Délský potápěč

Autor: Julius Evola

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Continue Reading

Kmotr amerického neokonzervatismu Leo Strauss (1899-1973)

Autor: Charles Lyons

Leo Strauss je významným myslitelem americké pravice 20. století, nejčastěji bývá spojován s neokonzervativním hnutím. Strauss si udržoval silnou židovskou identitu a svou filozofii chápal také jako nástroj k zajištění přežití židovské diaspory. Liberalismus vnímal jako ideologii dobrou pro Židy, protože jeho alternativy nalevo (komunismus) i napravo (národní socialismus) se ukázaly být Židům krajně nepřátelské. Strauss však rozhodně nepovažoval liberalismus za ideální zřízení, protože liberální společnost zpravidla rozkládá skupinovou loajalitu i výlučnost, které jsou přitom naprosto nezbytnými podmínkami přežití Židů. 1] Coby identitáři jde i mně o zachování bělošské, tedy evropské, identity v liberální společnosti. Všichni si vcelku jasně uvědomujeme, jak liberalismus prostřednictvím globalismu, imigrace a multikulturalismu připravuje naše lidi o jejich kořeny. S vzestupem Donalda J. Trumpa se před námi otevírá jedinečná příležitost postavit se silám, jejichž konečným cílem není nic menšího než naše úplné zničení.

Vzestup Donalda Trumpa

Trumpův neočekávaný vzestup až do Bílého domu konečně otevřel hnutí alternativní pravice dveře k přesunu do světa skutečné politiky. V prvé řadě Donald Trump a jeho „značka“ občanského nacionalismu, trumpismus, skoncovala s americkým konzervatismem, který je ale fakticky jen další z větví liberalismu. Buďme však upřímní – s liberalismem je slučitelný i občanský nacionalismus, protože podle jeho stoupenců se Američanem může stát de facto každý, stačí dodržet imigrační legislativou předepsaný postup.

Continue Reading

Julius Evola – Árijská nauka o boji a vítězství

Stručné uvedení Juliem Evolou na dnes zavátou a vždy nesnadnou Cestu všech „militantních mystiků“, po níž se různými stezkami ubírali mnozí: od pragermánských berserků přes bojovné mnichy rytířských řádů po avantgardu SS, od zarathuštrovské „nebeské družiny“ přes spartskou falangu či thébský Svatý oddíl až k politickým vojákům „revolučního tradicionalismu“. Podobné orientace jsou zajisté rovněž buši, od samurajů po kamikadze, anebo „boží bojovníci“, arnoldisté, táborité, mudžáhedíni, od Asasínů po Chomejního elitní gardisty (Strážce islámské revoluce).

Zkrátka všichni ti, kteří důstojně „obstojí tam, kde se jiní hroutí“, tedy proti mnohonásobné početní, materiální či technologické převaze, neboť hrdinství a oběť v boji chápou jako prostředek k osvobození (z pohodlně rozmarné klícky či ubohé kobky ega?) a k vnitřnímu probuzení (z anestezie světského hmotařství): čili jako „alternativní prostředek k zasvěcení“.

Tento rozsahem nevelký, zato zásadní příspěvek k duchovým vědám (neboť nám důrazně připomíná, že akce má pro duchovní realizaci stejnou hodnotu jako kontemplace) vychází u Délského potápěče knižně.

Continue Reading

Hermann Löns, Der Werwolf (dřevoryt Hans Pape)

Autor: Greg Johnson

Civilizující génius evropského člověka byl tak mocný, že se mu na čas podařilo zkrotit dokonce i válku samotnou. Ne každou válku lze ale vybojovat civilizovaně – jen ty mezi civilizovanými evropskými státy. Pravidla svazující válku se nevztahovala na války proti nestátním subjektům, jako v případě koloniálních válek proti divochům, občanské války a revoluce, v nichž se ocitá v sázce samotný stát, či nepravidelná válka proti partyzánům a guerillám, kterým se zabývá Schmittovo dílko Teorie partyzána (1962). 1]

Teorie partyzána a Pojem politična

Podtitul Teorie partyzána zní „Poznámka na okraj k pojmu politična,“ což jej přímo spojuje se Schmittovou klasickou statí Pojem politična (1932), kde politično definuje a zároveň brání před různými formami antipolitického utopismu.

Politično podle Schmitta vychází z reality lidské odlišnosti: existuje nespočet různých národů a podskupin se svébytnými identitami a způsobem života, které se mohou vzájemně střetávat. Tyto odlišnosti přerůstají v nepřátelství, což je velice závažná věc, jelikož může vést až k válce. Politika má kořeny v nepřátelství a jedním z jejích hlavních účelů je řízení a usměrňování nepřátelství. Proto Schmitt pojem politična nevztahuje na rutinní „domácí“ politiku, ale na potenciálně krvavé záležitosti vyššího řádu: zahraniční politiku, války, občanské války a revoluce. Politickými v schmittovském slova smyslu se domácí vztahy mohou stát v případě dostatečné polarizace – jakmile ale přerostou v občanskou válku nebo revoluci, přestávají být domácími.

Continue Reading

„Simone, vždyť říkáš lež.“ – přední historik holocaustu Jehuda Bauer

Autor: Ron Kampeas

„Během holocaustu zemřelo pět milionů Nežidů.“

Toto tvrzení se opakovaně objevuje v četných materiálech o nacistické éře. Nepřímo na něj až do minulého týdne odkazoval i facebookový příspěvek mluvčího izraelské armády k Mezinárodnímu dni památky obětí holocaustu. A objevilo se také v článku, kterým se Trumpův Bílý dům pokusil bránit své kontroverzní komuniké k tomuto významnému dni, v němž se neobjevila zmínka o šesti milionech židovských obětí.

Tato cifra však ve skutečnosti postrádá jakýkoliv vědecký základ.

Lidé blízcí jejímu zdroji, zesnulému lovci nacistů Simonu Wiesenthalovi, tvrdí, že s ní přišel ve snaze zvýšit míru sympatií k židovskému utrpení – dnes však jeho význam stále častěji rozmělňuje.

Prohlášení Bílého domu vyvolalo v řadách židovského společenství vlnu nevole – a to i u skupin jinak prezidentu Trumpovi příznivě nakloněných.

Tím, že se v něm hovořilo o „obětech, přeživších a hrdinech holocaustu“ bez zmínky o Židech, hrozí podle řady židovských organizací, že prohlášení z 27. ledna nahraje evropské pravici, v jejíchž řadách se někteří pokoušejí umenšit ústřední význam židovské genocidy ve zkáze 2. světové války.

Continue Reading

John Gray – Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia

Autor: Edward Dutton

Black Mass
Apocalyptic Religion and the Death of Utopia
John Gray
New York: Farrar, Strauss & Giroux, 2007

Hell on earth? Just enjoy it…

V knize Black Mass se autor John Gray snaží systematicky ukázat, že mnoho západních politických ideologií je ze své podstaty „náboženských,“ což podle něj způsobilo „nevýslovné utrpení.“ Tuto svou tezi shrnuje už v první větě: „Moderní politika je kapitolou dějin náboženství“ (str. 1). Rané křesťanství bylo utopickým hnutím. Vycházelo z předpokladu blízkého konce světa a série katastrofických střetnutí sil dobra a zla, po nichž bude nastoleno utopické „království nebeské.“ Podle Graye toto utopické myšlení, které „od svého vzniku vytrvale stíhá západní život,“ stojí v ostrém protikladu s cyklickým výkladem světa západních i východních pohanů. Otisky tohoto utopického myšlení můžeme vysledovat především v intelektuálních a politických hnutích vyznávajících „mýtus“ o pokroku ke stavu dokonalosti: „mýtus o Konci“ (str. 210). Gray tvrdí, že od Marxe k Hitlerovi, od Tálibánu k Georgi W. Bushovi na sebe židokřesťanstvím ovlivněné myšlení v jádru bere podobu milenialistického kultu. Vlády nad Spojenými státy, a v menší míře také nad Británií, se tedy chopili utopisté.

Continue Reading

Jorian Jenks

Autor: Philip M. Coupland

Zamyšlení nad knihou Farming, Fascism and Ecology. A Life of Jorian Jenks

Životní příběh Joriana E. F. Jenkse (1899-1963) je dost silný i na to rozbít mnohé ustálené předpoklady a otřást mnoha předsudky. Jak se citlivý a inteligentní muž z liberálních kruhů stal fašistou? Jak se z černokošiláče stal jeden ze zakladatelů moderního environmentálního hnutí?

*

Jenks se narodil v Oxfordu. Jeho matka pocházela z rodiny liverpoolských obchodníků zbohatlých díky uvolňování obchodních bariér, otec byl liberální intelektuál a význačný profesor práva. Jorian však brzy odvrhl zářivé modly své doby a už od útlého věku netoužil po ničem jiném než se stát farmářem. Od konce 19. století se britské zemědělství nacházelo v hluboké krizi, ožebračené ekonomickým systémem nastaveným ke službě zájmům průmyslníků, obchodníků a finančníků: dovážené potraviny lacině živily dělníky ve městech, vytvářely vývozní trhy pro vyráběné zboží a pomáhaly nakládat britské lodi i splácet úroky z půjček londýnské City.

Jorian nakonec dosáhl svého cíle a roku 1931 se stal pachtýřem farmy v západním Sussexu. Mezi odchodem z Haileybury College a nabytím půdy ještě stihl i službu v armádě za 1. světové války, studium na Harper Adams Agricultural College a práci správce statku v Berkshiru. Poválečný útlum ho o toto místo v roce 1921 rychle připravil, a protože ve své vlasti neviděl v tomto oboru budoucnost, následujícího roku se nalodil na loď vystěhovalců. Většinu 20. let strávil na Novém Zélandu, nejprve jako zemědělský dělník, později jako lektor pro ministerstvo zemědělství. Roku 1928 mu dědictví dovolilo vrátit se domů, získat titul na oxfordském Agricultural Economics Research Institute a stát se farmářem.

Continue Reading

Knut Hamsun

Autor: Kerry Bolton

K 65. výročí úmrtí slavného norského spisovatele přinášíme tuto esej o jeho životě, díle, myšlení a odkazu z pera Kerryho Boltona.

Poznámka editora:

Tato podstatně rozšířená verze dříve uveřejněné eseje o Knutu Hamsunovi tvoří šestou kapitolu knihy Kerryho Boltona Artists of the Right: Resisting Decadence, vydané nakladatelstvím Counter-Currents.

Přestože měl Knut Hamsun (1859–1952) zásadní dopad na směřování evropské i americké literatury 20. století, celá desetiletí se nedočkal většího ohlasu, tím méně pak náležitého ocenění a poct, ani ve svém rodném Norsku.

Napodobit jeho styl se pokoušeli Ernest Hemingway i Henry Miller, který Hamsuna označil za „Dickense své generace.“ Thomas Mann napsal: „Nikdy předtím nebyla Nobelova cena udělena zaslouženěji.“ Herman Hesse považoval Hamsuna za svého nejoblíbenějšího spisovatele. Hamsun, obdivovaný Wellsem, Kafkou či Brechtem, 1] se těšil nesmírné popularitě nejen v Německu, ale zejména v Rusku, kde mezi jeho nejzapálenější příznivce patřil Maxim Gorkij. Dokonce i po nástupu komunismu nezmizela Hamsunova díla navzdory jeho politickým názorům z regálů knihkupectví a ovlivnila přední bolševické postavy jako Alexandru Kollontajovou či Ilju Erenburga. 2]

Continue Reading

„Pokud budou země NATO pokračovat v politickém nátlaku na Rusko a neustoupí, bude režim dříve či později nucen začít s alespoň částečnou liberalizací.“ (tak pravil „ruský nacionalista“) Dmitrij Savin

Autorka: Dace Kalniņa

Dimitrij Savin je ruský nacionalista, kvůli své proukrajinské činnosti momentálně žije v exilu. Formální důvody jeho pronásledování mohou část západních nacionalistů překvapit – záminkou jeho trestního stíhání bylo jeho aktivní vystupování proti masové imigraci (tzv. podněcování národnostní nenávisti).

Nejdřív mi prozraď, proč jsi vlastně opustil Rusko?

Jako zásadový odpůrce neobolševického Putinova režimu jsem už od prvních dní krymské krize vystupoval jednoznačně proti anexi Krymu i válce vyprovokované na jihovýchodní Ukrajině, protože jsem je považoval za zločin proti ruskému i ukrajinskému národu, a na tomto postoji nemám důvod cokoliv měnit.

Continue Reading

Autor: Steve Sailer

Protože se s vydáním knihy A Troublesome Inheritance: Genes, Race, and Human History dlouholetého redaktora New York Times Nicholase Wadea, specialisty na genetiku, dostala znovu na přetřes otázka, jak vědecky mluvit o rase, rozhodl jsem se znovu otisknout svůj starý Seznam často kladených otázek o rase. Wade i já dospíváme k v zásadě podobným empirickým závěrům, přestože se východiska našeho uvažování o rase ve skutečnosti dosti zásadně liší. Wade sleduje tradiční Linnéův „hierarchický systém“, která rasy bere jako poddruhy, zatímco já sám vyznávám spíše přístup zezdola nahoru, když rasové skupiny pokládám za částečně incestní rozšířené rodiny.

Následuje lépe formovaná verze mého FAQ k rase z roku 2007, které vyšlo na webu VDare. Jedná se o úvod pro laiky do pro tolik Američanů nejasného tématu.

Continue Reading

Občanský národ (proposition nation). Jak se vám líbí?

Autor: John Morgan

Všichni jsme moc dobře věděli, že to ani nemůže být jinak: liberálové se v následujících čtyřech letech budou pohoršeně snažit zablokovat jakýkoliv krok prezidenta Trumpa, ať už bude ve skutečnosti seberozumnější či sebenepatrnější. Sledovat v příštích letech liberály, jak se rozhořčují nad novými a novými údajnými políčky lidské slušnosti, bude nepochybně nevyčerpatelným zdrojem pobavení. (Jen bych rád upřesnil, že zcela úmyslně užívám místo termínu levičák „liberál,“ liberalismus totiž v současném americkém politickém prostředí neoznačuje jen levici, ale také velkou část pravice.)

Dosud očividně nejvýraznějším příkladem – a to Trump nesedí v Oválné pracovně ani dva týdny – pak je povyk v reakci na jeho zákaz vstupu občanům sedmi muslimských zemí na americkou půdu a s ním spojené devadesátidenní přerušení přijímání všech uprchlíků.

Na liberální nářky, že jde o akt barbarismu v moderních amerických dějinách nevídaný, lze snadno reagovat pečlivým vyvrácením jejich „argumentů,“ jak se toho umně chopil Aedon Cassiel ve svém nejnovějším článku. Můžeme poukázat na skutečnost, že Obama pomocí dekretů/exekutivních příkazů zakázal během svého úřadování vstup do země cizincům z konkrétních států přinejmenším šestkrát nebo namítnout, že všech sedm zemí dotčených Trumpovým opatřením bylo jmenováno i v Obamově vlastním Zákoně na vylepšení programu odebrání víz a předcházení cestování teroristů z roku 2015.

Continue Reading

The Occidental Quarterly: Co nasměrovalo vaši kariéru a váš zájem obecně k výzkumu empirických stránek osobnosti, IQ, rasovým odlišnostem a eugenice?

Richard Lynn: Prvním zásadním vlivem na mé myšlení byl jistě můj otec, genetik a eugenik. Během studia psychologie na Cambridgi jsem narazil na knížku Francise Galtona Dědičný genius (1869), v níž tvrdí, že klíčem k civilizaci je inteligence, že existují rasové rozdíly v inteligenci a že ve vyspělých civilizacích se průměrná inteligence snižuje, protože ti nadanější mají méně dětí. Přečetl jsem také knihy Cyrila Burta a Raye Cattella, které potvrzují trend méně početného potomstva u inteligentnějších lidí. Přišlo mi to jako nesmírně důležitý poznatek pro budoucnost naší civilizace.

TOQ: Kdo měl největší vliv při utváření vašich názorů a perspektiv coby psychologa? (Historická osobnost, kolega, mentor nebo akademik.)

 RL: Francis Galton v podstatě shrnul vše zásadní. Jediné co mu uniklo, byla vysoká inteligence Číňanů a Japonců.

TOQ: Jaké to bylo pracovat s Hansem Eysenckem?

RL: Velice inspirativní. Zastával teorie dědičnosti v době, kdy se prakticky celý obor přikláněl k vlivu prostředí. Jeho úsudek byl velice spolehlivý a vždy mi ochotně pomohl.

Continue Reading

Black bloc v Praze v roce 2000.

Autor: Martin Aurelio

V 90. letech a prvních letech nového století se nacházelo antiglobalizační hnutí pevně na levici. Dnes, když tuto úlohu převzala pravice, bude zajímavé pozorovat, jak velká část levice udělá čelem vzad a také jestli se pravici podaří uspět tam, kde levice opakovaně selhala.

Když v roce 1994 vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), prvním hnutím, které proti ní vystoupilo, byli zapatističtí povstalci v jižním Mexiku, kteří dokument označili za „rozsudek smrti“ pro mexické (většinou indiánské) rolníky. 1. leden 1994 si zvolili k ohlášení své revolty právě proto, že ten den nabyla účinnosti i NAFTA. Ze zapatistů se rychle stala cause célèbre americké i evropské levice, především díky výřečnému a charismatickému vůdci subcomandantemu Marcosovi. (Ten je zajímavý i rasového pohledu, protože přestože se zapatisté prezentují jako hnutí indigenismo, jejich mluvčí a stratég – a jediný, kdo z celého hnutí svět zajímal – byl světlý Mexičan, kterému v žilách zřejmě kolovalo více španělské než indiánské krve.)

První velký protiglobalizační protest se odehrál při zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu roku 1999. Šlo o dnes proslulou „Bitvu v Seattlu,“ nekonečně levicí oslavovanou jako vítězství, protože protestujícím se skutečně podařilo na celý den znemožnit zasedání WTO, přestože v delším časovém horizontu tím nedosáhli vůbec ničeho. Je oslovována také díky vzniku krátkodobého (velmi krátkého – doslova pár dní) spojenectví odborových skupin zastupujících americký průmysl a ekologických skupin jako Earth First! Pod transparenty s nápisy „Teamsters a Turtles – konečně pohromadě“ pochodovali bok po boku odboráři spolu s levičáckou mládeží „pouličního divadla“, přestože z toho kontrastu v ten moment byli poněkud nesví.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Lidskoprávní ideologie je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních vlastností abstraktního jednotlivce.

Čas od času si někteří z nás kladou otázku, co Evropa vlastně přinesla světu, co je pro ni nejtypičtější? Nejlepší odpověď zní asi následovně: pojem objektivity. Právě z ní vyplývá vše ostatní: idea jednotlivce a jeho svobody, obecné blaho odlišné od jednotlivých zájmů, spravedlnost coby nalézání pravdy (tedy opak pomsty), vědecká etika a úcta k empirickým datům, filozofické myšlení oproštěné od víry a dodávající mysliteli sílu sám přemýšlet o světě a zpochybňovat pravdu, duch zdrženlivosti a možnost sebekritiky, schopnost vést dialog a dokonce i pojem pravdy samotný.

Univerzalismus však je překroucením objektivity: zatímco cesta k ní vede od konkrétního, univerzalismus se ji pokouší definovat ze svévolně stanovené abstrakce. Namísto vyvozování etiky z určitého bytí, postupuje zcela obráceně.

Continue Reading

Björn Höcke

Židovské společenství a němečtí politici vyjádřili rozhořčení nad slovy jednoho z předních představitelů strany AfD, podle něhož by Německo mělo přehodnotit svůj postoj k připomínání nacistických zločinů a berlínskému Památníku holokaustu.

Björn Höcke, šéf AfD ve spolkové zemi Durynsko, se nyní pokouší hájit tím, že jeho slova byla nesprávně pochopena.

Kontroverzní slova zazněla během jeho úterního projevu ke drážďanské mládežnické pobočce AfD (Junge Alternative für Deutschland) v tomto saském městě. Vyzval k ukončení německé kultury připomínání holokaustu a významné proměně vnímání minulosti země, informují německá média.

Continue Reading

Dále k severu, těsně u silnice, stojí hostinec. Až v počátku tohoto století byl zde malý krámek, kterému se říkalo židovna, nevím, zda proto, že majitelem byl žid Sedláček, nebo proto, že se tam prodávala kořalka, což bývalo jakousi privilegií židů. (Zdroj: Oficiální stránky Obce Ohnišťany)

Autor: Andrew Joyce

„Tíha židovského vykořisťování je nesmírná a její škodlivost nezná hranic… Hlásáme-li revoluci, a jedině revoluci proti šlechtě, jak bychom mohli bránit Židy?“ Ukrajinský komunistický revolucionář, 1876. 1]

V měsících bezprostředně po své korunovaci roku 1189 byl Richard I. Lví srdce uvědoměn o posilujících protižidovských náladách mezi anglickým lidem.  Příčinou nechuti byla dlouhá desetiletí všudypřítomné lichvy, zabírání pozemků, společenské nerovnosti a toho, co historik Robert Chazan popsal jako „de facto královskou ochranu“ Jindřicha II. 2] Král Richard, také díky nejisté pevnosti své vlády, byl ochoten naslouchat hlasu lidu a zakázal Židům zúčastnit se oslav korunovace ve Westminsterském opatství. Lid zprávu o zákazu přivítal, angličtí Židé však byli hluboce znepokojeni. Rozhodnutí vnímali jako projev oslabení svého životně důležitého vztahu s elitami. Ten, zejména pak ochrana poskytovaná židovským lichvářům, byl naprosto zásadní pro nerušené pokračování židovských finančních praktik, velice nepřátelských k nižším vrstvám. Bez této ochrany by pozice Židů v Anglii se stala neudržitelnou. Proto v zoufalé snaze odvrátit oslabení vlastního vlivu dorazila k branám Westminsterského opatství v den korunovace skupina předních Židů s bohatými dary a medovými jazyky. Bylo to však marné.

Židovská delegace nedostala od šlechticů a úředníků povolení vstoupit a za křiklavé porušení královského nařízení byli svlečeni a zbičováni. Protože byl trest vykonán veřejně, mezi rolníky se začaly šířit zvěsti, že nový král odsouhlasil všeobecnou akci proti Židům a že se královská elita přidala na stranu lidu. V následujících dnech byly vypáleny luxusní židovské domy a obsazeny hrady chránící židovské seznamy dlužníků, které podlehly ohni. Tyto činy se však opíraly o předpoklad, že mají podporu elit, což nebyla pravda. Očekávání lidu byla neobřadně rozdrcena. Richardův zákaz účasti Židů byl pouhý propagandistický akt, který mu měl získat přízeň poddaných, a ke zbičování delegace došlo bez jeho vědomí. Ve skutečnosti však byl nový král ve spárech mamonu stejně pevně jako jeho předchůdci. Když přišlo na lámání chleba, ukázali se rolníci – na rozdíl od „jeho“ Židů – jako postradatelní. Richard nechal bez odkladu zadržet a popravit vůdce protižidovských akcí, včetně těch, kteří poničili židovský majetek nedopatřením. Následně vydal rozkazy „anglickým šerifům, aby do budoucna zabránili dalším podobným činům.“ 3] Po tomto rozdrcení lidové vůle angličtí Židé znovu nerušeně požívali pečlivé královské ochrany, dokud se „Lví srdce“ nevydal do Palestiny s Třetí křížovou výpravou – ironicky ve snaze osvobodit cizí zemi zpod nadvlády „nevěřících.“ Celá záležitost nám může posloužit jako dokonalá ilustrace staletého symbiotického vtahu Židů a našich rodilých elit i leitmotivu parazitického kapitalismu, který obě strany spojuje.

Continue Reading

V následujícím rozhovoru s německým novinářem Manuelem Ochsenreiterem Richard a Nina Spencerovi otevřeně hovoří o nedávných výhružkách smrtí i nejrůznějších pomluvách na jejich adresu. Richard bývá označován za autora termínu „alternativní pravice.“

Manuel Ochsenreiter: Pane a paní Spencerovi, posledních pár týdnů pro vás muselo být dost obtížných: proti vaší rodině se rozjela cílená kampaň v tradičních i sociálních médiích, vaše údajné adresy se objevily na internetu a stali se terči obtěžování a výhrůžek fyzickým násilím. Důvodem je podle všeho fakt, že Richard Spencer se v posledních měsících prezidentské předvolební kampaně dostal díky několika provokativním a kontroverzním veřejným akcím do povědomí veřejnosti coby jeden z nejviditelnějších představitelů tak zvané „alternativní pravice.“ Co byste k tomu mohli říct?

Richard Spencer: K politice se z různých pozic vyjadřuji už přes deset let. Dnes mě často označují za jednoho z předáků alternativní pravice, což je zastřešující označení pro americká protiestablishmentová hnutí a myšlenkové proudy, které hledají cestu z hluboké kulturní, politické a dokonce filozofické krize Západu. Sám se snažím přijít s alternativou k bezduché konzumeristické globalizaci a vytvořit pozitivní identitu pro lidi evropského původu, aby ve svých domovinách mohli znovu prosadit své kulturní a historické kořeny a postavit se intervencionistickým válkám v cizině. Nedávný a po pravdě nebývalý vzestup zájmu médií je z části i zásluhou Hillary Clintonové a jejího srpnového projevu, v němž se pokusila zdiskreditovat svého soupeře Donalda Trumpa tím, že ho spojila s výslovně označeným alternativně pravicovým hnutím. Jakkoliv bylo Trumpovo zvolení tvrdým políčkem do tváře globalisticky orientovaného establishmentu, Trump není alternativní pravice. Svým způsobem ztělesňuje starší vizi Ameriky na prvním místě (America First, pozn. DP), která i přes své pozitivní prvky nijak nehledá příčiny zmíněné hluboké krize USA, Evropy a západního světa vůbec. Systémová média se však přesto i po jeho triumfu vytrvale snaží podkopat Trumpovu pozici, když se věnují našemu hnutí do bodu úmyslného zkreslování reality za pomoci všech obvyklých označení, která takovéto pokusy o dehonestaci zpravidla doprovázejí – přestože já sám jsem vždy zdůrazňoval nutnost odložit ideologie 20. století.  Tato mediální kampaň vyústila v pokračující útoky mafiánského střihu, které se zdaleka nesoustředí jen mé politické aktivity a komentáře.

Continue Reading

Konzumace masa z pohledu evoluce

Autor: Lawrence Forthright

Poznámka editora: Stravování je samozřejmě velice kontroverzní téma, zvlášť pak na našem webu. Sinead zastává tzv. Starch Solution, s kterým měla spousta lidí pozitivní zkušenosti, oproti tomu Angelo nedávno začal propagovat paleo syrovou veganskou dietu, která také pro některé funguje – i když pochopitelně ne pro všechny. Autor následujícího článku se snaží demonstrovat, že konzumace masa sehrála zásadní roli v naší evoluci a nárůstu inteligence. Přečtěte si jej, zamyslete se nad ním a udělejte si vlastní názor – a pak se o něj s námi podělte v komentářích.

O nejlepší možné skladbě jídelníčku a především o tom, zda je vhodné pravidelně – nebo vůbec – jíst maso, se toho hodně namluvilo a ještě namluví. Konzumace masa a postoj k ní v každém případě zůstává výhradně osobním rozhodnutím. Skutečnost, že maso patřilo v rámci evoluce na naše stoly, z něj v dnešní době vysoce kvalitních vegetariánských proteinových směsí ještě nutně nečiní automatickou volbu. Člověk musí ovšem prostě uznat, že v průběhu naší evoluce tvořily naši stravu vysoce kvalitní maso a tuky doplněné rostlinami. Dokážete-li najít skvělou vegetariánskou bílkovinu, která svým aminokyselinovým profilem blízce připomíná bílkoviny živočišné, směle do toho.

Continue Reading

Vypojení ze systému?

Autor: Gregory Hood

Aby přežili, potřebují běloši nutně získat státní moc. Jak ji získáme, kde, na jakých ideách či kultuře by se měla zakládat a jak k ní dospějeme, zůstává otevřeno debatě. Státní moc bude posledním krokem politického, metapolitického, kulturního, ekonomického a vojenského projektu, který se potáhne dlouhá léta – přesto jinudy cesta nevede.

Zní to jako spousta práce – dokonce práce nebezpečné, těžké nebo nudné. Proč se tedy obtěžovat? Proč se neschovat od katakomb, neotevřít lahvové a nepočkat si, dokud svět kolem nás nepohltí plameny?

Co se stane, když neuděláme nic? Co se stane, když neuděláte nic vy?

Bílí Američané nevěří, že by věci mohly skončit špatně. Možná mají pravdu. Řekněme si to na rovinu: ať už bude politický vývoj jakýkoliv, běloši budou disproporčně zastoupeni mezi bohatými, vzdělanými a mocnými příslušníky společnosti – alespoň dokud budou existovat. Odpůrci masové imigrace poukazují na Brazílii jako nevyhnutelný výsledek pokračování současného vývoje. Brazílii samozřejmě v zásadě ovládají běloši, kteří drží většinu vlivných pozic ve vlivných společnostech a finančním odvětví. Na jihu země stále vzkvétají společenství brazilských Němců, kteří si uchovávají tradice staré vlasti. Jestliže se bude americká budoucnost podobat Brazílii, bělochům zůstanou otevřené dveře k prestižním pracovním pozicím, přiměřeně klidným bělošským čtvrtím a v zásadě slušnému životu.

Continue Reading

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Autor: Dominique Venner

Obrátili proti němu dokonce i jeho vlastní jméno – označení „machiavellista“ bývá jen stěží pronášeno pochvalně a člověk z něj okamžitě vycítí nádech lstivosti a proradného násilnictví. A přesto vedla Machiavelliho k sepsání jeho nejslavnějšího a nejkontroverznějšího díla Vladař starost o svou italskou vlast. V jeho časech, zkraje 16. století, byl navíc slavný Florenťan jediný, komu na této geografické entitě záleželo. Lidé mysleli na Neapol, Janov, Řím, Florencii, Milán či Benátky, nikoliv na Itálii jako takovou – na to měla uplynout ještě další tři století, což jen dokazuje, že nikdy není na místě zoufat si. Proroci vždy káží v duchovní poušti – dokud jejich sny nevzburcují nepředvídatelnou vášeň lidu.

Význačný úředník a diplomat Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii roku 1469 a zemřel v roce 1529. V politickém dění své doby sehrál významnou úlohu, profesní zkušenosti však urážely jeho vlastenecký cit a přiměly jej vážně se zamýšlet nad uměním správy věcí veřejných. Sudičky pro něj v životě přichystaly řadu kotrmelců – když v roce 1492 zemřel Lorenzo Nádherný, bylo mu 23 let. Téhož roku se stal papežem Alexandr VI. Borgia, který na čas jmenoval svého syna Cesareho (ne všichni tehdejší kardinálové a papežové dodržovali celibát) velice mladým kardinálem. Později se mladý Borgia díky francouzskému králi stal vévodou z Valentinois. Cesare při naplňování svých nesmírných ambic příliš nehleděl na užité prostředky. I přes jeho konečné selhání Machiavellimu Cesareho vášeň imponovala.

Continue Reading