Délský potápěč

Björn Höcke

Židovské společenství a němečtí politici vyjádřili rozhořčení nad slovy jednoho z předních představitelů strany AfD, podle něhož by Německo mělo přehodnotit svůj postoj k připomínání nacistických zločinů a berlínskému Památníku holokaustu.

Björn Höcke, šéf AfD ve spolkové zemi Durynsko, se nyní pokouší hájit tím, že jeho slova byla nesprávně pochopena.

Kontroverzní slova zazněla během jeho úterního projevu ke drážďanské mládežnické pobočce AfD (Junge Alternative für Deutschland) v tomto saském městě. Vyzval k ukončení německé kultury připomínání holokaustu a významné proměně vnímání minulosti země, informují německá média.

Continue Reading

Dále k severu, těsně u silnice, stojí hostinec. Až v počátku tohoto století byl zde malý krámek, kterému se říkalo židovna, nevím, zda proto, že majitelem byl žid Sedláček, nebo proto, že se tam prodávala kořalka, což bývalo jakousi privilegií židů. (Zdroj: Oficiální stránky Obce Ohnišťany)

Autor: Andrew Joyce

„Tíha židovského vykořisťování je nesmírná a její škodlivost nezná hranic… Hlásáme-li revoluci, a jedině revoluci proti šlechtě, jak bychom mohli bránit Židy?“ Ukrajinský komunistický revolucionář, 1876. 1]

V měsících bezprostředně po své korunovaci roku 1189 byl Richard I. Lví srdce uvědoměn o posilujících protižidovských náladách mezi anglickým lidem.  Příčinou nechuti byla dlouhá desetiletí všudypřítomné lichvy, zabírání pozemků, společenské nerovnosti a toho, co historik Robert Chazan popsal jako „de facto královskou ochranu“ Jindřicha II. 2] Král Richard, také díky nejisté pevnosti své vlády, byl ochoten naslouchat hlasu lidu a zakázal Židům zúčastnit se oslav korunovace ve Westminsterském opatství. Lid zprávu o zákazu přivítal, angličtí Židé však byli hluboce znepokojeni. Rozhodnutí vnímali jako projev oslabení svého životně důležitého vztahu s elitami. Ten, zejména pak ochrana poskytovaná židovským lichvářům, byl naprosto zásadní pro nerušené pokračování židovských finančních praktik, velice nepřátelských k nižším vrstvám. Bez této ochrany by pozice Židů v Anglii se stala neudržitelnou. Proto v zoufalé snaze odvrátit oslabení vlastního vlivu dorazila k branám Westminsterského opatství v den korunovace skupina předních Židů s bohatými dary a medovými jazyky. Bylo to však marné.

Židovská delegace nedostala od šlechticů a úředníků povolení vstoupit a za křiklavé porušení královského nařízení byli svlečeni a zbičováni. Protože byl trest vykonán veřejně, mezi rolníky se začaly šířit zvěsti, že nový král odsouhlasil všeobecnou akci proti Židům a že se královská elita přidala na stranu lidu. V následujících dnech byly vypáleny luxusní židovské domy a obsazeny hrady chránící židovské seznamy dlužníků, které podlehly ohni. Tyto činy se však opíraly o předpoklad, že mají podporu elit, což nebyla pravda. Očekávání lidu byla neobřadně rozdrcena. Richardův zákaz účasti Židů byl pouhý propagandistický akt, který mu měl získat přízeň poddaných, a ke zbičování delegace došlo bez jeho vědomí. Ve skutečnosti však byl nový král ve spárech mamonu stejně pevně jako jeho předchůdci. Když přišlo na lámání chleba, ukázali se rolníci – na rozdíl od „jeho“ Židů – jako postradatelní. Richard nechal bez odkladu zadržet a popravit vůdce protižidovských akcí, včetně těch, kteří poničili židovský majetek nedopatřením. Následně vydal rozkazy „anglickým šerifům, aby do budoucna zabránili dalším podobným činům.“ 3] Po tomto rozdrcení lidové vůle angličtí Židé znovu nerušeně požívali pečlivé královské ochrany, dokud se „Lví srdce“ nevydal do Palestiny s Třetí křížovou výpravou – ironicky ve snaze osvobodit cizí zemi zpod nadvlády „nevěřících.“ Celá záležitost nám může posloužit jako dokonalá ilustrace staletého symbiotického vtahu Židů a našich rodilých elit i leitmotivu parazitického kapitalismu, který obě strany spojuje.

Continue Reading

V následujícím rozhovoru s německým novinářem Manuelem Ochsenreiterem Richard a Nina Spencerovi otevřeně hovoří o nedávných výhružkách smrtí i nejrůznějších pomluvách na jejich adresu. Richard bývá označován za autora termínu „alternativní pravice.“

Manuel Ochsenreiter: Pane a paní Spencerovi, posledních pár týdnů pro vás muselo být dost obtížných: proti vaší rodině se rozjela cílená kampaň v tradičních i sociálních médiích, vaše údajné adresy se objevily na internetu a stali se terči obtěžování a výhrůžek fyzickým násilím. Důvodem je podle všeho fakt, že Richard Spencer se v posledních měsících prezidentské předvolební kampaně dostal díky několika provokativním a kontroverzním veřejným akcím do povědomí veřejnosti coby jeden z nejviditelnějších představitelů tak zvané „alternativní pravice.“ Co byste k tomu mohli říct?

Richard Spencer: K politice se z různých pozic vyjadřuji už přes deset let. Dnes mě často označují za jednoho z předáků alternativní pravice, což je zastřešující označení pro americká protiestablishmentová hnutí a myšlenkové proudy, které hledají cestu z hluboké kulturní, politické a dokonce filozofické krize Západu. Sám se snažím přijít s alternativou k bezduché konzumeristické globalizaci a vytvořit pozitivní identitu pro lidi evropského původu, aby ve svých domovinách mohli znovu prosadit své kulturní a historické kořeny a postavit se intervencionistickým válkám v cizině. Nedávný a po pravdě nebývalý vzestup zájmu médií je z části i zásluhou Hillary Clintonové a jejího srpnového projevu, v němž se pokusila zdiskreditovat svého soupeře Donalda Trumpa tím, že ho spojila s výslovně označeným alternativně pravicovým hnutím. Jakkoliv bylo Trumpovo zvolení tvrdým políčkem do tváře globalisticky orientovaného establishmentu, Trump není alternativní pravice. Svým způsobem ztělesňuje starší vizi Ameriky na prvním místě (America First, pozn. DP), která i přes své pozitivní prvky nijak nehledá příčiny zmíněné hluboké krize USA, Evropy a západního světa vůbec. Systémová média se však přesto i po jeho triumfu vytrvale snaží podkopat Trumpovu pozici, když se věnují našemu hnutí do bodu úmyslného zkreslování reality za pomoci všech obvyklých označení, která takovéto pokusy o dehonestaci zpravidla doprovázejí – přestože já sám jsem vždy zdůrazňoval nutnost odložit ideologie 20. století.  Tato mediální kampaň vyústila v pokračující útoky mafiánského střihu, které se zdaleka nesoustředí jen mé politické aktivity a komentáře.

Continue Reading

Konzumace masa z pohledu evoluce

Autor: Lawrence Forthright

Poznámka editora: Stravování je samozřejmě velice kontroverzní téma, zvlášť pak na našem webu. Sinead zastává tzv. Starch Solution, s kterým měla spousta lidí pozitivní zkušenosti, oproti tomu Angelo nedávno začal propagovat paleo syrovou veganskou dietu, která také pro některé funguje – i když pochopitelně ne pro všechny. Autor následujícího článku se snaží demonstrovat, že konzumace masa sehrála zásadní roli v naší evoluci a nárůstu inteligence. Přečtěte si jej, zamyslete se nad ním a udělejte si vlastní názor – a pak se o něj s námi podělte v komentářích.

O nejlepší možné skladbě jídelníčku a především o tom, zda je vhodné pravidelně – nebo vůbec – jíst maso, se toho hodně namluvilo a ještě namluví. Konzumace masa a postoj k ní v každém případě zůstává výhradně osobním rozhodnutím. Skutečnost, že maso patřilo v rámci evoluce na naše stoly, z něj v dnešní době vysoce kvalitních vegetariánských proteinových směsí ještě nutně nečiní automatickou volbu. Člověk musí ovšem prostě uznat, že v průběhu naší evoluce tvořily naši stravu vysoce kvalitní maso a tuky doplněné rostlinami. Dokážete-li najít skvělou vegetariánskou bílkovinu, která svým aminokyselinovým profilem blízce připomíná bílkoviny živočišné, směle do toho.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Autor: Dominique Venner

Obrátili proti němu dokonce i jeho vlastní jméno – označení „machiavellista“ bývá jen stěží pronášeno pochvalně a člověk z něj okamžitě vycítí nádech lstivosti a proradného násilnictví. A přesto vedla Machiavelliho k sepsání jeho nejslavnějšího a nejkontroverznějšího díla Vladař starost o svou italskou vlast. V jeho časech, zkraje 16. století, byl navíc slavný Florenťan jediný, komu na této geografické entitě záleželo. Lidé mysleli na Neapol, Janov, Řím, Florencii, Milán či Benátky, nikoliv na Itálii jako takovou – na to měla uplynout ještě další tři století, což jen dokazuje, že nikdy není na místě zoufat si. Proroci vždy káží v duchovní poušti – dokud jejich sny nevzburcují nepředvídatelnou vášeň lidu.

Význačný úředník a diplomat Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii roku 1469 a zemřel v roce 1529. V politickém dění své doby sehrál významnou úlohu, profesní zkušenosti však urážely jeho vlastenecký cit a přiměly jej vážně se zamýšlet nad uměním správy věcí veřejných. Sudičky pro něj v životě přichystaly řadu kotrmelců – když v roce 1492 zemřel Lorenzo Nádherný, bylo mu 23 let. Téhož roku se stal papežem Alexandr VI. Borgia, který na čas jmenoval svého syna Cesareho (ne všichni tehdejší kardinálové a papežové dodržovali celibát) velice mladým kardinálem. Později se mladý Borgia díky francouzskému králi stal vévodou z Valentinois. Cesare při naplňování svých nesmírných ambic příliš nehleděl na užité prostředky. I přes jeho konečné selhání Machiavellimu Cesareho vášeň imponovala.

Continue Reading

Prof. Dr. Bernd Rabehl v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg.

Jak pod pláštíkem „denacifikace“ došlo k okupaci, porobě a kolonizaci Německa

Profesora berlínské Svobodné univerzity dr. Bernda Rabehla, nejbližšího spolupracovníka Rudiho Dutschkeho (předák a mluvčí levicového německého studentského hnutí 60. let), považují jeho následovníci i kritici za „nejvýznamnějšího teoretika studentského hnutí roku 1968 v Německu.“ Rabehl, jeden z prvních opravdových disidentů na Západě, který bojoval proti levicové i pravicové diktatuře, tvrdí, že americká hegemonie pod záminkou šíření demokracie a „amerického způsobu života“ likviduje evropské svobody i kulturu.

„Americká válka proti Srbsku v prvé řadě směřovala proti Rusku. Není mi ovšem jasné, proč se do ní nechala zatáhnout německá vláda. Jedním z nejdůležitějších úkolů Německa by totiž mělo být právě vytváření dobrých vztahů s Ruskem.  Německo tak promarnilo historickou příležitost – proti Rusku jsme vybojovali krvavé války, je tedy načase začít ve vztahu s Kremlem prosazovat dlouhodobě mírovou politiku,“ říká Rabehl v rozhovoru s bělehradským novinářem Nikolou Živkovićem.

Continue Reading

Thomas Couture – Římané v době úpadku (1847)

Autor: Samuel T. Francis

Sjednocuje-li něco drtivou většinu příznivců staré pravice, pak je to jistě přesvědčení, že Západ – či Amerika, křesťanstvo nebo jakákoliv jiná nálepka či identita, s níž se chtějí ztotožnit – se už delší dobu nachází v závažných potížích a velmi pravděpodobně z nich jen tak nevybředne, pokud vůbec. Ve svém slavném, i když snad až přehnaném, nástinu kořenů a průběhu modernity označuje Richard Weaver za výchozí bod sestupné trajektorie nominalismus Williama Ockhama ve 13. století, odkud pak úpadek logicky pokračoval až k dnešnímu nihilistickému existencialismu. Podle Friedricha Hayeka se doba spěšně ubírá po cestě do všeobecné poroby; Whittaker Chambers věřil, že se po odklonu od komunismu připojil k poražené straně a James Burnham varoval, že západní kultuře a politickému životu vládnoucí liberalismus vytváří podmínky pro sebevraždu Západu. Od Oswalda Spenglera po Roberta Borka předpovídaly takřka všechny hlasy „na pravici“ – bez ohledu na přesnou definici tohoto termínu – nezadržitelný sestup do Averna a postupný rozklad západní morálky, náboženství, společenských institucí, kulturních tradic, politické svobody, hospodářské prosperity a občanského řádu. Teprve v posledních několika letech, po volebních triumfech Ronalda Reagana a zhroucení Sovětského svazu, začali lidé označující se za „konzervativce“ tokat o „vítězství“ pravice a triumfu „konzervativní revoluce.“ Většinu z nich však nelze hodnotit o mnoho výš než jako najaté pisálky a profesionální stranické „roztleskávačky.“ Pravice jisté intelektuální úrovně  – konzervativní, kontrarevoluční či reakcionářská – si ovšem o tom, že by snad měl kýžený triumf být na dohled (nebo ostatně kdekoliv poblíž), žádné podobné iluze nedělá.

Continue Reading

Scéna z nápravného zařízení v Grozném

Někdejší vězeň popisuje, jak se v ruských věznicích daří radikálnímu islámu

„Muslimové byli zticha jen o Velikonocích“

Nedávno ruská Federální vězeňská služba (FSIN) oznámila, že hodlá uvnitř svých zařízení věnovat větší úsilí boji s vězeňskými společenstvími radikálních muslimů – džamáty. Odborníci Ruského institutu pro strategická studia (RISI) dokonce vyzvali k vytvoření oddělených zón pro islamisty, aby tito nemohli mezi vězni rekrutovat nové přívržence. Student fakulty ekonomiky na Moskevské státní univerzitě Viktor Lukovenko pro server Lenta.ru promluvil o vězeňských džamátech, jejich fungování i náboru nových členů. Z vězení, kde strávil přes pět let, vyšel teprve nedávno.

Lenta.ru: Kde sis odseděl svůj trest?

Viktor Lukovenko: V červenci 2010 jsem dostal do moskevské věznice Butyrka, kde jsem strávil asi rok. Na jednu stranu to sice je „ukázkové“ vězení v hlavním městě, ale v zásadě jde o nejtypičtější příklad moskevské věznice. Převoz do Burjatska přes Čeljabinsk a Krasnojarsk trval skoro měsíc. A pak čtyři roky ve věznici se zvýšenou ostrahou č. 8 («Исправительная колония № 8») v Ulan-Ude.

Jaká byla etnická skladba lidí ve vězení?

V moskevských vězeních tvořili drtivou většinu, tak 80%, imigranti z Kavkazu a Střední Asie. Já byl na cele, kde jsme z dvaceti lidí byli jen dva Slovani, jinak samí Ázerbájdžánci, Gruzínci, Uzbeci, Tádžikové a Kyrgyzové. Spousta „kápů“, cel nebo dokonce celých budov v Butyrce byli třeba Ázerbájdžánci.

Continue Reading

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Eugène Montsalvat

„Každá velká kultura je tragedie; dějiny lidstva jako celku jsou tragedie. Zločinné rouhání a pád faustovského člověka jsou však větší než všechno, co kdy viděli Aischylos a Shakespeare. Výtvor se pozvedává proti tvůrci: jako kdysi mikrokosmos člověk proti přírodě, tak se bouří nyní mikrokosmos stroj proti nordickému člověku. Pán světa se stává otrokem stroje. Ten ho nutí, nás, a sice všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít ve směru jeho dráhy. Poražený vítěz je šíleným společníkem vlečen k smrti.“ Oswald Spengler, Člověk a technika [1]

Jedinečné rysy faustovské civilizace, jak ji definoval Spengler, v současnosti působí k záhubě Evropy. Faustovského člověka charakterizuje nutkání k nekonečnu, touha prorazit fyzické či intelektuální lidské meze. Spengler za prvotní symbol faustovské duše označil „čistý prostor bez hranic“. Stejně jako Goethův Faust usiluje i po něm označená civilizace o neomezené poznání.

S úpadkem této civilizace se však z nekonečna stává nenasytný chřtán, ohrožující přežití jakékoliv tradice; všeobjímající nástavba faustovské duše, pohlcující ve svém zániku všechny národy světa. Od země odtrženého faustovského člověka čeká osud Ikarův. Plody jeho ducha – racionalismus, liberalismus, industrialismus a globalizace – ohrožují identitu a tradice v celosvětovém měřítku.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

V době vzniku a úvodních let fungování think tanku Nové pravice GRECE považovali jeho členové – mezi něž patřily takové intelektuální těžké váhy jako Alain de Benoist či Pierre Vial – za nezbytné jasně se distancovat od minulých selhání a model, k nimž části pravice té doby dosud oddaně vzhlížely. Tato nová generace autorů, kterým zpravidla v době kulturní revoluce roku ´68 ještě nebylo ani třicet, si jasně uvědomovala, že nostalgická věrnost prohraným bojům – bylo jich několik – brání tomu získat si u svých krajanů většinovou politickou a kulturní podporu. Tak vznikla mezera, kterou levice nikterak neváhala v plné míře využít.

Ve svých esejích a brožurách se lidé z GRECE systematicky zabývali tím, čím nejsou, aby si tak ujasnili, čím se vlastně pokoušejí stát. Neusilovali o návrat k monarchii, režimu ve Vichy, předkoncilnímu ultramontanismu, klasickému liberalismu atp. Při zběžném pohledu se tím pádem mnozí stoupenci pravice ptali: „A co vlastně zbývá?“ Díky této tlusté čáře za minulostí si mnozí uvědomili, jak dalece ztratili kontakt se skutečnou podstatou toho, za co bojovali jimi tolik ctění předci.

Podobně tlustou čáru se dnes alternativní pravice snaží udělat i na americké pravici. Přestože si její intelektuálně nejvytříbenější prvky hojně vypůjčují z Nouvelle Droite, není zběhlost v této evropské škole myšlení pro smysluplnou akci v rámci amerického snažení nezbytná. Na tento nový začátek je ostatně nejvyšší čas. Dnešní doba velí konat – a to ne jen za nějaký hodnotový systém, ale za samotné přežití našich lidí. Naše genocida je nedílnou součástí základního kódu stávajícího systému a politické slepé uličky krajní pravice a košer poltergeistů, kteří lákají hledače pravdy podobně jako světlo lampy můru, lze připodobnit k nebezpečným propadlům nastraženým do cesty. Musíme přijít s něčím novým – nebo zemřít.

Continue Reading

Multikulturní obohacení. Již brzy!

Autor: Joachim Wagner

Už dlouhá léta řeší islámští prostředníci (mediátoři) rodinné spory a manželské problémy mezi muslimy v Německu. Nová kniha se podrobněji zabývá tím, jak uplatňování prvků práva šaría namísto německých zákonů těmito lidmi ovlivňuje muslimské ženy.

Do obchodu s nábytkem Demir v západoněmeckém Recklinghausenu chodí lidé, kteří hledají buď laciný nábytek, nebo v případě některých muslimů radu, co udělat s neposlušnou dcerou.

Ve svém skladiště připomínajícím obchodě o rozloze 400 m² prodává jedenašedesátiletý Libanonec Haj Nur Demir stoly, pračky nebo křesla z druhé ruky, které se k němu dostanou nejčastěji z pozůstalostí, o něž nikdo nestojí. Z tohoto štíhlého, šedovlasého prodavače nábytku s knírkem také vyzařuje autorita, což se mu v jeho druhé profesi velice hodí.

Demir sám odhaduje, že od roku 1972 už v Libanonu a Německu urovnal přes dva tisíce konfliktů v muslimských rodinách. Někdy jen rozdává rady po telefonu, jindy se však musí takřka doslova vrhnout mezi znesvářené strany, aby nedošlo na fyzickou konfrontaci.

Jeho typickým klientem je manžel, kterého opustila manželka nebo otcové párů v nesnázích. Ti si často stěžují na své manželky a dcery, tedy muslimské ženy, kterým se protiví tělesné tresty nebo se chtějí vyvázat z manželského svazku – i přesto, že mají děti.

Continue Reading

Autor: Alexandr Elisejev

Lidská společnost v pojetí Tradice znamená organické společenství symbolizující jednotu v mnohosti.  Moderna naproti tomu degraduje společnost na soubor atomizovaných a vzájemně nesourodých prvků chaosu.

V rámci modernity existují dva modely interakce mezi státem a společností. První z nich, nyní dominantní – liberální, předpokládá podřízení státu občanům. Druhý, který rychle pohořel, je totalitní. V jeho rámci se měla společnost podřizovat státu.

Vezměme si jako první liberální model. Je jasné, že zde ve skutečnosti moc náleží jisté nejvyspělejší komponentě společnosti, jakou představuje velký kapitál (plutokrati, magnáti atd.). Zástupci kapitálu ale nevládnou přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jimi vydržované byrokraty a partajní politiky. Přesto společnost a stát jsou dvě různé sféry, můžeme dokonce říci dva různé světy. Proto příslušníci prvního světa nemohou přímo řídit druhý. Pro řízení státu potřebují byrokraty, kteří jsou v něm „uvězněni“. Byrokrati dostávají příkazy a plní je. Ale to potřebuje protiváhu, která neumožňuje byrokratům příliš se zakopávat, uzavírat se do sebe a přerodit se na všemocnou kastu. Onou protiváhou je partajně politická třída, která ovládá byrokraty. Sami partajní politici si navzájem konkurují, aby se zabránilo stagnaci. Dalo by se říci, že politici představují jakousi hraniční skupinu. Jednou nohou stojí ve společnosti a druhou ve státě, přičemž zabezpečují nadvládu společenské elity (velkého kapitálu) pomocí stranických mechanismů.

Continue Reading

Richard Spencer a jeho „Sieg Heil“: 1,5/5.

Autor: Richard B. Spencer

Poznámka editora: Následuje přepis projevu předsedy National Policy Institute a šéfredaktora Radix Journal Richarda B. Spencera, který přednesl na konferenci NPI Who We Are  19. listopadu 2016.

Poznámka redakce DP: Očekávatelně tendenční podání této události si vcelku nezvykle nalezlo cestu i do českého mediálního hlavního proudu (např. zde, zde, zde či tady). Zájemcům doporučujeme také kompletní záznam akce, který na YouTube umístila společnost RedIce.

Asi nejsem jediný, kdo tomu všemu ještě nedokáže pořádně uvěřit.

My na alternativní pravici jsme samozřejmě skoro od počátku brali zvoleného prezidenta Donalda J. Trumpa a jeho šance vážně. Na rozdíl od zbytku světa nás to nepřekvapilo – nebo alespoň ne tolik. Věděli jsme, že může vyhrát. Mnozí z nás tomu věřili od začátku. Něco takového se o médiích středního proudu – a možná bychom měli užívat původního německého označení, Lügenpresse – rozhodně říci nedá.

Končí rok, kdy náhodní trollové z Twitteru, anonymní tvůrci podcastů a disidenti detašovaní hluboko uvnitř mašinérie washingtonské pravice objektivně dokázali, že rozumí politice lépe než „republikánští stratégové“ a „političtí analytici,“ kteří nás každý večer ze studia MSNBC oblažovali svými ironickými postřehy. Nejde jen o to, že to jsou levičáci a zrádci (cucks). Nejde jen o to, že spousta z nich je opravdu hloupých. Člověk si totiž upřímně klade otázku, zda to vůbec jsou lidé – nebo spíš bezduší golemové, uvádění do pohybu nějakou temnou silou, aby bezduše opakovali cokoliv, co večer předtím řekl John Oliver.

Continue Reading

Léon Degrelle

Autor: Theodore J. O‘Keefe

Rusové se objevili za úsvitu; vojáci a tanky o síle skoro dvou pluků postupující stepí se rýsovali proti krvavému slunci. Muži Valonské legie na ně čekali schoulení v rolnických chatrčích vesnice Gromovaja Balka a tiše proklínali na kost promrzlou zemi, která sveřepě odolávala veškerému úsilí vynakládanému jejich polními lopatkami.

Vesnici proti postupujícím sovětským silám o síle čtyř tisíc mužů a 14 tanků drželo pět stovek belgických dobrovolníků, jejichž nejtěžší výzbrojí byly kulomety. Jejich jediné naděje se upínaly k tomu, že se německému velení i přes silný tlak na celém samarském úseku fronty konečně podaří vyslat Valonům kýžené posily.

Svobodník Léon Degrelle se krčil za zmrzlou koňskou mršinou a čistil hlaveň svého kulometu MG-34. Nevšímal si štiplavého mrazu ani bolesti v noze, kterou si před dvěma týdny zlomil.

Na vesnici se začaly snášet ruské dělostřelecké granáty a některé si rychle začaly vybírat svou strašlivou daň. Následně se se svým děsivým válečným pokřikem „Hurá, poběda!“ „Hurá, vítězství!“ – z kterého frankofonním Valonům zaléhalo v uších a v kterém zanikal i nářek raněných a umírajících – vydala do útoku sovětská pěchota. Degrelle a jeho druzi spustili palbu a vykousávali do formace postupujících Rusů obří mezery.

Continue Reading

Poselství ruské pravoslavné církve světu: Životaschopná je pouze taková ekonomika, která v sobě spojuje efektivitu se spravedlností a lidskou solidaritou a přitom chová šetrný ohled ke všem kulturním, přírodním a společenským hodnotám.

Globalizace představující zapojení národů a zemí do jedné rodiny ekonomických, kulturních, informačních a politických procesů se stala hlavním charakteristickým rysem nové éry. Lidé jasněji než kdy jindy cítí vzájemnou závislost, čemuž slouží stále nová a nová spojení zprostředkovaná jak rostoucími komunikačními možnostmi nových technologií, tak měnícím se způsobem myšlení.

Na základě sekulárních a materialistických tendencí ovlivňujících moderní společnost se nejvýznamnější hnací silou globalizace staly ekonomické motivy. Překonání hranic a vytvoření společného prostoru lidské činnosti je motivováno především hledáním nových zdrojů, rozšiřováním trhů a optimalizací mezinárodní dělby práce. Proto pochopení příležitostí a hrozeb, jaké světu přináší globalizace, je nemožné bez pochopení její ekonomické podmíněnosti.

Křesťanské svědomí nemůže zůstat lhostejné k fenoménům takového rozsahu, neboť globalizace od kořene mění tvářnost světa. Pravoslavná církev, coby božský a zároveň lidský organismus náležející k věčnosti a zároveň k časnosti, je povinna rozvíjet svůj postoj k probíhajícím změnám, které ovlivňují život každého křesťana i osud celého lidstva.

Continue Reading

Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.

Autor: Daniel Pipes

Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně

Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.

Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.

Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.

Continue Reading

F. Roger Devlin – Sexual Utopia in Power (k objednání zde)

Autor: F. Roger Devlin

Poznámka editora:

Následující kapitola z knihy F. Rogera Devlina Sexual Utopia in Power je kompletní verzí článku, který se ve výrazně zkrácené podobě (The ‘Reafricanization’ of the West) objevil v American Renaissance, roč. 19, č. 6. v červnu 2008.

Asi v polovině „bouřlivých dvacátých (let)“ – zatímco Amerika zažívala období míru a blahobytu – vyslovil přední literární kritik Irving Babbitt temné varování:

Sexuální nevázanost [napsal] páchá ve společnosti strašlivou spoušť… Výsledné nemoci jsou … hrozbou pro budoucnost bílé rasy… Vidíme nepopiratelné spojení mezi jistým druhem… požitkářského individualismu a povážlivě klesající porodností. Etničtí Francouzi a Američané jsou, máme-li věřit statistikám, ohroženi vyhynutím. Tam, kde počet obyvatel roste, je to prý na úkor kvality. Rody, k nimž v minulosti lidé vzhlíželi jako ke svým vůdcům, vymírají a množí se podřadnější a často dokonce degenerovaná krev.

Když se ale Babbit zamýšlel nad možnostmi nápravy situace, byl nucen uznat, že „nenajdeme nijak pevnou oporu pro víru, že jednotlivce lze ponouknout k vyšší míře sebekontroly apelem na tak obecné hodnoty, jako jsou prospěch země nebo… blaho bílé rasy ohrožované „stoupajícím přílivem barvy“ (narážka na knihu The Rising Tide of Color Lothropa Stoddarda, pozn. DP)“. Tvrdí, že tradiční ideály sebekázně by mohly být účinnější než otevřeně eugenická opatření. Někdo by mohl namítnout, že omezení uvalená z vnějšku bývají často účinnější než obě výše uvedené možnosti, a že rozmařilost (sexuální i jinou) dvacátých let fakticky zarazila až kázeň přijatá z nutnosti krize 30. let a 2. světové války. Po těchto strádáních následoval nikoliv náhodou poválečný baby boom – ten se však ukázal být pouze přechodnou záležitostí. Dnes se vrátila sexuální situace na Západě do horšího stavu, než by si Babbitt vůbec dokázal představit a jeho varování dnes zní dokonce naléhavěji, než když je svěřoval papíru.

Continue Reading

Wagner vs. Tolkien

 Autoři: Jonathan Witt a Jay Wesley Richards

Ukradl Bilbo Pytlík Glumovi Jeden prsten? Tolkienovští šprti nad tím dodnes nepřestávají debatovat. Zajímavější otázka ale zní: Ukradl spisovatel J. R. R. Tolkien prsten Richardu Wagnerovi?

V kapitole o prstenu z naší nedávno vydané knihy The Hobbit Party snášíme vše od Platóna, přes Panoptikon, Orwella, Wellse a Sira Gawaina a Zeleného rytíře, abychom zasadili Tolkienovu fascinaci totální mocí a prsteny moci do správného kontextu. Na tomto místě máme prostor jen k tomu, abychom se zabývali podle mnohých nejzjevnější paralelou k Tolkienovu Prstenu moci – kouzelným prstenem, ústředním motivem autoritativního operního cyklu 19. století, Wagnerova Prstenu Nibelungů.

Jelikož čerpali oba autoři ze severských ság a středověké německé epické básně Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích), mohli byste předpokládat, že Tolkien Wagnerův operní cyklus zbožňoval – byli byste však na omylu. Tolkien dílo podle všeho nesnášel 1] natolik, že zlehčoval zjevné podobnosti a jednou se nechal slyšet, že „oba prsteny jsou kulaté – a tím podoba končí.” 2]

Rodová podoba však kvůli tomu nemizí. Edward R. Haymes šikovně shrnul styčné body v projevu před Wagnerovou společností v New Yorku:

Continue Reading

Nedokáží-li se [Američané] zburcovat a jednoduše hlasovat pro prvního kandidáta za celou generaci, který se zavazuje hájit jejich zájmy, a hlasovat proti kandidátce, která se otevřeně chlubí tím, že udělá pravý opak (je libo milion dalších Syřanů?), jsou ztraceni.

Autor: Publius Decius Mus 

Letošní volby snesou srovnání s letem číslo 93: buď vtrhnete do kabiny, nebo umřete. Možná umřete tak jako tak. Vy – nebo předák vaší strany – proniknete do kabiny, aniž byste uměl vzít za knipl nebo dokonce s letadlem přistát. Jistého není nic.

Kromě jediného: když se o nic nepokusíte, zemřete na beton. Když metaforu dotáhneme ještě dál: vláda Hillary Clintonové je jako ruská ruleta se samonabíjecí pistolí. S Trumpem přinejmenším dostanete šanci roztočit bubínek revolveru a zkusit své štěstí.

Obyčejnému konzervativci to jistě bude znít jako nemístné přehánění. Nemůže jít o tolik, protože nikdy nejde o tolik – snad jedině na stránkách Gibbonových knih. Konzervativní intelektuálové budou přesvědčeně tvrdit, že žádný „konec dějin“ nenastal a všechny možné scénáře vývoje lidstva zůstávají ve hře. Třeba i – podobně jako Charles Kesler – uznají, že Amerika prochází „krizí.“ Jaký ale je její rozsah? Skutečně může být tak zle, když po osmi letech Obamy hrozí osm dalších Hillary – a konstitucionalističtí konzervativci přesto spřádají plány na obrodu našich milovaných ideálů? Cruz v roce 2024!

Nechci (víc než je zdrávo) kritizovat Keslera, který neprojevuje tolik neopodstatněného optimismu jako většina konzervativců, a který se alespoň správně ptá: Trump nebo Hillary? I když se jeho odpověď – „i kdyby (Trump) sestavoval svůj program zcela náhodně, byl by lepší než politika Clintonové“ – jeví jako bezdůvodně drsná. Ve skutečnosti Trump dospěl, i když ne úplně a ne vytrvale, ke správným odpovědím ve správných oblastech – imigrace, obchod a válka – hned na začátku.

Continue Reading