Délský potápěč

Triumfující modernita. Monte Cassino 1944

Autor: Seyyed Hossein Nasr

Žijeme mezi troskami ve světě kde, jak prohlásil Nietzsche, „Bůh je mrtev“. Ideály dneška jsou pohodlí, prospěch, povrchní vědomosti, pohrdání dědictvím předků a tradicemi, uspokojování těch nejnižších úrovní vkusu a inteligence, zbožnění ubohosti, hromadění materiálních statků a majetku, neúcta ke všemu, co je ze své podstaty vyšší a lepší – jinými slovy úplné převrácení skutečných hodnot a ideálů a pozvednutí vítězných vlajek tuposti a degenerace. V takové době je společenská dekadence tak rozšířená, že se jeví jako přirozená součást všech politických institucí. Krize, která dominuje každodennosti našich společností, je součástí tajné okultní války usilující o zničení všech duchovních a tradičních hodnot, s cílem proměnit člověka v pasivní nástroj temných sil.

Společným základem pro kapitalismus i socialismus je materialistické chápání života a bytí. Válka materialismu proti duchovnímu na sebe bere mnoho podob. Některé prosazují své cíle subtilněji, zatímco další tak činí bez skrupulí – avšak všechny, větší či menší měrou, přispěly k narůstajícímu utrpení lidstva. Mezi formy materialismu, které v naší době napáchaly největší škody patří: svobodné zednářství, liberalismus, nihilismus, kapitalismus, socialismus, marxismus, imperialismus, anarchismus, modernismus a New Age.

Je načase, abychom si položili otázku, co pro nás Ásatrú znamená a kam směřuje.

Autor: Collin Cleary

3. „My“ versus „Oni“

Tento můj poslední výrok se vrací zpět k myšlence (krátce zmíněné v úvodu eseje) konfliktu zájmů mezi jednotlivými lidskými skupinami. Přestože to pokládám za samozřejmost, stala se takováto pozice dnes nezřídka kontroverzní. Ústřední myšlenkou multikulturalismu je konec konců idea společnosti, kde vedle sebe bezkonfliktně koexistují rozličné odlišné skupiny – taková představa se ovšem zakládá na sotva uvěřitelně plytkém pojetí „kultury“.

Liberální „oslava rozmanitosti“ ve skutečnosti spočívá v oslavě kultury pouze v jejích vnějších a povrchních formách. Jinými slovy, pro západní liberály znamená „multikulturalismus“ jednoduše koexistenci takových prvků, jakými jsou různé styly tradičních úborů, hudby, tanců, jazyků či pokrmů. Skutečná podstata různých kultur ale spočívá v tom, jak nahlíží na přírodu, jak vnímají božské, jaký mají náhled na muže, ženy a jejich role, a jak vnímají důležitost své skupiny v širším schématu existence. Také rozhodně není vůbec jasné, zda příslušníci dramaticky odlišných kultur spolu dovedou mírumilovně koexistovat. 1]

V uskutečnitelnost tohoto „světa Star Treku“, bez konfliktů skupinových zájmů, věří hlavně bohatí bílí vysokoškoláci. Barevní nejen že v takový svět nevěří, ale ani o něj neusilují, protože mají mnohem vyvinutější smysl pro skupinovou identitu a prosazování svých skupinových zájmů. Bílí voliči Demokratické strany jsou obyčejně nadšení, když se do jejich čtvrti začnou stěhovat černoši. Pokud se situace obrátí, černoši projevují nadšení neporovnatelně méně (a fakt, že i oni jsou z drtivé většiny voliči stejné strany, zdá se nehraje pražádnou roli). Stejně tak Asiaté smutně nekroutí hlavou nad tím, jak málo v jejich Chinatownu žije Hispánců.

Continue Reading

Každému s byť jen povrchní znalostí ság je jasné, že Ásatrú je s moderním liberalismem neslučitelné.

Autor: Collin Cleary

Věnováno Georgi Hockingovi

1. Úvod

Otázka, zda existuje spojitost mezi Ásatrú a bílým nacionalismem je mezi vyznavači Ásatrú už mnoho let zdrojem kontroverze. Pro mě je však odpověď jasná. Ásatrú a bílý nacionalismus jsou dle mě spjaty natolik nerozlučně, že zastávat Ásatrú a zároveň odmítat bílý nacionalismus považuji za osudový rozpor (skutečně osudový, nikoli pouze vážný nedostatek v logickém slova smyslu).

Než se pustím dále, rád bych vymezil několik pojmů. Pro nezasvěcené: Ásatrú označuje náboženství lidí, věřících v předkřesťanské germánské bohy, předně v Ódhinna (proto se někdy mluví o odinismu). Termín Ásatrú užívám, protože jednoslovného termínu je zjevně třeba a tento se nezdá o nic horší než jiné.

Za „bílý nacionalismus“ označuji hnutí, které uznává bělochy – tedy lidi evropského původu – za svébytný národ či rasu, s vlastními národními zájmy, o jejichž ochranu a prosazování usiluje. Hlavním zájmem bělochů (a všech ostatních skupin) je jejich biologické přežití a zachování svébytné kultury. Bílí nacionalisté soudí, že běloši mají právě takové právo ochraňovat a prosazovat své zájmy jako kterákoliv jiná skupina.

Je však zjevné, že hnutí vzniklo jako reakce na ústřední poselství kulturního a politického establishmentu, který Evropany zrazuje před prosazováním vlastní skupinových zájmů. Jiné rasové a etnické tak pochopitelně činit mohou – když je ale Evropané chtějí následovat, jde o „rasismus“. Tento dvojitý standard je nedílnou součástí obecně protizápadního a protibělošského ducha prostupujícího americká i evropská média, akademické instituce i politiku. Bílý nacionalismus se stal nezbytným v důsledku skutečného ohrožení bílých zájmů.

Běloši měli na vzniku tohoto ohrožení samozřejmě nemalý podíl. Kromě pozoruhodně pasivní a trpělivé tolerance otevřeně nepřátelských osob i ideologií se Evropané také oddali vidině tzv. „dobrého života“, jehož obsahem má být nejen individualismus a hédonismus, ale také oproštění se od povinnosti přivést na svět novou generaci. Výsledkem toho bělošská míra porodnosti prudce upadla a tak Evropané vstoupili na cestu ke statusu menšiny a ztrátě kontroly nad vlastními domovinami jak v Americe, tak Evropě.

Continue Reading

Rudolf Hippius: Duchovní tvář Evropy

Rudolf Hippius: Duchovní tvář Evropy

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Nejdůležitějším požadavkem chvíle není odkrývání neshod v myšlení našich odpůrců, nýbrž vytyčení základní evropské pozice, a teprve potom, v důsledku toho, odražení jednotlivých šachových tahů našich protivníků.“ R. Hippius

Nový sešit Edice Fascikly přesně vymezuje evropskou identitu! Autor, ředitel Ústavu pro sociální psychologii a psychologii národů, vykresluje 3 základní rysy evropské fyziognomie a určuje jejich podstatu. Objasňuje, co je předpokladem pravého kulturního vývoje, osvětluje pojem hloubky a ukazuje, cože to „nezvedeným dětem“ Evropy, které ji po roce 1945 tak přerostly přes hlavu, vlastně chybí… Pro nás je to dnes čtení o to zajímavější, že autorovy předpovědi ze sklonku druhé světové války se namnoze naplnily. Text z neběžného hlediska přímo či nepřímo zodpovídá rovněž řadu historických i aktuálních otázek jako např.:

Co Freud vystihl?
Co nám teď nejvíc chybí?
Proč Říše prohrála válku?
V čem je amerikanizace horší než bolševizace?
Co může Evropa postavit proti náporu svých duchovních nepřátel?

Continue Reading

We Will Create a White Homeland in the Pacific Northwest

Autor: Greg Johnson

Pokaždé, když jeden z mých přátel rozšíří svou sbírku zbraní o další kousek, tak říká: „Doufám, když Bůh dá, že ji nebudu nikdy muset použít.“ Přesto nakupuje zbraně dál, protože se jednou můžou hodit. Totéž si pokaždé říkám i já, když vezmu do ruky román od Harolda Covingtona. Ale čtu je dál. Jednou se můžou hodit.

Čtyři recenzované romány, souhrnně označované jako „Severozápadní kvartet“, vypráví příběh vytvoření suverénního státu bílých nacionalistů, Severozápadní americké republiky (Northwest American Republic – NAR), na území dnešních USA někdy v průběhu druhé či třetí dekády našeho století – z historického hlediska tedy ve velmi blízké budoucnosti. NAR se rozkládá na území států Washington, Oregon, Idaho, části severní Kalifornie, Montany a Wyomingu. Tato oblast se od USA odtrhne po pěti letech nesmiřitelné guerillové války vedené Severozápadní dobrovolnickou armádou (Northwest Volunteer Army – NVA). NVA funguje jako politická strana s ozbrojeným křídlem. Ideologicky čerpá mnohé z nacionálního socialismu, takticky se však inspiruje u Irské republikánské armády a mafie, stejně jako u islámských organizací jako palestinský Hamas nebo libanonský Hizballáh a povstaleckých skupin, které dostaly armádu USA do patové situace v Iráku a Afghánistánu.

Jde o válečné romány – což je žánr, který ve mně čas od času vyvolává nepříjemné pocity. Chápu, že válka je nedílnou součástí historie lidstva; že rozhoduje o osudu národů, ras a celého světa; že tvoří velkou část světových dějin a pozadí světové literatury; že při psaní o lidech se nakonec nejde psaní o válce vyhnout. Je mi také jasné, že válka je pro člověka příležitostí prokázat jak bezpříkladnou ctnost, tak i nejnižší proradnost. Nepopírám, že z válečných příběhů lze načerpat užitečné informace i inspiraci. Jen mě prostě popisy násilí a nenávisti nejsou osobně příjemné. Čím lepší spisovatel, tím svůdnějšími se tyto popisy stávají – až do bodu, kdy je možno označit je za určitý druh sadistické pornografie násilí.

Continue Reading

The sky is the blue, and the land is the green. The white is for the people in between.

Autor: Harold A. Covington

I. Bílá rasa v Severní Americe čelí hrozbě skutečného, fyzického vyhynutí. Při pokračování současných ničivých demografických trendů bude bílé obyvatelstvo USA a Kanady v menšině do roku 2050 a do roku 2100 ze Severní Ameriky v podstatě vymizí. Bod, za nímž není návratu, je ale mnohem blíž. Už do roku 2020 bude průměrný věk evropské populace v Severní Americe tak vysoký, že nebude schopna reprodukčně soutěžit s přílivem barevné imigrační záplavy z Třetího světa.

II. Promrhali jsme šest desetiletí zbytečnými a neplodnými pravicovými, „košer-konzervativními“ strategiemi a organizacemi. Drtivá většina těchto organizací a hnutí odmítala jak klíčový význam rasy ve všech oblastech, tak nutnost získat moc státu jako záštitu existence a přežití naší rasy. Hrstka těchto pokusů odvrátit hrozbu vyhynutí rasy skupinami či jedinci otevřeně rasově orientovaného nebo národně-socialistického přesvědčení se naneštěstí odehrála pod vedením mužů hloupých, nekompetentních a nečestných, případně libovolné kombinace všech tří. Šedesát let pravicového selhání a impotence znamená, že náš čas se nachýlil.

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Michael O’Meara

V době, kdy jeden z předních kritiků židoliberální civilizace Julius Evola formoval svou rasovou teorii – tedy ve 30. letech 20. století – byly nejrozšířenější inspirací pro antisemitské myšlenkové proudy Protokoly sionských mudrců.

Protokoly byly – údajně z tajné lóže odcizeným –  záznamem 24 tajných setkání vůdců mezinárodního Židovstva, na nichž se pokoušeli vypracovat plán na ovládnutí světa. Židovské organizace pochopitelně na diskreditaci Protokolů vynaložily značné úsilí. Nejproslulejším se stal spor před bernským soudem v roce 1933 se švýcarským nacionalistou, který dokument šířil.

Soud označil Protokoly za pomlouvačný padělek. Podle Evoly však otázka autenticity Protokolů byla „druhotná oproti mnohem závažnější a důležitější otázce jejich pravdivosti“. Přestože totiž nebyly sepsány „Mudrci“ nebo založeny na existujícím plánu, považoval je Evola za nesmírně důležité kvůli pozornosti, kterou přitahují k 1) židovské otázce a 2), ještě důležitěji, působení podvratných sil v nedávné historii.

Vycházeje z těchto premis, označil Protokoly za dokument vrhající nové světlo na židovské tažení proti evropským tradicím, aristokraciím, symbolům a transcendentním hodnotám, zejména proto, že významným prvkem tohoto tažení byla podpora ideologií převracející naruby evropský smysl pro řád – kapitalismu, kosmopolitismu, rovnostářství, materialismu, feminismu atd.

Continue Reading

Jak prosté, milý Watsone

Autor: Radim Lhoták

Systém parlamentní demokracie má ve svém názvu demokracii jako zcela matoucí pojem. Jestliže volíme své zástupce a poslance, aby za nás rozhodovali, máme tím na mysli jednoznačně princip aristokratický, nikoliv demokratický.

Charakter řízení společnosti je dán tím, kdo rozhoduje o celospolečenských otázkách. Kdo rozhoduje, ten vládne. Komu je dáno privilegium rozhodovat za ostatní, ten má v rukou moc. V aristokracii rozhodují nejlepší z nejlepších. V demokracii rozhoduje lid hlasováním. Parlamentní a zastupitelský systém moci vychází z aristokratické ideje, podle níž ve spravedlivé společnosti vládnou takoví zastupitelé lidu, jimž lid dal důvěru a považuje je za hodné toho, aby za něj rozhodovali. Ústavní zákon o referendu potom do zastupitelského systému vnáší prvek demokracie. Ve výsledku tu pak máme smíšenou ústavu zahrnující aristokratické zástupce lidu a vedle toho možnost lidového hlasování o zásadních otázkách veřejného prospěchu.

Pokud někdo rozlišuje demokracii a přímou demokracii, či pojmu demokracie dává různé další přívlastky, zavádí do mysli lidí zmatek. Lid buď rozhoduje sám cestou všeobecného hlasování, pak vykonává demokracii. Nebo za sebe nechá rozhodovat své zástupce, pak už nejde o demokracii, ale o vládu vyvolených.

Continue Reading

Vynaložil jsem 88% úsilí a mohu potvrdit, že tudy cesta nevede,..

Autor: Ted Sallis

Jedním z nejužitečnějších konceptů na poli rasově-nacionalistického aktivismu představuje tzv. „Paretův princip,“ či chcete-li „Pravidlo 80/20.“ Obecně lze Paretův princip vyjádřit tak, že 20 % příčin (aktivit) způsobuje 80 % výsledků. Ačkoli je tento specifický poměr 80:20 (nebo jeho přibližné hodnoty) vypozorovatelný i v mnohých dalších odvětvích, neměli bychom se až přespříliš zaměřit na čísla samotná. Namísto toho bychom si měli všímat hlavní myšlenky: velké procento výsledků je způsobeno malým počtem příčin (aktivit), což značí, že většina příčin (aktivit) způsobuje jen marginální nárůst výsledků. První výše prezentovaný odkaz uvádí příklady, jež docela dobře dokreslují celou myšlenku. Například v obchodní oblasti platí, že dvacet procent zákazníků je zodpovědných za osmdesát procent celkových tržeb. Myslím, že tento princip platí i pro rasově-nacionalistický aktivismus jako pro celek a rovněž tak i pro jednotlivé dílčí aktivity v širším aktivistickém rámci.

Přináší většina „aktivit“ našeho „hnutí“ nějaké konkrétní výsledky? Tímto mám na mysli nejrůznější příspěvky na blozích, nekonečné diskuse k článkům, elektronické debaty a hádky, etnický fetišismus, gnostický tradicionalismus, esoterické hnidopišství, sbírání hitleristických artefaktů atd. Lze jejich prostřednictvím vůbec něčeho pozitivního dosáhnout? Přispívá většina tzv. „aktivistů“ pozitivně a produktivně naší věci? Nebo by bylo přesnější říci, že produktivní aktivity vychází z práce menšiny, kdy soustředěné úsilí této menšiny přináší to málo pokroku, kterým „hnutí“ disponuje – zatímco naprostou většinu aktivit v rámci „hnutí“  lze považovat za irelevantní nebo dokonce kontraproduktivní?

Disponujeme omezenými zdroji a stojíme tváří v tvář globalizovaným elitám a organizovaným etnickým skupinám, jejichž zdroje jsou vskutku enormní. V této nerovné bitvě můžeme pomýšlet na dosažení svých cílů jedině tehdy, když budeme ve svých aktivitách dostatečně efektivní, uplatníme chytrou taktiku a promyšlenou strategii, a zároveň vynaložíme velké úsilí. Z výše zmíněného vyplývá, že Paretův princip funguje i ve sféře rasového nacionalismu. Rozhodně by neškodilo se zamyslet nad tím, jak navýšit a zefektivnit naše snahy. Nebo již nemůžeme lépe využívat svůj čas, peníze, úsilí a další aktiva k dosažení svých cílů nejproduktivnějším možným způsobem?

Continue Reading

Hans Freyer

Autor: Lucian Tudor

Hans Freyer (1887-1969), vlivný německý sociolog, není připomínán jen pro svou úlohu v rozvoji této vědy v německém prostředí, ale také pro své zapojení v „krajně pravicovém“ myšlenkovém okruhu. Patřil do meziválečného německého intelektuálního hnutí tzv. konzervativní revoluce a také působil na univerzitách v období Třetí říše, jakkoli je nutno uvést, že Freyer nikdy nebyl ortodoxním nacistou. 1] Protože mimo Německo není příliš znám, neuškodí současné pravici seznámit se s jeho myšlenkovým odkazem, neboť čím více přístupů k řešení problémů moderní společnosti poznáme, tím účinněji budeme moci čelit liberálně rovnostářské systémové hegemonii.

Národní pospolitost a společnost

Klasická liberální teorie je individualistická a zastává pozici, že pouze jedinec – individuum je definitivní realitou, jedinci existující pouze jako jedinci, jsou naprosto nezávislí mimo případů, kdy se ‚racionálně‘ rozhodnou sdružovat s ostatními nebo uzavřít ‚společenskou smlouvu‘. Přestože se vůči této pozici vymezuje v poslední době stále více kritiků, v průběhu 19. a 20. století byla velmi vlivná. 2] Jedním z nejvýznamnějších myslitelů rané německé sociologie, který přišel s teorií odmítající individualismus, byl Ferdinand Tönnies, klíčový vzor Hanse Freyera.

Continue Reading

I want to go on fighting. Canto 72

Text „ABC ekonomie“ je zaměřen především na možné řešení situace roku 1933, jak jsme je „tlumočili“ v předcházejících dílech, lze z něj však – z různých útržků, narážek a vysvětlování – vyvodit i Poundovy tehdejší představy o novém státě:

„Hospodářský systém musí být nutně ovlivněn politickým zřízením, ve kterém nebo vedle něhož existuje. Možnost novot v ekonomii je ale patrně poněkud přeceňovaná.

Věc se má tak, že v jakémkoli systému, v jakémkoli myslitelném hospodářském systému, se musí řešit podobné otázky, ať za bankéře sovětského nebo florentského:

1. Potřebné zboží (výrobek).
2. Doprava (přeprava).
3. Používání nebo spotřeba (poptávka). Nezbytný přesun, který se týká jak zboží, tak „nosiče“.
4. Platební nosič (osvědčení o ceně).

Nejlepší systém vlády, z hospodářského hlediska, je takový, který uvádí do rovnováhy (stability) čtyři výše jmenované prvky, ať jde o republiku, monarchii, sověty nebo diktaturu. Vláda, která dokáže nejlépe udržet tuto rovnováhu s nejmenšími řečmi a bulíkováním a s největší poctivostí je ta pravá…

ZÁKLADY EKONOMIE jsou tak prosté, že to činí celý předmět téměř nezajímavým.

Teprve nad nimi vyvěrají zapeklitosti.

Continue Reading

Specifikované spravedlivé certifikáty

Posledně jsme popsali Poundův první krok k nápravě stavu masové nezaměstnanosti, která na počátku 30. let postihla všechny věkové vrstvy obyvatelstva v USA i v Evropě.  Je jím nová důsledná dělba práce na základě zkracování pracovní doby, přičemž je zdůrazňován i aspekt „kvality života“, neboť „čas nejsou peníze, ale je to skoro všechno ostatní“. Čekat, že příslušníci civilizované komunity budou ve 20. století pracovat osm hodin denně, je pro Pounda stejně hloupé, jako kdybychom čekali, že „sedlák bude zahřívat vlastním dechem každičké semínko; drůbežář sedět své slepici na vejcích“.

Druhým krokem je, „postarat se o poctivé stvrzenky za vykonanou práci“. Když se něco vyrobí, musí se to nějak ocenit, k existujícímu zboží se musí vydat doklad, stvrzující jeho cenu. Můžeme říci, že peníze představují pravdivé stvrzenky na existující zboží? Nebo je to čarovná formulka? Finta, která nemá s existujícím zbožím co dělat? Čím dál tím větší podíl zboží totiž svou řádnou stvrzenku nedostává.

My umělci to známe už dlouho a smějeme se. Bereme to jako trest za to, že jsme umělci, nic jiného jsme nečekali, ale teď se to stává řemeslníkovi, a protože takových řemeslníků, úředníků atd. je spousta, tahle čertovina uvrhla svět do bídy. Umělec ještě mohl prokličkovat skulinami, pár tisíc umělců mohlo něco ušvindlovat nebo se čas od času protlouct, ale miliony lidí těmi skulinami neprojdou. [1]

Continue Reading

Umučení Krista

Autor: Jonathan Bowden

Jen málo filmů se dostalo pod takovou palbu kritiky jako Gibsonovo Umučení Krista (The Passion of the Christ 2004), ale přesto – když jsem se naposled díval –  pronikl mezi desítku finančně nejúspěšnějších filmů všech dob. Ohromný celosvětový úspěch mezi křesťany opravdu vedl k částečnému zmírnění zpola kooordinováného útoku na film. Nic neinspiruje úspěch jako úspěch a vzpomínám si, jak mě pobavilo, když jsem na vrcholku hysterie pozoroval autobus šinoucí se napříč mým městem s obří reklamou na Gibsonovo Umučení. Co ovšem říct o filmu samém?

Umučení Krista je vysoce umělecký a metafyzický film vytvořený z ultrakatolické perspektivy. V roli režiséra prokazuje Mel Gibson působivou míru originality a smysl pro estetično – to je zjevné v každém detailu. I barevná paleta větší části filmu má okrový nádech připomínající raně renesanční mistry jako byli Giotto a Cimabue.

Continue Reading

Alvin Langdon Coburn: Vortograph of Ezra Pound

ABC of Economics má v Poundově originále poměrně složitou, „ideogramickou  strukturu“, vlastní idiosynkratický řád, který je dnes i dříve jeho kritiky, ale i příznivci, skoro nutně vnímán jako „nesystematický“. „Nesoustavný“ podobně jako Cantos – fakticky ovšem vystavěné v zářivě detailní, byť „archeofuturistické“, „vortex“ („déšť konkrétních atomů“) architektonice. [0] Nic na tom nemění ani to, že první verze „ABC ekonomie“ vznikla během dvaceti čtyř hodin. My si tuto „směs konkrétních návrhů a abstraktních prohlášení“, ale i pohrdavých či útočných výkřiků na adresu „bankovních gaunerů“, rozdělíme do dvou hlavních částí. První pojedná právě o konkrétních návrzích na řešení kapitalistické hospodářské krize v roce 1933, druhá nastíní Poundovu představu „dokonalého státu“.

1933

Dosavadní liberálně-kapitalistický systém pokládá Pound po zkušenostech posledních let za zkompromitovaný, nerozumný, nekontrolovatelný: „Lidé dopustili, aby všechno, co naši předkové vykonali pro osvobození americké státní pokladny, upadlo v zapomnění.“  [1] „Všechny americké a republikánské zásady se vytratily za odsouzeníhodné vlády hanebného Woodrowa.“ [2]   Soudí, že i „většina ‚rozhodující‘v demokracii, která se jako demokracie chová, si pravděpodobně vybere rozumnou ekonomiku, jen co se naučí rozumnou od nerozumné odlišovat“. [2b] To je ovšem obtížné, neboť „něčím tak studeným, jako je ekonomie, s nimi nepohnete“, jak řekl pan Griffith, strůjce Sinn Féin. V jediném člověku z tisíce nelze vzbudit zájem o ekonomii, dokud ho citelně nezasáhnou důsledky špatného systému. Platí, že:

Continue Reading

Ezra Pound

U zrodu ABC ekonomie, nejdelšího z ekonomických a monetaristických textů Ezry Pounda, [1] byl cyklus přednášek, které básník proslovil v Miláně na Obchodní universitě Luigiho Bocconiho třetího měsíce jedenáctého roku era Fascista (březen 1933).

Byly reakcí na kolaps ekonomického liberalismu, v jehož vleku se „demokratické vlády“ po první světové válce kymácely víc než kdy dříve. Finanční elity z londýnské City a východního pobřeží USA byly totiž skutečným vítězem krveprolití a takto posíleny se utrhly ze řetězu státní moci – regulace. Došlo tím k ohromnému posunu stability jednotlivých zemí, vydaných teď napospas k „volné hře neviditelné ruce trhu“. Ten, oslepen svou silou, bezskrupulózní a bez jakékoli odpovědnosti, narazil po několika opojných bezhlavých letech na Život, když i obchodníci na burze a makléři začali pochybovat o integritě stále fiktivnější hospodářské konstrukce. Po krachu na Wall Streetu dne 24. října 1929, zapříčiněném touto uměle vyvolávanou konjunkturou podporovanou půjčováním peněz proti „cenným papírům“, jimž chybělo přiměřené krytí, upadly státy do systémové krize – finančního chaosu, hyperinflace se vymkla kontrole, a velké části národů byly vrženy do bídy.

Této situaci musely čelit i státy a národy, které záhy po první válce usilovaly o vymanění se z chapadel lichvářské „světové ekonomiky“ revolucemi – sovětské Rusko a fašistická Itálie. Nejúspěšnější v těchto snahách se však záhy ukázalo národně-socialistické Německo, jehož Vůdce vyhlásil 5. březen 1933 „dnem národního probuzení“ (den volby, v němž se převážná část obyvatelstva přihlásila k vlajce s hákovým křížem) a 21. březen téhož roku „dnem národního povstání“ (první zasedání Říšského sněmu třetí říše). Německé odpoutání od zlata popisuje E. Wagemann v knížce „Odkud tolik peněz“ („Wo kommt das viele Geld her?“, Geldschöpfung und Finanzierung in Krieg und Frieden, Völkischer Verlag, Düsseldorf 1940).

Continue Reading

Cílem dnešních nacionalistů musí být zničení Státu a radikální reforma společnosti.

Dnes se řada evropských politických a intelektuálských loutkoherců označuje za patrioty, kterým v tomto ohledu není rovno. A tak máme patriotické socialisty, demokraty, patriotické komunisty, novináře a dokonce cizince.

Co to vlastně patriotismus je?

Patris znamená latinsky „otčina“. Patriotismus je tedy láskou k otčině. Výše zmínění „patrioti“ tedy zjevně nemůžou naplnit obsah tohoto pojmu, ať už pro ideologické (internacionalismus všeho druhu) či biologické (cizinci) důvody. Smutnou pravdou je, že v buržoazní parlamentní politické kultuře patriotismus prostě znamená loajalitu občanů ke stávající vládní garnituře.

V tomto moderním významu byl základní smysl slova – duchovní spojení s minulostí své pospolitosti a se svými krajany – téměř zcela zastíněn významem sekundárním – „loajalitou k státu“ – která se stala naprosto dominantní. Lze tak říct, že se objektivita vytratila a je za ni vydávána subjektivita. Rozklad významů a hodnot – i těch fundamentálních – je klasickým rysem společností v úpadku.

Continue Reading

François Duprat

Autor: Jez Turner

Nedávno jsem se na pozvání francouzských nacionalistů vydal na hřbitov v pařížské čtvrti Montmartre vzdát hold k hrobu a památce jednoho ze zakladatelů evropské identitární scény. Na jednoduchém, ale elegantním náhrobku z černého mramoru není žádný epitaf ani žalm. Vedle keltského kříže a nad daty 26. 10 1941 – 18. 3. 1978 je pouze vytesáno jméno ‚François Duprat‘.

V anglofonním světě zůstává Duprat téměř neznámý, ale na kontinentu jeho práce, spisy a celoživotní příklad zůstávají inspirací, jak dokazuje mj. plakát vysoce uznávané  španělské strany Movimiento Social Republicano.

Na dokonale upraveném hřbitově na Montmatre dostávají turisté letáky, které jim pomáhají najít hroby velikánů a dobrodinců. Duprat na seznamu chybí a když se jeho hrob zeptáte v kanceláři u vchodu, ochranka začne nervózně rozhazovat rukama a pokusí se schovat. Zmiňte jeho jméno před francouzským konzervativcem Cameronova typu a dá se za křiku „OAS!“ na útěk, liberálovi se objeví pěna u úst a socialisté s marxisty nervózně ztichnou a začnou si nervózně okusovat nehty.

Kdo tedy vlastně byl François Duprat?

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Biskup Richard Williamson

Autor: Biskup Richard Williamson

Před dvěma měsíci oslavil ve Francii 85. narozeniny člověk, který sám sebe prohlásil za ateistu, jemuž všichni teisté pravého náboženství dluží podstatný dluh díků, protože v dnešním světě lží je profesor Robert Faurisson mocným obráncem pravdy. Pokud jde o mne, přeji si, aby mnohem více těch, kteří věří v pravého Boha, měli jeho inteligenci a poctivost při rozlišování pravdy, a jeho odvahu ji říkat.

Například, ať již je, či není historickým faktem, že bylo šest milionů obětí plynování v plynových komorách Třetí říše, prof. Faurisson trvá na tom, aby se o tom pojednávalo jako o historické otázce, která by se vyjasňovala fakty a vědeckými důkazy, a nikoliv emocemi a legislativou – co by mohlo být rozumnější? A přesto u této konkrétní otázky mnoho našich současníků nebude naslouchat rozumu. Funguje ještě jejich myšlení? Náš vřelý vděk jde tomuto profesorovi za zapojení skvělého a vědeckého myšlení do řešení historické otázky jakožto otázky historie a ne něčeho jiného.

Continue Reading

Než přistoupíme k poznání, musíme podle Francise Bacona „vyčistit zrcadlo“. Jan Hlaváč tak činí v první kapitole své avizované studie Karel Marx a jeho nauka s velikou důkladností, aby pokud možno vyloučil klamné, deformované obrazy. Zde se seznámíme s tím, z jakých úhlů na dané téma sám nazírá.Jen tak bude možné zjistit, zda je z těchto míst zkoumaný předmět opravdu ostrý.

1. Východiska této práce

Cílem této práce je zhodnocení Marxova díla. Zde je třeba uvést, že nejsem Marxovým vyznavačem, tudíž vycházím z jiných filosoficko-metodologických východisek.

Přiznávám se, že můj duchovní vývoj v zásadě v hrubých rysech skončil již někde na gymnáziu, kde jsem se přihlásil ke starořecké kalokagathii 1], kterou jsem pochopil jako harmonický rozvoj tělesných a duševních sil, doplněnou o zásadu logického pozitivisty Ludwiga Wittgensteina (1889-1951): „Mluv logicky nebo mlč“ 2]. Pokud jsem od této linie odbočil a hledal v různých sférách i nadále, ukázalo se, že toto hledání, pokud nedoplňovalo předchozí zjištěné, ukázalo se být často nadbytečné, zavádějící.

To se týká zvláště mých setkání s asijskými filosofiemi a náboženstvími, od kterého jsem si původně sliboval více. Nyní si z nich při zpětném pohledu nejvíce i přes jejich nadměrnou složitost a poplatnost víře v převtělování duší cením indické systémy sánkhja, vaišéšika a njája 3], čínský taoismus připomínající řeckou kynickou a stoickou filosofii 4] a se sv. Tomášem Akvinským někdy srovnávaný neokonfucianismus Ču Siho (Zhu Xi; 1130-1200) 5]. Nicméně si nelze nevšimnout toho, že čínská filosofie se vyznačovala nižším stupněm propracovanosti ve srovnání se starořeckou a tedy i západoevropskou filosofií.

Continue Reading