Délský potápěč

Autor: Tito Colliander

Nyní, když víme, kde povedeme válku, kterou jsme právě rozpoutali, co je jejím cílem a kde tento cíl leží, rozumíme zároveň tomu, proč je třeba naší válku nazvat neviditelnou válkou. Celá se skutečňuje v srdci, v tichu, hluboko uvnitř nás; a to je další důležitý zřetel, na který svatí otcové kladou velký důraz: drž ohledně svého tajemství jazyk za zuby! Jestliže někdo otevře dveře parní lázně, horko uteče a léčba ztratí svůj účel.

Tak nikomu nic neříkej o svém nově nabytém cíli. Neříkej o novém životě, který jsi začal, o experimentu, který děláš a zkušenostech, které očekáváš. To vše je pouze mezi tebou a Bohem, pouze mezi vámi dvěma. Jedinou výjimkou může být tvůj otec-zpovědník.

Mlčení je nezbytné, protože každé tlachání o vlastních problémech jen živí sebeposedlost a sebevíru. A ty musejí být zadušeny především! Mlčenivostí vzrůstá víra v Něhož, který vidí, co je skryto; ticho je rozlumovu s Ním, který slyší beze slov. Přijít k Němu je tvou snahou, a v Něm spočívá celá tvá důvěra: jsi zakotven ve věčnosti a ve věčnosti nejsou žádná slova.

Continue Reading

Autor: René Quinton

Příroda tvoří druhy; nikoli bytosti. Druh je účel; bytost tomuto účelu jen slouží. Vlastností jednotlivce je, že se ve svém údělu mýlí a domnívá se, že je zrozen pro sebe sama. (s. 31)
Člověk své existenci přisuzuje cenu; příroda ne. (s. 31)
Muži neslézají hory proto, aby dosáhli jejich vrcholů. Zahrávat si se smrtí je tak půvabné, že z nedostatku války hledá muž ve hrách příležitost zemřít. (s. 36)
Žádný živočišný druh se nevrhá do náruče smrti tak zběsile jako člověk. Žádný se tolik nezušlechťuje, ani tolik vzájemně nevraždí. U zvířete stojí proti sobě jen pudy; u člověka jsou tu ideje. Odlišné přesvědčení chová v sobě příkaz smrti. Každý ideál je záminkou k zabíjení. (s. 36)
Smyslné vášně mohou naplnit svět; leč ideje jsou to, které jej vedou. (s. 36)
Tvorové jsou jen služebníky ideje. Ideám člověk platí dobrovolnou smrtí. Rasy mají svůj základ na ideách. (s. 36)
Pojem tichého ráje je pojem otrocký. (s. 41)

Continue Reading

Narozen v Chaumes-en-Brie v departementu Seine-et-Marne 15. prosince 1866 jako syn Marie Amyotové a Paula Quintona, místního lékaře a starosty. Po maturitě na gymnáziu v Paříži se zasvěcuje literatuře a píše několik románů a divadelních her poplatných Flaubertovu vzoru.

Studuje geologii, paleontologii a biologii v Muséum d´historie naturelle; ve 22 letech podniká velkou cestu po Středomoří. Vášnivě čte velké Němce: Schopenhauera a Nietzscheho. Jako asistent laboratoře patologické fysiologie na Collège France se zabývá hlavně biologií a terapeutikou, ale také metafyzikou…

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autor: Gottfried Feder

Co rozumíme úrokovým otroctvím?

Stav národů, stojících pod peněžní či úrokovou vládou velkofinančnictví:

V úrokovém otroctví je zemědělec, který se musí uchýlit k „úvěru“, aby mohl financovat svůj podnik, a musí tento úvěr úročit tak vysoko, že mu úroky pohltí téměř celý výtěžek jeho práce, nebo který udělal a musel udělat dluhy, aby nyní za sebou tuto hypotéku vlekl jako věčné olověné závaží.

V úrokovém otroctví je dělník, který vyrábí v továrnách a dílnách za skoupou mzdu hodnoty, zatímco akcionář – bez námahy a práce – pobírá úroky, tantiémy a dividendy.

V úrokovém otroctví je celý řemeslný střední stav, který dnes musí pracovat vlastně jen na zúročení svých bankovních úvěrů.

Continue Reading

V pátek 10. února 1977, v den třicátého výročí Pařížské mírové dohody, se v kanceláři Aeroflotu, sovětské letecké společnosti na Champs-Élysées, s výkřikem „Komunističtí vrazi!“ (Communistes assassins!) zapálil tehdy sedmadvacetiletý aktivista Alain Escoffier, aby tak protestoval proti podmanění poloviny Evropy bolševismem.

Alain Escoffier patřil k Akční skupině solidaristů (Groupe d´action solidariste, GAS) a Straně nových sil (Parti des forces nouvelles, PFN). Jeho oběť byla inspirována činem Jana Palacha. Stejně jako on byl s těžkými popáleninami převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Italská hudební skupina La Compagnia dell´Anello (Společenství prstenu) mu k poctě věnovala jednu ze svých písní, kde se mj. zpívá:

Elysejská pole, tlumený výkřik,
v centru Paříže, spálený mladík.
/…/
„Ne, není mrtvý“, říká Seina,
Rýn odpovídá: „Beru ho s sebou“,
Alpy zpívají: „Je s námi“.
fjordy křičí: „Je v nás“.
Horské lesy a Černý les
tiše šumí: „Žije ještě, kdo doufá“.
A v němé Praze na náměstí,
Jan se klidně usmívá: „Je živý a se mnou“.

Continue Reading

Autor: Tomáš Krajňák

Před nedávnem tomu bylo již čtyřicet let, co se na prostest proti sovětské okupaci Československa a z ní rezultující duchovní porobě národa upálil Jan Palach, zhruba o měsíc později ho pak následoval i mladý vítkovský rodák Jan Zajíc. Jejich příběh je, troufám si tvrdit, Čechům dobře známý, méně lidí však tuší, že Palachem bylo inspirováno mnohem více mučedníků, a to dokonce i na druhé straně železné opony.

Ode dneška přesně před dvaatřiceti lety, 10. února 1977, se před budovou sovětské letecké společnosti Aeroflot na pařížském náměstí Champs-Élysées upálil francouzský patriot Alain Escoffier (podrobnější informace ve francouzštině jsou na webu VOXNR – původní odkaz z No-media.info upraven redakcí DP). Tento mladý bankovní úředník měl za manželku emigrantku z východního Německa a aktivně se angažoval v boji proti bolševismu v Evropě. Jeho poslední slova vykřiknutá v záchvěvu smrtelné křeče byla “Communistes assassins” (komunističtí vrahové). Alain Escoffier byl členem nacionalistické organizace Parti des forces nouvelles, jež byla založena v listopadu 1974, mezi její čelní představitele patřili Alain Robert, Pascal Gauchon, Francois Brigneau, Roland Gaucher a Jack Marchal, její mládež pak nesla název Front de la jeunesse.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Podle staré védské kosmologie se nacházíme v období konce noci Svaroga (Svarog – slovanský bůh a praotec rodů) a na povrch začíná pronikat pravda o historii národů a jejich duchovních kořenů. Končí 2000 let éry křesťanství a zdánlivě neporazitelné vlády parazitů. Je nyní důležité, aby se všechny seriózní vědecké, badatelské ale i jiné duchovní kapacity chopily dosud utajených zdrojů svědčících o dávné minulosti a přepsaly kulturní, geopolitickou i duchovní historii národů zpět podle skutečnosti a pravdy. Jen na takový základ bude možné navázat obrodný proces, jímž se lidé pozvednou ze současné krize zasahující všechny sféry lidského života.

Hybné síly dějin

Dějiny lidstva se odvíjejí působením sil, v nichž od dávnověku lidé spatřovali znamení Krve a Ducha. Spojení krve a ducha má odraz v oblasti srdce každého člověka. Zde se nachází motor krevního oběhu a energetické centrum Ducha. Krev a Duch mají proto hluboký a nesdělitelný význam přesahující omezené lidské vědomí. Ne nadarmo se hovoří o tom, že nejzákladnější životní impulsy lze rozpoznat srdcem, nebo také otevíráním srdce. O bazálním a nevědomém významu těchto sil vypovídá rovněž jev zvaný telegonie. Podle něho muž a první milovník vtiskne ženě svůj obraz krve a ducha, nesmazatelný to charakter rasy a rodu patrný na genetické úrovni jejích potomků.

Continue Reading

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Dauphin kniha Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku, vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad „jiné“ vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

Continue Reading

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Continue Reading

Jean Haudry: Indoevropská tradice – kořeny naší identity

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Národy jsou jako stromy, jež svými kořeny přijímají výživné látky, které pak prostřednictvím nejjemnějších ‚alchymistických‘ postupů mění v životní mízu umožňující růst listům a plodům. Zbaven kořenů, strom hyne. Kmen vyschne a při první silné bouřce padne.“ Jean Varenne

Indoevropeistika má za sebou dvě protikladné fáze. Po počátečním nadšení (na základě prací např. A. Kuhna, Jacoba Grimma, Maxe Müllera nebo O. Schradera) následovalo vystřízlivění a nadměrná kritika (Claude Lévi-Strauss). Dnes je ale ve fázi třetí – fázi pozitivní kritiky a odůvodněných jistot (Georges Dumézil).

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Nejlepší způsob, jak připravit společnost o svobodnou existenci, je zbavit ji ducha. Duch společenského vědomí a jím utvořený duchovní rozměr jednotlivce je ta síla, která nedovolí učinit z lidí společenství ovcí otročících vnější moci. Duchovní osvěta lidí plní svou funkci, pokud vede člověka k morálnímu odhodlání uhájit si vlastní důstojnost, smysluplné postavení ve společnosti a přijmout nutné podmínky svobody celého společenství spočívající v organické jednotě, za níž musí každý jedinec odvést svůj díl práce, statečného odporu vůči všem nepřátelským silám a oběti ve prospěch celku.

Zdravého ducha hrdého a nezávislého rodu rozvíjely prastaré řády Keltů a Slovanů před jejich christianizací. Křesťanství zasadilo světovému společenství těžkou ránu tím, že v lidech potíralo smysl pro ušlechtilost, vznešenost a hrdou sounáležitost opírající se o magickou sílu přírody, obývaného kraje a celého rodu, který tak žije v harmonii s jemu daným prostředím. Křesťanství vytrhlo běžného člověka z přirozeného existenciálního kontextu a učinilo z něj otrockou duši sklánějící se v pokoře před Bohem a jím vyvolenými parazity. Zdálo by se, že s upadlým vlivem křesťanství se tato újma na sebevědomí člověka napravila. Nikoliv. Moderní ateismus ruku v ruce s osvícenským humanismem propagujícím univerzální hodnoty rovnosti, individuální svobody, bratrské lásky a demokracie totiž dokonale zničil vše, čím se dosud lidský jedinec prokazoval coby důstojná, svébytná a silným duchem obdařená osobnost.

Continue Reading

Autor: Kaarina Aitamurto

Tento článek zkoumá příčiny soudobého oživování předkřesťanské duchovnosti. Jako materiál této analýzy sloužily texty napsané ruskými rodnověrci. V těchto textech bylo zjištěno devět témat. Ta se dělí do tří kategorií, pojmenovaných «nacionální obnova», «přírodní náboženství» a «nová éra staré duchovnosti». Teoreticky článek vychází ze sociologického studia pozdně moderní religiozity. Je pozorováno, že rodnověrská interpretace obnovy pohanství často zahrnuje témata, která jsou také ústřední v teoretických diskusích o úkolech soudobé religiozity. Na rodnověří se tudíž pohlíží jako na účastníka společenských diskusí, který komentuje a přispívá tématy, jakými jsou «glokalizace» světa (důraz na lokálno), moderní odcizení a pocity nedůvěry a nejistoty.

Proč ožívá stará duchovnost?

Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.

Continue Reading

Autor: San

Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná bojovnice za národní socialismus, indoevropské pohanství, vegetariánství, práva zvířat a hlubinnou ekologii. V roce 1958, kdy jí vyšlo dílo Blesk a Slunce, její opus magnum, se zařadila mezi nejoriginálnější a nejvlivnější myslitele národního socialismu v období po druhé světové válce.

Její rodné jméno je Maximiani Portasová, měla anglickou matku, řeckého otce, narodila se ráno 30. září 1905 a vyrůstala v Lyonu, kde studovala filosofii. Cestovala po světě, pobývala v Řecku, kde „zahájila svou celoživotní odysseu za árijskou rasovou filosofií“, pobývala také v Egyptě, kde ji okouzlil Achnatonův sluneční kult a posléze se začátkem třicátých let minulého století usadila v Indii, kde ji hluboce zaujal hinduismus, jehož představitele varovala před muslimským nebezpečím.

Continue Reading

Armin Mohler: Fašistický styl

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele.

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“… Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu.

Continue Reading

Autor: Georgij Sidorov

Mnozí filosofové rádi mluví o záhadnosti ruské duše. Neobjasňují však, v čem tato záhadnost spočívá. Vysvětlení není totiž výsadou filosofů, nýbrž psychologů. Záhadnost ruské duše vyplývá z toho, že podle své původní přirozenosti je ruský člověk především tvůrce. Jemu přináleží budovat, zúrodňovat zemi, objevovat, odhalovat tajemství ve sféře vědy a umění. Zde je založena jeho spontánnost. Sám sebe nachází v trvalém tvůrčím procesu poznání vnější reality. Především proto na rozdíl od italských, britských či židovských kupců ruští kupci nikdy nezhanobili sami sebe mamonem, když jim nabyté prostředky sloužily pouze k tomu, aby se proměnili v průmyslníky. A to i přesto, že výnos z pouhého zprostředkování směny mnohokrát převyšoval zisk, jaký kupec mohl získat z výroby. Přirozeně lidé se západním způsobem myšlení nemohli pochopit tyto nenormální Rusy, kteří vždy upřednostňovali nelehkou tvůrčí cestu před snadným a výnosným obchodem.

Na západě jedinými národy, jež měli do určité míry pochopení pro ruskou duši, byli Němci a Skandinávci, přesněji poněmčení Slované, protože sami představovali etnikum předurčené k tvoření. Jestli však vlivem katolicismu a později protestantismu Němců bylo Dánům či Švédům dáno upadnout do anglosaského vleku, přeměnit se v krajně materialistické lidské bytosti, tak ruský člověk se vlivem západu transformoval do specifické podoby. V důsledku této transformace vznikl nový národně genetický psychotyp Rusů (1). Z Rusů se ve vleku západních demokratických hodnot stávají absolutně nestoudní kramáři, mrzké odnože natolik nízké a odporné ve svých žádostech a touze po obohacení, že západní pozorovatelé nevycházejí z úžasu při hodnocení toho, jak Rusové vydělávají peníze. Mimo to západ šokuje i pohled na ruské úředníky. Ruský úředník nehne prstem, dokud nedostane úplatek. A požaduje nemalé sumy! Ze státu si ruští úředníci udělali nástroj dobývání peněz z ruského národa. Korupce v Rusku podrazila základy státu i práva. V důsledku toho všeho se ruský národ ocitl na okraji propasti. Co že se to stalo se záhadnou ruskou duší? Proč je Rusko dnes terčem posměchu na celém světě?

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje…
Paracelsus

Erich Fromm nazývá lásku uměním. Je-li láska umění, vyžaduje znalost a úsilí. Na téma lásky bylo již sepsáno nemálo filosofických a psychologických traktátů. Většina z nich se ptá na podstatu lásky, co to je láska, jaké duševní a fyzické procesy v člověku se na ní podílejí, co je její podmínkou i smyslem. Není snad pochyb o tom, že láska má svůj sociální podtext, do jisté míry je odrazem i řešením sociální potřeby člověka nebýt odloučený, být součástí širší pospolitosti. Pouze společenství naplněné vzájemností a sdílením společných hodnot dává člověku vědomí existenčního zázemí, vědomí vlastní hodnoty a smyslu snažení ve prospěch všech, jímž se překonává pomíjivost individuální existence.

Uchopit lásku v její nejhlubší a nejširší podstatě má však mnoho úskalí a závisí na úhlech pohledu. Jisté však je, že akt lásky je do značné míry aktem vůle, vědomého rozhodnutí, za nímž se skrývá objektivní nutnost podložená pochopením individuální nedostatečnosti. Teprve bytostným prožitkem vzájemnosti se uplatňuje životní síla jedince jako radostné „dávání“. Dávat je nejvyšší výraz moci, moci nezotročující, moci tvůrčí, moci budující a spojující. Láska je odrazem takové mohutnosti, skrze ni se utváří vyšší životní forma založená v jednotě a harmonii spojující lidská individua v jeden mocný celek.

Continue Reading