Délský potápěč

Fronte Nazionale

Autor: Karel Veliký

V polovině 80. let minulého století se také Itálie stala cílem přistěhovalců, přičemž téměř polovina z nich přicházela z Afriky a Asie. Z Balkánu pak hned na počátku 90. let dorazily první houfy cikánů s rumunskými doklady i bez nich. Pokud v roce 1987 uvádělo v průzkumu o přistěhovalecké otázce 49,7 % italských respondentů, že cizinců je v Itálii už „příliš mnoho“, v roce 1991 je to již 74,5 %! Poprvé se tu hovořilo o „imigrační krizi“, „přílivové vlně“ nebo „invazi“. V té době také vešel v platnost zákon 39/1990 známý pod názvem Legge Martelli (Martelliho zákon) podle vicepremiéra Claudia Martelliho. Nese podnázev „Urgentní úprava politického azylu, vstupu a pobytu občanů třetích zemí a regularizace občanů třetích zemí“. Itálie totiž do té doby uprchlíky ze zemí mimo Evropu vůbec nepřijímala a pro nakládání s nimi neexistovala jasná pravidla. Zato Martelliho zákon je pojímá, stejně jako imigraci vůbec, již jako stálý a samozřejmý jev. Vedle toho, že komplikuje možné vyhoštění, získalo jeho uplatněním legální statut rázem více než čtvrt milionu přistěhovalců, což se pro další masy nelegálních příchozích z „třetích zemí“ stalo jen pobídkou, aby se vydaly na cestu, neboť vyhlídka na jejich brzkou legalizaci se silně zvětšila. 1]

Za této situace se Franco Giorgio Freda, teprve před pár lety definitivně soudně zproštěný z podílu na atentátu v milánské zemědělské bance (Piazza Fontana, 1969), rozhodl jednat. O zimním slunovratu devadesátého roku zakládá společně s Aldem Gaibou, Enzem Campagnou, Antoniem Sistim a Ferdinandem Albertim politické sdružení Fronte Nazionale (Národní fronta). V lednu organizace vzniká oficiálně. Cíl: ochránit podobu italského národa a bílé rasy, znetvořenou již plutokracií, konzumismem a parlamentarismem, před beztvarou (tj. zrůdnou) libertářskou „komunou“ – multietnickou společností. Vedle necelé sedmdesátky řádných členů společenství má Národní fronta, jakožto hnutí, během prvního roku bezmála 3 tisíce čekatelů-kandidátů, militantů a sympatizantů, po celé Itálii, ústředí v Miláně (via Bergamo 12), pobočku ve Veroně a zastoupení v Římě, Turíně, Brescii, ve Ferraře a osmi dalších městech. Činnost je výhradně pedagogická a osvětová: spočívá jednak ve výkladu soudobých jevů a jejich příčin (souvislosti mezi globalizací a imigrací na prvním místě!) prostřednictvím přednášek a tiskovin (časopis Antibancor, brožury příslušníků společenství), jednak v kontrapropagandě pomocí letáků, plakátů a nálepek. 2]

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“

Autor: Bradley J. Birzer

Jakkoliv jde o skvěle napsanou knížku, těží 1984 ze šťastného načasování svého vydání na přelom samého konce 2. světové války a zrodu války studené. Přestože v roce 1943 ještě trval falešně srdečný vztah Západu se Sovětským svazem, několik let po kapitulaci Německa a Japonska došlo k vystřízlivění. V roce 1956 Russell Kirk popsal velice trefně sílu románu následovně:

„Shodou okolností měl George Orwell nesrovnatelně větší vliv při odvracení Angličanů od kolektivních utopií po své smrti, než si za svého života vůbec dokázal představit. Dopad 1984 na veřejné mínění dosti účinně popírá argument, podle něhož myšlenky pouze odrážejí vlivné společenské a hmotné faktory doby.“ [1]

Kirk viděl román jako obrat v myšlení, který učinil argumenty plánovačů přinejlepším podezřelými – a přinejhorším děsivými. V osobnější rovině si pak Kirk uvědomoval, že kdyby 1984 nevydláždil cestu, jeho vlastní veledílo The Conservative Mind by nikdy nedosáhlo takového úspěchu. Ať už se jejich politické představy lišily jakkoliv, připravil Orwell půdu k přijetí Kirkových idejí – nebo alespoň zájmu o ně.

Continue Reading

Archeofuturismus: myšlení a jednání, jež „má skrze původní iniciovat budoucí.“

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Faye se v roce 1973 stal osobností GRECE č. 2 (po Alainu de Benoistovi) a toto postavení si udržel až do roku 1986, kdy sdružení opustil. Následujících dvanáct let pracoval hlavně v různých médiích, avšak knihou o konceptu archeofuturismu (L’Archéofuturisme, Les Editions de l’Æncre 2011) se k metapolitice zase vrátil a věnuje se jí dodnes.

Archeofuturismus znamená, stručně řečeno, vnesení předmoderních, nerovnostářských a nehumanitářských principů (principium je latinský překlad řeckého termínu arché – původ, příčina, vedení, vláda, řízení; je to „pilíř“, který je počátkem cesty, ale také jejím cílem – koncem, stejně jako tím, co nás na cestě podpírá, buď „přímo“, nebo jako maják) do moderního světa, a to v zájmu přežití Evropanů a bílé rasy vůbec. Termín „futurismus“ je zde míněn jak v etymologickém smyslu (s poukazem na naši budoucnost), tak ve smyslu užším, „technovědném“, neboť takto nově prosvětlená skutečnost, např. objevy v biologických vědách, se již dávno nekryje s časově místními „pravdami“ liberté, egalité, fraternité.

Continue Reading

V Americe se modernismus zbavil svých socialistických podtónů a stal se symbolem kapitalistického pohodlného života.

Autor: Andrew Romano

Většina fanoušků designu zná velikány modernismu. Jednu věc si ale neuvědomují: bez výjimky se jednalo o Židy. Nová výstava se zabývá tím, jak jediná skupina imigrantů pomohla vytvořit americké hnutí.

Některá slavná jména zřejmě znají asi všichni příznivci modernistického designu. George Nelson – spisovatel, architekt a popularizátor průmyslového designu, který byl do velké míry zodpovědný za přeměnu Herman Miller, Inc. na dnešní kolos moderního nábytkářství. R. M. Schindler a Richard Neutra, z Rakouska příchozí průkopníci, kteří vytvořili z Los Angeles centrum modernistické architektury.

Anni Albersová, legendární designérka modernistického textilu. Saul Bass, nejslavnější tvůrce animovaných titulků filmů v historii Hollywoodu (Anatomie vraždy, Muž se zlatou paží). Paul Rand a Alvin Lustig, titáni amerického grafického designu kolem poloviny 20. století. Architekt Marcel Breuer. Keramici Gertrude a Otto Natzlerovi. Tvůrce komiksů Saul Steinberg. Fotograf architektury Julius Shulman. Průmyslový designer Henry Dreyfuss – muž, mezi jeho díla patří budík Big Ben, termostat Honeywell, telefon Princess a vysavač Hoover.

Ne každý příznivec modernismu si ale uvědomuje, že všichni tito designéři byli Židé.

Continue Reading

Vilfredo Pareto

Autor: Samuel T. Francis

Klasická teorie elit

S klasickou teorií elit v zásadě přišli společenští a političtí teoretici Vilfredo Pareto a Gaetano Mosca, kteří tvrdí, že všechny lidské společnosti – vyjma těch zcela primitivních – ovládají organizované menšiny („elity“ či „vládnoucí vrstvy“), a že většina v jakékoliv společnosti, i takzvaně demokratické, nikdy v rukou moc nedrží, a že tyto organizované menšiny se vyvíjejí ze sociopolitických skupin ovládajících tzv. „společenské síly.“  Tento termín je skutečně dosti vágní a může označovat v podstatě libovolnou ideu, techniku či instituci nadanou společenským významem – náboženství, ideologii, technologii, zbraňový systém, kontrolu nad přírodními zdroji atd. Jak vysvětluje editor Moscovy klasické knihy Vládnoucí třída Arthur Livingston:

„Společenskou silou“ je jakákoliv lidská činnost či předpoklad se sociálním významem – peníze, půda, válečné umění, náboženství, vzdělávání, manuální práce, věda – cokoliv. Koncept je odvozen z nutnosti definovat a zařadit vládnoucí vrstvy. Člověk  nebo skupina lidí vládne tehdy, když je schopna ovládat společenské síly nezbytné v daném momentě a v dané společnosti k nabytí a udržení moci. [1]

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Loď Tel Aviv, vlastněná loďařským magnátem Arnoldem Bernsteinem, jejímž kapitánem byl bývalý německý velitel ponorky.

Autor: Mark Weber

Zkraje roku 1935 vyplula z německého přístavu Bremerhaven do palestinské Haify osobní loď. Na zádi se skvělo její hebrejským písmem vyvedené jméno „Tel Aviv“ a na jejím stěžni vlál prapor se svastikou. A přestože plavidlo vlastnili sionisté, jeho kapitán byl členem nacistické strany. O mnoho let později vzpomínal jeden z pasažérů na tuto kombinaci symbolů jako na „metafyzickou absurditu.“ [1] Absurdita či ne, jedná se jen o jeden výjev z málo známé kapitoly dějin: rozsáhlé spolupráce sionismu s Hitlerovou Třetí říší.

Společné cíle

V dějinách se na „židovskou otázku,“ tj. náležitou pozici Židů v nežidovských společnostech, pokoušeli odpovědět různí lidé v mnoha zemích. V 30. letech 20. století se velmi sblížil pohled na řešení této komplikované otázky u židovských sionistů a německých nacionálních socialistů. Shodovali se na tom, že Židé a Němci náleží k svébytným a odlišným národnostem, i na tom, že Židé do Německa nepatří. O Židech žijících uvnitř hranic Říše tak nemluvili jako o „Němcích židovské víry,“ ale jako o příslušnících svébytného národního společenství. Sionismus (židovský nacionalismus) jako jednu ze svých zásad stanovoval povinnost sionistických Židů přesídlit do Palestiny, „židovské domoviny.“ Jen sotva se mohli považovat za upřímné sionisty a zároveň si nárokovat rovnoprávnost v Německu nebo kterékoliv jiné „cizí“ zemi.

Continue Reading

Ken Livingstone v podání časopisu The Economist

Autor: Francis Carr Begbie

Pokud se vám zdá, že Donald Trump to nemá proti otevřeně zaujatým mediím snadné, pak se podívejte na dění v Británii, kde labouristé už několik měsíců trpí za opovážlivost vymezit se proti židovské politické agendě.

V posledních dnech ale umělou pseudokrizi „labouristického antisemitismu“ konečně dostihl zákon nepředvídaných následků. Nikdo ovšem nemohl tušit, že se proti původcům obrátí natolik dokonale, ani že bude mít takový potenciál otevřít světu oči ohledně reality židovské moci v současné Británii.

Došlo k tomu v rozhovoru BBC s předákem levého křídla labouristů a někdejším starostou Londýna Kenem Livingstonem. Byl vyslýchán ohledně nepříliš bystré muslimské labouristické poslankyně, která přišla o svůj post kvůli dva roky starému přeposlání tweetu – přestože se veřejně čtyřikrát omluvila. Pod tlakem, aby vyjádřil politovaní, Livingstone nakonec nevydržel a vyslovil ona osudná slova:
Continue Reading

Jean Monnet – generál Charles de Gaulle jej pokládal za amerického agenta.

Autor: Ambrose Evans-Pritchard

Zastánci Brexitu měli být na drtivou americkou intervenci připraveni. Evropská unie je totiž od počátku americkým projektem.

Na konci 40. let minulého století byl motorem evropské integrace Washington, který ji za vlády prezidentů Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona i tajně financoval.

I přes občasné neshody se USA dlouhodobě o EU (spolu s NATO) opírají coby záštitu amerických regionálních zájmů. Nikdy nešlo o aplikaci zásady „rozděl a panuj.“

Euroskeptici to z nějakého důvodu odmítají vidět a představují si, že na druhé straně Atlantiku působí na podporu britského odchodu mocné síly, které následně přivítají coby své osvoboditele.

Protibruselská hnutí ve Francii – a do menší míry i v Itálii, Německu a na skandinávské levici – vycházejí z opačné premisy, tedy že EU je v zásadě nástrojem anglosaské moci a „capitalisme sauvage“ („divoký kapitalismus, pozn. DP“).

Continue Reading

Gabriele d´Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politické vize Gabriela d´Annunzia (dokončení)

V druhém románu Claudio Cantelmo – un nobile – při setkání se starým knížetem, přiznává, že od starých královských rodů, nelze pro Itálii očekávat už nic: „Ať je na trůně Bourbon nebo Savojský, Král je přece vždy nepřítomen; neboť nenazývá se Králem člověk, který podrobiv se vůli mnohých přijetím úřadu velmi vymezeného a úzkého, ponižuje se, vykonávaje jej s pílí a skromností veřejného písaře, který se obává, že bude bez slitování propuštěn.“ Je proto zcela marné doufat, že se v této tlící krvi znenadání ještě zvedne nějaké heroické vření. „A nejen království, všechny věci veliké a vznešené a krásné, všechny svrchované ideality, které byly jeden čas slávou Člověka, bojovníka a vládce, všecky se chystají zmizet v nezměrné hnilobě, která plyne a pozvedá se. Neřeknu vám, kam až dospívá podlost, protože bych musel užít slov, která by urazila váš sluch; a potom by bylo nutno očistit vzduch nějakým zrnkem kadidla“,

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Všechno hoří…

Ve své recenzi Nolanova Batman začíná (Batman Begins, 2005) jsem napsal, že film dosahuje dramatického konfliktu navýšením sázek až do krajnosti: zničení moderního světa (ztělesněného Gotham City) tradicionalistickou Ligou stínů vs. jeho zachování a „progresivní“ vylepšení, o něž usiluje Batman.

Také jsem dodal, že Batmanova proměna v Nietzscheho nadčlověka není dokonalá, jelikož dosud neodvrhl vládnoucí rovnostářsko-humanistickou etiku, která jeho nadlidské úsilí a počiny devalvuje a staví jej do služeb nižších lidí – obyvatel Gothamu.

Tento skrytý konflikt mezi aristokratickou a rovnostářskou etikou vychází jasně na povrch v Nolanově dechberoucím pokračování batmanovské trilogie Temný rytíř (2008), který se bez velkých pochyb stal nejlepším filmem o super-padouchovi vůbec. (Nejlepším filmem o superhrdinech pak jistě jsou Strážci/Watchmen, 2009/ Zacka Snydera.)

Varování: pokud jste film snad ještě neviděli, přestaňte číst. Continue Reading

Samuel T. Francis (1947 – 2005)

Autor: Samuel T. Francis

Na počátku 21. století už by mělo být zjevné, že vládnoucí vrstva ve Spojených státech i dalších západních zemích se ke zrychlujícímu rasovému a kulturnímu vykořenění (dispossession) historického amerického a evropského lidu staví buďto lhostejně – nebo jej dokonce vítá. Masová imigrace importuje doslova milióny barevných, neevropských vetřelců do USA, Kanady, Austrálie i Evropy – a přesto vlády nevyvíjejí žádné vážně míněné úsilí směřující k zastavení či omezení přílivu a kulturní elity buď odmítají vidět příčiny transformativní imigrace – nebo jim otevřeně tleskají. Skutečně – jak prohlásil ve své knize z roku 1995 Alien Nation Peter Brimelow, americká imigrační krize má politický původ v Zákonu o imigraci z roku 1965: nejde tedy o nějaký nevyhnutelný dějinný proces, tím méně pak o vyslyšení hlasu lidu, ale o následek rozhodnutí a činů politických předáků, kteří o ni buď stáli, nebo ji nebyli hned na počátku ochotni zastavit.

Totéž lze říci i o opatřeních jako pozitivní diskriminace – tu dlouhodobě prosazují významné univerzity, korporace i federální vláda. V případu Grutter v. Bollinger z roku 2003, v němž Nejvyšší soud USA uznal legalitu pozitivně diskriminačních opatření právnické fakulty University of Michigan, se 65 korporací nabídlo jako amicus curiae na podporu přijímacího řízení, které diskriminovalo bělošské uchazeče. [1] Velké korporace vyjádřily podporu i Zákonu o občanských právech z roku 1991, výrazně zostřujícího pozitivně diskriminační opatření federální vlády. Nejen korporace, ale také – a mnohem očividněji – nejvýznamnější političtí představitelé země a přední kulturní hlasy buď explicitně pozitivní diskriminaci podporují a vymezují se proti jejím případným odpůrcům; nebo ji ‚jen‘ odmítají odporovat či zpochybňovat.

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politicko-umělecké vize Gabriela d’Annunzia

D’Annunziovy romány dnešního čtenáře odrazují hlavně tím, kvůli čemu byly kdysi tak žádané – tzn. líčením milostných dobrodružství, většinou z prostředí „posledních výhonků staré aristokracie a patricijských rodů“. Do těchto příběhů plných erotismu, dobově odvážného, však básník „hudby slov“ od poloviny 90. let 19. století stále vyšší měrou vkládal své názory muže, který je v opozici proti vládnoucímu stavu věcí – tedy proti měšťácké Italiettě (Italietta – „malá Itálie“, ekvivalent „čecháčkovství“, pozn. DP) bohaté na parlamentní intriky, bankovní skandály, korupci a hustou síť protekcionářství, zkrátka na všechno to, co je spíše než průvodním jevem samou podstatou liberalismu. 1] Ilustrujme si to na dvou významných dílech tohoto příštího vojáka a „Vůdce svobodného státu Fiume“ 2] vzniklých ještě v rozkladném a rozkládajícím se fin de siècle: na „wagnerovském“ Ohni (Il Fuoco, 1895) a „nietzscheovských“ Pannách ze skal (Vergini delle roce, 1900).

V prvním Stelio Effrena – poeta giovane e geniale – ač milovník latinské kultury, je si jasně vědom epochálního významu Wagnerova regeneračního projektu („jeho reforma má jakousi analogii s reformou, o niž se pokoušel Luther“).

Continue Reading

Trvalý růst však není udržitelný – vychází z premisy, že k dispozici máme nekonečnou zásobu země, zvířat, dřeva i vody.

Autor: Raul Singh

Environmentalismus nedosáhnul svých vytyčených cílů, protože se odcizil svým kořenům, které se nacházejí v konzervatismu. Konzervatismus chrání a pečuje o přirozené – ať už jde o kulturu, odkaz předků nebo okolní přírodu. Liberalismus se proti přirozenosti vzepřel a nahradil ji lidským konceptem – „ideologií“ – zakořeněným v pojetí jednotlivce jako jednotky „rovné“ nebo lépe řečeno nezávislé na jakýchkoliv omezeních.

Taková slova lidé vnímají bezmála jaké svatokrádež, protože environmentální hnutí samo sebe vidí na dosah vítězství. V aktu politické smělosti se zelení/ekologové spřáhli s levicí, aby tak mohli oslovit všechny užvaněné užitečné idioty, kteří považují marxistickou politiku – a jedině marxistickou politiku – za zázračný lék na všechny neduhy světa. U kořene tohoto přesvědčení leží nízká sebedůvěra a neúspěch v životě, takže marxistické ideje využívají jako kognitivní disonanci k vysvětlení svých pocitů a ospravedlnění své touhy mít to, co ostatní vytvořili.

Continue Reading

J. R. T. Tolkien

Autor: Dwight Longenecker

Z hrůz jatek na řece Sommě vyšel neduživý badatel, který přetavil tragédii zákopů v překvapivý literární triumf století. I přes pohrdání akademiků zůstává Tolkienovo mistrovské dílo oslavováno jako nejoblíbenější knížka 20. století a on sám jako spisovatel století.

Ve své významné studii Tolkien and the Great War  (Tolkien a Velká válka) John Garth hledá kořeny Tolkienova díla v jeho zážitcích z 1. světové války. V recenzi Garthovy knihy pro časopis Religion and Literature Terrence Neal Brown vystopoval zrod Tolkienových literárních, náboženských a morálních vizí k rozhovorům skupiny jeho kamarádů ze školy, kteří si říkali „Čajový klub, Barrowianská společnost“ (T.C.B.S – pojmenovaný podle jejich shromaždiště v Barrow Stores, pozn. DP). Literární klub na Škole krále Edwarda v Birminghamu – nikoliv nepodobný „Inkousťatům“ (Inklings) – kde se u čaje debatovalo o literatuře, náboženství a životě, tvořili spolu s Tolkienem Christopher Wiseman, G. B. Smith a Rob Gilson. Continue Reading

Adriano Romualdi – Una cultura per l’Europa

Autor: Lavr

Od mých přátel z Délského potápěče se mi do rukou dostala další publikace z edice Metanoia – Romualdiho „analytická esej“ Kultura pro Evropu.

Adriano Romualdi a jeho životní příběh připomíná historicky známou existenciální totálnost ve smyslu jednolitosti myšlenkové koncepce, jejíž vývoj je časově omezený krátkým životem autora. V tom lze shledat určitý přínos v jednoznačnosti Romualdiho myšlenek bez vlivu světonázorových úprav či změn, které by mohl jeho delší život přinést. Do jisté míry jeho „máchovský osud“ předznamenává mladickou nekompromisnost a přesnost.

Leitmotivem jeho eseje je negativní kritika totality prostředků poznání okolního světa. Určité odduchovnění Evropy ve prospěch všeobecnosti matérie. Vědecké disciplíny, ale i běžný každodenní život vidí uzamčený v jednom diskurzu, který naše bytí redukuje na náhodu a mechanickou nebo materialistickou interpretaci. Správně analyzuje moderní vědecké disciplíny jen jako instrumenty konkrétního světonázoru, který chce Evropany falešně přesvědčit o imperativní nadřazenosti pozitivismu nad lidskými ideály. Tato parcializace „epistémé“ nutí člověka potlačovat přirozené způsoby, často vrozené, poznání a nelze se divit, že medicinalizace a patologizace nabývá v epoše mechanického scientismu absurdních rozměrů (poruchy osobnosti, sociální patologie a její rozšiřování na přirozeně nedeviantní skupiny obyvatel atd.).

Continue Reading

Horst Mahler

Autor: Max Rodenberg

Ke konci 60. let pracoval berlínský advokát Horst Mahler jako právník pro Mimoparlamentní opozici (Außerparlamentarische Opposition, APO), spoluzakládal Socialistický německý studentský svaz (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, SDS) a patřil k teroristické Frakci Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF). Minulý týden si podal přihlášku do neofašistické Národně demokratické strany Německa (NPD).

Mahlerův zájem o členství v NPD přišel po několikatýdenní kampani za zákaz strany. Na tiskové konferenci v Bruchsalu poblíž Karlsruhe minulou sobotu Mahler – který sám sebe popsal jako „oponenta státostrany“ – vyzval ty, kteří „mají na srdci zájem Německa,“ aby „posílili řady vlastenců otevřeným vstupem do NPD – bez ohledu na možné osobní následky.“ „Dnes se musíme všichni chovat jako ve válce a Německá říše si žádá naši účast na obraně německého národa a osobních obětí… Výhrady či osobní třenice by měly být odloženy stranou – jedná se zde o osud Německa a Německé říše.“

Continue Reading

Aldous Huxley

Autor: Bradley J. Birzer

I další z vynikajících autorů dystopických děl této rané éry, Aldous Huxley, vyšel z prostředí britské privilegované vrstvy. Z otcovy strany byl jeho pradědem T. H. Huxley, z matčiny strany pak byl prasynovcem Matthewa Arnolda – Aldous Huxley tedy pocházel z rodu plného výrazných myslitelů a velkých duchů. Své mistrovské dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle předestírá vcelku blahobytnou a aseptickou podobu dystopie. Coby plod meziválečného období totiž ještě jeho dílo nemuselo čelit realitě vyhlazovacích táborů holokaustu a ani o gulazích se v letech 1931-2 ještě příliš nevědělo. Právě tato zvěrstva utvářela syrové a temné vize Orwella a Atwoodové, zatímco Benson s Huxleym ještě směli doufat v klinicky čistou dystopii.

Podobně jako řada dalších anglických autorů dystopií se i Huxley pohyboval ve stejném prostředí a udržoval styky s mnoha intelektuály, umělci, spisovateli a učenci své doby. Nehledal odloučenost umělce, ale neúnavně debatoval s komunitou mužů a žen pera. Kritizoval klíčové postavy jako Christopher Dawson – a ony jeho. Nikoliv bezdůvodně se Orwell obával, že Huxley náleží ke stoupencům a žákům zesnulého básníka a literárního kritika-mučedníka T. E. Hulmeho. V prosinci 1943 je označil za „neoreakcionáře“ a dodal, že jejich vliv odpovídá jejich inteligenci, talentu a přesvědčivosti. S očividným podivem pak pokračoval popisem jejich inkorporace zdánlivě nesourodých prvků katolicismu, konzervatismu a anarchismu do jejich myšlení i díla. Mezi „hulmeovce“ zařadil T. S. Eliota, Grahama Greena, Evelyna Waugha a Aldouse Huxleyho¹. A Huxley se nepochybně řadí mezi významné anglické literáty 20. století.

Continue Reading