Délský potápěč

Christian Erdmann (Triarii)

Autor: Paul Treitschke

Martial industrial je zřejmě jediným hudebním žánrem specificky vytvořeným pro pravicové posluchače. Jen těžko si představit levičáky – snad s výjimkou případů výrazné kognitivní disonance – jak dobrovolně poslouchají hudbu oslavující válku, násilí a autoritářství.

Jistá část tohoto žánru na mě působí poněkud poklesle a zneužívající fašistickou symboliku k přitáhnutí pozornosti nebo přitahovaná k fašismu ze „špatných důvodů“.

Triarii je však jedním z kvalitnějších představitelů tohoto žánru a jeho hudbu jistě naši čtenáři ocení. Původem z Německa, Triarii užívá triumfalistický zvuk a ohlíží se za časy, kdy nastavování druhé tváře ještě nebylo v módě. Je zde patrný silný klasický vliv a hudbu Triarii by mohla klidně posloužit jako soundtrack k epickému filmu, jaký by si jistě zasloužil vzniknout.

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Srdja Trifkovic

I když už uplynulo čtyřicet let od doby vydání jeho prorockého dystopického románu Tábor svatých 1] 2], je zde Jean Raspail stále s námi. Stále více smířený s faktem, že naše civilizace je na „cestě do záhuby“. Jak uvedl v rozhovoru, který vyšel 25. října 2013 ve Valeurs Actuelles, tak nemá absolutně žádný zájem připojit se k velké skupině intelektuálů, kteří plýtvají mnoho času debatami o přistěhovalectví, protože takové debaty považuje za zbytečné:

„Lidé již totiž podvědomě tuší že Francie, tak jak ji vytvořili naši předkové před staletími, je na cestě do záhuby. Obecenstvo je zabavováno nekonečnými řečmi o přistěhovalectví, avšak konečná pravda není nikdy nahlas vyslovena. Pravda, která je nevyslovitelná, jak poznamenal můj přítel Jean Cau. 3] Protože kdokoli se ji odváží vyslovit je okamžitě štván jak divá zvěř, odsouzen a posléze zavrhnut. Richard Millet se k této pravdě přiblížil a podivejte se co se mu přihodilo!“

(Známý francouzský spisovatel vyvolal v srpnu 2012 skandál, kdy publikoval esej „Literární chvála Anderse Breivika“ (Éloge littéraire d´Anders Breivik) ve které tvrdí, že norský atentátník je produktem ideologicko-rasového rozdělení způsobeného neevropským přistěhovalectvím a z toho důvodu si ho Norsko „zasloužilo“. Podle Milleta „to co nazýváme literaturou“ není nic jiného, než „hédonistickou tváří nihilismu, jehož je antirasismus teroristickou pobočkou“, 4] kdy většina současných spisovatelů zastává roli „řezníků“ a „patolízalů“. V důsledku pobouření nad jeho esejem byl Millet přinucen odstoupit z místa editora v předním francouzském vydavatelství Gallimard. V otevřeném dopise 120 spisovatelů, který vyšel v novinách Le Monde bylo Milletův spis označen za „fašistický pamflet, který je hanbou literatury“.)

Continue Reading

Johann Gudenus, místopředseda FPÖ

MO: Pane Gudenusi, jste považován za experta na Rusko a přítele Moskvy. Řekněte nám, kde se ten nový – nebo možná starý – strach z Ruska v lidech bere?

JG: Ten strach je stále založen na stereotypech studené války, někdy dokonce na zkušenostech z druhé světové války.

MO: Druhá světová válka skončila v roce 1945 a studená válka v roce 1989…

JG: Jak můžeme vidět, tento protiruský sentiment je velice jednoduché znovu aktivovat. Je zajímavé, že všechna liberální a levicová média, která v současnosti hlasitě agitují proti Moskvě jsou přesně ta, která ráda obviňují ostatní z předsudků a xenofobie.

MO: Čím zájmům tento strach z Ruska slouží?

JG: Samozřejmě neslouží zájmům Evropy. Pro nás, Evropany, je spolupráce s Ruskem mnohem důležitější než například se Spojenými státy. Vzhledem k protiruské mediální bouři by si to jeden nemyslel, ale je to tak. Měli bychom se ptát: V čím zájmu je, aby se Evropa a Rusko nesbližovaly? Není těžké na to odpovědět: Washington chce takovému sblížení zabránit za každou cenu.

Continue Reading

Specifikované spravedlivé certifikáty

Posledně jsme popsali Poundův první krok k nápravě stavu masové nezaměstnanosti, která na počátku 30. let postihla všechny věkové vrstvy obyvatelstva v USA i v Evropě.  Je jím nová důsledná dělba práce na základě zkracování pracovní doby, přičemž je zdůrazňován i aspekt „kvality života“, neboť „čas nejsou peníze, ale je to skoro všechno ostatní“. Čekat, že příslušníci civilizované komunity budou ve 20. století pracovat osm hodin denně, je pro Pounda stejně hloupé, jako kdybychom čekali, že „sedlák bude zahřívat vlastním dechem každičké semínko; drůbežář sedět své slepici na vejcích“.

Druhým krokem je, „postarat se o poctivé stvrzenky za vykonanou práci“. Když se něco vyrobí, musí se to nějak ocenit, k existujícímu zboží se musí vydat doklad, stvrzující jeho cenu. Můžeme říci, že peníze představují pravdivé stvrzenky na existující zboží? Nebo je to čarovná formulka? Finta, která nemá s existujícím zbožím co dělat? Čím dál tím větší podíl zboží totiž svou řádnou stvrzenku nedostává.

My umělci to známe už dlouho a smějeme se. Bereme to jako trest za to, že jsme umělci, nic jiného jsme nečekali, ale teď se to stává řemeslníkovi, a protože takových řemeslníků, úředníků atd. je spousta, tahle čertovina uvrhla svět do bídy. Umělec ještě mohl prokličkovat skulinami, pár tisíc umělců mohlo něco ušvindlovat nebo se čas od času protlouct, ale miliony lidí těmi skulinami neprojdou. [1]

Continue Reading

Umučení Krista

Autor: Jonathan Bowden

Jen málo filmů se dostalo pod takovou palbu kritiky jako Gibsonovo Umučení Krista (The Passion of the Christ 2004), ale přesto – když jsem se naposled díval –  pronikl mezi desítku finančně nejúspěšnějších filmů všech dob. Ohromný celosvětový úspěch mezi křesťany opravdu vedl k částečnému zmírnění zpola kooordinováného útoku na film. Nic neinspiruje úspěch jako úspěch a vzpomínám si, jak mě pobavilo, když jsem na vrcholku hysterie pozoroval autobus šinoucí se napříč mým městem s obří reklamou na Gibsonovo Umučení. Co ovšem říct o filmu samém?

Umučení Krista je vysoce umělecký a metafyzický film vytvořený z ultrakatolické perspektivy. V roli režiséra prokazuje Mel Gibson působivou míru originality a smysl pro estetično – to je zjevné v každém detailu. I barevná paleta větší části filmu má okrový nádech připomínající raně renesanční mistry jako byli Giotto a Cimabue.

Continue Reading

Alvin Langdon Coburn: Vortograph of Ezra Pound

ABC of Economics má v Poundově originále poměrně složitou, „ideogramickou  strukturu“, vlastní idiosynkratický řád, který je dnes i dříve jeho kritiky, ale i příznivci, skoro nutně vnímán jako „nesystematický“. „Nesoustavný“ podobně jako Cantos – fakticky ovšem vystavěné v zářivě detailní, byť „archeofuturistické“, „vortex“ („déšť konkrétních atomů“) architektonice. [0] Nic na tom nemění ani to, že první verze „ABC ekonomie“ vznikla během dvaceti čtyř hodin. My si tuto „směs konkrétních návrhů a abstraktních prohlášení“, ale i pohrdavých či útočných výkřiků na adresu „bankovních gaunerů“, rozdělíme do dvou hlavních částí. První pojedná právě o konkrétních návrzích na řešení kapitalistické hospodářské krize v roce 1933, druhá nastíní Poundovu představu „dokonalého státu“.

1933

Dosavadní liberálně-kapitalistický systém pokládá Pound po zkušenostech posledních let za zkompromitovaný, nerozumný, nekontrolovatelný: „Lidé dopustili, aby všechno, co naši předkové vykonali pro osvobození americké státní pokladny, upadlo v zapomnění.“  [1] „Všechny americké a republikánské zásady se vytratily za odsouzeníhodné vlády hanebného Woodrowa.“ [2]   Soudí, že i „většina ‚rozhodující‘v demokracii, která se jako demokracie chová, si pravděpodobně vybere rozumnou ekonomiku, jen co se naučí rozumnou od nerozumné odlišovat“. [2b] To je ovšem obtížné, neboť „něčím tak studeným, jako je ekonomie, s nimi nepohnete“, jak řekl pan Griffith, strůjce Sinn Féin. V jediném člověku z tisíce nelze vzbudit zájem o ekonomii, dokud ho citelně nezasáhnou důsledky špatného systému. Platí, že:

Continue Reading

Příští zastávka – Švédsko

[Izraelské] ministerstvo vnitra přineslo v úterý zprávu, že desítky žadatelů o azyl z Eritreje byly během uplynulých několika týdnů letecky odeslány do Švédska. Bylo to poprvé, kdy žadatelé o azyl odešli do Švédska.

Ministr vnitra Gideon Sa’ar vyjednal transfer se švédskou vládou a Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Každý žadatel o azyl dostal darem 3500 amerických dolarů.

Zdroj Omri Efraim: Asylum seekers sent to Sweden in previous weeks, YNetnews.com 7. ledna 2014.

Ezra Pound

U zrodu ABC ekonomie, nejdelšího z ekonomických a monetaristických textů Ezry Pounda, [1] byl cyklus přednášek, které básník proslovil v Miláně na Obchodní universitě Luigiho Bocconiho třetího měsíce jedenáctého roku era Fascista (březen 1933).

Byly reakcí na kolaps ekonomického liberalismu, v jehož vleku se „demokratické vlády“ po první světové válce kymácely víc než kdy dříve. Finanční elity z londýnské City a východního pobřeží USA byly totiž skutečným vítězem krveprolití a takto posíleny se utrhly ze řetězu státní moci – regulace. Došlo tím k ohromnému posunu stability jednotlivých zemí, vydaných teď napospas k „volné hře neviditelné ruce trhu“. Ten, oslepen svou silou, bezskrupulózní a bez jakékoli odpovědnosti, narazil po několika opojných bezhlavých letech na Život, když i obchodníci na burze a makléři začali pochybovat o integritě stále fiktivnější hospodářské konstrukce. Po krachu na Wall Streetu dne 24. října 1929, zapříčiněném touto uměle vyvolávanou konjunkturou podporovanou půjčováním peněz proti „cenným papírům“, jimž chybělo přiměřené krytí, upadly státy do systémové krize – finančního chaosu, hyperinflace se vymkla kontrole, a velké části národů byly vrženy do bídy.

Této situaci musely čelit i státy a národy, které záhy po první válce usilovaly o vymanění se z chapadel lichvářské „světové ekonomiky“ revolucemi – sovětské Rusko a fašistická Itálie. Nejúspěšnější v těchto snahách se však záhy ukázalo národně-socialistické Německo, jehož Vůdce vyhlásil 5. březen 1933 „dnem národního probuzení“ (den volby, v němž se převážná část obyvatelstva přihlásila k vlajce s hákovým křížem) a 21. březen téhož roku „dnem národního povstání“ (první zasedání Říšského sněmu třetí říše). Německé odpoutání od zlata popisuje E. Wagemann v knížce „Odkud tolik peněz“ („Wo kommt das viele Geld her?“, Geldschöpfung und Finanzierung in Krieg und Frieden, Völkischer Verlag, Düsseldorf 1940).

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Naval tu šrajtofli!

Autor: Michael McGregor

Jedním z nejotravnějších trendů hollywoodské produkce je čím dál větší množství „pokračování“ úspěšných filmů, které jsou natáčeny čistě jen se záměrem vykřesat co nejvíc peněz a přitáhnout co nejvíc diváků do kin. Jedním z posledních a možná nejtrapnějších příkladů je film 300: Vzestup říše, což má být pokračováním identitární klasiky 300: Bitva u Thermopyl. Už pozadí filmu nám mělo napovědět, že v tomto případě půjde jen o další hollywoodskou židovinu – geniální výtvarník a autor původní komiksové předlohy 300 Frank Miller se neúčastnil produkce a film přímo nečerpal z žádného jeho díla a i původní režisér Zack Snyder se přesunul do role producenta (& spoluautora scénáře – pozn. DP) a film přenechal zcela neznámému režisérovi.

Kvalitu tohoto díla můžete teoreticky porovnat s nejslabší výběrovkou vaší oblíbené kapely. Je tam pár skladeb, které si pamatujete a máte rádi, avšak album nedrží pohromadě a navíc tam zařadili i sklady ze sračkovitého období skupiny. Otázkou je, proč byste si měli kupovat tuto neumětelskou slátaninu, když si můžete koupit plnohodnotné album?

Continue Reading

Nebe – jen ono jako zdroj krásy a náboj života může soupeřit s dórským výrazem, který usiluje o dokonalost.

Gottfried Benn – Biologicky podložená politika

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třinácté „fascikly“ jsou tečkou, alespoň prozatímní, za naším studiem osobnosti a díla Gottfrieda Benna. Zasvěcují do jeho prozaických textů z let 1933–1935, které pojednávají např. o národně socialistické revoluci, eugenice, totálním státě a úloze umění v něm.

Ukázky:

Nové dějinné hnutí je tu, začíná rozvíjet svůj výraz, svou řeč, své právo, typologicky není ani dobré ani zlé, začíná své bytí, svou existenci, vstupuje do ní, difamováno ze všech stran. Intelektuálové říkají, že jde o vítězství nízkosti. Kultura je ohrožena, ideály jsou ohroženy, právo, lidskost… Jak ale určit měřítko mezi ušlechtilým a nízkým? Když přišli galilejští, Gótové, sansculoti, bylo to stejné. Dějiny není možné odhlasovat.
Der neue Staat und die Intellektuellen

Líčíte to tak, jako kdyby to, co se dnes v Německu odehrává, ohrožovalo kulturu, civilizaci, jako kdyby horda divochů ohrožovala celé lidstvo, ale, a tak zní má protiotázka, jakpak si vlastně představujete, že se dějiny dějí? Domníváte se, že jsou zvlášť činné ve francouzských lázních? Představte si kupříkladu dvanácté století, přechod od románského ke gotickému pocitu, myslíte, že se to diskutovalo?
Antwort an die literarischen Emigranten

Continue Reading

Biskup Richard Williamson

Autor: Biskup Richard Williamson

Před dvěma měsíci oslavil ve Francii 85. narozeniny člověk, který sám sebe prohlásil za ateistu, jemuž všichni teisté pravého náboženství dluží podstatný dluh díků, protože v dnešním světě lží je profesor Robert Faurisson mocným obráncem pravdy. Pokud jde o mne, přeji si, aby mnohem více těch, kteří věří v pravého Boha, měli jeho inteligenci a poctivost při rozlišování pravdy, a jeho odvahu ji říkat.

Například, ať již je, či není historickým faktem, že bylo šest milionů obětí plynování v plynových komorách Třetí říše, prof. Faurisson trvá na tom, aby se o tom pojednávalo jako o historické otázce, která by se vyjasňovala fakty a vědeckými důkazy, a nikoliv emocemi a legislativou – co by mohlo být rozumnější? A přesto u této konkrétní otázky mnoho našich současníků nebude naslouchat rozumu. Funguje ještě jejich myšlení? Náš vřelý vděk jde tomuto profesorovi za zapojení skvělého a vědeckého myšlení do řešení historické otázky jakožto otázky historie a ne něčeho jiného.

Continue Reading

Moskevská odpověď na Romper Stomper

První snímek, v němž „neofašisté“ vstoupili do nového tisíciletí – Svatý boj (The Believer 2001, r. Henry Bean), pojednává vlastně hlavně o krizi židovské identity. Rebelující Žid Danny Balint (hraje ho dostatečně „árijsky“ vyhlížející Ryan Gosling) od dětství vystupoval ve škole proti nesmyslnosti strnulých dogmat ve víře své rasy [1] a jako dospívající se stává skinheadem s cílem zabíjet své bližní, neboť „moderní svět je nemocnej židovstvím“: [2]

„Podkopávaj tradiční život a vykořeňujou společnost. Vytrhnou ji z kořenů. Normální člověk odvozuje svýho ducha ze země, ze slunce, z moře, z půdy. Z toho čerpá poznání. Ale Židi žádnou půdu nemaj. (Izraelci podle Dannyho proto už ani Židé nejsou: „Je to v podstatě světská společnost. Nechtěj judaismus, protože mají půdu.“) Pravej Žid je vandrák, je to nomád. Nemá kořeny ani vazby, takže všechno zevšeobecňuje (odtud tedy universalismus a globalismus vyvracející ostatní identity?). Nedokáže zatlouct hřebík nebo orat, umí jen kupovat a prodávat a investovat a manipulovat trh, to je všechno. Vysává z lidí život zakořeněnej v půdě a mění ho v kosmopolitní kulturu, založenou na knihách, číslech a ideách, v tom je jeho síla. Vem si největší židovský mozky. Marx, Freud, Einstein. Co nám daly? Komunismus, dětskou sexualitu a atomovou bombu. Za pouhý tři století vystoupili tihle lidi z evropskejch ghett, vyrvali nás ze světa pořádku a práva a uvrhli nás do chaosu třídního boje, iracionálních tužeb a relativity, kde se zpochybňuje samotná existence hmoty a smyslu života. A proč? Protože základní vlastností židovský duše je cupovat život, až z něj zbydou jen nitě. Nechtěj nic než nicotu. Nicotu bez konce“, vysvětluje Danny s rostoucí vášní novináři. [3]

Continue Reading

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

„Neomezený růst“ je založen na přeludu a lichvě. Systém je tak v naprostém područí finančního kapitálu, který sleduje výhradně své zájmy. Výsledek: nejdokonalejší vykořisťovací mašinérie všech dob, vítězství 19. století! Schweiger svou revolučně-konzervativní směrnicí ukazuje k „novému řádu“, v němž by hospodářství opět ovládl zdravý (selský) rozum a místo kupecké a lichvářské snahy po zisku nastoupila státnická odpovědnost…

VIII Selství a kultura

Vyznání:

Hlásíme se k jednomu z poznatků zákonů života v souladu s pojetím dějin a světa, ke kultuře a způsobu žití, které jsou zakořeněny v našem národě a původně vyrůstaly ze síly selství.

Požadavek:

1. Zajištění potravin z vlastní půdy musí být pro politiku nejsvrchovanějším přikázáním.
2. Ozdravení a upevnění selského stavu je jedinou zárukou zachování národa od základu: dědictví a země [Erbe u. Erde] jsou jednotou.
3. Podpora přesídlení částí národa z městských a průmyslových aglomerací do venkovských oblastí má velký význam pro dosažení mravně-duchovní harmonie.
4. Boj proti falšování německé historie! Národ, který se nehlásí ke své historii, se sám připravuje o sílu do budoucna.
5. Skončit s rozkladem mravu, umění a pořádku podporovaným z veřejných prostředků.

Continue Reading

Ruben Rosiers

Ruben Rosiers (27) je belgický občan a aktivista Evropské fronty solidarity pro Sýrii. Vystudoval Public relations a pracuje pro jednu vlámskou společnost.

MO: Pane Rosiers, právě jste se vrátil z cesty do Sýrie, kde jste působil jménem Evropské fronty solidarity pro Sýrii (EFSS). Vaše organizace byla ze strany mainstreamových médií kritizována, že podporuje syrský režim. V čem spočívá činnost EFSS?

RR: EFSS jsou dobrovolníci z celé Evropy. Podporujeme Syřany v jejich boji za nezávislost, jednotu a suverenitu proti Západem podporovanému terorismu.

MO: Jakým způsobem Syřany podporujete?

RR: V Evropě informujeme veřejnost o reálném pozadí syrského konfliktu. Ve všech evropských zemích, kde jsme aktivní, pořádáme manifestace společně se Syřany, kteří tam žijí. Spolupracujeme s některými alternativními médii. Také organizujeme finanční sbírky na humanitární pomoc v Sýrii. Jelikož je naše organizace čistě dobrovolnická a nezávislá, můžeme garantovat, že 100% z těchto peněz jsou do Sýrie. Netrápí nás žádné byrokratické obstrukce.

MO: Vaše cesta do Sýrie měla charakter „zjišťovací mise“.

RR: Jistě.

MO: Jeden by řekl, že zjišťovat informace není práce dobrovolníků, nýbrž novinářů a politiků.

RR: To je celkem pravda. Ale evropští novináři či politici nedělají svou práci řádně. Samozřejmě se najdou výjimky. Obecně ale platí, že informační situace v celé Evropě je katastrofální. To činí práci EFSS velice důležitou.

Continue Reading

Zbigniew Brzezinski a Alexandr Dugin

MO: Profesore Dugine, NSA a její špionážní skandál měl hluboký dopad na německo-americké vztahy. My, Němci, jsme po celé dekády tvrdili, že Washington je náš „přítel“ a „partner“. Nyní si ale mnoho z nás uvědomilo, že se USA do dnešních dnů chová víceméně jako okupační síla. Proč trvalo tak dlouho, než si toto lidé uvědomili?

AD: Nemůžeme odpovědět na takto důležitou otázku bez historických upřesnění. Především, Německo prohrálo druhou světovou válku. V květnu 1945 německá vojska bezpodmínečně kapitulovala. Odpovědí na totální prohru ve válce byla totální okupace dvěma hlavními silami – USA a Sovětským svazem. Washington a Moskva nebyly jen dvě hlavní mocnosti na konci války – reprezentovaly také dva ideologické tábory v poválečné éře. Německá východní území byla anektována Polskem a Sovětským svazem. Centrální část Německa byla okupována sovětskou armádou, západní Německo zase Spojenými státy a jejich spojenci, Velkou Británií a Francií. Žádná část Německa nebyla již svobodná. Upřímně řečeno okupace je okupace. Neexistuje žádný stupeň okupace. S příchodem studené války a její ideologie se okupace v obou částech Německa změnila. Němci v NDR byli byli vedeni k tomu, že Sovětský svaz byl ten, který je osvobodil od nacismu a nyní jsou již svobodní. Sovětská okupace byla ve školách interpretována a vyučována tak, že se jedná o garanci svobody a nezávislosti. To samé můžeme vidět v západním Německu, kde anglosaské okupační síly převychovávaly obyvatelstvo. Němcům v této části bylo řečeno, že je v roce 1945 západní síly osvobodily, a nyní je brání proti „komunistické hrozbě“ z Východu. Ale jak Němci z NDR, tak i SRN však nebyli svobodní a suverénní, byli stále okupováni.

Continue Reading

Markův přijímací rituál (Skinheads)

„Jestliže si prostudujeme Ceasarova prohlášení, zjistíme, že starověcí Římané používali proti kmenům, které si zotročili, tytéž prostředky, jaké v naší době fašisti. Během dvou tisíciletí se prostředky nezměnily, změnila se pouze technika. Tím nechci pochopitelně říci, že lidstvo je takové jako před dvěma tisíci lety, ale nepochybně tu nacházíme znepokojivé podobnosti.“ Miklós Jancsó

Pot, svaly, posilovna, „sieg-heil techno“, těla, těla, těla, motto: Boia chi molla. [1] Tak začíná italský film Skinheads (1993, r. Claudio Fragasso) o „bláznivé módě“ vyholenců. [2] Marko, vcelku sympatický římský budižkničemu, který žije s matkou (už proto, že jako mnoho jiných mladých Italů nemůže na vlastní bydlení ani pomyslet), je jeho smutným antihrdinou: své dny tráví pospáváním a kouřením trávy, bezcílným poflakováním s kamarády v bistru a na ulici, ježděním na motorce. [3] Pak však znenadání přichází „iniciační“ zážitek: když do autobusu naskočí opilý umolousaný balkánský cikán a obtěžuje ženy, nikdo z přítomných, včetně Marka, se nezmůže na vážný odpor [4] – až na „fašistu“ v dlouhém koženém kabátě a čepici, který cikána obratně zneškodní, ačkoli ten okamžitě tasil nůž. Na Marka to zapůsobí natolik, že se začne motat kolem tělocvičny, kam viděl „fašistu“ z autobusu zacházet a nakonec vkročí i do zjevně poloprivátního nočního klubu (kde se „fašisti“ – přesněji řečeno „naciskini“ – rovněž scházejí), aby ho vzali mezi sebe. To se mu skutečně podaří, uzavřená skupina se Markovi otevírá, on se ovšem zároveň stále více sbližuje se Zairou, mladou Somálkou, jakousi „žhavou multikulti Popelkou“ se vzhledem modelky Iman, která u sousedů pracuje jako služka („Pěknej kousek černý buchty, jen jestli je k mání?“, brouká si Marko natěšeně), miluje hudbu/tanec a má jedno „velké tajemství“: chce, aby celá její rodina přijela natrvalo za ní…

Markovu proměnu v „drsňáka“, s níž se odcizuje svému dosavadnímu prostředí a stává se členem mužského „klanu“, pojal režisér způsobem, jímž natáčel své filmy o zombie: „Dřív jsi vypadal nemocně, teď vypadáš jako mrtvola!“, říká mu matka na rovinu, když zjistí, že se její syn stal „fašistou“. Režisérovu „gore zkušenost“ evokují také scény upalování konžského „ilegála“ nebo odříznutí rtu (či jazyka?) zmlácenému černošskému dealerovi. A sklep vyzdobený nacistickými rekvizitami i blyštivými disko-koulemi, v němž se kolektivně hajluje na eurotechno, připomíná spíš nějaký gay-klub, zvlášť když se „hoši v kůži“ na toaletě osobně přesvědčují, zda Marko nemá obřízku. Celkové poselství snímku pak zní: Nedat se svést! být lempl a brát drogy je pořád lepší než být „nácek“, podlec a zbabělec, „mizernej šašek oblečenej do černejch hadrů“.

Continue Reading

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Continue Reading

Stefan Karganović

Stefan Karganović (Стефан Каргановић) je právník, politický analytik a předseda v Nizozemí sídlící nevládní organizace Historický projekt Srebrenica, jejímž cílem je upozornit na srbské oběti války v Bosně. Rozhovor vedl Manuel Ochsenreiter, šéfredaktor německého magazínu Zuerst!

MO: Pane Karganovići, v Tuzle, Mostaru, Zenici a Sarajevu byly demonstranty zapáleny vládní budovy a demonstrace rovněž proběhly po celé zemi. Byly zraněny stovky lidí, včetně policistů. Britská zpravodajská stanice BBC již tyto události označuje jako „Balkánské jaro“…

SK: (smích) To není vůbec překvapující. Předpovídal jsem to již před dlouhou dobou a rovněž i probíral loni s představiteli Republiky srbské. Nejde o nic neočekávaného.

MO: Proč tomu tak je?

SK: Již dlouhou dobu jsme v Republice srbské očekávali nějakou „barevnou revoluci“. Západ, Evropská unie a NATO zaujímá nepřátelský postoj k autonomní srbské entitě ve federativní Bosně a Hercegovině – což není žádným tajemstvím.

MO: Mluvíme zde v tomto případě tedy o geopolitice, a ne o sociálních problémech?

SK: Přesně. Mluvíme zde o pokusech zavést nový prozápadní pořádek na Balkáně, potlačit ruský vliv v této oblasti a učinit Bosnu a Hercegovinu kolonií EU a NATO. Rovněž také mluvíme o protisrbském hnutí, maskovaném jako „prodemokratické“ hnutí za „sociální spravedlnost“.

MO: Potom ale tedy měly nepokoje začít například ve Banja Luce, a ne v Tuzle, která je částí bosensko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Proč se nepokoje nesoustřeďovaly především na území Republiky srbské?

SK: Je to součástí plánu změnit Bosnu a Hercegovinu na „čistý stát“. Federace Bosny a Hercegoviny je pro západní globalisty stejně rušivá síla, jako Republika srbská, protože představuje administrativní entitu založenou na národních identitách. Je tedy samozřejmě jednodušší zahájit nepokoje v chorvatsko-muslimské části, protože již má smíšenou populaci. Nedávné události mají za cíl ustavit nový typ státu v Bosně a Hercegovině. A za tímto účelem je potřeba mít mnohem více podřízenější prozápadní politické elity. A ještě něco. Pokud by nepokoje začaly například v Banja Luce, tak by bylo mnohem zřejmější, že jsou namířené proti existenci a integritě Republiky srbské.

Continue Reading