Délský potápěč

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Naval tu šrajtofli!

Autor: Michael McGregor

Jedním z nejotravnějších trendů hollywoodské produkce je čím dál větší množství „pokračování“ úspěšných filmů, které jsou natáčeny čistě jen se záměrem vykřesat co nejvíc peněz a přitáhnout co nejvíc diváků do kin. Jedním z posledních a možná nejtrapnějších příkladů je film 300: Vzestup říše, což má být pokračováním identitární klasiky 300: Bitva u Thermopyl. Už pozadí filmu nám mělo napovědět, že v tomto případě půjde jen o další hollywoodskou židovinu – geniální výtvarník a autor původní komiksové předlohy 300 Frank Miller se neúčastnil produkce a film přímo nečerpal z žádného jeho díla a i původní režisér Zack Snyder se přesunul do role producenta (& spoluautora scénáře – pozn. DP) a film přenechal zcela neznámému režisérovi.

Kvalitu tohoto díla můžete teoreticky porovnat s nejslabší výběrovkou vaší oblíbené kapely. Je tam pár skladeb, které si pamatujete a máte rádi, avšak album nedrží pohromadě a navíc tam zařadili i sklady ze sračkovitého období skupiny. Otázkou je, proč byste si měli kupovat tuto neumětelskou slátaninu, když si můžete koupit plnohodnotné album?

Continue Reading

Nebe – jen ono jako zdroj krásy a náboj života může soupeřit s dórským výrazem, který usiluje o dokonalost.

Gottfried Benn – Biologicky podložená politika

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třinácté „fascikly“ jsou tečkou, alespoň prozatímní, za naším studiem osobnosti a díla Gottfrieda Benna. Zasvěcují do jeho prozaických textů z let 1933–1935, které pojednávají např. o národně socialistické revoluci, eugenice, totálním státě a úloze umění v něm.

Ukázky:

Nové dějinné hnutí je tu, začíná rozvíjet svůj výraz, svou řeč, své právo, typologicky není ani dobré ani zlé, začíná své bytí, svou existenci, vstupuje do ní, difamováno ze všech stran. Intelektuálové říkají, že jde o vítězství nízkosti. Kultura je ohrožena, ideály jsou ohroženy, právo, lidskost… Jak ale určit měřítko mezi ušlechtilým a nízkým? Když přišli galilejští, Gótové, sansculoti, bylo to stejné. Dějiny není možné odhlasovat.
Der neue Staat und die Intellektuellen

Líčíte to tak, jako kdyby to, co se dnes v Německu odehrává, ohrožovalo kulturu, civilizaci, jako kdyby horda divochů ohrožovala celé lidstvo, ale, a tak zní má protiotázka, jakpak si vlastně představujete, že se dějiny dějí? Domníváte se, že jsou zvlášť činné ve francouzských lázních? Představte si kupříkladu dvanácté století, přechod od románského ke gotickému pocitu, myslíte, že se to diskutovalo?
Antwort an die literarischen Emigranten

Continue Reading

Biskup Richard Williamson

Autor: Biskup Richard Williamson

Před dvěma měsíci oslavil ve Francii 85. narozeniny člověk, který sám sebe prohlásil za ateistu, jemuž všichni teisté pravého náboženství dluží podstatný dluh díků, protože v dnešním světě lží je profesor Robert Faurisson mocným obráncem pravdy. Pokud jde o mne, přeji si, aby mnohem více těch, kteří věří v pravého Boha, měli jeho inteligenci a poctivost při rozlišování pravdy, a jeho odvahu ji říkat.

Například, ať již je, či není historickým faktem, že bylo šest milionů obětí plynování v plynových komorách Třetí říše, prof. Faurisson trvá na tom, aby se o tom pojednávalo jako o historické otázce, která by se vyjasňovala fakty a vědeckými důkazy, a nikoliv emocemi a legislativou – co by mohlo být rozumnější? A přesto u této konkrétní otázky mnoho našich současníků nebude naslouchat rozumu. Funguje ještě jejich myšlení? Náš vřelý vděk jde tomuto profesorovi za zapojení skvělého a vědeckého myšlení do řešení historické otázky jakožto otázky historie a ne něčeho jiného.

Continue Reading

Moskevská odpověď na Romper Stomper

První snímek, v němž „neofašisté“ vstoupili do nového tisíciletí – Svatý boj (The Believer 2001, r. Henry Bean), pojednává vlastně hlavně o krizi židovské identity. Rebelující Žid Danny Balint (hraje ho dostatečně „árijsky“ vyhlížející Ryan Gosling) od dětství vystupoval ve škole proti nesmyslnosti strnulých dogmat ve víře své rasy [1] a jako dospívající se stává skinheadem s cílem zabíjet své bližní, neboť „moderní svět je nemocnej židovstvím“: [2]

„Podkopávaj tradiční život a vykořeňujou společnost. Vytrhnou ji z kořenů. Normální člověk odvozuje svýho ducha ze země, ze slunce, z moře, z půdy. Z toho čerpá poznání. Ale Židi žádnou půdu nemaj. (Izraelci podle Dannyho proto už ani Židé nejsou: „Je to v podstatě světská společnost. Nechtěj judaismus, protože mají půdu.“) Pravej Žid je vandrák, je to nomád. Nemá kořeny ani vazby, takže všechno zevšeobecňuje (odtud tedy universalismus a globalismus vyvracející ostatní identity?). Nedokáže zatlouct hřebík nebo orat, umí jen kupovat a prodávat a investovat a manipulovat trh, to je všechno. Vysává z lidí život zakořeněnej v půdě a mění ho v kosmopolitní kulturu, založenou na knihách, číslech a ideách, v tom je jeho síla. Vem si největší židovský mozky. Marx, Freud, Einstein. Co nám daly? Komunismus, dětskou sexualitu a atomovou bombu. Za pouhý tři století vystoupili tihle lidi z evropskejch ghett, vyrvali nás ze světa pořádku a práva a uvrhli nás do chaosu třídního boje, iracionálních tužeb a relativity, kde se zpochybňuje samotná existence hmoty a smyslu života. A proč? Protože základní vlastností židovský duše je cupovat život, až z něj zbydou jen nitě. Nechtěj nic než nicotu. Nicotu bez konce“, vysvětluje Danny s rostoucí vášní novináři. [3]

Continue Reading

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

„Neomezený růst“ je založen na přeludu a lichvě. Systém je tak v naprostém područí finančního kapitálu, který sleduje výhradně své zájmy. Výsledek: nejdokonalejší vykořisťovací mašinérie všech dob, vítězství 19. století! Schweiger svou revolučně-konzervativní směrnicí ukazuje k „novému řádu“, v němž by hospodářství opět ovládl zdravý (selský) rozum a místo kupecké a lichvářské snahy po zisku nastoupila státnická odpovědnost…

VIII Selství a kultura

Vyznání:

Hlásíme se k jednomu z poznatků zákonů života v souladu s pojetím dějin a světa, ke kultuře a způsobu žití, které jsou zakořeněny v našem národě a původně vyrůstaly ze síly selství.

Požadavek:

1. Zajištění potravin z vlastní půdy musí být pro politiku nejsvrchovanějším přikázáním.
2. Ozdravení a upevnění selského stavu je jedinou zárukou zachování národa od základu: dědictví a země [Erbe u. Erde] jsou jednotou.
3. Podpora přesídlení částí národa z městských a průmyslových aglomerací do venkovských oblastí má velký význam pro dosažení mravně-duchovní harmonie.
4. Boj proti falšování německé historie! Národ, který se nehlásí ke své historii, se sám připravuje o sílu do budoucna.
5. Skončit s rozkladem mravu, umění a pořádku podporovaným z veřejných prostředků.

Continue Reading

Ruben Rosiers

Ruben Rosiers (27) je belgický občan a aktivista Evropské fronty solidarity pro Sýrii. Vystudoval Public relations a pracuje pro jednu vlámskou společnost.

MO: Pane Rosiers, právě jste se vrátil z cesty do Sýrie, kde jste působil jménem Evropské fronty solidarity pro Sýrii (EFSS). Vaše organizace byla ze strany mainstreamových médií kritizována, že podporuje syrský režim. V čem spočívá činnost EFSS?

RR: EFSS jsou dobrovolníci z celé Evropy. Podporujeme Syřany v jejich boji za nezávislost, jednotu a suverenitu proti Západem podporovanému terorismu.

MO: Jakým způsobem Syřany podporujete?

RR: V Evropě informujeme veřejnost o reálném pozadí syrského konfliktu. Ve všech evropských zemích, kde jsme aktivní, pořádáme manifestace společně se Syřany, kteří tam žijí. Spolupracujeme s některými alternativními médii. Také organizujeme finanční sbírky na humanitární pomoc v Sýrii. Jelikož je naše organizace čistě dobrovolnická a nezávislá, můžeme garantovat, že 100% z těchto peněz jsou do Sýrie. Netrápí nás žádné byrokratické obstrukce.

MO: Vaše cesta do Sýrie měla charakter „zjišťovací mise“.

RR: Jistě.

MO: Jeden by řekl, že zjišťovat informace není práce dobrovolníků, nýbrž novinářů a politiků.

RR: To je celkem pravda. Ale evropští novináři či politici nedělají svou práci řádně. Samozřejmě se najdou výjimky. Obecně ale platí, že informační situace v celé Evropě je katastrofální. To činí práci EFSS velice důležitou.

Continue Reading

Zbigniew Brzezinski a Alexandr Dugin

MO: Profesore Dugine, NSA a její špionážní skandál měl hluboký dopad na německo-americké vztahy. My, Němci, jsme po celé dekády tvrdili, že Washington je náš „přítel“ a „partner“. Nyní si ale mnoho z nás uvědomilo, že se USA do dnešních dnů chová víceméně jako okupační síla. Proč trvalo tak dlouho, než si toto lidé uvědomili?

AD: Nemůžeme odpovědět na takto důležitou otázku bez historických upřesnění. Především, Německo prohrálo druhou světovou válku. V květnu 1945 německá vojska bezpodmínečně kapitulovala. Odpovědí na totální prohru ve válce byla totální okupace dvěma hlavními silami – USA a Sovětským svazem. Washington a Moskva nebyly jen dvě hlavní mocnosti na konci války – reprezentovaly také dva ideologické tábory v poválečné éře. Německá východní území byla anektována Polskem a Sovětským svazem. Centrální část Německa byla okupována sovětskou armádou, západní Německo zase Spojenými státy a jejich spojenci, Velkou Británií a Francií. Žádná část Německa nebyla již svobodná. Upřímně řečeno okupace je okupace. Neexistuje žádný stupeň okupace. S příchodem studené války a její ideologie se okupace v obou částech Německa změnila. Němci v NDR byli byli vedeni k tomu, že Sovětský svaz byl ten, který je osvobodil od nacismu a nyní jsou již svobodní. Sovětská okupace byla ve školách interpretována a vyučována tak, že se jedná o garanci svobody a nezávislosti. To samé můžeme vidět v západním Německu, kde anglosaské okupační síly převychovávaly obyvatelstvo. Němcům v této části bylo řečeno, že je v roce 1945 západní síly osvobodily, a nyní je brání proti „komunistické hrozbě“ z Východu. Ale jak Němci z NDR, tak i SRN však nebyli svobodní a suverénní, byli stále okupováni.

Continue Reading

Markův přijímací rituál (Skinheads)

„Jestliže si prostudujeme Ceasarova prohlášení, zjistíme, že starověcí Římané používali proti kmenům, které si zotročili, tytéž prostředky, jaké v naší době fašisti. Během dvou tisíciletí se prostředky nezměnily, změnila se pouze technika. Tím nechci pochopitelně říci, že lidstvo je takové jako před dvěma tisíci lety, ale nepochybně tu nacházíme znepokojivé podobnosti.“ Miklós Jancsó

Pot, svaly, posilovna, „sieg-heil techno“, těla, těla, těla, motto: Boia chi molla. [1] Tak začíná italský film Skinheads (1993, r. Claudio Fragasso) o „bláznivé módě“ vyholenců. [2] Marko, vcelku sympatický římský budižkničemu, který žije s matkou (už proto, že jako mnoho jiných mladých Italů nemůže na vlastní bydlení ani pomyslet), je jeho smutným antihrdinou: své dny tráví pospáváním a kouřením trávy, bezcílným poflakováním s kamarády v bistru a na ulici, ježděním na motorce. [3] Pak však znenadání přichází „iniciační“ zážitek: když do autobusu naskočí opilý umolousaný balkánský cikán a obtěžuje ženy, nikdo z přítomných, včetně Marka, se nezmůže na vážný odpor [4] – až na „fašistu“ v dlouhém koženém kabátě a čepici, který cikána obratně zneškodní, ačkoli ten okamžitě tasil nůž. Na Marka to zapůsobí natolik, že se začne motat kolem tělocvičny, kam viděl „fašistu“ z autobusu zacházet a nakonec vkročí i do zjevně poloprivátního nočního klubu (kde se „fašisti“ – přesněji řečeno „naciskini“ – rovněž scházejí), aby ho vzali mezi sebe. To se mu skutečně podaří, uzavřená skupina se Markovi otevírá, on se ovšem zároveň stále více sbližuje se Zairou, mladou Somálkou, jakousi „žhavou multikulti Popelkou“ se vzhledem modelky Iman, která u sousedů pracuje jako služka („Pěknej kousek černý buchty, jen jestli je k mání?“, brouká si Marko natěšeně), miluje hudbu/tanec a má jedno „velké tajemství“: chce, aby celá její rodina přijela natrvalo za ní…

Markovu proměnu v „drsňáka“, s níž se odcizuje svému dosavadnímu prostředí a stává se členem mužského „klanu“, pojal režisér způsobem, jímž natáčel své filmy o zombie: „Dřív jsi vypadal nemocně, teď vypadáš jako mrtvola!“, říká mu matka na rovinu, když zjistí, že se její syn stal „fašistou“. Režisérovu „gore zkušenost“ evokují také scény upalování konžského „ilegála“ nebo odříznutí rtu (či jazyka?) zmlácenému černošskému dealerovi. A sklep vyzdobený nacistickými rekvizitami i blyštivými disko-koulemi, v němž se kolektivně hajluje na eurotechno, připomíná spíš nějaký gay-klub, zvlášť když se „hoši v kůži“ na toaletě osobně přesvědčují, zda Marko nemá obřízku. Celkové poselství snímku pak zní: Nedat se svést! být lempl a brát drogy je pořád lepší než být „nácek“, podlec a zbabělec, „mizernej šašek oblečenej do černejch hadrů“.

Continue Reading

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Continue Reading

Stefan Karganović

Stefan Karganović (Стефан Каргановић) je právník, politický analytik a předseda v Nizozemí sídlící nevládní organizace Historický projekt Srebrenica, jejímž cílem je upozornit na srbské oběti války v Bosně. Rozhovor vedl Manuel Ochsenreiter, šéfredaktor německého magazínu Zuerst!

MO: Pane Karganovići, v Tuzle, Mostaru, Zenici a Sarajevu byly demonstranty zapáleny vládní budovy a demonstrace rovněž proběhly po celé zemi. Byly zraněny stovky lidí, včetně policistů. Britská zpravodajská stanice BBC již tyto události označuje jako „Balkánské jaro“…

SK: (smích) To není vůbec překvapující. Předpovídal jsem to již před dlouhou dobou a rovněž i probíral loni s představiteli Republiky srbské. Nejde o nic neočekávaného.

MO: Proč tomu tak je?

SK: Již dlouhou dobu jsme v Republice srbské očekávali nějakou „barevnou revoluci“. Západ, Evropská unie a NATO zaujímá nepřátelský postoj k autonomní srbské entitě ve federativní Bosně a Hercegovině – což není žádným tajemstvím.

MO: Mluvíme zde v tomto případě tedy o geopolitice, a ne o sociálních problémech?

SK: Přesně. Mluvíme zde o pokusech zavést nový prozápadní pořádek na Balkáně, potlačit ruský vliv v této oblasti a učinit Bosnu a Hercegovinu kolonií EU a NATO. Rovněž také mluvíme o protisrbském hnutí, maskovaném jako „prodemokratické“ hnutí za „sociální spravedlnost“.

MO: Potom ale tedy měly nepokoje začít například ve Banja Luce, a ne v Tuzle, která je částí bosensko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Proč se nepokoje nesoustřeďovaly především na území Republiky srbské?

SK: Je to součástí plánu změnit Bosnu a Hercegovinu na „čistý stát“. Federace Bosny a Hercegoviny je pro západní globalisty stejně rušivá síla, jako Republika srbská, protože představuje administrativní entitu založenou na národních identitách. Je tedy samozřejmě jednodušší zahájit nepokoje v chorvatsko-muslimské části, protože již má smíšenou populaci. Nedávné události mají za cíl ustavit nový typ státu v Bosně a Hercegovině. A za tímto účelem je potřeba mít mnohem více podřízenější prozápadní politické elity. A ještě něco. Pokud by nepokoje začaly například v Banja Luce, tak by bylo mnohem zřejmější, že jsou namířené proti existenci a integritě Republiky srbské.

Continue Reading

Gary odhání blbce

„Ale dobře, člověk si přece může najít správnou cestu, i když je noc.“ Stéphane Delorme

Zkraje  80. let se v Británii objevují první filmy se skinheady. Ty však postrádají téměř jakoukoli reálnou politickou stopu a jejich protagonisté tak patří spíše do oblasti „revolt mládeže“, někam mezi rockery, punkery a fotbalové chuligány, které jako „subkultury“ studuje sociologie. Z úcty k výkonu dvacetiletého Tima Rotha si tu připomeňme alespoň televizní snímek Made in Britain (Made in Britain 1982, r. Alain Clarke), popř. ještě tragikomedii Právě teď (Meantime 1984, r. Mike Leigh). [1]

Koncem dekády však v USA vznikl film Zrazený (Betrayed 1988, r. Costa-Gavras) s ambicí ukázat celou šíři a hloubku odporu vůči tamní „sionistické okupační vládě“ (Zionist Occupation Government, ZOG): Do vesnice někde na Středozápadě přichází Kathie, agentka FBI, aby se v roli kombajnistky sblížila s Garym, majitelem zdejší usedlosti, „federály“ podezřívaném z účasti na zastřelení židovského rozhlasového moderátora Krause, který se v éteru po léta drze a nevkusně navážel do všeho a do každého, včetně křesťanství a bílé rasy. Přímý, chlapácký Gary (Tom Berenger!), ovdovělý vietnamský veterán lpící na své rodině, agentku, která vyrůstala bez rodičů, zprvu okouzlí, takže odmítá jeho možnou vinu. Následuje ovšem rychlé prozření, když ji pozve na „lov černé zvěře“ čili tréninkový hon na černocha v nočním lese… Díky Garyho rostoucí milostné zaslepenosti pak Kathie skutečně postupně proniká až k jádru velkého celonárodního spiknutí pod heslem „Vítr začíná vát“. [2]

Continue Reading

Jelikož si ceníme nesmírně aktivního čtenářstva Délského potápěče, vždy ochotného pomoci s překlady, podpořit vydavatelskou činnost, hudební distribuci … (mohli bychom takhle pokračovat po dlouhé hodiny), přinášíme jednu „vychytávku“. Ušetří čas, tudíž se identitární aktivisté mohou věnovat revoluci opravdu naplno a co víc, mohou použít profil na Facebooku, na kterém tráví třistašedesátkrát více času než na Délském potápěči!

Jak to udělat? Stačí si stáhnout aplikaci Issuu pro mobilní zařízení a do vyhledávání zadat „Delian Diver“. Případní tři zájemci si ani nemusí zakládat profil na Issuu, lze se přihlásit i přes profil na Facebooku.

Délský potápěč na Issuu.

Záběr z filmu Sedm lednových dnů: „Presente!“

„Můžeme konstatovat, že se světem samo sebou stále není možný smír, ačkoli těch, co se proti tomu pozvedají, povážlivě ubylo.“ Jean Cocteau

Španělsko 1976, pár měsíců po smrti generalissima Franca. Patnáctiletý Tatin se přidává k nevelké komunitě, která v areálu opuštěného výzkumného ústavu žije jakousi neofašistickou utopii: společná jídla, sborový zpěv a nácvik bojových umění, společné akce – od zdemolování levičáckého knihkupectví v úvodu po pokropení „rudých“ dávkami ze samopalu z jedoucího vozu k závěru. Film Černé plémě (Camada Negra 1977, r. Manuel Gutiérrez Aragón) zobrazuje odboj těch, kteří se nechtějí smířit s nástupem „pokrokových sil“ v zemi. [1] Pospolitost asi tuctu mužů, z nichž většina ztělesňuje „macho“ typ, přitom vede postarší autoritativní žena! Režisér si rád pohrává s kontrasty: detailní záběry sekání do krvavého masa pro psy, jež si pospolitost drží spolu s ostatními zvířaty (od drůbeže po koně), střídá v prudkém střihu s tóny chorálu na pozadí chladně modré kostelní vitráže. Krev, nůž, ukrývání zbraní, kult zápasu a násilí, posilování, přijímací rituál mladíka – s prvním milostným vzplanutím Tatina k podobně mladičké krásné dívce. Na tehdejší Španělsko velmi odvážné erotické scény dvou „nezletilých“ také vzbudily největší pozornost a rozruch, stejně jako brutální vražda, jíž se Tatin na své partnerce nakonec dopustí, přesně podle freudo-marxistických interpretací o zákonitém vlivu prostředí.

Počátkem roku 1977 pak ve Španělsku probíhají hromadné odborářské stávky zaměstnanců v dopravě a komunistické demonstrace za propuštění všech politických vězňů. Proti těm zasahují i neofašistické „bojůvky“. V neděli 23. ledna je při pouličních srážkách zabit neznámým střelcem jeden z protestujících studentů, o den později – při tryzně za něj – přichází o život jednadvacetiletá dívka. V médiích se navíc objevuje zpráva o únosu významného představitele armády. Se zoufalým záměrem ochromit a zastavit „rudé“, kteří přesto (nebo právě proto) mají iniciativu ve svých rukou, se „černí“ odhodlají k přímé akci: v pondělí 24. ledna tak tříčlenné komando postřílí skupinu komunistických advokátů a žurnalistů v jejich „centrále“ v činžáku na ulici Atocha. [2] Film Sedm lednových dnů (Siete días de enero 1979, r. Juan Antonio Bardem) je pokusem o rekonstrukci těchto událostí (bohatě se tu využívá dokumentárních záběrů), a to na pozadí osudů několika fiktivních postav: především starého falangisty Sebastiana, provozovatele střelnice, který vycvičil už několik ‚generací‘ militantů, jeho chráněnce Luise a Dona Tomase, představitele tradičních španělských elit, který Luise zaměstnává (a s jehož dcerou Luis tajně chodí). Je to Don Tomas v podání francouzského herce Jacquese Françoise, kdo dává svolení k úderu, Sebastian sestavuje údernou skupinu a Luis je jejím členem. Avšak čin, který se měl stát signálem k vojenskému převratu, tentokrát zmobilizoval nejen „soudruhy a soudružky se zaťatou pěstí“: do ulic vyšli desetitisíce lidí, padlo i číslo 300 tisíc účastníků (!) na pohřbu obětí, kdežto armáda zůstala „doma“ v kasárnách. Luis v ilegalitě čeká na její vystoupení marně. Že pragmatičtí „technici moci“ – armáda a policie – pomalu „mění pláště“, ukazuje Bardem přesně (rozhovory mezi Sebastianem a policejním komisařem). [3] Účastníci atentátu jsou pozatýkáni (včetně Sebastiana a Luise) a z výpovědí svědků, kteří přežili, skládá režisér postupně svůj obraz „masakru v ulici Atocha“ do všech podrobností. Dohru shrnují závěrečné titulky: 9. dubna byla legalizována Komunistická strana Španělska, 15. června se po jednačtyřiceti letech konaly první volby, 6. června 1978 předvolal soud na žádost advokátů vedení Falangy. Vyšetřování případu bylo uzavřeno 20. července 1979 (premiéra filmu byla v listopadu.) Všimněte si: na zdi nakresleného keltského kříže ve scéně z pouličních bitek a písní ze setkání falangistů při smutečním obřadu a za stoly v restauraci.

Continue Reading

Sturmreif: The New Underground of Military Pop

První hudební titul v nabídce Délského potápěče!

Zatímco jde jistě o starší počin, může kompilace Sturmreif: The New Underground of Military Pop z vydavatelství Castellum Stoufenburc posloužit jako úvod do hudebního žánru zvaného martial industrial. Ačkoli je termín „Pop“ v názvu poněkud vyzývavý, nenechte se tím odradit.

Na šestnácti skladbách od různých interpretů se můžeme seznámit s celou škálou „martial soundu“. Výběru dominují umělci z Německa, Francie a Itálie, kteří vyrovnaně pokrývají jednotlivé subžánry martial hudby.

Jakkoli nemůžeme dát politiku stranou, jež je nedílnou součástí této scény, ponechám na posluchačích, aby posoudili jednotlivé vzkazy a poselství během poslechu. Některé projekty jsou si podobné – jiné ne a tak radši přejdu k přehledu jednotlivých stylů na kompilaci Sturmreif.

Continue Reading

„This right here is the land of opportunity. This is America. This is my home! The show goes on!“ Jordan Belfort

Autor: Rob Eshman

„Vlk z Wall Street“ je nechutný, pornografický, duši ničící film – a proto ho musíte vidět. Musíte ho vidět – tím míním celou společnost, Židy, nás všechny osobně – a čelit otázkám, které vznáší. O penězích, bohatství i morálce. Režisér Martin Scorsese se vystavuje určitému riziku, když vypodobňuje Jordana Belforta jako sympatického padoucha. Jistě, Belfort lže, krade a šňupe závěje koksu z holých zadků, na druhou stranu však miluje svého otce, byl úspěšný a hlavně, je Leonardo DiCaprio. Generace mladých mužů teď zaplaví Wall Street, imitujíce Belforta, stejně jako předchozí generace drogových dealerů kopírovaly Al Pacina ve filmu Scarface.

Nedávám to za vinu Scorsesemu. Má geniální schopnost zkoumat nejtěžší hříchy společnosti prostřednictvím nejbarvitějších osudů jejich pachatelů. Je pravdou, že film neukazuje dopady Belfortových zločinů na jeho oběti – rodiny zničené finančními ztrátami a opletačkami se zákony – lidi, kteří byli podvedeni a přišli o veškeré úspory. Naopak, jelikož je film vyprávěn výhradně z Belfortova úhlu pohledu, Scorsese a scénárista Terence Winter se pravděpodobně domnívali, že Belfort nestrávil ani vteřinu přemýšlením nad utrpením, které způsobil – pokud se ovšem nejednalo o jeho vlastní utrpení.

Čeho však lituji je to, že se Scorsese rozhodl nezabývat skutečností, že Jordan Belfort je Žid. Ačkoli jsou některé další postavy ve filmu, například Donnie Azoff (ztvárněný Jonahem Hillem Feldsteinem), otevřeně židovské, Belfort s jeho anglosaským vzezřením a francouzsky znějícím jménem – je prostě jen Američanem… Chápu to však, pokud by tomu bylo naopak, mohlo by to dát filmu nádech antisemitské karikatury. Scorsese se prostě cítí mnohem bezpečněji, když vykresluje italskost brutálních mafiánů, než židovskost chamtivých podvodníků.

Continue Reading

October vyslýchá Quillera

„Dekadence je nezbytná podmínka pro renesanci. Proto jsem velmi šťasten, že žiji ve společnosti, kde se všechno hroutí. Myslím, že tento proces rozpadu je zcela přirozený. Je to konec určité fáze lidstva. Bylo by však třeba urychlit tento proces rozkladu, je ještě příliš pomalý. Urychlit smrt toho, co zahnívá. Je nutné začít úplně znovu. Udělat čistý stůl, všechno vymést. Neexistuje řešení v kontinuitě.“ Federico Fellini

Za první snímek s tematikou neofašismu, resp. neonacismu, bývá označováno „špionážní drama“ Quillerovo memorandum (The Quiller Memorandum 1966, r. Michael Anderson). Neonacistů v něm však příliš vidět není, a když, stojí uctivě v pozadí a poslouchají staré kádry. Děj napětím a logikou jakžtakž snese srovnání s prvními bondovkami (scénář: Harold Pinter!), hlavní hrdina, britský agent Quiller v podání George Segala, však postrádá Conneryho charisma (dnes už ostatně také hůře čitelné) – je to jen „dobový fešák“. Charisma však rozhodně nechybí Max von Sydowovi v roli plukovníka Octobera, Quillerova protihráče, který tu ztělesnil jednu z raných – a tudíž decentnějších – podob elegantního, navenek korektního, niterně však úchylného důstojníka SS podle freudovsko-reichovského výkladu. K ruce má lékaře, který odhalenému a polapenému Quillerovi při výsleších osvěžuje paměť „náladovkami“ ve velkých injekcích. Další herec dodnes zvučného jména, Alec Guinness, zde v úloze úlisně nesympatického rezidenta britské tajné služby v Berlíně, v úvodu zasvěcuje na liduprázdném olympijském stadionu Quillera do situace:

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Výběr PhDr. Rudolfa Jičína z knihy Mýtus 20. století. Úryvky pochází z vydání Alfred Rosenberg: Der Mythus des 20. Jahrhunderts. München 1941, Hoheneichen Verlag (1. vydání 1930, München Hoheneichen-Verl.)

„Liberalismus učí: svoboda, bezuzdnost, svobodný obchod, parlamentarismus, emancipace žen, rovnost lidí, rovnost pohlaví atd.… Německá myšlenka…žádá: autoritu, typ tvořící sílu, omezení, výchovu, ochranu rasového charakteru, uznání věčné polarity pohlaví.“ Alfred Rosenberg