Délský potápěč

USA pravděpodobně hodlá pokročit ve svém odhodlání k vojenské intervenci v Sýrii i přes slib Damašku, že odevzdá své chemické zbraně mezinárodním pozorovatelům, tvrdí odborník na Blízký východ Manuel Ochsenreiter.

RT: Slyšel jste, co prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov i jeho americký protějšek John Kerry.  Co si o jejich názorech myslíte, vzbudily ve vás důvěru?

MO: Z diplomatického úhlu pohledu zažíváme zřejmě nejzajímavější období od konce studené války. Pro novináře, pokrývající dění v Sýrii, se jedná vskutku o diplomatickou horskou dráhu. V průběhu posledních dvou týdnů jsme zejména ze strany americké vlády slyšeli tolik protichůdných informací, že je na jednu stranu překvapivé, že dospěla k dohodě s Ruskem, na druhé straně to však až tak překvapivé není, bereme-li v potaz její klesající kredit nejen na mezinárodní, nýbrž i na domácí úrovni, z čehož můžeme vyvodit, že se dohodnout jednoduše musela. Když si přečteme dnešní prohlášení Johna Kerryho, dojde nám, že ve svém stanovisku učinil příkrý obrat.

Continue Reading

Rozhovor šéfredaktora německého magazínu Zuerst! Manuela Ochsenreitera s Alexandrem Duginem o krizi v Sýrii

Prof. Dugine, svět čelí momentálně v Sýrii největší krizi v mezinárodních vztazích od doby pádu východního bloku v letech 1989/90. Washington a Moskva se nachází v proxy konfrontaci na syrském bitevním poli. Jedná se o novou situaci?

Dugin: Musíme chápat zápas o geopolitickou převahu jako odvěký konflikt mezi „euroasijskými“ kontinentálními mocnostmi, reprezentovanými Ruskem, a liberálně-demokratickými, kapitalistickými „atlantickými“ námořními mocnostmi, reprezentovanými Spojenými státy a jeho spojenci sdruženými v NATO. Nejedná se o žádný nový fenomén; jde o pokračování starého geopolitického a geostrategického zápasu. Devadesátá léta minulého století byla dobou velké porážky kontinentálních mocností, v té době reprezentovaných Sovětským svazem. Michail Gorbačov odmítl pokračovat v tomto zápasu. Šlo o určitou formu zrady a kapitulace před unipolárním světem. Avšak s příchodem Vladimíra Putina na začátku této dekády došlo k znovuoživení geopolitické identity Ruska jako kontinentální mocnosti. Šlo o začátek nového typu soupeření mezi námořními a kontinentálními mocnostmi.

Jak došlo k tomuto znovuoživení?

Dugin: Začalo to druhou čečenskou válkou (1999-2009). Rusko se v té době nacházelo pod tlakem čečenských teroristických útoků a separatistických tendencí na severním Kavkaze. Putin musel vzít v potaz, že celý Západ, včetně Spojených států a Evropské unie, se přidal na stranu čečenských separatistů a islamistických teroristů, kteří bojovali proti ruské armádě. Je to stejný scénář, jehož jsme svědky v Sýrii a před nedávnem i v Libyi. Západ poskytl čečenským guerillovým bojůvkám podporu, což byla chvíle, kdy se objevil nový konflikt mezi námořními a kontinentálními mocnostmi. S Putinem kontinentální mocnosti znovupotvrdily svůj význam. Podruhé se tento zápas kontinentů projevil v srpnu 2008, kdy prozápadní gruzínský režim prezidenta Saakašviliho zaútočil na hlavní město Jižní Osetie Cchinvali. Válka mezi Ruskem a Gruzií byla druhým projevem tohoto zápasu.

Continue Reading

Původní rozhovor se Sébastienem z identitární humanitární organizace Solidarité Identités (SOLID) pro Délský potápěč. 

Můžeš, prosím, krátce představit českým čtenářům vaši organizaci? Jaké jsou její hlavní aktivity a cíle?

Solidarité-Identités je charitativní a humanitární organizace dle zákona 1901 [1] s cílem poskytovat pomoc a podporu národům v jejich boji o přežití, zachování jejich kultury a v obraně jejich identity. Za tímto účelem sbíráme finanční prostředky, materiál a znalosti, abychom mohli přinášet konkrétní a cílenou pomoc potřebným. Věnujeme se také komunikaci a medializaci se snahou osvětlit situaci a problémy, který systém a jeho mediálně-političtí sluhové záměrně ignorují.

V Evropě existuje mnoho humanitárních organizací, které proklamují, že pomáhají lidem ve Třetím světě nebo obětem války, většinou levičácké, zprofanované a falešné. V čem je SOLID jiná?

Přestože se věnujeme humanitární a charitativní činnosti, nechápeme tato slova tak, jako většina „klasických“ nebo „oficiálních“ organizací. Opravdu nejsme „Zápaďané“, kteří motivovaní směsí paternalismu a špatného svědomí přinášejí exotickým a znevýhodněným populacím technologicko-lidskoprávní evangelium, aby i ony jednoho dne dosáhly stejně vysoké úrovně „pokroku“ jako my. Náš přístup je v protikladu k tomuto neokolonialismu. Solidarité-Identités je podpůrnou sítí pro všechny svobodné národy na světě, bojující za obranu vlastní kultury, identity a práva žít ve své zemi dle vlastních zákonů a tradic. Nevěříme v okcidentální a kapitalistický pokrok. Věříme v nezávislost a bojujeme za národy, které tvoří diverzitu světa tím, že zůstávají nezávislé, svobodné, autonomní a zakořeněné na své půdě. Kromě toho chceme zdůraznit, že na rozdíl od mnoha medializovaných organizací nemáme téměř žádné „provozní náklady“, a že každý člen SOLID účastnící se misí pokrývá všechny své náklady z vlastních peněz. Peníze asociace se věnují výhradně příjemcům akcí. Všechny dary naší organizaci jsou plně používány ve prospěch příjemců našich misí.

Continue Reading

Původní rozhovor s Alexanderem Jacobem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Dr. Alexander Jacob je vědec a historik, který svého magisterského vzdělání dosáhl studiem anglické literatury a doktorský titul získal v oblasti dějin idejí. Publikoval řadu prací na téma náboženství, historie a spirituality Indoevropanů:  Átman – rekonstrukce solární kosmologie Indoevropanů, De Naturae Natura – studie evropské přírodní filozofie či Nobilitas o historii aristokratické filozofie. Některé z jeho studií byly publikovány nakladatelstvím Arktos, pro které Alexander Jacob překládá knihy autorů, jako jsou Alain de Benoist, Pierre Krebs nebo Hans-Jürgen Syberberg.

Dlužno dodat, že Alexander Jacob není pouze vědec a historik, nýbrž i talentovaný umělec. Má první zkušenost s ním je právě z jeho klavírního koncertu, kde hrál výběr hudby z Čajkovského baletu Labutí jezero. Mělo se jednat o poněkud netradiční Čajkovského ztvárnění, které Rusové odmítli s tím, že je příliš německé, příliš wagneriánské. Hudební zážitek to byl ovšem velice silný a zajímavý.

Po koncertě jsem měl tu čest strávit s Dr. Jacobem část večera podnětnou a zajímavou diskusí u sklenky vína a právě zde se zrodila myšlenka, udělat rozhovor pro Délský potápěč a seznámit tak českého čtenáře blíže s touto zajímavou osobností.   

Mohl byste nám popsat, jak se člověk narozený v Indii začne zajímat o Wagnerovo dílo, germánskou mytologii a obecně o germánství? Kdy a jak vás tato témata poprvé oslovila?

„Idealismus“ je přirozený filozofický postoj všech indoevropských národů a v jeho nejrozvinutější formě ho nacházíme ve filozofických systémech starověké Indie. Později, po obrození v helénistickém novoplatonismu, dosahuje svého plného evropského rozkvětu v německém romantismu Fichteho, Schellinga a Schopenhauera. Wagnerovo myšlení úzce souvisí se Schopenhauerovým a jako takové ho pokládám za jeden z nejdůležitějších příspěvků k indoevropské tradici.

Můj zájem o idealistické myšlení začal studiem sanskrtu v Indii těsně před zahájením doktorského studia na Pennsylvania State University (kde jsem se specializoval na cambridgeský novoplatonismus Henryho Morea [1614-87]). Časem jsem publikoval vyčerpávající studii o evropské přírodní filozofii (Franz Steiner Verlag, 1992), nově vydanou Arktosem. Nikoliv překvapivě mě tedy zajímalo i Wagnerovo myšlení, nejen proto, že to byl skutečný představitel německého idealismu, nýbrž také kvůli úctyhodnému hudebnímu dílu tohoto evropského génia.

Continue Reading

Alain de Benoist ve svém díle „The Problem of Democracy“ přebírá od Platóna mnoho jeho kritických náhledů vztahujících se k řecké demokracii. Jste toho názoru, že se jedná o periodicky se opakující jev? Jaký je váš postoj k de Benoistovým závěrům?

Autoři, již jsou přiřazování k Nové pravici, často ve svých analýzách moderní civilizace odkazují na starověké Řecko, neboť prostřednictvím těchto porovnání si můžeme udělat obrázek o duchu tehdejší civilizace, zbavený prizmatu moderní doby. Ačkoli v této knize nalézám mnoho podnětných myšlenek, musím zároveň připustit, že některé de Benoistovy závěry mi připadají zmatené. Jeví se mi totiž, že v určitých pasážích si pohrává s myšlenkou návratu k vládě aristokratické elity, aby vzápětí zařadil zpětný chod a horoval pro přímou demokracii a častá referenda. Není mi jasné, čeho by tímto přístupem bylo dosaženo mimo způsobení ještě většího chaosu, než jaký nyní panuje. I přesto, že dle mého názoru jsou de Benoistovy zásluhy neporovnatelné se zásluhami jakéhokoli dalšího žijícího filisofa, přijde mi, že se až přespříliš snaží vymanit z nepadnoucí škatulky „neofašistického filosofa,“ jež mu byla odjakživa přiřazována.

Myslíte si, že rozdělení na levici a pravici je přesné? Tato otázka má dva aspekty; tím prvním jsou koncepce samotné, respektive zdali existují dvě navzájem nezávislé levicové a pravicové koncepce. Druhá úroveň otázky se týká politických stran: máme vůbec ještě dnes nějaké ucelené levicové a pravicové politické strany?

Předpokládám, že se vaše otázka týká politického rozdělení ve Spojených státech. Jak jsem již zmínil výše, pokud se v tomto bodě přidržíme tradičních evropských koncepcí levice a pravice, nemůžeme v této souvislosti hovořit o existenci jakékoli ryzí pravice na americké půdě, nakolik opravdová pravice vyznává antidemokratické, hierarchické a antisekulární hodnoty. Americká ústava je sama o sobě postavena na liberálních principech, jež byly nejhlavnějším hnacím motorem americké revoluce. Proto jsem nikdy neporozuměl tomu, proč tolik lidí z našich kruhů obdivuje Rona Paula. Souhlasím, že se zdá být o maličko lepším než ostatní kandidáti, avšak z komplexního úhlu pohledu nenalezneme v jeho myšlenkách nic, co by se shodovalo s opravdově pravicovými náhledy na svět. Nutno však podotknout, že rozlišuji mezi jednotlivými americkými politickými školami.

Continue Reading

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Jak se jako velký znalec evropské Nové pravice díváte na rozkol mezi křídlem kolem Alaina de Benoista, nevěřící, že odchod imigrantů je možný a zastávající proto myšlenky komunitarismu a odděleného žití komunit a na druhé straně zastánce G. Fayeho věřící v možnost reconquisty a možnosti úplného odchodu neevropských přistěhovalců z kontinentu? Který pohled je vám bližší a proč?

Ten pojem nová pravice znamená všechno a nic. Ten konstrukt nevytvořil Alain de Benoist, nýbrž jeho oponenti…

Já vím, ale co myslíte, že je tedy lepší používat místo tohoto pojmu?

Já ten pojem stejně také používám, protože když ho používají ostatní, tak mi nezbude nic jiného než se s tím pojmem smířit. Ale zpátky k podstatě vaší otázky. Tou jsou imigranti a otázka, jestli je dobré a možné žít s imigranty nebo bez nich. Podstatné je si uvědomit, že se v dnešní době nedají vyhnat nějakým nařízením. Když se podíváme na zákony platné v Německu, ve Francii nebo v České republice a jinde, tak se musíme ptát, jak to chcete v dnešní situaci udělat… V historii ale byl mnohokrát vyhlášen nějaký výjimečný stav, 15 milionů Němců v r. 1945 zmizelo z východní Evropy během šesti měsíců. Tím chci říci, že všechno je možné. Historie je otevřená kniha.

Určití lidé si Alaina de Benoista vykládají nesprávně. Nejsou to Turci, nejsou Somálci atp., já je z ničeho neviním. Oni samozřejmě mohou být problematičtí, jsou jimi sice přeplněné věznice, ale ti, kdo jsou primární příčinou všech těchto problémů, jsou politici a nadnárodní kapitalisté, kteří chtějí levnou pracovní sílu, kteří chtějí zředit společnost. Nemáme žádnou politickou elitu, ale plutokracii a oligarchii. Ty řídí naše země a dění ve Francii, České republice, Chorvatsku a jinde. Tohle jsou lidé, proti kterým se musíme vymezovat. Samozřejmě já respektuji zákony, ale co se týká imigrantů, tak až se ekonomika dostane ještě větší recese, tak ti imigranti si sbalí věci a odejdou.  V dnešní době je tato otázka ale mnohem komplikovanější. Ideologie multikulturalismu, míchání ras a nadnárodní kapitalismus je sem přinesl v 60. a 70. letech 20. století a dnes tu máme velice výbušnou situaci.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

Překlad Evolovy knihy „Il Cammino del Cinabro“ (Cesta rumělky) byl vůbec prvním dílem tohoto autora, jež vaše nakladatelství publikovalo. Evola představuje dominantní hlas na straně radikálního tradicionalismu, propujující nietzscheovskou kritiku stádové morálky s hierarchickými hodnotami tradiční „völkisch“ pravice. Připravujete překlady některých dalších Evolových děl? Myslíte si, že je moje vymezení jeho ideologie trefné?

Musím vás poopravit, nakolik vůbec prvním námi publikovaným Evolovým dílem je „Metafyzika války“, jež představuje soubor esejů, které autor publikoval v nejrůznějších periodicích v průběhu 30. a 40. let 20. století. ITP poprvé vydala tento překlad v roce 2007, v průběhu letošního roku vyšla nová, v mnohém vylepšená reedice tohoto díla pod křídly Arktosu.

Se vší úctou bych si však dovolil nesouhlasit s vaší charakteristikou Evoly. Nietzsche sice pro Evolu v době jeho mládí představoval důležitou osobnost, a i v pozdějších baronových textech najdeme neustálé odkazy na jeho texty, nemyslím si však, že by bylo úplně přesné nazývat Evolu nietzscheovcem. Právě v „Il Cammino del Cinabro“, jež je jedním z Evolových pozdních děl, autor chválí Nietzscheho za jeho kritiku modernity a problémů s ní spojených, jeho řešení však považuje za „nejasná a nebezpečná.“ Evola věřil, že opravdový nadčlověk může dosáhnout skutečné transcendence výhradně prostřednictvím studia a praktikování technik, obsažených ve starodávných svatých textech, speciálně pak védského a buddhistického filosofického okruhu, s jejichž obsahem nebyl Nietzsche obeznámen, ani se o ně nijak zvlášť nezajímal, maximálně tak na povrchní bázi. Podobně rozporuplný vztah měl Evola i k „völkisch “ pravici. Je sice pravdou, že udržoval kontakty s některými jejími představiteli, zejména pak s členy berlínského Herrenklubu, jeho vlastní filosofie však byla s jejich závěry v poměrně markantním rozporu. Opět se v této souvislosti vracím k dílu „Il Cammino del Cinabro“, v němž Evola kritizuje Hitlera z důvodu jeho příklonu k „völkisch“ pojetí Třetí říše, namísto toho, aby se přihlásil k odkazu impéria, jež bylo kdysi na evropské půdě vybudováno. Příklady ideálního zřízení, na něž Evola odkazuje, leží v hluboké minulosti kontinentu, neboť o záležitosti spadající do moderních časů se příliš nezajímal. Středověká Římská říše národa německého, stejně jako její starověká předchůdkyně, byly v jeho očích suverénně nadřazeny veškerým moderním ideologiím a politickým systémům.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

Přinášíme slíbený rozhovor se Sébastienem, vedoucím PR a osobou, zodpovědnou za zahraniční kontakty pro CasaPound. Rozhovor vedl Funke, spolupracovník stránek Sonnenritter.

Potkat Sébastiena někde na ulici, jen sotva člověk nabude přesvědčení, že se jedná o někoho, kdo zaujímá důležitou pozici v nějakém pravicovém projektu. Ležerní ošacení, moderní účes a zdvořilé vystupování jsou v rozporu s veškerými stereotypy. Podobně jako CasaPound v sobě spojuje s tímto ležerním stylem ostrou situační analýzu a pragmatické cíle.

Sébastien sloužil několik let v kanadské armádě, než přešel ke CasaPound. Je oddaným katolíkem, metalistou i národovcem. To dokazuje, že lze kombinovat různé směry, ale neodbočujme a přejděme rovnou k rozhovoru.

Funke: CasaPound je v tuto chvíli nejznámější mimoparlamentní organizací politické pravice v Evropě. Pro naše čtenáře, kteří CasaPound neznají: Co je to CasaPound a čím se liší od podobných hnutí?

Sébastien: CasaPound je politickým hnutím, jehož aktivitu bychom mohli rozdělit na tři druhy činnosti: kulturní činnost, sociální solidaritu a aktivismus. Přesto CasaPound není politickou stranou, kulturním spolkem ani společenským klubem. Dalo by se říci, že v sobě zahrnuje všechny tyto aspekty, ale nejspíše je něčím ještě mnohem větším. Nevěříme, že sociologové, historici, nebo politologové kdy definovali odvětví, do kterého by bylo možné nás začlenit. Podobné hnutí? Nevěříme, že někde funguje něco podobného. S největší pravděpodobností by se jednalo pouze o místní skupiny, se kterými je CasaPound v kontaktu.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

Mé setkání s Yannem Vallériem, šéfem identitární organizace Jeune Bretagne (Mladá Bretaň, bretonsky Breizh Yaouank), proběhlo u vodního mlýna Moulin du Chaos (více fotografií zde) v obci Huelgoat. Během našeho rozhovoru, kdy jsme procházeli okolo obrovských balvanů, jsem měl opakovaný pocit, že chýše čaroděje Merlina musí být hned za dalším rohem. Během poznávání přirozené krásy tohoto kraje se stávalo stále více zřejmým, proč jedno z nejaktivnějších hnutí původních bílých obyvatel, má tak velkou, artušovsky hrdinskou povahu a vychází z identity tak hluboko zakořeněné a starší, než ancien régime nebo ultramontanismus.

Můj prvotní dojem byl ten, že Yann vypadal spíše jako boxer velterové váhy, než politický organizátor. Má klidné a sebejisté vystupování, jež ukrývá velkou energičnost a vášeň, které vkládá do své práce. Nemá teatrální způsob vystupování, které lze nalézt na jihu Francie, nebo okázalost Pařížana. Yann je definitivně člověkem svého kraje.

Continue Reading

Arktos se z vydavatelství, publikujícího tituly ryze analytického rázu posunul poněkud literárnějším směrem, čehož příkladem může být například dílo od Ernsta von Salomona „It Cannot Be Stormed“. Budou se i další vaše aktivity ubírat tímto směrem? Neuvažujete například o znovuvydání některých děl od Knuta Hamsuna nebo Jacka Londona?

Ano, v budoucnu chceme vskutku publikovat mnohem více románové fikce. Kromě „It Cannot Be Stormed“, jež pojednává o konzervativní revoluci, jsme rovněž vydali román s názvem „The Saga of the Aryan Race“ od perského zoroastriánského autora Poruse Homiho Havewaly. Jedná se o historii zoroastriánských árijských kořenů v podobě mytologického příběhu. Letos v létě jsme vydali další román „The Owls of Afrasiab“ od švédského autora Larse Holgera Holma, pojednávající o dobytí Konstantinopole muslimy v roce 1453. V současnosti dokončujeme práce na překladu románu „Morning Crafts“ od Tita Perduea, jehož tématem je příběh chlapce, který byl nalákán k navštěvování tajné školy v lesích, jejíž učitelé se úpěnlivě snaží o záchranu pozůstatků západní civilizace. Jsem přesvědčen, že v tomto našem vydavatelském plánu zahrnujícím jak nová, tak i klasická díla budeme i nadále pokračovat. V současnosti však nemáme v plánu vydávat Hamsunova nebo Londonova díla. Všechny jejich nejdůležitější knihy jsou momentálně k mání, nevylučujeme však, že někdy v budoucnu vydáme některé z jejich méně známých děl.

Continue Reading

Každá generace a každé město mají jedno společné: umolousanou postavičku okupující roh ulice s cedulkou, jež oznamuje, že „konec světa se blíží.“ Na jejich přítomnost jsme si již tak zvykli, že nám jejich projevy splývají v monotónní kulisu ne nepodobnou povzdechům našich prarodičů o tom, jak za jejich mladých let svět býval lepší.

V průběhu posledního desetiletí však do našeho kolektivního vědomí vstoupila nová myšlenka v podobě pozvolného směřování ke konečnému bodu. Pokud se ukáže coby pravdivá, budeme muset přiznat, že se tito zvěstovatelé katastrof nemýlili. Následně se nám na mysl dere otázka, kam se nyní máme uchýlit? Minulé století pohřbilo fašismus, nacionalismus, komunismus a teokracii, stejně jako století, jež mu předcházelo, skoncovalo s aristokracií a starými pořádky. Co nám tedy zbývá?

A právě v čase, kdy si čím dál tím více lidí tuto otázku klade, se na scéně objevil nový typ vydavatelství se zaměřením na společensko-politické, historické i futuristické tituly. V čele této vydavatelské vlny stojí Arktos, jež je znám svými vysoce kvalitními publikacemi s tradicionalistickým, ekofuturistickým a transcendentním zaměřením. Jsme rádi, že vám tímto můžeme poskytnout rozhovor s jeho šéfredaktorem Johnem Morganem:

Continue Reading

Autor: Hervé Ryssen

Následující rozhovor původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir v září 2008, ve kterém Hervé Ryssen mluví o své knize Židovská mafie (La mafia juive, Levallois-Perret: Éditions Baskerville, 2008).

Réfléchir et Agir: Vydal jste čtvrtou knihu o židovství, čítající 400 stran. Proč další? Neřekl jste doposud všechno, co jste chtěl?

Hervé Ryssen: To jsem si původně myslel! Židovství je však velice uzavřeným světem, tajnůstkářským, proto člověk i po všech letech studia stále objevuje nové věci. Tentokrát jsem zkoumal zločinecké podsvětí, operující uvnitř mezinárodního židovského společenství, a to co jsem zjistil bylo jedním slovem, neuvěřitelné. Je faktem, že židovská mafie je nemocnější mafií, která dnes na světě existuje: vyděračství, prostituce, pašování drog a diamantů, obchod se zbraněmi, nelegální obchod s uměleckými díly, nájemné vraždy, organizované podvody, ozbrojené loupeže atd. Pornografie, kasina a diskotéky jsou také většinou ve vlastnictví židovských gangsterů.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem „Bolivarem“ DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Continue Reading

Christian Bouchet

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na „špatné straně“ se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na „špatnou stranu“. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Continue Reading

Christian Bouchet

Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?

Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.

Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.

Continue Reading