Délský potápěč

Autor: Dr. Armin Hanke

V roce 1931 Hans Freyer zjišťuje, že se podstata národa, tato  v y š š í  m o c , může přestrojit i za hlasovací lístek. Bez toho že by někdy jmenovitě zmínil nějakou stranu, rozpoznal znamení doby: blíží se hodina zrodu nové epochy. A tak se pak i stalo. Revoluce se uskutečnila poměrně pokojně, parlamentní cestou: v roce 1932 Národ (Volk) zvolil NSDAP nejsilnější stranou a 30. ledna 1933 se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. Už o deset let dříve Freyer v „Prométheovi“ snil a předvídal: „Prapory, které nepředstavují posvátný včerejšek, nýbrž posvátný zítřek, vlají nad hlavami jako veliká plachta ve větru“. Nyní věděl, čí prapory tento zítřek zvěstovaly, [1] a jejich nositelé uměli Freyerův podíl na tomto přelomu ocenit: aniž by byl členem jakékoli stranické organizace, byl jmenován prezidentem Německé sociologické společnosti (Deutschen Gesellschaft für Soziologie). V Das politische Semester (Politický semestr) z roku 1933 pak vyzval univerzity, aby „vše prodchnula Vůle k Říši“. V roce 1935 vychází Pallas Athene, Ethik des politischen Volkes (Pallas Athéna, etika politického národa). Zde Freyer objasňuje, že svou Ideu Říše ještě uskutečněnu nevidí. Opakuje svůj postulát povstávání Národa (Volkswerdung) a jasně klade požadavek, aby byly v Říši konečně sjednoceny i ty části německého Národa, které až doposud musejí žít pod cizí nadvládou: „Jak se jednota politického národa zrodila z moci a války, tak se stát od prvního okamžiku své existence staví do středu války a zavazuje se k moci.“ O čtyři roky později se tato válka stává nevyhnutelnou.

Continue Reading

Autor: Dr. Armin Hanke

Na tomto místě, v roce 1931, tedy nedlouho před blížícím se přelomem epochy, lze teze Freyerových polemik k národní revoluci shrnout takto: jádrem jeho rozboru je Národ (Volk). Ten je „stávajícím celkem“ (werdendes Ganzes). Neboť Národ (Volk) není pro Freyera synonymem státního národa (Nation). Národ (Volk) je víc, pojímá jednotu celého etnika. V případě Německa to znamená i zahrnutí němectví (Deutschtum) mimo státní hranice. Nacionalismus starého stylu mu nebyl hodný úsilí, neboť etnikum je víc než politicky založeným sloučením, je něčím jiným než sloučením lidí v instituci státu (Staatswesen). Státní národ (Nation) je vynálezem průmyslové společnosti, aby se bez ohledu na rasu nebo etnicitu vytvořily přehledné trhy. Avšak Národ (Volk) je skutečnost, jejíž existence neodvisí od politických tahanic a trhání hranic. A podle Freyera jen v Německu mohl pojem etnika opravdu rozvíjet svou metafyziku. Zmatky německých dějin, zatěžkávací zkoušky a konflikty probudily víru, že etnicita (Volkstum) je hlubokým základem, na němž spočívá naše bytí a budoucnost. Etnicita, kterou má Freyer na mysli, je faktum krve a zároveň faktum ducha. [1] Proto si také etnicitu nelze prostě zvolit nebo chtít k nějaké patřit – tak jako člověk může patřit ke státnímu národu (Nation) nebo ke státu – etnicita jsme my sami. V Das Volk als werdende Ganzheit (Národ jako povstávající celistvost) z roku 1934 Freyer píše: „…je to pramen, z něhož pocházíme, který je živoucí v nás. Je to totální spojitost, která prostupuje všechny vrstvy naší existence – od tělesné podoby přes duševní strukturu až k duchovní specifičnosti (Bestimmtheit) naši osoby.“ Jakákoli otázka po schopnosti cizinců integrovat se do Národa (Volk) je tudíž zbytečná. Avšak ve velkokapitalistickém hospodářském a společenském systému jsou Národy (Völker) už jen rámcovými útvary, uvnitř kterých vznikly třídní společnosti.

Continue Reading

Následující řeč byla prezentována 29. června v rámci 5. ročníku konference Identitär Idé, jíž každoročně pořádá ve Stockholmu nakladatelství Arktos. Jejím autorem je Phillipe Vardon, čelní představitel francouzského a evropského identitárního hnutí. Hlavní téma letošní konference bylo „Identita versus globalismus“.

Vážení posluchači,

jsem dvojnásobně rád, že tu dnes mohu být s vámi, za což bych chtěl především poděkovat organizátorům této konference, jmenovitě pak Danielu Fribergovi z nakladatelství Arktos.

Předně jsem rád, že jsem svou cestu do Stockholmu mohl vůbec uskutečnit. Před měsícem jsem byl pozván na podobnou konferenci, jež se konala v Kanadě. Jediné, co jsem z té země viděl, byli policisté, kteří mě hned po výstupu z letadla zatkli. O hodinu později jsem již seděl v letadle zpět do Francie… Sedm hodin strávených v letadle, stejných sedm hodin na cestě zpátky, jenom abych se setkal s policisty, kteří i přes to, že nemluvili francouzsky, byli stejně tak nepříjemní jako ti naši. Musíte uznat, že tato zkušenost nebyla z nejpříjemnějších! Skutečnost, že se mi podařilo této konference zúčastnit, může pro vás, moji švédští přátelé, představovat jak dobrou, tak i špatnou zprávu: dobrou v tom, že vaše vláda zaujala stanovisko, že mám právo k vám promluvit, což značí, že svoboda projevu je zde respektována; špatnou pak v případě, že se tak stalo pouze proto, že příslušné orgány si nejsou vědomy přítomnosti „nebezpečného aktivisty“ na vašem území, což ve světle současných mezinárodních rizik není pro vaše zpravodajské orgány zrovna lichotivá vizitka. Ale dost bylo žertů, ještě jednou vám děkuji za vaše milé pozvání.

Za druhé jsem šťasten i z toho důvodu, že jsem po své matce zdědil normanskou (tudíž vikingskou) krev, jsme tedy svým způsobem bratranci. Avšak vzhledem k tomu, že za svou vlast považuji Evropu, je mým domovem jakákoli část evropského kontinentu.

Continue Reading

Autor: Dr. Armin Hanke

Kdo vůbec ještě zná Hanse Freyera (1887–1969)? [1] Zvláštní otázka, víme-li, že patří k nejvýznamnějším sociologům 20. století. Doba byla jeho osudem. Zatímco Simmel a Weberse ještě zabývali teorií společenského bytí, náboženství, vědy atd. v jinak fungujícím státě, po roce 1918 měla sociologie úplně jiné pozadí: zhroucený řád, podlomený Národ (Volk), umírající stát. Freyer jako sociolog nemohl už teoretizovat, interpretovat společnost analytickým popisováním. Musel jednat, najít východisko ze slepé uličky, v níž se německý státní národ (Nation) ocitl. Sám se chápal jako lékař kultury, a tato kultura – celý Národ (Volk) byl nemocný, tak nemocný, že Freyer věřil, že je třeba ho zachránit před jistou smrtí. Takto se jeho publikace nestávaly jen společensko-teoretickými pojednáními, nýbrž polemikami (Kampfschriften), které směřovaly pouze k jedinému cíli: národní revoluci (die völkische Revolution).

Hans Freyer se narodil 31. července 1887 v Lipsku (Leipzig) jako syn saského poštovního ředitele. Po maturitě na elitním královském gymnáziu v drážďanském Novém městě (Dresden-Neustadt) studoval mezi lety 1907 až 1911 v Lipsku filosofii, psychologii, národní hospodářství a historii. V první světové válce byl Freyer nasazen na západní frontě, čtrnáctkrát zraněn a vyznamenán nejvyššími řády, včetně Pour le mérite. [2] V roce 1918 zpracoval své válečné zážitky a porážku Německé říše v mysticko-filosofickém textu Antäus, Grundlegung einer Ethik des bewußten Lebens (Antaios, pokládání základů etiky uvědomělého života) tak, že v jakémsi kněžsko-militantním stylu zapřísahá mystické moci Země a Krve: „V každé říši přírody existuje šlechta krve, v níž se vyvinula vůle formy dokonalého těla. (…) Neboť šlechta a rytířství, to je prostě nejprve vybraná poslušnost vůči prastarým axiomům krve a země.“

Continue Reading

Autor: Emil Cioran

Známky života: krutost, fanatismus, nesnášenlivost. Známky úpadku: nedokrevnost, porozumění, shovívavost… Instituce se opírá o silné instinkty, nepřátele a heretiky masakruje, upaluje a zavírá. Hranice, popraviště, věznice nebyly vynalezeny zlobou, ale přesvědčením, jakýmkoli přesvědčením. Pravdu nastolené víry dříve nebo později ochraňuje policie. Ježíš by musel předpokládat Torquemadu – nevyhnutelný následek křesťanství, interpretovaného historicky. A jestliže Beránek svého příštího obránce, mučitele křížem, nepředvídal, znamená to, že svým přízviskem pohrdal. Prostřednictvím Inkvizice prokázala Církev svou velkou životnost, k velké radosti králů. Všechny autority mají svoji Bastilu. Čím je instituce mocnější, tím je nelidštější. Energie epochy je poměřována lidským utrpením, obětmi se oživuje a bestialita je prvořadý znak úspěchu v čase, jímž se utvrzuje ať už náboženství nebo politika. Hlavy padají tam, kam je zanáší idea, a nemůže je zanášet nikam jinam, než k hlavám jiných idejí, k hlavám jejich obránců a odpůrců.

Skepticismus je historií dotvrzován. Přesto ho ale neustále pošlapává. Všechny úvahy o událostech vedou k němu. Znamená to, že tolerance je současně největším zlem? Ze všech úhlů vidíme, že nejodlehlejší věrouky, nejprotichůdnější zkušenosti jsou předpokladem jakéhosi stavu únavy a neplodnosti. V tom je ten div: protivníci klidně nažívají – jenom proto, že nemohou žít. Doktríny konkurence si vzdávají pocty jen proto, že žádná nemůže výt potvrzena. Náboženství vyhasíná, když snáší pravdy, jež ho vylučují. Bůh, jehož jménem se nezabíjí, je mrtev. Absolutno se vytrácí, prázdný zásvit ráje se mihne, prchavý záblesk, neboť nesnášenlivost je základním zákonem chodu lidských záležitostí.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Slovo solidarismus (z lat. solidum – pevná, tvrdá půda, přen. – pevný celek) označuje snahu po vzájemné podpoře, po soudržnosti, která je založena na vědomí příslušnosti jedinců k nějakému vyššímu celku, pospolitosti, ať už pokrevního (rodina, národ, rasa), politického („klan“, „strana“, stát), náboženského („sekta“, církev) či jiného charakteru. 1]

Aplikujeme-li pojem solidarismus na „národní stát“, znamená to, že každý jednotlivec národního společenství má mít ve státě zabezpečen život tak, aby se mohl stát jeho platným členem. Rovnost v solidarismu tedy nespočívá ve spotřebě, ve vzdělání, ve výkonu, nýbrž v dané možnosti rozvoje členů společenství směrem k ideálu  ž i v o t a ,  z d r a v í  a  k u l t u r y  národa. 2]

Národ je předmětem státní péče, která je hmotně zajišťována z hospodářských zdrojů. I solidaristické hospodářství má tedy objektivní účel, nejsou jím však finálně peníze, natož obohacování jedné společenské vrstvy na úkor vrstev ostatních, ale právě přírůstek života, zdraví a kultury (= pěstění) národního celku. 3]

Continue Reading

Autor: Markus Willinger

Následující ukázka pochází z knihy Markuse Willingera Generation Identity, s podtitulem „Vyhlášení války osmašedesátníkům„, která byla nedávno přeložena do angličtiny a publikována vydavatelstvím Arktos.

Chcete vědět kdo jsme? Odkud pocházíme? Co nás pohání?

Řekneme vám to.

Jsme měnící se časy; zvedající se vítr; nová generace.

Vydali jste nás napospas světu, vykořeněné a dezorientované, bez toho abyste nám řekli, kam jít, kterým směrem vedou naše cesty. Zničili jste nám všechny možnosti, abychom mohli najít svůj směr. Jsme vaší odpovědí, neboť jsme vaše děti.

Zničili jste Církev a proto teď jen málo z nás hledá útočiště v ruinách tohoto společenství.

Znehodnotili jste stát, a tak nikdo z nás mu již více nechce sloužit.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Jan Scheinost: „Gotický“ fašismus

Vhled do dvou ročníků revue Stěžeň Jana Scheinosta: příspěvek k dějinám domácího odporu proti demoliberalismu.

„U demokracie vývoj končí a dosažený stav je prohlášen demokratickými ideology za definitivní kralování blaženství na světě, za ráj, v němž se pokrok snoubí s humanitou. Demokraté nikde nenaznačují, že by jejich odpůrci mohli mít sebemenší naději na nějakou změnu – třeba za staletí. Jsou chiliasty, jejich pravda je konečná.“ Stěžeň

Jan Scheinost, katolík a fašista, nenáviděl I. republiku. Už proto, že v jejím základu stál „presbyteriánský demokratismus“, tedy demokracie, počínající se v reformaci, v té reformaci, která první podkopala a popřela v náboženství hierarchický princip. Byl přesvědčen, že pro obnovu řádu je třeba se inspirovat v době, která ještě reformaci neznala a zároveň je dobou nejvyšší slávy českého státu – v gotice.

Zajisté nejde jen o pyšně vlající praporce, pestrost suken, barvy erbů, lesk mečů Přemyslovců, Lucemburků a jejich „družiníků“, o katedrály, v jejichž nitru světlo, ona drahocenná esence, nabývá estetické dimenze, která posvátno činí viditelným i hrubému zraku: pilířem gotické společnosti byly přece všeobecně ctěné a uznávané autority a kategorie, solidarita i askeze se těšily širokému uznání, hospodářství bylo prostředkem, nikoli cílem, otázka spravedlivého zisku měla váhu a lichva byla zapovězena.

Continue Reading

Bob Matthews

Autor: Gregory Hood

Dva muži pozvedli zbraně proti systému. Oba tvrdí, že ke svému jednání byli přinuceni okolnostmi. Oba podnikli násilné akty proti lidem neevropského původu. Oba své činy považují za akty politické války. V obou případech se strážci zákona rozhodli pachatele usmrtit. Oba byli spáleni na popel poté, co byli obklíčeni obrovskou policejní přesilou.

Jeden z nich si vysloužil sympatie zástupců médií a všeobecné porozumění. Pravé důvody, jež jej vedly k jeho činu, jsou předmětem četných diskuzí. Jeho skutky se v různých kruzích setkaly s příznivou odezvou a pro některá společenská média se stal doslova hrdinou. Jednotlivé body jeho manifestu jsou ve slušné společnosti legitimním diskusním tématem. Hlasy jak z levicového, tak i pravicového prostředí, halasně kritizují, že pachateli nebyla poskytnuta možnost na spravedlivý proces, a byl na místě zabit. K uctění jeho odkazu jsou pořádány demostrace, dokonce je i mnohými přirovnáván k nejznámějším hrdinům hollywoodských trháků. Nakonec i reakce úředního aparátu na vraždu svých služebníků hovoří sama za sebe: odpovědné orgány se začaly zabývat údajnými křivdami, jež pachateli posloužily coby záminka pro jeho činy.

Druhý z nich si vysloužil všeobecné opovržení. V rámci oficiální kultury není vypodobněn jinak, než jako ztělesnění absolutního zla. Nikdo si na jeho adresu nedovolí pronést sebemenší projev sympatií, s výjimkou společensky ostrakizovaných jedinců. Jeho myšlenky jsou zesměšňovány, ti z jeho přátel, kteří přežili, byli postaveni před soud a obviněni z ozbrojené vzpoury. V tomto případě neprobíhal žádný přezkum „pravých niterných důvodů“ stojících v pozadí jeho činu, ba naopak: proti lidem, jež s jeho myšlenkami souhlasili, bylo použito ještě větší síly, nežli kdykoli dříve. Samotná existence tohoto muže slouží coby důkaz špatnosti a zvrácenosti idejí, jež zastával.

Prvním mužem je Christopher Dorner, tím druhým Robert Jay Mathews ze skupiny The Order.

Continue Reading

Autor: Kobi Nahshoni

Rabín Baruch Efrati zastává názor, že by se Židé měli „radovat nad skutečností, že Evropa platí za to, co prováděla po staletí nám, ztrátou své identity.“ Uznává islám za to, že prosazuje umírněnost a úctu k Bohu.

Tak jak vzrůstají obavy z nárůstu počtu muslimů v Evropě, tak to vypadá, že ne každý je tímto problémem znepokojen. Včetně rabína, který dokonce tento fenomén vítá.

Rabín Baruch Efrati, rabín ješivy (náboženského učiliště) v izraelské osadě Efrat na Západním břehu Jordánu, věří že islamizace Evropy je vlastně dobrá věc. „S pomocí Boží přijmou gojové v Evropě zdravější způsob života, mnohem více zdrženlivější a počestnější. Ne jako tomu je u pokryteckého křesťanství, které se jeví čisté, avšak je od základu zkažené.“

Continue Reading

Stephen McCullen: Vůdci a mučedníci

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Stephen McCullen ve své srovnávací studii předkládá typologický popis britského, španělského a rumunského fašismu. Zaměřuje se přitom na jejich postoje ke kapitalismu a k Židům, pojetí nacionalismu, resp. národovectví, dále na jejich programatiku k národním revolucím, politický styl a koncept „nového člověka“. Na základě zjištěných shod a odlišností autor vybízí ke zhodnocení individuálního ideologického přispění tří proslulých vůdců těchto hnutí – mužů, kteří zvolené ideje postavili nad vlastní život – k fašistickému fenoménu jako celku.

„Dalším charakteristickým rysem našich počátků kromě nedostatku peněz, byl nedostatek programu. Neměli jsme vůbec žádný program. A tato skutečnost nepochybně vyvolá velký otazník. Kdo kdy slyšel o politické organizaci bez programu, který by nepocházel z rozumu, z něčího mozku, nebo od několika lidí?
Continue Reading

Autor: Karel Marx

Následující ukázka pochází z textu Karla Marxe: K židovské otázce z roku 1843

Zkoumejme skutečného světského žida, ne žida sabatu, jak to dělá Bauer, nýbrž žida všedního dne.

Nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi.

Jaký je světský základ židovství? Praktická potřeba, zištnost.

Jaký je židův světský kult? Čachr. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze.

Nuže tedy! Emancipace od čachru a od peněz, tedy od praktického, reálného židovství by byla sebeemancipací naší doby.

Organisace společnosti, která by zrušila předpoklady čachru, tedy i možnost čachru, by žida znemožnila. Jeho náboženské vědomí by se rozplynulo jako lehký opar ve skutečném ovzduší společnosti. S druhé strany: poznává-li žid nicotnost této své praktické podstaty a usiluje-li o její zrušení, usiluje o ně se stanoviska svého dosavadniho vývoje, usiluje o lidskou emancipaci vůbec a obrací se proti nejvyššímu praktickému výrazu lidského sebeodcizení.

Vidíme tedy, že židovství je výrazem všeobecného současného protisociálního elementu, který dějinným vývojem, o nějž se židé v tomto špatném ohledu horlivě přičiňovali, dosáhl své nynější výše, výše, na které se nutně musí zrušit.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Ian Stuart

Autor: Ian Stuart Donaldson

Článek Víra v boj (Faith in the Struggle) Iana Stuarta Donaldsona, patří mezi další teoretické příspěvky k problematice „politického vojáka“. Původně vyšel v únoru 1986, kdy ho publikovala britská organizace National Front.

V dnešní nejisté době, kdy sionistická média ovládají západní veřejné mínění, co může Evropanům – a blíže domovu, Britům – dát světélko naděje do budoucnosti? Když se rozhlédnete okolo a uvidíte jak diktatura tří stran svírá Británii, pak vám může být odpuštěno, že jen sedíte a necháváte se zaplavit vlnou deprese a beznaděje. Ptáte se: „Diktatura tří stran?“. Diktatura tří stran nastala, když se lidé, kteří vše financují rozhodli, že „Gang čtyř“ a jejich liberální spojenci byli pouze odštěpkem starého bloku 1], jako již jimi dříve ovládaná Konzervativní a Labouristická strana.

Jakákoli politická strana, která by mohla i sebeméně představovat hrozbu této obrovské moci, bude hrubě urážena zmanipulovanými masmédii, stejně jako politicky potlačována pokryteckými způsoby (např. prostřednictvím tzv. protirasistických zákonů) 2]

V každé normální společnosti se může veřejnost dotazovat, proč jsou její členové utlačováni a uvězňováni za snahu dát přednost vlastní zemi a kultuře. Mohou také chtít vědět, proč jsou neustále podporovány a oslavovány jiné rasy a kultury, zatímco jejich vlastní, nesmírně vznešenější historie a způsob života, jsou hrubě přehlíženy a snižovány. Ale tohle není, jak všichni víme, normální společnost. Sídla moci tohoto kdysi velkého národa byly uchváceny kreaturami nejhoršího druhu. V některých případech mezi ně patří i sami Britové. Až přijde den zúčtování, tak s těmito zrádci musí být zatočeno tvrději, než s kýmkoli jiným. Dokonce ještě více než s vetřelci, kteří kontrolují každý jejich pohyb. Tito lidé zaprodali svoji rasu a národ pro svůj osobní prospěch.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

„Chceš-li zjistit, kdo ti vládne, zjisti, koho ti není dovoleno kritizovat“ Voltaire

„As for mediocrity, it takes over like an insidious poison in peoples, whom democracies cram with education without ever giving them a goal and an ideal, it is the leper of the modern soul.“ Maurice Bardèche

„Naši inteligenci jsme viděli a slyšeli papouškovat všechny –ismy, jak je pěna mód nosila, ale nevěřit a nežít nikdy ani s jedním z nich, vyjma snad protekcionismu.“ Těmito slovy okomentoval„ohebné dary ducha“, tzn. oportunistickou povahu českého intelektuálství v jeho typicky slizké podobě, jeden z členů Vlajky – jak ho zažil ještě v době I. republiky. Změnilo se něco?

Bude to již bezmála rok, co v Hradci Králové uspořádala tamní Pedagogická fakulta konferenci na téma „Multikulturalismus, nebo transkulturní komunikace?“

Z přednesených příspěvků údajně co nevidět vyjde tištěný sborník. Nehodláme tu pochopitelně propagovat tiskovinu, která má bezprostřední význam snad jen pro některé z aktivně zúčastněných jako další červený puntík k jejich akademické dráze, popř. pro jejich posluchače-studenty jako součást „doporučené četby“. A nechceme ani spekulovat, nakolik může tento konstrukt „obcování napříč kulturami“ reálně v budoucnu ovlivnit naše životy, rozšíří-li se z kateder, kde je pomalu reprodukován a kopírován – nepochybně podle vzoru z „pokrokovějšího“ Západu – ven spolu s absolventy.

Continue Reading

Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Continue Reading

„…byl citlivý, nesmírně citlivý a člověk si musel dávat pozor. Přitom všem měl cynický postoj. Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.“ František Listopad

Bohuslav Brouk, legendární postava, bouřlivák a enfant terrible československé avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let, se narodil 19. listopadu 1912 v Praze. Po absolvování obchodní akademie a gymnázia se zapsal ke studiu medicíny na Univerzitě Karlově, později studoval tamtéž na přírodovědecké a filozofické fakultě (doktoráty 1937 a 1946). Od počátku třicátých let patřil do okruhu umělecké avantgardy, stal se popularizátorem psychoanalýzy, čímž korespondoval se zájmem o podvědomí a sexualitu ze strany surrealistů – navíc se snažil Freudovo učení a surrealistické úsilí o osvobození individua propojit se sociálním rozměrem marxismu. Nicméně důsledně prosazoval, a sám také teoreticky a prakticky zastával, naprosté odloučení vědy a umění od jakýchkoliv ideologických dogmat. V roce 1934 se stal zakládajícím členem Surrealistické skupiny v ČSR, jejíž programový leták vydává vlastním nákladem. Během Protektorátu Čechy a Morava pracoval v Bílé labuti, rodinném obchodním domě (součást sítě obchodních domů Brouk a Babka), jako estetický poradce. V poválečném období publikoval komunistickou ideologii a praxi brilantně odhalující příspěvky, za něž byl komunisty ostře napadán. Po únoru 1948 je vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů, utíká za hranice, kde se po přechodném pobytu v německém utečeneckém táboře v Řeznu dostává do Paříže, Melbourne a nakonec do Londýna – tam působí jako pedagog na dvou polytechnikách. Umírá opuštěn 19. ledna 1978.

Continue Reading

„Není nad svobodu a rovnost! Jistě alespoň pro toho, kdo si libuje ve sprostotě, nevkusu a jiných neukázněných projevech lidové přirozenosti. S demokracií, s rovnostářstvím je to podobné jako s nudismem. Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je vkusnější než krásné lidské tělo? Ale kdo má opravdu krásné tělo? Kdyby všichni lidé chodili nazí, nechtěl byste asi už nikdy vyjít na ulici, kde by v záplavě hnusně nebo alespoň komicky působících těl zanikla sebekrásnější těla. Přiznejme si, kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení? Je jisté, že jen málokdo má tělo nepohoršující naše estetické a erotické smysly, a z toho důvodu je jistě nerozumné doporučovat, aby všichni lidé chodili nazí, aby se všichni lidé oddávali nudismu. A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti. Jaký je to pak nesmysl, usilovat o jejich zrovnoprávnění? Proč má mít stejné hlasovací právo imbecil, nestoudný politikář, negramota a politicky kultivovaný člověk? Kdyby mrzáctví ducha bylo neméně zjevné a nepřezíratelné jako neforemnost těla, byli by jistě demokraté pokládáni za nejztřeštěnější sektu na světě, za větší blázny a nemravy než nudisté. Demokracie je politický nudismus a je škoda, že uplyne ještě mnoho vody, než se to pozná a než se uzná, že posaditi v čelo vlády všeliké kancelářské generály, obchodníky galanterním zbožím nebo truhlářské tovaryše je mnohem nechutnější a osudnější než nechat promenovat po plážích nahé stokilové baby.“

Bohuslav Brouk, O svobodě a demokracii, 1951 (z knihy Zde trapno existovat, Host Brno 2008)