Délský potápěč

Autor: E.X.

Knih o punku v Čechách vyšlo již několik, jen namátkou bych jmenoval velmi povedené Kytary a řev [1] a HNF [2], avšak o historickou českou scénu skinheads se zajímaly jen okrajově. V tomto odvětví je tedy kniha Těžký boty to vyřešej hned! u nás průkopníkem. Je bezesporu jasné, že k napsání knihy inspirovala autora dnes již klasika od mého oblíbeného vydavatelství Feral House vydavatele Adama Parfreyho a to The White Nationalist Skinhead Movement [3] od Roberta Forbese a Eddieho Stamptona, jak ostatně zmiňuje sám Filip Vávra v rozhovoru: [4] „Ten konkrétní impuls přišel loni v létě, kdy jsem si přečetl knihu o historii anglických nacionalistických skinheads. Je to od roku 1979 do roku 1993, psal to člověk ze scény, který byl snad u všeho, a je to neuvěřitelně podrobné. Uvědomil jsem si, že něco takového tady chybí. Už jen z historického hlediska.“

Avšak řekněme si na rovinu, kniha Těžký boty to vyřešej hned! své knižní inspiraci nemůže konkurovat, jednak rozsahem, kdy Vávrova kniha má pouhých 276 stran [5] (kniha zahraničních autorů má 610 stran), jednak přehledností kapitol, kdy se u Těžký boty to vyřešej hned! nedá moc ani o kapitolách hovořit, protože se jedná spíše o záznamy historek skinheadů, kdy jediné pojítko mezi nimi je osobní příběh Filipa Vávry, kterak se z vzorného skauta stal neonacistou.

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi (16. listopadu 1894, Tokio – 27. července 1972 Schruns, Rakousko)

Autor: Beau Albrecht

Tento článek se zabývá životem a činností politické osobnosti smíšeného rasového původu, v podstatě profesionálního aktivisty, který sice navenek vystupoval nanejvýš blahosklonně, jeho historický odkaz je však velice ničivý. Hrabě Richard Mikuláš „Eijirō“ Coudenhove-Kalergi (Coudenhove-Kalergi občasně používal pseudonym Eijirō Aoyama – pozn. DP) je dnes sice polozapomenutou osobností politického světa, ve své době však byl dalo by říct celebritou a původcem konceptu, z něhož se později vyvinula Evropská unie.

Continue Reading

Woodrow Wilson

Úvodní část této třídílné studie amerického bělošského nacionalisty W. L. Pierce si můžete přečíst ZDE.

Autor: William Pierce

Na Prvním sionistickém kongresu v srpnu 1897 prohlásil Theodor Herzl při nástinu svého plánu na využití války mezi gójskými národy ku prospěchu židovských snah: „Po skončení evropské války se sejde mírová konference. Na tento moment se musíme připravit.” 1]

Když tedy Pařížská mírová konference 18. ledna 1919 konečně začala, byli Židé připraveni více než dobře: zajistili si předem výhru jistěji než byť ten nejprohnanější falešný hráč. Všichni spojenečtí vyslanci – především ti britští a američtí – byli předem „zpracováni“: Často opakovaně čelili přemlouvání, vyhrožování, byli upláceni, nuceni a nakonec umluveni k podpoře sionistických požadavků na vyrvání Palestiny z turecké moci a následné předání kontroly sionistickým Židům.

Židé se také podíleli na přípravě pokladů, seznamujících delegáty s historickými, politickými a ekonomickými fakty, potřebnými pro jejich misi. Proto v materiálech připravených „zpravodajskou sekcí“ americké delegace v kolonce „doporučení“ stálo, že „Židé by měli být podpořeni v návratu a kolonizaci Palestiny“ a americká vláda by měla v budoucnu „uznat Palestinu coby židovský stát, jakmile se ten stane realitou.“ 2]

Continue Reading

Logo druhého Mezinárodního eugenického kongresu, 1921

Autor: Richard Lynn

V průběhu posledních sto let došlo k naprostému obratu v postoji veřejnosti k eugenice. Během prvních dvou třetin 20. století většina kapacit přírodních i společenských věd eugeniku podporovala. Ve Spojených státech patřili mezi zastánce eugeniky laureáti Nobelovy ceny Herman Muller, Linus Pauling, Joshua Lederberg a William Shockley i přední psychologové Edward Thorndike, Lewis Terman či William McDougall. Mezi stoupence se počítaly i četné prominentní osobnosti mimo vědecký svět: prezident Theodore Roosevelt, děkan Harvardu Charles Wilson, děkan Yaleu Irving Fisher, děkan univerzity Stanford David Starr Jordan a Oliver Wendel Holmes, soudce Nejvyššího soudu.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Na den před 28 lety zemřela španělská prosovětská komunistka, vůdkyně republikánů a feministka Dolores Ibárruri, která se ve své zemi snažila nastolit komunismus a následně v Moskvě pracovala pro Stalinův režim. Když se po Francově smrti vrátila do rodné země, zahrnuli ji demokratičtí politici poctami. Do dějin vstoupila heslem „¡No pasarán!“ z bitvy o Madrid ve španělské občanské válce.

Isadora Dolores Ibárruri Gómezová se narodila v baskické Gallartě jako dcera havíře a také karlisty (musel si s ní tedy leccos vytrpět) – tedy stoupence tradicionalistického, legitimistického, monarchistického a kontrarevolučního hnutí, které vzniklo v reakci proti osvícenství a francouzské revoluci, a čerpalo mj. z myšlenek Josepha de Maistreho a dalších francouzských reakcionářů. Její matka byla Kastilanka, již malá Dolores znepokojovala natolik, že ji v deseti letech konečně vzala do kostela San Felicísimo, aby tam kněz provedl vymítání ďábla.

Continue Reading

Autor: Jason Reza Jorjani

Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.

Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.

Continue Reading

Bez radikální změny je systém odsouzen stát se globálním slumem, celoplanetární favelou.

Autor: Gregory Hood

Tato esej je pokračováním naší série článků věnovaných „nejdůležitějšímu grafu světa“. Položili jsme našim autorům následující otázku: „Co by bělošský Západ měl na základě této predikce podniknout – a co s ní skutečně uděláme?“ [Redakce American Renaissance]

V boji proti genocidě bělochů nejde „jen“ o přežití našich lidí a západní civilizace – ne, v sázce je mnohem víc: zachování možnosti lidského pokroku.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Georges Sorel

Autor: Alain de Benoist

U příležitosti 170. narozenin Georgese Sorela (2. listopadu 1847) přinášíme tento překlad pocty Sorelovi z pera Alaina de Benoista.

Přestože násilí nutně zůstává na pořadu dne vždy, 50. výročí úmrtí Georgese Sorela by prošlo takřka bez povšimnutí, kdyby nakladatelství Éditions Marcel Rivière nepřipadlo na myšlenku vydat znovu jeho Réflexions sur la violence [Úvahy o násilí] (Paris: Éditions Marcel Rivière, 1973).

„Sorel, záhada 20. století, jako by byl pokračovatelem Proudhona, záhady století devatenáctého“, napsal Daniel Halévy ve své předmluvě ke knize Pierra Andreuho Notre maître, M. Sorel (Paris: Grasset, 1953). Skutečně záhada: mohutný a urostlý ideolog s odstávajícíma ušima, masivním skobovitým nosem, pronikavýma očima a bělostným plnovousem. Skutečná enigma – tento neústupný socialista, nesvůj z ruské revoluce, sympaticky nakloněný Action Française, obdivovatel Renana, Hegela, Bergsona, Maurrase, Marxe i Mussoliniho.

Continue Reading

„Všichni jsme Ukrajinci“.

Autor: James Kirkpatrick

Nenašli bychom snad větší nenávisti a fanatičtější zlovůle, než ta americké vládnoucí třídy vůči americkému národu. Protikulacké běsnění komisařů, svatá zuřivost džihádisty proti nevěřícím, hněv inkvizitora určený heretikovi – to vše bledne v porovnání s genocidní krvelačností, která pohání americké senátory a kongresmany proti jejich vlastním voličům. A tak zatímco s úšklebkem podporují další a další privatizaci průmyslu a přemisťování pracovních míst (outsourcing), import laciné pracovní síly a nemilosrdné osekávání práv, majetku i svobody občanů, žádají tito bezcenní parazité po svých otrocích, aby navíc ještě položili své životy při exportu jejich špinavého systému do celého světa.

Nejopovrženíhodnějším a nejnebezpečnějším z těchto škůdců je senátor John McCain. Jeho politický život je plný neustálé zrady a pokrytectví; z této bažiny jeho krvavého díla se vypínají jen dva pevné body. Tím prvním je vášeň pro válku; jakoukoliv válku, bojovanou z libovolného důvodu. Sotva tak lze mluvit o něčem jiném než o patologickém chování. Druhou konstantou pak je touha nahradit a vyměnit obyvatelstvo svého vlastního státu a voliče vlastní strany.

Continue Reading

Siroty po ní zůstaly…

Autor: Andrew Joyce

“What’s equality? Muck in the yard,
Historic nations grow, from above to below.”

W.B. Yeats, Three Songs to the Same Tune. Spectator 23. února 1934.

Pokud jste přes všechen ten rámus z rozbíjeného skla a levičáckého kvílení pozorně poslouchali, jistě vám tento víkend (leden 2017, pozn. DP) neunikl ještě jeden zvuk: umíráček Antify. Laciné napadení Richarda Spencera společně se škodami napáchanými ve Washingtonu D.C. jsou jen chatrnou zástěrkou faktu, že takzvaný „antifašismus“ v jakémkoliv smysluplném pojetí už od poloviny 90. let pomalu umírá. O víkendu se tak před našima očima odehrávalo zoufalé cukání vyčerpané síly. Co se stalo, je jistě hanebné a my bychom proti tomu měli vystoupit, do budoucna však není na místě se příliš znepokojovat, ani zveličovat hrozbu představovanou těmito lidmi a naši reakci na ně. Antifa zmítaná smrtelnými křečemi zůstává stejně hlasitá jako za svého života, což by mohlo nepoučenější pozorovatele dovést k závěru, že v této staré herce ještě zbývá něco života.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Reinventing Collapse: The Soviet Example and American Prospects
Dmitry Orlov
Gabriola Island, Canada: New Society Publications, 2008

„Krize se může stát také velkou příležitostí“ – Barack Hussein Obama

Ze zoufalství nad pasivitou vlastního národa mě často napadá, že zhroucení Spojených států by mohlo být tím jediným, co by naše lidi dokázalo obrátit proti systému, který se je pokouší zničit. Tento „katastrofimus“ však je, nalijme si čistého vína, strategií zrozenou ze zoufalství. Přestože totiž kolaps (Josephem Tainterem označovaný za „pravidelně se vyskytující prvek existence lidské společnosti“) 1] může zbavit stávající systém legitimity a navýšit otevřenost bělochů k hájení vlastních rasových/národních zájmů, v nejhorším případě by zřejmě vytvořil problémy ještě hrozivější než, jež zažíváme v posledních 60 letech.

Continue Reading

Autor: Nelson Rosit

Biohistorie je studium dějin utvářených biologií. Biohistorie považuje biologickou stránku člověka i přírodní prostředí za významného činitele při utváření dějinných událostí. 1] Přestože ji Americká historická společnost neuznává za speciální kategorii v rámci disciplíny, je tento termín vědci běžně užíván, a to včetně akademických historiků.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Zrovna jsem doposlouchal rozhovor Grega Johnsona s Markem Dyalem na rádiu Counter-Currents. Dyalova pouť od samolibého antirasistického skejťáckého pankáče a fanouška Public Enemy, přes studenta černošských studií až k nieztzscheánskému skinheadskému fašistovi je pro mě zároveň fascinující i povědomá.

Staré rčení pravičáků říká něco v duchu, že „i když jsme rádi, když do kostela přijde i obecní děvka, řekneme jasné ‚ne‘, pokud by chtěla vést kázání.“ Myslím, že to někdo použil i v souvislosti se mnou – a pokud se to zatím nestalo, jistě by k tomu dojít mohlo.

Rozhodně nejsem „rozený pravičák“. Vyrostl jsem na MTV, jako všichni mí vrstevníci – možná kromě těch mennonitů z farmy za městem. Když jsem odešel do New Yorku na uměleckou školu, první autorské čtení, které jsem v životě viděl, bylo z knížky Camilly Pagliaové Vamps and Tramps. Jako kluka z venkova mě fascinoval bizarní performance art, Jean-Paul Gaultier, budoucnost a všechno další, co se zkraje devadesátek zdálo NOVÉ a vzrušující.

Continue Reading

Autorka: Manon Welles

Nová pravice se v poslední době octla v hledáčku pozornosti mnohých, z nichž si někteří pod tímto označením bohužel představují občanské nacionalisty v trumpovských kšiltovkách. Nová pravice však existuje už přes půl století, když si v posledních letech ze své evropské kolébky konečně našla cestu také za oceán.

Tento zmatek a nepřesná pojmenování se dost podobají situaci, kdy se svého času každý Trumpův příznivec začal hlásit k alternativní pravici, aby tito lidé následně „značku“ úprkem opustili, když ji média označila za neonacistické hnutí. A někteří se už skutečně pokoušejí nahradit novou pravici pravicí skutečnou (což je také jméno úvodu knihy Michaela O’Meary New Culture, New Right).

Na základě četby novopravicových evropských autorů jako Alain de Benoist, Guillaume Faye či Tomislav Sunic i zmíněné O’Mearovy knihy z roku 2004 a četných debat si s Novou pravicí spojuji následujících deset základních postojů.

Continue Reading

Když se lidé zapojí do politické diskuse, tak předpokládají, že se debata brzy vyhrotí. Avšak ne do bodu, kde všichni zemřou.

To se však přesně odehrálo 12. října 1960 v Tokiu, kdy televizní kamery zaznamenaly v přímém přenosu vraždu vysokého politického činitele. Pachatelem byl sedmnáctiletý mladík, který ho bodl samurajským mečem (wazikaši).

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

K otázkám obvykle probíraným na stránkách The Occidental Quarterly jsem dospěl až dosti pozdě. V mládí jsem se totiž o politiku nezajímal, za což jsem při pohledu zpět vděčný. Stejně jako většina Američanů jsem měl za to, že „politika“ znamená volební klání takřka k nerozeznání podobných stran.

Během dospívání jsem však narazil na Souostroví Gulag a plně si uvědomil, o jak vysoké sázky se v politice hraje. Zprvu jsem tíhnul ke kombinaci antikomunismu a sociálnědemokratického statusu quo, známého jako neokonzervatismus. V akademické bublině, již jsem tehdy obýval, byl i tento postoj pokládán za radikální.

Jako vysokoškolský učitel jsem zaraženě četl jednu studentskou esej za druhou, v nichž mladí lidé zapáleně psali o „rovnosti“ černochů a bělochů nebo vynášeli do nebes Rosu Parksovou. Učil jsem filozofii a o rase jsem ve svých hodinách vůbec nemluvil. Studenti se to tedy očividně museli naučit psát pro jiné učitele ještě předtím, než se dostali do mých seminářů.

Continue Reading

Ne, není to Winston Churchill. Muž na obrázku nebyl ani zdaleka tak zlý…

Autor: Kerry Bolton

Aleister Crowley (1875–1947), který sám sebe rád nazýval „Velkou bestií 666“, dodnes zůstává relevantní postavou v subkultuře okultismu i současné populární kultuře. Zatímco ho někteří oslavují jako filozofa, mága a proroka, pro jiné je především zvráceným egomaniakem. Povětšinou je ale zájem o Crowleyho osobu motivován poněkud morbidním zájmem a jeho celkovou excentričností.

Vesměs se však ví jen poměrně málo o Crowleym coby sociálním a politickém teoretikovi, který se věnoval otázkám industrialismu, demokracie či vzestupu masového člověka a společnosti. Jeho politické myšlení vychází z Nietzscheho kritik morálky a v jeho metafyzických kritikách modernity lze často vysledovat paralely s tradicionalismem Reného Guénona a Julia Evoly.

Nietzscheho vliv je na první pohled patrný už v jeho ambici vytvořit nové náboženství, jež by nahradilo „otrockou morálku“ vlastní „Osiridovu eónu“, na Západě ztělesněném křesťanstvím. Nový eón „síly a ohně“, Hórův eón, „korunovaného a triumfujícího dítěte“, bude vyrůstat z nové „panské morálky“ vyjádřené v Crowleyho novém náboženství „Thelema“, tedy „Vůle“ ve smyslu Nietzscheho „vůle k moci“: nekonečné usilování o vyšší individuální i kolektivní formy.

Continue Reading

Autor: David Grant

Při studiu předmoderních monarchů a jejich dynastií narážíme na zvláštní vzorec: Nikdy se totiž podle všeho neobjevuje dlouhá řada skvělých králů, ale spíš pravidelný a předvídatelný úpadek. Jen velice vzácně se dynastii podaří vydržet déle než tři generace

Continue Reading

Tim Huhn – From This Day Forward

Autor: Anton Stigermark

„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“

 — Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”

Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.

Continue Reading