Délský potápěč

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

Autor se obrací ke všem nacionálně smýšlejícím Evropanům, aby zastavili přenárodňování, chaos a zánik, který jejich kontinentu hrozí od miliónů alogenních přistěhovalců. Vinu ovšem nelze uvalit na ně, tu nese svět ovládající nadnárodní kapitál, který globalizuje naše i jejich domovy a identity…

V Rodinná politika

Vyznání:

Rodina je základ národa. Potřebuje všechnu ochranu a co možná největší podporu státu.

Požadavek:

1. Státní vedení se musí postarat o to, aby zakládání rodin náleželo k nejvyšším lidským povinnostem, a v tomto smyslu musí být ovlivňováno utváření veřejného mínění.
2. Smyslem manželství jsou děti! Rezignace na rozmnožování je odmítnutí vlastní budoucnosti a odporuje životní vůli národa. Zabezpečení nejvyšší životní hodnoty – dítěte – musí být stanoveno adekvátním rodinným zákonodárstvím.
3. Založení rodiny a domácnosti je třeba podporovat bezúročnou, na upotřebení vázanou manželskou půjčkou až do dvojnásobné výše ročního příjmu. S narozením každého dítěte je 25% půjčky odpuštěno.
4. Podpora mateřství je zdvojnásobena tím, že matka není podrobena tlaku výdělku.
5. Pro ženu a matku je zajištěna komplexní zdravotní péče.
6. K zachování národního zdraví a životní zdatnosti jednotlivých lidí jsou ze zákona stanovena geneticko-hygienická opatření.

Continue Reading

Deutschlands neue Idee: Nationales Manifest für Deutschland & Europa

Autor: Herbert Schweiger

Abychom mohli uskutečnit povýšení [Erhöhung] lidského druhu v rámci velkorasové [großrassische] spolupráce bílých národů [Völker], je v německém národě a evropských národech třeba nového uspořádaní politické vůle a formy. Níže je formulován směrodatný desetibodový program politických požadavků.

Duchovní a politický svět se nachází na největším přelomu lidských dějin. Přírodovědné a duchovědné základy pro konzervativní, marxistický a liberální světonázor již nejsou platné. Poznatky v makro a mikrofyzikální oblasti, věda o genetice a etologie vytvořily úplně nová východiska pro syntézu mezi světonázorem, politikou, kulturou a vědou. Principy nacionálního hnutí odpovídají nejnovějšímu stavu poznání a obracejí se proto daleko do budoucnosti. Mládež se musí rozhodnout, aby od teorie přikročila k politickému činu. Nebude-li toho schopna, tak je už dnes předvídatelné, že německý národ [Nation] a spolu s ním veškeré národy bílé rasy budou ovládnuty z nového mocenského prostoru Asie-islám. My bojujeme proti tomuto nebezpečí ve spolku s hnutími, jež se v jiných evropských národech zavázaly témuž cíli.

Continue Reading

Herbert Schweiger

Před devadesáti lety se narodil Herbert Schweiger. Muž, který svůj boj proti bezbřehému materialismu a arogantní plutokracii nikdy nevzdal

Rodák ze Štýrska (22. 2. 1924 – 5. 6. 2011) bránil Evropu proti sovětskému marxismu-leninismu a angloamerickému liberalismu již ve svazku Zbraní SS. [1] Po útěku z amerického zajetí se záhy pustil do další politické činnosti. Během šesti desetiletí byl činný v množství nacionálně orientovaných organizací, mj. spoluzakládal Svazek nezávislých (Verband der Unabhängigen, VdU) nebo Svobodnou stranu Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). Přednášel na nespočetných srazech a shromážděních, psal pro řadu listů a časopisů, např. čtvrtletník Volk in Bewegung. Je také autorem několika knížek – v Geld und Weltpolitik pranýřuje anonymní moc nadnárodního kapitálu, jehož mechanismy zavádějí do úrokového otroctví celé národy, tituly Wahre Dein Antlitz a Evolution und Wissen – Neuordnung der Politik jsou pak v Rakousku a Německu dodnes na indexu zakázaných publikací. Pro své smýšlení byl vícekrát uvězněn a soudně stíhán. Na politické pronásledování navázaly i majetkové represálie, které vedly ke ztrátě miliónového jmění. Přáteli i nepřáteli byl a je pokládán za předního myslitele a „šéfideologa“ nacionálního a sociálního politického proudu poválečného Rakouska. [2] 6. června 2009, den po svých pětaosmdesátinách, měl v Jihlavě promluvit před vzpomínkovým pochodem za uctění padlých hrdinů a vůbec všech obětí druhé světové války, magistrát však akci zrušil. Z knížky, kterou tehdy věnoval jedné české účastnici, se ve dvou či třech pokračováních stručně seznámíme s tím, co tak „strašlivého“ tento „poslední untersturmführer“ vlastně vyznával.

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Výběr PhDr. Rudolfa Jičína z knihy Mýtus 20. století. Úryvky pochází z vydání Alfred Rosenberg: Der Mythus des 20. Jahrhunderts. München 1941, Hoheneichen Verlag (1. vydání 1930, München Hoheneichen-Verl.)

„Liberalismus učí: svoboda, bezuzdnost, svobodný obchod, parlamentarismus, emancipace žen, rovnost lidí, rovnost pohlaví atd.… Německá myšlenka…žádá: autoritu, typ tvořící sílu, omezení, výchovu, ochranu rasového charakteru, uznání věčné polarity pohlaví.“ Alfred Rosenberg

Veselé Vánoce!

Autor: Greg Johnson

Je tomu již asi dvacet let, kdy jsem poprvé zaznamenal, že přání „Veselé Vánoce“ bylo postupně nahrazováno neslanými nemastnými termíny „Sezónní pozdravy“ (Season’s Greetings) a „Veselé prázdniny“ (Happy Holidays).

Zeptal jsem se učitelky jednoho mého známého, která je jako zatvrzelá liberálka neomylným ukazatelem aktuálních proudů politické korektnosti, proč se tomu tak děje. Na můj dotaz odpověděla otázkou: „Pokud byste byl Žid, neurazilo by vás, pokud by vám někdo přál Veselé Vánoce?“ Pronesla to tónem, který předem stvrzoval, že musíme takovým urážkám zabránit za každou cenu a že jsem hlupák, pokud se na to i jen ptám. Evidentně strávila příliš mnoho času podobným kázáním ke svým studentům.

V duchu jsem pomýšlel, „Nevadilo by mi, pokud by mi Žid přál Veselou Chanuku. Naopak, pokud by mi to vadilo, byl by to výraz omezenosti. Proč by tedy měl být nějaký Žid dotčen, pokud bych mu popřál Veselé Vánoce? Co činí Židy natolik odlišnými? Proč mají lidé tendenci být tak omezení?“

Stejně tak jsem si myslel, „Neměl by pluralistický, liberální postoj logicky obsahovat mnoho odlišných svátečních přání, namísto jednoho bezvýrazného, unifikovaného?“

Continue Reading

Pontifex Maximus

Tradice – Katolicismus [1] – Ghibellinství

Za jednotlivými náboženskými tradicemi strmí metafyzická jednota.
s. 274

Říše neboli impérium (doslova nejvyšší moc) je podle ghibellinské teologie orgánem (institucí) nadpřirozené (metafyzické) povahy a původu.

Ještě v raném středověku se král těšil posvátné úctě ve světské i duchovní sféře.

Pontifex, papežský titul příslušející dříve králům a císařům, znamená doslova „stavitel mostu“ – symbolického přechodu mezi světem lidským a vyšším.

To je prvořadý úkol státu, vůdce.

Continue Reading

Autor: Miroslav Dolejší

Dvaasedmdesát let se Československo prohlašuje politickým středem Evropy a všichni jeho prezidenti usilují o evropskou a světovou politiku. Dostává se jim mohutné podpory neevropských velmocí, v jejichž politickém zájmu Československo působí na poměry v Evropě. Sjednocovací snahy na evropském kontinentu trvají stejně dlouho jako československý stát. Otázkou však stále zůstává, jsou-li tyto tendence v korespondenci se smyslem a pojmem Evropy a má-li Československo a jeho vlády dostatečný puvoir.

Tato otázka vvolává řadu dalších: je Československo skutečně reprezentativním evropským státem ve smyslu kontinentálním a civilizačním? Má označení Evropa (mimo obvyklý nemnoho znamenající geografický pojem) nějaký vyšší duchovní smysl? Existuje-li nějaká duchovní Evropa – jaké jsou její duchovní hranice, jaká je její specifická civilizace? Jak se jeví tento evropský duch a k čemu jinému tvoří protiklad? Nebude sjednocení evropského kontinentu znamenat zánik všeho, co jeho civilizaci vytvořilo?

Přes prostorovou vzdálenost, dělící evropský a americký kontinent, nelze popírat, že tam převládá evropský duch. Rusko se po bolševické revoluci vzdálilo Evropě více než Amerika. Stejně jako bylo po velmi dlouhou dobu duchu Evropy vzdáleno Turecko, které přece z velké části do Evropy fyzicky příslušelo.

Pojem Evropy neznamená jednotu etnickou a nikdy také neznamenal jednotu duchovní. Evropa válčila mnohem více uvnitř svých hranic, než vně těchto hranic. V obou posledních světových válkách ve 20. století se spolčovaly dvě poloviny Evropy s částmi Asie a s částmi Ameriky. Pojem Evropy rovněž neznamená žádnou jednotu kulturní, i když Evropa stvořila v Americe kulturu, která se svou podstatou od evropské neliší.

Měli bychom se tedy domnívat, že pojem Evropy postrádá duchovní obsah vůbec a že, hovoříme-li o duchovní jednotě, je to představa vzbuzovaná jednotou geografickou?

Continue Reading

Kapitola 5

Bonapartismus – Machiavelismus – Elitářství

I v demokraciích je skutečná moc v rukou menšiny…to je nevyhnutelné. A kdo ještě věří, že tato lidem volená menšina vyjadřuje jeho vůli?
s. 205

U skutečného vůdce je patrný vrozený odstup, jenž ho jaksi samozřejmě vyděluje z davu.

Skutečný vůdce není „dítě lidu“, nedovolává se nejnižších složek lidské bytosti.
s. 207

Neplést si bonapartismus s machiavelismem. Machiavelli ještě masou pohrdá, chce jen využít jejích vášní, tužeb a slabostí. Nové je tu právě „jen“ to, že vůbec bere dav v úvahu jako politickou sílu.
s. 210

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Kapitola 3

Osobnost – Svoboda – Hierarchie [1]

Je nesporné, že lidé jsou si z určitých hledisek přibližně rovni. Víceméně. V našem chápání však tato hlediska nepředstavují „více“, nýbrž méně. Odpovídají nejnižšímu stupni skutečnosti, tomu, co je v každém člověku nejméně zajímavé. Svědčí o přináležitosti k druhu, druh však ještě není obsahem, tj. skutečnou osobností. Vyzdvihovat „druhovost“ je totéž, jako považovat u soch za podstatné, že jsou všechny z bronzu – přestože každá vyjadřuje rozdílné představy a podoby, jimž bronz slouží jako pouhá materie.
s. 174

Osobnost je jednotlivec odlišený svými kvalitami. Poměr k duchovnu, charakter, vzhled. To jsou příznaky vytvářející podstatnou nerovnost.
s. 174

Hodnota má být uznávána jen tam, kde skutečně je. A ani tam není stejná, existují různé úrovně. Spravedlnost spočívá v tom, přiznat každému, co si zaslouží.
s. 175

Spravedlivý je jen takový řád, v kterém každý činí, co mu vnitřně vyhovuje a vlastní, co mu přísluší. Je v postavení, které mu určuje vlastní podstata. To říkali již Aristoteles, Platón nebo Plotin.
s. 178

Ne lidé jako atomy, masa atomů, nýbrž lidé jako osobnosti, odlišné bytosti, přičemž každému náleží různý stupeň svobod a práv v hierarchiích „těch, kteří poslouchají“ a „těch, kteří udílejí rozkazy“.

S takovými lidmi se buduje skutečný stát, tj. protiliberální, protidemokratický a organický.

Continue Reading

Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat, …bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.  (Platón, Ústava, 592b)

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972 [1]

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
s. 133

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“

Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.

Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
s. 135–137

Continue Reading

Gottfried Benn: Dórský svět

Aktualizace 18/02/2019

Stránka Knihy… a jiné tisky byla sloučena se stránkami Délského potápěče.

Pod vaše vánoční stromečky, Posvátné Stromy a Julleuchtery nabízíme dotisk druhého titulu z naší řádné knižní edice Metanoia. Cena publikace je 150,- Kč + poštovné. Cena poštovného se řídí platným ceníkem České pošty. Darům, příspěvkům a jiným obětinám však meze neklademe. Dotazy na naší adrese info [at] deliandiver.org nebo prostřednictvím naší distribuce.

Název: Dórský svět
Autor: Gottfried Benn
Formát / stran: brožovaná, 75 stran
Datum vydání: 2013 [dotisk 2018]
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
150,- Kč + poštovné.

Continue Reading

Francis Parker Yockey: Liberalismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Yockey je prvním z protisystémových myslitelů, kteří po válce tvrdí, že liberalismus je pro Evropany zhoubnější než komunismus. Tvrdou vojenskou sovětskou represi východní Evropy pokládal z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysli mnohem účinněji a důrazem na sobecké štěstí trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost Sovětského svazu hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Původu a ideologii liberalismu proto věnoval jednu z kapitol své knihy Imperium, [1] která poprvé vyšla již v roce 1948, kdy se ještě zdálo, že amerikanizace hodnot nemusí v Evropě postupovat tempem jako v „roaring twenties“. [2] Naopak: v rozvráceném a rozděleném Německu se Yockey osobně setkával s mnoha nezlomenými lidmi, [3] ve Francii a v Itálii měla velice silnou politickou i kulturní pozici levice a leccos z organizace řízeného hospodářství tu zůstávalo v tichosti zachováno, v Portugalsku a ve Španělsku vládl korporativní režim a ve skandinávských státech byl „solidarismus“ prostě doma. Pravda, Velká Británie byla pro Evropu zjevně ztracena, jenže Angličané se vždy drželi stranou. [4]

Continue Reading

Francis Parker Yockey se narodil v Chicagu roku 1917 do zámožné středostavovské rodiny irsko-německého původu. Chodil do školy pro diplomaty, dostalo se mu školení klasického pianisty a roku 1941 s vyznamenáním dostudoval práva. Od konce třicátých let se angažoval v různých proněmeckých iniciativách a organizacích. Přes nesouhlas s americkou účastí ve válce se roku 1942 přihlásil do armády a byl přidělen k jedné výzvědné jednotce v Georgii. Když se dostal do vážného podezření, že hraje dvojí hru a plní špionážní úkoly i pro Německo, předstíral duševní chorobu a byl vojenské služby zproštěn. Oženil se, narodily se mu dvě děti a do konce války pak pracoval u civilního soudu jako asistent veřejného žalobce. Po válce se mu však znovu podařilo získat místo u americké armády v Německu, kde působil jako civilní žalobce ve druhé vlně procesů s „válečnými zločinci“ ve Wiesbadenu. V roce 1947 se své funkce – nařčen z nadržování obviněným a znechucen pokryteckými praktikami okupační moci – vzdal. Od té doby se Yockey rozhodl pro život bojovníka.

Odjel do Irska a tam během šesti měsíců napsal šesti set stránkové Imperium. S rukopisem se vydal do Londýna za Oswaldem Mosleym, který stejně jako on spatřoval v evropanství jediné správné východisko. Oba muži, vyhraněné osobnosti, se po pár měsících sice ve zlém rozešli, ale v „evropské kontaktní sekci“ Mosleyho hnutí stačil Yockey prohloubit a upevnit své styky s „neofašisty“ z různých částí kontinentu. Po vyjití „Impéria“ tak roku 1949 mohl s hloučkem svých druhů založit Evropskou frontu osvobození (= od liberálně-komunistické nadvlády stvrzené přítomností amerických a sovětských vojsk na kontinentu), pod jejíž vlajkou zveřejnil takzvanou „Londýnskou proklamaci“ (The Proclamation of London), která je v podstatě zjednodušeným výtahem a výkladem dvanácti hlavních tezí „Impéria“, a začal též vydávat měsíční bulletin s názvem „Frontový bojovník“ (Frontfighter) s aktuálními politickými komentáři a analýzami.

Continue Reading

Výběr z knihy Pierra Krebse V boji o bytí – Etnosebevražda v multirasové společnosti židovsko-křesťanské civilizace Západu nebo etnokulturní znovuzrození Evropy v organické demokracii indoevropské ražby?

V knize V boji o bytí vyslovuje Dr. Pierre Krebs zdrcující kritiku multikulturalismu dokazujíc, jak jeho ideologie totálně ničí všechny kultury, a ne pouze kulturu západní, zatímco upřednostňuje šedivou konformitu. Jeho kniha vyzývá, abychom si zvolili, na jakou stranu konfliktu probíhajícího v současnosti se hodláme postavit. Zdali na stranu těch, kteří se snaží uchovat svoji etnickou identitu, nebo na stranu globálního tržiště.

Ideologie tzv. multirasové, ve skutečnosti ovšem rasám nepřátelské společnosti, vědomě lže, když tvrdí, že rozdíly neexistují. Jedná se o pokus, systematicky potlačit vše organické ve prospěch beztvaré masy, v níž by národy a kultury byly již nerozlišitelné.

Postoj k identitě se proto stal ohniskem, kolem něhož se rýsují nové linie. Linie mezi dvěma odlišnými náhledy na svět, budoucnost a člověka.

PŘEDMLUVA

Znáte onu bezmoc, kterou zbabělci nazývají tolerancí?
s. 11

Proč v umění vše nenávistné, slabošské nebo dokonce naprosto patologické pozvolna vytlačilo Krásu, Sílu, Harmonii?

Proč stále více převládá ekonomický, materialistický a mechanistický postoj ke světu nad politickým, duchovním, organickým?

Proč média vedená „na slovo vzatými profesionály“ systematicky deformují náš pohled na svět?
s. 12

Proč se ještě dnes vede diskuse o existenci ras, případně o biologických zákonech, které je vysvětlují […] o etických zásadách,  opravňujících jejich zachování? To vše jsou samozřejmé a nezpochybnitelné věci, které víceméně zachytil ve své Ústavě už Platón, dávno před moderní antropologií a genetikou.
s. 12-13

Continue Reading

Autor: Gilbert Keith Chesterton

Francouzská revoluce byla vskutku hrdinská a rozhodná událost, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali si demokratických svobod, ale také demokratických zákonů. Chtěli mít hlasování a chtěli nemít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi, stejně jako expansivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevnou podstatu a tvar, přímočarou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu pro omezení, jež v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na uvolněnost. Lidé se snažili změnit sloveso „zrevolucionizovati“ z přechodného v nepřechodné. Jakobín vám mohl označit nejen systém, proti němuž se bouřil, nýbrž i (a to mu bylo důležitější) systém, proti němuž by se nebouřil, systém, jemuž by důvěřoval. Nový buřič je však skeptik a nechce důvěřovat ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A fakt, že pochybuje o všem, je mu na překážku, když chce nějakou věc odsoudit.

Continue Reading

Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 do protestantsko-liberální rodiny v estonském Revalu (dnešní Tallinn), který byl od roku 1346 po dvě stě let državou řádu Německých rytířů a později se stal jedním z měst Hansy. Jako kluk rád maluje a kreslí a je mu teprve patnáct let, když se poprvé začítá do knihy Houstona Stewarta Chamberlaina „Základy 19. století“. Po střední škole studuje architekturu na technice v Rize, kde je členem Burschenschaftu (vysokoškolského spolku), pro který už také přednáší – např. o indické filosofii nebo židovské otázce. Když je za první světové války rižská vysoká škola i s profesory a studenty přeložena do Moskvy, naučí se Rosenberg plynně rusky a seznamuje se s klasiky ruské literatury stejně dobře jako s ruským prostředím v době bolševické revoluce… Poté, co na podzim 1918 německá vojska obsadila Reval-Tallinn, vrací se teď již diplomovaný inženýr architektury do rodného města, aby se tam jako dobrovolník přihlásil do armády. Odmítnou ho – podvakrát – s tím, že v zabrané zemi nemohou přihlédnout k neznámým dobrovolcům; začíná tudíž učit na tallinnském gymnáziu. 11. listopadu však Německo kapituluje. Rosenberg na tuto tragédii reaguje proslovem v domě Hansy: mluví k důstojníkům a vojákům, „poraženým vítězům“, o marxistickém nebezpečí, o židovském peněžním vlivu. A má velký úspěch; ještě téže noci odjíždí do Berlína, kde vidí návrat prodaných, ale neporažených německých vojsk. Z Berlína pokračuje do Mnichova, kde to vře bolševickým převratem. Rosenberg tu prý přistoupí k jednomu ze vzrušeně rokujících hloučků a říká: „Víte, co je to bolševismus? Já to vím, přicházím z Ruska!“ A zapojuje se do bojů proti rudé revoluci: mluví k davu, navrhuje plakát na demonstraci – „Proti bolševismu, za německého dělníka!“. K básníku a dramatiku Dietrichu Eckartovi, prvnímu šéfredaktoru listu Völkischer Beobachter, přichází s otázkou, zda nepotřebuje „bojovníka proti Jeruzalému“ – a je se smíchem přijat. S Gottfriedem Federem, Rudolfem Hessem a dalšími kamarády navštěvuje společnost Thule. Roku 1919, po Hitlerově přednášce v mnichovské pivnici s vpravdě symbolickým názvem Zum deutschen Reich přichází první osobní setkání s budoucím Vůdcem. V rozhovoru o dějinných otázkách poznávají svou duchovou stejnosměrnost a shodnost svých bojových cílů. Od toho dne je mladý „Balt“ nejbližším spolupracovníkem „Rakušana“ Adolfa Hitlera.

Continue Reading

Předmluva k chystanému vydání výběrového překladu PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče.

Tento výběr (31 stran A4) v žádném případě nemůže zprostředkovat plnost autorova myšlení (Např. i polní vydání „Mýtu“ z roku 1943 na tenkém papíře má přes sedm set stran!) a jen sotva naznačuje jeho formu a obsah, hloubku a šíři: je tak převážně pouhým obrysem některých základních hodnotových, ideových pozic a výhledů (zápas hodnot, podstata germánského umění, nadcházející říše) stejně jako sledem mnoha trefných postřehů k jevům, které v době vzniku textu byly v „Německu Výmarské republiky“ podobně zřetelné jako dnes v celé Evropě (diktatura burzy, světovláda peněz, bezuzdný materialistický individualismus, feminizace muže jdoucí ruku v ruce s emancipací ženy, hrozba bezrasové Panevropy atd.).

Kniha vznikala dlouhá léta, některé její nejstarší části vztahující se k umění pocházejí už z roku 1918, z valné části byla pak dokončena během roku 1925, vyšla však teprve na jaře 1930, i proto, že autor při své aktivistické práci pro hnutí neměl čas, aby ji zodpovědně dokončil v kratším termínu. Přesto byly dny, jak s úctou připomíná jeden z životopisců, kdy A. Rosenberg trávil v knihovně až třináct hodin, aby bádal v oborech filosofie, náboženství, literatury, dějin a mnohých jiných. Léta příprav se přitom nikterak negativně neodrazila na konečné podobě knihy, kterou i její odpůrci charakterizují jako soustavný či jednolitý kánon, který měl pronikavý vliv na univerzitní vědu Říše, na její esejistiku, publicistiku i řečnickou praxi. [1]

Continue Reading

Autor: Jacob Burckhardt

V 18. století nastupuje moderní kultura, ale už r. 1815 se řítí do velké krize (…): nastupuje civilizace podnikání a hospodářského rozmachu. Tyto zájmy se považují stále víc za princip, který určuje svět.

Nejdřív to zkusil donucovací stát se svým merkantilismem. Po něm následovala politická ekonomie s různými školami a sektami a doporučovala dokonce jako ideál i svobodný obchod; avšak teprve po roce 1815 padly všechny překážky [1] – cechovnictví, různá omezení živnostenského podnikání; nastala možnost volně převádět pozemkové vlastnictví a disponovat jím podle potřeb průmyslu. [2] Anglie se svým světovým obchodem a průmyslem se stala všeobecným vzorem.

Začala v masovém měřítku používat kamenného uhlí a železa, vyrobila stroje pro průmysl a položila tím základy velkovýrobě, zavedla dopravu parolodí a železnicí, pomocí fyziky a chemie provedla vnitřní industriální revoluci a prostřednictvím bavlny se zmocnila vlády nad velkospotřebou. K tomu přistupuje nesmírný rozmach úvěru v nejširším slova smyslu, [3] vykořisťování Indie, koloniální expanze až do Polynésie atd., zatímco Spojené státy se současně zmocnily celé Severní Ameriky a světovému obchodu byla zpřístupněna i východní Asie.

Continue Reading