Délský potápěč

Veselé Vánoce!

Autor: Greg Johnson

Je tomu již asi dvacet let, kdy jsem poprvé zaznamenal, že přání „Veselé Vánoce“ bylo postupně nahrazováno neslanými nemastnými termíny „Sezónní pozdravy“ (Season’s Greetings) a „Veselé prázdniny“ (Happy Holidays).

Zeptal jsem se učitelky jednoho mého známého, která je jako zatvrzelá liberálka neomylným ukazatelem aktuálních proudů politické korektnosti, proč se tomu tak děje. Na můj dotaz odpověděla otázkou: „Pokud byste byl Žid, neurazilo by vás, pokud by vám někdo přál Veselé Vánoce?“ Pronesla to tónem, který předem stvrzoval, že musíme takovým urážkám zabránit za každou cenu a že jsem hlupák, pokud se na to i jen ptám. Evidentně strávila příliš mnoho času podobným kázáním ke svým studentům.

V duchu jsem pomýšlel, „Nevadilo by mi, pokud by mi Žid přál Veselou Chanuku. Naopak, pokud by mi to vadilo, byl by to výraz omezenosti. Proč by tedy měl být nějaký Žid dotčen, pokud bych mu popřál Veselé Vánoce? Co činí Židy natolik odlišnými? Proč mají lidé tendenci být tak omezení?“

Stejně tak jsem si myslel, „Neměl by pluralistický, liberální postoj logicky obsahovat mnoho odlišných svátečních přání, namísto jednoho bezvýrazného, unifikovaného?“

Continue Reading

Autor: Miroslav Dolejší

Dvaasedmdesát let se Československo prohlašuje politickým středem Evropy a všichni jeho prezidenti usilují o evropskou a světovou politiku. Dostává se jim mohutné podpory neevropských velmocí, v jejichž politickém zájmu Československo působí na poměry v Evropě. Sjednocovací snahy na evropském kontinentu trvají stejně dlouho jako československý stát. Otázkou však stále zůstává, jsou-li tyto tendence v korespondenci se smyslem a pojmem Evropy a má-li Československo a jeho vlády dostatečný puvoir.

Tato otázka vvolává řadu dalších: je Československo skutečně reprezentativním evropským státem ve smyslu kontinentálním a civilizačním? Má označení Evropa (mimo obvyklý nemnoho znamenající geografický pojem) nějaký vyšší duchovní smysl? Existuje-li nějaká duchovní Evropa – jaké jsou její duchovní hranice, jaká je její specifická civilizace? Jak se jeví tento evropský duch a k čemu jinému tvoří protiklad? Nebude sjednocení evropského kontinentu znamenat zánik všeho, co jeho civilizaci vytvořilo?

Přes prostorovou vzdálenost, dělící evropský a americký kontinent, nelze popírat, že tam převládá evropský duch. Rusko se po bolševické revoluci vzdálilo Evropě více než Amerika. Stejně jako bylo po velmi dlouhou dobu duchu Evropy vzdáleno Turecko, které přece z velké části do Evropy fyzicky příslušelo.

Pojem Evropy neznamená jednotu etnickou a nikdy také neznamenal jednotu duchovní. Evropa válčila mnohem více uvnitř svých hranic, než vně těchto hranic. V obou posledních světových válkách ve 20. století se spolčovaly dvě poloviny Evropy s částmi Asie a s částmi Ameriky. Pojem Evropy rovněž neznamená žádnou jednotu kulturní, i když Evropa stvořila v Americe kulturu, která se svou podstatou od evropské neliší.

Měli bychom se tedy domnívat, že pojem Evropy postrádá duchovní obsah vůbec a že, hovoříme-li o duchovní jednotě, je to představa vzbuzovaná jednotou geografickou?

Continue Reading

Probouzení hnědé krve?

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Úvahy nad baladou a románem Petra Čichoně

Mezi řekami Opavou, Odrou a Pštinou se rozkládá jeden z nejmalebnějších regionů: Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) nebo také řečeno Prajzka. Do této oblasti zvané i Ratibořsko, patřilo rovněž Hlubčicko. Tato celá oblast patřila od roku 1742, právně stvrzeno mírem mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem uzavřeným 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg, k Pruskému Slezsku. Území Hlučínska se stalo styčnou oblastí zájmových sfér středoevropských států, obyvatelé byli vystaveni mnoha změnám politických a správních režimů, museli se přizpůsobovat protichůdným ekonomickým, společenským a kulturním podmínkám. Po první světové válce Československo požadovalo v Paříži v Mémoire No. 8, aby k Československu bylo připojeno – a bylo mu vyhověno. Byly posílány dopisy, protesty, interpelace na různé adresy do Berlína, Výmaru či papeži do Vatikánu proti připojení Hlučínska k ČSR. I duchovenstvo protestovalo, zejména v moravsky tištěných Katolických novinách. Občané Hlučínska vykazovali loajalitu Německu. Obyvatelé Hlučínska hovořili „po našimu“, ale s „deutsch gesinnt“, tedy s německým smýšlením. Zásadní chyba v předpokladech mnoha politiků byla, že mezi Čecha a „Moravce“ vkládali rovnítko. Těžko se  Prajzáci mohli vcítit a vzít za své ducha „Kakánie“ (myšleno tím označení Roberta Musila pro země „k. u. k.“, pro „kaiserlich und königlich) v němž byli po staletí odchováni obyvatelé českého Slezska, když byli odchováni v duchu pruských ctností, jako je spolehlivost, šetrnost, skromnost, poctivost, pracovitost a tolerance. Kroky, které republika podnikla, jen podnítily protičeské nálady. Po uzavření Mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, a 8. října na Hlučínsko vstoupily, k velké radosti obyvatel, jednotky Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu a Hlučíňané pak jako říšští občané sloužili po celou válku v německých branných silách. Ve druhé světové válce bojovalo na 12 000 obyvatel Hlučínska a takřka 3 000 jich padlo anebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Na podzim 1947 se uvádělo, že padlo 1600 Hlučíňanů a více než 2700 bylo nezvěstných či s velkou pravděpodobnosti mrtvých a 710 bylo v zajetí. Na 5 000 se jich vrátilo domů zraněných nebo zmrzačených a téměř na každém válka zanechala psychické následky. Po válce je ještě čekala vojna v československé armádě, kde museli jako frontoví veteráni snášet šikanu mladších československých povětšinou nacionálně a stranický zapálených poddůstojníků, kteří válečná léta prožili za kamny svých bytečků. Většina bývalých vojáků musela nastoupit na těžkou práci v ostravských dolech a nálepka vojáka Wehrmachtu je provázela po celý další život. Právě tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze do místní společnosti. Přesto každoročně se v listopadu koná Volkstrauertag  za všechny padlé a oběti všech válek a násilí.

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Rozhovor Manuela Ochsenreitera s Navidem Nasrem, íránským politickým aktivistou a redaktorem rádia The Voice of the 99%

Naši politici, intelektuálové, mediální magnáti a profesoři nám vždy řikali: politická levice je pacifistická a bojuje za světový mír. Kde se můžeme setkat s jejich protesty proti válkám, vedenými Spojenými státy a proxy válkám západních mocností?

Nasr: Nikde, což platí pro naprostou většinu levicového spektra. Ve skutečnosti v roce 2011, během války s Libyí, přímo v okamžiku, kdy bojové letouny NATO plnily roli letectva místní al-Káidy a poboček Muslimského bratrstva, někteří z nejprominentnějších levičáků v metropolitní oblasti Washingtonu D.C. nejenže neorganizovali žádné protesty, nebo jen pozvedli prst nebo utrousili slovo proti válce, nýbrž ve skutečnosti útočili a zesměšňovali i na to málo protiválečné činnosti, které se odehrávalo.

V minulosti byly důvody pro válku spory o území, obyvatelstvo a zdroje. Dnes jsou hlavním důvodem stále více „lidská práva.“ Je to věrohodný důvod?

Nasr: Ani nevím, kde začít. Většina lidí, kteří věří tomuto nesmyslu a drmolí o něm, nejsou idioti. Jen prostě dávají na odiv neuvěřitelný stupeň naivity, která může být nazvána pouze jako dětinskost. Čtou z úplně jiného scénáře, než z toho, který se vlastně používá. Pokud si vládci světa předčítají z „Umění války“ a „Vladaře,“ „lidskoprávní“ stádo čte „Jak šli veselí skřítci na trh“. A to jsem ještě k nim docela shovívavý. Hodně mladých aktivistů, kteří hájí politiku „lidských práv“ si rovněž vylepšuje svoje životopisy, aby eventuálně mohli získat zaměstnání v nějaké renomované nevládní organizaci ve Washingtonu.

Continue Reading

Gottfried Benn: Dórský svět

Aktualizace 18/02/2019

Stránka Knihy… a jiné tisky byla sloučena se stránkami Délského potápěče.

Pod vaše vánoční stromečky, Posvátné Stromy a Julleuchtery nabízíme dotisk druhého titulu z naší řádné knižní edice Metanoia. Cena publikace je 150,- Kč + poštovné. Cena poštovného se řídí platným ceníkem České pošty. Darům, příspěvkům a jiným obětinám však meze neklademe. Dotazy na naší adrese info [at] deliandiver.org nebo prostřednictvím naší distribuce.

Název: Dórský svět
Autor: Gottfried Benn
Formát / stran: brožovaná, 75 stran
Datum vydání: 2013 [dotisk 2018]
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
150,- Kč + poštovné.

Continue Reading

Francis Parker Yockey se narodil v Chicagu roku 1917 do zámožné středostavovské rodiny irsko-německého původu. Chodil do školy pro diplomaty, dostalo se mu školení klasického pianisty a roku 1941 s vyznamenáním dostudoval práva. Od konce třicátých let se angažoval v různých proněmeckých iniciativách a organizacích. Přes nesouhlas s americkou účastí ve válce se roku 1942 přihlásil do armády a byl přidělen k jedné výzvědné jednotce v Georgii. Když se dostal do vážného podezření, že hraje dvojí hru a plní špionážní úkoly i pro Německo, předstíral duševní chorobu a byl vojenské služby zproštěn. Oženil se, narodily se mu dvě děti a do konce války pak pracoval u civilního soudu jako asistent veřejného žalobce. Po válce se mu však znovu podařilo získat místo u americké armády v Německu, kde působil jako civilní žalobce ve druhé vlně procesů s „válečnými zločinci“ ve Wiesbadenu. V roce 1947 se své funkce – nařčen z nadržování obviněným a znechucen pokryteckými praktikami okupační moci – vzdal. Od té doby se Yockey rozhodl pro život bojovníka.

Odjel do Irska a tam během šesti měsíců napsal šesti set stránkové Imperium. S rukopisem se vydal do Londýna za Oswaldem Mosleym, který stejně jako on spatřoval v evropanství jediné správné východisko. Oba muži, vyhraněné osobnosti, se po pár měsících sice ve zlém rozešli, ale v „evropské kontaktní sekci“ Mosleyho hnutí stačil Yockey prohloubit a upevnit své styky s „neofašisty“ z různých částí kontinentu. Po vyjití „Impéria“ tak roku 1949 mohl s hloučkem svých druhů založit Evropskou frontu osvobození (= od liberálně-komunistické nadvlády stvrzené přítomností amerických a sovětských vojsk na kontinentu), pod jejíž vlajkou zveřejnil takzvanou „Londýnskou proklamaci“ (The Proclamation of London), která je v podstatě zjednodušeným výtahem a výkladem dvanácti hlavních tezí „Impéria“, a začal též vydávat měsíční bulletin s názvem „Frontový bojovník“ (Frontfighter) s aktuálními politickými komentáři a analýzami.

Continue Reading

Výběr z knihy Pierra Krebse V boji o bytí – Etnosebevražda v multirasové společnosti židovsko-křesťanské civilizace Západu nebo etnokulturní znovuzrození Evropy v organické demokracii indoevropské ražby?

V knize V boji o bytí vyslovuje Dr. Pierre Krebs zdrcující kritiku multikulturalismu dokazujíc, jak jeho ideologie totálně ničí všechny kultury, a ne pouze kulturu západní, zatímco upřednostňuje šedivou konformitu. Jeho kniha vyzývá, abychom si zvolili, na jakou stranu konfliktu probíhajícího v současnosti se hodláme postavit. Zdali na stranu těch, kteří se snaží uchovat svoji etnickou identitu, nebo na stranu globálního tržiště.

Ideologie tzv. multirasové, ve skutečnosti ovšem rasám nepřátelské společnosti, vědomě lže, když tvrdí, že rozdíly neexistují. Jedná se o pokus, systematicky potlačit vše organické ve prospěch beztvaré masy, v níž by národy a kultury byly již nerozlišitelné.

Postoj k identitě se proto stal ohniskem, kolem něhož se rýsují nové linie. Linie mezi dvěma odlišnými náhledy na svět, budoucnost a člověka.

PŘEDMLUVA

Znáte onu bezmoc, kterou zbabělci nazývají tolerancí?
s. 11

Proč v umění vše nenávistné, slabošské nebo dokonce naprosto patologické pozvolna vytlačilo Krásu, Sílu, Harmonii?

Proč stále více převládá ekonomický, materialistický a mechanistický postoj ke světu nad politickým, duchovním, organickým?

Proč média vedená „na slovo vzatými profesionály“ systematicky deformují náš pohled na svět?
s. 12

Proč se ještě dnes vede diskuse o existenci ras, případně o biologických zákonech, které je vysvětlují […] o etických zásadách,  opravňujících jejich zachování? To vše jsou samozřejmé a nezpochybnitelné věci, které víceméně zachytil ve své Ústavě už Platón, dávno před moderní antropologií a genetikou.
s. 12-13

Continue Reading

Autor: San

Žurnál The Conservative H. P. Lovecraft redigoval a sporadicky sám publikoval v letech 1915 až 1923. Některé příspěvky napsal sám, mnohé další však napsali jiní a nešlo jen o politické a sociální komentáře běžných denních událostí, nýbrž rovněž o poesii, krátké povídky a literární kritiky. Bez ohledu na jeho titul připomíná Lovecraftův konservativní styl jen vzdáleně to, co představuje v Americe dnes, daleko spíše šlo o kulturní obrodu – výzvu k návratu ke kořenům toho, co od počátku inspirovalo západní kulturu.

Období, během něhož byl The Conservative vydáván, se shoduje s některými nejbouřlivějšími událostmi dvacátého století, včetně první světové války a ruské revoluce. Pro Lovecrafta a jeho spřátelené autory však nebyl odpovědí pro plavbu mořem chaosu hrubý nacionalismus či socioekonomická politika, nýbrž že je možné jej pochopit jen z pozic rasy, kultury a silného smyslu pro morálku. Jako oponent demokracie i liberalismu toužil Lovecraft po návratu aristokratických hodnot dřívějších dob. Ať už čteme tyto texty jakožto doklad Lovecraftova světového názoru, nebo jako okno do doby, v níž byly napsány, The Conservative zůstává fascinujícím dokumentem.

V tomto vydání naleznete i zvláštní 20-stránkový úvod jedné z nejzajímavějších postav současné britské literární scény, Alexe Kurtagiće – autora pozoruhodného antiutopického románu Mister –, a to v kontextu Lovecraftova života i kariéry.

Continue Reading

„Ak bol teda Kotleba jediným, kto priniesol určitú alternatívu, nie je to práve naša chyba? My sme kde boli, keď roky chodil po dedinách a získaval si priaznivcov? Asi sme varili vegánske večere, sledovali rioty v Turecku a pohoršovali sa nad úspechmi Zlatého úsvitu v Grécku. Neprezentovali sme sa vlastnou politikou, „nedobýjali“ sme nové územia, ani sme len neukázali, že existujeme. Keď sme už teda dovolili fašistovi, aby si získal desiatky tisíc ľudí, tak je načase zamyslieť sa, čo stále robíme zle a napraviť to. Nie hysterčiť, nadávať, alebo to sucho odbiť mávnutím rukou.

Riešenie, ktoré napadne mnohým, znie väčšinou: viac antifašizmu. Ukážme, že Kotleba je obyčajný nácek, ktorý len zahodil odpudivý esesácky kabát a zmiernil rétoriku. Ukážme, že je fašista, okruh ľudí, v ktorom sa pohybuje, sú náckovia a vysvetľujme, že to nie je dobré.

No dostali sme sa do bodu, keď toto nikoho z jeho elektorátu nezaujíma. Volili človeka, ktorý si získal ich dôveru v to, že dokáže riešiť ich problémy. Nevolili ho preto, lebo sú tiež neonacisti. A nás nepočúvali preto, lebo sme im nič neponúkli.„

Úryvek z lamentace publikované na stránkách Blackblog.sk.

Předmluva k chystanému vydání výběrového překladu PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče.

Tento výběr (31 stran A4) v žádném případě nemůže zprostředkovat plnost autorova myšlení (Např. i polní vydání „Mýtu“ z roku 1943 na tenkém papíře má přes sedm set stran!) a jen sotva naznačuje jeho formu a obsah, hloubku a šíři: je tak převážně pouhým obrysem některých základních hodnotových, ideových pozic a výhledů (zápas hodnot, podstata germánského umění, nadcházející říše) stejně jako sledem mnoha trefných postřehů k jevům, které v době vzniku textu byly v „Německu Výmarské republiky“ podobně zřetelné jako dnes v celé Evropě (diktatura burzy, světovláda peněz, bezuzdný materialistický individualismus, feminizace muže jdoucí ruku v ruce s emancipací ženy, hrozba bezrasové Panevropy atd.).

Kniha vznikala dlouhá léta, některé její nejstarší části vztahující se k umění pocházejí už z roku 1918, z valné části byla pak dokončena během roku 1925, vyšla však teprve na jaře 1930, i proto, že autor při své aktivistické práci pro hnutí neměl čas, aby ji zodpovědně dokončil v kratším termínu. Přesto byly dny, jak s úctou připomíná jeden z životopisců, kdy A. Rosenberg trávil v knihovně až třináct hodin, aby bádal v oborech filosofie, náboženství, literatury, dějin a mnohých jiných. Léta příprav se přitom nikterak negativně neodrazila na konečné podobě knihy, kterou i její odpůrci charakterizují jako soustavný či jednolitý kánon, který měl pronikavý vliv na univerzitní vědu Říše, na její esejistiku, publicistiku i řečnickou praxi. [1]

Continue Reading

Totalitarismus – triumf formy

„Proces, o kterém hovořím, není ničím jiným než konzervativní revolucí takového rozsahu, jaký evropské dějiny dosud neznají. Jejím cílem je  f  o  r  m  a , nová německá skutečnost, na níž by se mohl podílet celý národ.“

Hugo von Hofmannstahl, řeč Spisovatelství jako duchovní prostor národa, 1927.

Benn je oproti Hofmannstahlovi nejméně do roku 1930 přesvědčen, že bílá rasa jako celek dospěla do svého posledního stádia (Fazit der Perspektiven, 1930). Převládá u něj negativní společenská kritika (Urgesicht, 1929) a vysloveně vědomí zániku (Saison, 1930) jako u Oswalda Spenglera.

Masy vláčené funkcionalitou bez vyššího smyslu jsou amorfní – beztvaré, ošklivé. Na svých obrazech je zachycují Rudolph Schlichter (Hausvogteiplatz, 1926) [9] nebo Otto Dix (Großstadt-Tryptychon, 1927/29). Dokonce i ty nejkonkrétnější síly jako stát a společnost se nedají uchopit substanciálně, všude jen provoz o sobě, všude jen proces jako takový. Skutečnost je kapitalistický pojem: jsou to parcely, průmyslové výrobky, zápis hypotéky, všechno, co se dá označit cenovkami a trochu na tom vydělat. Duch v ní žádnou skutečnost nemá. Nicota, prázdnota (= nihilismus), karikatury, grotesknost – takový je výsledek po čtyři sta let („od Descarta“) uskutečňované „epochy rozumu“.

Continue Reading

Gottfried Benn

Autor: Karel Veliký

Posthumanistický pohled na svět

Během dvacátých let je Bennův postoj vůči skutečnosti Výmarské republiky podstatně rezervovanější než u řady jiných „revolucionářů ducha“ (např. „hazardéra“ Jüngera či „buřiče“ Freyera). V této době se však upevňuje jeho světonázor a v letech kolem roku 1930 se objevuje přímo záplava statí, rozhovorů a článků, které jsou znakem dlouhé reflexe (= přemýšlení, uvažování) autora o sobě a své době.

Základní rys je ovšem znám již z konce expresionistického období: umění jako jediné ospravedlnění bytí. Nestačí přece jen „myslet“ („paromozky“), je potřeba „být“!

„Jeví-li se lidský duch i dnes jako princip odlišný od principu života, stojí-li proti němu, není-li, jak se domníval (Max) Scheler, vůbec odvoditelný z biologična a nikde v kosmu, který kolem sebe vidíme, nenachází paralelu, zárodek ani vysvětlení; bojuje-li s biologičnem, aby unikl kauzalitě a determinaci (…) v osobnosti je navždy spjat s tělem, v jejích dějinách se spojuje s tělem, aby společně tvarovali bytí…“ (Výstavba osobnosti, 1930)

Moderní svět sice mysl člověka rozpoltil na dvě části: lidské vědomí a nevědomí spolu nekomunikují. Existuje však oblast, kde k výměně sil mezi nimi ještě dochází: v umělecké tvorbě, která může mysl člověka opětně vnitřně scelit („totalizovat“): dovést temné nevědomé a polovědomé („dionýské“) z hlubin do jasu vědomí („apollinského“). Takto sjednocený člověk může znovu získat smysluplnou účast na mytickém společenství („mrtvých, živých i nenarozených“), neboť každý jednotlivec má v sobě své pokolení, svůj Volk, tak jako každý organismus během svého individuálního vývoje (ontogeneze) opakuje určité rysy a osobitosti těch forem, kterými prošli jeho předkové (fylogeneze).

Continue Reading

„Pokud chcete změnit sami sebe a zaútočit na Systém, nasaďte si naší plynovou masku a bojujete, bojujte a bojujete, protože… Žít znamená bojovat!“ Původní rozhovor s Matteo Caponettim pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Matteo Caponetti je třicetiletý aktivista z Říma, který se narodil ve Finsku, ale od malička žije v Itálii. Je čelným představitelem nacionalistické organizace Associazione Culturale Zenit a členem identitární humanitární organizace Solidaritè Identites. Je také jedním z koordinátorů mezinárodních projektů Evropské fronty solidarity pro Sýrii a Evropské fronty solidarity pro Kosovo.

Můžeš nám krátce představit vaší organizaci Associazione Culturale Zenit?

Zenit je kulturní sdružení a aktivistická komunita současně. Jsme skupinou přátel. Jsme jako rodina, kterou spojuje náš společný boj a vstupem do našeho sdružení jsme se za krátký čas stali „bratry pro život“, kteří sdílejí stejný pohled na svět i na život. No a samozřejmě také na politiku. Když musíme obětovat čas našemu aktivismu, děláme to vždy s úsměvem. Zenit je ta nejdůležitější věc v našem životě. Zenit je cesta životem. Neexistuje nic, co by mohlo změnit podstatu našich názorů. Zenit je ztvárnění odkazu toho, čemu se v minulosti říkalo fašismus, v přítomnosti je to stále fašismus a do budoucna to bude samozřejmě také fašismus. To ale neznamená, že bychom byli nějakou skupinou politických nostalgiků. Nemáme rádi ty, kteří pokaždé hledají řešení tím způsobem, že se ohlížejí se do minulosti a pak brečí, protože lpění na minulosti je dnes scestné. My chceme přijímat výzvy dneška, abychom si zítra vybojovali vítězství. Zenit není žádná sekta nebo uzavřená skupina. Naše dveře jsou vždy otevřené komukoli, kdo rozpozná v naší práci naději pro vytváření lepší budoucnosti, naději pro změnu světa.

Continue Reading

Prsten Nibelungů

Dílo je rozděleno do dvou knih.

První pojednává o předcházejících osmnácti stoletích našeho letopočtu, přičemž mnohý pohled padá i na doby mnohem vzdálenější (především na „indoevropský pravěk“: „Nejdůležitějším příspěvkem k pozitivní výstavbě germánského světového názoru jest opětné navázání našeho duševního života na příbuzné nám Indoevropany, předem ovšem na Hellény.“). Autorovi – a to je důležité zdůraznit – nejde přitom nikterak o obecné dějiny minulosti, nýbrž jen „o tu minulost, která je ještě dnes v živa“.

Druhá kniha je věnována 19. století, z jehož obrazu pak může tanout i jisté tušení budoucnosti, nikoli jako libovolné fantazie, nýbrž jako „… stínu, jejž vrhá přítomnost ve světle minulosti“, neboť: „běžný pojem ´pokroku´ není nikterak filosoficky odůvodněn; pod touto vlajkou se plaví všecek brak naší doby“.

Devatenácté století není pro Chamberlaina dítětem předchozích – neboť dítě znova počíná život – spíše je jejich bezprostředním výtvorem: matematicky vzato – souhrnem, fyziologicky – dokonanou fází v životním procesu společnosti. Ta zdědila souhrn vědomostí, dovedností, myšlenek atd., jisté rozdělení hospodářských sil, bludy i pravdy, představy, ideály, pověry, především ale krev a tělo (= geny), jimiž a v nichž žije. Výklad této společnosti proto musí být založen na poznání „materiálu“, z něhož jsou její příslušníci tělesně a duševně zbudováni.

Continue Reading

USA pravděpodobně hodlá pokročit ve svém odhodlání k vojenské intervenci v Sýrii i přes slib Damašku, že odevzdá své chemické zbraně mezinárodním pozorovatelům, tvrdí odborník na Blízký východ Manuel Ochsenreiter.

RT: Slyšel jste, co prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov i jeho americký protějšek John Kerry.  Co si o jejich názorech myslíte, vzbudily ve vás důvěru?

MO: Z diplomatického úhlu pohledu zažíváme zřejmě nejzajímavější období od konce studené války. Pro novináře, pokrývající dění v Sýrii, se jedná vskutku o diplomatickou horskou dráhu. V průběhu posledních dvou týdnů jsme zejména ze strany americké vlády slyšeli tolik protichůdných informací, že je na jednu stranu překvapivé, že dospěla k dohodě s Ruskem, na druhé straně to však až tak překvapivé není, bereme-li v potaz její klesající kredit nejen na mezinárodní, nýbrž i na domácí úrovni, z čehož můžeme vyvodit, že se dohodnout jednoduše musela. Když si přečteme dnešní prohlášení Johna Kerryho, dojde nám, že ve svém stanovisku učinil příkrý obrat.

Continue Reading

Výběr PhDr. Rudolfa Jičína z knihy H. S. Chamberlaina „Základy devatenáctého století.

Předmluva k chystanému vydání výběru PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče

Výběr z Chamberlainova nejznámějšího díla pořídil PhDr. Rudolf Jičín za „normalizace“ jako součást svých studií jedné řady německých myslitelů (od Immanuela Kanta přes Chamberlaina a Spenglera až po Alfreda Rosenberga). O Mrazíkově knižním překladu, již tehdy stařičkém, nic nevěděl, domníval se, že stejně jako poslední dva jmenovaní, byl i autor „Základů 19. století“ rozličnými „kulturními pracovníky“ – ať už masarykovsko-realistického či marxistického ražení – automaticky vyloučen z korpusu toho, co by Češi, Moravané, Slezané či Slováci měli číst (po druhé světové válce byla kniha tak jako tak vyřazena z volně přístupných knižních fondů).

Kritéria jeho výběru však nebyla vedena ani tak snahou podat co možná nejobjektivnější přehled Chamberlainova myšlení, jako spíše podléhala Jičínovým osobním studijním potřebám a subjektivním zájmům: poznamenával si a vyzdvihoval z rozsáhlého spisu prý hlavně to, s čím na první přečtení sám souhlasil či nesouhlasil, popř. ty pasáže, které chtěl dále promýšlet, aniž by tyto rozdílné motivace v textu, který byl primárně určen jemu, ovšem nějak vyznačoval. Tento výběr proto v žádném ohledu nemůže nahrazovat originál, zejména to platí o poslední deváté kapitole Od roku 1200 do roku 1800, v níž je obsáhle a hluboce líčeno vznikání „germánského světa“. Spíše může v mnoha jednotlivostech sloužit k rozvíjení vlastního myšlení a jako podnět k vlastnímu studiu knihy.

Continue Reading

Rozhovor šéfredaktora německého magazínu Zuerst! Manuela Ochsenreitera s Alexandrem Duginem o krizi v Sýrii

Prof. Dugine, svět čelí momentálně v Sýrii největší krizi v mezinárodních vztazích od doby pádu východního bloku v letech 1989/90. Washington a Moskva se nachází v proxy konfrontaci na syrském bitevním poli. Jedná se o novou situaci?

Dugin: Musíme chápat zápas o geopolitickou převahu jako odvěký konflikt mezi „euroasijskými“ kontinentálními mocnostmi, reprezentovanými Ruskem, a liberálně-demokratickými, kapitalistickými „atlantickými“ námořními mocnostmi, reprezentovanými Spojenými státy a jeho spojenci sdruženými v NATO. Nejedná se o žádný nový fenomén; jde o pokračování starého geopolitického a geostrategického zápasu. Devadesátá léta minulého století byla dobou velké porážky kontinentálních mocností, v té době reprezentovaných Sovětským svazem. Michail Gorbačov odmítl pokračovat v tomto zápasu. Šlo o určitou formu zrady a kapitulace před unipolárním světem. Avšak s příchodem Vladimíra Putina na začátku této dekády došlo k znovuoživení geopolitické identity Ruska jako kontinentální mocnosti. Šlo o začátek nového typu soupeření mezi námořními a kontinentálními mocnostmi.

Jak došlo k tomuto znovuoživení?

Dugin: Začalo to druhou čečenskou válkou (1999-2009). Rusko se v té době nacházelo pod tlakem čečenských teroristických útoků a separatistických tendencí na severním Kavkaze. Putin musel vzít v potaz, že celý Západ, včetně Spojených států a Evropské unie, se přidal na stranu čečenských separatistů a islamistických teroristů, kteří bojovali proti ruské armádě. Je to stejný scénář, jehož jsme svědky v Sýrii a před nedávnem i v Libyi. Západ poskytl čečenským guerillovým bojůvkám podporu, což byla chvíle, kdy se objevil nový konflikt mezi námořními a kontinentálními mocnostmi. S Putinem kontinentální mocnosti znovupotvrdily svůj význam. Podruhé se tento zápas kontinentů projevil v srpnu 2008, kdy prozápadní gruzínský režim prezidenta Saakašviliho zaútočil na hlavní město Jižní Osetie Cchinvali. Válka mezi Ruskem a Gruzií byla druhým projevem tohoto zápasu.

Continue Reading

Je nám potěšením oznámit, že redakční kolektiv Délského potápěče dostal povolení k českému překladu knihy Markuse Willingera Generace identity (Die identitäre Generation). Kniha vyjde u vydavatelství Arktos a bude k dispozici mj. i přes internetový obchod Amazon. Pokud budete mít zájem podpořit nejen tento projekt, ale i publikační činnost Délského potápěče celkově, od dnešního dne je k dispozici možnost učinit tak přes PayPal (viz tlačítko Přispějte / Donate na titulní straně). Prvních třicet podporovatelů projektu českého překladu knihy Markuse Willingera obdrží knihu zdarma. V případě jakýchkoli dotazů nás kontaktujte na redakčním e-mailu.

Více informací bude průběžně doplňováno.

Předmluva vydavatele

Upírání práv Evropanů na jejich vlastní tradice, historii a dokonce na vlastní země se stalo součástí kulturních základů současného Západu. Masové přistěhovalectví, selektivní a urážlivá propaganda, neustálé bombardování perverzní, nebo přinejlepším, bezduchou konzumní kulturou – to vše přispívá k přeměně Evropy v bezvýznamnou entitu. Její původní obyvatelstvo tvoří zvětšiny atomizovaní jednotlivci, postrádající jakýkoli náznak směru nebo cíle, kteří jsou stále více pronásledováni politickými systémy, které o lidi, kterým vládnou, nejeví absolutně žádný zájem. Existuje mnoho názorů na příčiny tohoto stavu, největší vliv však bezesporu měla revolta z května 1968, která vytvořila apolitickou, sebedestruktivní situaci, ve které se postmoderní Evropa dnes nachází.

Continue Reading