Délský potápěč

Britská shovívavost

Autor: George Monbiot

Proč tak málo lidí ví o zvěrstvech britského impéria?

Když čteme zprávy o soudu s tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem (připomeňme si časy, kdy se daly Britské listy i číst: „Svoboda projevu v Evropě: Musí to být buď všechno, nebo to není nic“, pozn. DP), zarazí nás dvě věci. Zaprvé pochopitelně anachronistická brutalita tureckých zákonů. Pamuk je stejně jako desítky dalších spisovatelů a novinářů stíhán za „hanobení turectví“, tedy proto, že si dovolil zmínit se o arménské genocidě za 1. světové války a vraždění Kurdů v nedávné době. Zadruhé pak nesmírná až komická stupidita celého soudu. Pokud nějaká akce dovede ony dávné masakry oživit a udělat z nich aktuální téma, je to soud předního spisovatele země kvůli zmínce o nich.

Během příprav ke vstupu do Unie turecká vláda brzy zjistí, že ostatní členské země EU přišly s mnohem účinnějšími způsoby zatajování. Bez právního donucení a bez rozhořčených davů před domy spisovatelů jsme si vyvinuli takřka nekonečnou schopnost zapomínat na námi páchaná zvěrstva.

Zvěrstva? Jaká zvěrstva? Když toto slovo použije turecký spisovatel, každý Turek okamžitě ví, o čem je řeč – jakkoli sveřepě to odmítá. Většina Britů se na vás však podívá s tupým nevědoucím výrazem. Dovolte mi tedy uvést dva příklady, oba zdokumentované stejně dobře jako arménská genocida.

Continue Reading

Karel Marx ¡Presente!

Autor: James B. Whisker

Karel Marx nebyl jen Žid, pocházel také z tradiční rabínské rodiny. Jeho otec upustil od praktikování judaismu, aby mohl v nově vzniklém pruském státě snáze fungovat a přilákat do své advokátní praxe víc klientů. Životopisci se shodují, že starodávné židovské tradice přežívaly v rodině Herschela Mordechaie (po změně jména Heinricha Marxe, pozn. DP) i dlouho poté, co přestal pravidelně chodit do synagogy. Karl Marx zřejmě neměl žádné formální svazky s judaismem, ale byla mu dobře známa teologie i tradice. Absenci náboženské praxe nelze zaměňovat s neznalostí – a skutečně, Marx zdá se během svého života studoval základy všech západních náboženství.

Coby „mladohegelovec“ – jak byli obecně známí hegeliáni na levici – se Marx setkal s často absurdními interpretacemi organizovaného náboženství. Mezi jeho první díla patří Svatá rodina, v podstatě plagiát knihy předního myslitele mladohegelovců Ludwiga Feuerbacha Podstata křesťanství. Právě v dětinsky vyznívající Svaté rodině zaznívá často citovaná Marxova fráze „Náboženství je opium lidstva.“ Sotva však šlo o původní Marxovu myšlenku, jako spíš o vcelku přesné shrnutí jedné ze zásadních Feuerbachových tezí, podle níž se člověk sám sobě odcizuje svou závislostí na Bohu. Soustředěním se na Boha a ujišťováním se, že Bůh napraví veškeré bezpráví a odmění všechno utrpení v dalším životě, si člověk neuvědomuje svou kapacitu napravit nespravedlnosti a předcházet zlu tohoto světa už v tomto světě a skrz své vlastní úsilí. Náboženství má narkotický účinek, jelikož nás nabádá, abychom nevnímali vlastní bídu. Veškeré lidské utrpení, strádaní, bědy a zoufalství patří k božskému záměru, v jehož rámci usilujeme o spásu –  a tak je musíme přijímat  a hýčkat, nikoliv je porážet, obcházet či jim zabraňovat.

Continue Reading

Franco G. Freda

Rozhovor s Franco G. Fredou pro deník Lettera43 z ledna letošního roku od Giovanny Faggionatové

Co si myslíte o vzestupu neonacistického hnutí Zlatý úsvit v Řecku?

Nevím, co dnes znamená „neonacistický“. Zlatý úsvit se každopádně pokouší vrátit do politické činnosti trochu hrdosti. Přirozeně, vzhledem k tomu, že kvůli legitimnosti své pozice míří k volbám, 1] riskuje, že ideální principy mohou zjednodušeními zhrubnout. Ale mně se zdá, že tam je nasazení, reaktivní síla – síla, která dnes skoro ve všech evropských stranách a hnutích chybí.

Co soudíte o nové etapě evropských neonacistických a neofašistických hnutí? Je některé blízké vašim pozicím?

„Neo“ ano, ale „nacistická“ a „fašistická“ ne. Nazvěme je prozatím mladá evropská hnutí… 2]

V politické krizi a v šíření antipolitiky vidí mnozí plodnou půdu pro nové podvratné akce: souhlasíte?

Nevěřím. Pro uskutečnění „podvratné akce“ je třeba víc než nějaké čurání benzinu. 3] Dnešní člověk je vyčerpaný živočich, nereflektující, navyklý už na pasivitu. Po desetiletích pomlouvání idealismu, irénistických frází a pseudovýchovných keců, neví, kdo je, neví, co chce, neumí chtít. S myslí ustavičně před sebou i před druhými. Samo zájmeno „já“ je už jen lež. I kdyby za pár let znovu přišla do módy, onanisticky zkomolená, delfská výzva „poznej sám sebe“.

Continue Reading

Britský koncentrační tábor během protikoloniálního povstání Mau Mau v Keni. „Práce a svoboda“

Autor: George Monbiot

Jedno se musí popíračům holocaustu nechat: přinejmenším vědí, co popírají. Aby mohli o něco své lži opřít, musejí vytvářet komplikované falešné konstrukce. K popírání britských koloniálních zvěrstev takové snahy není vůbec třeba. Většina lidí si zřejmě ani neuvědomuje, že je třeba něco popírat.

Příběh o neškodném imperialismu, jehož hlavním účelem nebylo zmocnit se území, pracovní síly a surovin, ale naučit domorodce angličtinu, způsobné stolování a podvojné účetnictví pravicový tisk pečlivě udržuje jako svůj mýtus. Mýtus, který však čerpá sílu z pozoruhodně silného sklonu našeho národa vylepšovat a přehlížet minulost.

Odhalení z minulého týdne, že britská vláda systematicky ničila dokumenty popisující špatné nakládání s koloniálními poddanými 1] a že Foreign Office (britské ministerstvo zahraničí, pozn. DP) následně lhalo o tajném archívu s méně závažnými odhaleními 2] – je podle jakýchkoliv měřítek významnou zprávou. Přesto však bylo většinou britského tisku buď zcela ignorováno, nebo mu bylo dopřáno důležitosti poznámky pod čarou. Na webu Telegraphu se mi nepodařilo najít jedinou zmínku o tajném archivu. Jedinou zmínku v The Daily Mail představuje – pokud dokážu říct – názorový sloupek historika Lawrence Jamese, který příležitosti využil k ujištění, že jakékoliv nedostatky koloniální správy byly dílem „hrstky páriů, neschopných úředníků či násilnických výjimek“, zatímco všichni ostatní byli „oddaní, věrní a disciplinovaní“. 3]

Continue Reading

Gaston-Armand Amaudruz

Muž, který nás přijímá je velkou postavou boje za obrodu evropské identity a za svobodný historický výzkum. Pořádáním přednášek, vydáváním knih (Ubu popravený v Norimberském procesu; My, rasisté; Bílí lidé, přežijí?), psaním tisíců článků, zejména do svého bájného časopisu Kontinentální kurýr, bulletin Nového evropského řádu je již asi šedesát let bez přestávky v boji, v první linii.

Čilý, bystrý duch, jiskrná a čtverácká očka, vítá nás ve svém malém bytě, kde lze vytušit jen malou připoutanost k „materiálním věcem“ (to nám potvrdili švýcarští aktivisté), jediné, co se počítá je boj. Příklad pro všechny…

Dnes je Vám 84 let. Ještě před několika týdny jste byl za mřížemi. Jaký byl důvod Vašeho uvěznění?

A. Amaudruz: Byl jsem odsouzen hlavně za to, že jsem napsal článek nazvaný „Nevěřím na plynové komory“ („Je ne crois pas aux chambres a gaz“). A tak, podle paragrafu 261b švýcarského trestního zákoníku a na základě velmi extenzivní judikatury bylo rozhodnuto, že ve Švýcarsku je povinné věřit v existenci plynových komor. Což způsobilo, že jsem byl odsouzen k jednomu roku vězení, který byl na odvolání snížen na tři měsíce a ty jsem si odpykal na začátku roku 2004.

Myslíte, že represe v Evropě ještě zesílí?

A. Amaudruz: To je těžké říci, ale je třeba to očekávat. Vždy je třeba počítat s nejhorším.

Continue Reading

Corneliu Zelea Codreanu

Autor: Theodore J. O’Keefe

Neuplynuly ani tři týdny, když Rumunské národní shromáždění zdůraznilo nutnost ustanovení nacionalistického a protižidovského bojového hnutí přijetím dodatku k rumunské ústavě, umožňujícím takřka všem Židům v zemi získat občanství. Když se novina donesla ke Codreanovi, propukl v pláč. Pronárodně smýšlející Rumuni byli v šoku.

Pro rozhořčení nad svévolnou akcí shromáždění měli velice dobré důvody. Rumunští Židé přestavovali viditelně cizorodý prvek v národním organismu. Od Rumunů se lišili jazykem, oděvem, zvyky, vírou, rasou i duchem – a neměli v plánu se většině přizpůsobovat. Naopak to byli Rumuni, kdo měl učinit ústupky jim.

Rumunští Židé se při podvracení země nespokojili jen s marxismem. Od počátku 19. století z větší části ovládali rumunský finanční sektor, obchod i průmysl. Jak to s typickou židovskou arogancí popisuje historik Abraham Leon Sachar. „Antisemitismus nepotřeboval v bigotním Rumunsku žádný vnější podnět… Židé tvořili jedinou existující střední třídu, v podstatě jedinou inteligentní třídu, a tak se obchod v zemi zpravidla octl v jejich rukou. Rumunské rolnictvo je vášnivě nenávidělo.“

Když Rumunsko získalo v roce 1879 nezávislost na Osmanské říši, rozhodli se rumunští státníci a intelektuálové upřít tamějším Židům občanství za každou cenu. Pod tlakem evropským mocností – vždy tak ochotných naslouchat svým židovským finančníkům – však byla vláda nucena uznat teoretický židovský nárok na občanství. Jelikož však bylo získání občanství podmíněno buď službou v rumunské armádě nebo osvědčením vysokého morálního profilu žadatele, jen hrstka Židů se stala občany.

Continue Reading

„Máme právo být těmi, kým jsme – a jedině my můžeme být těmi, kdo jsme.“ Jared Taylor

Autor: Greg Johnson

Poznámka: Jedná se o odpovědi na otázky akademika, sestavujícího knihu o identitárním hnutí.

1. Vnímáte Counter-Currents jako identitářské nakladatelství?

Ano i ne. Popisuji Counter-Currents Publishing jako naklatelství Nové pravice, identitářství má však k Nové pravici podobný vztah jako politika k metapolitice. Chápu identitářství jako v zásadě politické hnutí – jeho metapolitické základy však přinejmenším zčásti položila Nová pravice. Projekt Nové pravice (americké i evropské) vidím jako snahu o zformování posttotalitární pravice, vybavené k boji s poválečnou kulturní hegemonií levicových idejí. Konečným cílem je zakotvit biologické i kulturní přežití a rozkvět evropských národů a etnik jako nejvyšší politickou prioritu, protože právě tyto hodnoty homogenizující síly globalizace aktivně likvidují.

Jako rase nám hrozí vyhynutí kvůli kombinaci porodnosti pod mírou zachování populace, rasového míšení a zaplavování našich domovin barevnými imigranty a jejich potomky. Politicky se nemůžeme těmto trendům postavit kvůli ztrátě suverenity ve prospěch mezinárodních/globálních institucí a elit. Kulturně čelíme asimilaci globální konzumeristickou monokulturou, nepřátelskou evropské identitě a sebezachování.

Význam kultury však bledne v porovnání s naším biologickým vyhynutím. Artefakty vysoké evropské kultury budou v každém případě nadále oceňovány např. Asiaty a Židy – i po vyhynutí rasy, která je vytvořila. Kdybych si musel vybrat, obětoval bych celé dědictví evropské civilizace výměnou za zachování lidí, kteří ji stvořili, z nichž poté může vzejít nový zlatý věk.

Continue Reading

Přísaha bojovníků Hizballáhu

Autor: John Morgan

O 11. září toho bylo za uplynulé desetiletí z každé myslitelné perspektivy napsáno tolik, že není snadné nalézt úhel pohledu, který nebude působit banálně. Mohl bych se zabývat 11. zářím coby důsledkem americké zahraniční politiky, nebo jako symptomem islámské hrozby Západu, nebo z hlediska amerického vztahu s Izraelem, případně pak jeho dopady na domácí politiku a kulturu či jeho rolí při odškrtávání položek ze seznamu neokonzervativních imperialistů. Podobné úvahy jste však už nepochybně četli, a já k nim nemám co nového dodat. Proto se raději pokusím o osobní reflexi události.

Hned na úvod chci říct, že nevěřím žádné ze soupeřících teorií o 11. září jako „inside job“ („práce zevnitř“). I když nijak nepopírám, že útoky nabídly americkému vojensko-průmyslovému komplexu a jeho politickým spojencům nezměrné příležitosti, neviděl jsem žádný dostatečně přesvědčivý důkaz o aktivní účasti kterékoliv složky americké vlády nebo bezpečnostních struktur.

Navíc s přihlédnutím k neefektivitě a chaosu, panujícím v každém státním zřízení a touze očernit ostatní soupeřící frakce není možné, aby takto rozsáhlé spiknutí zůstalo utajené nadlouho či natrvalo. Po válce v Iráku netrvalo dlouho, než politici museli vyjít na světlo s pravdou o skutečném spiknutí za oponou, díky němuž vůbec válka začala. Pokud by bylo 11. září spiknutím, někdo by dřív či později předstoupil s důkazy.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

„Systém“ přichází o legitimitu

Autor: Keith Preston

(Opačný názor – viz článek Josepha S. Nye na Project Syndicate. Příspěvek, který přináší srovnatelné argumenty – viz Gideon Rachman ve Foreign Policy, pozn. aut.)

Až budoucí historici budou sepisovat dějiny někdejších Spojených států amerických, za klíčový bod obratu, kterým započal jejich úpadek, zřejmě označí události 11. září 2001.

Z 2. světové války vzešly USA jako jednoznačně nejmocnější národní stát světa, ohrožovaný pouze mocností nižšího řádu, Sovětským svazem. Americká hegemonie se postupně rozšířila napříč celým světem, jak se západní Evropa stala protektorátem USA a někdejší kolonie evropských koloniálních říši v Asii, Africe a Latinské Americe pak klientskými státy této supervelmoci.

Poválečná doba a druhá polovina 20. však byla také časem antikoloniálních povstání a odbojových hnutí a Spojené státy zabředly do jedné z těchto antikoloniálních válek v Indočíně a nakonec odtud odešly poražené. Následkem těchto událostí přišel americký militarismus o větší část své legitimity. Povinné odvody branců po Vietnamu definitivně zmizely a Amerika se zatím nikdy po tomto fiasku neodhodlala k vojenské operaci podobného rozsahu.

Continue Reading

Vyjděte ze svých rezervací!

Autor: John Morgan

Koncept „odporu bez vůdce“ pro pravici zpopularizoval v 80. a 90. letech ve svých spisech člen Klanu Louis Beam, poté co s ním měl přijít v 60. letech americký zpravodajský důstojník (Ulius L. Amoss – více zde, pozn. DP) jako s možnou strategií odporu proti hrozícímu komunistickému převratu ve Spojených státech.

Vlastně jde jen o adaptaci modelu buněk, v němž se povstalecká skupina dělí na jednotky o několika málo členech, kde o sobě jednotlivé buňky navzájem neví a kde zůstává jen jediný člen každé buňky v kontaktu s vyšším velením, které zprostředkovává povely ústředního velitelství. Tak může organizace pokračovat ve své činnosti i po zajetí a výsleších členů buněk nebo dokonce ústředí, jelikož nikdo nezná všechny zúčastněné.

V průběhu 20. století této techniky úspěšně či neúspěšně využila řada skupin, z těch významnějších zmiňme např. IRA, francouzský odboj, alžírskou FLN (vykresleno v legendárním filmu Bitva o Alžír /La Battaglia di Algeri/), Vietkong, Weather Underground nebo al-Káidu.

Odpor bez vůdce zachází ještě o krok dále a zcela se rozžehnává s konceptem organizace, na jejíž místo staví malé skupinky či jednotlivce, kteří mají z vlastní iniciativy a s využitím jim dostupných zdrojů napadat nepřítele. Jelikož je nespojuje nic kromě společné ideologie, nepřátelské bezpečnostní složky je nemohou sledovat ani předvídat jejich akce. V momentě, kdy počet a intenzita útoků dosáhne jistě úrovně, si hnutí získá přízeň mas a z podzemí se nějakým způsobem zjeví početné hnutí, které pozvedne boj na další úroveň.

Continue Reading

Královna Alence: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak jen to dovedeš.“ (Kredit: John Tenniel, ilustrace z knihy Lewise Carrolla, Through the Looking-Glass, 1871)

Autor: John Robb

Past Červené královny 1] označuje paradox z knihy Lewise Carolla Za zrcadlem a co tam Alenka našla.

Červená královna v knize vysvětluje, čím se její království liší od všech ostatních.

Říká: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak to jen dovedeš.“

V čem je tento paradox užitečný?

Jeho základem je velice zajímavá strategická past – past, která zničila organismy všech druhů a typů, od národních států, přes společnosti, odvětví, jednotlivce až po (pro naše účely) teroristické skupiny.

Zaujal jsem vás? Pokud ano, čtěte dál.

Continue Reading

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading

Bůh banksterské internacionály

Autor: Mark Hackard

Geopolitická analýza – umění interpretovat mocenské vztahy prizmatem neosobní geografie – může být jistě pro pozorovatele „Velké hry“ užitečným nástrojem, není však bez limitů. Jako příklad nám může posloužit znovu rozdmýchaná konfrontace mezi USA a Ruskem. Think tanky a političtí insideři s úspěchem šíří své teorie o tom, jak jsou Spojené státy a Rusko od temných dob Studené války až do našich časů odsouzeny do role účastníků hry s nulovým součtem o budoucnost Eurasie a světa. Deterministické teorie lze ovšem využít i k ospravedlnění kořistnické politiky a pseudovědecké formulky nezřídka jen umně zastírají manipulace parazitických elit. Profitování na lidském utrpení a smrti mnohých, drancovaní zdrojů a přetváření celých společností k vlastnímu obrazu našly ospravedlnění v tvrzeních o historické nevyhnutelnosti a nezbytnosti „pokroku“.

Přestože modernímu publiku lze snadno vnutit obrázek Ruska a Spojených států coby věčných rivalů ve stylu Říma a Kartága nebo Ivana Draga a Rockyho Balboy, neměli bychom zapomínat, že původně šlo o spojence. Od vyhlášení americké nezávislosti přispívalo rusko-americké přátelství k míru a bezpečnosti obou zemí více než jeden a půl století. Kateřina Veliká chytře podpořila nezávislost amerických kolonistů, kterým se podařilo osvobodit se z područí vykořisťovatelské oligarchie jednající skrze britskou Korunu.

Continue Reading

Rudolf Wierer – A. Rosenberga názory na stát a právo

Rudolf Wierer: Alfreda Rosenberga názory na stát a právo

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Bez státu to nejde!

Brněnský profesor Rudolf Wierer v novém čísle našich „fasciklů“ seznamuje české čtenáře s názory Alfreda Rosenberga na stát a právo, jak jsou formulovány v Der Mythus des 20. Jahrhunderts.

Stát je samozřejmě víc než „tržní mechanismy“. A už vůbec by neměl být snižován do úlohy ospalého „ponocného“, který na ně má – s přimhouřenýma očima – dohlížet.

Ústava (Politeia) zase v původním významu pojmu neznamená nějakou „sbírku zákonů“, ale zřízení. A toto zřízení (= stát) postrádá smysl, jestliže soustava hodnot, jichž je výrazem, neumožňuje lidským skupinám (národům, kmenům), které zahrnuje a reprezentuje, přetrvat („kontinuita identity“).

Takovým nesmyslným zřízením je nynější „demokratický“ a „právní stát“.

Continue Reading

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

Výběr ze slavného díla T. E. Lawrence v Čítárně Délského potápěče

Z knihy slavného britského vojáka, politika a dobrodruha, který za první světové války získal pro Anglii Araby a s jejich pomocí pak porazil Turky podporované Němci. Přesto, nebo spíš právě proto, se spis těšil zájmu ve vysokých nacistických kruzích.

Kiplingova báseň „Břímě bělochů“, Degrellova líčení z „tažení v Rusku“ nebo Jüngerův Boj jako vnitřní zážitek, to jsou asi nejbližší vztažné body, s nimiž toto zásadní dílko světové belicistiky souvisí.

Autor, ještě naprosto vzdálen dnešním pošetilostem politické korektnosti a etnomasochismu, je služebníkem britské koruny (anebo „britského imperialismu“, chcete-li): Zápaďanem, který se pro partyzánskou válku spojuje s beduíny, aby je „ve státním zájmu“ manipuloval a využíval.

Continue Reading

Islamizace je jen špička ledovce

Autor: Greg Johnson

Mnoho bílých Američanů, kteří se obávají etnického zaplavení barevnými imigranty, se to neodváží ze strachu z nálepky „rasismu“ vyslovit. Proto se raději vymezují proti ilegální imigraci.

Vyřešení problému ilegální imigrace ale skutečný problém nenapraví – vláda totiž může ilegální imigranty snadno „zlegalizovat“ – a dokonce, i kdyby došlo k zastavení veškeré imigrace, běloši by stále čelili demografickému nahrazení rychleji se množícími barevnými, kteří už v zemi žijí.

Poučení tedy zní: Nemůžete vyřešit problém, který správně nepojmenujete.

Pokud však otázka ilegální imigrace poslouží k přivedení pozornosti bílých Američanů k naší demografické krizi, měli bychom tuto skutečnost uvítat a následně se pokusit jim vysvětlit plný rozsah problému a nastínit jeho řešení.

I mnoho Evropanů (v Evropě) znepokojuje perspektiva demografického nahrazení barevnými imigranty. Místo kroků proti přílivu barevných si ale stěžují na islamizaci. I tito lidé však padají do pasti:

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading