Délský potápěč

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Kapitola 3

Osobnost – Svoboda – Hierarchie [1]

Je nesporné, že lidé jsou si z určitých hledisek přibližně rovni. Víceméně. V našem chápání však tato hlediska nepředstavují „více“, nýbrž méně. Odpovídají nejnižšímu stupni skutečnosti, tomu, co je v každém člověku nejméně zajímavé. Svědčí o přináležitosti k druhu, druh však ještě není obsahem, tj. skutečnou osobností. Vyzdvihovat „druhovost“ je totéž, jako považovat u soch za podstatné, že jsou všechny z bronzu – přestože každá vyjadřuje rozdílné představy a podoby, jimž bronz slouží jako pouhá materie.
s. 174

Osobnost je jednotlivec odlišený svými kvalitami. Poměr k duchovnu, charakter, vzhled. To jsou příznaky vytvářející podstatnou nerovnost.
s. 174

Hodnota má být uznávána jen tam, kde skutečně je. A ani tam není stejná, existují různé úrovně. Spravedlnost spočívá v tom, přiznat každému, co si zaslouží.
s. 175

Spravedlivý je jen takový řád, v kterém každý činí, co mu vnitřně vyhovuje a vlastní, co mu přísluší. Je v postavení, které mu určuje vlastní podstata. To říkali již Aristoteles, Platón nebo Plotin.
s. 178

Ne lidé jako atomy, masa atomů, nýbrž lidé jako osobnosti, odlišné bytosti, přičemž každému náleží různý stupeň svobod a práv v hierarchiích „těch, kteří poslouchají“ a „těch, kteří udílejí rozkazy“.

S takovými lidmi se buduje skutečný stát, tj. protiliberální, protidemokratický a organický.

Continue Reading

Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat, …bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.  (Platón, Ústava, 592b)

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972 [1]

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
s. 133

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“

Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.

Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
s. 135–137

Continue Reading

Gottfried Benn: Dórský svět

Aktualizace 18/02/2019

Stránka Knihy… a jiné tisky byla sloučena se stránkami Délského potápěče.

Pod vaše vánoční stromečky, Posvátné Stromy a Julleuchtery nabízíme dotisk druhého titulu z naší řádné knižní edice Metanoia. Cena publikace je 150,- Kč + poštovné. Cena poštovného se řídí platným ceníkem České pošty. Darům, příspěvkům a jiným obětinám však meze neklademe. Dotazy na naší adrese info [at] deliandiver.org nebo prostřednictvím naší distribuce.

Název: Dórský svět
Autor: Gottfried Benn
Formát / stran: brožovaná, 75 stran
Datum vydání: 2013 [dotisk 2018]
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
150,- Kč + poštovné.

Continue Reading

Francis Parker Yockey: Liberalismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Yockey je prvním z protisystémových myslitelů, kteří po válce tvrdí, že liberalismus je pro Evropany zhoubnější než komunismus. Tvrdou vojenskou sovětskou represi východní Evropy pokládal z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysli mnohem účinněji a důrazem na sobecké štěstí trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost Sovětského svazu hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Původu a ideologii liberalismu proto věnoval jednu z kapitol své knihy Imperium, [1] která poprvé vyšla již v roce 1948, kdy se ještě zdálo, že amerikanizace hodnot nemusí v Evropě postupovat tempem jako v „roaring twenties“. [2] Naopak: v rozvráceném a rozděleném Německu se Yockey osobně setkával s mnoha nezlomenými lidmi, [3] ve Francii a v Itálii měla velice silnou politickou i kulturní pozici levice a leccos z organizace řízeného hospodářství tu zůstávalo v tichosti zachováno, v Portugalsku a ve Španělsku vládl korporativní režim a ve skandinávských státech byl „solidarismus“ prostě doma. Pravda, Velká Británie byla pro Evropu zjevně ztracena, jenže Angličané se vždy drželi stranou. [4]

Continue Reading

Francis Parker Yockey se narodil v Chicagu roku 1917 do zámožné středostavovské rodiny irsko-německého původu. Chodil do školy pro diplomaty, dostalo se mu školení klasického pianisty a roku 1941 s vyznamenáním dostudoval práva. Od konce třicátých let se angažoval v různých proněmeckých iniciativách a organizacích. Přes nesouhlas s americkou účastí ve válce se roku 1942 přihlásil do armády a byl přidělen k jedné výzvědné jednotce v Georgii. Když se dostal do vážného podezření, že hraje dvojí hru a plní špionážní úkoly i pro Německo, předstíral duševní chorobu a byl vojenské služby zproštěn. Oženil se, narodily se mu dvě děti a do konce války pak pracoval u civilního soudu jako asistent veřejného žalobce. Po válce se mu však znovu podařilo získat místo u americké armády v Německu, kde působil jako civilní žalobce ve druhé vlně procesů s „válečnými zločinci“ ve Wiesbadenu. V roce 1947 se své funkce – nařčen z nadržování obviněným a znechucen pokryteckými praktikami okupační moci – vzdal. Od té doby se Yockey rozhodl pro život bojovníka.

Odjel do Irska a tam během šesti měsíců napsal šesti set stránkové Imperium. S rukopisem se vydal do Londýna za Oswaldem Mosleym, který stejně jako on spatřoval v evropanství jediné správné východisko. Oba muži, vyhraněné osobnosti, se po pár měsících sice ve zlém rozešli, ale v „evropské kontaktní sekci“ Mosleyho hnutí stačil Yockey prohloubit a upevnit své styky s „neofašisty“ z různých částí kontinentu. Po vyjití „Impéria“ tak roku 1949 mohl s hloučkem svých druhů založit Evropskou frontu osvobození (= od liberálně-komunistické nadvlády stvrzené přítomností amerických a sovětských vojsk na kontinentu), pod jejíž vlajkou zveřejnil takzvanou „Londýnskou proklamaci“ (The Proclamation of London), která je v podstatě zjednodušeným výtahem a výkladem dvanácti hlavních tezí „Impéria“, a začal též vydávat měsíční bulletin s názvem „Frontový bojovník“ (Frontfighter) s aktuálními politickými komentáři a analýzami.

Continue Reading

Výběr z knihy Pierra Krebse V boji o bytí – Etnosebevražda v multirasové společnosti židovsko-křesťanské civilizace Západu nebo etnokulturní znovuzrození Evropy v organické demokracii indoevropské ražby?

V knize V boji o bytí vyslovuje Dr. Pierre Krebs zdrcující kritiku multikulturalismu dokazujíc, jak jeho ideologie totálně ničí všechny kultury, a ne pouze kulturu západní, zatímco upřednostňuje šedivou konformitu. Jeho kniha vyzývá, abychom si zvolili, na jakou stranu konfliktu probíhajícího v současnosti se hodláme postavit. Zdali na stranu těch, kteří se snaží uchovat svoji etnickou identitu, nebo na stranu globálního tržiště.

Ideologie tzv. multirasové, ve skutečnosti ovšem rasám nepřátelské společnosti, vědomě lže, když tvrdí, že rozdíly neexistují. Jedná se o pokus, systematicky potlačit vše organické ve prospěch beztvaré masy, v níž by národy a kultury byly již nerozlišitelné.

Postoj k identitě se proto stal ohniskem, kolem něhož se rýsují nové linie. Linie mezi dvěma odlišnými náhledy na svět, budoucnost a člověka.

PŘEDMLUVA

Znáte onu bezmoc, kterou zbabělci nazývají tolerancí?
s. 11

Proč v umění vše nenávistné, slabošské nebo dokonce naprosto patologické pozvolna vytlačilo Krásu, Sílu, Harmonii?

Proč stále více převládá ekonomický, materialistický a mechanistický postoj ke světu nad politickým, duchovním, organickým?

Proč média vedená „na slovo vzatými profesionály“ systematicky deformují náš pohled na svět?
s. 12

Proč se ještě dnes vede diskuse o existenci ras, případně o biologických zákonech, které je vysvětlují […] o etických zásadách,  opravňujících jejich zachování? To vše jsou samozřejmé a nezpochybnitelné věci, které víceméně zachytil ve své Ústavě už Platón, dávno před moderní antropologií a genetikou.
s. 12-13

Continue Reading

Autor: Gilbert Keith Chesterton

Francouzská revoluce byla vskutku hrdinská a rozhodná událost, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali si demokratických svobod, ale také demokratických zákonů. Chtěli mít hlasování a chtěli nemít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi, stejně jako expansivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevnou podstatu a tvar, přímočarou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu pro omezení, jež v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na uvolněnost. Lidé se snažili změnit sloveso „zrevolucionizovati“ z přechodného v nepřechodné. Jakobín vám mohl označit nejen systém, proti němuž se bouřil, nýbrž i (a to mu bylo důležitější) systém, proti němuž by se nebouřil, systém, jemuž by důvěřoval. Nový buřič je však skeptik a nechce důvěřovat ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A fakt, že pochybuje o všem, je mu na překážku, když chce nějakou věc odsoudit.

Continue Reading

Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 do protestantsko-liberální rodiny v estonském Revalu (dnešní Tallinn), který byl od roku 1346 po dvě stě let državou řádu Německých rytířů a později se stal jedním z měst Hansy. Jako kluk rád maluje a kreslí a je mu teprve patnáct let, když se poprvé začítá do knihy Houstona Stewarta Chamberlaina „Základy 19. století“. Po střední škole studuje architekturu na technice v Rize, kde je členem Burschenschaftu (vysokoškolského spolku), pro který už také přednáší – např. o indické filosofii nebo židovské otázce. Když je za první světové války rižská vysoká škola i s profesory a studenty přeložena do Moskvy, naučí se Rosenberg plynně rusky a seznamuje se s klasiky ruské literatury stejně dobře jako s ruským prostředím v době bolševické revoluce… Poté, co na podzim 1918 německá vojska obsadila Reval-Tallinn, vrací se teď již diplomovaný inženýr architektury do rodného města, aby se tam jako dobrovolník přihlásil do armády. Odmítnou ho – podvakrát – s tím, že v zabrané zemi nemohou přihlédnout k neznámým dobrovolcům; začíná tudíž učit na tallinnském gymnáziu. 11. listopadu však Německo kapituluje. Rosenberg na tuto tragédii reaguje proslovem v domě Hansy: mluví k důstojníkům a vojákům, „poraženým vítězům“, o marxistickém nebezpečí, o židovském peněžním vlivu. A má velký úspěch; ještě téže noci odjíždí do Berlína, kde vidí návrat prodaných, ale neporažených německých vojsk. Z Berlína pokračuje do Mnichova, kde to vře bolševickým převratem. Rosenberg tu prý přistoupí k jednomu ze vzrušeně rokujících hloučků a říká: „Víte, co je to bolševismus? Já to vím, přicházím z Ruska!“ A zapojuje se do bojů proti rudé revoluci: mluví k davu, navrhuje plakát na demonstraci – „Proti bolševismu, za německého dělníka!“. K básníku a dramatiku Dietrichu Eckartovi, prvnímu šéfredaktoru listu Völkischer Beobachter, přichází s otázkou, zda nepotřebuje „bojovníka proti Jeruzalému“ – a je se smíchem přijat. S Gottfriedem Federem, Rudolfem Hessem a dalšími kamarády navštěvuje společnost Thule. Roku 1919, po Hitlerově přednášce v mnichovské pivnici s vpravdě symbolickým názvem Zum deutschen Reich přichází první osobní setkání s budoucím Vůdcem. V rozhovoru o dějinných otázkách poznávají svou duchovou stejnosměrnost a shodnost svých bojových cílů. Od toho dne je mladý „Balt“ nejbližším spolupracovníkem „Rakušana“ Adolfa Hitlera.

Continue Reading

Předmluva k chystanému vydání výběrového překladu PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče.

Tento výběr (31 stran A4) v žádném případě nemůže zprostředkovat plnost autorova myšlení (Např. i polní vydání „Mýtu“ z roku 1943 na tenkém papíře má přes sedm set stran!) a jen sotva naznačuje jeho formu a obsah, hloubku a šíři: je tak převážně pouhým obrysem některých základních hodnotových, ideových pozic a výhledů (zápas hodnot, podstata germánského umění, nadcházející říše) stejně jako sledem mnoha trefných postřehů k jevům, které v době vzniku textu byly v „Německu Výmarské republiky“ podobně zřetelné jako dnes v celé Evropě (diktatura burzy, světovláda peněz, bezuzdný materialistický individualismus, feminizace muže jdoucí ruku v ruce s emancipací ženy, hrozba bezrasové Panevropy atd.).

Kniha vznikala dlouhá léta, některé její nejstarší části vztahující se k umění pocházejí už z roku 1918, z valné části byla pak dokončena během roku 1925, vyšla však teprve na jaře 1930, i proto, že autor při své aktivistické práci pro hnutí neměl čas, aby ji zodpovědně dokončil v kratším termínu. Přesto byly dny, jak s úctou připomíná jeden z životopisců, kdy A. Rosenberg trávil v knihovně až třináct hodin, aby bádal v oborech filosofie, náboženství, literatury, dějin a mnohých jiných. Léta příprav se přitom nikterak negativně neodrazila na konečné podobě knihy, kterou i její odpůrci charakterizují jako soustavný či jednolitý kánon, který měl pronikavý vliv na univerzitní vědu Říše, na její esejistiku, publicistiku i řečnickou praxi. [1]

Continue Reading

Autor: Jacob Burckhardt

V 18. století nastupuje moderní kultura, ale už r. 1815 se řítí do velké krize (…): nastupuje civilizace podnikání a hospodářského rozmachu. Tyto zájmy se považují stále víc za princip, který určuje svět.

Nejdřív to zkusil donucovací stát se svým merkantilismem. Po něm následovala politická ekonomie s různými školami a sektami a doporučovala dokonce jako ideál i svobodný obchod; avšak teprve po roce 1815 padly všechny překážky [1] – cechovnictví, různá omezení živnostenského podnikání; nastala možnost volně převádět pozemkové vlastnictví a disponovat jím podle potřeb průmyslu. [2] Anglie se svým světovým obchodem a průmyslem se stala všeobecným vzorem.

Začala v masovém měřítku používat kamenného uhlí a železa, vyrobila stroje pro průmysl a položila tím základy velkovýrobě, zavedla dopravu parolodí a železnicí, pomocí fyziky a chemie provedla vnitřní industriální revoluci a prostřednictvím bavlny se zmocnila vlády nad velkospotřebou. K tomu přistupuje nesmírný rozmach úvěru v nejširším slova smyslu, [3] vykořisťování Indie, koloniální expanze až do Polynésie atd., zatímco Spojené státy se současně zmocnily celé Severní Ameriky a světovému obchodu byla zpřístupněna i východní Asie.

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Jsem fašistický spisovatel. Měli byste mi za toto přiznání poděkovat, poněvadž tím byl vyjasněn alespoň jeden problém v tomto jinak choulostivém tématu.

A vskutku, nikdo si nepřipouští, že je fašista. Sovětské Rusko, které žije pod vládou jedné strany a policejního státu, to není fašistická země – ve skutečnosti se jeví přesně naopak. Maďarská vláda, která posílá stávkující před stanné soudy a tanky proti dělníkům, to není fašistická vláda. Prostě jen brání moc lidu. Prozatímní vláda 1], která používá teroristické metody, aby vnutila vůli aktivistické frakce 2] celému národu, není fašistická organizace. Je to národně osvobozenecké hnutí. Nejsou to tedy metody institucí, které charakterizují fašismus, ale něco jiného.

Komunisté tvrdí, že když hájíte kapitalismus, tak jste nevyhnutelně fašista. Avšak veřejné mínění je proti tomuto názoru. Spojené státy, Anglie a Adenauerovo 3] Německo jsou podle sovětských zástupců a jejich spojenců fašistické. Dokonce i ve Francii, kde politická krize vynesla k moci poloprezidentský systém 4], bude obyčejný člověk kroutit hlavou, pokud mu řeknete, že žije ve fašistické diktatuře. Je nedostačující, pokud někdo uctivě poslouchá šéfy bank a velkých korporací, aby vás to vedlo k byzvýhradnému přesvědčeni o fašismu.

Continue Reading

Prsten Nibelungů

Dílo je rozděleno do dvou knih.

První pojednává o předcházejících osmnácti stoletích našeho letopočtu, přičemž mnohý pohled padá i na doby mnohem vzdálenější (především na „indoevropský pravěk“: „Nejdůležitějším příspěvkem k pozitivní výstavbě germánského světového názoru jest opětné navázání našeho duševního života na příbuzné nám Indoevropany, předem ovšem na Hellény.“). Autorovi – a to je důležité zdůraznit – nejde přitom nikterak o obecné dějiny minulosti, nýbrž jen „o tu minulost, která je ještě dnes v živa“.

Druhá kniha je věnována 19. století, z jehož obrazu pak může tanout i jisté tušení budoucnosti, nikoli jako libovolné fantazie, nýbrž jako „… stínu, jejž vrhá přítomnost ve světle minulosti“, neboť: „běžný pojem ´pokroku´ není nikterak filosoficky odůvodněn; pod touto vlajkou se plaví všecek brak naší doby“.

Devatenácté století není pro Chamberlaina dítětem předchozích – neboť dítě znova počíná život – spíše je jejich bezprostředním výtvorem: matematicky vzato – souhrnem, fyziologicky – dokonanou fází v životním procesu společnosti. Ta zdědila souhrn vědomostí, dovedností, myšlenek atd., jisté rozdělení hospodářských sil, bludy i pravdy, představy, ideály, pověry, především ale krev a tělo (= geny), jimiž a v nichž žije. Výklad této společnosti proto musí být založen na poznání „materiálu“, z něhož jsou její příslušníci tělesně a duševně zbudováni.

Continue Reading

„Identita není žádná nedotknutelná esence, jde o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem.“ Alain de Benoist

Jsme česká pobočka evropského mládežnického hnutí, jehož cílem je ochrana identity. Identity na úrovni regionální, národní a v neposlední řadě civilizační, tedy evropské. Každá z těchto úrovní identity je pro nás důležitá a úzce spjatá s ostatními. Na politické i kulturní cítíme sepjetí se svou rodnou hroudou; svým městem a regionem, s českým národem a evropskou civilizací. Považujeme se za Čechy, Moravany a Slezany, protože pocházíme z jednotlivých regionů těchto historických zemí a v neposlední řadě jsme Evropané!

Jsme produktem společnosti a systému, kterými opovrhujeme. Hlavními důvody našeho opovržení je jejich systematické odloučení od identity. Systém se od ní vzdálil a začal produkovat konzumní vykořeněnou masu. I my jsme vykořeněná generace, generace mladých lidí, která se snaží znovu najít, vydobýt a bránit svou identitu. Jsme Generace identity.
Stavíme se proti hrozbám a živlům, které identity ohrožují a ničí je. Jsou to globalizace, multikulturalismus, masová imigrace a ekonomický i hodnotový liberalismus. To vše jde ruku v ruce. Usilujeme o to, aby etnokulturní identita různých společenství nebyla tabuizovaným tématem a stala se legitimním předmětem veřejných diskusí. Ve jménu vlastních kořenů a identity hluboce odmítáme masové populační transfery, na něž nahlížíme coby na tragédii, a to jak pro imigranty samotné, tak i pro původní populaci.

Continue Reading

Výběr PhDr. Rudolfa Jičína z knihy H. S. Chamberlaina „Základy devatenáctého století.

Předmluva k chystanému vydání výběru PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče

Výběr z Chamberlainova nejznámějšího díla pořídil PhDr. Rudolf Jičín za „normalizace“ jako součást svých studií jedné řady německých myslitelů (od Immanuela Kanta přes Chamberlaina a Spenglera až po Alfreda Rosenberga). O Mrazíkově knižním překladu, již tehdy stařičkém, nic nevěděl, domníval se, že stejně jako poslední dva jmenovaní, byl i autor „Základů 19. století“ rozličnými „kulturními pracovníky“ – ať už masarykovsko-realistického či marxistického ražení – automaticky vyloučen z korpusu toho, co by Češi, Moravané, Slezané či Slováci měli číst (po druhé světové válce byla kniha tak jako tak vyřazena z volně přístupných knižních fondů).

Kritéria jeho výběru však nebyla vedena ani tak snahou podat co možná nejobjektivnější přehled Chamberlainova myšlení, jako spíše podléhala Jičínovým osobním studijním potřebám a subjektivním zájmům: poznamenával si a vyzdvihoval z rozsáhlého spisu prý hlavně to, s čím na první přečtení sám souhlasil či nesouhlasil, popř. ty pasáže, které chtěl dále promýšlet, aniž by tyto rozdílné motivace v textu, který byl primárně určen jemu, ovšem nějak vyznačoval. Tento výběr proto v žádném ohledu nemůže nahrazovat originál, zejména to platí o poslední deváté kapitole Od roku 1200 do roku 1800, v níž je obsáhle a hluboce líčeno vznikání „germánského světa“. Spíše může v mnoha jednotlivostech sloužit k rozvíjení vlastního myšlení a jako podnět k vlastnímu studiu knihy.

Continue Reading

Je nám potěšením oznámit, že redakční kolektiv Délského potápěče dostal povolení k českému překladu knihy Markuse Willingera Generace identity (Die identitäre Generation). Kniha vyjde u vydavatelství Arktos a bude k dispozici mj. i přes internetový obchod Amazon. Pokud budete mít zájem podpořit nejen tento projekt, ale i publikační činnost Délského potápěče celkově, od dnešního dne je k dispozici možnost učinit tak přes PayPal (viz tlačítko Přispějte / Donate na titulní straně). Prvních třicet podporovatelů projektu českého překladu knihy Markuse Willingera obdrží knihu zdarma. V případě jakýchkoli dotazů nás kontaktujte na redakčním e-mailu.

Více informací bude průběžně doplňováno.

Předmluva vydavatele

Upírání práv Evropanů na jejich vlastní tradice, historii a dokonce na vlastní země se stalo součástí kulturních základů současného Západu. Masové přistěhovalectví, selektivní a urážlivá propaganda, neustálé bombardování perverzní, nebo přinejlepším, bezduchou konzumní kulturou – to vše přispívá k přeměně Evropy v bezvýznamnou entitu. Její původní obyvatelstvo tvoří zvětšiny atomizovaní jednotlivci, postrádající jakýkoli náznak směru nebo cíle, kteří jsou stále více pronásledováni politickými systémy, které o lidi, kterým vládnou, nejeví absolutně žádný zájem. Existuje mnoho názorů na příčiny tohoto stavu, největší vliv však bezesporu měla revolta z května 1968, která vytvořila apolitickou, sebedestruktivní situaci, ve které se postmoderní Evropa dnes nachází.

Continue Reading

Původní rozhovor se Sébastienem z identitární humanitární organizace Solidarité Identités (SOLID) pro Délský potápěč. 

Můžeš, prosím, krátce představit českým čtenářům vaši organizaci? Jaké jsou její hlavní aktivity a cíle?

Solidarité-Identités je charitativní a humanitární organizace dle zákona 1901 [1] s cílem poskytovat pomoc a podporu národům v jejich boji o přežití, zachování jejich kultury a v obraně jejich identity. Za tímto účelem sbíráme finanční prostředky, materiál a znalosti, abychom mohli přinášet konkrétní a cílenou pomoc potřebným. Věnujeme se také komunikaci a medializaci se snahou osvětlit situaci a problémy, který systém a jeho mediálně-političtí sluhové záměrně ignorují.

V Evropě existuje mnoho humanitárních organizací, které proklamují, že pomáhají lidem ve Třetím světě nebo obětem války, většinou levičácké, zprofanované a falešné. V čem je SOLID jiná?

Přestože se věnujeme humanitární a charitativní činnosti, nechápeme tato slova tak, jako většina „klasických“ nebo „oficiálních“ organizací. Opravdu nejsme „Zápaďané“, kteří motivovaní směsí paternalismu a špatného svědomí přinášejí exotickým a znevýhodněným populacím technologicko-lidskoprávní evangelium, aby i ony jednoho dne dosáhly stejně vysoké úrovně „pokroku“ jako my. Náš přístup je v protikladu k tomuto neokolonialismu. Solidarité-Identités je podpůrnou sítí pro všechny svobodné národy na světě, bojující za obranu vlastní kultury, identity a práva žít ve své zemi dle vlastních zákonů a tradic. Nevěříme v okcidentální a kapitalistický pokrok. Věříme v nezávislost a bojujeme za národy, které tvoří diverzitu světa tím, že zůstávají nezávislé, svobodné, autonomní a zakořeněné na své půdě. Kromě toho chceme zdůraznit, že na rozdíl od mnoha medializovaných organizací nemáme téměř žádné „provozní náklady“, a že každý člen SOLID účastnící se misí pokrývá všechny své náklady z vlastních peněz. Peníze asociace se věnují výhradně příjemcům akcí. Všechny dary naší organizaci jsou plně používány ve prospěch příjemců našich misí.

Continue Reading

Alter-Evropané

Zcela samozřejmě se považujeme za Evropany. Odmítnutí Evropy ze strany mnohých pramení z nedostatečného rozlišení mezi Evropskou unií a Evropou, jakožto civilizací. Jsme toho názoru, že v době velkých geopolitických bloků je důležité, aby si Evropa konečně udržela silný a jednotný názor, jehož vahou si uhájí vlastní existenci. Jednota a standardizace však není jedna a ta samá věc. A právě proto se my, Evropané tělem i duší, nemůžeme i přes své úsilí o politickou spolupráci na kontinentální bázi ztotožnit s bruselskou úchylkou! Jsme zastánci vytvoření alternativní Evropy v politickém slova smyslu, proto se nazýváme Alter-Evropany.

Ani USA, ani Alláh

Coby přesvědčení Evropané, ochránci našich identit a svobod, nemůžeme než se stavět nepřátelsky vůči všem imperialismům, snažícím se uchvátit naše země. Mám na mysli jak americký, tak i islámský imperialismus. Navzdory tomu, že jsou oba naprosto odlišné, byli jsme již svědky toho, že jeden využívá prostředků druhého ve svém úsilí o podmanění Evropy. Příkladem za všechny budiž bývalá Jugoslávie, kde USA podporovala muslimské enklávy v Bosně a v Kosovu za účelem oslabení naší civilizace.

Continue Reading

Původní rozhovor s Alexanderem Jacobem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Dr. Alexander Jacob je vědec a historik, který svého magisterského vzdělání dosáhl studiem anglické literatury a doktorský titul získal v oblasti dějin idejí. Publikoval řadu prací na téma náboženství, historie a spirituality Indoevropanů:  Átman – rekonstrukce solární kosmologie Indoevropanů, De Naturae Natura – studie evropské přírodní filozofie či Nobilitas o historii aristokratické filozofie. Některé z jeho studií byly publikovány nakladatelstvím Arktos, pro které Alexander Jacob překládá knihy autorů, jako jsou Alain de Benoist, Pierre Krebs nebo Hans-Jürgen Syberberg.

Dlužno dodat, že Alexander Jacob není pouze vědec a historik, nýbrž i talentovaný umělec. Má první zkušenost s ním je právě z jeho klavírního koncertu, kde hrál výběr hudby z Čajkovského baletu Labutí jezero. Mělo se jednat o poněkud netradiční Čajkovského ztvárnění, které Rusové odmítli s tím, že je příliš německé, příliš wagneriánské. Hudební zážitek to byl ovšem velice silný a zajímavý.

Po koncertě jsem měl tu čest strávit s Dr. Jacobem část večera podnětnou a zajímavou diskusí u sklenky vína a právě zde se zrodila myšlenka, udělat rozhovor pro Délský potápěč a seznámit tak českého čtenáře blíže s touto zajímavou osobností.   

Mohl byste nám popsat, jak se člověk narozený v Indii začne zajímat o Wagnerovo dílo, germánskou mytologii a obecně o germánství? Kdy a jak vás tato témata poprvé oslovila?

„Idealismus“ je přirozený filozofický postoj všech indoevropských národů a v jeho nejrozvinutější formě ho nacházíme ve filozofických systémech starověké Indie. Později, po obrození v helénistickém novoplatonismu, dosahuje svého plného evropského rozkvětu v německém romantismu Fichteho, Schellinga a Schopenhauera. Wagnerovo myšlení úzce souvisí se Schopenhauerovým a jako takové ho pokládám za jeden z nejdůležitějších příspěvků k indoevropské tradici.

Můj zájem o idealistické myšlení začal studiem sanskrtu v Indii těsně před zahájením doktorského studia na Pennsylvania State University (kde jsem se specializoval na cambridgeský novoplatonismus Henryho Morea [1614-87]). Časem jsem publikoval vyčerpávající studii o evropské přírodní filozofii (Franz Steiner Verlag, 1992), nově vydanou Arktosem. Nikoliv překvapivě mě tedy zajímalo i Wagnerovo myšlení, nejen proto, že to byl skutečný představitel německého idealismu, nýbrž také kvůli úctyhodnému hudebnímu dílu tohoto evropského génia.

Continue Reading