Délský potápěč

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Alain de Benoist ve svém díle „The Problem of Democracy“ přebírá od Platóna mnoho jeho kritických náhledů vztahujících se k řecké demokracii. Jste toho názoru, že se jedná o periodicky se opakující jev? Jaký je váš postoj k de Benoistovým závěrům?

Autoři, již jsou přiřazování k Nové pravici, často ve svých analýzách moderní civilizace odkazují na starověké Řecko, neboť prostřednictvím těchto porovnání si můžeme udělat obrázek o duchu tehdejší civilizace, zbavený prizmatu moderní doby. Ačkoli v této knize nalézám mnoho podnětných myšlenek, musím zároveň připustit, že některé de Benoistovy závěry mi připadají zmatené. Jeví se mi totiž, že v určitých pasážích si pohrává s myšlenkou návratu k vládě aristokratické elity, aby vzápětí zařadil zpětný chod a horoval pro přímou demokracii a častá referenda. Není mi jasné, čeho by tímto přístupem bylo dosaženo mimo způsobení ještě většího chaosu, než jaký nyní panuje. I přesto, že dle mého názoru jsou de Benoistovy zásluhy neporovnatelné se zásluhami jakéhokoli dalšího žijícího filisofa, přijde mi, že se až přespříliš snaží vymanit z nepadnoucí škatulky „neofašistického filosofa,“ jež mu byla odjakživa přiřazována.

Myslíte si, že rozdělení na levici a pravici je přesné? Tato otázka má dva aspekty; tím prvním jsou koncepce samotné, respektive zdali existují dvě navzájem nezávislé levicové a pravicové koncepce. Druhá úroveň otázky se týká politických stran: máme vůbec ještě dnes nějaké ucelené levicové a pravicové politické strany?

Předpokládám, že se vaše otázka týká politického rozdělení ve Spojených státech. Jak jsem již zmínil výše, pokud se v tomto bodě přidržíme tradičních evropských koncepcí levice a pravice, nemůžeme v této souvislosti hovořit o existenci jakékoli ryzí pravice na americké půdě, nakolik opravdová pravice vyznává antidemokratické, hierarchické a antisekulární hodnoty. Americká ústava je sama o sobě postavena na liberálních principech, jež byly nejhlavnějším hnacím motorem americké revoluce. Proto jsem nikdy neporozuměl tomu, proč tolik lidí z našich kruhů obdivuje Rona Paula. Souhlasím, že se zdá být o maličko lepším než ostatní kandidáti, avšak z komplexního úhlu pohledu nenalezneme v jeho myšlenkách nic, co by se shodovalo s opravdově pravicovými náhledy na svět. Nutno však podotknout, že rozlišuji mezi jednotlivými americkými politickými školami.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

Esej Politická korektnost v ČR. Na vlastní kůži napsal ho Petr Bakalář, autor knížky Tabu v sociálních vědách (Votobia, 2003). V souhrnu v něm líčí historii přijetí, resp. nepřijetí tohoto titulu českou vědeckou obcí, především však na několika příkladech ilustruje mravní stav této obce, ze své podstaty stále elitní. Proto text považujeme za velmi poučný a jako takový ho publikujeme nezkrácený.

Překlad Evolovy knihy „Il Cammino del Cinabro“ (Cesta rumělky) byl vůbec prvním dílem tohoto autora, jež vaše nakladatelství publikovalo. Evola představuje dominantní hlas na straně radikálního tradicionalismu, propujující nietzscheovskou kritiku stádové morálky s hierarchickými hodnotami tradiční „völkisch“ pravice. Připravujete překlady některých dalších Evolových děl? Myslíte si, že je moje vymezení jeho ideologie trefné?

Musím vás poopravit, nakolik vůbec prvním námi publikovaným Evolovým dílem je „Metafyzika války“, jež představuje soubor esejů, které autor publikoval v nejrůznějších periodicích v průběhu 30. a 40. let 20. století. ITP poprvé vydala tento překlad v roce 2007, v průběhu letošního roku vyšla nová, v mnohém vylepšená reedice tohoto díla pod křídly Arktosu.

Se vší úctou bych si však dovolil nesouhlasit s vaší charakteristikou Evoly. Nietzsche sice pro Evolu v době jeho mládí představoval důležitou osobnost, a i v pozdějších baronových textech najdeme neustálé odkazy na jeho texty, nemyslím si však, že by bylo úplně přesné nazývat Evolu nietzscheovcem. Právě v „Il Cammino del Cinabro“, jež je jedním z Evolových pozdních děl, autor chválí Nietzscheho za jeho kritiku modernity a problémů s ní spojených, jeho řešení však považuje za „nejasná a nebezpečná.“ Evola věřil, že opravdový nadčlověk může dosáhnout skutečné transcendence výhradně prostřednictvím studia a praktikování technik, obsažených ve starodávných svatých textech, speciálně pak védského a buddhistického filosofického okruhu, s jejichž obsahem nebyl Nietzsche obeznámen, ani se o ně nijak zvlášť nezajímal, maximálně tak na povrchní bázi. Podobně rozporuplný vztah měl Evola i k „völkisch “ pravici. Je sice pravdou, že udržoval kontakty s některými jejími představiteli, zejména pak s členy berlínského Herrenklubu, jeho vlastní filosofie však byla s jejich závěry v poměrně markantním rozporu. Opět se v této souvislosti vracím k dílu „Il Cammino del Cinabro“, v němž Evola kritizuje Hitlera z důvodu jeho příklonu k „völkisch“ pojetí Třetí říše, namísto toho, aby se přihlásil k odkazu impéria, jež bylo kdysi na evropské půdě vybudováno. Příklady ideálního zřízení, na něž Evola odkazuje, leží v hluboké minulosti kontinentu, neboť o záležitosti spadající do moderních časů se příliš nezajímal. Středověká Římská říše národa německého, stejně jako její starověká předchůdkyně, byly v jeho očích suverénně nadřazeny veškerým moderním ideologiím a politickým systémům.

Continue Reading

Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Continue Reading

Autor: Vernor Vinge

Co je to Singularita?

Do třiceti let budeme mít technické prostředky, abychom vytvořili nadlidskou inteligenci. Krátce poté skončí lidská éra. Je možno tomuto vývoji zabránit? Pokud ne, můžeme řídit běh událostí tak, abychom dokázali přežít? Úvaha se zabývá těmito otázkami a přináší možné odpovědi (i některá další nebezpečí).

Ústředním rysem tohoto století je zrychlování technického rozvoje. V tomto článku dovozuji, že jsme na pokraji změny srovnatelné s objevením člověka na Zemi. Vlastní příčinou této změny je to, že v brzké době vytvoříme bytosti [Pozn. překl.: V originále se mluví o „entitách“. Protože v češtině je slovo „entita“ mnohem méně běžné a pociťuji je jako termín se silně filozofickým podtextem, překládám raději jako „bytost“.] s inteligencí vyšší než je lidská. Tohoto průlomu může věda dosáhnout více způsoby (a to je další důvod, proč si můžeme být jisti, že k tomu dojde).

* Mohou být vyvinuty počítače, které budou mít vědomí a nadlidskou inteligenci. (Doposud je sporné, zda můžeme vytvořit strojový ekvivalent člověka. Pokud však odpověď zní „ano“, lze sotva pochybovat o tom, že krátce poté mohou být vytvořeny bytosti inteligentnější.)
* Rozsáhlé počítačové sítě (a jejich uživatelé) se mohou „probudit“ coby bytosti s nadlidskou inteligencí.
* Propojení (interfejs) člověka s počítačem se může stát tak těsným, že uživatele bude možno považovat za tvory s nadlidskou inteligencí.
* Biologie může poskytnout prostředky pro zvýšení přirozené lidské inteligence.

První tři možnosti zásadně závisí na zdokonalení hardwaru počítačů. Rozvoj v této oblasti sleduje v posledních desetiletích stabilní křivku [17]. Na základě tohoto trendu věřím, že k vytvoření inteligence vyšší, než je lidská, dojde v průběhu následujících třiceti let. (Charles Platt [20] poukázal na to, že nadšenci pro umělou inteligenci – AI – vyslovují taková tvrzení už třicet let. Abych časové zařazení upřesnil, budu konkrétnější: Budu překvapen, stane-li se to před rokem 2005 nebo po roce 2030.)

Jaké bude mít tato událost důsledky? Až se nadlidská inteligence stane hybnou silou rozvoje, bude tento rozvoj mnohem rychlejší. Není vlastně žádný důvod, proč by tento rozvoj nevedl v ještě kratší době k vytvoření ještě inteligentnějších bytostí. Nejlepší analogie, která mě napadá, je evoluce v minulosti: Zvířata se mohou přizpůsobit problémům a dělat vynálezy, ale často ne rychleji, než pracuje přirozený výběr – v případě přirozeného výběru je svět svým vlastním simulátorem. My lidé jsme schopni obsáhnout svět a ve své hlavě analyzovat „co se stane když…“; mnoho problémů jsme schopni vyřešit tisíckrát rychleji než přirozený vývoj. Vytvoříme-li nyní prostředky, které budou takové simulace provádět mnohem rychleji, dostáváme se do režimu, který se od naší lidské minulosti bude lišit stejně jako my lidé od zvířat.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

Přinášíme slíbený rozhovor se Sébastienem, vedoucím PR a osobou, zodpovědnou za zahraniční kontakty pro CasaPound. Rozhovor vedl Funke, spolupracovník stránek Sonnenritter.

Potkat Sébastiena někde na ulici, jen sotva člověk nabude přesvědčení, že se jedná o někoho, kdo zaujímá důležitou pozici v nějakém pravicovém projektu. Ležerní ošacení, moderní účes a zdvořilé vystupování jsou v rozporu s veškerými stereotypy. Podobně jako CasaPound v sobě spojuje s tímto ležerním stylem ostrou situační analýzu a pragmatické cíle.

Sébastien sloužil několik let v kanadské armádě, než přešel ke CasaPound. Je oddaným katolíkem, metalistou i národovcem. To dokazuje, že lze kombinovat různé směry, ale neodbočujme a přejděme rovnou k rozhovoru.

Funke: CasaPound je v tuto chvíli nejznámější mimoparlamentní organizací politické pravice v Evropě. Pro naše čtenáře, kteří CasaPound neznají: Co je to CasaPound a čím se liší od podobných hnutí?

Sébastien: CasaPound je politickým hnutím, jehož aktivitu bychom mohli rozdělit na tři druhy činnosti: kulturní činnost, sociální solidaritu a aktivismus. Přesto CasaPound není politickou stranou, kulturním spolkem ani společenským klubem. Dalo by se říci, že v sobě zahrnuje všechny tyto aspekty, ale nejspíše je něčím ještě mnohem větším. Nevěříme, že sociologové, historici, nebo politologové kdy definovali odvětví, do kterého by bylo možné nás začlenit. Podobné hnutí? Nevěříme, že někde funguje něco podobného. S největší pravděpodobností by se jednalo pouze o místní skupiny, se kterými je CasaPound v kontaktu.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

Mé setkání s Yannem Vallériem, šéfem identitární organizace Jeune Bretagne (Mladá Bretaň, bretonsky Breizh Yaouank), proběhlo u vodního mlýna Moulin du Chaos (více fotografií zde) v obci Huelgoat. Během našeho rozhovoru, kdy jsme procházeli okolo obrovských balvanů, jsem měl opakovaný pocit, že chýše čaroděje Merlina musí být hned za dalším rohem. Během poznávání přirozené krásy tohoto kraje se stávalo stále více zřejmým, proč jedno z nejaktivnějších hnutí původních bílých obyvatel, má tak velkou, artušovsky hrdinskou povahu a vychází z identity tak hluboko zakořeněné a starší, než ancien régime nebo ultramontanismus.

Můj prvotní dojem byl ten, že Yann vypadal spíše jako boxer velterové váhy, než politický organizátor. Má klidné a sebejisté vystupování, jež ukrývá velkou energičnost a vášeň, které vkládá do své práce. Nemá teatrální způsob vystupování, které lze nalézt na jihu Francie, nebo okázalost Pařížana. Yann je definitivně člověkem svého kraje.

Continue Reading

Zelená politika?

Vládnoucí tržní fundamentalismus vycházející z hospodářského monoteismu („náboženství růstu“) i v této oblasti jemu podrobené politiky skutečná řešení prostě vylučuje. V utváření krajiny, v urbanismu a v architektuře, které určují charakter země a ovlivňují vývoj společnosti (nejde přitom jen o domy či pole, ale i o dálnice, vodní nádrže, parkoviště, sklady atd.) na dlouhá desetiletí i staletí by přece neměla dominovat „neviditelná ruka trhu“, která je – ze své podstaty – zároveň slepá. Jejím působením pak vzniká životní prostředí do značné míry formované čistě nahodilými a navzájem nepropojenými, dočasnými zájmy různých globálních a soukromých firem, jejichž vztah k místům, kde se odehrává náš každodenní život, je vymezen možností zisku a pro něž jsou kulturní specifičnosti nanejvýš „obchodními překážkami“. Naše země nemá být měněna investory a developery bez společenské odpovědnosti, nýbrž lidmi, kteří v ní žijí, popř. strategickými zájmy ve prospěch národa! Skutečně pronárodní síly totiž neuvažují v horizontu momentálního profitu ani volebního období, ale v perspektivě generací, minulých, současných i budoucích.

Continue Reading

Cíle a priority

Cílem a prioritou každého ekologického snažení je harmonická krajina, tedy krajina, v níž jsou v souladu všechny biologické, kulturní a hospodářské funkce a tím pádem je působivá i esteticky.

Je jasné, že krajina se bude a musí dále proměňovat, tak jako se příroda měnila už v dobách, kdy v ní člověk ještě vůbec nežil. Posláním ekologie je, aby se tyto změny za lidského přispění neděly překotně, nesmyslně a nadmíru chaoticky.

Města

Životním prostředím většiny z nás jsou především města. I ti, kteří žijí na venkově, jsou dnes z velké části nuceni do nich jezdit za prací, studiem, nákupy, tráví zde nikoli nepodstatnou část života zábavou.

Vztah společnosti k ochraně svého životního prostředí („svého světa“) se proto hodně odráží právě ve stavu měst – a ten není z hlediska dlouhodobého vývoje za (místy) pěkně opravenými fasádami nijak povzbudivý, obnáší totiž zejména:

– redukci historických center na prostor ovládaný hlavně zákonem nabídky a poptávky, což sebou mj. nese jejich „disneylandizaci“ (náměstí jako „atrakce“ pro turisty) a vytlačování „starousedlíků“ (vylidňování ve prospěch kanceláří);
– vznik „rezidenční segregace“ s oplocenými sídly zbohatlých a zanedbanými bydlišti zchudlých;
– suburbanizaci, tedy rozlézání zástavby „ani pes ani ves“ do krajiny („sídlištní kaše“). „Venkov už to není, ale město také ne“.

Continue Reading

Autor: Orkyniosdrymos

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Continue Reading

Mediální fikce versus realita

„Předpremiérová projekce nového filmu Quentina Tarantina, Nespoutaný Django (Django Unchained) přinesla snímku rozhodně pozitivní reklamu. Zúčastnění kritici skrz Twitter posílají takřka pouze dojmy plné potěšení, které předesílají budoucí nadšené recenze. … Nejlepší americký film roku 2012.“

Aktuálně.cz: Hravý, krvavý, šíleně zábavný, píší o novém Tarantinovi, 4. prosince 2012.

Reakce diváků na Twitteru, z nichž některé byly publikovány na Twitchy.com (sociálním agregátoru monitorujícím dění na Twitteru) byly rovněž nadšené a nepotřebují ani překlad:

Continue Reading

Vzhledem k nedávno publikovanému Sociologickému minimu publikujeme krátkou úvahu, která vyšla na stránkách Leidarstjarna. Úvaha se dá považovat příspěvěk k diskusi o strategii identitárního hnutí a za vyjádření (radikálně) tradicionalistického postoje k (revolučnímu) aktivismu.

Představa, že revoluci lze uskutečnit pomocí aktivismu ve smyslu lepení nálepek na kandelábry, útoků, rozdávání letáků, potravin apod. je velmi zakořeněna, dokonce i v „revolučních kruzích“. Tuto představu nebudeme hodnotit, uvedeme pouze některé argumenty pro základní orientaci:

1 – V souladu se stupni hierarchie spiritus – anima – corpus je každá revoluce v první řadě revolucí ducha (spiritus). Anima a corpus jsou duchu podřízeny. Z toho důvodu:

2 – Revoluce není jen suma přímých akcí. A proto také:

3 – Budování profánních organizací bez vyššího jednotícího (duchovního) principu  nikdy nemělo vyšší význam a tím ani dlouhé trvání.

Continue Reading

Člověk žijící v demo-liberálním systému je definován převážně jako „kupní síla“, čili reálný nebo potenciální (tj. představou spotřeby poháněný) konzument.

První fází vzdoru vůči systému je proto přísný výběr v oblasti reálné i potenciální spotřeby, která sahá za rámec „řádného života“ (ve smyslu výživy, hygieny a ošacení), tzn. standardu prostředí, v němž disident, popř. jeho rodina a blízcí žijí. Právě nadstandardní spotřebou, její mírou a podobou, se člověk-konzument určuje nejpodstatněji: jak vnitřně, tak vnějšně. Jako kritéria výběru nám poslouží vlastní slabosti a pak hodnoty, k nimž se vztahujeme. Silnější dokážou nejtvrdší selekci uplatňovat i na poli svých slabostí, v ideálním případě až k jejich vyhlazení. Slabším, tzn. většině, nezbude než sem a tam ustoupit, slabosti se podvolit, aby udrželi frontu. [1]

Druhou fází vzdoru vůči systému je životní styl. Ten je v demo-liberálním systému opět určován převážně podobou a mírou spotřeby. Zvládneme-li proto první fázi přísného výběru, podmíníme tím přirozeně i svůj způsob žití. Disident ho staví co možná nejvíc na nehmotných hodnotách, podle své kultury a nátury: od posilování charakteru ve společnosti, posilování těla v přírodě přes různé ušlechtilé záliby [2] a „pomoc potřebným“ (z obého může vzniknout zárodek pospolitosti) až k prožitku klidu (kontemplace) či naopak nebezpečí (akce). Jediný „luxus“ (jedno z nejfrekventovanějších slov polistopadové manipulace!), který přitom opravdu potřebuje, je Čas: luxus tedy pojímá v původním smyslu jako „výjimečný způsob života“ oproti povšechně blahobytné prostřednosti, kterou diktují média.

Continue Reading

V první části byl kritériem klasifikace životní styl obyvatel „vyspělých kapitalistických států“ demo-liberálního systému, nyní je jím strategie, kterou se lidé v systému uplatňují.

1. Snaha dostat se do jeho soukolí, stát se jednou z jeho převodních pák, nositelem jeho hodnot.
2. Snaha po souznění se systémem, přijímání jeho hodnot. Pasivní konformita.
3. Vnějškové přizpůsobení, oddělení práce a společnosti od nejvlastnějšího já. Vnitřní opozice. Domov, rodina, záliby.
4. Vnitřní život v relativně samostatném světě, v odtrženosti od aktuálních dějů, bytostné přilnutí k nějaké teorii, jež není spjata s daným systémem, ale s reálnými či nereálnými představami o jeho překonání. Nenápadný vzdor.
5. „Skok přes propast“: oživení náboženství, mystiky, uměleckého iracionalismu, sekty, apod.
6. Otevřený boj proti systému.

Continue Reading

Hippie

Jak dříve uváděl Websterův slovník „hippie“ nebo „hippy“ je: „Mladý člověk z šedesátých let, který odmítl etablovanou společenskou morálku, obhajoval spontaneitu, volnou lásku a rozšiřování vědomí, mající často dlouhé vlasy a nekonvenční oděv, užívající psychedelické drogy.“

Tato masmediální definice společenských odpadlíků zastínila všechny předchozí užití tohoto termínu před rokem 1960, jak například zmínil Malcolm X ve svém slavném životopisu. [1] Ten, jako sedmnáctiletý zlodějíček, který žil v Harlemu v roce 1939 zaznamenal, „z těch několika málo bělochů, co se motali okolo Harlemu, byl mezi námi jeden mladší, kterému jsme říkali ‚hippie‘. Choval se daleko víc ‚negro‘ než černoši. Mluvil víc afektovaně (‚hip‘) než my. Porval by se s každým, kdo by se jen zmínil o nějakém rasovém rozdílu.“

Podobný názor můžeme najít v románu Jacka Kerouaca Na cestě (1955):

Continue Reading

Dominantní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému představován jako vzorový a proto hodný napodobení; patří sem nositelé „exkluzivního životního stylu“ a styl těch, kteří systém ideově a prakticky utvářejí či spravují: mediokracie, její tahouni i loutky, se tu prolíná s politickými, ekonomickými, finančními, intelektuálními, vědeckými a jinými elitami vlivu. Tito lidé jsou nositeli ideologií, „skutečných“ hodnot systému a jako takoví rozmanitě symbolizují víru v luxus, peníze, úspěch, parlamentní demokracii, trh, růst, rovnost (ať už inteligencí, práv, šancí, ras nebo pohlaví…) atd.

Standardní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému nejrozšířenější. Jeho společným jmenovatelem je spotřební orientace. Míra spotřeby, kterou jeho představitelům umožňuje jejich postavení či výkon je dále rozděluje do různých (sociálních) skupin. Lidé s možností vysoké spotřeby jsou konformní s představiteli systémového dominantního životního stylu, který jejím prostřednictvím automaticky podporují a napodobují. Lidé s nižší možnou spotřebou se s dominantním životním stylem identifikují méně, tzn., že věří v menší část jeho hodnot, např. v luxus a peníze, ale ne již v „úspěch“ nebo „svobodný trh“. Ve skupinách lidí s možností vyšší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „střední třídu“, buržoazii. V mnohem početnějších skupinách lidí s možností nižší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „lid“, který „zmaloburžoazněl“. Typickým představitelem „lidu“ se tedy stal „maloměšťák“, drobný buržoa. Tyto kategorie však zastaraly. „Poslední člověk“ (Nietzsche) všech skupin standardního životního stylu je prostě „konzument“, a většinou námezdně (=za mzdu) pracující. Dávno ho přitom nedefinuje jen výběr konzumovaných věcí, ale i zážitků. Od lidí dominantního životního stylu se odlišuje větší pasivitou: zpravidla totiž jen imituje jejich konzumní „strategie“ („řízení zvenčí“). Je objektem i subjektem konzumu zároveň.

Continue Reading