Proč konzervativci nemohou vyhrát

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0
William Pierce

William Pierce

Autor: William Pierce

Mnozí z mých nejlepších přátel se považují za konzervativce. Mám je upřímně rád a obdivuji je pro jejich ctnosti: mají správně zorientovaný morální kompas a zachovávají si osobní integritu i v éře rozkladu, mají nezávislého ducha a jsou připraveni stát i uprostřed stále nesamostatnější společnosti na vlastních nohou.

Proto doufám, že mi následující řádky prominou.

Tragická volba

Nemám sebemenších pochyb, že bych v případě vynucené volby mezi konzervatismem nebo levicí – ať starou či novou – volil konzervatismus.

Naštěstí však před takto omezenou volbou nestojíme – to by bylo skutečně tragické. Tragické ve velkolepém, spenglerovském slova smyslu. Stáli bychom před volbou onoho Spengerova hrdiny, římského vojáka v Pompejích, jehož kosti nalezli před jeho stanovištěm, kde ho pohřbila erupce Vesuvu, neboť nebyl ze svého postu nikým uvolněn a vystřídán. Volili bychom to, co je správné, čestné a v souladu s nejlepšími tradicemi naší rasy – a co nevyhnutelně selže.

Konzervativci totiž ze smrtelného zápasu, v němž se octli, nemohou v žádném případě vyjít vítězně. I když totiž jejich radikálně levicoví protivníci nedosáhnou svých cílů – a ani jich dosáhnout nemohou, neboť vychází z pomýleného chápání člověka a přírody – prokázali konzervativci naprostou neschopnost zabránit svým oponentům ve zničení svého vlastního světa.


Revoluční výhoda

Konzervativci nemohou vyhrát, protože stojí proti revolučnímu nepříteli – nepříteli s revolučními cíli, který k jejich dosažení vede revoluční způsob života.

Výhoda odjakživa ležela na straně připravené k útoku, nikoli u té výhradně se bránící – a tak tomu vždy také bude. Evoluční přirozenost konzervativce a revolucionáře velí, že první se vždy spíše ujme obranné a druhý ofenzivní úlohy.

Obléhaný vs. obléhatel

Dualita útok vs. obrana se na taktické úrovni neuplatňuje absolutně, na té strategické však ano.  Konzervativci se mohou odhodlat ke krátkému protiútoku – vyrazit z pevnosti a znepokojit revolučního obléhatele – ale nakonec jsou vždy obléhanými a revolucionáři obléhateli.

Snahou konzervativce je ochránit to, co má – nanejvýš tak ještě získat zpět nedávno ztracené. Cílem revolucionáře je od základů změnit status quo, nebo jej přímo zlikvidovat a na jeho místě stvořit něco nového.

Bezrasová nirvána

A tak konzervativec mluví o boji se zločinem v ulicích, nízkých daních, zastavení šíření drog a pornografie, omezování velikost státního aparátu. Levičák usiluje o utopii, zbavené válek, „útlaku“, „diskriminace“, „rasismu“, omezení svobody konání – bezrasovou a bezpracnou nirvány „lásky“, „rovnosti“ a hojnosti.

Země Nezemě

Cíle konzervativců působí vcelku rozumně – a dosažitelně. Oproti tomu se vize levice nachází v Zemi Nezemi, daleko za hranicí reality – a právě z toho těží. Jakmile dosáhne konzervativec dílčího úspěchu – tedy zvolení – začne se chovat, jako by vyhrál celou válku. Oddá se vidině blízkého dosažení svých cílů, jeho pozornost ochabne a začne si vychutnávat plody svého domnělého vítězství. Levičák není spokojen nikdy – ať už mu protistrana ustoupí jakkoliv – jeho cíle jsou totiž stejně vzdálené jako předtím.

Konzervativec pracuje nárazově. Se znepokojením reaguje na nejnovější levicovou spoušť, ale spokojí se s ústupem, přeskupením a zformováním nové obranné linie. Levice pak tlačí, zkouší všechny cestičky, postupuje a čas od času udělá krok zpět – ale jen když může vzápětí učinit tři vpřed.

Porážka polovinami

Pokud představitel levice vznese nové požadavky – například nucenou rasovou integraci škol nebo bydlení – konzervativec bude odporovat s odkazem na zachování „místního charakteru“ škol a „svobody sdružování“. Ve výsledku levice získá zpravidla asi polovinu svých cílů a konzervativec asi polovinu toho, co chtěl uchovat, ztratí.

Konzervativec však promptně přijme nový stav, jako by se tak věci měly odjakživa a bude připraven ho bránit novým útokům zleva se stejným odhodláním a (ne)úspěchem jako pozici původní.

Zlovolná ideologie

Tato neustále ustupující pozice je pro konzervativce skoro stejně velkou nevýhodou jako chronická neschopnost chopit se iniciativy. Revoluční levice má svou – jakkoliv zlou a nepřirozenou – ideologii, z níž čerpá jednotu a přetrvávající cíl, což jsou nezbytné předpoklady k vítězství.

K čemu oproti tomu mohou vzhlížet jako k bojovému krédu a neměnnému principu hodnému obětí konzervativci? Více než padesát let (dnes skoro 100 – pozn. překl.) ustupovali tak rychle, že jejich původní linie dávno zašly za jejich ideologický obzor.

„Rasisté“ jsou radikální

Vezměme si na pomoc příklad rasové otázky. Před více než půlstoletím představovali muži jako Madison Grant a Lothrop Stoddart mluvčí a zástupce konzervativní pozice v rasové otázce. Velmi výmluvně, i když pomocí obranné rétoriky, se zasazovali o zachování západní rasové integrity pomocí přísných opatření proti rasovému míšení, striktní imigrační politiky a aplikace eugenických opatření na problém přelidnění. Dnes by si žádný „zodpovědný“ konzervativec netroufl ani mít jejich knihy vystaveny ve své knihovně – podle současných konzervativních standardů jsou totiž oba pokládáni za „rasisty“, a tedy „radikály“, nikoli ctihodné a zodpovědné konzervativce.

Léčka svobodného podnikání

A co záchrana svobody podnikání ze spárů rozbujelé státní byrokracie?

V době, kdy cizí síly ovládly naše elity a následně i země, byl systém svobodného podnikání v zásadě nenarušen – a přesto tuto subverzi ani nezpomalil. Lidé, kteří získali kontrolu nad největšími novinovými listy, filmovým průmyslem či rádiovými a televizními stanicemi toho docílili i díky – nikoli navzdory – volnému podnikání.

Víc než jen ekonomika

Tento bod by neměl být chápan jako kategorický odsudek svobody podnikání, ani umenšování významu ekonomické problematiky obecně – nejeden národ byl koneckonců mizernou hospodářskou politikou zruinován. Je však na místě zdůraznit, že naše současné problému jsou mnohem hlubšího rázu, než aby k jejich řešení postačila „pouhá“ vládní či ekonomická reforma.

Americké mládeži nechybí rozum k tomu, aby si toto uvědomila. Proto jim nemějme za zlé, pokud nebudou zánik našich institucí nebo laissez-faire kapitalismu příliš oplakávat.

Levice netrpí nedostatkem pomatených mladých fanatiků, ochotných zapálit se nebo vyhodit do vzduchu policejní stanici ve jménu boje za „rovnost“ či „mír“; představa mladých mužů a žen, sestavujících ve svíčkami osvětleném sklepě bomby za účelem skoncování s progresivním zdaněním nebo daňových odpočtů je ale jednoduše absurdní.

Pokud chtějí konzervativci, aby se mladí houfovali pod jejich zástavou, musí přijít s něčím inspirativnějším.

Dvě zásadní selhání konzervatismu – absence ducha agresivního aktivismu a jasně definované ideologické základny – jdou ruku v ruce. Nelze mít jedno bez druhého.

Konečné cíle

Slovy brilantního antikomunistického vůdce: „Absence velké, tvořivé myšlenky vždy značí omezenou bojeschopnost. Pevné přesvědčení o právu užít jakéhokoliv prostředku je vždy doprovázeno fanatickou vírou v nezbytnost vítězství revolučního nového řádu na tomto světě.“

„Hnutí, které za takové konečné cíle a ideje nebojuje, nikdy nebude mít k dispozici největší zbraň“… a netřeba dodávat – ani neporazí protivníka, který takto motivován je.

Revolucionář proti revolucionáři

I když konzervatismus levicový progresivismus porazit nedokáže, nová revoluční síla – s ideologickým ukotvením v konzervativismu chybějícím, a postupující s ještě větší smělostí a odhodláním než síly levice – to dokázat může!

Právě takovou nyní vytváříme, plnou odhodlaných a disciplinovaných mladých mužů a žen.

Poznali a zavrhli jak svět intoxikovaného sexuálního libertinismu levice, tak pravicovou fetišizaci ekonomiky.

Nový řád

Bojují za nový řád, založený nikoliv na nejnovější módě a rozmaru, ale na fundamentálních hodnotách rasy a osobnosti – hodnotách, které kdysi umožnily západnímu muži ovládnout svět, a které mu toto panství stále mohou pomoci obnovit a nasměrovat ho ke hvězdám.

Je jim jasné, že čas, kdy konzervativní rétorika nebo hlasovací lístky mohly vést ke spáse, je dávno pryč. Chápou, že spása Západu může vzejít jedině z řad mladých lidí revolučního ducha a náhledu, kteří skoncovali s planými řečmi a místo toho jsou odhodlaní učinit vše pro záchranu vlastních národů.

Článek Williama Pierce Why Conservatives Can’t Win poprvé vyšel v časopise Attack! č. 4/1971. Překlad pochází z přetištěné verze na stránkách Counter-Currents Publishing.

Víte, že…

  • 22. září 1980 vpadla irácká armáda na území sousedního Íránu. Začal tak jeden z nejkrvavějších konfliktů 2. poloviny 20. století, který po osmi letech bojů skončil de facto patem. Rozhodnutí Saddáma Husajna napadnout je příčítáno obavám z nepokojů a povstání iráckých šíítů, povzbuzených revolucí a nastolením islamistického režimu v Teheránu.

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Video

Myšlenka dne

„Duch váš ztratil už i schopnost mužné slovo jen vyslechnout! Bylo možno po ‚Písních otroka‘ zaznamenat nejmenší zvolnění pohybu vašeho po šikmé ploše dolů do otrockého ducha? …

Otroci, slovům a důvodům nejsou už hlavy vaše přístupny, ale ranám osudu budou přece ještě! Jen těžký náraz utrpení může vás ještě vzpružit a zachránit. Ano, národe, ty můj milý, nezdárný kluku! Čeho potřebuješ je bití, čím větší, tím lepší, až krev bude z tebe stříkat! Je to tvé primum necessarium, to ti musí každý přítel tvůj z plna srdce přát!“ – Ladislav Klíma

Tweets

Archív