Délský potápěč

Richard Wagner

Autor: Přemysl Čech

– v díle Wagnerově!

Wilhelm Richard Wagner se narodil 22. května roku 1813 v saském Lipsku. V této době v Evropě vrcholily tzv. napoleonské války. Jednotný německý stát v podstatě neexistoval a byl roztroušen do řady malých knížectví, velkovévodství a království. Malý Richard byl v pořadí osmým dítětem policejního úředníka Carla Friedricha, který šest měsíců po Richardově narození umírá, a matky Johanny Rosine rozené Pätz.

Napoleonské války však netrvaly věčně a rok po skladatelově narození přichází Vídeňský kongres, který znatelně překreslil mocenskou mapu Evropy a nastolil nový geopolitický pořádek, který zvěstuje mimo jiné i rozmach nacionalismu.

Nedlouho po smrti otce se matka Johanna znovu vdala. Do života malého skladatele tak vstoupila postava básníka a herce Ludwiga Geyera, který se ujal celé devítičlenné rodiny. V roce 1815 pak Wagnerova matka porodila ještě devátého potomka – sestřičku Cäcilii. V pozdějších letech skladatel na nevlastního otce vzpomínal velice vřele. Ještě před sestřiným narozením se rodina přestěhovala do nedalekých Drážďan, kde Wagner začal navštěvovat církevní školu. Do Lipska se mladý skladatel vrátil při pozdějších studiích hudby, které absolvoval na tamní universitě. 1]

Continue Reading

„Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo.“ – Ferenc Liszt

Autor: Václav Jan

Hudba naplňuje ovzduší velebností, která jakoby zhmotnila poselství z věku, kdy se o hodnotách jako vlast, národ nebo čest nediskutovalo, síla nerelativizující výpovědi o hodnotě člověka osvěžuje duši a posiluje naději.

Karel Veliký píše v cenném poznámkovém aparátu k Romualdiho Kultuře pro Evropu, že „slyšet předehru k prvnímu jednání Lohengrina za svitu pochodní a kamarádských ohňů může být stále ještě formativním zážitkem“.

Potvrzuji. A samotný Lohengrin je vždy silným zážitkem, navzdory veškerým ‚denacifikačním‘ zásahům do komplexnosti wagnerovského pojetí opery, kterými si po válce muselo projít. Přesvědčit se o tom lze v pražském Národním divadle v obnovené inscenaci, uvedené původně na Bayreuthských hudebních slavnostech v roce 1967. Síla Wagnerovy hudby a myšlení zkrátka odolává i soustavným pokusům o obroušení hran podstaty jeho díla.

Continue Reading

Edward Elgar

Autor: Greg Johnson

Evropan Edward Elgar: Vlastenec, Angličan a Evropan

Edward Elgar (2. června 1857–23. února 1934) patří k čelním představitelům poslední generace evropských romantických skladatelů. K této generaci bývají řazeni mj. Giacomo Puccini (1858–1924), Gustav Mahler (1860–1911), Richard Strauss (1864–1949), Jean Sibelius (1865–1957), Ralph Vaughan Williams (1872–1958) či Sergej Rachmaninoff (1873–1943).

Pozdní romantismus se pojí s érou úplného vrcholu sebedůvěry evropské civilizace a její celosvětové nadvlády. Ačkoli, stejně jako u plně rozkvetlých květů nebo zralého ovoce, dokáže pozorné oko při zpětném pohledu už rozeznat první známky rozkladu a vnitřní dekadence, již vyvrhla do plného světla katastrofa 1. světové války.

Mnozí hodnotu Elgarovy tvorby snižují s tím, že je prý příliš „bombastická“ a „hurávlastenecká“, což je nesmysl. „Bombastická“ hudba sice úžasně a vznešeně zní, ve skutečnosti však bývá prázdná. Pompéznost, to je úderný úvod, který vyšumí, skvostné crescendo, jež ale není emocionálně zasloužené. Elgar však nikdy neslibuje víc, než dokáže splnit a nikdy si ani nebere víc, než kolik si zaslouží. Na to byl jako skladatel až příliš svědomitý, příliš árijský.

Continue Reading

Woofen SS: „Zaškobrtla o noty a zahrála falešně.“

Autor: Josef Apríl

Doktor Josef Mengele patřil k nejtvrdším pracantům Třetí říše: nejen že rozhodoval o tom, kdo bude žít a kdo půjde do plynu, prováděl hrůzné pokusy a vybíral prostitutky do osvětimských nevěstinců, našel si čas i na to, aby vycvičil psa k napadení židovských hudebníků jako trest za to, že zahráli falešnou notu.

Tento příběh nám přinesl židovský web Aish.com:

„Co se o Mengelem vědělo méně, přinejmenším před zveřejněním tohoto článku, byla jeho láska ke klasické hudbě. Dokonce v budově známé jako ‚experimentální blok‘ nechal zřídit i ‚hudební místnost,‘ kde piloval své nadání ve hře na housle. Když výše zmíněná žena dorazila do Osvětimi, Mengele si v jejich dokumentech všiml, že hraje na klavír a poručil jí, aby mu zahrála. Její hra na něj udělala takový dojem, že jí připravil zvláštní osud – a udělení této výsady jí nakonec zachránilo život.

Continue Reading

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading