Délský potápěč

„Pokud jste tak ještě neučinili, rozhodně zajděte na naši webovou stránku Arktos.com a přečtěte si tam více o nás, naší společnosti, našich autorech a našich knihách. Určitě najdete něco, co vás zaujme.“ Tor Westman

Autor: Charles Lyons

Nakladatelství Arktos se od svého založení v roce 2009 stalo největším producentem tradicionalistické, konzervativní, nacionalistické, identitářské a „alternativně pravicové“ literatury vůbec.

Jak k tomu došlo? Na to se Charles Lyons v krátkém rozhovoru ptá Daniela Friberga, Tora Westmana a Jasona Rezy Jorjaniho.

Na začátek nám řekněte něco o tom, jak vydavatelství Arktos vlastně začalo?

Daniel Friberg: Vše začalo ve čtyřech lidech z mého skandinávského think-tanku Motpol. Setkali jsme se v listopadu roku 2009 v dánském Aarhusu, abychom probrali založení nového nakladatelství. Sedm let jsem provozoval úspěšné švédské nakladatelství zvané Nordic Publishing, ale všichni jsme cítili, že je na čase přijít s něčím větším, co by necílilo jen na švédské čtenáře. Proto toto setkání mezi mnou, Jacobem, Patrickem a Tordem – jeden byl Švéd, dva byli Dáni a jeden byl Nor (všichni autoři z Motpol a všichni dychtiví po vytvoření něčeho většího).

Continue Reading

Emmanuel Macron – revoluce na pochodu?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro bretaňské stránky Breizh-info.com

Jaké poučení vyvozujete z prvního kola prezidentských voleb? Čím se liší od dřívějších volebních klání?

Alain de Benoist: Nejdůležitější novinkou těchto voleb, která jim dodává historický význam, není fenomén Macron ani postup Marine Le Penové do druhého kola, ale naprosté selhání obou hlavních vládních stran, socialistů i republikánů. Sám jsem na to upozorňoval už v únoru, kdy tomu nikdo jako by ještě nevěnoval pozornost: poprvé od zavedení všelidové volby hlavy státu se druhého kola neúčastní kandidát ani jedné ze dvou stran, které Francii střídavě vládnou už přes půl století.

Continue Reading

Coby nejmladší dcera Jean-Marie Le Pena, zakladatele francouzské pravicové strany Front National, vyrostla Marine Le Penová ve světě politiky a už od svých 13 let se účastnila otcových politických kampaní. Vystudovaná právnička vyhrála své první volby do místního zastupitelstva v roce 1998 a v roce 2011 nahradila svého otce ve vedení strany. Brzy poté se od jeho extrémnějších postojů distancovala, aby ho nakonec – když zopakoval svá slova, že holokaust byl „detailem“ historie – dokonce ze strany vyloučila. V posledních měsících v ovzduší ovládaném evropskou migrační krizí, kdy všichni dosud mají v živé paměti teroristické útoky v Paříži a Nice a hlasování o Brexitu, jde její nacionalistická, euroskeptická a protiimigrační vize na dračku. Nedávné průzkumy jí přisuzují první místo mezi kandidáty na prezidentský úřad, když ji dotázaní dávají před úřadujícím socialistou Françoisem Hollandem přednost v poměru dva ku jedné. Le Penová v září (2016, pozn. DP) v Paříži poskytla rozhovor zástupci šéfredaktora čtvrtletníku Foreign Affairs Stuartu Reidovi.

Continue Reading

Cesare Ferri – San Babila. La nostra trincea

San Babila: La nostra trincea
Cesare Ferri
Edizioni Settimo Sigillo, 2015.

V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.

Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).

Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?

Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.

Continue Reading

„Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho.“

Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.

Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi… Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.

Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvacet… i víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko

Rozhovor Axela Seidelmeiera z 20. ledna 2017 v obci Zahrádka s básníkem a dumkařem Pavlem Josefovičem Hejátkem o politice a současné literární a obecně umělecké tvorbě.

Axel: Pavle, sám se deklaruješ jako marxista a vlastenec. Kam by ses dnes zařadil, přesto, že politické kategorie jsou v dnešní době poměrně nicneříkající a prázdné?

PJH: Primárně bych marxismus dnes u sebe nevyzdvihoval. Nikoliv proto, že bych ho opustil, ale jeho výklad, zejména z úst nové levice mě nijak neoslovuje, ale kdybychom „škatulkovali“ tak bych se spíš popsal jako revoluční panslavista. Slované posledních 500 let trpěli a přál bych si, aby 21. století bylo stoletím Slovanů.

Continue Reading

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

„Pokud budou země NATO pokračovat v politickém nátlaku na Rusko a neustoupí, bude režim dříve či později nucen začít s alespoň částečnou liberalizací.“ (tak pravil „ruský nacionalista“) Dmitrij Savin

Autorka: Dace Kalniņa

Dimitrij Savin je ruský nacionalista, kvůli své proukrajinské činnosti momentálně žije v exilu. Formální důvody jeho pronásledování mohou část západních nacionalistů překvapit – záminkou jeho trestního stíhání bylo jeho aktivní vystupování proti masové imigraci (tzv. podněcování národnostní nenávisti).

Nejdřív mi prozraď, proč jsi vlastně opustil Rusko?

Jako zásadový odpůrce neobolševického Putinova režimu jsem už od prvních dní krymské krize vystupoval jednoznačně proti anexi Krymu i válce vyprovokované na jihovýchodní Ukrajině, protože jsem je považoval za zločin proti ruskému i ukrajinskému národu, a na tomto postoji nemám důvod cokoliv měnit.

Continue Reading

The Occidental Quarterly: Co nasměrovalo vaši kariéru a váš zájem obecně k výzkumu empirických stránek osobnosti, IQ, rasovým odlišnostem a eugenice?

Richard Lynn: Prvním zásadním vlivem na mé myšlení byl jistě můj otec, genetik a eugenik. Během studia psychologie na Cambridgi jsem narazil na knížku Francise Galtona Dědičný genius (1869), v níž tvrdí, že klíčem k civilizaci je inteligence, že existují rasové rozdíly v inteligenci a že ve vyspělých civilizacích se průměrná inteligence snižuje, protože ti nadanější mají méně dětí. Přečetl jsem také knihy Cyrila Burta a Raye Cattella, které potvrzují trend méně početného potomstva u inteligentnějších lidí. Přišlo mi to jako nesmírně důležitý poznatek pro budoucnost naší civilizace.

TOQ: Kdo měl největší vliv při utváření vašich názorů a perspektiv coby psychologa? (Historická osobnost, kolega, mentor nebo akademik.)

 RL: Francis Galton v podstatě shrnul vše zásadní. Jediné co mu uniklo, byla vysoká inteligence Číňanů a Japonců.

TOQ: Jaké to bylo pracovat s Hansem Eysenckem?

RL: Velice inspirativní. Zastával teorie dědičnosti v době, kdy se prakticky celý obor přikláněl k vlivu prostředí. Jeho úsudek byl velice spolehlivý a vždy mi ochotně pomohl.

Continue Reading

Željko „Arkan“ Ražnatović a Eduard Limonov

Přední italský deník Il Corriere Della Serra otiskl ve své nedělní příloze La Lettura velký rozhovor s Limonovem.

„Během roku prošla ruská společnost radikální proměnou. Přes dvacet let jsme jako národ i země žili v ponížení. Museli jsme přijímat jednu porážku za druhou. Ruskem vytvořený stát, Sovětský svaz, spáchal sebevraždu – u níž mu asistovali chamtiví cizinci. Třiadvacet let jsme setrvávali v kolektivní depresi. Velké národy neustále vyžadují vítězství, i když ne nutně vojenská, každopádně by se měly považovat za vítěze. Připojení Krymu k Rusku vnímají Rusové jako dlouho vzývané vítězství. Konečně! Skoro by se to dalo přirovnat ke španělské rekonquistě.“ – Eduard Limonov

Během svého života všude byl a všechno vyzkoušel. Edouard Venjaminovič Savenko alias Eduard Limonov. Rváč z ghetta, možná agent KGB, žebrák, vagabund, komorník progresivního amerického magnáta, trendy básník a spisovatel pařížských salónů, neodolatelný svůdník, během rozpadu Jugoslávie odstřelovač u Arkanových tygrů, politik, zakladatel Národně bolševické strany, po jejímž zániku se podílel na vzniku strany Jiné Rusko.

Limonov, trpký jako ovoce, které si zvolil jako svůj pseudonym, je však především antihrdinou, estétem a outsiderem, který si vědomě zásadně volí stranu, na níž byste neměli stát – aniž by se však kdy kvůli tomu stal poraženým.

Continue Reading

V následujícím rozhovoru s německým novinářem Manuelem Ochsenreiterem Richard a Nina Spencerovi otevřeně hovoří o nedávných výhružkách smrtí i nejrůznějších pomluvách na jejich adresu. Richard bývá označován za autora termínu „alternativní pravice.“

Manuel Ochsenreiter: Pane a paní Spencerovi, posledních pár týdnů pro vás muselo být dost obtížných: proti vaší rodině se rozjela cílená kampaň v tradičních i sociálních médiích, vaše údajné adresy se objevily na internetu a stali se terči obtěžování a výhrůžek fyzickým násilím. Důvodem je podle všeho fakt, že Richard Spencer se v posledních měsících prezidentské předvolební kampaně dostal díky několika provokativním a kontroverzním veřejným akcím do povědomí veřejnosti coby jeden z nejviditelnějších představitelů tak zvané „alternativní pravice.“ Co byste k tomu mohli říct?

Richard Spencer: K politice se z různých pozic vyjadřuji už přes deset let. Dnes mě často označují za jednoho z předáků alternativní pravice, což je zastřešující označení pro americká protiestablishmentová hnutí a myšlenkové proudy, které hledají cestu z hluboké kulturní, politické a dokonce filozofické krize Západu. Sám se snažím přijít s alternativou k bezduché konzumeristické globalizaci a vytvořit pozitivní identitu pro lidi evropského původu, aby ve svých domovinách mohli znovu prosadit své kulturní a historické kořeny a postavit se intervencionistickým válkám v cizině. Nedávný a po pravdě nebývalý vzestup zájmu médií je z části i zásluhou Hillary Clintonové a jejího srpnového projevu, v němž se pokusila zdiskreditovat svého soupeře Donalda Trumpa tím, že ho spojila s výslovně označeným alternativně pravicovým hnutím. Jakkoliv bylo Trumpovo zvolení tvrdým políčkem do tváře globalisticky orientovaného establishmentu, Trump není alternativní pravice. Svým způsobem ztělesňuje starší vizi Ameriky na prvním místě (America First, pozn. DP), která i přes své pozitivní prvky nijak nehledá příčiny zmíněné hluboké krize USA, Evropy a západního světa vůbec. Systémová média se však přesto i po jeho triumfu vytrvale snaží podkopat Trumpovu pozici, když se věnují našemu hnutí do bodu úmyslného zkreslování reality za pomoci všech obvyklých označení, která takovéto pokusy o dehonestaci zpravidla doprovázejí – přestože já sám jsem vždy zdůrazňoval nutnost odložit ideologie 20. století.  Tato mediální kampaň vyústila v pokračující útoky mafiánského střihu, které se zdaleka nesoustředí jen mé politické aktivity a komentáře.

Continue Reading

Prof. Dr. Bernd Rabehl v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg.

Jak pod pláštíkem „denacifikace“ došlo k okupaci, porobě a kolonizaci Německa

Profesora berlínské Svobodné univerzity dr. Bernda Rabehla, nejbližšího spolupracovníka Rudiho Dutschkeho (předák a mluvčí levicového německého studentského hnutí 60. let), považují jeho následovníci i kritici za „nejvýznamnějšího teoretika studentského hnutí roku 1968 v Německu.“ Rabehl, jeden z prvních opravdových disidentů na Západě, který bojoval proti levicové i pravicové diktatuře, tvrdí, že americká hegemonie pod záminkou šíření demokracie a „amerického způsobu života“ likviduje evropské svobody i kulturu.

„Americká válka proti Srbsku v prvé řadě směřovala proti Rusku. Není mi ovšem jasné, proč se do ní nechala zatáhnout německá vláda. Jedním z nejdůležitějších úkolů Německa by totiž mělo být právě vytváření dobrých vztahů s Ruskem.  Německo tak promarnilo historickou příležitost – proti Rusku jsme vybojovali krvavé války, je tedy načase začít ve vztahu s Kremlem prosazovat dlouhodobě mírovou politiku,“ říká Rabehl v rozhovoru s bělehradským novinářem Nikolou Živkovićem.

Continue Reading

Scéna z nápravného zařízení v Grozném

Někdejší vězeň popisuje, jak se v ruských věznicích daří radikálnímu islámu

„Muslimové byli zticha jen o Velikonocích“

Nedávno ruská Federální vězeňská služba (FSIN) oznámila, že hodlá uvnitř svých zařízení věnovat větší úsilí boji s vězeňskými společenstvími radikálních muslimů – džamáty. Odborníci Ruského institutu pro strategická studia (RISI) dokonce vyzvali k vytvoření oddělených zón pro islamisty, aby tito nemohli mezi vězni rekrutovat nové přívržence. Student fakulty ekonomiky na Moskevské státní univerzitě Viktor Lukovenko pro server Lenta.ru promluvil o vězeňských džamátech, jejich fungování i náboru nových členů. Z vězení, kde strávil přes pět let, vyšel teprve nedávno.

Lenta.ru: Kde sis odseděl svůj trest?

Viktor Lukovenko: V červenci 2010 jsem dostal do moskevské věznice Butyrka, kde jsem strávil asi rok. Na jednu stranu to sice je „ukázkové“ vězení v hlavním městě, ale v zásadě jde o nejtypičtější příklad moskevské věznice. Převoz do Burjatska přes Čeljabinsk a Krasnojarsk trval skoro měsíc. A pak čtyři roky ve věznici se zvýšenou ostrahou č. 8 («Исправительная колония № 8») v Ulan-Ude.

Jaká byla etnická skladba lidí ve vězení?

V moskevských vězeních tvořili drtivou většinu, tak 80%, imigranti z Kavkazu a Střední Asie. Já byl na cele, kde jsme z dvaceti lidí byli jen dva Slovani, jinak samí Ázerbájdžánci, Gruzínci, Uzbeci, Tádžikové a Kyrgyzové. Spousta „kápů“, cel nebo dokonce celých budov v Butyrce byli třeba Ázerbájdžánci.

Continue Reading

Autor: Dorin Alexandru

V první linii kulturního boje dneška buší kladivo jménem Mjolnir. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, nové počiny na pravici zřejmě příliš pozorně nesledujete. Jedná se o literární časopis – duchovní dítě Davida Yorkshirea, který jej sám popisuje jako „první akt odporu proti lavině levicové propagandy“. A jde o krok skutečně smělý.

Časopis stojí na čtyřech základních pilířích: tradici, eurocentrismu, elitářství a opozici vůči liberalismu (iliberalismu). Jeho úspěch a rozkvět během posledních několika let ukazuje na velice vytříbenou a podnětnou publikaci. Podařilo se nám Davida zkontaktovat a krátce s ním pohovořit o jeho názorech i budoucnosti Mjolniru.

Dorin Alexandru: Rád bych nejprve Davida přivítal na stránkách CEC – tvé přítomnosti si na našem malém webu z velkého bílého Severu nesmírně ceníme. Začněme tedy od začátku: Jak jsi přišel na myšlenku Mjolniru – vždy jsi nosil někde v hlavě nebo uzrála postupně díky poznaným zkušenostem či zájmům?

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Teherán (Tasnim) – Německý politický analytik Manuel Ochsenreiter říká, že syrská armáda potřebuje k triumfu v probíhající bitvě o Aleppo a úplnému vyhlazení teroristických skupin v tomto klíčovém městě větší finanční a vojenskou pomoc

„Velkým problémem syrské války je ‚válečné hospodářství.‘ Syrské síly mají k dispozici jen omezené množství vojáků, zbraní, munice i peněž, zatímco zdroje teroristů jsou neomezené,“ řekl ředitel Německého centra pro eurasijské studie Manuel Ochsenreiter ve středu agentuře Tasnim.

Dodal, že zahraniční sponzoři teroristů nebudou čekat „se založenýma rukama v klíně na porážku svých loutek.“

Následuje kompletní rozhovor.

Tasnim: Jak víte, Aleppo je už od roku 2012 – rok po rozpoutání konfliktu v Sýrii – rozděleno mezi vládní síly na západě a ozbrojence na východě. Experti tvrdí, že výsledek bitvy o něj rozhodne o osudu Sýrie. Co si o tom myslíte vy?

Manuel Ochsenreiter: Syrská armáda a její spojenci zatlačují teroristy v ozbrojenci ovládaných částech Aleppa v rámci rozsáhlé vojenské operace s cílem zcela osvobodit obležené severozápadní město od extrémistů.

Continue Reading

Nuit Debout: Krátkodobá hesla, donekonečna opakované otázky a řečnické kroužky, nejasné cíle a prázdná slova, narcistická lhostejnost k realitě.

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Tématem následujícího rozhovoru s Alainem de Benoist je  Nuit debout, hnutí, které už od března organizuje obsazování veřejných prostorů a pouliční demonstrace napříč Francií na protest proti navrhovaným pracovněprávním reformám. Mnozí ho srovnávají s americkým Occupy Wall Street z roku 2011.

Nicolas Gauthier: Když odhlédneme od části mediálního spektra, která si Nuit debout i „participativní demokracii“ idealizuje, i lidí, kteří v nich vidí bandu hloupých zarostlých levičáků, můžeme vznik tohoto hnutí chápat alespoň jako obrodu zájmu mladých o politiku?

Alain de Benoist: Nejprve bych něco rád vyjasnil. Jistě víte, že nejsem jeden z maloburžoazních reakcionářů, kteří začnou vykřikovat „chienlit levičáci“ – a samozřejmě „osmašedesátníci“ – pokaždé, když studenti obsadí ulice. Protestují proti nechvalně proslulé reformě francouzského zákoníku práce El Khomri (nazvané podle jména ministryně Ministerstva práce, zaměstnanosti, odborného vzdělávání a sociálního dialogu Myriam El Khomri, pozn. DP), jehož první verze byla sestavena na základě diktátu MEDEF (Francouzský svaz zaměstnavatelů). Že se mládež obává budoucnosti, kde na ně čeká pouze nezaměstnanost nebo série nejistých, dočasných a nekvalifikovaných zaměstnání, mi přijde vcelku v pořádku. Kdyby se nebouřili v šestnácti, kde budou v šedesáti? Tak bych rád poznamenal, že podle průzkumu společnosti OpinionWay, zveřejněném měsíc po vzniku hnutí, jeho pohnutky chápe 70% voličů Marine Le Penové a 67% ho podporuje.

Continue Reading

„Hlavním cílem udělování filmových cen César je zviditelnění nejlepších francouzských filmů.“ Skutečně?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

„Rase-která-neexistuje se musí pomoci odstraněním těch, kteří nemají právo existovat. Jelikož žijeme v orwellovské společnosti, usuzuji z těchto vyhlášení, že dnešní propagace ‚rozmanitosti‘ ve skutečnosti usiluje o její zničení.“

Nicolas Gauthier: Přestože nás systémová média masírují ‚rozmanitostí,‘ stačí se podívat na situaci jen trochu z odstupu, aby si člověk uvědomil, že vládne uniformita. Považujete to za paradox?

Alain de Benoist: Termín „diverzita/rozmanitost“ (ve významu „původu“) se začal masivně šířit kolem roku 2007 jako z USA zavedený trend a začal pokrývat významovou oblast, kterou jsme dříve nazývali „viditelnými menšinami.“ Když tak například slyšíme, že 41. ceny César posvětily „rozmanitost,“ znamená to, že se ocenění dostalo menšinám (pokud se ovšem nedopustily nějakého nekonformního počinu – proto byl ostatně vynikající film Jacquese Audiarda Dheepan  zcela ignorován) na úkor většiny. V tomtéž duchu mohla nová ředitelka Francouzské televize Delphine Ernotte před několika měsíci prohlásit, že „dnes máme televizi plnou bělochů starších padesáti let – a to se musí změnit.“ Jinými slovy se „rase-která-neexistuje“ musí pomoci odstraněním těch, kteří nemají právo existovat. Jelikož žijeme v orwellovské společnosti, usuzuji z těchto vyhlášení, že dnešní propagace „rozmanitosti“ ve skutečnosti usiluje o její zničení. Continue Reading

Franco Freda na knižním veletrhu v Padově.

Rozhovor s Franco Fredou u příležitosti knižního veletrhu v Padově koncem loňského roku.

EreticaMente: Během více než padesáti let nakladatelské služby [milizia editoriale] – Edizioni di Ar vzniklo v roce 1964 – jste vykonával kulturně-politickou výchovnou práci určenou, jak jste sám upřesnil, k ovlivňování smýšlení, posilování sklonů, šíření přesvědčení, upevňování shodných postojů. A také k uchovávání i zpřítomňování idejí, mýtů a symbolů. Jaká bilance se, myslíte, dá teď udělat?

Franco Freda: Děkuji vám, ale nejsem účetní. Když mluvíme o idejích nebo ideologiích či světonázorech, nemůžeme používat pojmy z ekonomiky a financí, nezdá se vám? Naše Idea světa se vždy vtělovala do dějin a vždy se vtělovat bude. Vede k tomu přímé jednání; není nějakou dočasnou položkou má dáti / dal.

EM: Ve vašem slavném vystoupení na schůzi Řídícího výboru Evropské revoluční fronty 17. srpna 1969 v Regensburgu, z kterého vzešel váš zásadní text Rozmetání systému, jste zdůrazňoval nastolení kupecké diktatury, která byla v západní společnosti ve stádiu uskutečňování v každé sféře existence. Domníváte se, po skoro padesáti letech od toho proslovu, že sestupný proces je v konečné fázi nebo že musíme očekávat další úrovně úpadku?

FF: Horší nemá nikdy konce. Ale my chceme lepší. A chceme nemožné: přetvořit horší v lepší. [srv. Platónův dialog Politikos II., 293a až 293e – pozn. DP]

EM: Živná půda západního rozkladu bývá často spojována výlučně s ekonomistickou dimenzí nebo s morálkou. Nemyslíte, v souvislosti s tím, co při různých příležitostech napsal Guénon, že charakter poslední fáze cyklu je naopak povahy velice jemné a duchovní, a že ekonomistický rozměr jen napomáhá  procesu více skrytému a nebezpečnému?

FF: Jistě, máte pravdu, myslím si totéž co vy, ale dovolte mi připomenout, že už časy Platónovy byly úpadkové. Přesto Platón bojoval proti ubohosti, která ho obklopovala pomocí mistrovských pedagogických děl, která nám zanechal a svou existencí. Když vzplane oheň, hledám vodu, abych ho uhasil; nehledám paliče.

Continue Reading

Franco Freda

Rozhovor Adriana Sciancy s Franco Fredou

Adriano Scianca: Promiňte předvídatelný úvod, ale novinařina trpí diktaturou „informace“. 1] Takže na úvod se vás ptám: jak se cítíte, když jste už před lety v knížkách, politickým působením a ediční činností předvídal imigrační invazi (dnes se mnozí rozpomínají na Raspailův Tábor svatých, který jste před lety publikoval)?

Franco Freda: Bezmocně, zahanbeně, protože jsme jen předvídali a předpovídali, aniž jsme zformovali nebo transformovali lidi a okolnosti. Tudíž žádná hrdost, žádné sebeuspokojení, ale děs a odpor při sledování této naší (nás dnešních, včerejších a předvčerejších) země zaplavené a znetvořené cizorodými davy. Pomocí textů, které vycházely v Antibancoru, studijním periodiku o ekonomice a financích, který vydávala Fronte Nazionale, jsme také uhodli, že ve shodě s obrovskou zkázou evropské etnické struktury způsobenou invazí alogenních finanční oligarchie – klika osmdesáti pěti nejbohatších lidí na světě, která disponuje bohatstvím rovnajícímu se jmění více než poloviny světové populace – vyprecizuje mechanismus ekonomické agrese proti evropským národům. Jinými slovy, uhodli jsme, že finanční oligarchie jako protiváhu systému etnické rovnosti, chaosu, naplánuje a zavede systém nerovnosti výlučně ekonomické. Dlouhá, katastrofická krize evropských ekonomik, způsobená prasknutím peněžní „bubliny“, bohužel ukazuje, že náš pesimismus byl „aktivní“ a aktuální.  

AS: V Rozmetání systému (1969) jste napsal: „Nadešla chvíle ukončit hrátky s loutkou ‚Evropy‘ nebo kloktat s jejím jménem.“ V I lupi azzurri (Modří vlci, 2001) jste naopak členy společenství Fronte Nazionale podněcoval k boji za blaho pospolitosti a odvolával jste se přitom na „1. náš Národ [Nation]; 2. na Evropu; 3. na ‚bílý‘ svět severské arioevropské rasy“. Čím byla určena změna perspektivy? A jaký dojem slovo „Evropa“ vyvolává dnes?

Franco Freda: Kružnice, čili řešení v čase, jsou rýsovány podle otázek, které se kladou. Střed (kterým jistě nejsem já, ale ideje, v nichž se poznávám a které vykládám /interpreto, z lat. interpres – zprostředkovatel, pozn. DP/) naopak zůstává stejný. Od útoků fanatických ideologických vášní minulého století, od jejich „bezlimitnosti“ (esmesuranza – přemíra, nemíra), která vše viděla malé, nedostatečné a falešné, bylo nutno přejít k protiútokům kvůli chránění bezduchého těla Evropy před potenciálně smrtelným ohrožením.

Continue Reading

Třetí intifáda – zapal to a nech to hořet…

Dokud se podle německého politického analytika Manuela Ochsenreitera budou moci Ankara a Rijád prezentovat coby „ochránci palestinských zájmů,“ situace Palestinců se nijak nezlepší.

Řekl to v rozhovoru pro palestinskou zpravodajskou agenturu Qods (Qodsna), jehož kompletní přepis následuje.

Qodsna: Kvůli čemu se protahuje současná Třetí intifáda na okupovaných palestinských územích? Myslíte, že za ní stojí protesty proti selhání mírových rozhovorů, jak někteří naznačují?

Ochsenreiter: Intifádu bychom měli chápat nejen jako boj Palestinců proti izraelské okupaci ale jako palestinský boj za svrchovanost a sebeurčení – tedy kolektivní lidská práva.

Pes je ale zakopán hlouběji než u selhání mírových jednání.

Dokud budou Izrael a jeho spojenci blokovat skutečnou změnu v oblasti, palestinský boj bude pokračovat jako boj každého okupovaného národa za svou nezávislost, svrchovanost a sebeurčení.

Qodsna: Jsme svědky dvojího chování západních zemí ohledně smrti západních občanů (velký povyk) a každodenního zabíjení Palestinců (všeříkající mlčení). Jak vnímáte toto pokrytectví a dvojí standard?

Ochsenreiter: Skutečně jde o velice zjevný dvojí standard, který by nás ale neměl překvapit, protože tyto podivné rozpory nalezneme u samých základů západní liberální kultury.

Když umírají pod palbou izraelských raket Palestinci, Libanonci při atentátu v Bejrútu nebo Syřané v syrské válce, míra západního soucitu je dosti omezená.

Jakmile ale zahynou při teroristických útocích lidé v Paříži, všichni evropští a američtí politici i média spustí obří a hlasitou mediální kampaň.

Continue Reading