Délský potápěč

Když mluvím o anglo-sionistickém impériu, mám na mysli vládnoucí ideologii lidí z 1%, elity, tvořící „stát ve státě“. Luke Ford

Autor: Luke Ford

1) Anglo:

USA jsou impérium. S asi tisícovkou zámořských vojenských základen (záleží, jak je počítáte), nepopiratelně mesianistickou ideologií, vyšším vojenským rozpočtem než zbytek světa, více než 16 zpravodajskými agenturami a dolarem coby světovou měnou nelze pochybovat o tom, že se Amerika stala impériem planetárního rozsahu.

Odkud se toto americké impérium vzalo? Ani to není kdovíjak obtížná otázka – je následníkem impéria britského. Navíc se americká říše ve skutečnosti opírá o specifickou skupinu zemí: státy zapojené do systému ECHELON – Austrálii, Kanadu, Nový Zéland, Spojené království a pochopitelně USA. Co mají tyto země společného? Jde o následnické státy Britské říše, kde se mluví anglicky. Povšimněte si, že Francie, Německo nebo Japonsko do této elitní společnosti nepatří, i když jsou zřejmě pro Ameriku důležitější než takový Nový Zéland – a rozhodně mnohem vlivnější.

„Anglo“ část tedy nelze rozporovat. A přesto: i když je „Anglo“ etnicko/kulturně/jazyková kategorie, zatímco „sionista“ politicko/ideologická, jen velice zřídka slýchávám námitky, když mluvím o „Anglo(sféře)“ – na rozdíl od sionismu.

Continue Reading

Jako dokončení série o J. R. R. Tolkienovi, H. Bellocovi, G. K. Chestertonovi a jejich politickém a ekonomickém myšlení (jejíž „úvodní salvu” jsme otiskli v říjnu 2015 zde) přinášíme následující tři reakce v této výměně Josepha Pearce s J. W. Richardsem a Jonathanem Wittem. Redakce DP

J.R.R. Tolkien

Tolkien vs. Belloc o distributismu: odpověď Josephu Pearcovi

Jay Wesley Richards a Jonathan Witt

Joseph Pearce, jehož práce si vysoce ceníme, na stránkách The Imaginative Conservative uveřejnil kritickou reakci na naši novou knihu o politickém a ekonomickém smýšlení J. R. R. Tolkiena, vydanou nakladatelstvím Ignatius. Lépe řečeno šlo o kritickou reakci na krátkou odpověď jednoho z nás v průběhu rozhovoru o knize.

Pearce začíná: „V rámci velice zajímavého interview pro Catholic World Report z 30. října se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy zabývající se politickým myšlením J. R. R. Tolkiena, pokusil Tolkiena distancovat od politického přesvědčení G. K. Chestertona a Hilaire Belloca.”

Continue Reading

Satanská panika sloužila agentům britské rozvědky v Severním Irsku během konfliktu v 70. letech jako metoda psychologické války proti ozbrojeným skupinám. (Přehlídka UDA v Belfastu 1975)

Autor: Henry McDonald

Studie ukazuje, jak agenti ve snaze spojit útoky paravojenských skupin s paranormálními jevy vypouštěli do novin příběhy o černých mších

Agenti britské rozvědky v Severním Irsku během konfliktu (v Británii označováném jako Troubles – pozn. DP) v 70. letech využívali strachu z posednutí démony, černých mší a čarodějnictví jako prvek psychologické války proti ozbrojeným skupinám, prozrazuje studie.

Profesor Richard Jenkins z Sheffield University zpovídal příslušníky rozvědky včetně šéfa „černých operací (black ops)“ v Severním Irsku, kapitána Colina Wallace.

Wallace mu prozradil, že mezi lety 1972 a 1974 jeho lidé úmyslně podněcovali satanistickou paniku, a dokonce v opuštěných budovách některých belfastských čtvrtí s největší aktivitou rebelů nechávali černé svíce nebo obrácené krucifixy.

Následně styční důstojníci podstrčili novinám příběhy o černých mších a satanistických rituálech, které se měly odehrávat od republikánského Ardoyne na severu Belfastu až po loajalistické čtvrti na východě města.

Continue Reading

Zapomenutí hrdinové: Doreen Warinnerová a Trevor Chadwick.

Autor: Francis Carr Begbie

Návštěvníci pražského hlavního nádraží se často zastavují u skupiny bronzových soch na prvním nástupišti. Je to srdceryvný výjev – obrýlený muž držící plačící dítě, smutně vyhlížející děvčátko a otlučený kufr.

Tyto neobyčejné postavy tvoří pamětní sousoší Sira Nicholase Wintona připomínající příběh českých dětských transportů a především „britského Schindlera“, který přímo pod nosem německých okupantů v roce 1939 tajně odvezl z Československa do Londýna 669 židovských dětí.

Víc než kterýkoliv žijící Žid představuje Sir Nicholas Winton, který právě oslavil 105. narozeniny, nejslavnější živoucí spojení Británie s holocaustem. Co jeho příběh znovuobjevila BBC, hrnou se na Wintona pocty, královna jej pasovala na rytíře a nyní byl navržen na Nobelovu cenu za mír. Záplava jemu věnovaných knih, filmů a dokumentů jako by nebrala konce. (Článek byl napsán v listopadu 2014, Nicholas Winton zemřel 1. července 2015, pozn. DP).

Tento týden byl znovu vyznamenán při nádherné slavnosti na Pražském hradě, kde se vysloužilému bankéři na vozíku dostalo nejvyššího vyznamenání – Řádu Bílého lva – uděleného samotným českým prezidentem.

Continue Reading

Shulamith Firestoneová

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před čtyřmi lety našli mrtvou Shulamith Firestoneovou, klíčovou postavu rozmachu radikálního feminismu druhé vlny 60. a 70. let minulého století. Patřila mezi zakládající členky uskupení New York Radical Women, Redstockings a New York Radical Feminists. Přestože časem vyšla najevo její vážná duševní porucha, její knihu plnou zla The Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution (1970) berou někteří lidé dodnes vážně.

Shulamith Firestonová se narodila jako Shulamith Bath Shmuel Ben Ari Feuerstein ortodoxně židovským rodičům v kanadské Ottawě. Ještě když byla malá, však její rodiče po přesunu do USA rodinné příjmení poameričtili. Vyrůstala v Kansas City a St Louis, posléze studovala na Yavneh Rabbinical College of Telshe v ohijském Wickliffe, čelní instituci studia Tóry charedim proudů judaismu. Poté chodila na Washington University v St Louis,  odkud přešla na School of the Art Institute of Chicago. Zde po absolvování povinných ovestrů (semestr je patriarchální) získala titul BFA v malování. Přestože se do ženin (dějiny jsou taky patriarchální) Firestonová zapsala jako radikální feministka, sama se považovala v prvé řadě za umělkyni.

Během posledního ročníku umělecké školy o ní vznikl cinéma vérité dokument. Film z roku 1967 poklidně zapadal bez zájmu ve skladu prachem, dokud jej o mnoho let později neobjevila postmoderní feministická filmařka Elisabeth Subrinová, a nenatočila v roce 1997 snímek po snímku revizionistické přepracování originálu, kde jen vymazala mužského vypravěče (znovu, patriarchální) a nahradila jej vlastním hlasem. Film sice získal ceny, ale kromě porotců na festivalech, kde se promítal, jej podle všeho viděl málokdo a nikdo na webu IMDB se ho neobtěžoval ocenit ani jednou hvězdičkou z deseti. Vlažnou recenzi na něj pro upadající týdeník Chicago Reader, určený hip singles pod třicet, napsal zklamaný Jonathan Rosenbaum. Firestonová se proti filmu ohradila a Subrinová jej roku 2012 stáhla z oběhu.

Continue Reading

Daniel Friberg

Autor: Joakim Andersen

Ohlédnutí za knihou Daniela Friberga The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition (Londýn: Arktos, 2015).

Žijeme v zajímavé době, v níž se ustálené politické a ideologické konsensy, jež  společnosti vládly více než 50 let, otřásají v základech. Během tohoto období přechodu liberalismus levice nejen že není schopný řešit rostoucí množství problémů, ale začíná být zřejmé, že mnoho problémů sám vytváří. Skutečná opozice má tedy všechny důvody k optimismu.

I tak nás ale čekají obří problémy. Chcete-li, uvedu jednoduchý příklad: Jaká je naše alternativa k rozpadajícímu se systému? Kdo jsme? Abych citoval slavnou revoluční frázi dvacátého století: „Co je třeba udělat?“ Pokud si na tyto otázky uspokojivě neodpovíme, riskujeme promarnění naší stále viditelnější historické příležitosti.

Continue Reading

Lev Davidovič Trockij

Autor: Alex Kurtagić

Před 76 lety zemřel marxistický revolucionář a teoretik, sovětský komisař, první velitel Rudé armády a zakladatel Čtvrté internacionály Lev Davidovič Trockij. Jím vytvořená a vyznávaná verze marxismu, trockismus, hlásala podporu pro stranickou avantgardu dělnické třídy, proletářský internacionalismus, vyzývala k „permanentní revoluci“ a snažila se o vytvoření jednotné fronty revolucionářů a dělníků světa spojených proti kapitalismu a fašismu.

Narodil se 7. listopadu 1879 jako Lejba Davidovič Bronštejn coby jedno z osmi dětí. Jeho rodiče David Leontěvič Bronštejn (1847-1922) a Anna Bronštejnová (1850-1910) byli bohatí středostavovští židovští sedláci v Janivce, dnes na jižní Ukrajině.

David nebyl zbožný Žid a velice si přál, aby na rozdíl od něho nechybělo jeho synovi vzdělání. Proto poslal Lejbu do křesťanské školy. Devítiletý hoch odešel do Oděsy na německou reálku svatého Pavla. Město založené Kateřinou Velikou bylo v té době už více než 40 let svobodným přístavem a stalo se kypící směsicí různých národností a vyznání – což velmi pravděpodobně ovlivnilo Bronštejnovy postoje. Lejba byl jako student zdatný, pracovitý a spolehlivý. V Oděse žil u svého bratrance Mošeho Špencera a jeho ženy Fanni. Moše ho naučil zdvořilosti a městskému vystupování. David byl na svého syna hrdý a snažil se, aby nesešel z cesty: staršímu synovi Alexandrovi se studia zdaleka tak dobře nevedla, ale přesto se mu povedlo stát se doktorem. Lejba očividně měl inteligenci i ctižádost na to někam to dotáhnout.

Continue Reading

Daniel Friberg – The Real Right Returns

Autor: František Klášterský

V současnosti je téměř nemožné nepostřehnout společenské napětí, které se dá téměř krájet. Pojmy jako krize, změna, katastrofa, konec éry a dokonce apokalypsa již dávnou nejsou jen předmětem knižního ztvárnění, odtažitých studií, či charakteristickými obraty výstředních jedinců a spolků, nýbrž docela dobře součástí našeho každodenního slovníku. Ano, něco se děje. Domácí knižní scéna byla v posledních měsících obohacena několika zajímavými tituly, které se na probíhající krizi dívají bytostně zprava, ať již jde o reedici Buchananovy Smrti západu, Evolovy pesimisticky laděných Směrnic a konečně Manifest evropského odporu Guillauma Fayeho.

Jeden pozoruhodný počin nyní přichází ze Švédska. Kniha The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition si neklade za cíl obšírně analyzovat příčiny evropské krize, ani detailně rozebírat teoretické základy pravicového myšlení. Je ovšem velmi cenným a čtivě psaným manuálem skutečné „pravicové opozice“ určeným nikoli přednostně pro zástupy přesvědčených, jako spíše váhajícím a nedotčeným. Hned se nabízí úvaha doporučit tuto knihu jak té části veřejnosti, která má málo času na bádání v intelektuálních zákoutích, ale vnitřně tuší, kudy se vydat, tak zástupům různých zmatených „protiislámských“ aktivistů a „domobranců.“

Friberg je zajímavá postava identitárního hnutí. Úspěšný manažer (Daniel je výkonným ředitelem švédské společnosti Viking Mineral) je zároveň motorem vydavatelství Arktos, které vykonává obrovský kus práce prostřednictvím publikování důležitých politických, společenských, filozofických a historických děl s nesmírně širokým záběrem.

Continue Reading

Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Autorka: Manon Welles

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading

Povl Heinrich Riis-Knudsen

Autor: Povl H. Riis-Knudsen

Osvojování si pozic či metod zpravidla pokládaných za marxistické podle všeho u nacionálních socialistů vyvolává značné obavy z jakési „kontaminace“ marxismem. Prý bychom tím klesli v očích přátel i nepřátel, tvrdí. Špatné jméno máme nepochybně i tak – popravdě by sotva mohlo být horší. Ale jelikož se až tolik nesnažíme o získání tradičních konzervativců, co na tom záleží? Pokud od sebe neumí rozeznat komunismus a nacionální socialismus, není to náš problém, ale jejich! Jen tak ukazují nedostatečnou inteligenci, a proto jsou pro naši věc tak jako tak bezcenní.

Nesmíme dovolit našim protivníkům, aby nám diktovali, co nacionálně socialistický postoj je a co nikoliv – a rozhodně nesmíme přenechat všechny dobré programové pozice marxistům, jen abychom se zavděčili lidem, kteří se pro naše snažení opakovaně ukázali jako bezcenní. Takto jsme se chovali až příliš dlouho, a proto také zaznamenali marxisté takové zisky a podařilo se jim ovládnout klíčové části naší kultury i intelektuálního života, zatímco nacionální socialisté se nechali ovládat pocitem povinnosti říkat „ano“ NATO, evropskému společnému trhu, atomové bombě, kapitalismu, ničím neomezované „svobodě podnikání“ atd. Nastal nejvyšší čas to změnit! Nedělejme to, co se od nás čeká, ale to, čemu nás nacionální socialismus skutečně učí – ne však to, čemu by nás měl učit podle názorů ostatních.

Continue Reading

Unity Valkyrie Mitfordová

Autor: Greg Johnson

Před sto dvěma lety se narodila Unity Valkyrie Mitfordová. Patřila bezpochyby mezi nejznámější z Mitfordových děvčat, šesti dcer Davida Freeman-Mitforda, druhého barona z Redesdale a jeho ženy Sydney (za svobodna Bowlesové).

Diana Mitfordová se stala manželkou sira Oswalda Mosleyho, Unity Hitlerovou důvěrnou přítelkyní, Jessica komunistickou novinářkou (díky své politické orientaci přezdívaná „rudá ovce“ rodiny, pozn. DP), Nancy spisovatelkou románů a životopisů. Deborah, která je ve svých 93 letech dodnes naživu (článek vznikl v roce 2013, Deborah Cavendishová zemřela 24. 9. 2014 – pozn. překl.), vévodkyní z Devonshire. Nejméně proslulá ze sester Pamela sdílela politické postoje Diany a Unity, lidé ji však nejvíce znali jako chovatelku drůbeže (byla přezdívaná „Rural Mitford“, pozn. DP).

Sestry Mitfordovy byly nesmírně okouzlující, nadané, vytříbené, tvrdohlavé a brilantní. Jejich urozený původ spolu s jejich osobní podnikavostí je tak vrhnuly do srdce evropské politiky a kultury. Proto jsou jejich životopisy zároveň i velice poutavými kronikami 20. století.

Continue Reading

Reakce Guillaume Fayeho po přečtení recenze Jakuba Horňáčka.

Autor: Adam Berčík

Dne 9. července vyšla v příloze Lidových novin recenze na knihu Guillame Fayeho Proč bojujeme, sepsaná historikem umění a architektury profesorem PhDr. Pavlem Kalinou PhD. – reakce české nové levice na sebe nenechala dlouho čekat, a tak 18. 7. vychází na webu A2larm článek Chvilka estrádního fašismu na stránkách Lidových novin od Jakuba Horňáčka.

Hned úvodem Horňáček naznačuje, že kniha byla recenzována jen „pro nedostatek podnětů“ v okurkové sezóně. Proč ale reaguje na knihu, která byla recenzována „jen pro nedostatek podnětů v okurkové sezóně“ – to už nám opomněl objasnit. Tedy kniha. Podle Horňáčka jde o pamflet. Osobně si pod pojmem pamflet představuji trochu něco jiného než knihu o 277 stranách, kdy 52 stran je samotný manifest a dalších 180 výkladový slovník a která obsahuje mimo jiné rejstřík osob a pojmů a poznámkový aparát.

Horňáček obviňuje Kalinu, že zamlčuje fakta – sám však manipuluje. Stránky Délský potápěč označuje za „kulturní blog tuzemských sil“. Stránky studijní skupiny Délský potápěč původně vznikly v roce 2007 jako soukromý blog a dodnes se neidentifikovaly s žádnou, Horňáčkem blíže nespecifikovanou „tuzemskou silou“ (od té doby mimochodem všechny „tuzemské síly“ umřely na souchotě.) Navíc francouzské hnutí Generace identity v roce 2007 ještě neexistovalo, tudíž k němu nikdo „nevzhlížel.“ Myšlenky francouzského identitárního hnutí se objevily až v roce 2013 v souvislosti s dílem Markuse Willingera Generace identity. Ale nač se obtěžovat s dohledáním základních faktů, že ano?

Continue Reading

Angela, we want ze money!

Autorka: Virginia Haleová

Syrský profesor prohlásil, že arabští migranti chápou sexuální útoky na německé „děvky“ jako oprávněné a zemi následkem politiky otevřených hranic Angely Merkelové a EU čekají „rozsáhlé sociální konflikty.

Profesor Bassam Tibi se nechal slyšet, že hromadné sexuální útoky v Kolíně vzešly z „hodnotového systému“ migrantů a z rozhořčení nad tím, že se jim nedostalo života v luxusu, chtějí teď Němce „ponížit.“ V Německu žijící akademik dodal, že Arabové přišli do země s představami o „velkých bytech, blondýnách a sociálním státu.“

I když migrantům dle jeho slov nabízí život na účet daňových poplatníků mnohem vyšší úroveň, než jakou by mohli očekávat i jako zaměstnaní ve své vlasti, profesor varuje, že migranté pohostinnost stále považují za  „nedostatečnou.“

Continue Reading

Theodor Adorno

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před 47 lety zemřel Theodor Adorno, německý filozof, sociolog, kulturní kritik, muzikolog a významný představitel Frankfurtské školy. Proslavil se kritikou moderní společnosti, fašismu, antisemitismu a kulturního průmyslu, a i po 66 letech ho levicoví akademici na západních univerzitách stále berou vážně. Jeho dílo výrazně ovlivnilo rozvoj Nové levice.

Theodor Ludwig Wiesengrund — také Theodor Ludwig Adorno-Wiesengrund, Theodor Ludwig Adorno-Wellington a Theodor Wiesengrund Adorno — se narodil 11. září 1903 v rodině zpěvačky a obchodníka s vínem. Jeho matka byla Korsičanka katolického vyznání, jeho otec pak asimilovaný židovský konvertita k protestantismu. Theodor – prý zázračné dítě – už ve 12 letech rád hrál na klavír Beethovenova díla. Vynikal ve škole, kterou zakončil jako nejlepší v ročníku. Brzy však bohužel sešel na scestí a ještě než získal diplom, otrávili jeho mysl svými marxistickými teoriemi György Lukács a Ernst Bloch.

Adorno pociťoval reflexivní nenávist k německému nacionalismu a s hořkostí pozoroval ochotu německé inteligence – včetně lidí jako Max Weber, Max Scheler, Georg Simmel a Siegfried Kracauer – vyslovit podporu Velké válce. Toto rozčarování s ním sdíleli i židovští intelektuálové, pozdější Adornovi kolegové: Walter Benjamin, Max Horkheimer a Ernst Bloch.

Continue Reading

Yes They Can!

Autor: Harlan Blackwood

Pro objektivního pozorovatele jde o nepopíratelnou pravdu

V 70. letech se v americkém židovském společenství vyvinulo hnutí známé jako „židovský feminismus.“ Původně si kladlo za cíl postavit nad zrovnoprávnit židovské ženy s židovskými muži. Jednou z prvních otázek, kterou se tyto feministky zabývaly, byla moc optimalizovat hypergamii iniciovat rozvody.

Snad tyto židovské dámy záviděly svým gójským sestrám v USA postupující „osvobození.“ Snad Židovky z kulturních důvodů feministická ideologie přirozeně silněji přitahuje. Židovská spisovatelka Marjorie Ingallová popisuje náchylnost Židovek k feminismu pomocí slov židovské feministky Naomi Wolfové:

Naše politická historie sahá až k socialistickému a dělnickému hnutí, kde ženy plnily roli organizátorek a buřiček.

Nebo snad mnoho židovských žen skutečně trpělo v jistých oblastech života nespravedlivým útlakem a rozhodly se s tím něco udělat.

Continue Reading

Herbert Marcuse

Autor: Alex Kurtagić

Tzv. „Otec Nové levice“ zemřel na den přesně před 37 lety. Marcuse byl filozof, sociolog a politický teoretik spojený s Frankfurtskou školou – Ústavem pro sociální výzkum.

Marcuse se narodil roku 1898 v Berlíně židovským rodičům Carlu Marcusemu a Gertrud Kreslawské. V roce 1916 narukoval do armády, ale pracoval jen ve stájích. Záliba v mrvě mu zřejmě vydržela, a tak se po skončení Velké války přiklonil ke komunismu a stal se členem Rady vojáků, která se podílela na Spartakovském povstání komunistické strany Rosy Luxemburgové. Jeho nenávist k Německu tedy vyšla na povrch velice časně. Následně se vydal navázat na svou akademickou dráhu a po získání doktorátu na univerzitě ve Freiburgu roku 1922 jistou dobu pracoval v nakladatelském podniku, než se na univerzitu vrátil dále studovat pod zakladatelem fenomenologie Edmundem Husserlem. Jeho habilitaci vedl Martin Heidegger a Marcuse se zprvu pokoušel snoubit jeho ontologii s marxismem – přítrž tomu však učinila Heideggerova podpora nacionálního socialismu.

Continue Reading

Značka v jižní části hrabství Armagh (Severní Irsko) během ostřelovačské kampaně (P)IRA v roce 1993.

Autor: Julian Langness

Rok 2015 byl dosud v nemalé míře rokem rasového politického násilí. Konkrétně se hnutí za zachování bělochů (White Preservation movement) dostalo na titulní strany po masakru spáchaném Dylannem Roofem v Charlestonu.

V Evropě se podobnými tématy v norském kontextu zabývala faktografická kniha Åsne Seierstadové Jeden z nás (One Of Us) rekapitulující a analyzující vraždy Anderse Breivika, která vrátila události z Norska zpět do popředí zájmu veřejnosti.

V červenci na tomto webu vyšel vynikající článek Patricka Le Bruna (Analyzing the Effectiveness of Politically Motivated Mass Murder in the US, pozn. DP), který rozebíral nedávné násilné činy spojované (někdy neprávem) s myšlenkami, které sdílí i mnoho z nás. Le Brun zde mluví nejen o Roofovi a Breivikovi, ale i o několika dalších jedincích jednajících při spáchání svých zločinů v různé míře a kombinaci idiocie, nevědomosti a zkaženosti. Le Brun velmi umně dokládá, jak mizerně posloužily jejich činy „věci,“ za níž si tito muži přáli bojovat.

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Projev Slobodana Miloševiće na Gazimestanu 28. června 1989.

Projev Slobodana Miloševiće na Gazimestanu při příležitosti oslav 600. výročí Bitvy na Kosově poli, který přednesl dne 28. června 1989.

Působením souběhu okolností slavíme toto velkolepé 600. výročí bitvy na Kosově poli v roce, kdy Srbsko po mnoha letech a desetiletích konečně znovu nabylo své státní, národní a duchovní celistvosti. Proto je dnes odpověď na dávnou otázku – jak se postavíme Milošovi? – snadná (Miloš Obilić, legendární hrdina bitvy na Kosově poli, pozn. NTIS). Souhrou života a dějin se zdá, že Srbsko právě v tomto roce 1989 znovu získalo svou státnost a důstojnost a tímto způsobem oslavilo událost dávné historie se zásadním dějinným a symbolickým významem pro jeho budoucnost.

Osvoboditelský charakter Srbska

Dnes už jen těžko rozlišíme historickou pravdu o bitvě na Kosově poli od legendy – ale vlastně to přestalo být důležité. Jako všechny národy světa i ten náš v časech strachu, útlaku i naděje vzpomínal a zapomínal, hnusila se mu zrada a oslavoval hrdinství. Proto dnes není snadné říci, zda byla pro srbský národ bitva na Kosově poli porážkou či vítězstvím; zda po ní Srbové upadli do otroctví, nebo v tomto otroctví přežili. Odborníci i obyčejní lidé nepřestanou na tyto otázky hledat odpovědi. Po celých šest století však nikdo nepochyboval o tom, že jsme se tehdy na Kosově poli stali obětí nejednoty. Bitvu jsme ztratili nejen kvůli společenské a vojenské převaze Osmanské říše, ale také kvůli tragickým svárům vedení tehdejšího srbského státu. V onom dávném roce 1389 nebyla Osmanská říše jen silnější, ale také šťastnější než Srbské království.

Continue Reading

Jean-Paul Marat

Přesně před 223 lety zemřel Jean-Paul Marat. Nejvíce se proslavil jako krvelačný novinář a autor štvavých pamfletů během Francouzské revoluce. Pochopitelně patřil k jakobínům, tomu nejkrajnějšímu a nejutopičtěji rovnostářskému seskupení své doby.

Narodil se v knížectví Neuchâtel, z něhož se dnes stal frankofonním kanton téhož jména v západním Švýcarsku. Jeho rodiči byli francouzská hugenotka Louise Cabrolová a italský imigrant ze Sardinie Giovanni Mara, který v Ženevě konvertoval ke kalvinismu. ‚T‘ si ke svému později přidal až později, aby znělo „francouzštěji.“

Před Ženevou žil jeho otec ve vesnici Boudry, kde pracoval v manufaktuře. Louise a dokonce i malý Jean-Paul zde podle všeho vyvolávali takovou míru nepřátelství, že Giovanni se musel i s rodinou přestěhovat jinam. Následující dopis z roku 1768 adresovaný Jean-Paulově matce leccos naznačuje: Continue Reading