Délský potápěč

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

Continue Reading

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

Continue Reading

Poté, co se demonstranté v Tunisu, Egyptě a Libanonu inspirovali Délským potápěčem, který začal využívat služeb mobilní sociální sítě Twitter, se redakce DP rozhodla založit i komunitní stránky na Facebooku.

Mezi další drobné doplňky patří:

– v levém sloupci, na titulní straně, byl přidán krátký seznam Doporučení (pod seznamem Popular – nejčtenější články na DP). Tento seznam reflektuje popularitu článků z Délského potápěče na Facebooku, tudíž se může lišit od seznamu generovaného na stránkách DP.

– po kliknutí na jakýkoli článek byla do pravého rohu (vedle tradičních ikonek pro Tisk článku a Zaslání článku e-mailem) přidána ikonka Doporučit (přátelům na Facebooku). Budeme rádi, když zabrousíte do archivu a podělíte se o články, které vás zaujaly, i s přáteli.

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Autor: Hakim Bey

„Nechť rozkvete tisíc květů.“ Mao

USA se vždycky považovaly za „tavící kotel“. Kanada se oproti tomu označuje za „mozaiku“, což zčásti vysvětluje, proč Kanaďané trpí setrvalou krizí identity. Co znamená být „Kanaďan“ v porovnání s tím, když je člověk Quebečan, Kelt nebo Indián?

V 50. letech byly Spojené státy k takovýmto bolestem hlavy ještě imunní. Všechny kultury se měly postupně „rozpustit“ a fúzovat v hlavním proudu americké mentality. Nicméně, tato „konsenzuální“ kultura byla v podstatě bývalou anglickou koloniální kulturou s amnézií a omšelou patinou hraničního pokřiku.

Přistěhovalecké kultury, které se dokázaly ubránit roztavení, byly považovány za abnormální; Irové se například jevili jako nepoddajní divoši, a to donedávna. Samozřejmě bylo těžké říci, zda určité kultury zůstaly „mimo“ díky vlastnímu přání nebo protože byly vyloučeny na okraj. V 60. letech byli černoši identifikováni jako nespravedlivě vyloučená kultura, a byly učiněny kroky k jejich integraci. Hlavní proud je měl absorbovat. Indiáni (domorodí Američané) zůstali „mimo“ ze zákona, který je definuje spíše podle krve než podle kultury, a jejich „segregaci“ podporuje systémem rezervací.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Film The Road dokázal, že The Road Warrior vypadá jako utopie. Příběh je založen na novele Cormaca McCarthyho a režíroval jej John Hillcoat. Ve filmu The Road hraje Viggo Mortensen otce a Kodi McPhee jeho malého syna bojující o přežití a dostanou se v Americe na “pobřeží” zpustošené nějakou ekologickou apokalypsou.

Tato událost zjevně vyhladila všechna zvířata a rostliny, nějak však minula lidské bytosti zanechané živoření na konzervovaných potravinách a když ty dojdou, začne se objevovat kanibalismus. Nejde už o groteskní předpoklad nějakého průměrného zombie filmu, nýbrž o domýšlivost a neskromnost rádoby uměleckého filmu, kde režisérův styl z něj dělá hloupost.

Po dvou trýznivých hodinách burácení větru, deště, olověných nebes, deprese, plácání o sebevraždě, sebevraždě, a ještě jednou o sebevraždě, hladovění, léčkách, zemětřesení, padajících stromech, nedůvěře, nelidskému jednání člověka proti člověku, a kde se potulují gangy kanibalů — prostě jedna zpropadená věc za druhou — dochází deus ex machina ke šťastnému konci.

Continue Reading

Autor: Cologero

V této době se ozývá mnoho hlasů, které nám vysvětlují „pravý“ význam Vánoc. Na jedné straně jsou ti, kteří nám opakují, abychom byli „hodní“ jeden na druhého. Pak jsou zde „Marty“, které nám radí méně „nakupovat“, což je v základě založeno na tom, že je nemorální obdarovat ty, které milujeme.

Pro nás je zde otázka, zda se může na světě zrodit něco zcela nového, něco přesahujícího ponurý fatalismus vesmíru, času, hmoty, nahodilosti. Zda je uskutečnitelné zrození Nového člověka, obdobného zrozenému z Ducha svatého a Panny Marie.

Není to otázka nového systému, nového náboženství, či podobných abstrakcí žijících sebou samými mimo svět lidí, kteří je zastávají a vytvářejí. O Vánocích nám skutečný život připomíná, abychom se vědomě spojili v hledání duchovní změny světa. Nepodaří-li se, musíme se pokusit znovu.

„Vnitřní hodnota ideje a systému musí být posuzována skrze ni samou, mimo vše, co je spojeno se světem nahodilosti. Prakticky a historicky je rozhodující kvalita mužů a žen, kteří sami sebe učiní obhájci oné ideje nebo systému.“ Julius Evola

Článek The Meaning of Christmas vyšel na stránkách Gornahoor 25. prosince 2010.

Dularmögn frá eldri öldum
óspillt þögnin dró að sér.
Rímuð sögn af römmum völdum
rökkurfögnuð veitti mér.

Hidden magical powers from old ages
brought in by the stillness
rhymed stories of strong forces
haven given me joy at dusk.

Sveinbjörn Beinteinsson, Selected Poems – Staka, TYR Magazine No. 3/2007-2008

1. Když jsem po prvé přišel k lidem, dopustil jsem se poustevnické pošetilosti: postavil jsem se na trh.
A když jsem mluvil ke všem, nemluvil jsem k nikomu. Z večera pak mými druhy byli provazolezci a mrtvoly; a já sám byl skoro mrtvolou.
S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil říkat: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“
Vyšší vy lidé, 1) tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluvit, budiž! Luza však mžourá: „Všichni jsme si rovni!“
„Vyšší vy lidé“ – tak mžourá luza – „není vyšších lidí, jsme si všichni rovni, člověk je člověk, a před bohem – jsme si všichni rovni!“
Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Před luzou pak nechceme si být rovni. Vyšší vy lidé, odstupte z trhu!

2. Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Vyšší vy lidé, ten bůh byl vaším největším nebezpečím.
Teprve od té doby, co leží v hrobě, vy jste opět z mrtvých vstali. Teprve nyní přijde veliké poledne, teprve nyní vyšší člověk stane se pánem! […]
Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé! Teprve nyní pracuje k porodu hora lidské budoucnosti. Bůh zemřel: teď chceme my – aby živ byl nadčlověk.

3. Nejstarostlivější ptají se dnes: „Jak lze člověka zachovat?“ Zarathustra 2) však, jediný a prvý, se ptá: „Jak lze člověka překonat?“
Nadčlověk mi leží na srdci, nadčlověk je mi prvou a jedinou starostí – a nikoli člověk. […] Dnes totiž malí lidé stali se pány. […] Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především míchanice luzy: to vše chce se teď stát pánem všeho lidského osudu – ó hnus! hnus! hnus!
To vše se ptá a neúnavně ptá: „Jak zachovat člověka nejlépe, nejdéle, nejpříjemněji?“ Tím – se stali pány dneška.
Ty pány dneška mi překonejte, ó moji bratří – ty malé lidi: ti jsou nadčlověku největším nebezpečím!
Překonejte mi, vyšší vy lidé, malé ctnosti, malé chytrosti […] Zvláště chtějí-li velké věci! (Neboť vzbuzují nedůvěru k velkým věcem, jemní ti penězokazi a herci.) A raději si zoufejte, než abyste se vzdali. A věru, miluji vás za to, že dnes neumíte žít, vyšší lidé! Tak vy totiž žijete – nejlépe!

Continue Reading

Autor: Cologero

Marsilio Ficino v roce 1471 sepsal v návaznosti na předcházející myslitele následující seznam zakladatelů hermetické tradice. Tento krok ukázal podstatu hlubokých a velkých myšlenek, na kterých byla postavena duchovnost Západu až do moderní doby. Místo spoléhání na jakési volné modernistické výklady by měli ti, kteří se snaží pochopit či znovustvořit duchovnost Západu, začít s tímto seznamem. Cílem není zjistit, co si myslet, nýbrž jakým způsobem myslet, obzvláště jak sjednotit svou mysl s duchem Srdce Západu.

Continue Reading

Autor: Ivan Jakubec

Záznamy o zakládání systémů, které měly umožnit směnu bez oficiální měny, existují už od 17. století. Ekonom John Bellers v roce 1696 navrhoval namísto penězi platby „pracovními poukázkami“. Nezaměstnaným byly vydávány za práci, resp. za zboží, které vyráběli ze surovin dodávaných z centra systému. V kanceláři systému se pak prodávalo vyrobené zboží. Koupit ho mohli buď pracovníci sami, nebo kdokoliv jiný, kdo poukázky přijal například jako platbu za jídlo nebo jako nájem. Realizace tohoto Bellersova nápadu ale nakonec skončila neúspěchem.

O 140 let později tuto myšlenku obnovil Robert Owen, ale nebyl o moc úspěšnější než Bellers. V roce 1832 založil National Equitable Labour Exchange, které bylo však uzavřeno za necelé dva roky. Rovněž neúspěšně skočil další pokus v roce 1848, jehož autorem byl francouzský socialista Pierre-Joseph Proudhon.

Continue Reading

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Continue Reading

K hlubšímu porozumění tohoto zákona intelektuálního vytváření idejí je nutno přihlédnout k zázrakům katolické civilizace. Této skvělé civilizaci vděčíme za vše, co obdivujeme a vidíme kolem sebe. Její teologové, spravedlivě posuzováno z lidského hlediska, zahanbili moderní a starověké filosofy; její lékaři přiváděli veřejnost v úžas rozsahem svých znalostí; rovněž pak i historikové této éry prostřednictvím svých všeobecných a vyčerpávajících znalostí zastiňují své antické protějšky. Dílo Sv. Augustina nesoucí název O Boží obci je i v dnešní době považováno za nejpropracovanější historickou publikaci, jejíž genialita osvícená paprsky katolictví, uvádí v úžas celé lidské pokolení. Akty katolických koncilů, aniž bychom se hlouběji zabývali otázkou možného božského vnuknutí, se dají považovat za nejdůkladnější monumenty lidské moudrosti. Představitelé kléru excelovali ve znalosti římského a feudálního práva. Kdo překoná Sv. Tomáše ve oblasti vědy, Sv. Augustina v genialitě, Jacquese-Bénigne Bossueta ve vznešenosti nebo Sv. Pavla ve výkonu moci? Kdo je větším básníkem nežli Dante? Kdo se vyrovná Shakespareovi? Kdo překoná Calderona? Kdo, roven Rafaelovi, vtiskne život a inspiraci malířskému plátnu?

Postavte ctěné publikum před egyptské pyramidy a dočkáte se odpovědi: „Tudy kráčela velká a surová civilizace.“ Zaveďte lidi k řeckým sochám a chrámům a jejich reakce bude znít: „Tudy kráčela elegantní, pomíjivá a oslnivá civilizace.“ Zaveďte je do stínu římského monumentu a odvětí vám: „Tudy kráčeli velcí lidé.“ Ukažte jim katedrálu a pod dojmem takové majestátnosti ve spojení s takovou krásou, takové vznešenosti v kombinaci se vkusností, takového půvabu ve spojení se vznešeností, strohé jednoty v kontrastu s celou škálou různorodosti, takové přesnosti v kombinaci s odvážností, takové tíhy kamenného zdiva kontrastující s jemností jeho okrajů a tak krásné harmonie ticha, světla, stínu a barevnosti, vám dozajista řeknou: „Tudy kráčeli největší lidé historie přináležící k nejúžasnější lidské civilizaci, jež převzali velkolepost od Egypťanů, osvojili si řeckou bravuru, sílu Římanů, a mimo všechny tyto vlastnosti ještě něco mnohem hodnotnějšího- nesmrtelnost a dokonalost.

Donoso Cortés: Ensayo sobre el catolicismo, el liberalismo y el socialismo. Přeloženo z anglické verze The Flowering of European Civilisation publikované na stránkách Gornahoor.net.

Autor: Cologero

V poslední době se stává poněkud otravným poslouchat tu veškerou chválu na adresu „inteligentních“ a „vizionářských“ politiků, kteří svými grandiózními programy údajně zajišťují zdravější, bohatší a moudřejší společnost. Jejich reputace je postavena výhradně na záměrech jako takových, nikoli na jejich realizaci. Kdokoli, komu se podobné programy nezamlouvají, je očerněn jako „obstrukcionista“ a neoprávněně označen coby odpůrce všeobecného dobra.

Avšak k tomu, abyste vysledovali zamýšlené důsledky určité politiky nebo programu, ještě nemusíte být kdovíjak inteligentní. Za inteligentního člověka se dá totiž spíše považovat ten, kdo dokáže předvídat důsledky nezamýšlené. Vskutku jich několik existuje, nicméně jsou překřičeni vždy, když si dovolí otevřít ústa.

Přiznal bych inteligenci i těm, jež dokáží porozumět nezamýšleným důsledkům určitého jednání, když jim je někdo osvětlí, a to i přesto, že je zprvu nedokázali odhalit. Naneštěstí i oni patří mezi vzácné druhy. Je tomu tak proto, že se v zásadě nejedná výhradně o otázku inteligence, nýbrž i morální vůle. Existují určité mravní principy aplikovatelné na inteligenci, a neschopnost vzít v potaz nezamýšlené důsledky něčího jednání, je jak morální, tak i intelektuální lapsus.

Článek Law of Unintended Consequences vyšel na stránkách Gornahoor dne 4. listopadu 2010.

Autor: LvcSan

Pozoruhodná práce Peníze a život francouzského historika Jacquese Le Goffa mapuje proměny vztahu křesťanství k lichvě, k penězům, k zisku ve středověku, přičemž velký důraz klade i na zdánlivě paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti.

Le Goff v této své rozsahem nevelké, na myšlenky a smělé interpretace však velmi bohaté a originální práci věnuje pozornost problematice vztahu křesťanství a peněz. Do svých úvah vnáší všechny aspekty nazírání středověkého světa: náboženské, filozofické i ekonomické. Ústředním tématem knihy je tedy někdy paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti, a to jak v podobě traktované intelektuálními elitami, tak ve zjednodušené podobě exempel, s nimiž se věřící setkávali při nedělních kázáních a jež výrazně ovlivňovaly jejich představy o mravním životě a posmrtném nebezpečí.

Continue Reading

Autor: Alexander Tomský

V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Společnost totiž nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav čili průměrná kvalita populace, a tak musí náklady na lékařskou péči nezadržitelně růst.

Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí, a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Kéž by! Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc žen otěhotní díky umělému oplodnění.

Continue Reading

Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci „evropského patriotismu“ a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Pino Rauti (nar. 1926) byl dobrovolníkem Italské sociální republiky (RSI). Po návratu ze zajetí se přidal k ilegálním Fasci di Azione Rivoluzionaria (FAR), fašistickým „partyzánům” bojujícím proti americkým „okupantům”, a k Italskému sociálnímu hnutí (MSI). V 50. letech založil evoliánskou organizaci Nový řád (Ordine nuovo) s cílem vypracovat a uspořádat doktrínu italské konzervativní revoluce a zformovat její kádry. V polovině 70. let jej za to marxistický i buržoazní tisk viděl jako „člověka, který již 20 let pod neuvěřitelnou ochranou tajných sil tahá za všechny nitky nejčernějších italských piklů, přičemž se těší nestydaté beztrestnosti.” Byl to však on, kdo v červnu roku 1977 přednesl hlavní referát na festivalu „hudby, divadla a estetické grafiky” Hobbit 1 a během 80. let pokračoval v diskursu, v němž se staré ideály RSI mísily s tématikou francouzské Nové pravice. Když se roku 1990 stal vůdcem MSI, odmítl mj. protipřistěhovaleckou rétoriku, neboť „imigrace je pouhým symptomem zla, jehož kořeny je třeba hledat ve vykořisťování třetího světa světovým kapitalismem, který zase ovládá americká supervelmoc”. Pino Rauti byl do roku 1999 členem Evropského parlamentu a dodnes je aktivní v Movimento Idea Sociale. Je tchánem Gianni Alemanna, současného starosty Říma.

Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?

Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.

Continue Reading

„Politika a obchod v rozvinuté formě… jsou nahrazením války jinými prostředky. Každý druh diplomacie má obchodnickou, obchodu diplomatickou stránku… Podnikatelský duch vyžaduje… strategické nadání vojevůdce… Ale pravý kníže nebo státník chce vládnout, pravý obchodník chce jen být bohatý… Existuje kořist pro moc a moc pro kořist. Také velcí vládci jako Hoang Ti, Tiberius nebo Friedrich Veliký chtějí být bohatí, ale s vědomím vznešené povinnosti… Kdo sleduje jen hospodářské výhody jako Kartaginci v římské době a dnes v ještě mnohem větší míře Američani, není schopen myslet čistě politicky.“

Oswald Spengler: Der Untergang des Abendlandes; Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte Zweiter Band. C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1922 str. 594-5

„Svět obchodu disponuje ve vztahu k politickým systémům tak enormní mocí, že ty se mnohdy zdají být pouhými prostředníky vyjádření jejich zájmů. Proto energie investovaná do reforem se v politickém systému neprojeví ničím jiným než frustrací.“

Bob Monks: Political system is simply a vehicle through which the business expresses its power Ragmonks.blogspot.com 20. července 2010

„Fotbal vždy odrážel italské politické klima, a proto je na něj nahlíženo coby na legitimní arénu pro soupeření aktérů ze všech možných stran politického spektra. Mussoliniho PNF (Partito Nazionale Fascista), liberálové, katoličtí aktivisté a všemožné další pravicové i levicové organizace si ho tedy cenili a cení coby prostředku pro získávání nových stoupenců. Kariéry mnohých politiků se často paralelně prolínají s vedoucími posty v rámci fotbalových klubů.“

in Alberto Testa, Words and actions: Italian ultras and neo-fascism, Social Identities Vol. 14, No. 4, July 2008, s. 473-490. London: Routledge.