Primo de Rivery kandidovat ve volbách v Cuence po Francově boku. Josého Antonia plán rozzuřil a nechal dát na vědomí, že „stáhne své jméno z každého seznamu, jenž bude obsahovat i Francovo jméno, protože odmítá jakékoliv spojení s armádní klikou“. 3]

Continue Reading

Úvod:

Někdejší intelektuální tahoun česko-slovenské radikální scény, spojka mezi mnoha rozdílnými proudy, plodný překladatel a štvanec masmédií Erik Sedláček, dnes působí spíše usedlým dojmem a vypadá to, že radikalismus pověsil na hřebík. Více z jeho názorů a života si můžete přečíst v následujícím textu.

Rozhovor s občanským aktivistou (nejen) o Miroslavu Dolejším, knihách, politických procesech, Dělnické straně, KSČM, sebezdokonalování a strategii národního hnutí.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Vítězslav Jinoch

Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb se minulý týden opět stala předmětem sporů, poté, co liberecká Krajská vědecká knihovna zrušila již domluvený pronájem sálu na základě toho, že „názory obsažené v knize se neshodují s názory knihovny.“

Jenže Prolomení hradeb není zajímavé jen opakovanými cenzurními pokusy. Jedná se o knihu, které se za necelé tři měsíce prodalo 7000 výtisků a která je na cestě stát se jednou z nejprodávanějších politických knih v českých dějinách. To se z článků v mainstreamovém tisku ovšem nedozvíte. Stejně jako se nedozvíte, že Hampl je plně kvalifikovaný sociolog (PhDr., Ph.D.), který se v posledních letech podílel např. na velkém výzkumu alternativních forem lidského kapitálu a byl editorem sborníku na toto téma. Co hůře, žádný z autorů článků na iDnes, Novinkách, Aktuálně, Tiscali a dalších serverech knihu zjevně ani neotevřel. Citovány jsou autorovy bojovné a nekorektní poznámky na sociálních sítích, nejspíš na základě předpokladu, že kniha je sestavena právě z nich.

Není. Není to dokonce ani kniha o islámu, jak někteří mylně vyvozují z Hamplova dřívějšího angažmá v Konvičkově Bloku proti islámu. Přitom se stačí pozorně podívat na titulní stránku, kde najdete podnadpis „Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu.“ Prolomení hradeb je knihou o vývoji Západu, o islámu se hovoří pouze okrajově.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Traduje se, že v jisté neevropské zemi, ovšem se starobylou civilizací, přišla jedna americká společnost, rozladěná nedostatečnou pílí místních dělníků, s nápadem zavést účinnou pobídku k vyššímu pracovnímu nasazení: zdvojnásobila vyplácené hodinové mzdy. Tento krok se však se zamýšleným výsledkem nesetkal: většina dělníků totiž odpracovala jen polovinu hodin oproti předchozímu rozsahu. Jelikož považovali své původní odměny za plně dostačující pro přirozené potřeby svých životů, přišlo jim nyní naprosto absurdní pracovat déle, než podle nových sazeb stačilo k pokrytí těchto nároků.

Jedná se o antitezi tak řečeného údernictví. Tato historka nám může posloužit k pochopení zásadní odlišnosti dvou světů, mentalit a civilizací, z nichž lze jednu označit za zdravou a normální, druhou pak za zvrácenou a psychotickou.

Skutečnost, že odkazujeme na neevropský příklad, neospravedlní obvyklá klišé o netečnosti či lenosti ras, jež nenáležejí k „aktivnímu“ a „dynamickému“ západnímu typu. Podobně jako v leckterých jiných případech jsou tyto námitky bezpředmětné: stačí se oprostit od paradigmatu „moderní“ civilizace, abychom totéž pojetí života a tentýž přístup k přisuzování hodnoty penězům i práci nalezli i u nás na Západě.

Continue Reading

Druhá, závěrečná část rozhovoru časopisu Reconquista s členem redakce Délského potápěče

Na Slovensku medzi konzervatívcami výrazne rezonuje „proputinovský element“, čo 28 rokov po páde železnej opony už ťažko možno považovať za akési dedičstvo z minulosti.

Opět, co se všechno vejde do označení „konzervativci“? Nominální konzervativci z KDH? Stalinisté z KSS? Konzervatismus je odvozen od slova conservare (uchovávat). Pod uchováváním si lze představit téměř cokoli.

Fascinace všudypřítomným Putinem je jedním z dalších znaků nákazy americko-unijní propagandou. Znamená snad, že kdyby Putin zítra zemřel, že se zhroutí Rusko a namísto v tancích do Moskvy přijedou Američané v Humveech, třímající šekové knížky? Jistěže ne. Ztotožňovat chod velmoci pouze s jedním člověkem je trestuhodná simplifikace. Možná právě proto je tato taktika ve vazalských státech USA tak populární. Zhltnout „happy meal“ a hlavně se nezabývat nedávnou minulostí.

Continue Reading

Autor: E.X.

Úvod:

Filip Vávra patří k nejdéle fungujícím politickým aktivistům na a prošel si radikální scénou už od počátku 90 let, ale pamatuje si velmi dobře i změnu režimu a konec let 80. Své příběhy z mládí nám předestřel v nedávno vydané knize Těžký boty to vyřešej hned!, kde na pozadí vlastního dospívání popisuje pražskou skinheadskou scénu a historky s ní spojené. Předtím rovněž vydal knihu Nebeská družina a na vydání další knihy o dobývání amerického kontinentu pracuje. Mimo knižní tvorby se Filip Vávra věnuje i provozování mediálního webu Stredoevropan.cz, který každý měsíc oslovuje desetitisíce čtenářů.

S dlouholetým aktivistou, perzekuovaný disentem a autorem knihy Těžký boty to vyřešej hned! Filipem Vávrou (nejen) o minulosti, politickém násilí, mediálním obrazu, skinheadech, udavačství a Davidu Dukeovi.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Rolf Peter Sieferle

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2, část 3).

Jak vlastně zní poučení z Osvětimi? Že člověk je schopen toho nejhoršího, dostane-li k tomu příležitost? Pokud někdo k tomuto poznání potřebuje Osvětim, ať ji k tomu využije. Nebo že lze v prostředí technologické moderny využít moderní techniku k masové vraždě? Pokud je tím někdo překvapen, ať mu tedy Osvětim poslouží jako memento. Nebo jím snad má být ohromný počet obětí, oněch neblahých šest milionů? Tedy jinými slovy něco pro Guinnesovu knihu světových rekordů? Ale pozor: rekordy jsou přece od toho, aby se překonávaly!

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Dne 4. června 1942 zemřel v nemocnici na Bulovce, za ne zcela objasněných okolností, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jeho smrt vítězové neváhají slavit o týden dříve, v rámci glorifikace zpackaného atentátu v libeňské zatáčce. Z toho si česká popkulturní historie udělala jednu z nevděčnějších legend.

Při slavnostních projevech politiků, při kladení věnců, ve filmových rekonstrukcích, vzpomínkách i odborných textech hojně zní slova, která v jiných kontextech zpravidla dnes mnoho neslýcháme: vlast, vlastenectví, národ, hrdinství, oběť. Samozvané elity, které se během květnových válečných apoteóz rády pochlubí silným slovníkem, po skončeném aktu tyto sebevědomě a pronárodně znějící výrazy zase spolehlivě zapomenou a vrátí se ke své každodenní agendě, jejímž obsahem je multikulturalismus, sjednocování, relativismus a internacionalismus. Slova jako národ, vlast nebo boj jim zase začnou připadat podezřelá, znepokojivá, s nádechem extremismu a radikalismu, a ti, kdo je budou používat, sklidí nikoli potlesk a zájem televizních kamer, ale spíše pozornost tajných služeb a neziskových udavačů.

Continue Reading

Slunci vstříc!

Autor: Dionýz Sokol

Úvod

Jazyk slouží k tomu, aby nám poskytl mapu abstraktní reality. Z toho důvodu slouží politická terminologie k dosažení účelu politiky, a tím je dle Carla Schmitta „umění rozeznání a neutralizování nepřítele“. Jinými slovy zakládá dichotomii přítele a nepřítele. Abyste měli politického nepřítele, musíte mu dát jméno. S takovými dualistickými tendencemi našeho abstraktního myšlení není divu, že rozsáhlé spektrum možných politických postojů je rozťato na dvě půlky universálními pojmy pravice a levice.

Praktická aplikace levicové nebo pravicové politiky je jakákoli, jen ne statická: dokonce i jejich nejzákladnější ideje se, zdá se, mění z generace na generaci. Není mezi nimi žádný usmiřující střed: alespoň ne žádný, co by byl stálý. Jsem přesvědčen o tom, že hegelovská dialektika, dichotomie teze a antiteze, jež jsou překonány syntezí, tu vůbec nenachází uplatnění. Hegelovská dialektika snad může řešit vysoko abstraktní filosofické problémy, jestli je k tomu použita těmi několika lidmi, co jsou k tomu kvalifikováni, ale nemožno ji uplatnit pokoušíme-li se porozumět dynamice parlamentních demokracií.

Continue Reading

Erik Lamprecht (Špilberk stále na dohled…)

S Erikem Lamprechtem (30), bývalým dlouholetým předsedou Dělnické mládeže, na téma „Co dál s národním hnutím?“ Čtěte o perzekuci, Okamurovi, dnešní mládeži a nové iniciativě…

Co vás přimělo „angažovat se“? Co vás kdysi „aktivizovalo“? Zkuste v několika větách podat tu jistě nesnadno popsatelnou směs společenských i ryze osobních důvodů.

Jako náctiletý jsem nikdy netrávil čas poflakováním se a obrážením diskoték jako mnozí moji vrstevníci. Už tehdy jsem vlastně vyhledával činnost, která má – alespoň z mého hlediska – nějaký smysl. Každodenní fotbalové tréninky tak asi v osmnácti devatenácti letech „jen“ vystřídal pouliční aktivismus ve jménu národního hnutí.

Zhruba v té době, kdy jsem si utvářel pohled na svět, podepřený mimo jiné osobní, rodinnou zkušeností s bezohledností kapitalismu, se mi vlastně jen náhodou naskytla příležitost vstoupit do řad hnutí a být činný s podobně smýšlejícími kamarády okolo sebe.

Continue Reading

Stánek s knihami na Quai des Grands-Augustins, 2013 (foto autora)

Autor: Václav Jan

Pařížský západ a evropský Východ – komu jsou trnem v oku?

Socialistická starostka Paříže Anne Hidalgo a místní politická levice se přiblížily k naplnění jednoho ze svých nejvroucnějších snů: část Boulogneského lesíka na západním okraji města se má přeměnit na přijímací centrum pro imigranty, kteří proudí do francouzské metropole den za dnem v obrovských počtech – každý týden jich do města dorazí přes půl tisícovky. Plocha vyhrazená uprchlíkům má zabírat deset akrů a částečně bude využívat stávající ubytovnu pro bezdomovce a přistěhovalce, která už několik let budí rozporuplné pocity u obyvatel v blízkém okolí. Pro začátek sem má být přesunuto 1 500 uprchlíků ze zrušeného tábora u Porte de la Chapelle.

Pařížský komunistický politik Jean-Noël Aqua to kvitoval slovy: „Bude pěkné, jestliže i západní Paříž přispěje k vítání uprchlíků.“ Kdo zná francouzské reálie, dokáže docenit mrazivé konotace tohoto výroku a vítězoslavný ironický škleb, který je v něm obsažen. Řeč je tu totiž o 16. pařížském obvodu, jehož vynucovaná přeměna do multikulturního módu s sebou nese dalekosáhlé významy, včetně těch hluboce symbolických.

Continue Reading

Prezidenti Německa a Izraele Horst Köhler (vlevo) a Šimon Peres si připomněli památku obětí holokaustu v místě, odkud z Berlína za války vyjížděly vlaky s lidmi deportovanými do koncentračních táborů (26.1.2010) | foto: AP | zdroj: Idnes.cz

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2 a čtvrtá).

Autor: Rolf Peter Sieferle

Zkušenému televiznímu divákovi se v pravidelných intervalech nabízí příležitost sledovat následující představení: Spolkový prezident před shromážděnými poslanci přednese historické kázání, v němž vyvolá duchy nemrtvých a obřadně vyhlásí pravdu, již každý dávno zná a věří v ní. Jeho sametová, pečlivě volená slova mají kýžený efekt: vyvolat pocit kolektivní „afektovanosti“. Člověku je okamžitě jasné, že sleduje proklamaci mýtické pravdy. Ta probíhá ritualizovaně a nepředkládá žádné nové pravdy nebo prameny (její informační obsah se musí limitně blížit nule; cokoliv jiného by vyvolalo všeobecné pobouření), slouží totiž ke společné demonstraci oddanosti společenství věřících. Vyprávěný příběh je tak vždy nový i pravdivý; nemůže a nesmí být nikdy zapomenut, musí se vyprávět pořád znovu a znovu. Tato nekonečná liturgická repetice stále stejného příběhu mu dává patinu věčné nadčasovosti. První přikázání zní: nebudeš mít jiný holokaust mimo mne. Rituál vypořádání se s minulostí nabývá rysů skutečného státního náboženství.

Continue Reading

Pavel Kamas

Autor: E.X.

Úvod:

Třetí díl mého cyklu nás zavede za kontroverzním a pronásledovaným vydavatelem, mozkem stojícím za společností Guidemedia, a úspěšným podnikatelem Pavlem Kamasem, který pro vydavatelství překládá a edituje naprostou většinu jeho knih. Na rozdíl od dvou předchozích aktivistů dokázal Pavel Kamas svou činnost mediálně pokrýt a stát se ve světě novodobého disentu celebritou.

S kontroverzním vydavatelem (nejen) o zdravení ve školách, Hitlerovi, perzekucích a projektech Guidemedia.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Charles Krafft – The Cross Wasn’t Heavy

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, část první zde, třetí zde a čtvrtá zde.

Autor: Rolf Peter Sieferle

I dnes máme tabu a mýty. Nahota a všemožné sexuální praktiky už mezi ně nepatří o nic víc než staré dobré rouhačství, a třeba křesťanské božstvo lze tak zesměšňovat naprosto dle libosti a bez následků. Jedno tabu však zůstává zcela nezpochybnitelné: antisemitismus. Kritika Američanů, Rusů, boháčů, průmyslníků, odborů, intelektuálů, mužů, politiků nebo i Němců je přípustná bez ohledu na příkrost formulace. Kritiku Židů je však třeba podávat opatrně a výhradně s důsledným ujištěním, že se nejedná o antisemitismus. Příčiny jsou nasnadě.

Národní socialismus, konkrétněji tedy Osvětim, se stal posledním mýtem důsledně odmytizovaného světa. Mýtus je pravda, o níž není přípustné debatovat. Nepotřebuje zdůvodnění, právě naopak: sebemenší stopa pochybností ve formě její relativizace se rovná vážnému přestoupení tabu, které ji chrání. Není snad „osvětimská lež“ trestána jako svého druhu svatokrádež? A nenašli bychom snad za vším tím zdůrazňováním „neporovnatelnosti“ onen starý strach každé zjevené pravdy, že jakmile se podrobí osvícenému mechanismu historické komparace a zdůvodňování, rozplyne se? „Osvětim“ se stala vtělením jedinečné a nesmazatelné viny.

Continue Reading