Délský potápěč

Rozhovor Manuela Ochsenreitera s Navidem Nasrem, íránským politickým aktivistou a redaktorem rádia The Voice of the 99%

Naši politici, intelektuálové, mediální magnáti a profesoři nám vždy řikali: politická levice je pacifistická a bojuje za světový mír. Kde se můžeme setkat s jejich protesty proti válkám, vedenými Spojenými státy a proxy válkám západních mocností?

Nasr: Nikde, což platí pro naprostou většinu levicového spektra. Ve skutečnosti v roce 2011, během války s Libyí, přímo v okamžiku, kdy bojové letouny NATO plnily roli letectva místní al-Káidy a poboček Muslimského bratrstva, někteří z nejprominentnějších levičáků v metropolitní oblasti Washingtonu D.C. nejenže neorganizovali žádné protesty, nebo jen pozvedli prst nebo utrousili slovo proti válce, nýbrž ve skutečnosti útočili a zesměšňovali i na to málo protiválečné činnosti, které se odehrávalo.

V minulosti byly důvody pro válku spory o území, obyvatelstvo a zdroje. Dnes jsou hlavním důvodem stále více „lidská práva.“ Je to věrohodný důvod?

Nasr: Ani nevím, kde začít. Většina lidí, kteří věří tomuto nesmyslu a drmolí o něm, nejsou idioti. Jen prostě dávají na odiv neuvěřitelný stupeň naivity, která může být nazvána pouze jako dětinskost. Čtou z úplně jiného scénáře, než z toho, který se vlastně používá. Pokud si vládci světa předčítají z „Umění války“ a „Vladaře,“ „lidskoprávní“ stádo čte „Jak šli veselí skřítci na trh“. A to jsem ještě k nim docela shovívavý. Hodně mladých aktivistů, kteří hájí politiku „lidských práv“ si rovněž vylepšuje svoje životopisy, aby eventuálně mohli získat zaměstnání v nějaké renomované nevládní organizaci ve Washingtonu.

Continue Reading

Autor: San

Žurnál The Conservative H. P. Lovecraft redigoval a sporadicky sám publikoval v letech 1915 až 1923. Některé příspěvky napsal sám, mnohé další však napsali jiní a nešlo jen o politické a sociální komentáře běžných denních událostí, nýbrž rovněž o poesii, krátké povídky a literární kritiky. Bez ohledu na jeho titul připomíná Lovecraftův konservativní styl jen vzdáleně to, co představuje v Americe dnes, daleko spíše šlo o kulturní obrodu – výzvu k návratu ke kořenům toho, co od počátku inspirovalo západní kulturu.

Období, během něhož byl The Conservative vydáván, se shoduje s některými nejbouřlivějšími událostmi dvacátého století, včetně první světové války a ruské revoluce. Pro Lovecrafta a jeho spřátelené autory však nebyl odpovědí pro plavbu mořem chaosu hrubý nacionalismus či socioekonomická politika, nýbrž že je možné jej pochopit jen z pozic rasy, kultury a silného smyslu pro morálku. Jako oponent demokracie i liberalismu toužil Lovecraft po návratu aristokratických hodnot dřívějších dob. Ať už čteme tyto texty jakožto doklad Lovecraftova světového názoru, nebo jako okno do doby, v níž byly napsány, The Conservative zůstává fascinujícím dokumentem.

V tomto vydání naleznete i zvláštní 20-stránkový úvod jedné z nejzajímavějších postav současné britské literární scény, Alexe Kurtagiće – autora pozoruhodného antiutopického románu Mister –, a to v kontextu Lovecraftova života i kariéry.

Continue Reading

„Ak bol teda Kotleba jediným, kto priniesol určitú alternatívu, nie je to práve naša chyba? My sme kde boli, keď roky chodil po dedinách a získaval si priaznivcov? Asi sme varili vegánske večere, sledovali rioty v Turecku a pohoršovali sa nad úspechmi Zlatého úsvitu v Grécku. Neprezentovali sme sa vlastnou politikou, „nedobýjali“ sme nové územia, ani sme len neukázali, že existujeme. Keď sme už teda dovolili fašistovi, aby si získal desiatky tisíc ľudí, tak je načase zamyslieť sa, čo stále robíme zle a napraviť to. Nie hysterčiť, nadávať, alebo to sucho odbiť mávnutím rukou.

Riešenie, ktoré napadne mnohým, znie väčšinou: viac antifašizmu. Ukážme, že Kotleba je obyčajný nácek, ktorý len zahodil odpudivý esesácky kabát a zmiernil rétoriku. Ukážme, že je fašista, okruh ľudí, v ktorom sa pohybuje, sú náckovia a vysvetľujme, že to nie je dobré.

No dostali sme sa do bodu, keď toto nikoho z jeho elektorátu nezaujíma. Volili človeka, ktorý si získal ich dôveru v to, že dokáže riešiť ich problémy. Nevolili ho preto, lebo sú tiež neonacisti. A nás nepočúvali preto, lebo sme im nič neponúkli.„

Úryvek z lamentace publikované na stránkách Blackblog.sk.

„Pokud chcete změnit sami sebe a zaútočit na Systém, nasaďte si naší plynovou masku a bojujete, bojujte a bojujete, protože… Žít znamená bojovat!“ Původní rozhovor s Matteo Caponettim pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Matteo Caponetti je třicetiletý aktivista z Říma, který se narodil ve Finsku, ale od malička žije v Itálii. Je čelným představitelem nacionalistické organizace Associazione Culturale Zenit a členem identitární humanitární organizace Solidaritè Identites. Je také jedním z koordinátorů mezinárodních projektů Evropské fronty solidarity pro Sýrii a Evropské fronty solidarity pro Kosovo.

Můžeš nám krátce představit vaší organizaci Associazione Culturale Zenit?

Zenit je kulturní sdružení a aktivistická komunita současně. Jsme skupinou přátel. Jsme jako rodina, kterou spojuje náš společný boj a vstupem do našeho sdružení jsme se za krátký čas stali „bratry pro život“, kteří sdílejí stejný pohled na svět i na život. No a samozřejmě také na politiku. Když musíme obětovat čas našemu aktivismu, děláme to vždy s úsměvem. Zenit je ta nejdůležitější věc v našem životě. Zenit je cesta životem. Neexistuje nic, co by mohlo změnit podstatu našich názorů. Zenit je ztvárnění odkazu toho, čemu se v minulosti říkalo fašismus, v přítomnosti je to stále fašismus a do budoucna to bude samozřejmě také fašismus. To ale neznamená, že bychom byli nějakou skupinou politických nostalgiků. Nemáme rádi ty, kteří pokaždé hledají řešení tím způsobem, že se ohlížejí se do minulosti a pak brečí, protože lpění na minulosti je dnes scestné. My chceme přijímat výzvy dneška, abychom si zítra vybojovali vítězství. Zenit není žádná sekta nebo uzavřená skupina. Naše dveře jsou vždy otevřené komukoli, kdo rozpozná v naší práci naději pro vytváření lepší budoucnosti, naději pro změnu světa.

Continue Reading

USA pravděpodobně hodlá pokročit ve svém odhodlání k vojenské intervenci v Sýrii i přes slib Damašku, že odevzdá své chemické zbraně mezinárodním pozorovatelům, tvrdí odborník na Blízký východ Manuel Ochsenreiter.

RT: Slyšel jste, co prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov i jeho americký protějšek John Kerry.  Co si o jejich názorech myslíte, vzbudily ve vás důvěru?

MO: Z diplomatického úhlu pohledu zažíváme zřejmě nejzajímavější období od konce studené války. Pro novináře, pokrývající dění v Sýrii, se jedná vskutku o diplomatickou horskou dráhu. V průběhu posledních dvou týdnů jsme zejména ze strany americké vlády slyšeli tolik protichůdných informací, že je na jednu stranu překvapivé, že dospěla k dohodě s Ruskem, na druhé straně to však až tak překvapivé není, bereme-li v potaz její klesající kredit nejen na mezinárodní, nýbrž i na domácí úrovni, z čehož můžeme vyvodit, že se dohodnout jednoduše musela. Když si přečteme dnešní prohlášení Johna Kerryho, dojde nám, že ve svém stanovisku učinil příkrý obrat.

Continue Reading

Rozhovor šéfredaktora německého magazínu Zuerst! Manuela Ochsenreitera s Alexandrem Duginem o krizi v Sýrii

Prof. Dugine, svět čelí momentálně v Sýrii největší krizi v mezinárodních vztazích od doby pádu východního bloku v letech 1989/90. Washington a Moskva se nachází v proxy konfrontaci na syrském bitevním poli. Jedná se o novou situaci?

Dugin: Musíme chápat zápas o geopolitickou převahu jako odvěký konflikt mezi „euroasijskými“ kontinentálními mocnostmi, reprezentovanými Ruskem, a liberálně-demokratickými, kapitalistickými „atlantickými“ námořními mocnostmi, reprezentovanými Spojenými státy a jeho spojenci sdruženými v NATO. Nejedná se o žádný nový fenomén; jde o pokračování starého geopolitického a geostrategického zápasu. Devadesátá léta minulého století byla dobou velké porážky kontinentálních mocností, v té době reprezentovaných Sovětským svazem. Michail Gorbačov odmítl pokračovat v tomto zápasu. Šlo o určitou formu zrady a kapitulace před unipolárním světem. Avšak s příchodem Vladimíra Putina na začátku této dekády došlo k znovuoživení geopolitické identity Ruska jako kontinentální mocnosti. Šlo o začátek nového typu soupeření mezi námořními a kontinentálními mocnostmi.

Jak došlo k tomuto znovuoživení?

Dugin: Začalo to druhou čečenskou válkou (1999-2009). Rusko se v té době nacházelo pod tlakem čečenských teroristických útoků a separatistických tendencí na severním Kavkaze. Putin musel vzít v potaz, že celý Západ, včetně Spojených států a Evropské unie, se přidal na stranu čečenských separatistů a islamistických teroristů, kteří bojovali proti ruské armádě. Je to stejný scénář, jehož jsme svědky v Sýrii a před nedávnem i v Libyi. Západ poskytl čečenským guerillovým bojůvkám podporu, což byla chvíle, kdy se objevil nový konflikt mezi námořními a kontinentálními mocnostmi. S Putinem kontinentální mocnosti znovupotvrdily svůj význam. Podruhé se tento zápas kontinentů projevil v srpnu 2008, kdy prozápadní gruzínský režim prezidenta Saakašviliho zaútočil na hlavní město Jižní Osetie Cchinvali. Válka mezi Ruskem a Gruzií byla druhým projevem tohoto zápasu.

Continue Reading

Je nám potěšením oznámit, že redakční kolektiv Délského potápěče dostal povolení k českému překladu knihy Markuse Willingera Generace identity (Die identitäre Generation). Kniha vyjde u vydavatelství Arktos a bude k dispozici mj. i přes internetový obchod Amazon. Pokud budete mít zájem podpořit nejen tento projekt, ale i publikační činnost Délského potápěče celkově, od dnešního dne je k dispozici možnost učinit tak přes PayPal (viz tlačítko Přispějte / Donate na titulní straně). Prvních třicet podporovatelů projektu českého překladu knihy Markuse Willingera obdrží knihu zdarma. V případě jakýchkoli dotazů nás kontaktujte na redakčním e-mailu.

Více informací bude průběžně doplňováno.

Předmluva vydavatele

Upírání práv Evropanů na jejich vlastní tradice, historii a dokonce na vlastní země se stalo součástí kulturních základů současného Západu. Masové přistěhovalectví, selektivní a urážlivá propaganda, neustálé bombardování perverzní, nebo přinejlepším, bezduchou konzumní kulturou – to vše přispívá k přeměně Evropy v bezvýznamnou entitu. Její původní obyvatelstvo tvoří zvětšiny atomizovaní jednotlivci, postrádající jakýkoli náznak směru nebo cíle, kteří jsou stále více pronásledováni politickými systémy, které o lidi, kterým vládnou, nejeví absolutně žádný zájem. Existuje mnoho názorů na příčiny tohoto stavu, největší vliv však bezesporu měla revolta z května 1968, která vytvořila apolitickou, sebedestruktivní situaci, ve které se postmoderní Evropa dnes nachází.

Continue Reading

Původní rozhovor se Sébastienem z identitární humanitární organizace Solidarité Identités (SOLID) pro Délský potápěč. 

Můžeš, prosím, krátce představit českým čtenářům vaši organizaci? Jaké jsou její hlavní aktivity a cíle?

Solidarité-Identités je charitativní a humanitární organizace dle zákona 1901 [1] s cílem poskytovat pomoc a podporu národům v jejich boji o přežití, zachování jejich kultury a v obraně jejich identity. Za tímto účelem sbíráme finanční prostředky, materiál a znalosti, abychom mohli přinášet konkrétní a cílenou pomoc potřebným. Věnujeme se také komunikaci a medializaci se snahou osvětlit situaci a problémy, který systém a jeho mediálně-političtí sluhové záměrně ignorují.

V Evropě existuje mnoho humanitárních organizací, které proklamují, že pomáhají lidem ve Třetím světě nebo obětem války, většinou levičácké, zprofanované a falešné. V čem je SOLID jiná?

Přestože se věnujeme humanitární a charitativní činnosti, nechápeme tato slova tak, jako většina „klasických“ nebo „oficiálních“ organizací. Opravdu nejsme „Zápaďané“, kteří motivovaní směsí paternalismu a špatného svědomí přinášejí exotickým a znevýhodněným populacím technologicko-lidskoprávní evangelium, aby i ony jednoho dne dosáhly stejně vysoké úrovně „pokroku“ jako my. Náš přístup je v protikladu k tomuto neokolonialismu. Solidarité-Identités je podpůrnou sítí pro všechny svobodné národy na světě, bojující za obranu vlastní kultury, identity a práva žít ve své zemi dle vlastních zákonů a tradic. Nevěříme v okcidentální a kapitalistický pokrok. Věříme v nezávislost a bojujeme za národy, které tvoří diverzitu světa tím, že zůstávají nezávislé, svobodné, autonomní a zakořeněné na své půdě. Kromě toho chceme zdůraznit, že na rozdíl od mnoha medializovaných organizací nemáme téměř žádné „provozní náklady“, a že každý člen SOLID účastnící se misí pokrývá všechny své náklady z vlastních peněz. Peníze asociace se věnují výhradně příjemcům akcí. Všechny dary naší organizaci jsou plně používány ve prospěch příjemců našich misí.

Continue Reading

Původní rozhovor s Alexanderem Jacobem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Dr. Alexander Jacob je vědec a historik, který svého magisterského vzdělání dosáhl studiem anglické literatury a doktorský titul získal v oblasti dějin idejí. Publikoval řadu prací na téma náboženství, historie a spirituality Indoevropanů:  Átman – rekonstrukce solární kosmologie Indoevropanů, De Naturae Natura – studie evropské přírodní filozofie či Nobilitas o historii aristokratické filozofie. Některé z jeho studií byly publikovány nakladatelstvím Arktos, pro které Alexander Jacob překládá knihy autorů, jako jsou Alain de Benoist, Pierre Krebs nebo Hans-Jürgen Syberberg.

Dlužno dodat, že Alexander Jacob není pouze vědec a historik, nýbrž i talentovaný umělec. Má první zkušenost s ním je právě z jeho klavírního koncertu, kde hrál výběr hudby z Čajkovského baletu Labutí jezero. Mělo se jednat o poněkud netradiční Čajkovského ztvárnění, které Rusové odmítli s tím, že je příliš německé, příliš wagneriánské. Hudební zážitek to byl ovšem velice silný a zajímavý.

Po koncertě jsem měl tu čest strávit s Dr. Jacobem část večera podnětnou a zajímavou diskusí u sklenky vína a právě zde se zrodila myšlenka, udělat rozhovor pro Délský potápěč a seznámit tak českého čtenáře blíže s touto zajímavou osobností.   

Mohl byste nám popsat, jak se člověk narozený v Indii začne zajímat o Wagnerovo dílo, germánskou mytologii a obecně o germánství? Kdy a jak vás tato témata poprvé oslovila?

„Idealismus“ je přirozený filozofický postoj všech indoevropských národů a v jeho nejrozvinutější formě ho nacházíme ve filozofických systémech starověké Indie. Později, po obrození v helénistickém novoplatonismu, dosahuje svého plného evropského rozkvětu v německém romantismu Fichteho, Schellinga a Schopenhauera. Wagnerovo myšlení úzce souvisí se Schopenhauerovým a jako takové ho pokládám za jeden z nejdůležitějších příspěvků k indoevropské tradici.

Můj zájem o idealistické myšlení začal studiem sanskrtu v Indii těsně před zahájením doktorského studia na Pennsylvania State University (kde jsem se specializoval na cambridgeský novoplatonismus Henryho Morea [1614-87]). Časem jsem publikoval vyčerpávající studii o evropské přírodní filozofii (Franz Steiner Verlag, 1992), nově vydanou Arktosem. Nikoliv překvapivě mě tedy zajímalo i Wagnerovo myšlení, nejen proto, že to byl skutečný představitel německého idealismu, nýbrž také kvůli úctyhodnému hudebnímu dílu tohoto evropského génia.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Následující projev jsem přednesl ve francouzštině 25. května 2013 na setkání členů francouzského identitárního hnutí (studentů, členů sdružení GUD – Groupe Union Défense a Europe Identité) na počest Dominique Vennera, historika a filosofa, jenž spáchal sebevraždu 21. května v pařížské katedrále Notre Dame. Dne 26. května, den po mém projevu, se většina členů GUD a Europe Identité účastnila masových protestů proti nedávnému schválení „sňatků osob stejného pohlaví“ francouzskou vládou.

Termín „okcidentalismus“ existuje pouze ve francouzštině a má velmi specifický význam. Označení „Okcident“ nebo „okcidentalismus“ mívají často různé významy, podle toho kdo je používá a jaký má světonázor. Termín „occidentalisme“ se v němčině nebo angličtině nevyskytuje. Dokonce i francouzské slovo „l’Occident“ má širší zeměpisný význam a do němčiny je překládáno jako „Západ“ – „der Westen“. To stejné platí i pro angličtinu – „the West“. V této souvislosti Patrick Buchanan, známý konzervativní myslitel a bývalý poradce Richarda Nixona a Ronalda Reagana, publikoval před deseti lety svoji nejznámější knihu Smrt Západu (The Death of the West / La Mort de l’Occident) ve které si stěžuje na skutečnost, že Západ je zaplavován miliony nekřesťanských přistěhovalců. Podle Buchanana jsou Amerika i Evropa součástmi Západu.

I přesto však dobře víme, že Amerika a Evropa nejsou totéž, nehledě na skutečnost, že většinu jejich obyvatelstva stále tvoří lidé evropského původu. V nedávné historii tyto dva obrovské kontinentální bloky, nehledě na jejich kvazi-identickou populaci, vedly proti sobě navzájem nelítostné války.

Ve slovanských jazycích podstatné jméno „Okcident“ a přídavné jméno „okcidentalismus“ rovněž neexistuje. Namísto toho Chorvaté, Češi a Rusové užívají podstatné jméno „Západ“, jež je shodné s ekvivalenty „l’Occident“ / „the West“.

Continue Reading

Alain de Benoist ve svém díle „The Problem of Democracy“ přebírá od Platóna mnoho jeho kritických náhledů vztahujících se k řecké demokracii. Jste toho názoru, že se jedná o periodicky se opakující jev? Jaký je váš postoj k de Benoistovým závěrům?

Autoři, již jsou přiřazování k Nové pravici, často ve svých analýzách moderní civilizace odkazují na starověké Řecko, neboť prostřednictvím těchto porovnání si můžeme udělat obrázek o duchu tehdejší civilizace, zbavený prizmatu moderní doby. Ačkoli v této knize nalézám mnoho podnětných myšlenek, musím zároveň připustit, že některé de Benoistovy závěry mi připadají zmatené. Jeví se mi totiž, že v určitých pasážích si pohrává s myšlenkou návratu k vládě aristokratické elity, aby vzápětí zařadil zpětný chod a horoval pro přímou demokracii a častá referenda. Není mi jasné, čeho by tímto přístupem bylo dosaženo mimo způsobení ještě většího chaosu, než jaký nyní panuje. I přesto, že dle mého názoru jsou de Benoistovy zásluhy neporovnatelné se zásluhami jakéhokoli dalšího žijícího filisofa, přijde mi, že se až přespříliš snaží vymanit z nepadnoucí škatulky „neofašistického filosofa,“ jež mu byla odjakživa přiřazována.

Myslíte si, že rozdělení na levici a pravici je přesné? Tato otázka má dva aspekty; tím prvním jsou koncepce samotné, respektive zdali existují dvě navzájem nezávislé levicové a pravicové koncepce. Druhá úroveň otázky se týká politických stran: máme vůbec ještě dnes nějaké ucelené levicové a pravicové politické strany?

Předpokládám, že se vaše otázka týká politického rozdělení ve Spojených státech. Jak jsem již zmínil výše, pokud se v tomto bodě přidržíme tradičních evropských koncepcí levice a pravice, nemůžeme v této souvislosti hovořit o existenci jakékoli ryzí pravice na americké půdě, nakolik opravdová pravice vyznává antidemokratické, hierarchické a antisekulární hodnoty. Americká ústava je sama o sobě postavena na liberálních principech, jež byly nejhlavnějším hnacím motorem americké revoluce. Proto jsem nikdy neporozuměl tomu, proč tolik lidí z našich kruhů obdivuje Rona Paula. Souhlasím, že se zdá být o maličko lepším než ostatní kandidáti, avšak z komplexního úhlu pohledu nenalezneme v jeho myšlenkách nic, co by se shodovalo s opravdově pravicovými náhledy na svět. Nutno však podotknout, že rozlišuji mezi jednotlivými americkými politickými školami.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

Esej Politická korektnost v ČR. Na vlastní kůži napsal ho Petr Bakalář, autor knížky Tabu v sociálních vědách (Votobia, 2003). V souhrnu v něm líčí historii přijetí, resp. nepřijetí tohoto titulu českou vědeckou obcí, především však na několika příkladech ilustruje mravní stav této obce, ze své podstaty stále elitní. Proto text považujeme za velmi poučný a jako takový ho publikujeme nezkrácený.

Překlad Evolovy knihy „Il Cammino del Cinabro“ (Cesta rumělky) byl vůbec prvním dílem tohoto autora, jež vaše nakladatelství publikovalo. Evola představuje dominantní hlas na straně radikálního tradicionalismu, propujující nietzscheovskou kritiku stádové morálky s hierarchickými hodnotami tradiční „völkisch“ pravice. Připravujete překlady některých dalších Evolových děl? Myslíte si, že je moje vymezení jeho ideologie trefné?

Musím vás poopravit, nakolik vůbec prvním námi publikovaným Evolovým dílem je „Metafyzika války“, jež představuje soubor esejů, které autor publikoval v nejrůznějších periodicích v průběhu 30. a 40. let 20. století. ITP poprvé vydala tento překlad v roce 2007, v průběhu letošního roku vyšla nová, v mnohém vylepšená reedice tohoto díla pod křídly Arktosu.

Se vší úctou bych si však dovolil nesouhlasit s vaší charakteristikou Evoly. Nietzsche sice pro Evolu v době jeho mládí představoval důležitou osobnost, a i v pozdějších baronových textech najdeme neustálé odkazy na jeho texty, nemyslím si však, že by bylo úplně přesné nazývat Evolu nietzscheovcem. Právě v „Il Cammino del Cinabro“, jež je jedním z Evolových pozdních děl, autor chválí Nietzscheho za jeho kritiku modernity a problémů s ní spojených, jeho řešení však považuje za „nejasná a nebezpečná.“ Evola věřil, že opravdový nadčlověk může dosáhnout skutečné transcendence výhradně prostřednictvím studia a praktikování technik, obsažených ve starodávných svatých textech, speciálně pak védského a buddhistického filosofického okruhu, s jejichž obsahem nebyl Nietzsche obeznámen, ani se o ně nijak zvlášť nezajímal, maximálně tak na povrchní bázi. Podobně rozporuplný vztah měl Evola i k „völkisch “ pravici. Je sice pravdou, že udržoval kontakty s některými jejími představiteli, zejména pak s členy berlínského Herrenklubu, jeho vlastní filosofie však byla s jejich závěry v poměrně markantním rozporu. Opět se v této souvislosti vracím k dílu „Il Cammino del Cinabro“, v němž Evola kritizuje Hitlera z důvodu jeho příklonu k „völkisch“ pojetí Třetí říše, namísto toho, aby se přihlásil k odkazu impéria, jež bylo kdysi na evropské půdě vybudováno. Příklady ideálního zřízení, na něž Evola odkazuje, leží v hluboké minulosti kontinentu, neboť o záležitosti spadající do moderních časů se příliš nezajímal. Středověká Římská říše národa německého, stejně jako její starověká předchůdkyně, byly v jeho očích suverénně nadřazeny veškerým moderním ideologiím a politickým systémům.

Continue Reading

Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Continue Reading

Autor: Vernor Vinge

Co je to Singularita?

Do třiceti let budeme mít technické prostředky, abychom vytvořili nadlidskou inteligenci. Krátce poté skončí lidská éra. Je možno tomuto vývoji zabránit? Pokud ne, můžeme řídit běh událostí tak, abychom dokázali přežít? Úvaha se zabývá těmito otázkami a přináší možné odpovědi (i některá další nebezpečí).

Ústředním rysem tohoto století je zrychlování technického rozvoje. V tomto článku dovozuji, že jsme na pokraji změny srovnatelné s objevením člověka na Zemi. Vlastní příčinou této změny je to, že v brzké době vytvoříme bytosti [Pozn. překl.: V originále se mluví o „entitách“. Protože v češtině je slovo „entita“ mnohem méně běžné a pociťuji je jako termín se silně filozofickým podtextem, překládám raději jako „bytost“.] s inteligencí vyšší než je lidská. Tohoto průlomu může věda dosáhnout více způsoby (a to je další důvod, proč si můžeme být jisti, že k tomu dojde).

* Mohou být vyvinuty počítače, které budou mít vědomí a nadlidskou inteligenci. (Doposud je sporné, zda můžeme vytvořit strojový ekvivalent člověka. Pokud však odpověď zní „ano“, lze sotva pochybovat o tom, že krátce poté mohou být vytvořeny bytosti inteligentnější.)
* Rozsáhlé počítačové sítě (a jejich uživatelé) se mohou „probudit“ coby bytosti s nadlidskou inteligencí.
* Propojení (interfejs) člověka s počítačem se může stát tak těsným, že uživatele bude možno považovat za tvory s nadlidskou inteligencí.
* Biologie může poskytnout prostředky pro zvýšení přirozené lidské inteligence.

První tři možnosti zásadně závisí na zdokonalení hardwaru počítačů. Rozvoj v této oblasti sleduje v posledních desetiletích stabilní křivku [17]. Na základě tohoto trendu věřím, že k vytvoření inteligence vyšší, než je lidská, dojde v průběhu následujících třiceti let. (Charles Platt [20] poukázal na to, že nadšenci pro umělou inteligenci – AI – vyslovují taková tvrzení už třicet let. Abych časové zařazení upřesnil, budu konkrétnější: Budu překvapen, stane-li se to před rokem 2005 nebo po roce 2030.)

Jaké bude mít tato událost důsledky? Až se nadlidská inteligence stane hybnou silou rozvoje, bude tento rozvoj mnohem rychlejší. Není vlastně žádný důvod, proč by tento rozvoj nevedl v ještě kratší době k vytvoření ještě inteligentnějších bytostí. Nejlepší analogie, která mě napadá, je evoluce v minulosti: Zvířata se mohou přizpůsobit problémům a dělat vynálezy, ale často ne rychleji, než pracuje přirozený výběr – v případě přirozeného výběru je svět svým vlastním simulátorem. My lidé jsme schopni obsáhnout svět a ve své hlavě analyzovat „co se stane když…“; mnoho problémů jsme schopni vyřešit tisíckrát rychleji než přirozený vývoj. Vytvoříme-li nyní prostředky, které budou takové simulace provádět mnohem rychleji, dostáváme se do režimu, který se od naší lidské minulosti bude lišit stejně jako my lidé od zvířat.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

Přinášíme slíbený rozhovor se Sébastienem, vedoucím PR a osobou, zodpovědnou za zahraniční kontakty pro CasaPound. Rozhovor vedl Funke, spolupracovník stránek Sonnenritter.

Potkat Sébastiena někde na ulici, jen sotva člověk nabude přesvědčení, že se jedná o někoho, kdo zaujímá důležitou pozici v nějakém pravicovém projektu. Ležerní ošacení, moderní účes a zdvořilé vystupování jsou v rozporu s veškerými stereotypy. Podobně jako CasaPound v sobě spojuje s tímto ležerním stylem ostrou situační analýzu a pragmatické cíle.

Sébastien sloužil několik let v kanadské armádě, než přešel ke CasaPound. Je oddaným katolíkem, metalistou i národovcem. To dokazuje, že lze kombinovat různé směry, ale neodbočujme a přejděme rovnou k rozhovoru.

Funke: CasaPound je v tuto chvíli nejznámější mimoparlamentní organizací politické pravice v Evropě. Pro naše čtenáře, kteří CasaPound neznají: Co je to CasaPound a čím se liší od podobných hnutí?

Sébastien: CasaPound je politickým hnutím, jehož aktivitu bychom mohli rozdělit na tři druhy činnosti: kulturní činnost, sociální solidaritu a aktivismus. Přesto CasaPound není politickou stranou, kulturním spolkem ani společenským klubem. Dalo by se říci, že v sobě zahrnuje všechny tyto aspekty, ale nejspíše je něčím ještě mnohem větším. Nevěříme, že sociologové, historici, nebo politologové kdy definovali odvětví, do kterého by bylo možné nás začlenit. Podobné hnutí? Nevěříme, že někde funguje něco podobného. S největší pravděpodobností by se jednalo pouze o místní skupiny, se kterými je CasaPound v kontaktu.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

Mé setkání s Yannem Vallériem, šéfem identitární organizace Jeune Bretagne (Mladá Bretaň, bretonsky Breizh Yaouank), proběhlo u vodního mlýna Moulin du Chaos (více fotografií zde) v obci Huelgoat. Během našeho rozhovoru, kdy jsme procházeli okolo obrovských balvanů, jsem měl opakovaný pocit, že chýše čaroděje Merlina musí být hned za dalším rohem. Během poznávání přirozené krásy tohoto kraje se stávalo stále více zřejmým, proč jedno z nejaktivnějších hnutí původních bílých obyvatel, má tak velkou, artušovsky hrdinskou povahu a vychází z identity tak hluboko zakořeněné a starší, než ancien régime nebo ultramontanismus.

Můj prvotní dojem byl ten, že Yann vypadal spíše jako boxer velterové váhy, než politický organizátor. Má klidné a sebejisté vystupování, jež ukrývá velkou energičnost a vášeň, které vkládá do své práce. Nemá teatrální způsob vystupování, které lze nalézt na jihu Francie, nebo okázalost Pařížana. Yann je definitivně člověkem svého kraje.

Continue Reading