Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Marek 8,34-35
V den svých devatenáctých narozenin, 23. května 1996 visel vojín Jevgenij Rodionov za ruce v tmavé a špinavé kobce poblíž vesnice Bamut. Když mladík předcházejícího roku vstupoval do ruské armády, jen stěží si mohl představit takto temný osud. Rodák z moskevské oblasti narukoval k pohraničním silám vyslaným hlídat na severním Kavkaze malou základnu nedaleko hranice se vzpurným Čečenskem. Když 13. února s třemi druhy stáli na kontrolním stanovišti na zapadlé pašerácké cestě, jako by se stali ztělesněním zanedbanosti armády v Jelcinově Rusku: nedostali pušky a dokonce ani rádio. A tak během několika málo hodin tyto sotva dospělé brance, nezralé mladíčky daleko od do domova, zajal tucet dobře vyzbrojených čečenských bojovníků jedoucích po cestě v ukradené sanitce. Přestože nedaleko se nacházející důstojníci slyšeli volání o pomoc, odepsali své vojáky jako obyčejné dezertéry. Continue Reading
Následující esej jsem napsal v 90. letech jako doktorand, ne v rámci svých studijních povinností, ale spíš abych si ujasnil své myšlenky ohledně čtení filozofických textů v rámci přípravy k psaní své vlastní doktorské disertační práce. Jen těžko dokážu uvěřit, že jsem míval dostatek volného času na to, abych psal eseje o skoro osmi tisících slovech „do šuplíku,“ ale důkaz máte před sebou.
Během let jsem toho od Strausse, jehož dílo do značné míry ovlivnilo mé čtení filozofických textů, přečetl hodně. Za straussiána jsem se však nikdy nepovažoval. Zaprvé – i když jsou mnozí z nich příjemní lidé, jejich hnutí je plné odpudivě kultistické atmosféry, na jejímž vzniku se podílel i sám Strauss. Zadruhé Strauss promítal své silně ateistické a antimetafyzické předsudky do svého výkladu dějin filozofie. Z každého filozofa se tak v jeho popise stává předstírající ateista, zatímco dle mého mínění se mnohem častěji jedná o skrývání oddanosti nějaké neortodoxní formě duchovnosti. Zatřetí obsahuje Straussův projekt zásadně židovská východiska a cíle, které jsem i v té době, kdy mi ještě nepřišly jako přímo nepřátelské, považoval za naprosto cizí mým zájmům.
Když jsem někdy v roce 2001 viděl HarlanovaŽida Süße, jako by do mě uhodilo – uvědomil jsem si, že prvotním obrazem filozofa v podání Lea Strausse není Sókratés proti Aténám, ale „dvorní Žid“ jako Süß Oppenheimer: cizinec, příslušník kosmopolitního společenství, který nevyznává vládnoucí víru společnosti, v níž žije, ale hájí zájmy svého lidu podlézáním mocným a manipulací pomocí lichotek a přetvářky, aby postupně na úkor vlastního národa začali prosazovat politiku k prospěchu cizí skupiny.
Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!
Autor: Gregory Hood
Generace identity: Vyhlášení války
Markus Willinger
Arktos, 2017.
Vzkaz americké pravici: je načase začít se chovat jako dospělí.
Myšlenky mají následky
„Šikmá plocha“ zpravidla bývá označována za argumentační faul (logical fallacy) – kromě světa politiky. Myšlenky totiž nakonec skutečně bývají dováděny až do svých logických důsledků. Co víc, dovádí je do nich lidé, kteří jim vlastně ani pořádně nerozumějí. A tak demokracie „panského národa“ (Herrenvolk), založená ve Spojených státech americkými Otci-zakladateli, nekonečnou sestupnou trajektorií pomalu degraduje ve stále dekadentnější noční můru – protože se má za to, že „všichni lidé jsou stvoření sobě rovní.“
Jednou z mnoha změn zavedených novým prezidentem ve snaze zvrátit kroky svého předchůdce bylo i to, že Bílý dům prezidenta Trumpa přestal zveřejňovat záznamy o návštěvnících. Kdyby ovšem zůstaly veřejné, odhalily by, jak zásadní proměnu vneslo prvních sto dní Trumpova vládnutí do vnitřní mocenské struktury 1] židovského společenství.
Ukázka z dosud nepublikovaných pamětí soudního lékaře dr. Radima Raýmana v pankrácké věznici za protektorátu a retribuce. Jak to chodilo: Kdo byl „partyzán“, kdo „kolaborant“?
Tak se jmenují letošní první „fascikly“. Jejich sarkastický, odlehčený tón klame. Ve skutečnosti patří k tomu nejvážnějšímu, co Tradice budoucnosti za 5 let své existence zveřejnila. I tyto tragikomické hrůzy jsou totiž pevnou součástí naší Identity! Můžeme je verbálně i vnitřně odmítnout, jenže tak snadno identitu smazat nelze – stejně jako ji nelze nabýt razítkem v pase, jak si to tabula rasa určil „právní stát“. Nuže, máte v rodině „dědu partyzána“ nebo „dědu kolaboranta“? Přečtěte si, jak k té nálepce mohl také přijít… Viz kapitola Pan „D“ a jeho lidi. Continue Reading
Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.
Autor: Karel Veliký
O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]
I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.
Ti, kdo do jisté míry trpěli pod imperiální nadvládou, by se v případě prohození rolí nepochybně zachovali podobně.
Autor: Derek Turner
Imperiální choutky jsou staré jako lidstvo samo. Jakmile si totiž kmen uvědomí sám sebe, automaticky s tím zdá se přichází nutkání zveličit sám sebe. Napříč světem, v každé době a často i na těch zdánlivě nejméně pravděpodobných místech povstávali vizionáři a tyrani dychtící posílit moc a vliv svého lidu nad jeho nejbližšími sousedy.
Na hornatém Balkáně to byl Alexandr Makedonský, jehož sličné rysy učinily nesmrtelnými fresky z Pompejí, který zatoužil přivést celý známý svět pod sluneční řecký prapor – a vzpomínka na něj dodnes dodává inspiraci mýtům i národním povstáním.
Z apeninských svahů plných vlků povstal do té doby neznámý kmen, povzbuzen obdivem k Řekům a poháněn snem o rasové nadvládě a republikánských ctnostech; snem, jenž rozprostřel své standarty s orly od skotských vysočin až k okraji Sahary, od Španělska po Rumunsko; snem, který formoval moderní Evropu a byl znovu a znovu uskutečňován všude, kam vkročila evropská noha.
Esej, který si máte možnost přečíst (jedná se o první překlad do českého jazyka), byl poprvé uveřejněn v americkém periodiku The National Socialist World v roce 1980 (č. 2, str. 18 – 19) pod lehce upraveným titulkem Hitlerism and the Hindu World. Dnes je pod původním autorčiným názvem Hitlerism and Hindudom dostupný na serveru Racial Nationalist Library, naše verze ovšem vychází z německého překladu (Hitlerismus und Hindutum) v časopise Junges Forum z roku 2005 (č. 5, 17 – 23), který vyšel ke stému výročí autorčina narození. Existují rovněž překlady do francouzštiny a maďarštiny.
Rozhovor s Alainem de Benoist pro bretaňské stránky Breizh-info.com
Jaké poučení vyvozujete z prvního kola prezidentských voleb? Čím se liší od dřívějších volebních klání?
Alain de Benoist: Nejdůležitější novinkou těchto voleb, která jim dodává historický význam, není fenomén Macron ani postup Marine Le Penové do druhého kola, ale naprosté selhání obou hlavních vládních stran, socialistů i republikánů. Sám jsem na to upozorňoval už v únoru, kdy tomu nikdo jako by ještě nevěnoval pozornost: poprvé od zavedení všelidové volby hlavy státu se druhého kola neúčastní kandidát ani jedné ze dvou stran, které Francii střídavě vládnou už přes půl století.
Za prvé, O’Meara si všímá, že americká identita je jiná než identita evropských zemí – považuje ji za mylnou, špatnou – a kritizuje ji. Chtěl by ji změnit.
Ale jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je nutné akceptovat. A identity různých zemí, národů jsou vzájemně nesouměřitelné; jiná je identita francouzská (či evropská), jiná je ruská, jiná arabská, nebo čínská – a nemá smysl říkat, která je lepší, nebo horší. Každá je jiná a měla by být zachována tam, nikoli změněna v universální amalgám.
Na základě jakých kritérií může identitář říci, že identita nějaké země je špatná? On ta kritéria nemá, neboť identita je pro něj axiom.
Muslimové v Birminghamu při modlitbě prvního Ídu (Íd al-fitr, konec ramadánu, 6. července 2016. Video zde)
Demograficky Británie dostává stále islámštější podobu, hlavně ve městech jako Birmingham, Bradford, Derby, Dewsbury, Leeds, Leicester, Liverpool, Luton, Manchester, Sheffield, Waltham Forest a Tower Hamlets.
Při pohledu na stávající vývoj se křesťanství v Anglii brzy stane relikvií minulosti, zatímco islám je naopak náboženstvím budoucnosti.
Největší britská města jsou obývána početným muslimským obyvatelstvem a už dnes je pravděpodobnost, že se dítě narodí v muslimské rodině vyšší, než že to bude v křesťanské rodině. V roce 2015 statistici přinesli informaci, že nejběžnějším jménem pro novorozence v Anglii se stal Mohammed /také Mohamed, pozn. DP/ (pokud se započtou i jiné podoby tohoto jména jako Muhammad a Mohammad).
V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.
Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).
Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?
Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.
Jeden z hlavních autorů Národního manifestu, ukrajinský „nacionalista“ Oleg Ťahnybok a Victoria „Fuck the EU!“ Nuland.
Autoři: Manuel Ochsenreiter, Dr. Nina Kouprianová
Zástupci nejvýznamnějších ukrajinských „nacionalistických“ skupin podepsali takzvaný Národní manifest 1] – spolehlivý plán na likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, jíž se po Majdanu jen tak tak a s vynaložením všech sil daří držet hlavu nad hladinou.
Oleg Ťahnybok ze strany Svoboda si toto gesto nemůže dost vynachválit. Národní manifest, který podepsal společně s Andrijem Bileckým (Národní korpus /politické křídlo praporu Azov, pozn. DP/), Andrejem Tarasenkem (Pravý sektor), Stěpanem Bracjunem (Kongres ukrajinských nacionalistů), Bogdanem Červakem (Organizace ukrajinských nacionalistů) a Sergejem Mazurem (organizace C14 /známá pod názvem Sič/Січ), podle něj představuje „osudový okamžik.“
Manifest sám je směsicí 20 bodů shrnujících společné cíle ukrajinských „nacionalistů.“ Ve skutečnosti jde však o program směřující k naprosté likvidaci zbytků ukrajinské státnosti, kde se volně mísí nesmysly, megalomanie a bezbřehá nevědomost ohledně politických i hospodářských skutečností.
V dnešní Americe se lidé, kteří jasně vnímají zásadní problémy země, pohybují v takřka naprostém vynuceném intelektuálním vakuu – Spojené státy totiž odmítají byť jen vidět své nejnebezpečnější nepřátele: rasovou a kulturní uzurpaci, rostoucí nenávist k našim evropským kořenům a fatální ztrátu odvahy, díky níž k tomu všemu vůbec mohlo dojít.
Pokud se už veřejnost něčím takovým vůbec zabývá, zpravidla jen proto, aby to vynášela do nebes jako doklad nové a lepší Ameriky. Proto není pro lidi, podle nichž je cesta k nové Americe cestou do zapomnění, obtížné propadnout dojmu, že jsou naprosto osamocení a že celá jejich země čelí jedinečné hrozbě, jejíž rozsah si dosud nikdo nedokázal ani představit.
To ovšem pochopitelně není pravda. Kniha Against Democracy and Equality (Proti demokracii a rovnosti) Tomislava Suniće nejen že mapuje barvitou a slavnou historii „revolučního konzervatismu,“ ale také čtenářům představuje současný proud evropského myšlení, který se pokouší nalézat odpovědi na otázky, jež si v Americe dosud ani netroufáme pokládat. Jak v předmluvě k tomuto útlému svazku píše profesor Paul Gottfried, doktor Sunić předkládá čtenářům prvního anglického průvodce evropskou Novou pravicí knižního rozsahu.
Portréty tří předních členů Inkousťat: Tolkien (vlevo), Lewis (uprostřed) a Williams (vpravo). Autor kresby: Patrick H. Wynne.
Autor: Bradley J. Birzer
V roce 1958 řekl J.R.R. Tolkien holandskému publiku na oslavě pořádané na jeho počest:
Dívám se na Východ, na Západ, na Sever a na Jih, a nikde nevidím Saurona. Vidím však početné zástupy Sarumanových následovníků. My, hobiti, proti nim nemáme žádnou kouzelnou zbraň. Přesto, mí milí hobitci, mám pro vás tento přípitek: Na hobity! Ať přetrvají všechny Sarumany a dočkají se nového jara a znovu se probouzejících stromů. 1]
Tolkienovi se svět roku 1958 musel jevit jako polapený uprostřed nejhlubší a nejtemnější zimy. Anglický profesor z Wheaton CollegeClyde S. Kilby strávil s Tolkienem pracovní léto roku 1966, během něhož mu vypomáhal uspořádat rukopis Silmarillionu. „Tolkien byl Zápaďan starého střihu, kterého aktuální směřování civilizace šokovalo,“ vybavoval si Kilby později své rozhovory s Tolkienem. „Dokonce i větší část z všeobecně oslavované rovnosti podle něj devalvují naše snahy ‚zmechanizovat a zformalizovat ji‘“ 2] Tolkien napsal, že svatými jsou v moderním světě ti, kdo „ani přes všechny své nedokonalosti nikdy nesklonili hlavy a nepoddali se světu či zlému duchu (moderně, nikoliv univerzálně, označovanému jako: mechanismus, „vědecký“ materialismus, socialismus obou momentálně válčících frakcí).“ 3]
Tento článek pojednává o trojici témat: židovských postojích ke svobodě slova, knize o tzv. „pověře o rituálních vraždách“ a tím, jakou mají tyto rituální vraždy, z nichž byly židovské skupiny obviňovány, souvislost s v judaismu přítomným odporem k Ježíši Kristu a křesťanství vůbec.
Jednotlivé linie spolu souvisejí. Nejprve se pustím do poslední jmenované.U tohoto videa, které jsem umístila na svůj blog, se mimo jiné objevily komentáře, že není dostatečně reprezentativní, jeho zveřejnění zavání zaujatostí a lidé v něm nejsou nic než partička hloupých alkoholiků. (Kromě toho se v Izraeli chovají ke křesťanům výborně, mají stejná práva jako Židé a všichni tam spolu šťastně žijí až do smrti).
Lidé, kteří tvrdí podobné věci, toho o židovském náboženství a dějinách mnoho neví (nebo to aspoň předstírají).
Nejprve bych vám rád poděkoval za možnost tady před vámi promluvit – je to pro mne skutečná čest. Jde však také o poctu spojenou s jistou úzkostí, jelikož mám na tomto setkání mluvit o hlavní hrozbě bělošské Americe, jíž není to, co by nám mělo vyjít při aplikaci tzv. ďáblovy teorie politiky, ale něco podstatně bližšího: totiž nikdo jiný než my sami. Uznáme-li totiž platnost tvrzení Josepha de Maistre, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, pak má skutečnost, že křesla v našich vládách obsadili ničemové a zrádci rasy, mnohem víc co dočinění s tím, kým jsme my, než kým jsou oni. Jestliže se musíme nejprve řádně podívat do zrcadla, abychom pochopili katastrofu – a tak se jí mohli pokusit postavit – hrozící naší samotné existenci, rád bych se zabýval několika výklady americké zkušenosti, které by nám mohly objasnit, proč naši krajané tváří tvář hrozícímu zániku působí tak lhostejně.
Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.
Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi… Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.
Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvacet… i víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
*** PAUL BURNLEY – DENÍK SKINHEADA 1980-1986
Deník skinheada je záznamem sociálních dějin dvacátého století, kdy se mladí lidé přidávali k různým subkulturám. Byli tu punkeři, rockabilly, rockeři, tedové, novoromantici, mods, scooter boys, heavymetalisté, hippies a gotická subkultura. Ve dvanácti letech se Paul Burnley vydal ve stopách svého staršího bratra a přidal se k londýnským skinheadům. Byla to cesta, která vedla k násilí, pití alkoholu „natajno“, policejním celám, rozpadu rodiny, radikální oi hudbě a krajně pravicovému fanatismu.
Napsané z pohledu tehdejší doby a s typickou bezohlednou drzostí — autor si nebere servítky. Nic není přikrášlené, žádné omluvy, jen strhující a místy děsivý popis života uprostřed chaosu těch opojných let.
***
Knihu lze objednat na stránkách knihkupectví Alembiq, knihkupectví Skleněná louka nebo v eshopu Náš směr.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
Nejnovější komentáře