Délský potápěč

Autor: PhDr. Josef Smolík

Guillame Faye: Proč bojujeme. Manifest evropského odporu. Metapolitický slovník. Praha: Délský potápěč, 2016, 278 s. ISBN 978-80-906390-0-3.

Kniha Guillama Faye s poměrně komplikovaným názvem Proč bojujeme. Manifest evropského odporu. Metapolitický slovník, kterou vydalo vydavatelství Délský potápěč, zaslouží pozornost jak sociologů, tak politologů, žurnalistů, environmentalistů, psychologů a v neposlední řadě i psychiatrů. Kniha je především výpovědí o myšlenkovém zázemí současné francouzské nové (krajní) pravice, kdy v mnoha argumentačních rovinách navazuje na Alaina de Benoista a další představitele (zmínit lze například Charlese Champetiera, Jean-Clauda Vallu či Michel Marmin) Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne, GRECE, založeno již 1969).

Guillaume Faye patří k významným teoretikům francouzské nové pravice, který je zmiňován jak v prostředí tzv. identitářské krajní pravice, tak i v prostředí konzervativních politických kruhů. Nutno také podotknout, že kniha byla ve francouzském vydání již publikována v roce 2000, což do jisté míry vyvolává dojem, že Faye má dobré prognostické schopnosti, které aplikuje v mnoha oblastech, včetně sociologie, energetiky, politiky, mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií, kulturálních studií, interkulturní psychologie atd.

Continue Reading

Férové vykreslení nacionalismu nebo učebnicový příklad liberální psychologické projekce?

Autoři: Vincent Law, Spasoye Solnewitz

„Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy…“  Tato slavná Marxova slova z úvodu Komunistického manifestu odkazují na zisky komunistického hnutí v 19. století a kromě dalšího také dokazují, jak se dějiny opakují. A dost možná to leccos vypovídá také o lidské přirozenosti: vidíme totiž, že se člověk nakonec vždy vzepře útlaku i jaké to mívá následky.

Názorný doklad tohoto tvrzení pak vidíme v událostech světové politiky. Jako nejlepší příklady nám asi mohou posloužit zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a Brexit, události často spojované s globalizací a imigrací. Abychom byli přesnější, bývají označovány za reakci na negativní stránky globalizace, z nichž lze vyčíst touhu mnohých po silnější národní identitě a suverenitě vlastní země. Jinak řečeno sledujeme rašící nacionalismus.

Zde ale paralely nekončí: nacionalismus je dnes stejně jako komunismus kdysi mnohými považován za sílu na vzestupu, navzdory nedávným volebním nezdarům v Rakousku, Nizozemsku a Francii. Podle některých expertů pak prý tyto výsledky jen chatrně maskují nevyhnutelné: nacionalismus posiluje a jeho šance dostat se k vládě v těchto i dalších zemích jsou značné.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagic

Přesně před 24 lety zemřel teoretik Komunistické strany Velké Británie, zakladatel Skupiny historiků Komunistické strany Velké Británie (Communist Party Historians Group), marxistický historik, životopisec, novinář, esejista a aktivista E. P. Thompson.

Edward Palmer Thompson se narodil 3. února 1924 v Oxfordu jako syn spisovatele a básníka Edwarda Johna Thompsona. Rodiče malého Edwarda byli metodističtí misionáři. Vychodil The Dragon School v Oxfordu a Kinsgswood School v Bathu, v roce 1941 však odešel bojovat do války. Sloužil v tankové jednotce během italského tažení a účastnil se mj. poslední bitvy o Monte Cassino. Po válce se zapsal na Corpus Christi College cambridgeské univerzity.

Až do té doby se jeho životní dráha ubírala běžnými cestami. Cambridgeská univerzita však bohužel v té době byla semeništěm komunismu, včetně infiltrace sovětskými špiony, později známými jako Cambridge Five. 1] Právě během studií zde se Thompson přidal ke Komunistické straně Velké Británie (Communist Party of Great Britain – CPGB) a nezůstalo jen u toho: v roce 1946 založil s lidmi jako Christopher Hill, Eric Hobsbawm, Rodney Hilton, Dona Torrová, George Rudé a dalšími Skupinu historiků Komunistické strany Velké Británie. Hill v roce 1935 deset měsíců pobýval ve Stalinově Sovětském svazu a kvůli jeho vazbám na Komunistickou stranu mu byla zamítnuta jeho kandidatura na předsednictví historické fakulty na Keele University. Hobsbawm byl Stalinův apologeta. 2] Hilton prohnal středověkého rolníka mlýnkem marxistické teorie. Zakládající členka CPGB Dona Torrová se podílela na komunistické propagandě. Rudé pocházel z konzervativního prostředí, zamiloval se však do Stalinova Sovětského svazu, odkud se vrátil jako zapálený komunista, díky čemuž měl na britských univerzitách zavřené dveře. Thompson se s tím však nespokojil a založil také časopis Past and Present, kde se revidovaly dějiny pěkně po marxisticku.

Continue Reading

Autor: Charles Lindbergh

Poznámka redakce TOQ: Z dnešního pohledu se jeví takřka neuvěřitelně, že následující článek mohl vyjít v tak populárním časopise, jako je Reader’s Digest. Přesto k tomu došlo, a ne někdy v dávnověku, ale v  paměti mnohých dnes ještě žijících lidí: před necelými 70 lety, v listopadu 1939. Naše úsilí směřuje k tomu, aby takovéto články mohly znovu vycházet v prestižních publikacích – snad i tomu dojde ještě za života některých z nás.

Letectví vytvořilo jemně vyvážený svět, jehož stabilita však postupně podléhá tlaku nových dynamických sil; svět ovládaný mechanickou, materialistickou západoevropskou civilizací. I letectví samo je pak plodem této civilizace, zrozené z vrcholně západního ducha. Proto také nese otisk jejich typických silných stránek, slabin, marnivosti i sebezničujícího impulzu – člověk se snaží povznést až k tváři Boží, jako nový Íkaros ovládnout nebesa a sám jimi je opanován; protože právě přírodní zákony v posledku rozhodují o zdaru lidského snažení a slouží jako měřítko hodnoty plodů lidské vynalézavosti na onom božsky komplikovaném, matematicky nepředpověditelném jevišti vývoje života, jemuž věda dala jméno „evoluce“.

Continue Reading

Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima. Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.

EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.

Continue Reading

Autor: Thomas F. Bertonneau

Ray Bradbury (*1923) velice jasnozřivě předpověděl sociopolitický jev známý jako politická korektnost. Jeho dystopie z roku 1953 451 stupňů Fahrenheita je asi nejpádnějším důkazem prozíravosti takřka jasnovidecké. Většina čtenářů obecné rysy světa v knize, do jisté míry podobné dalším dílům v oblasti dystopií jako The Holy Terror (Diktátor) H. G. Wellse a 1984 George Orwella, dobře zná.

Desetiletí studené války znepřátelených bloků proměnila někdejší klasicky liberální společnosti k obrazu svých totalitárních rivalů do té míry, že všechny vykazují charakteristické rysy ideologické diktatury, založené na tvrdé represi jakéhokoliv odchýlení se od příslovečné stranické linie. Režim v Bradburyho románu sice manipuluje obyvatelstvem rafinovaněji než ve světě 1984, je však připraven použít úplně stejnou míru brutality. Skoro všichni mají nějaké zaměstnání; život pro ty, kteří nevydělávají, jako třeba žena hlavního hrdiny, sestává z nekonečného nasládlého rozptýlení v podobě každodenních interaktivních telenovel, jež diváci sledují z projektorů na stěně vysílajících do místností obraz v nadživotní velikosti.

Continue Reading

Jorian Jenks – Půda a národ

Autor: Gordon Blackwell

Když se roku 1936 stal Jorian Jenks kandidátem do britského parlamentu za Horsham a Worthing, byl už čtenářům Action dobře známý. Autor řady vynikajících článků na zemědělská témata, někdy vydávaných i pod pseudonymem „Vergilius“, pracoval jako rolník v Sussexu a velmi dobře tak chápal hanebnost vládní politiky, v jejímž rámci se do Anglie dovážely laciné potraviny ze zámoří, zatímco britští pěstitelé museli čelit existenčním problémům.

Absolvent Oxfordské univerzity a veterán 1. světové války později vykonával významné funkce v zemědělské správě v Anglii i na Novém Zélandu. Tyto zkušenosti tedy přinášel Britské unii (British Union), když se stal jejím hlavním poradcem pro zemědělství a aktivním zastáncem britských rolníků i zemědělských dělníků.

V pronikavém článku pro Action, napsaném už za války, ale ještě před Mosleyho zatčením, se pustil mimo své obvyklé téma, když prokázal skutečnou hloubku svého přesvědčení veterána v článku “The British Socialism of British Union” (Britský socialismus Britské unie). Napsal zde: „Unie je pro mír, protože považuje válku za hanebné plýtvání životy i prostředky a protože si uvědomuje, že válka hází klacky pod nohy postupu socialismu. Britská unie je ale také revoluční, jelikož si vytkla za cíl zlomit moc mezinárodního finančnictví nad Británií. Britská unie tak může Británii dovést ke skutečné demokracii a svobodě.“ Tyto řádky z roku 1940 zajistily bývalému vojákovi místo v koncentračním táboře a návdavkem ještě nařčení z vlastizrady. Jenks tedy následoval asi osm stovek dalších patriotů z Britské unie za ostnaté dráty.

Continue Reading

Prof. Pavel Kalina pro Délský potápěč

Letní poznámky na okraj poznámek

Autor: Pavel Kalina

Roman Joch se v úvodu svého článku o eseji Michaela OʼMeary ptá:

„Jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je třeba respektovat.“

Zajímalo by mě, jak Roman Joch k této představě přišel. Když pominu zjevnou ironii (a možná také nadsázku) v jeho otázce, zbývá pořád ještě určité myšlenkové jádro, která zřejmě odpovídá tomu, jak si řada lidí, ať už se identifikují s politickou levicí či pravicí, pojem identity vykládají.

Continue Reading

V souvislostí se sobotní (12. 8. 2017) plánovanou demonstrací Unite the Right ve virginijském městě Charlotesville vydal jeden z hlavních organizátorů a vůdců americké identitární pravice Richard Spencer následující „mini-manifesto“. Samotná demonstrace byla zmařena nezákonnou a protiústavní součinností místních politiků, policie, levicových zločineckých skupin a nepřátelských médií. Popisy amerických i našich médií hlavního proudu často balancují na hranici nezamýšleného komična a nejhrubozrnější propagandy.  – Redakce DP

Autor: Richard B. Spencer

1. Rasa

Rasa je skutečná, záleží na ní a představuje základ identity.

„Bělošský“ je zastřešující termín označující národy a etnických skupin z celého světa, jejichž původ je odvozen z indoevropské rasy, často nazývané také „árijská“. Za „Evropany“ jsou pak považovány hlavní skupiny této rasy – keltská, germánská, helénská, latinská, severská a slovanská – z nichž vyrostly spřízněné kultury a společná civilizace

Continue Reading

Dne 13. srpna 1977 – přesně před 40 lety – zemřel anglický romanopisec, farmář a příznivec fašistických idejí Henry Williamson. V našem prostředí je znám svými dětskými knihami jako Vodní poutník Tarka, v této eseji K. Boltona představujeme i další aspekty jeho díla a myšlení. – Red.

Autor: Kerry Bolton

Henry Williamson náležel ke generaci 1. světové války, která z této zkušenosti vyšla s novým, ale svými zdroji věčným světonázorem. Podobně jako Nor Knut Hamsun chápal Williamson místo člověka v přírodě jako nejhlubší zdrojnici jeho bytí a idealizovanou přírodu viděl  coby reakci proti stroji a bance. V této generaci byla rozšířená naděje na nové Jaro (spenglerovksou terminologií) pro Západ, kdy převáží venkovský princip nad městským a zakořeněnost v půdě a její obdělávání nad beztvarými velkoměstskými masami. Byla to, řečeno se Spenglerem, poslední bitva „Civilizace-krve proti penězům.“

A přestože je zásadní vliv Williamsona na literaturu 20. století, stejně jako u Ezry Pounda nebo Hamsuna, všeobecně uznáván, byli tito muži odsouzeni k postupnému zapomnění – nejen kvůli své identifikaci s novými politickými formami, ale (na rozdíl od některých svých současníků) také a hlavně proto, že se jich nikdy nezřekli. To jim liberální a židovské kliky, které drží pevně v rukou vydavatelství i klíčové posty ve světě literární a umělecké kritiky, nikdy nemohou odpustit. Williamsonův světonázor utvářely jak zážitky ze zákopů, tak jeho blízký vztah k přírodě, což ho nakonec pochopitelně dovedlo k uznání pro národní socialismus s jeho konceptem Blut und Boden a fašismus sira Oswalda Mosleyho.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Autor: Andrew Joyce

„Kořenem Kazinovy – a vlastně nás všech – hrůzy z Pounda je, přiznejme si to na rovinu, Poundův rasismus.“ Theodore Weiss, The New York Review of Books, 1986.

S nesmírnou zálibou se čas od času potápím do minulosti, abych u mužů či děl výjimečného génia hledal myšlenky blízké a spřízněné s těmi vlastními. Není to nic obtížného. Časy se drasticky změnily a spektrum „přijatelných“ názorů se zúžilo natolik, že společenské a politické názory v podstatě všech významných tvůrčích myslitelů až do poloviny 20. století jsou optikou dneška považovány za (kvazi)fašistické. Mnozí z nás si pochopitelně uvědomují, jak negativní dopad měla tato proměna obecné kultury na historický odkaz a paměť dotčených osobností. Ve společnosti vždy připravené promptně vymazat z učebnic dějepisu „staré mrtvé bělochy“ budou tito lidé nevyhnutelně „první na ráně.“

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: F. Roger Devlin

Celým smyslem revoluce bylo učinit samotnou existenci člověka jako on něčím nemožným. Z tvárné hlíny lidské přirozenosti chtěli noví vládci uplácat nové stvoření, které by hladce zapadlo do beztřídní společnosti budoucnosti. Takový byl důvod cenzury, propagandy vydávající se za vzdělávání, vynucené konformity, zákazu cestování i vězeňských táborů. Na svých líbánkách prý četl Kapitál, ale osm let nucených prací, které mladému kapitánovi Rudé armády dali za pár nepozorných poznámek o Stalinovi, jakoby jeho vidění světa očistilo od všech ideologických překroucení i malicherných a osobních nízkých ohledů. Později se nechal slyšet, že už necítil svůj život jako něco jen a pouze svého – jako by dostal za úkol říci pravdu za miliony těch, kteří byli umlčeni ve jménu lži.

Continue Reading

Autor: Balázs Varga

V tomto krátkém článku představím své myšlenky ohledně postmoderního, postliberálního a řekl bych i post-nacionálního věku.

Nejprve bych asi měl vysvětlit, co vlastně myslím „postnacionalismem“.

Obhájci postmoderny, postliberalismu a globalizace rádi mluví o konci klasické politiky, států, společností i národů.

Kvůli levicové indoktrinaci masovými médii a vzdělávacím systémem dnes obyvatelé západních zemí přemýšlejí o záležitostech týkajících se lidské rovnosti, internacionalismu a globalismu jinak než dříve. Levicoví ideologové obvykle zdůrazňují nutnost pochopit, že žijeme v postnacionalistickém věku a že multikulturalismus a sociální stát naprosto změnily to, co jsme dlouhá staletí nazývali „národem“. Nutno uznat, že v jistém slova smyslu mají kus pravdy.

Vlastenci milované idealistické představy ohledně národů totiž selhaly. V západní Evropě je to patrné při pohledu na masovou imigraci a probíhající „migrační krizi“, která už bohužel stihla do značné míry změnit strukturu společnosti. Ve střední Evropě se situace od západní liší, protože nás paradoxně vysoký západní životní standard prozatím ochránil před masovou imigrací a naše společnost tak zůstala v jistém smyslu konzervativnější. Nicméně liberalismus a kapitalismus jsou tu pevně zakořeněny a spotřebitelská společnost je velkým problémem i zde.

Continue Reading

Maurice Bardèche (1907-1998)

Druhý díl naleznete zde, třetí závěrečný tady.

Autor: Maurice Bardèche

Diktatura je věčná. Římané, když se jejich vlast ocitla v ohrožení, pozastavovali působení republikánských svobod. Stejně tak Konvent. Režim „vlasti v nebezpečí“ je režim autoritářský, nastolený ve vážných případech (Ernstfall) k zachování nezávislosti a k záchraně země vůbec. Válčící státy, obležená města nebo země rozdělené občanskou válkou musejí být řízeny autoritářsky, bez ohledu na svou aktuální politickou reprezentaci.

Typické pro tyto metody je omezení ustálených svobod a především jistě ukáznění svobodné rozpravy. Toto ukáznění může být, případ od případu, dobrovolné či vynucené. Smyslem těchto dočasných autoritářských režimů je po dobu trvání krize sjednotit všechny síly země v mocný svazek a nedovolit tak soukromým zájmům nebo zahraničnímu působení využívat síly potřebné ke společné obraně k vlastnímu prospěchu.

Může se však toto autoritářské řízení státu, přijímané – a někdy dokonce vyžadované – lidmi v časech krize, stát běžnou metodou vládnutí i po pominutí nebezpečí? Fašismus je přitakávající odpovědí na tuto otázku. Podle fašistických stran právě lehkomyslné a rutinní zneužívání svobody vede k pravidelným obdobím nebezpečí, kdy se v ohrožení ocitají nezávislost i samotné přežití národa. Cítí tedy potřebu předejít návratu těchto pravidelných krizí a přijmout jistou míru národní disciplíny jakožto normální. Stávající podmínky politického života podle nich vystavují všechny země neustálému nebezpečí. Opatření nezbytná k zajištění jejich nezávislosti a spásy musejí být podniknuta bezodkladně, nemá-li země zůstat bezbranná, až přijde nebezpečí.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Dunkerk je emocionálně nejsilnější a nejpůsobivější snímek Christophera Nolana. Vypráví o evakuaci 400 000 britských, kanadských a francouzských vojáků, kteří se za 2. světové války po porážce od Němců ocitli v pasti na plážích u Dunkerku.

Jde o zvláštní film, tím spíše v kontextu tvorby Christophera Nolana, který obvykle točí dlouhé snímky se složitými zápletkami, propracovaným rozvojem postav a spoustou dialogu. Dunkerk však trvá jen 106 minut, nemá jednu příběhovou linku a skládá se skoro výhradně z akčních pasáží. Sice se v něm objevuje mnoho postav, většina jich však zůstává bezejmenných, ztvárněná neznámý herci. A hrstka slavných jmen pak hraje vedlejší role. Nesledujeme žádný skutečný vývoj postav a ve filmu se vlastně ani moc nemluví.

Continue Reading

S jistým odstupem přinášíme dokončení rozhovoru s Haroldem Covingtonem, jehož první část naleznete zde. Pozn. DP.

Autor: Greg Johnson

GJ: Mnoho našich lidí se soustředí jen na všechny ty nesčetné negativní náznaky a trendy.  Vidíte ale také nějaká pozitiva? Myslíte, že se ještě najdou i dobré důvody pro to mít naději?

HC: Ale jistě – pokud si ovšem člověk neplete naději s optimismem.

Základní historickou pravdou totiž zůstává, že nic netrvá věčně. Proto mi teze Francise Fukuyamy o liberální demokracii jako o „konci dějin“ připadá jako nesmysl. Všechno jednou skončí – i současný sionistický světový řád, a to dost možná už i za života lidí, kteří dnes chodí po světě. Nemusí skončit tak, jak chceme, a není vůbec vyloučené, že s sebou stáhne do propasti i celou bílou rasu a západní civilizaci. Jisté ale je, že skončí. Úkolem této a příští generace pak bude zajistit, abychom přežili pád tohoto ohromného zla a zachovali při tom i něco, co by alespoň připomínalo západní civilizaci.

I přes všechny naše slabiny a nedostatky totiž pořád jsme tou nejinteligentnější, potenciálně nejstatečnější a nejvytrvalejší rasou na zemi. K tomu znečistit a nechat vyhasnout celý lidský genotyp je třeba trochu víc než sto let liberálního vymývání mozků, politické korektnosti a Happy Meals z McDonaldu. Někde hluboko uvnitř nás stále jsme muži a ženami podobnými našim předkům, někdy ale holt je náš genetický „scénář“ moc hluboko na to, abychom jej dokázali přečíst.

Continue Reading

Autor: P. T. Carlo

Země se zmenšila – a z ničeho nic se na ní objevil hmyzák. Stejně jako švába přitahuje odpudivý zápach popelnic, nedokáže hmyzák odolat moci, nejniternější části své přirozenosti. Shlukuje se tedy s ostatními svého druhu poblíž mocenských pozic a čeká na svou „šanci“ naklást vajíčka špatných a zvrácených myšlenek do krevního řečiště povědomí společnosti.

Setkáváme se s mnoha druhy hmyzáků: mediální hmyzáci (Chris Hayes, Matt Yglesias, Dylan Matthews etc. patří k čelním mediálním hmyzákům), deep state 1] hmyzáci (John Schindler, Ash Carter, Ben Rhodes atd.), ze Sillicon Valley (Mark Zuckerberg), z Goldman Sachs, hmyzáci akademického světa atp. Naneštěstí pro nás dosud o hmyzácích nevzniklo autoritativní taxonomické dílo, takže vymezení a hranice mezi těmito druhy a poddruhy nejsou zatím zcela zřetelné, jisté ovšem je, že někdy nevyhnutelně dochází k překrytí více kategorií (mediální hmyzák tak může například zároveň být i hmyzákem státu ve státě apod.)

Continue Reading

Autor: Ron Unz

Jen stěží mohla být nějaká americká politická organizace během posledních několika desetiletí terčem většího množství negativní publicity celostátních zpravodajských i zábavních médií než Ku Klux Klan (KKK). Tak například i bělošského aktivistu Davida Dukea, který skupinu opustil před více než 35 lety, média dodnes označují za jednoho z bývalých vůdců KKK, a také díky tomu se k Dukeovu vyjádření podpory prezidentské kampani Donalda Trumpa přistupovalo jako k události celostátního dosahu a významu.

Continue Reading

Autor: Frank Martell

Po celonočních oslavách revolučního vítězství zazněla na první schůzi nové komunistické vlády v Nikaragui hned na úvod otázka: „Tak – a co budeme dělat teď?“ Daniel Ortega a jeho soudruzi odpověď neměli. Sandinisté měli sice dovednosti potřebné k úspěšnému dovršení revoluce, ale jejich neschopnost vládnout učinila z revoluce ve výsledku jen krátkou a marnou epizodou. Podobná nedostatečnost ideologického myšlení a sofistikovanosti sužovala a sužuje mnohá revoluční hnutí, včetně těch nacionalistických. Za klasický příklad nám může posloužit rumunské legionářské hnutí, z jehož selhání i úspěchů si i dnešní nacionalisté mohou vzít cenné lekce.

Continue Reading