Délský potápěč

„Politika, tak jako život, je boj.“ Jean-Marie Le Pen

Politika, tak jako život, je boj.

Níže uvedené delší výňatky pochází z obsáhlého rozhovoru, který poskytl Jean-Marie Le Pen francouzskému nacionalistickému týdeníku Rivarol dne 8. dubna 2015. V této souvislosti je nutné poukázat na roztržku mezi Jean-Marie Le Penem a jeho dcerou Marine, současnou předsedkyní Front National, vyprovokovanou jeho komentáři o plynových komorách během 2. světové války a o státu Izrael. Marine Le Penová prohlásila, že otcovy poznámky během interview pro Rivarol vyvolaly „bezprecedentní krizi“ ve Front National a že jde o „politickou sebevraždu.“

„Evidentně rozzuřená Marine Le Penová obvinila ve středu svého 86 letého otce z vydírání strany s cílem poškodit ji a prohlásila, že bude usilovat o zabránění jeho kandidatury v regionálních volbách (Provence-Alpes-Côte d’Azur) koncem tohoto roku. [Jean-Marie Le Pen] zaútočil na francouzského ministerského předsedu Manuela Vallse jako na ,přistěhovalce‘: ,Valls je Francouzem třicet, zatímco já tisíc let,‘ prohlásil. ,Jaké je skutečné Vallsovo pouto k Francii? Tenhle přistěhovalec, změnil se vůbec?‘ Servítky si nebral ani poté. ,Paní Le Penová by se měla zeptat sama sebe, jestli to, co dělá, prospívá věci, o které prohlašuje, že jí slouží,‘ uvedl pro rozhlasovou stanici RTL. ,Myslím, že svoboda myšlení a svoboda projevu jsou vzácné a že je musí Front National bránit‘.“

Je nutné rovněž zdůraznit svérázný a jedinečný styl řečnického projevu Jean-Marie Le Pena, překypujícího ironií a bojovností, často těžko přeložitelného do angličtiny.

Rivarol: Co se týče Front National, jaký je váš názor na výsledky druhého kola regionálních voleb?

Jean-Marie Le Pen: Očekávalo se, že výsledky druhého kola se nevyrovnají našemu velkému úspěchu z kola prvního. Podle oficiálních dokumentů Ministerstva vnitra byla Front National první stranou ve Francii, která získala v prvním kole přes 25% hlasů, což znamená více než 5 milionů voličů.

Continue Reading

Àrnica

Àrnica je neofolkové duo z Iberského poloostrova, znovuobjevující, tvořící a hrající hudbu inspirovanou původními tradicemi oblasti. Zaměřují se na místní a rituální instrumentaci, což posluchač shledá v jedinečně perkusní instrumentaci. Hudba Àrnica je v souladu s duchem, stejně jako s jejich starověkou minulostí a úsiluje pozvednout Tradici na náležité místo v jejich vlastní moderní přítomnosti. Nerevoltují proti světu kolem sebe, spíše se jej snaží změnit zevnitř a nechávají svou hudbu pronikat vně a připomínat spolu-Ibeřanům jejich kořeny. Àrnica, která vydávala mj. u Pesanta Urfolk, Ahnstern a Fronte Nordico, se už téměř desetiletí zdokonaluje a trvale zůstává jedním z nejopravdovějších a nejupřímnějších projektů svého druhu. Yannis H. měl to štěstí pořídit a zaznamenat rozhovor se spoluzakladatelem projektu Carlesem J.

Heathen Harvest: Rád bych začal otázkou na vznik Àrnica. Jaké cesty vás dovedly ke vzniku skupiny?

Carles J.: Àrnica vznikla v roce 2001 jako projekt jednoho muže coby reakce na nezbytnost sebevyjádření a ve stejné míře jako odpověď na volání Kořenů. Projekt Àrnica se silně opírá o naše vlastní kořeny, původ, legendy a starověkou historii, která se stala mýtem kvůli pisatelům světových dějin, tedy tvůrcům „oficiální historie“, vedoucích společnost k unifikovanému myšlení a duchu. Pokoušíme se rozbít tuto hloupou jednotící myšlenku, onu ideu „oficiální“ verze všeho. Chceme znovu nalézt své Kořeny, abychom vypěstovali silný a zdravý strom, který bude živit naše duše a naši krev.

Continue Reading

Franco G. Freda

Rozhovor s Franco G. Fredou pro deník Lettera43 z ledna letošního roku od Giovanny Faggionatové

Co si myslíte o vzestupu neonacistického hnutí Zlatý úsvit v Řecku?

Nevím, co dnes znamená „neonacistický“. Zlatý úsvit se každopádně pokouší vrátit do politické činnosti trochu hrdosti. Přirozeně, vzhledem k tomu, že kvůli legitimnosti své pozice míří k volbám, 1] riskuje, že ideální principy mohou zjednodušeními zhrubnout. Ale mně se zdá, že tam je nasazení, reaktivní síla – síla, která dnes skoro ve všech evropských stranách a hnutích chybí.

Co soudíte o nové etapě evropských neonacistických a neofašistických hnutí? Je některé blízké vašim pozicím?

„Neo“ ano, ale „nacistická“ a „fašistická“ ne. Nazvěme je prozatím mladá evropská hnutí… 2]

V politické krizi a v šíření antipolitiky vidí mnozí plodnou půdu pro nové podvratné akce: souhlasíte?

Nevěřím. Pro uskutečnění „podvratné akce“ je třeba víc než nějaké čurání benzinu. 3] Dnešní člověk je vyčerpaný živočich, nereflektující, navyklý už na pasivitu. Po desetiletích pomlouvání idealismu, irénistických frází a pseudovýchovných keců, neví, kdo je, neví, co chce, neumí chtít. S myslí ustavičně před sebou i před druhými. Samo zájmeno „já“ je už jen lež. I kdyby za pár let znovu přišla do módy, onanisticky zkomolená, delfská výzva „poznej sám sebe“.

Continue Reading

Gaston-Armand Amaudruz

Muž, který nás přijímá je velkou postavou boje za obrodu evropské identity a za svobodný historický výzkum. Pořádáním přednášek, vydáváním knih (Ubu popravený v Norimberském procesu; My, rasisté; Bílí lidé, přežijí?), psaním tisíců článků, zejména do svého bájného časopisu Kontinentální kurýr, bulletin Nového evropského řádu je již asi šedesát let bez přestávky v boji, v první linii.

Čilý, bystrý duch, jiskrná a čtverácká očka, vítá nás ve svém malém bytě, kde lze vytušit jen malou připoutanost k „materiálním věcem“ (to nám potvrdili švýcarští aktivisté), jediné, co se počítá je boj. Příklad pro všechny…

Dnes je Vám 84 let. Ještě před několika týdny jste byl za mřížemi. Jaký byl důvod Vašeho uvěznění?

A. Amaudruz: Byl jsem odsouzen hlavně za to, že jsem napsal článek nazvaný „Nevěřím na plynové komory“ („Je ne crois pas aux chambres a gaz“). A tak, podle paragrafu 261b švýcarského trestního zákoníku a na základě velmi extenzivní judikatury bylo rozhodnuto, že ve Švýcarsku je povinné věřit v existenci plynových komor. Což způsobilo, že jsem byl odsouzen k jednomu roku vězení, který byl na odvolání snížen na tři měsíce a ty jsem si odpykal na začátku roku 2004.

Myslíte, že represe v Evropě ještě zesílí?

A. Amaudruz: To je těžké říci, ale je třeba to očekávat. Vždy je třeba počítat s nejhorším.

Continue Reading

Scientia potestat est

Autor: Yasha Levine

Zlehčování spojení Toru a armády…

Podobné bagatelizace nezaznívaly jen od lidí z EFF.

V roce 2005 přinesl časopis Wired zřejmě první významný profil Toru. Článek Kim Zetterové uvozoval nadpis: „Tor Torches Online Tracking“ (Tor skoncoval s online sledováním). Přestože autorka vyjádřila vůči Toru jistou kritiku, přesto se z jejího popisu zdálo, že armáda technologii na ochranu anonymity bez dalšího předala „dvěma bostonským programátorům“ – Dingledinovi a Nicku Mathewsonovi, kteří produkt zcela přebudovali a nezávisle jej provozovali.

I když Dingledine a Mathewson možná pracovali z Bostonu, jen stěží je – nebo Tor – lze označit za nezávislé.

Když v roce 2005 Wired článek otiskl, oba platil už přinejmenším tři roky Pentagon, a ještě sedm let v tom měl pokračovat.

Continue Reading

Gianluca Iannone

V návaznosti na vynikající článek Rémi Tremblaye o organizačních metodách CasaPound stránky Alternative Right znovu uveřejnily rozhovor Colina Liddella se zakladatelem hnutí Gianlucou Iannonem.

Colin Liddell: Hnutí CasaPound stále není v anglofonním světě příliš známo, ani mezi lidmi z pravicového milieu. Mohl byste našim čtenářům vaše hnutí představit a popsat? Jak velké je CasaPound? Kolik máte členů a jak velké se vám dostává podpory?

Gianluca Iannone: Předně bych CasaPound neomezoval škatulkou „pravicové“ hnutí. CasaPound Itálie je politickým hnutím, organizovaným jako sdružení pro společenskou činnost. Začíná napravo a pokračuje skrze celé politické spektrum. Pravice a levice představují dvě staré politické vize – musíme stvořit novou syntézu. CPI má přes 4 000 členů po celé Itálii, avšak naše podpora a sympatie k nám rostou každým dnem… Jen si vezměte, že naše studentská organizace Blocco Studentesco při studentských volbách v Římě získala 11 000 hlasů.

CL: Povězte nám něco o vás a vašem původu.

GI: Narodil jsem se v srpnu 1973 a do politického aktivismu se zapojil ve 14 letech v Fronte della Gioventù (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí, pozn. DP ) v Acca Larenzia, jedné z čtvrtí v centru Říma. Pak už jsem z tohoto prostředí nikdy neodešel. Od roku 1999 jsem jako novinář pracoval pro televizi a rádia, a také jsem psal do celostátních novin o mezinárodních konfliktech, literatuře, filmech a hudbě.

Continue Reading

Tor, the Best Internet Anonymity Tool the Government Ever Built

Autor: Yasha Levine

„Americká vláda prostě nemůže provozovat anonymizační síť a pak ji využívat jen pro svou potřebu. Pak by si totiž lidi pokaždé, když by se odtud někdo připojil, řekli: ‚No jo, další agent CIA,‘ pokud by tu síť využívali jen oni.“

— Roger Dingledine, spoluzakladatel sítě Tor, 2004

***

Na začátku června zveřejnil hacker Jacob Appelbaum a další dva bezpečnostní experti, zároveň s německým tiskem, senzační zprávu. Dostali se k přísně tajným dokumentům National Security Agency (NSA) a zdrojovému kódu dokazujícím, že tato sledovací agentura se zaměřila a potenciálně prolomila síť Tor, široce užívaný anonymizační nástroj, považovaný za svatý grál online anonymity.

Aktivisté za internetové soukromí i podobné organizace reagovali zděšeně. Po celé uplynulé desetiletí propagovali Tor coby problematickou, ale extrémně účinnou široce dostupnou technologii, která dokáže ochránit novináře, disidenty a „whistleblowery“ před mocnými vládami, snažícími se monitorovat jejich veškerou aktivitu. Tor byl pokládán za nejlepší existující prostředek – šlo o nedílnou součást příručky EFF „Sebeobrana před sledováním“ od Electronic Frontier Foundation (EFF). Mezi jeho přesvědčené uživatele patřili Edward Snowden a také Glenn Greenwald, podle něhož Tor „umožňuje lidem surfovat, aniž by je vlády či tajné služby mohly sledovat.“

Ale německé exposé ukázalo pravý opak: používání Toru zvýrazňuje uživatele pro totální sledování NSA, potenciálně  zaznamenává a archivuje jeho veškerou online aktivitu.

Continue Reading

Důvodem, proč jsou tyto filmy vyráběny, je právě okupace muslimského světa USA a jejich spojenci, vytvářející atmosféru extrémní islamofobie.

Ohlédnutí za psychologickou operací „Innocence of Muslims“, která předcházela útoku na redakci „humoristického“ magazínu Charlie Hebdo

Jak v muslimském světě pokračují rozhořčené – a někdy násilné – reakce na film „Nevinnost muslimů“, zobrazující Mohameda v negativním světle, přicházejí rozliční pozorovatelé s interpretacemi důvodů muslimského hněvu.

Jedním z nich je i Tariq Ali, renomovaný pakistánsko-britský vojenský historik, autor a novinář, který se tématy politického islámu a Středního Východu intenzivně zabýval. Se zpravodajem Rádia Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL) Frudem Bezhanem mluvil o současné situaci coby následku desetiletí americké politiky.

RFE/RL: Proč vyvolala „Nevinnost muslimů“ tolik násilných reakcí? Existují historické, náboženské nebo politické důvody, proč urážky náboženství v muslimském světě často ve srovnání se ostatními náboženstvími a oblastmi světa vedou k násilnostem?

Tariq Ali: Měli bychom se spíše ptát, proč tyto karikatury a filmy vznikly právě teď. Proč nevznikaly po většinu 20. století? Důvodem, proč jsou tyto filmy vyráběny, je právě okupace muslimského světa USA a jejich spojenci, vytvářející atmosféru extrémní islamofobie.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

CasaPound

Autor: Rémi Tremblay

Nikdy jsem nebyl v CasaPound osobně. Vše, co vím o tomto římském hnutí, jsem se naučil prostřednictvím knih, článků, ale také svědectví přátel, kteří měli příležitost navštívit Řím a zažít toto hnutí osobně. Co je však důležitější, můj článek je založen na dvou rozhovorech s autory, spojenými s CasaPound (Gabriele Adinolfi a Adriano Scianca), přednášce a následném setkání s francouzským mluvčím CasaPound, Sébastienem.

Dne 28. února Sébastien, společně s dvěma vůdci studentského sdružení Blocco Studentesco uspořádali přednášku o cílech a metodách CasaPound. Po jejím skončení jsem měl příležitost si dlouze promluvit se Sébastienem, za účelem objasnění určitých témat, kterými se přednáška nezabývala.

Cílem tohoto článku není diskuse nad myšlenkami nebo cíli CasaPound. Tato neofašistická skupina obhajuje myšlenky, které jsou zakořeněny v italské historii a působily by nevhodně v Severní Americe. Těžiště tohoto článku spočívá v pojednání o metodách používaných CasaPound, díky kterým toto hnutí dosáhlo současného úspěchu a zdůraznění postupů, které mohou být přeneseny sem (Kanada) za účelem vybudování silného alternativního hnutí.

Continue Reading

Stále rychleji se řítíme ke krizi bezprecedentních rozměrů

Autor: Ole Jørgen Anfindsen

Někdy máme sklony věci příliš komplikovat. V tomto článku se pokouším v co nejkratším rozsahu vysvětlit, proč se západní svět – a Evropa zvlášť – nachází v hluboké krizi. Poté se budu zabývat polemikou s některými možnými námitkami. Následně uvedu některé znepokojivé statistiky a výroky a článek uzavřu klasickým shrnutím.

Má skepse ohledně budoucnosti západní civilizace je založena na jednoduchém pozorování: Někdy, někde musí existovat hranice, za níž se společnost nemůže vypořádat s množstvím diverzity, aniž by sama přestala fungovat.

Sám nevím, kde tato hranice je; jen tvrdím, že nevyhnutelně existuje. Pokud z tohoto vyjdeme, můžeme se vydat touto cestou argumentace.

Continue Reading

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading

Marine Le Penová: Chceme zastupovat všechny Francouze s ideami, které nejsou ani nalevo, ani napravo: vlastenectví, obrana identity a suverenity národa.

Spiegel: Chce FN vrátit Francii na začátek 60. let: protekcionistický stát kontrolující ekonomiku, autoritativní hlava státu a méně imigrace?

Le Penová: Nelze rozporovat, že Francouzům tehdy bylo lépe než dnes. Nedívám se do zpětného zrcátka. Ale nebyl žádný důvod skoncovat se společenským pokrokem. Nedává žádný smysl přijmout během 30 let deset milionů cizinců.

Spiegel: Skutečně si myslíte, že se Francie může ukrýt před světem?

Le Penová: Nemluvím o autarkii, nejsem blázen. Potřebujeme inteligentní protekcionismus. Potřebujeme obnovit celní úřady – i když nikoli pro země s podobnou mírou společenského zabezpečení jako my. Tak vypadá férová soutěž. Problémem je naprosté otevření hranic a „zavedení“ zákona džungle: Čím dále dnes společnost najme své otroky – ke kterým se chová jako ke zvířatům a platí jim almužny, bez sebemenších ohledů na životní prostředí – tím více vydělá.

Spiegel: Je zóna volného obchodu skutečně špatná věc?

Le Penová: Obchod probíhal odjakživa, ale dřív jsme bránili naše strategické zájmy. Dovedete si představit, že by Spojené státy povolily Alstomu (obří francouzské strojírny) koupit General Electric? Já ne. A nechci, aby (německý) Siemens koupil Alstom. Chci, aby Alstom zůstal francouzský. Je to strategicky důležité pro nezávislost naší země.

Continue Reading

Tariq Ali

Autor: Tariq Ali

V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:

„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“

Continue Reading

Aktivistky Femen nějakou záhadou doposud „nevystoupily“ v žádné synagoze

Autor: Francis Carr Begbie

Krásný je vánoční čas v kostele La Madeleine v centru Paříže. Od úžasně klenutých stropů se odráží zvuky barokních varhan a sbor secvičuje vystoupení na svůj proslulý štědrovečerní koncert. Především však kostel poskytuje generacím katolíků útočiště, kde mohou rozjímat, modlit se a dobíjet své pomyslné duchovní baterie.

Loni 20. prosince se však stal svědkem oplzlosti. Mladá žena – do pasu nahá, až na modrý závoj – přistoupila k oltáři a předvedla symbolický „potrat“, kdy coby plod posloužila telecí játra. Poté se za křiku propotratových sloganů vymočila na oltář. Pak vystřihla několik vyzývavých póz pro přítomné fotografy a v klidu odkráčela.

Radikální feministická skupina Femen, specializující se na akty pouličního pohoršování, znovu udeřila a dostalo se jí očekávané odměny v podobě záplavy servilního mezinárodního televizního, novinového a webového zpravodajství. Šest let po svém vzniku v Kyjevě se z Femen stala jedna z nejmódnějších značek v radikální politice, se zajištěným zpravodajstvím o jejich šokujících eskapádách a podle všeho nekonečnou řadou pohledných mladých žen, ochotných předvádět se před objektivem.

Jedovatá kombinace narcisismu, bojovné ženské rozzuřenosti a odhalených ňader z nich učinila miláčky médií. Skupina má pobočky v devíti světových městech včetně Ria de Janeira, Londýna, Frankfurtu, Paříže a Tel Avivu.

Continue Reading

Rudolf Wierer – A. Rosenberga názory na stát a právo

Rudolf Wierer: Alfreda Rosenberga názory na stát a právo

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Bez státu to nejde!

Brněnský profesor Rudolf Wierer v novém čísle našich „fasciklů“ seznamuje české čtenáře s názory Alfreda Rosenberga na stát a právo, jak jsou formulovány v Der Mythus des 20. Jahrhunderts.

Stát je samozřejmě víc než „tržní mechanismy“. A už vůbec by neměl být snižován do úlohy ospalého „ponocného“, který na ně má – s přimhouřenýma očima – dohlížet.

Ústava (Politeia) zase v původním významu pojmu neznamená nějakou „sbírku zákonů“, ale zřízení. A toto zřízení (= stát) postrádá smysl, jestliže soustava hodnot, jichž je výrazem, neumožňuje lidským skupinám (národům, kmenům), které zahrnuje a reprezentuje, přetrvat („kontinuita identity“).

Takovým nesmyslným zřízením je nynější „demokratický“ a „právní stát“.

Continue Reading

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

Výběr ze slavného díla T. E. Lawrence v Čítárně Délského potápěče

Z knihy slavného britského vojáka, politika a dobrodruha, který za první světové války získal pro Anglii Araby a s jejich pomocí pak porazil Turky podporované Němci. Přesto, nebo spíš právě proto, se spis těšil zájmu ve vysokých nacistických kruzích.

Kiplingova báseň „Břímě bělochů“, Degrellova líčení z „tažení v Rusku“ nebo Jüngerův Boj jako vnitřní zážitek, to jsou asi nejbližší vztažné body, s nimiž toto zásadní dílko světové belicistiky souvisí.

Autor, ještě naprosto vzdálen dnešním pošetilostem politické korektnosti a etnomasochismu, je služebníkem britské koruny (anebo „britského imperialismu“, chcete-li): Zápaďanem, který se pro partyzánskou válku spojuje s beduíny, aby je „ve státním zájmu“ manipuloval a využíval.

Continue Reading

Ray Bradbury (1966)

Autor: John Morgan

Ray Bradbury, spisovatel nejlépe známý díky románům Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, a autor stovek dalších povídek, zemřel 5. června 2012 ve věku 91 let. S jeho osobou ztrácí Amerika nejen jednoho ze svých nejlepších spisovatelů, ale také jednoho z našich posledních skutečných spisovatelů.

Snažím se neužívat těchto slov – „skutečný“ nebo „spisovatel“ – lehkovážně. Říkám spisovatel, protože jsem skálopevně přesvědčen, že Bradbury – jakkoliv jistě nebyl jedním z „nejhlubokomyslnějších“ nebo nejsofistikovanějších spisovatelů minulého století – se pravděpodobně přiblížil kořenům angstu naší doby ve svém díle blíže než kdokoliv jiný.

Naprosto záměrně jsem ho nenazval ani „spisovatelem science fiction“, jelikož jak sám kdysi poznamenal, jedinou z jeho prací, která by se dala označit nálepkou sci-fi, bylo 451 stupňů Fahrenheita, zatímco zbytku jeho díla by více slušelo označení fantasy nebo horroru, spolu s několika knihami – jako Pampeliškové víno – řadícími se do literárního mainstreamu.

Pokud jde o termín „skutečný“, užil jsem jej z několika důvodů. Zaprvé patřil Bradbury k vymírajícímu druhu spisovatelů, kteří se naučili psát předtím, než se Amerika stala postgramotnou, „informační“, společností, poohlížející se po zábavě a komentáři společenského dění spíše v televizi a později na internetu namísto knih. Dále také proto, že se Bradbury stal spisovatelem z vnitřního puzení – jak proto, že se k tomu cítil povolán, tak proto, že na tom vcelku doslova záviselo jeho živobytí.

Continue Reading