Délský potápěč

Zemřel George H. W. Bush…

Autor: Jaroslav Štefec

Psát na toto téma cokoliv dalšího mimo již zveřejněné komentáře nemá smysl. Snad jen tolik, že vládl přímo vzorově v duchu Wolfowitzovy doktríny a během svého „prezidentování“ byl živoucím důkazem slov Henryho Kissingera, že „Amerika nemá stálé přátele či nepřátele, má pouze stálé zájmy.“ Kromě toho byl také šéfem CIA. Netuším ale, proč by proto měl být důvěryhodnější a oslavovanější než prezident RF Putin, kterému se neustále otlouká o hlavu, že byl (navíc jen řadovým) pracovníkem KGB.

Co mě v poslední době opravdu zaujalo, to byly prázdné řeči amerického velvyslance v ČR, Stephena Kinga, pronesené ke studentům Právnické fakulty Univerzity Karlovy o tom, že USA vždy byly po boku Čechů ve chvíli nejdůležitějších historických dob naší země. A také o společných hodnotách, včetně bezpečnostní politiky a ekonomické prosperity.

Continue Reading

Alain de Benoist

První část rozhovoru zde, druhá zde, třetí zde.

TOQ: Kam byste ve své osobní identitě (sám jste řekl, že se pokládáte za Normana, následně Francouze a konečně pak Evropana) zařadil fakt, že jste „běloch“ – nebo podle vás tento termín postrádá význam?

AdB: Lidské rasy existují, jelikož v některých oblastech může mít rasová příslušnost statisticky významnou prediktivní hodnotu. Příslušnost k jedné rase namísto jiné tedy má svůj význam, stejně jako jej má to, jestli je člověk vysoký nebo malý nebo zda patří k lidskému druhu místo k paviánům či třeba broukům. To však ještě neznamená, že tato biologická data jsou klíčem k odemknutí a pochopení celých lidských dějin. Člověk může uznat význam ekonomiky, aniž by hned vše redukoval na ekonomické faktory, stejně jako může uznat realitu rasy, aniž by se s její pomocí snažil vysvětlit úplně všechno. Započtení etnických faktorů nevysvětluje takřka nic ve vnitřních dějinách populací, ty totiž vycházejí ze socio-historické specifičnosti lidské existence.

Continue Reading

Žluté vesty ante portas

Autor: Alexandr Dugin

Protesty ve Francii, jejichž symbolem se staly žluté bezpečnostní vesty, zasahují stále větší část společnosti. Někteří politologové už dokonce o tomto hnutí mluví jako o „nové revoluci“. Hnutí „žlutých vest“ dosáhlo takových rozměrů, že si rozhodně zasluhuje bližší pohled a analýzu.

Setkáváme se tu s energickým projevem moderního evropského populismu. Hlavní význam tohoto fenoménu spočívá v tom, že nutí zavedené politické struktury, zformované po Francouzské revoluci a založené velkým dílem na střetávání pravice s levicí, k drastické proměně.

Populistická hnutí toto klasické schéma odmítají a nepřijímají ideologická dogmata zleva ani zprava. V tom se ostatně skrývá i síla a lesk populismu: nechce hrát podle stávajících pravidel. Populismus se však řídí svou vlastní logikou a přes veškerou jeho spontánnost lze vymezit některé jeho zásady. V současnosti se před našimi zraky takříkajíc za pochodu zřejmě formují i zárodky populistické ideologie.

Asi tím do očí nejvíce bijícím prvkem populistických hnutí je skutečnost, že jsou namířena proti politické elitě jako takové, bez rozlišování na levici a pravici. Jedná se o „vymezení se okraje společnosti proti jejímu centru“. Slavný americký sociolog Christopher Lasch (1932–1994) nazval dominantní formu vlády v moderních západních společnostech „revolucí elit“.

Continue Reading

Stojedna let finské nezávislosti aneb rozkošná Miss Helsinky za rok 2017

Autor: Harri Honkanen

Nad ránem 28. září 1994 se v Baltském moři potopil trajekt MS Estonia. Z 989 lidí na palubě jich děsivých 852 přišlo o život. Šokující bylo, že asi 650 z nich bylo později nalezeno v podpalubí – nedokázali uvěřit, co se děje, a tak se ani nepokusili zachránit své životy.

Proč? Jedno z možných vysvětlení: lidé bývali lovnou zvěří, takže je pro ně tváří tvář neodvratné hrozbě přirozené ztuhnout. Toto nebezpečí však bylo neodvratné jen v hlavách obětí: řada lidí unikla, zatímco jejich paralyzovaní přátelé a příbuzní zahynuli.

Odlišná hypotéza zní: tito severští lidé – vysoce adaptovaní pro studené prostředí – vykazují vysokou míru úzkostnosti. Proto si svou budoucnost pečlivě plánují a velice jim záleží na tom, jak o nich smýšlejí ostatní. I díky tomu vytvářejí velice harmonické společnosti. Snáze ale také podléhají emocím, což znamená vysoké množství sebevražd – 14 smrtí vlastní rukou na 100 000 obyvatel ve Finsku i v Estonsku v roce 2015, zatímco ve Spojeném království pouhých 7 – a tendenci stahovat se z reality. Vyvinuli se v důvěřivá stvoření, poslušná vůči autoritám i pravidlům, ovšem naprosto bezradná v džungli naprostého chaosu.

Continue Reading

„Napadla mě během dneška, polo, polo, poloválka. Ta by stála za pokus, poloválka, poloklus.“

Autor: Jaroslav Štefec

Obrátil se na mě dnes jeden přítel s prosbou o vysvětlení termínu „hybridní válka“. Chtěl vědět, zda jde skutečně o termín poprvé použitý šéfem ruského generálního štábu Gerasimovem, případně do jaké míry a v jakých podobách má generál Gerasimov pravdu v tom, že tuto taktiku používají především USA ke snahám o změnu vlády v Rusku či jinde. Tady je odpověď.

Termín „hybridní válka“ je velmi oblíben českými politiky zejména malých a marginálních stran. Oblibu získal velmi rychle i mezi novináři, protože už sám pojem „hybridní“ je zajímavý a tajemný, čtenář se soustředí především na něj a neuvědomí si, že se vlastně stále hovoří o válce s mrtvými, zraněnými a zmrzačenými lidmi. Na rozdíl od v ČR zejména mainstreamovými médii oblíbeného tvrzení (uvedeného mj. i v české verzi Wikipedie) však primárně nepochází od šéfa ruského generálního štábu Gerasimova. Ten ve svém článku pouze vysvětlil jeho obsah ruskojazyčným čtenářům, poukázal na možné důsledky neakceptování hybridní války jako reálné vojensko-politické doktríny a upozornil, že je nutné tuto potenciální formu agrese přijmout jako realitu a bránit se jí všemi dostupnými prostředky.

Continue Reading

Kristus, Nietzsche a Caesar: fašistickou filozofii lze vyjádřit velice srozumitelně

Autor: Oswald Mosley

Naši protivníci tvrdí, že fašismus postrádá hlubší historické kořeny i filozofii. Proto bych tu dnes rád ukázal, že fašismus ve skutečnosti vyrůstá z kořenů velmi hlubokých a živených tou nejvybranější duchovní potravou. Pochopitelně jsem si dobře vědom, že na stránkách denního tisku naší činnosti velkou filozofickou hloubku nepřiznávají. Nemusím vás ale myslím kdovíjak usilovně přesvědčovat, že tato slovutná zrcadla veřejného smýšlení neukazují vždy úplně přesný obraz. Zatímco o řekněme poutavějších momentkách našeho hnutí si v nich můžete přečíst leccos, najdou se i odlišné okamžiky, vyplněné hlubšími myšlenkami a tvůrčími představami.

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Podle Machiavelliho i jeho moderního vykladače Jamese Burnhama nelze v politice nikdy doporučit umírněnost. Je-li protivník poražen, měli byste z něj svou velkorysostí buď udělat spojence, nebo ho nadobro rozdrtit. Pokud jej totiž nezničíte, můžete si být jisti, že proti vám někdy v budoucnu znovu vystoupí.

Prezident Trump mluví jako zastánce tvrdé linie, vládne však jako umírněný, což je ta nejhorší možná kombinace. Nemuselo tomu tak být – všichni si ještě vzpomínáme na ducha kampaně před volbami 2016. Při zpětném hodnocení jako by toto období bezmála vystoupilo z homérské epochy, kdy nadpřirozené síly zasahovaly do lidských záležitostí: všechno muselo zahrát Donaldu Trumpovi do karet a Hillary Clintonová se musela dopustit každé myslitelné chyby. Přesto se vše událo právě tak, jak muselo a výsledkem bylo jedno z nejpozoruhodnějších překvapení amerických politických dějin.

Continue Reading

Alain de Benoist

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému magazínu The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a prosincem 2018 vyšel na čtyři části i na našich stránkách: díl první, druhý a třetí a závěrečný čtvrtý).

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem (část 2). De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

Continue Reading

Paul Gottfried – Fašismus: dějiny pojmu

Autor: David Gordon

Paul Gottfried
Fascism: The Career of a Concept
Northern Illinois University Press, 2016

Při čtení brilantního shrnutí výkladů fašismu z pera Paula Gottfrieda asi nelze nevzpomenout na Ludwiga von Misese. Přestože ho Gottfried nezmiňuje, čtenáři této vynikající knihy budou znovu a znovu překvapeni, do jaké míry Gottfried zastává pozice blízké tomuto velkému rakouskému ekonomovi. Překvapení ale vlastně ani není na místě. Přestože je totiž Mises klasický liberál a Gottfried konzervativec, myšlení obou mužů je pevně ukotveno v hodnotách a tradicích evropské civilizace, a z této perspektivy také oba interpretují fašismus.

Gottfriedovo myšlení v tomto směru silně ovlivnil historik Ernst Nolte, podle něhož byl fašismus v prvé řadě reakcí na otřesy a chaos vyvolané bolševickou revolucí. „Fašistická hnutí byla ‚kontrarevolučními nápodobami levicové revoluce‘, jež se vyvinula v reakci na hrozbu levicového puče… Podle Nolteho přijali fašisté subversivní taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků proto, aby je mohli porazit.“ (s. 1, 37)

Continue Reading

Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem ukazuje, že ani USA s bělošskou menšinou se nemusí stát levicí vyhlíženou utopií

Autor: Lance Welton

Z mediálního mainstreamu zaznívá nekonečná škodolibá radost nad tím, že někdy ve 40. letech tohoto století se Spojené státy stanou většinově nebělošskou zemí. Bílí příznivci Demokratické strany to vyhlížejí s naivní nadějí v duhovou budoucnost, plnou rovnosti, lásky a jejich politické hegemonie. V republikánech naopak tato vize vyvolává obavy a sklíčenost a považují ji za předzvěst permanentní vlády levice i zániku Ameriky, kterou znali a milovali. Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem však ukazuje, že i tam, kde jsou běloši menšinou (podle brazilských statistik představují pouhých 47% obyvatelstva) zůstává vítězství lidí, kterým záleží na budoucnosti země, možný.

Že se běloši v Americe stanou menšinou, pro ni samozřejmě dobré nebude. S mírou etnické rozmanitosti společnosti totiž roste i četnost konfliktů (viz Ethnic Conflicts, Tatu Vanhanen) a čím nižší podíl bělochů (nebo Orientálců), tím nižší je také průměrná inteligence, což  znamená chaos, korupci a těžko zvladatelnou zločinnost. (viz Intelligence: A Unifying Construct for the Social Sciences, Richard Lynn a Tatu Vanhanen).

Bolsonarův úspěch ale naznačuje možné paradoxní politické důsledky tohoto vývoje. Desetiletí vlády levice, plná korupce, politicky korektního pokrytectví, neschopnosti, protežování méně schopných zaměstnanců z řad menšin, laxní politika ke zločincům (znovu především příslušníků menšin), víra, že peníze rostou na stromech a omezování pilných a tvořivých prvků ve společnosti, zdá se stvořila takový blázinec, že lidem prostě nezbylo než hlasovat pro konzervativní a dokonce „krajně pravicovou“ (čti: „skutečně konzervativní“) vládu.

Continue Reading

Rasismus naruby aneb kolik z přítomných asi žhavilo smartphone ještě v sále, aby ulehčili břemeni své viny drobným příspěvkem hrdé a krásné (v každé velikosti) núbijské princezně Šekelfordové?

Autor: Mark Point

Je nabíledni, že v postobamovské Americe došlo k osvobození protibělošského zeitgeistu z jeho Pandořiny schránky. Zda byl pod nomenklaturou multikulturalismu a rozmanitosti skrytý od prvopočátku, musejí rozsoudit historikové. Jisté je však to, že když osobnosti mediálního mainstreamu jako Don Lemon nebo zaměstnanci New York Times jako Sarah Jeongová beztrestně dští učebnicové příklady protibělošského rasismu, neprojde to bez povšimnutí. Overtonovo okno se posouvá a pod kotel je přiloženo další polínko. Na bělochy se útočí i v Kanadě, Austrálii a Evropě.

Následkem bezprecedentně masivní imigrace i fatalistických experimentů progresivců tak dnes už nenajdeme zemi, která by nezažívala růst protibělošských kulturních trendů.  Nemělo to tak být: slabost, přesun bohatství, přednostní zacházení, otevřené hranice a úslužnost měly vyvolat hřejivé pocity, rovné výsledky a obecnou slepotu k rase.

Pokud nedojde ke změně této trajektorie, nebudou to starší konzervativci, kdo bude muset čelit nepříjemné a bezpříkladné budoucnosti, ale ti mladší spolu s příštími generacemi. Mileniálové tak oprávněně zpochybňují neproniknutelná společenská pravidla i mocenskou dynamiku zděděnou po (baby)boomerech (v evropském kontextu často označovaní jako „osmašedesátníci“ – pozn. DP). Na rozdíl od konzervativců studené války, kteří vyrostli ve společenstvích s vysokou mírou vzájemné důvěry a jednotící hrozbou východního komunismu, se mileniálové nedobrovolně stali prvními pokusnými králíky v experimentu „slepoty k rase“, jemuž je předcházející generace podrobily.

Continue Reading

René Guénon

Autor: Béla Hamvas

I.

Jméno Reného Guénona by mělo dnes být všeobecně známé. Už ve 20. letech začal pracovat pro revue Voile d’Isis a tehdy také začaly vycházet první jeho knihy, jež patří k tomu nejzajímavějšímu naší doby. Jejich témata jsou vždy neotřelá, tón poutavý, myšlenkové pochody svižné a pronikavé, závěry vrhají světlo na nečekané spojitosti a usilování o pravdu není ničím zakaleno. Poznání je to natolik fascinující, bohaté a mnohotvárné, že jakmile pochopíte jeho záměr, musíte jej následovat.

Tyto faktory by měly vytvořit příznivé podmínky pro recepci jeho díla. Přestože ale autor vznáší nejnaléhavější otázky naší doby a dostává se hlouběji než kterýkoliv jiný ze současných myslitelů – s výjimkou ruské emigrace (Merežkovskij, Ivanov, Berďajev, Uspenskij) – zůstává i skoro deset let po vydání Krize moderního světa a Autorité spirituelle v podstatě neznámý.

Jen Leopold Ziegler a Giulio Evola se ovlivněni Guénonem vydali s rozhodností na cestu, již dříve či později musí podniknout každý, nebo se jí alespoň zabývat. Jeho díla mají neocenitelnou hodnotu. Má četné následovníky a jednomu z nich, André Préauovi, se v čínském komentáři k Tajemství zlatého květu na pár stránkách podařilo uspět tam, kde selhaly tři generace badatelů v osmdesátiletém období od Maxe Müllera po Richarda Wilhelma: ve snaze pochopit a vysvětlit starověkou čínskou společnost. Dílo stojí také v protikladu k C. G. Jungovi, jehož komentáře k Tajemství zlatého květu lze takřka úplně ignorovat.

Continue Reading

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu. Kapišto? (© )))Boatsinker(((, https://gab.ai/Boatsinker

Autor: Peter Beinart

V květnu 2016 udělal Ben Shapiro, v současnosti asi nejvlivnější konzervativní židovský komentátor v Americe, něco obdivuhodného. Přiznal, že se zmýlil. „Velkou část své kariéry jsem se snažil ukázat, že antisemitismus ve Spojených státech je takřka výhradním hájemstvím politické levice,“ napsal. „Antisemitismus, o kterém jsem slýchával od svých prarodičů, tedy antisemitismus společenských klubů i údajné rasistické sklony vidláků odněkud ze Zapadákova, jsem považoval spíš za výplod fantazie. Spletl jsem se.

Ano spletl se. Po událostech minulého týdne, kdy muž z Floridy poslal dopisní bombu Georgi Sorosovi a střelec z Pittsburghu spáchal masakr v synagoze, protože Hebrejská společnost pro pomoc imigrantům (Hebrew Immigrant Aid Society, HIAS) se podle něj snaží do Ameriky „přivést vetřelce, kteří vraždí naše lidi“, si židovští konzervativci musejí položit ještě znepokojivější otázku. Ta už totiž nezní: „Existuje mezi americkými konzervativci antisemitismus?“, ale „Je antisemitismus nevyhnutelným vedlejším produktem nacionalistické odrůdy* konzervatismu prezidenta Trumpa?“ Odpovědět na tuto otázku lze jedině souhlasně.

Je samozřejmě legitimní věřit v nutnost nižší míry imigrace a tvrdší vynucování imigračních pravidel, což je pozice třeba mých konzervativních kolegů z Atlanticu Davida Fruma a Reihana Salam, aniž by to podněcovalo antisemitismus. Trump ale nechce imigraci jen omezit. Uchyluje se při tom k odlidšťující, spiklenecké a apokalyptické rétorice. Označuje hispánské imigranty za „násilníky“ a „bestie“. Mluví o jejich „invazi“, která ohrožuje další existenci Ameriky coby „suverénní a nezávislé země“. Latinskoamerický zločinecký gang MS-13 podle něj „doslova ovládl některá města ve Spojených státech“. Demokraté prý „nepokrytě pomáhají milionům ilegálních imigrantů“ hlasovat ve volbách a vynakládají „spoustu peněz“ na to, „aby se pokusili dostat k hranici ještě před volbami“.

Continue Reading

Donald Trump při projevu na letišti Columbia Regional Airport ve státě Missouri.

Autor: Ricardo Duchesne

Následuje text přednášky profesora Duchesneho na The University of New Brunswick z 16. března 2017.

Co je to globalismus?

Globalismus je vládnoucí ideologií naší doby, která sjednocuje levici s pravicí. Neměli bychom jej však zaměňovat s globalizací, což je omyl aktivně podporovaný globalisty. Globalizace však ve skutečnosti označuje faktický popis zrychlující se interakce zemí od objevení Nového světa, vzniku mezinárodních trhů, přepravy, cestování a komunikačních sítí v období od 16. do 19. století. Globalismus oproti tomu je ideologií ztělesňující politický ideál našich současných elit – a to na levici i na pravici.

Ideologie globalismu obhajuje otevřené hranice, masovou imigraci a likvidaci (západních) národních identit. Pod pláštíkem diverzity horuje za zničení „domorodých“ evropských kultur a vytvoření generické kultury postavené na konzumerismu a všeobecných lidských právech. Globalizace není ideologií, ale faktickým stavem věcí v oblasti komunikace a obchodu v moderní éře.

Continue Reading

Autor: Rudolf Ina Malý

Zachytit základní duchovní typ této doby a jedním slovem jej přibít doprostřed terče jest těžké. Neboť základním rysem této doby je právě všeobecná duchovní vlažnost a strakatá duchovní míchanice, nestálost, povrchnost, necharakternost – a nikoliv jenom některý určitý projev těchto vlastností. Paskvilním symbolem této doby je rozhodně spíš celý sendvič než jen jedna jeho součást. Nynější doba naprosto není jednostranná – naopak, je přímo přeplněna všeho druhu vědomostmi a funkcemi, „výboji“ a možnostmi literárními, průmyslovými, hospodářskými, sociálními. Čeho jí však v každém směru chybí je opravdovost, jednota, pevný tvar a vnitřní podstata. Snad všecko, čím lidstvo dosud žilo, najdeš i v této době; ale všecko je tu roztodivně nahloučeno, pomícháno a rozmělněno jako úkrojky a rybí salát na sendviči. A ta efektní řada poválečných hesel a ilusí svým konkrétním výsledkem se podobá spíše strakatému průvodu reklamních sendvičmenů než opravdovému hnutí lidstva. Sendvič je typem této doby! Sendvič i sendvičmen.

Continue Reading

Lévičáci v dobré náladě. Klaun vpravo byl nakonec prezentován, ba i vnímán jako český mudrc…

Autor: Karel Veliký

Žasneme, jak důsledně se u nás obnovil režim pohřbívaný svého času i svými protagonisty. Nevrátí se proto však jednou i jiné, starší řády?

Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají „žvanírnou“. Kdyby se tam jen žvanilo! Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá se z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají – komunisté sami. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání, neboť vlastní jednání je vskutku těžká práce: odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo pět deset stran, to není lehká věc! Především žádná strana se nesmí chlubit, že se v jejím lůně zrodilo něco pěkného. Hned, jak to přijde na svět, každá jiná strana se přičiní pomazat zplozeninu co nejvíce vlastní barvou. Či mají být ostatní strany tak hloupé, aby se jedna stala populární? Jde přece o hlasy!

Continue Reading

Ezra Pound

Autor: Ursus Major

Ezra Pound, podle mnohých vůbec největší americký básník, byl také vysoce uznávaným klasickým učencem. Pocházel ze státu Idaho, který není svými básníky ani klasickými filology zrovna proslulý. Stal se však jedním z center amerického Populistického hnutí, kde se rolníci (většinou majitelé rodinných farem) pokusili postavit bankám a železničním oligarchům. Tito populisté si říkali „národní socialisté“ dlouho předtím, než se toto označení poprvé objevilo v Evropě.

Pound se narodil v roce 1885, o dva roky později než jeho pozdější hrdina Benito Mussolini, na vrcholku Populistického hnutí. Autorem drtivé většiny programu Populistické strany pro volby v roce 1886 byl Edward Bellamy, novinář a spisovatel, jehož utopického díla Looking Backward, 2000–1887 (česky Pohled nazpět, 2000–1887, 1888; Pohled do budoucího ráje, 1893; a jako Pohled z roku 2000 na rok 1887, 1901) se jen ve Spojených státech prodalo přes milion výtisků.

Pohled nazpět se odehrává v roce 2000 a rekapituluje cestu k triumfu národního socialismu: znárodnění bank a železnic ruku v ruce s celou řadou nemarxistických reforem k vylepšení životních podmínek pracujících lidí.  Populisté byli silně ovlivněni syndikalismem Georgese Sorela, stejně jako někdejší socialista Benito Mussolini

Continue Reading

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading

Faust

Autor: William Pierce

Následující článek je rozpracováním částí projevu Dr. Williama Pierce, předneseného před Všeobecným shromážděním jeho National Alliance (Národní Aliance) v září 1978, nazvaného „Světonázor Národní Aliance“.

V pozdním středověku žil v Německu pozoruhodný učenec, o kterém se říkalo, že odkryl mnohá tajemství přírody a své poznání uměl využívat podivuhodnými a kouzelnými způsoby. Někteří na něj pohlíželi jako na zkušeného alchymistu, který svou moc nabyl usilovnou prací v laboratoři; jiní ho měli za podvodníka, spíše mistra úskoků a triků než alchymie. Většina však nakonec dospěla k závěru, že je to černokněžník, který uzavřel s ďáblem smlouvu, jíž se mu výměnou za jeho duši dostalo nebývalého poznání a moci.

Tajemný učenec, doktor Johann Faust, žil pravděpodobně mezi lety 1480-1538 a mnohé z legend, které se o něm jako houby po dešti vyrojily, rozněcovaly představivost spisovatelů, básníků i skladatelů ještě po mnoho následujících generací. Půl století po jeho smrti vyšla v Německu kniha obsahující mnohé z těchto legend. Jmenovala se Historia von Dr. Johann Fausten, napsal ji Johann Spiess a brzy se objevily také její anglické a francouzské překlady.

Koncem 16. století napsal anglický dramatik Christopher Marlowe na základě těchto legend svou Tragical History of Doctor Faustus (Tragická historie o doktoru Faustovi). Téma oslovilo i bezpočet dalších spisovatelů – motiv člověka usilujícího o překročení svých daných mezí, který hledá znalosti nad rámec přidělený ostatním. 

Nepochybně nejvýznamnějším z nich ale byl Johann Wolfgang von Goethe, jehož první část dlouhé dramatické básně Faust vyšla v roce 1808. Především z Goethova zpracování čerpali mj. Berlioz a Gounod při skládání svých oper. V průběhu 19. i 20. století se pak objevovaly další a další symfonie, básně, divadelní hry i romány na motivy Faustovy legendy.

Continue Reading

Generální představený Tovaryšstva Ježíšova Everard Mercurian (1514-1580)

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

První část zde.

„Pro jejich světskost, nadutost, lstivost, faleš, sobectví atd. je zjevné, že jsou jen velmi málo uzpůsobeni k náboženskému životu a není tak možné setrvávat s nimi ve svazku. Když se lidé tohoto původu domohou vysokých pozic, věnují téměř veškerou svou energii vnějškovým věcem: upřímné sebezapření i pevné ctnosti jim zdá se jsou cizí; chováním připomínají spíše kupce, snaží se vždy prodrat do první řady a nechají se titulovat rabíny; velmi málo se snaží dosáhnout dokonalosti popsané v páté a šesté části řádových stanov. Bez rozpaků také přijímají a povyšují své pokrevní soukmenovce, kteří si toho ničím nezasluhují.“

– Manuel Rodrigues, římská jezuitská kurie.

Rasový boj o jezuitský řád

Stížnosti etnicky španělských příslušníků Tovaryšstva Ježíšova na kryptožidovské elity řádu se vzájemně velice nápadně podobají: skoro vždy se točí kolem židovských sklonů k monopolizaci, nepotismu, arogance, agresivní ctižádostivosti a značného nádechu nepoctivosti při praktikování křesťanství. Zejména však byli křesťané znepokojení tím, že se z jezuitského řádu stává výlučná enkláva vlivných Židů, jejichž vliv sahá dokonce až do srdce Říma.

Výše citovaný výrok Manuela Rodriguese obsahuje všechny uvedené motivy, z nichž lze mnohé demonstrovat i empiricky. Tak kupříkladu soubor pramenů shromážděných Maryksem a dalšími badateli, kterému se věnuji v první část, přináší více než dostatek důkazů na podporu obvinění, že krypto-Židé více než „ochotně přijímali mezi sebe další příslušníky své krve“. Navíc si Benedetto Palmio, italský pobočník dvou etnicky evropských jezuitských generálních představených (Francisca de Borja a Everarda Mercuriana) stěžoval na „početnost a opovážlivost španělských neofytů“ (konvertitů/conversos – pozn. DP), které dokonce neváhal označit za „mor“. (133) Dodává, že „kde jsou tito noví křesťané, tam se nedá v klidu žít“ a že „ti, kdo vládnou v Římě, jsou takřka bez výjimky neofyté… Tyto lidi a skoro žádné jiné přijímali do řádu ve Španělsku“. (133) Španělský král Filip II. pak v 70. letech 16. století mluvil o jezuitech jako „synagoze Hebrejců“. (133)

Continue Reading