Délský potápěč

Autor: Guillaume Durocher

Dnešní západní liberálové nezaujímají k Platónovi úplně jednoznačný postoj. Na jedné straně se sami označují za dědice řecko-římské civilizace a filozofie – a jak kdysi slavně prohlásil Alfred North Whitehead: „Nejlepší obecná charakteristika evropské filozofické tradice je, že je to řada poznámek k Platónovi.“ 1] Na druhé straně však Platóna někteří – nejproslulejším z nich zřejmě je židovský myslitel Karl Popper – odsuzují coby starověkého původce „totalitarismu“ a archetypálního nepřítele „otevřené společnosti“.

Platóna si vcelku dychtivě nárokovali také fašisté v Mussoliniho Itálii i Hitlerovo Německo. Stejně jako oni totiž zjevně ani řecký klasický filozof nebyl individualistický demokrat, ale elitář a vyznavač komunitarismu. Francouzský historik Johann Chapoutot k tomu dokonce neváhal napsat: „Oficiálním filozofem Třetí říše a mužem současně nabízejícím obsah i politickou vizi nebyl Nietzsche, ale Platón.“ 2] Národně socialističtí intelektuálové jako Hans Günther, Werner Jaeger, Fritz Lenz, Adolf Rusch či Richard Darré Platóna skutečně citovali a někteří o něm dokonce psali celé knihy, jako Hitlers Kampf und Platons Staat Joachima Bannse nebo Platon, Der Kampf des Geistes um die Macht Kurta Hildebranda. Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich se ve svých kajícných poválečných pamětech dušoval, že v národním socialismu viděl „přelud beztřídního vůdcovského státu, jaký Platón oslavuje ve svých Zákonech“. 3]

Continue Reading

Úryvek z knihy Alaina de Benoista: Totalitarismus, s podtitulem „Komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917 – 1989. Hrozby a výzvy dneška.“

Knihu je možné objednat zde. Zájemci ze Slovenska mohou knihu objednat v e-shopu Protiprúdu.

Komunismus zničil mnohem více lidských životů než nacionální socialismus. Přesto nadále převládá mínění, že nacionální socialismus byl něčím mnohem horším. Jak je to možné? Jak je možno se zřetelem ke dvěma stejnoměrně ničivým systémům považovat za méně odporný ten, který napáchal větší škodu? Jak je možno nadále odmítat představu, že je lze srovnávat? Aby bylo možno zastávat takovéto stanovisko, musí se člověk přirozeně odvrátit od současné bilance obou systémů, protože srovnání není v souladu s tím, co chce dokázat.

Nejčastěji uváděný argument se odvolává na rozdíly v záměrech tvořících základ. Nacionální socialismus je prý nenávistné učení, komunismus jedno z učení o osvobození. Komunismus je prý nesen láskou k lidstvu („dokonalým spojením“, říká Robert Hue, bývalý vůdce Komunistické strany Francie z let 1994—2002), nacionální socialismus prý negováním pojmu lidstvo. Jean-Jacques Becker ujištuje, že „podstatou komunismu je zcela v protikladu k nacionálnímu socialismu humanismus“. 1] Co se týče Rogera Martelliho, ten píše, že „komunismus přísluší k racionalistickému a humanistickému pojetí rovnosti mezi lidmi“. 2] Podle Rolanda Leroye „je podstatou nacionálního socialismu nenávist k lidem […] Podstatou komunismu je láska k lidem“. Guy Konopnicki je toho názoru, že „člověk se stal nacistou z nenávisti vůči lidskému rodu. Komunistou se člověk stal z důvodů zcela opačných“. 3]

Continue Reading

Thomas Flemming – „Waldgänger“ (2008)

Autor: Gary Lachman

Les je všude kolem nás

„Oproti tomu je potřebné vědět, že každý člověk je nesmrtelný a že věčný život v něm zřídil své stánky, jež mu sice zůstávají neprobádanou, nicméně přesto obydlenou krajinou, kterou sice může popřít, kterou ale žádná časná moc není schopna zlomit.“ Ernst Jünger

Německého konzervativního spisovatele Ernsta Jüngera mnozí neprávem házejí do stejné škatulky s nacisty, dovolte mi tedy začít uvedením věcí na pravou míru. Jünger nikdy nebyl členem NSDAP a dvakrát za stranu odmítl křeslo v Reichstagu. O jeho přízeň se ucházeli Himmler i Goebbels, oba však ignoroval, stejně tak jako nabídku stát se členem Deutsche Akademie der Dichtung – Německé spisovatelské akademie – vedené Jüngerovým podobně nacionalistickým, ale méně vybíravým kolegou Gottfriedem Bennem. (Tento konzervativec zprvu s nacisty spolupracoval, brzy se mu však znechutili.) Jünger byl hrdina první světové války, kde byl čtrnáctkrát raněn a stal se nejmladším nositelem vyznamenání Pour le Mérite – a bohužel právě jeho dionýské chvalozpěvy na nebezpečí bitev, živě zachycené v jeho prvotině V ocelových bouřích, dnes největším dílem utvářejí povědomí anglicky mluvících čtenářů o jeho osobě i dílu. Toto sloveso ale v daném případě není úplně na místě – většina těchto čtenářů i kritiků se mu totiž kvůli jeho temné pověsti vyhýbá, a tak o něm informovaní nejsou takřka vůbec. Přes to všechno byl ale Jünger mnohem víc než pouhým vyznavačem slavného Hérakleitova výroku, podle něhož „zápas je otec všech“.

Continue Reading

Autor: Keith Preston

„Nemám povinnost bránit liberální pojetí tolerance“ – levicový anarchistický aktivista autorovi.

V obecném povědomí bývá vzestup Nové levice spojován se studentskými nepokoji přelomu 60. a 70. let na vrcholu války ve Vietnamu a pádivou kulturní transformací západních zemí, akademici si však dobře uvědomují, že intelektuální kořeny tohoto vlivného hnutí je třeba hledat o několik desetiletí dříve v díle a činnosti myslitelů spojených s Institutem pro sociální výzkum (běžně označovaným jako „Frankfurtská škola“), kteří se snažili skloubit podstatu marxistické teorie se skutečností, že dělnická třída v západní Evropě navzdory předpovědím ortodoxních marxistů socialistickou revoluci neuskutečnila.

Continue Reading

„Chór vděčných ptáků volá ‚Ave Imperator!‘ Signor Mussolini vyhlásil celý ostrov Capri za ptačí rezervaci, včetně tvrdých postihů za zabití jakéholi druhu ptáka po celý rok.“ Punch, 21. prosince 1932.

Autor: Organon tou Ontos

Fašistické státy byly průkopníky na poli legislativy na ochranu přírody. Mussoliniho Itálie i Hitlerovo Německo ve své době v této oblasti udávaly tón. Na obrázku z časopisu Punch z roku 1939 je Mussoliniho vyhlášení ptačí rezervace na ostrově Capri z roku 1932. Italský vůdce je zde vyobrazen jako ochránce přírody a italského ptactva, kterému zajistil bezpečné útočiště před chtivostí pytláků. Jeden pták se na něj vděčně dívá.

Přinášíme překlad několika dobových článků vztahujících se k této události.

*

Capri: Nový ptačí ráj ve Středozemí

Mussoliniho výnos zřizující na Capri ptačí rezervaci přináší letos na jaře poprvé bezpečí tisícovkám ptáků. „Každé jaro na svazích hor na Capri odpočívá mnoho unavených ptáků, než pokračují ve své cestě dál na sever,“ stojí v bulletinu ze sídla National Geographic Society ve Washingtonu, D. C.

Odpočivadlo pro stěhovavé ptáky na půli cesty

„Na podzim nastává další invaze mnoha druhů ptáků, které se na Capri zastavují před další cestou do svých zimovišť v jižním Středomoří. Po šest týdnů na jaře i na podzim si tak místní obyvatelé zvykli nastražovat na svazích sítě zavěšené na vysokých tyčích. Bezmocní ptáci do nich vletěli, byli polapeni a zabaleni do krabic, které putovaly do Paříže na stoly gurmánů. Byl to velice lukrativní byznys, který dlouhá staletí sloužil k financování zdejšího biskupství. Biskupovi z Capri se v Římě říkalo ‚Křepelčí biskup‘.“

Continue Reading

Exkluzivní rozhovor s Alainem de Benoist, čelním intelektuálem evropské Nové pravice a spoluzakladatelem Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de Recherche et d’Études sur la Civilisation Européene — GRECE), vedl Bryan Sylvain, jemuž s překladem pomáhal Mikayel Raffi.

Druhá část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Die Kommenden. Überbündische Wochenschrift der deutschen Jugend.

Autor: Edouard Rix

O něco méně známí než Ernst Niekisch jsou Werner Lass and Karl-Otto Paetel, dva atypičtí představitelé národního bolševismu, Louisem Dupeuxem označovaným za ten nejvíce fascinující proud myšlení celé konzervativní revoluce.

V srdci Bündische Jugend 1]

Werner Lass, narozený 20. května 1903 v Berlíně, patřil mezi lety 1916-1920 k hnutí Wandervogel a roku 1923 byl zvolen hlavou bundu Sturmvolk (odštěpenecký svaz od rakouského Wandervogel – pozn. DP), jehož část se v roce 1926 přidala k Schilljugend, kterou založil v roce 1923 slavný vůdce Freikorpsu Gerhard Roßbach. Lass se následujícího roku odtrhnul a založil Freischar Schill, 2] bündisch skupinu, jejímž patronem (Schirmherr) se brzy stal Ernst Jünger a jejíž hlavní náplní činnosti byl „boj o hranice,“ turistické výpravy a vojenský výcvik.

Od října 1927 do března 1928 redigovali Lass s Jüngerem časopis Der Vormarsch („Vpřed!“) založený v červnu 1927 dalším slavným, s Freikorps, spojeným spisovatelem, kapitánem Ehrhardtem. Ve snaze překročit omezující mantinely mládežnického hnutí také následně založil Wehrjugendbewegung neboli Branné hnutí mládeže, které se mělo stát spojením mezi „tvrdostí závazku frontového vojáka, schopností a potenciálem k úspěchu, hloubce hnutí mládeže“ a prostředkem k vytvoření nového typu člověka.
Continue Reading

Lewis W. Hine: Breaker Boys (1910) – zrušení otroctví a dětské práce se Irů evidentně netýkalo.

Autor: John Martin

U příležitosti svátku sv. Patrika se podívejme na kontroverzní téma irského otroctví v Karibské oblasti.

Tento článek vyšel na  webu OpEdNews v roce 2008 (a v roce 2015 byl otištěn znovu). Letmo se dotýká složitých historických procesů, o nichž je nadále vedena kritická debata a zůstávají zdrojem kontroverze a nejasností. V článku se také objevuje několik faktických nepřesností.

V zájmu další debaty o obchodu s irskými otroky zveřejnil Global Research dva následné články ve snaze o zasazení tohoto tématu do širšího historického kontextu – Robert E. West: England’s Irish Slaves a Liam Hogan: England’s “Irish Slaves” Meme: The Numbers.

Irští otroci byli posíláni na britská území v Karibiku, kde jim anglické koloniální elity říkaly „smluvní služebníci“ (přesnějším označením je však námezdní otroci – pozn. DP).

Continue Reading

Pierre Drieu La Rochelle (3. ledna 1893 – 15. března 1945)

Autor: Mark Christensen

… Rád bych mluvil o svým způsobem kolektivní události, která i před různorodost původu, mínění, charakterů, pohnutek i cílů lidí do ní zapojených dostála svému jménu: kolaborace.

Těmito slovy začíná Konečné zúčtování (Drieuova esej na obranu jeho politických názorů, vydaná posmrtně v souborném díle Récit secret suivi de Journal (1944-1945) nakladatelstvím Gallimard v roce 1961 – pozn. DP) , dílo člověka na konci života svého i své generace. Musíme to zdůraznit, Pierre Drieu La Rochelle totiž náležel k jedinečné generaci, zakalené v zákopech Velké války. Jako mnozí další na obou stranách barikády viděl i on v těchto zákopech příležitost – a nezbytnost – k nastolení nového evropského řadu. Zatímco válka s sebou odnesla poslední zbytečky starého Křesťanstva, vzaly zákopy vykořeněné evropské proletáře a postavily je bok po boku s muži jiných tříd, krajů i jazyků. Ve válečné výhni mělo v těchto mužích vzniknout zcela nové povědomí: kontinentální geopolitické velmoci, mechanizovaných společností, kde jsou dělník i voják podrobeni téže kázni a možnostech nového člověka i společenského uspořádání.

Continue Reading

Auguste Migette – Svatý Klement a Graoully (1850). Klement Métský bojuje v římském amfiteátru s (métským drakem) Graoullym. Obraz má symbolizovat vítězství křesťanství nad pohanstvím.

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a červnem 2018 vyšel na tři části i na našich stránkách: díl první, druhý a třetí.)

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem (I). De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

Continue Reading

Klasikové konzervativní revoluce

Autor: Lucian Tudor

V mezidobí od konce 1. světové války do nastolení národně socialistického režimu se z politické, hospodářské a sociální krize, do níž se Německo následkem porážky ve válce propadlo, zrodilo hnutí, jež vešlo ve známost jako „konzervativní revoluce“, případně „revolučně konzervativní hnutí“, jehož příslušníci jsou označováni jako „konzervativní revolucionáři“ či „neokonzervativci“.

Samotný termín „konzervativní revoluce“ se masověji rozšířil hlavně díky projevu slavného básníka, katolického kulturního konzervativce a monarchisty Huga von Hofmannsthala z roku 1927. 1] Hofmannsthal tehdy mj. řekl: „Proces, o němž mluvím, není ničím menším, než konzervativní revolucí v Evropě dosud nepoznaného rozsahu. Jejím cílem je forma, nová německá realita, jež bude společná celému národu“. 2]

Continue Reading

Autor: Robert S. Griffin

Mattias Gardell
Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism
(Bohové krve: Pohanský revival a bělošský separatismus)
Durham and London: Duke University Press, 2003, 446 str.

„Bohové krve, plod mnoha let rozsáhlého bádání včetně pozorování obřadů a shromáždění pohanů, jejich každodenních úkonů a činností“, začíná autor Mattias Gardell, „přinášejí jedinečné představení světa rasistického pohanství… Kromě uvedení do myšlenek, praktik a cílů rasově smýšlejících pohanů se tato studie také pokouší prozkoumat myšlenkový vesmír aktivistů a popsat sociální procesy, jejichž jsou produktem“. Tento ambiciózní příslib se profesorovi komparativní religionistiky na Uppsalské univerzitě Gardellovi daří plnit ve velkém stylu. Jeho dílo je podloženo důsledným bádáním. Gardell nejen že navázal přímé kontakty, ale také zdá se přečetl veškerou dostupnou literaturu. Rozsáhlá bibliografie, včetně mnoha vyloženě obskurních publikací – přinejmenším do roku 2000, kdy zřejmě vznikal rukopis – je pro zájemce o další informace učiněným pokladem.

Continue Reading

Autor: Organon tou Ontos

V následující eseji rozvádím koncept „urfašismu“ předložený Umbertem Ecem.

Podobně jako život sám je i „urfašismus“ současně jednotou i mnohostí: jednotou svým ztělesněním jednoho jevu a mnohostí kvůli rozmanitosti a rozdílnosti tohoto jevu.

„Ur“ v němčině znamená prvotní, prapůvodní či primordiální: např. v Heideggerově „Urgrund“ („prazáklad“) nebo „Urvolk“ („prapůvodní lid“) či třeba v Goethově „Urphenomenon“ („prafenomén“). 1]

Slovo „fašismus“ zase etymologicky vychází z latinského fasces, tedy „svazek“: politicky sjednoceného lidu.

„Urfašismus“ má být pak prapůvodní zřídlo všech fašistických aspirací i hnutí. Kořeny má mnohé: rasu, etnicitu, dědictví, původ, kulturu, tradici, jazyk, historii, ideály, cíle, hodnoty a … národní stát.

Národ se zrodil všude, kde organicky a historicky vznikla skupina lidí se svou vlastní identitou, osudem a zájmy. Scelený genealogicky, jazykově a institucionálně utváří národ na vyšší úrovni stát. Na ještě vyšší úrovni se národy a státy mohou spojovat do říší, zatímco na nižších lid tvoří rodiny, pospolitosti nebo městský stát.

Continue Reading

Umberto Eco

Další z příspěvků do rubriky Kritické texty – druhá část přednášky Umberta Eca Ur-Fascism z roku 1995

Esej Umberta Eca s názvem Věčný fašismus popisuje klíčové znaky fašistického přemýšlení. Ne vždy je snadno rozpoznatelné, ale tím více je potřebná ostražitost. Vojtěch Pícha předkládá zásadní pasáže Ecova textu.

Umberto Eco pronesl přednášku Věčný fašismus (Ur-Fascism) na půdě newyorské Columbia University před více než dvěma desetiletími. Po nedávné Ecově smrti si v našich médiích v záplavě panychid všiml tohoto ur-textu jen Saša Mitrofanov, snad proto, že sleduje zdroje ruské.

Rusové jsou totiž skrze svou aktuální trpkou politickou zkušenost na věčný fašismus velmi citliví a text koluje ruským internetem v nejrůznějších ideologických prostředích – od liberálně-opozičního po libertárně-anarchistické.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Církev Satanova

Pro běžné lidi splývá definice pojmu zlo a Satan a tak se nesmíme divit, že pro většinu lidí budou pojmy jako mýtus Cthulhu a satanismus téměř totožné. Západní či židovsko-křesťanské pojetí „satanismu“ jakožto „zla“ je zcela běžné. Pokročilí mágové, jako například Crowley a Grant vidí satanismus jako příliš omezený na to, aby s ním ztotožnili své magické systémy. Nicméně arabské slovo Šajtan se objevuje i v Thelemě a to zejména u Granta. 64] Lidstvo v průběhu dějin a napříč různými etniky a kulturami mělo vždy potřebu nějaké koncepce dobra a zla, a považovalo je za nutnou součást náboženství. Různá tabu a přikázání, popřípadě božské sankce byli vždy koncipovány tak, aby napomáhaly vytvářet společnost. Lovecraft shledával své noční můry jako čistě negativní či zlé a život popírající, zatímco samozřejmě věřil v „dobro a zlo“ definované jako to, co slouží sociální struktuře. Crowley, Grant i satanisté přijímají tvrzení, že vesmír je souhrou polarit a zlo či negace zastoupená v židovsko-křesťanském pojetí jako Satan (žalobce a protivník) je pro okultisty nezbytnou součástí kosmologie, jinak by totiž došlo k městnání a následné stagnaci. 65] Koncem 19. století se Satan dokonce stal pro některé politické buřiče heroickým a archetypálním rebelem. 66]

Continue Reading

Autor: Doug Smythe

(Vysvětlivka k termínům red a blue pill – red. DP)

Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy

Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.

Continue Reading

Edward Osborne Wilson

Autoři: Redakce TOQ

Už více než čtvrt století uplynulo od vydání přelomového díla Edwarda O. Wilsona Sociobiology. 1] Kniha se zabývá genetickými vlivy na sociální chování uvnitř skupiny a její spojení příbuzenství a biologie s normami lidského chování vyvolalo vědeckou revoluci, která propojila kritické proudy biologických a společenských věd, přestože se dopadu na lidské záležitosti věnovala pouze poslední kapitola knihy. Tento teoretický výtvor vycházející z pečlivého studia příbuzenského výběru, altruismu a skupinového evolučního chování předznamenává zásadní obrat celého oboru zpět ke staronovému uznání vlivu biologie na utváření lidské přirozenosti. Na příbuznosti založený altruismus má totiž obrovský význam při vysvětlování sociální kooperace a skupinové soudržnosti napříč kulturami, rasami a kmeny.

Wilsonova kniha vyvolala bouři rozhořčení. Rovnostářští ideologové ve společensko i behaviorálně vědních oborech Wilsona s vervou napadli a dlouhá léta se sociobiologii i její různé odnože ze všech sil pokoušeli zdiskreditovat.

Continue Reading

Putin v horečnatých představách svých nepřátel

Autor: Croix

K napsání kratičké eseje na dané téma mě inspirovala jedna krátká poznámka pana Jaroslava Štefce, kterého tímto zdravím, pokud se k tomuto textu někdy dostane. Jaroslav napsal na Facebook v souvislosti s určitým výrokem jednoho obskurního pseudozpěváka o výsledku prezidentských voleb, přičemž tohoto prokavárenského pišišvora na začátku ocitoval, tento svůj názor, s nímž samozřejmě souhlasím:

„Sprostý, arogantní opilec likviduje vše, co jsme od roku 1989 vybudovali. Je v tom Rusko. Z lidí se stávají hyeny, zoufá si zpěvák Banga.“

Vyjádření chápu jako adresnou sebekritiku „páně umělcova“. Jeho „písně“ i chování na veřejnosti hovoří samy za sebe. Co má společného s Ruskem, to ale fakt netuším. Putin je prostě všudypřítomný.

Tolik citace.

Continue Reading

Nejednoznačnosti pojmu „fašismus“ ráda zneužívá „levice“ i „pravice“: Na levici se tzv. „korporátní fašismus“ používá zaměnitelně s fašismem jako takovým a část pravice zase ráda spojí všechny podle ní nežádoucí tendence s fašismem: „feminacistky“, „ekofašisté“ a „islamofašismus“ budiž jen několika příklady. Klišé islamofašismu je v oběhu už po desetiletí a s koncem Studené války jeho obliba dále vzrostla. Ze všeho nejvíc to však ukazuje pokroucené chápání dějin.

Jedním z prvních, kdo ve svůj prospěch užíval nejednoznačnost pojmu „fašismus“, byl Lev Trockij: fašistický režim se podle něj dostává k vládě nad společností tehdy, když se kapitalistické třídě podaří izolovat se před revolučním kvasem dělnické třídy. Idea „korporátního fašismu“, tedy svazku velkokapitálu, policie a vojenských zájmů, se na levici těší nemalé oblibě i dnes. Nedávno se třeba židovská televizní novinářka Rachel Maddowová ve své show snažila ukázat, že fašismus je vlastně autokratický kapitalismus a Britské unii sira Oswalda Mosleyho šlo v prvé řadě o ochranu zájmů kapitálu.

„Pravice“ je pak ve svém nakládání s „fašismem“ podstatně amorfnější: „ekofašisté“, „feminacistky“ a „islamofašisté“ ztělesňují spojení životního stylu a politického či sociálního přesvědčení s „fašismem“. Neokonzervativní pravice si pak nejpalčivější nenávist vyhradila pro „islamofašismus“ či „islámský fašismus“, koncept vyrůstající ze směsice mýtu o „dobré válce“ a americké blízkovýchodní politiky. Ten nabýval na oblibě s koncem Studené války, kdy poslední zbývající překážkou sionistickému programu na Blízkém východě zůstaly sekulární muslimské státy, jako například Irák Saddáma Husajna.

Continue Reading