Délský potápěč

Herbert Marcuse

Autor: Alex Kurtagić

Tzv. „Otec Nové levice“ zemřel na den přesně před 37 lety. Marcuse byl filozof, sociolog a politický teoretik spojený s Frankfurtskou školou – Ústavem pro sociální výzkum.

Marcuse se narodil roku 1898 v Berlíně židovským rodičům Carlu Marcusemu a Gertrud Kreslawské. V roce 1916 narukoval do armády, ale pracoval jen ve stájích. Záliba v mrvě mu zřejmě vydržela, a tak se po skončení Velké války přiklonil ke komunismu a stal se členem Rady vojáků, která se podílela na Spartakovském povstání komunistické strany Rosy Luxemburgové. Jeho nenávist k Německu tedy vyšla na povrch velice časně. Následně se vydal navázat na svou akademickou dráhu a po získání doktorátu na univerzitě ve Freiburgu roku 1922 jistou dobu pracoval v nakladatelském podniku, než se na univerzitu vrátil dále studovat pod zakladatelem fenomenologie Edmundem Husserlem. Jeho habilitaci vedl Martin Heidegger a Marcuse se zprvu pokoušel snoubit jeho ontologii s marxismem – přítrž tomu však učinila Heideggerova podpora nacionálního socialismu.

Continue Reading

Značka v jižní části hrabství Armagh (Severní Irsko) během ostřelovačské kampaně (P)IRA v roce 1993.

Autor: Julian Langness

Rok 2015 byl dosud v nemalé míře rokem rasového politického násilí. Konkrétně se hnutí za zachování bělochů (White Preservation movement) dostalo na titulní strany po masakru spáchaném Dylannem Roofem v Charlestonu.

V Evropě se podobnými tématy v norském kontextu zabývala faktografická kniha Åsne Seierstadové Jeden z nás (One Of Us) rekapitulující a analyzující vraždy Anderse Breivika, která vrátila události z Norska zpět do popředí zájmu veřejnosti.

V červenci na tomto webu vyšel vynikající článek Patricka Le Bruna (Analyzing the Effectiveness of Politically Motivated Mass Murder in the US, pozn. DP), který rozebíral nedávné násilné činy spojované (někdy neprávem) s myšlenkami, které sdílí i mnoho z nás. Le Brun zde mluví nejen o Roofovi a Breivikovi, ale i o několika dalších jedincích jednajících při spáchání svých zločinů v různé míře a kombinaci idiocie, nevědomosti a zkaženosti. Le Brun velmi umně dokládá, jak mizerně posloužily jejich činy „věci,“ za níž si tito muži přáli bojovat.

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Projev Slobodana Miloševiće na Gazimestanu 28. června 1989.

Projev Slobodana Miloševiće na Gazimestanu při příležitosti oslav 600. výročí Bitvy na Kosově poli, který přednesl dne 28. června 1989.

Působením souběhu okolností slavíme toto velkolepé 600. výročí bitvy na Kosově poli v roce, kdy Srbsko po mnoha letech a desetiletích konečně znovu nabylo své státní, národní a duchovní celistvosti. Proto je dnes odpověď na dávnou otázku – jak se postavíme Milošovi? – snadná (Miloš Obilić, legendární hrdina bitvy na Kosově poli, pozn. NTIS). Souhrou života a dějin se zdá, že Srbsko právě v tomto roce 1989 znovu získalo svou státnost a důstojnost a tímto způsobem oslavilo událost dávné historie se zásadním dějinným a symbolickým významem pro jeho budoucnost.

Osvoboditelský charakter Srbska

Dnes už jen těžko rozlišíme historickou pravdu o bitvě na Kosově poli od legendy – ale vlastně to přestalo být důležité. Jako všechny národy světa i ten náš v časech strachu, útlaku i naděje vzpomínal a zapomínal, hnusila se mu zrada a oslavoval hrdinství. Proto dnes není snadné říci, zda byla pro srbský národ bitva na Kosově poli porážkou či vítězstvím; zda po ní Srbové upadli do otroctví, nebo v tomto otroctví přežili. Odborníci i obyčejní lidé nepřestanou na tyto otázky hledat odpovědi. Po celých šest století však nikdo nepochyboval o tom, že jsme se tehdy na Kosově poli stali obětí nejednoty. Bitvu jsme ztratili nejen kvůli společenské a vojenské převaze Osmanské říše, ale také kvůli tragickým svárům vedení tehdejšího srbského státu. V onom dávném roce 1389 nebyla Osmanská říše jen silnější, ale také šťastnější než Srbské království.

Continue Reading

Jean-Paul Marat

Přesně před 223 lety zemřel Jean-Paul Marat. Nejvíce se proslavil jako krvelačný novinář a autor štvavých pamfletů během Francouzské revoluce. Pochopitelně patřil k jakobínům, tomu nejkrajnějšímu a nejutopičtěji rovnostářskému seskupení své doby.

Narodil se v knížectví Neuchâtel, z něhož se dnes stal frankofonním kanton téhož jména v západním Švýcarsku. Jeho rodiči byli francouzská hugenotka Louise Cabrolová a italský imigrant ze Sardinie Giovanni Mara, který v Ženevě konvertoval ke kalvinismu. ‚T‘ si ke svému později přidal až později, aby znělo „francouzštěji.“

Před Ženevou žil jeho otec ve vesnici Boudry, kde pracoval v manufaktuře. Louise a dokonce i malý Jean-Paul zde podle všeho vyvolávali takovou míru nepřátelství, že Giovanni se musel i s rodinou přestěhovat jinam. Následující dopis z roku 1768 adresovaný Jean-Paulově matce leccos naznačuje: Continue Reading

Kniha týdne Lidových novin! G. Faye – Proč bojujeme

Recenze na Knihu týdne Lidových novin (9. července 2016) Proč bojujeme z pera renomovaného českého historika umění a architektury Prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD.

Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení. Proto lze jen uvítat české vydání Proč bojujeme od Guillauma Faye.

Kniha původně vyšla už v roce 2000. Text je doplněn poznámkami, které čtenáři pomáhají pochopit ta místa, kde autor reaguje na myšlenky jiných osobností francouzské nové pravice, zejména Alaina de Benoista, nebo kde vychází z méně známých realit francouzského kontextu. Proto se zaměřím hlavně na témata, která mají obecný dosah, a pokusím se zamyslet nad tím, jak Fayeovy teze prověřil čas.

Nemožnost integrace

Faye na rozdíl od většiny komentátorů mluví o nemožnosti integrace cizinců do evropské kultury. Jde o jednu z otázek, na které asi nejde racionálně a definitivně odpovědět. Vždycky bude možné argumentovat empirickými příklady. Vždycky bude možné se přít o to, co vlastně znamenají slova jako „integrace“. Jistě by nebylo těžké najít v západoevropských městech upadající čtvrti, k jejichž oživení přispěli právě přistěhovalci z mimoevropských kultur. Na druhé straně nejenže slyšíme o dalších a dalších násilnostech, ale dovídáme se například, že migranti se sice mají integrovat, zároveň je ale nikdo nemůže nutit k tomu, aby ztratili svou identitu. V takové situaci je asi dobré šetřit s odsuzujícími nálepkami.

Continue Reading

Guillaume Faye: Wofür wir kämpfen. Manifest des europäischen Widerstandes (obálka německého vydání knihy v produkci Thule Seminar Dr. Pierra Krebse)

Autor: Vítězslav Jinoch

Po 15 letech jsme se letos v květnu konečně dočkali: kniha Proč bojujeme u nás byla oficiálně vydána. Po samizdatovém vydání a elektronické internetové verzi jsme se jí dočkali ve velmi pěkném a reprezentativním tištěném formátu. Myšlenky Guillaume Fayeho jsou tedy skrze tento knižní počin již dostupné nejen aktivistům identitárního hnutí, ale i širšímu okruhu čtenářů (což nezmění ani problémy s její obchodní distribucí).

Kniha je opatřena předmluvou Karla Velikého, jehož studijní a vydavatelská skupina Délský potápeč za knihou stojí. Karel Veliký a jeho studijní skupina jsou důležitou zákulisní silou, která českému prostředí zprostředkovává myšlenky mnoha zajímavých autorů a myšlenkových směrů. Za překlad a realizaci vydání knihy Proč bojujeme jim proto patří nesmírný dík. Druhou předmluvu obstaral Adam Berčík, jedna z předních postav českého identitárního hnutí Generace identity. Adam Berčík je člověkem, který myšlenky, jež mobilizují vědomí, převádí do aktivních činů. Je člověkem, který současné nepříznivé situaci evropského kontinentu čelí, tak říkajíce, „tváří v tvář“ na ulici. Poslední a strhující předmluva je z pera Dr. Pierra Krebse, jež je původní předmluvou německého vydání, z kterého český překlad vzešel.

Continue Reading

James Kemp, mluvčí Oranijského hnutí. (foto: Madelene Cronjé, M&G)

Autor: Johnny Masilela

Veterán Hnutí za černošské sebeuvědomění Malose Rampou a James Kemp z Oranie hledají, co by si mohli vzít z ideologie toho druhého.

Shluky chatrných chýší i úhledné cihlové domky v osadě Klipgat severozápadně od Pretorie se choulí ke zvlněným kopcům.

Do nosu štípe palčivý zápach z nedaleké čističky odpadních vod. Kopce jsou protkané kozími stezkami. Děti si o sebe třou bosé nohy, aby se trochu zahřály. V matném zimním slunci je sledují vychrtlí toulaví psi.

Scenérie ostře kontrastuje s nádherným údolím města Oranie v Upper Karoo víc než tisíc kilometrů odtud. Tam se obyvatelé, bez výjimky bělošští Afrikánci, starají o to, aby psi byli vyvenčení a děti si boty pečlivě zavazovaly.

Continue Reading

Jeden z darů true blue Židů americké kultuře. (Titulní stránka brakového sešitu z produkce Satan Press /1965/, vydavatelství vlastněného „králem pornografie“ Reubenem Sturmanem.)

Autor: Nathan Abrams

Příběh o působení Židů v bratříčkovi Hollywoodu nevalné pověsti – průmyslu s filmy pro dospělé – není zmiňován s velkými fanfárami. Možná bychom raději předstírali, že naši „XXX soukmenovci“ (triple exthnics) neexistují, ale historické i dnešní nadměrné zastoupení sekulárních Židů v americkém průmyslu s filmy pro dospělé nelze popřít. Židovská role v pornografii má ve Spojených státech dlouholetou tradici – Židé totiž pomohli přetvořit okrajovou subkulturu na jednu z nedílných součástí americké kultury. Jsou to „pravověrní Židé“ (true blue Jews).

Prodavači prasáren (Smut pedllers)

Židovské zapojení do pornografické branže lze rozdělil na dvě (občas se přerývající) skupiny: producenti a účinkující. Přestože Židé tvoří jen 2% americké populace, jejich role v pornografii byla a zůstává zásadní. Mezi obchodníky s erotickou literaturou v období 1890–1940 bylo mnoho nově příchozích Židů z německého prostředí. Podle autora knihy Bookleggers and Smuthounds: The Trade in Erotica, 1920-1940 (Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1999) Jaye A. Gertzmanna „převládali Židé v šíření gallantiany (fiktivní příběhy na erotická témata, sbírky sprostých vtipů a písniček), avantgardních sexuálně otevřených románů, erotického braku (sex pulps), sexuologie a skandálních materiálů.“

Nejznámějším producentem pornografie v poválečné Americe byl Reuben Sturman, „Walt Disney porna“. Podle amerického ministerstva spravedlnosti byl Sturman v 70. letech zodpovědný za většinu pornografických materiálů obíhajících po Americe.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Ohledně vraždy poslankyně Jo Coxové zjevně panuje politický konsenzus. Zasedání obou komor parlamentu byla odvolána, aby všichni zástupci lidu mohli náležitě projevit svou soustrast. Mimoto už všechny ostatní velké politické strany oznámily, že se v doplňovacích volbách nebudou ucházet o její uprázdněné křeslo.

Předseda labouristů Jeremy Corbyn zaujal státnický postoj, když prohlásil, že „Jo Coxovou nám vzal, zavraždil ji, ohavný čin nenávisti. Dnešek je útokem na demokracii. Zabila ji otevřená studnice nenávisti.“ Jak rychle se časy mění.

30. března 1979 vyjížděl Airey Neave z parlamentního parkoviště, když explodovala bomba nastražená v jeho automobilu. Výbuch mu amputoval pravou a takřka i levou nohu. Zemřel o hodinu později.
12. října 1984 vybuchla bomba v brightonském Grand Hotelu. Měla zabít celou konzervativní vládu; zemřel však „jen“ poslanec Anthony Berry, několik dalších bylo vážně zraněno.
30. července 1990 při couvání od jeho domu explodovala bomba umístěná pod autem poslance Iana Gowa, který zemřel o pouhých deset minut později.

Continue Reading

Autor: Desmond Hansen

Wiliam Orpen: T.E. Lawrence

Thomas Edward Lawrence se narodil 15. srpna 1888 v severním Walesu. Byl nemanželským synem Sira Thomase Chapmana, anglo-irského baroneta. Jeho matka byla Skotka. Už za svého života – skvělého, aktivního života, který ukončila „nehoda“ na motorce v pouhých 46 letech – se stal legendou coby Lawrence z Arábie. Na jeho pohřbu se sešla řada slavných lidí: státníci, spisovatelé, politici. Winston Churchill plakal a nazval jej „jedním z největších duchů naší doby“. Lawrence je pochován v prostém hrobě v dorsetském Moretonu, který se spolu s jeho chatou v blízkém Clouds Hill stal svatyní jeho obdivovatelů i všech ostatních stoupenců ideálů britského a arabského nacionalismu.

Když se o tragické smrti T.E. Lawrence dověděl šejk Hamoudí z Aleppa, zoufale zvolal: „Je to jako bych ztratil syna. Řekněte jim v Anglii, co říkám. O mužnosti a o muži skutečně svobodném ve svobodě; o bezpříkladném duchu; nenacházím na něm jediného kazu.“

Continue Reading

Mládež se musí oprostit od škodlivého vlivu kontrolované opozice a pseudolevicové ideologie – která z nich namísto revolucionářů pouze dělá užitečné idioty monopolistického kapitalismu.

Autor: Gearóid Ó Colmáin

Ve svém románu Cesta do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline  provokativně označil vojáky padlé v 1. světové válce za „idioty“. Spisovatel narážel na skutečnost, že vojáci položili život za věc, která rozhodně nebyla jejich vlastní – zbytečný masakr chudáků za zájmy boháčů. V jednom z mnoha pronikavých postřehů k lidskému údělu si Céline všímá, že v moderním světě se ulice stala místem snů. „Que fait-on dans la rue, le plus souvent ? On rêve. C’est un des lieux les plus méditatifs de notre époque, c’est notre sanctuaire moderne, la Rue“ (Co nejčastěji děláme na ulici? Sníme. Je to v naší době nejčastější místo meditace, moderní svatyně.)

Po nedávném oznámení francouzské vlády o reformě zákoníku práce se v ulicích francouzských měst objevilo nové „spontánní“ sociální hnutí bez vůdců – Nuit Debout (Noc na nohou/vzhůru). Jak už naznačuje sám název, aktivity hnutí probíhají v noci a jedním z hesel je „rêve général!“ – „generální sen,“ hříčka na „grève générale“ (generální stávka). Namísto generální stávky, která by srazila vládu na kolena, tedy volají aktivisté po snění v ulicích!

Continue Reading

Autor: Rachel Elboim-Drorová

Theodor Herzl

V naději, že tím přiměje sultána prodat Židům Palestinu, podporoval Theodor Herzl brutální protiarménskou politiku.

Sionistické hnutí se arménskou otázkou intenzivně zabývalo už od masového vraždění Arménů Turky v polovině poslední dekády 19. století – dokonce ještě před Prvním sionistickým kongresem. Herzl vycházel z představy následující výměny: Židé zaplatí obří dluh Osmanské říše výměnou za získání Palestiny, kde si následně se souhlasem mocností zřídí vlastní stát. Usilovně se pro tento plán snažil získat sultána Abdula Hamida II., ale bezvýsledně.

Herzlův diplomatický zástupce agent Philip Michael Nevlinski (také sultánův poradce) mu řekl: „Místo peněz nabídněte sultánovi politickou podporu v arménské otázce, a on váš návrh – přinejmenším částečně – rád přijme.“ Křesťanské evropské země vraždění arménských křesťanů muslimskými Turky silně kritizovaly a na různých místech vznikaly výbory na podporu Arménů. Evropa také nabídla útočiště vůdcům arménského povstání. Pro turecké banky se stalo velkým problémem získat půjčky od evropských bank.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Konečně se mi povedlo dostat se do města s kinem a zhlédnout třetí a závěrečnou část Nolanovy epické batmanovské trilogie Temný rytíř povstal.

Temný rytíř povstal se sice nevyrovná Temnému rytíři – což bylo ostatně sotva možné – ale i tak jde o skvělou filmařskou práci. Je to lepší film než Batman začíná a rozvíjí a dovádí postavy i témata obou předchozích filmů k velice uspokojivým a dokonce dojemným rozuzlením.

Christian Bale, Gary Oldman, Michael Caine, Morgan Freeman a Cillian Murphy se vracejí v rolích svých postav z přechozích dílů. Michael Caine si s lehkostí přivlastňuje každý záběr, v kterém se objeví. Nově se objevuje úchvatná koketa Anne Hathawayová jako Kočičí žena (Cat Woman), mohutný charismatický Tom Hardy v roli Batmanovy Nemesis Bane, Marion Cotillardová jako Miranda Tateová (Talia) a Joseph Gordon-Levitt (nejmíň židovsky vypadající Žid od Williama Shatnera) jako (Robin) John Blake.

Continue Reading

Fronte Nazionale

Autor: Karel Veliký

V polovině 80. let minulého století se také Itálie stala cílem přistěhovalců, přičemž téměř polovina z nich přicházela z Afriky a Asie. Z Balkánu pak hned na počátku 90. let dorazily první houfy cikánů s rumunskými doklady i bez nich. Pokud v roce 1987 uvádělo v průzkumu o přistěhovalecké otázce 49,7 % italských respondentů, že cizinců je v Itálii už „příliš mnoho“, v roce 1991 je to již 74,5 %! Poprvé se tu hovořilo o „imigrační krizi“, „přílivové vlně“ nebo „invazi“. V té době také vešel v platnost zákon 39/1990 známý pod názvem Legge Martelli (Martelliho zákon) podle vicepremiéra Claudia Martelliho. Nese podnázev „Urgentní úprava politického azylu, vstupu a pobytu občanů třetích zemí a regularizace občanů třetích zemí“. Itálie totiž do té doby uprchlíky ze zemí mimo Evropu vůbec nepřijímala a pro nakládání s nimi neexistovala jasná pravidla. Zato Martelliho zákon je pojímá, stejně jako imigraci vůbec, již jako stálý a samozřejmý jev. Vedle toho, že komplikuje možné vyhoštění, získalo jeho uplatněním legální statut rázem více než čtvrt milionu přistěhovalců, což se pro další masy nelegálních příchozích z „třetích zemí“ stalo jen pobídkou, aby se vydaly na cestu, neboť vyhlídka na jejich brzkou legalizaci se silně zvětšila. 1]

Za této situace se Franco Giorgio Freda, teprve před pár lety definitivně soudně zproštěný z podílu na atentátu v milánské zemědělské bance (Piazza Fontana, 1969), rozhodl jednat. O zimním slunovratu devadesátého roku zakládá společně s Aldem Gaibou, Enzem Campagnou, Antoniem Sistim a Ferdinandem Albertim politické sdružení Fronte Nazionale (Národní fronta). V lednu organizace vzniká oficiálně. Cíl: ochránit podobu italského národa a bílé rasy, znetvořenou již plutokracií, konzumismem a parlamentarismem, před beztvarou (tj. zrůdnou) libertářskou „komunou“ – multietnickou společností. Vedle necelé sedmdesátky řádných členů společenství má Národní fronta, jakožto hnutí, během prvního roku bezmála 3 tisíce čekatelů-kandidátů, militantů a sympatizantů, po celé Itálii, ústředí v Miláně (via Bergamo 12), pobočku ve Veroně a zastoupení v Římě, Turíně, Brescii, ve Ferraře a osmi dalších městech. Činnost je výhradně pedagogická a osvětová: spočívá jednak ve výkladu soudobých jevů a jejich příčin (souvislosti mezi globalizací a imigrací na prvním místě!) prostřednictvím přednášek a tiskovin (časopis Antibancor, brožury příslušníků společenství), jednak v kontrapropagandě pomocí letáků, plakátů a nálepek. 2]

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“

Autor: Bradley J. Birzer

Jakkoliv jde o skvěle napsanou knížku, těží 1984 ze šťastného načasování svého vydání na přelom samého konce 2. světové války a zrodu války studené. Přestože v roce 1943 ještě trval falešně srdečný vztah Západu se Sovětským svazem, několik let po kapitulaci Německa a Japonska došlo k vystřízlivění. V roce 1956 Russell Kirk popsal velice trefně sílu románu následovně:

„Shodou okolností měl George Orwell nesrovnatelně větší vliv při odvracení Angličanů od kolektivních utopií po své smrti, než si za svého života vůbec dokázal představit. Dopad 1984 na veřejné mínění dosti účinně popírá argument, podle něhož myšlenky pouze odrážejí vlivné společenské a hmotné faktory doby.“ [1]

Kirk viděl román jako obrat v myšlení, který učinil argumenty plánovačů přinejlepším podezřelými – a přinejhorším děsivými. V osobnější rovině si pak Kirk uvědomoval, že kdyby 1984 nevydláždil cestu, jeho vlastní veledílo The Conservative Mind by nikdy nedosáhlo takového úspěchu. Ať už se jejich politické představy lišily jakkoliv, připravil Orwell půdu k přijetí Kirkových idejí – nebo alespoň zájmu o ně.

Continue Reading

Archeofuturismus: myšlení a jednání, jež „má skrze původní iniciovat budoucí.“

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Faye se v roce 1973 stal osobností GRECE č. 2 (po Alainu de Benoistovi) a toto postavení si udržel až do roku 1986, kdy sdružení opustil. Následujících dvanáct let pracoval hlavně v různých médiích, avšak knihou o konceptu archeofuturismu (L’Archéofuturisme, Les Editions de l’Æncre 2011) se k metapolitice zase vrátil a věnuje se jí dodnes.

Archeofuturismus znamená, stručně řečeno, vnesení předmoderních, nerovnostářských a nehumanitářských principů (principium je latinský překlad řeckého termínu arché – původ, příčina, vedení, vláda, řízení; je to „pilíř“, který je počátkem cesty, ale také jejím cílem – koncem, stejně jako tím, co nás na cestě podpírá, buď „přímo“, nebo jako maják) do moderního světa, a to v zájmu přežití Evropanů a bílé rasy vůbec. Termín „futurismus“ je zde míněn jak v etymologickém smyslu (s poukazem na naši budoucnost), tak ve smyslu užším, „technovědném“, neboť takto nově prosvětlená skutečnost, např. objevy v biologických vědách, se již dávno nekryje s časově místními „pravdami“ liberté, egalité, fraternité.

Continue Reading

V Americe se modernismus zbavil svých socialistických podtónů a stal se symbolem kapitalistického pohodlného života.

Autor: Andrew Romano

Většina fanoušků designu zná velikány modernismu. Jednu věc si ale neuvědomují: bez výjimky se jednalo o Židy. Nová výstava se zabývá tím, jak jediná skupina imigrantů pomohla vytvořit americké hnutí.

Některá slavná jména zřejmě znají asi všichni příznivci modernistického designu. George Nelson – spisovatel, architekt a popularizátor průmyslového designu, který byl do velké míry zodpovědný za přeměnu Herman Miller, Inc. na dnešní kolos moderního nábytkářství. R. M. Schindler a Richard Neutra, z Rakouska příchozí průkopníci, kteří vytvořili z Los Angeles centrum modernistické architektury.

Anni Albersová, legendární designérka modernistického textilu. Saul Bass, nejslavnější tvůrce animovaných titulků filmů v historii Hollywoodu (Anatomie vraždy, Muž se zlatou paží). Paul Rand a Alvin Lustig, titáni amerického grafického designu kolem poloviny 20. století. Architekt Marcel Breuer. Keramici Gertrude a Otto Natzlerovi. Tvůrce komiksů Saul Steinberg. Fotograf architektury Julius Shulman. Průmyslový designer Henry Dreyfuss – muž, mezi jeho díla patří budík Big Ben, termostat Honeywell, telefon Princess a vysavač Hoover.

Ne každý příznivec modernismu si ale uvědomuje, že všichni tito designéři byli Židé.

Continue Reading