Délský potápěč

Jeune Bretagne

PL: Je tedy Jeune Bretagne mládežnickým hnutím, jak naznačuje název skupiny?

YV: Nikoliv, máme členy všech věkových kategorií. Mnoho skupin dělí své aktivisty podle věku, důležitější by však měla být oblast zájmu každého aktivisty. V naší skupině máme například aktivistu-čtyřicátníka, který zbožňuje rozdávání našich tiskovin a vylepování plakátů. Nezajímají ho přednášky ani další činnosti. Jak víš, tyhle věci mají obvykle na starosti teenageři, a při dělení podle věku bychom o tohoto chlapíka, který je spolehlivý a vzorem pro mladé, s kterými pracuje, přišli.

PL: Kolik máte členů?

YV: Máme asi 250 přívrženců, ale počet členů-aktivistů se pohybuje mezi 60 a 80. Když pořádáme kulturní akce, přijde zpravidla kolem 150 lidí, včetně mnoha těch, kteří nepatří mezi stoupence, protože jde o otevřené akce. Při více politicky orientovaných akcích počítáme s 30 až 40 účastníky.

PL: Pověz mi víc o těchto různých činnostech.

YV: Jak víš, vlastníme nedaleko odsud farmu. Každý měsíc tam pořádáme přednášky na kulturní a metapolitická témata. Pravidelně rozdáváme materiály a vyvěšujeme plakáty k propagaci naší skupiny i ke zdůraznění jistých témat či přitáhnutí pozornosti k dané problematice. Konají se „letní univerzity“; naši členové–aktivisté na místě přespávají a děláme to, co jindy – jen intenzivněji. Udržujeme přidružené skupiny zaměřující se na sport a fyzickou zdatnost. Při všech akcích také usilovně pracujeme na osvojování si vůdcovských dovedností a strategického myšlení – tato část je nesmírně důležitá. Naší nejdůležitější funkcí je sloužit coby vzdělávací skupina. Dodáváme lidem sílu pokračovat v boji pomocí kulturní a metapolitické práce a ukazujeme cestu, jak docílit změny v jiných skupinách skrz vůdcovské dovednosti a strategické myšlení.

Continue Reading

Alain de Benoist

Nicolas Gauthier: Co bychom si – kromě legitimního rozhořčení – měli vzít z masakru v redakci Charlie Hebdo? Měli bychom jej vnímat – jak se to objevuje v některých médiích – coby důkaz „totální války“ mezi islámem a křesťanstvím, Východem a Západem?

Alain de Benoist: Z odpudivého způsobu masakru zaměstnanců Charlie Hebdo nepochybně mrazí u srdce. A jakmile emoce přebijí vše ostatní, bývá o to složitější zachovat chladný rozum. Přesto právě to teď nejvíc potřebujeme. Musíme si dopřát vnitřní odstup, umožňující rozbor události a poučení z ní. Čemu vlastně čelíme? Nové podobě terorismu, ve Francii prvně využité Chálidem Kelkalem a Mohammedem Merahem. Liší se od předchozích vln terorismu (jako 11. září nebo bomby v madridských vlacích), které byly naplánovány a provedeny ze zahraničí rozsáhlou mezinárodní teroristickou sítí.

Nyní stojíme před útoky, naplánovanými na území Francie více méně nezávisle radikalizovanými jednotlivci. Postupně přešli od kriminality k džihádismu, i když na této cestě většinou selhávali. Mají však chladné hlavy, umí zacházet se zbraněmi a zcela pohrdají životy ostatních. Přesto zůstávají diletanty, provokatérskými packaly, jako bratři Kouachiové, kteří se rozhodnou pobít redakci časopisu, ab „pomstili proroka“, ale zazvoní na špatné adrese, zanechají všude hromadu stop, nemají únikovou strategii a v autě, které jednoduše nechali na ulici, zapomenou své doklady. Nevyzpytatelní fušeři – což je činí ještě nebezpečnějšími.

Continue Reading

„Narodil se, veselme se“, Freda jr.

Dva dny před loňským štědrým večerem bylo po celé Itálii zadrženo několik desítek osob z Avanguardia Ordinovista, údajně kvůli přípravám státního převratu. Vzhledem k tomu, že organizace se už svým názvem hlásí k odkazu odbojových hnutí z 60. let minulého století – Avanguardia nazionale a Ordine Nuovo – benátská redakce Corriere della sera, největšího večerníku, požádala o vyjádření Franca G. Fredu, neboť i on svého času vyzval k „rozmetání systému“.

Co soudíte o tom Řádovém předvoji [Avanguardia Ordinovista]?

Zdá se mi nevhodné mluvit o „soudu“: mluvme jen o mentální hygieně. A právě proto mě udivuje, že se našli úředníci, kteří vydali příkaz k zatčení. O šílence se pečuje, nezatýkají se.

A jeho leader, Stefano Manni, s jakou ideou jednal?

Odpovím jen ze zdvořilosti: s žádnou.

Mezi vyšetřovanými jsou bývalí členové Nového řádu [Ordine nuovo]. Pamatujete si na ně?

Gianni Nardiho jsem poznal v San Vittore a zůstává mi v paměti jako elegantní osoba. 1] Byl vyznavačem vůle k moci. Jeho četba Nietzscheových aforismů se ale vyčerpávala touto parafrází: „Není dobrý důvod ospravedlňovat válku, dobrá válka však ospravedlňuje důvod.“ Rutilio Sermonti je velmi zdvořilý starý pán, jehož jsem měl tu čest poznat v jeho paleontologickém kabinetu na univerzitě v Římě. Byl cosi jako šlechetný příslušník nacifašistické milice. 2]

Jaký byl cíl Nového řádu?

Vstup do Nového řádu mi přiřkla nějaká žurnalistická zjednodušení. Je to jinak. V 60. letech jsem v Padově zformoval sdružení Skupina ar [Gruppo di Ar] 3] a s „řádisty“ jsme měli jen příležitostné kontakty. Chtěl jsem uskutečňovat chtění 4], jim o něm stačilo žvanit. Volali po revoluci, ostatně byla to móda: to byli ti, co si skvělé kariéry vybudovali na tom, že jsou proti buržoazii. Za slovy ale tolik ješitnosti a prázdnoty. 5]

Continue Reading

Borislav Bereza

Rozhovor Vladislava Davidzona s Boryslavem Berezou, poslancem ukrajinského parlamentu za Pravý sektor

Moje setkání s Borislavem Berezou, nově zvoleným poslancem ukrajinského parlamentu (Верховна Рада України), se odehrálo jednoho slunečného pátečního rána. Potkali jsme se u stolu s překrásným výhledem na řeku Dněpr ve třetím patře obchodního domu Sky Mall v Kyjevě. Navzdory prognózám ruské televize se pravicové a ultranacionalistické straně, která je všeobecně považována za symbol nového návratu „ukrajinského fašismu“, nepodařilo prolomit pětiprocentní hranici nutnou ke zvolení do parlamentu. Pouze dva z jejích zástupců se dostali do parlamentu, kdy byli zvoleni jako nezávislí kandidáté v jednomandátových volebních obvodech v Dněpropetrovské oblasti. Šlo o předsedu strany Dmytra Jaroše a mluvčího strany Borislava Berezy, který vedl lehce zuřivou předvolební kampaň, zaměřenou na potírání nelicencovaných barů a nelegálních heren. Jde o toho Berezu, který otevřeně hlásí ke svému židovství a který chodí do synagogy, na kterého poukazují ti, kteří nesouhlasí se stále častějším srovnáváním Pravého sektoru a neofašismu.

Setkání zprostředkoval náš společný přítel, kterého oba hluboce respektujeme, ortodoxní Žid a filmový producent z Kyjeva (pravděpodobně se jedná o Alexandra Jefimoviče Rodňanského – pozn. red. DP). Bereza je velmi vysoké a svalnaté postavy. Má široká ramena, boxerské držení těla, řídnoucí vlasy a pronikavé šedé oči. V levém uchu má diamantovou náušnici, na sobě elegantní modrý blejzr a na klopě připíchnutý znak Ukrajiny. Hovorný, mluvící bez obalu a přímo, v rychlém sledu krátkých oznamovacích vět, často nedočkavý než dokončíte větu, kdy vám skočí do řeči se svojí odpovědí až sotva popadá dech. Den před naším setkáním prohlásil do jedněch ukrajinských novin, že „Putin velice dobře chápe, že jeho současné Rusko může velice dobře následovat ve šlépějích Sovětský svaz a jeho kompletní kolaps.“

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Francouzská komunistická strana (PCF) nedávno upustila od dalšího užívání svých tradičních symbolů – srpu a kladiva. Ve Francii jistě oproti minulosti ubylo rolníků, přesto – co si o tak zjevném distancování se od minulosti myslíte?

Alain de Benoist: Podle mého soudu by to mělo vyvolat stejné znechucení jako všechna podobná zapření. Pochopitelně nesmíme zapomínat na četné temné epizody v historii PCF. Přesto však tato strana po desetiletí dávala velkou naději milionům dělníků. PCF se však postupně vzdala úplně všeho: revoluce, generální stávky, diktatury proletariátu. Dnes jde o sociálnědemokratickou stranu, věnující se více než obraně lidu před Kapitálem „boji proti sociálnímu vyloučení“ ve jménu lidských práv (které podrobil zdrcující kritice už Marx). Srp a kladivo byly velmi čitelnými symboly lidu. Rád bych řekl, že lid nikam nezmizel (dělníci a zaměstnanci i dnes představují většinu francouzského obyvatelstva) a třídní boj zuří s neztenčenou intenzitou. Stačí se ale podívat na dnešní komunistické vůdce: Marie-George Buffet nedává vzpomenout na Louisu Michel nebo Rosu Luxembourg. Vypadá jako ostatní – tedy jako služka po přechodu. Pierre Laurent je zase k nerozeznání od běžného úředníčka (což také přesně je). Amienská charta z roku 1906 žádala odstranění „systému mzdy a velkokapitálu“. I tento cíl byl opuštěn. Jak dlouho potrvá, než srp a kladivo – nástroje proletariátu – nahradí vibrátor a televizní ovladač?

PCF se distancuje od minulosti, aby se více „přizpůsobila současným podmínkám“ – čímž dává najevo neochotu i neschopnost pokusit se je změnit. Kněží se vydali podobnou cestou, když zavrhli svůj tradiční oděv. Co se homosexuálů týče, jsem překvapen, že odpůrci sňatků stejného pohlaví nejsou schopni vidět tuto touhu po oficiálním svazku jako důkaz „zburžoaznění“. V homosexuální komunitě vždy vzkvétal subverzivní proud a všichni homosexuálové, které jsem znával, byli velice hrdí, že nejsou „jako všichni ostatní.“ Dnes podle všeho netouží po ničem jiném, než se líbat na veřejnosti, společně nakupovat a měnit plínky! Můj přítel Guy Hocquenghem by se zalknul vztekem. Na všech stranách dochází k normalizaci – další výsledek „monomyšlení“ 1]

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Rozhovor s Manuelem Ochsenreiterem pro íránskou tiskovou agenturu FARS vedl Javad Arab Shirazi

Javad Arab Shirazi: Mnoho analytiků věří, že takzvaný Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) je produktem politiky USA na Středním východě. Jaký je váš názor? Myslíte si, že Spojené státy a jeho spojenci přímo přispěli k vytvoření ISIL?

Manuel Ochsenreiter: Teroristická skupina, která se dnes nazývá „Islámský stát“ (IS) by nemohla existovat bez zahraniční podpory takzvaným „skupinám rebelů“ v Sýrii ze strany Západu, Turecka a monarchií z oblasti Perského zálivu. To je skutečnost, o které nikdy nemůže vážně pochybovat. Myslím, že ohledně tohoto nejsou žádné skutečné spory. Dokonce i mnoho lidí, kteří podporují západní linii, dnes přiznává, že bylo „chybou“ vyzbrojit a vycvičit fanatiky ve výcvikových táborech v Jordánu a Turecku za účelem svržení vlády v Sýrii. Jde o to: nevěřím, že to byla „chyba“. Myslím, že Západ stvořil toto monstrum záměrně, jako určitý druh „geopolitického buldozeru“ a „strašáka“ – skupinu, která „čistí“ region 1] a která také může být jednoduše napadnutelná, pokud se odkloní špatným směrem. Islámský stát je druhem geopolitického multifunkčního nástroje západních zájmů v regionu.

JAS: Jak víte, ve dnech 4-5. září se v Newportu ve Walesu konal summit NATO, kde se sešli prezidenti členských zemí a čelní představitelé NATO. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry a ministr obrany Chuck Hagel zde oznámili premiérům a ministrům obrany členských zemí NATO, že USA vytvořily širokou mezinárodní koalici proti ISIL. Ministři Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa, Kanady, Austrálie, Turecka, Itálie, Polska a Dánska se setkali ve Walesu, aby prodiskutovali strategii boje s ISIL, avšak tato politika byla zpochybňována mnoha regionálními úředníky a politickými činiteli. Poté, co takzvaná „koalice vedená Spojenými státy“, bojující proti ISIL, oznámila své založení, mnoho odborníků a zemí tvrdě kritizovalo Západ z prosazování dvojích politických standardů v kampaních proti terorismu v různých zemích. Jaký je váš názor?

MO: Inu, můžeme říct, že peníze západních daňových poplatníků jsou v současnosti používány k boji proti penězům západních daňových poplatníků. Samozřejmě že celá „protiteroristická koalice“ je jen určitým druhem cynického žertu. Západ od roku 2011 sponzoroval takzvané „umírněné rebely“ v Sýrii. Německo dokonce hostilo v roce 2012 tajnou konferenci projektu „Den poté“ (The Day After. Supporting a Democratic Transition in Syria) v Berlíně, které se zúčastnily takzvané „opoziční skupiny“, včetně radikálního Muslimského bratrstva. Konference byla financována americkým ministerstvem zahraničních věcí, nizozemskou nevládní organizací (NGO) „Hivos“ a norskou NGO „Noref“. Německé ministerstvo zahraničí se připojilo k podpoře konference posléze. Oficiální postoj byl vždy: „Umírněné skupiny jsou v pořádku, musíme jim pomáhat aby radikálové nedostali šanci“. Ale to tehdy nemělo nic společného s realitou. Když jsem byl v Sýrii v roce 2012, tak tam nebyli žádní „umírnění rebelové“. Takzvaná „Syrská svobodná armáda“ (FSA) byla plná radikálů; v Damašku byla brigáda FSA nazvaná „Usáma bin Ládin“. Bezpočet fanatiků z celého světa infiltroval Sýrii a páchal strašné válečné zločiny proti civilistům a vojákům Syrské arabské armády (SAA), zatímco takzvaná „opozice“ diskutovala v německém hlavním městě.

Continue Reading

Šéfredaktor německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter (foto: Jan Rychetský)

Není sice na seznamu ukrajinského ministerstva vnitra, ale voleb v Luhanské oblasti se také jako zahraniční pozorovatel účastnil. Šéfredaktor národně konzervativního německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter o tom už několikrát mluvil i do médií. Situaci na Donbasu okomentoval novinář, jenž například jako válečný zpravodaj pusobil v Sýrii, i pro ParlamentníListy.cz.

Proč jste se zúčastnil jako zahraniční pozorovatel voleb v Luhanské oblasti?

Náš časopis vždy zajímá, jak se Německo, potažmo Evropská unie, jejichž zájmy jsou v podstatě totožné, k podobným konfliktům staví. Naše vláda zatahuje zemi do mnoha konfliktů, které jsou proti zájmům Německa a EU. To se děje nyní na Ukrajině. Není až tak běžné, že se novinář stane v některém z konfliktů aktivním. Měl by informovat, ale neměl by zasahovat do dění. Jestliže jsem se ale stal pozorovatelem voleb v Luhanské oblasti, zapojil jsem se. V redakci se stavíme na stranu obyčejných lidí, kteří při konfliktech strádají. Také podporujeme ideje suverenity a práva na sebeurčení. Kritizujeme evropské vlády, jež ztrácejí přehled a když pak začne podobný konflikt, neví, co dělat. V Luhansku a Doněcku vidíme již delší dobu touhu lidí po právu na sebeurčení a volby to jen potvrdily. Proto tento proces podporuji tak aktivně.

Situace na Donbasu se zhoršuje každým dnem. Co je toho příčinou?

Máme tady stát, který určitou dobu existuje v podmínečném statu quo. Stav je manifestován dvěma národními identitami. Na jedné straně Dněpru žijí západní Ukrajinci, kteří mají vlastní jazyk, náboženství a tradice. Na druhé většinou Rusové, kteří jsou odlišní. To nemohlo dlouho fungovat. Jak jsme viděli v Bosně, kde byli Srbové, Bosňané a Chorvati. Začala dominance jedněch nad druhými a přišly problémy. Na Ukrajině se stalo to samé. Západ se vždy snažil zasahovat do ukrajinské politiky, aby k sobě zemi připoutal. Bylo ale zřejmé, že se tomu východ vzepře a proto zmíněné status quo skončilo. Ukrajina jako stát, který jsme znali před krizí, přestala existovat. Petro Porošenko je prezidentem západní Ukrajiny a ne té východní. Tam ho za prezidenta skoro nikdo nechce. Několik národů pohromadě může žít v jedné zemi do té doby, než přijdou problémy. Pak proti sobě začnou střílet.

Continue Reading

Bratrská pomoc afghánskému, iráckému, ukrajinskému, (jiho)korejskému lidu

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový Prostor: O korejském vzdělávacím systému se říká, že patří k nejefektivnějším a nejlepším na světě.

Vladimír Tichonov: Záleží na tom, co myslíte efektivitou. Pokud vám jde o změnu člověka na robota schopného memorovat se spoustu matematických vzorců, pak ano, je to velmi efektivní systém. Musíte se to naučit, nebo uvidíte, zač je toho loket – když se vám například zhoršují známky, může se vám lehko stát, že vás učitel zbije. V některých městech jsou tělesné tresty zakázány, ale v jiných ne a existuje řada případů, kdy studenti na následky tělesných trestů zemřeli. Korejské děti pokládají školní docházku za mučení a mnohé se prostě bojí o život.

Jižní Korea má snad vůbec nejkompetitivnější vzdělávací systém na světě, velmi tvrdé přijímací zkoušky na univerzity, a pokud se nedostanete ne jednu ze tří nejlepších univerzit, váš život v podstatě skončil, protože nikdy nepokročíte v kariéře. Mnozí studenti tomu rozumějí, takže když zjistí, že se tam nikdy nedostanou, spáchají sebevraždu. Mluvíme přitom o stovkách lidí. Tak nevím, jestli se tomu dá říkat efektivní systém. Z tohoto hlediska byl nejspíš velmi efektivní i Stalin.

NP: Liší se to od situace v Japonsku?

VT: V zásadě je to podobné. Na univerzitě se zároveň musíte připravovat na zaměstnání, což je v Jižní Koreji extrémně složité. Podle statistik nenajde polovina absolventů univerzit během prvního roku po škole práci. Příprava na zaměstnání znamená v takové situaci mnoho věcí, které odsouvají samotné studium do pozadí. Musíte aspoň na půl roku odjet do nějaké anglicky mluvící země, musíte na to mít peníze, musíte získat certifikáty o dovednostech, které vám zlepší CV…

Korejské univerzity představují prostředí, kde se nejlépe daří konzervativně orientovaným studentům a tlak na konformitu je obrovský. Naopak, pokud jste nalevo nebo liberálové, riskujete po zbytek života nezaměstnanost. Asi si vybavíte československou zkušenost, kdy být disidentem znamenalo riskovat, že budete pravděpodobně do konce života pracovat jako noční hlídač. V tom je Jižní Korea podobná. Pokud jste příliš aktivní jako levičák, riskujete, že nezískáte nic lepšího než dočasné zaměstnání na pozici, kde není opravdu žádné CV zapotřebí. Jak říkám, je to velmi efektivní systém (smích)…

Continue Reading

Stávka dělníků v automobilce Hyundai Nošovice (oprava: Stávka dělníků v korejské automobilce Daewoo, 2001)

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový prostor: Kdy jste poprvé navštívil Koreu?

Vladimír Tichonov: Tradičně jezdili leningradští koreanisté do Severní Koreje, stejně jako ti pražští. Jenže když na konci osmdesátých let navázal Sovětský svaz diplomatické vztahy s Jižní Koreou, Severokorejci tuto možnost zcela zrušili a obvinili Sověty, že zaprodali svou duší za dolary. Což koneckonců nebylo tak daleko od pravdy (smích). Naše cesta do Severní Koreje byla zrušena, místo toho jsem dostal příležitost jet na tři měsíce do Soulu. Bylo to roku 1991 – v Evropě tehdy zcela zanikl reálný socialismus, zatímco v Jižní Koreji končila demokratická polorevoluce, která začala 1987. […] Patřil jsem mezi první sovětské studenty, a to v době, kdy měli Jihokorejci značný zájem o Evropu, protože až do roku 1990 nemohli prakticky volně cestovat.

NP: Pak jste ale žil v Jižní Koreji delší dobu…

VT: Na konci devadesátých let jsem tam pobýval tři roky. Byla to zajímavá zkušenost a vlastně úplně jiná Korea, než jakou jsem si pamatoval. Revoluce už nebyla na pořadu dne – tahle Korea zakoušela finanční krizi a byla na cestě k neoliberalizaci. Znamenalo to privatizaci všech státem vlastněných podniků a také zrušení normálních podob zaměstnanosti. Většina zaměstnanců musela přistoupit na neplnohodnotné pracovní smlouvy, dnes to je 56 %. Jde myslím o nejvyšší číslo na světě. A očekává se, že se tento počet bude zvyšovat. Lidé jsou tlačeni do extrémně dlouhé pracovní doby za velmi nízké mzdy. Byl jsem svědkem toho, jak se Jižní Korea stávala neoliberální zemí a byl to opravdu děsivý obrázek. Původně jsem si myslel, že tam strávím zbytek života, dostal jsem dokonce občanství, ale zkrátka nebylo možné získat stálou práci, tak jsem si našel zaměstnání na univerzitě v Evropě.

Continue Reading

Gábor Vona

Rozhovor Claudia Muttiho, šéfredaktora italského čtvrtletníku Eurasia, Rivista di Studi Geopolitici, s Gáborem Vonou, předsedou maďarské strany Jobbik.

Claudio Mutti: Korporátní média popisují Jobbik jako krajně pravicovou stranu. Zároveň však dodávají, že Fidesz a Jobbik stojí na stejné straně politického spektra. A to i navzdory skutečnosti, že Fidesz je vládnoucí stranou a Jobbik je v opozici. Co mají společného tyto dvě strany – a co je rozděluje?

Gábor Vona: Jobbik je radikální nacionalistická strana. V tomto kontextu „nacionalistická“ znamená maďarská, poněvadž hají zájmy Maďarska. Termín „radikální“ pak znamená metodologický postup. Situace v naší zemi je kritická a ten, kdo usiluje o uplatnění smysluplných změn musí být radikální. Je však nutné zdůraznit, že nacionalismus nebo radikalismus nejsou hodnoty samy o sobě. Jobbik hájí konzervativní hodnoty a principy. Jobbik brání tradiční a univerzální lidské hodnoty v dnešním modernistickém a rozkládajícím se světě. Fidesz nezastává ani národní, radikální nebo liberální tradice. Fidesz je oportunistická, technokratická strana, která převléká své názory jako kabát. Byl to politický úspěch nacionalistického Jobbiku, co posunulo Fidesz na tuto pozici, nikdo by se tím však neměl nechat zmást. Fidesz je v zásadě modernistická a liberální strana, jejíž vize je mnohem blíže Maďarské socialistické straně (MSZP) než Jobbiku.

CM: Mainstreamová média obviňují Jobbik z „populismu“, „rasismu“ a „antisemitismu“. Tyto označení jsou používána v rámci určité formy politické propagandy. Jaký účel podle vašeho názoru plní tyto označení v souvislosti s Jobbikem a jeho politikou?

GV: Cíl je jasný. Pokud se elity nechtějí, nebo bojí, zapojit do debaty s Jobbikem – pravděpodobně kvůli obavě z prohry – pak nejjednodušší cestou jak tomu zabránit je obvinit Jobbik z antisemitismu. V současné době je antisemitismus využíván ke stigmatizaci lidí, poněvadž antisemité tak mohou být jednoduše izolováni. Za sebe mohu říci, že se zásadně neomlouvám. Jobbik nikdy neučinil žádné prohlášení, které by posuzovaly lidi na základě jejich původu. Prostě jen říkáme pravdu o Izraeli, tak jak ho vidíme a to se mnoha lidem nelíbí. Skutečnost, že tento hon na čarodejnice zajímá stále méně lidí je jen důkazem, že se svět mění. Popularita Jobbiku navzdory lžím stále narůstá.

Continue Reading

Marine Le Penová

Spiegel: Paní Le Penová, vaše Národní fronta, která získala 25 procent voličských hlasů je jedním z hlavních vítězů květnových voleb do Evropského parlamentu. Jak k tomu mohlo dojít?

Le Penová: Francouzi chtějí získat kontrolu nad jejich vlastní zemí. Chtějí určovat kurz jejich vlastní ekonomiky a přistěhovalecké politiky. Chtějí aby jejich vlastní zákony získaly přednost před zákony Evropské unie. Francouzi pochopili, že Evropská unie nenaplňuje utopii, která jim byla prodána. Evropská unie se výrazně vzdálila od demokratického způsobu fungování.

SP: Nicméně před volbami bylo řečeno, že jmenování čelných kandidátů zastupujících dvě největší skupiny – Jean-Claude Junckera za středopravicovou a Martina Schulze za středolevicovou – posílí demokracii v EU.

LP: To jsou absolutní lži. Každý ví, že parlament nebude finálně rozhodovat o příštím předsedovi Evropské komise.

SP: Chcete zničit Evropu?

LP: Chci zničit Evropskou unii, ne Evropu! Věřím v Evropu národních států. Věřím v Airbus a Ariane, v Evropu založené na spolupráci. Co nechci je Evropský sovětský svaz.

Continue Reading

Šéfedaktor Xportal.pl Bartosz Bekier s premiérem Doněcké lidové republiky Děnisem Pušilinem

Dne 27. května měli členové redakce Xportal.pl výjimečnou příležitosti udělat rozhovor s premiérem Doněcké lidové republiky Děnisem Pušilinem. Během rozhovoru došlo k útoku na město. Útok, který byl veden především ze vzduchu jednotkami loajálními Kyjevu, byl povstaleckými silami odražen i za cenu velkých ztrát.

Bartosz Bekier: Bude deklarace spolupráce mezi Luhanskou a Doněckou lidovou republikou krokem směrem vpřed k vytvoření nezávislého Nového Ruska?

Děnis Pušilin: Je možné, že to bude Nové Rusko, avšak to je jen jeden z možných scénářů. Nevylučujeme, že půjdeme dále, mnohem dále.

BB: Je jednou z možností i připojení k Ruské federaci?

DP: I tuto možnost zvažujeme, ale prvním krokem bude Nové Rusko. Může to být počátkem širší unifikace. Je možné, že se k nám připojí další republiky a Podněstří, protože mnoho západních regionů vyhlásilo připravenost uspořádat referenda.

Continue Reading

Johann Gudenus, místopředseda FPÖ

MO: Pane Gudenusi, jste považován za experta na Rusko a přítele Moskvy. Řekněte nám, kde se ten nový – nebo možná starý – strach z Ruska v lidech bere?

JG: Ten strach je stále založen na stereotypech studené války, někdy dokonce na zkušenostech z druhé světové války.

MO: Druhá světová válka skončila v roce 1945 a studená válka v roce 1989…

JG: Jak můžeme vidět, tento protiruský sentiment je velice jednoduché znovu aktivovat. Je zajímavé, že všechna liberální a levicová média, která v současnosti hlasitě agitují proti Moskvě jsou přesně ta, která ráda obviňují ostatní z předsudků a xenofobie.

MO: Čím zájmům tento strach z Ruska slouží?

JG: Samozřejmě neslouží zájmům Evropy. Pro nás, Evropany, je spolupráce s Ruskem mnohem důležitější než například se Spojenými státy. Vzhledem k protiruské mediální bouři by si to jeden nemyslel, ale je to tak. Měli bychom se ptát: V čím zájmu je, aby se Evropa a Rusko nesbližovaly? Není těžké na to odpovědět: Washington chce takovému sblížení zabránit za každou cenu.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Ruben Rosiers

Ruben Rosiers (27) je belgický občan a aktivista Evropské fronty solidarity pro Sýrii. Vystudoval Public relations a pracuje pro jednu vlámskou společnost.

MO: Pane Rosiers, právě jste se vrátil z cesty do Sýrie, kde jste působil jménem Evropské fronty solidarity pro Sýrii (EFSS). Vaše organizace byla ze strany mainstreamových médií kritizována, že podporuje syrský režim. V čem spočívá činnost EFSS?

RR: EFSS jsou dobrovolníci z celé Evropy. Podporujeme Syřany v jejich boji za nezávislost, jednotu a suverenitu proti Západem podporovanému terorismu.

MO: Jakým způsobem Syřany podporujete?

RR: V Evropě informujeme veřejnost o reálném pozadí syrského konfliktu. Ve všech evropských zemích, kde jsme aktivní, pořádáme manifestace společně se Syřany, kteří tam žijí. Spolupracujeme s některými alternativními médii. Také organizujeme finanční sbírky na humanitární pomoc v Sýrii. Jelikož je naše organizace čistě dobrovolnická a nezávislá, můžeme garantovat, že 100% z těchto peněz jsou do Sýrie. Netrápí nás žádné byrokratické obstrukce.

MO: Vaše cesta do Sýrie měla charakter „zjišťovací mise“.

RR: Jistě.

MO: Jeden by řekl, že zjišťovat informace není práce dobrovolníků, nýbrž novinářů a politiků.

RR: To je celkem pravda. Ale evropští novináři či politici nedělají svou práci řádně. Samozřejmě se najdou výjimky. Obecně ale platí, že informační situace v celé Evropě je katastrofální. To činí práci EFSS velice důležitou.

Continue Reading

Zbigniew Brzezinski a Alexandr Dugin

MO: Profesore Dugine, NSA a její špionážní skandál měl hluboký dopad na německo-americké vztahy. My, Němci, jsme po celé dekády tvrdili, že Washington je náš „přítel“ a „partner“. Nyní si ale mnoho z nás uvědomilo, že se USA do dnešních dnů chová víceméně jako okupační síla. Proč trvalo tak dlouho, než si toto lidé uvědomili?

AD: Nemůžeme odpovědět na takto důležitou otázku bez historických upřesnění. Především, Německo prohrálo druhou světovou válku. V květnu 1945 německá vojska bezpodmínečně kapitulovala. Odpovědí na totální prohru ve válce byla totální okupace dvěma hlavními silami – USA a Sovětským svazem. Washington a Moskva nebyly jen dvě hlavní mocnosti na konci války – reprezentovaly také dva ideologické tábory v poválečné éře. Německá východní území byla anektována Polskem a Sovětským svazem. Centrální část Německa byla okupována sovětskou armádou, západní Německo zase Spojenými státy a jejich spojenci, Velkou Británií a Francií. Žádná část Německa nebyla již svobodná. Upřímně řečeno okupace je okupace. Neexistuje žádný stupeň okupace. S příchodem studené války a její ideologie se okupace v obou částech Německa změnila. Němci v NDR byli byli vedeni k tomu, že Sovětský svaz byl ten, který je osvobodil od nacismu a nyní jsou již svobodní. Sovětská okupace byla ve školách interpretována a vyučována tak, že se jedná o garanci svobody a nezávislosti. To samé můžeme vidět v západním Německu, kde anglosaské okupační síly převychovávaly obyvatelstvo. Němcům v této části bylo řečeno, že je v roce 1945 západní síly osvobodily, a nyní je brání proti „komunistické hrozbě“ z Východu. Ale jak Němci z NDR, tak i SRN však nebyli svobodní a suverénní, byli stále okupováni.

Continue Reading

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Continue Reading

Stefan Karganović

Stefan Karganović (Стефан Каргановић) je právník, politický analytik a předseda v Nizozemí sídlící nevládní organizace Historický projekt Srebrenica, jejímž cílem je upozornit na srbské oběti války v Bosně. Rozhovor vedl Manuel Ochsenreiter, šéfredaktor německého magazínu Zuerst!

MO: Pane Karganovići, v Tuzle, Mostaru, Zenici a Sarajevu byly demonstranty zapáleny vládní budovy a demonstrace rovněž proběhly po celé zemi. Byly zraněny stovky lidí, včetně policistů. Britská zpravodajská stanice BBC již tyto události označuje jako „Balkánské jaro“…

SK: (smích) To není vůbec překvapující. Předpovídal jsem to již před dlouhou dobou a rovněž i probíral loni s představiteli Republiky srbské. Nejde o nic neočekávaného.

MO: Proč tomu tak je?

SK: Již dlouhou dobu jsme v Republice srbské očekávali nějakou „barevnou revoluci“. Západ, Evropská unie a NATO zaujímá nepřátelský postoj k autonomní srbské entitě ve federativní Bosně a Hercegovině – což není žádným tajemstvím.

MO: Mluvíme zde v tomto případě tedy o geopolitice, a ne o sociálních problémech?

SK: Přesně. Mluvíme zde o pokusech zavést nový prozápadní pořádek na Balkáně, potlačit ruský vliv v této oblasti a učinit Bosnu a Hercegovinu kolonií EU a NATO. Rovněž také mluvíme o protisrbském hnutí, maskovaném jako „prodemokratické“ hnutí za „sociální spravedlnost“.

MO: Potom ale tedy měly nepokoje začít například ve Banja Luce, a ne v Tuzle, která je částí bosensko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Proč se nepokoje nesoustřeďovaly především na území Republiky srbské?

SK: Je to součástí plánu změnit Bosnu a Hercegovinu na „čistý stát“. Federace Bosny a Hercegoviny je pro západní globalisty stejně rušivá síla, jako Republika srbská, protože představuje administrativní entitu založenou na národních identitách. Je tedy samozřejmě jednodušší zahájit nepokoje v chorvatsko-muslimské části, protože již má smíšenou populaci. Nedávné události mají za cíl ustavit nový typ státu v Bosně a Hercegovině. A za tímto účelem je potřeba mít mnohem více podřízenější prozápadní politické elity. A ještě něco. Pokud by nepokoje začaly například v Banja Luce, tak by bylo mnohem zřejmější, že jsou namířené proti existenci a integritě Republiky srbské.

Continue Reading

Rozhovor Manuela Ochsenreitera s Navidem Nasrem, íránským politickým aktivistou a redaktorem rádia The Voice of the 99%

Naši politici, intelektuálové, mediální magnáti a profesoři nám vždy řikali: politická levice je pacifistická a bojuje za světový mír. Kde se můžeme setkat s jejich protesty proti válkám, vedenými Spojenými státy a proxy válkám západních mocností?

Nasr: Nikde, což platí pro naprostou většinu levicového spektra. Ve skutečnosti v roce 2011, během války s Libyí, přímo v okamžiku, kdy bojové letouny NATO plnily roli letectva místní al-Káidy a poboček Muslimského bratrstva, někteří z nejprominentnějších levičáků v metropolitní oblasti Washingtonu D.C. nejenže neorganizovali žádné protesty, nebo jen pozvedli prst nebo utrousili slovo proti válce, nýbrž ve skutečnosti útočili a zesměšňovali i na to málo protiválečné činnosti, které se odehrávalo.

V minulosti byly důvody pro válku spory o území, obyvatelstvo a zdroje. Dnes jsou hlavním důvodem stále více „lidská práva.“ Je to věrohodný důvod?

Nasr: Ani nevím, kde začít. Většina lidí, kteří věří tomuto nesmyslu a drmolí o něm, nejsou idioti. Jen prostě dávají na odiv neuvěřitelný stupeň naivity, která může být nazvána pouze jako dětinskost. Čtou z úplně jiného scénáře, než z toho, který se vlastně používá. Pokud si vládci světa předčítají z „Umění války“ a „Vladaře,“ „lidskoprávní“ stádo čte „Jak šli veselí skřítci na trh“. A to jsem ještě k nim docela shovívavý. Hodně mladých aktivistů, kteří hájí politiku „lidských práv“ si rovněž vylepšuje svoje životopisy, aby eventuálně mohli získat zaměstnání v nějaké renomované nevládní organizaci ve Washingtonu.

Continue Reading

„Pokud chcete změnit sami sebe a zaútočit na Systém, nasaďte si naší plynovou masku a bojujete, bojujte a bojujete, protože… Žít znamená bojovat!“ Původní rozhovor s Matteo Caponettim pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Matteo Caponetti je třicetiletý aktivista z Říma, který se narodil ve Finsku, ale od malička žije v Itálii. Je čelným představitelem nacionalistické organizace Associazione Culturale Zenit a členem identitární humanitární organizace Solidaritè Identites. Je také jedním z koordinátorů mezinárodních projektů Evropské fronty solidarity pro Sýrii a Evropské fronty solidarity pro Kosovo.

Můžeš nám krátce představit vaší organizaci Associazione Culturale Zenit?

Zenit je kulturní sdružení a aktivistická komunita současně. Jsme skupinou přátel. Jsme jako rodina, kterou spojuje náš společný boj a vstupem do našeho sdružení jsme se za krátký čas stali „bratry pro život“, kteří sdílejí stejný pohled na svět i na život. No a samozřejmě také na politiku. Když musíme obětovat čas našemu aktivismu, děláme to vždy s úsměvem. Zenit je ta nejdůležitější věc v našem životě. Zenit je cesta životem. Neexistuje nic, co by mohlo změnit podstatu našich názorů. Zenit je ztvárnění odkazu toho, čemu se v minulosti říkalo fašismus, v přítomnosti je to stále fašismus a do budoucna to bude samozřejmě také fašismus. To ale neznamená, že bychom byli nějakou skupinou politických nostalgiků. Nemáme rádi ty, kteří pokaždé hledají řešení tím způsobem, že se ohlížejí se do minulosti a pak brečí, protože lpění na minulosti je dnes scestné. My chceme přijímat výzvy dneška, abychom si zítra vybojovali vítězství. Zenit není žádná sekta nebo uzavřená skupina. Naše dveře jsou vždy otevřené komukoli, kdo rozpozná v naší práci naději pro vytváření lepší budoucnosti, naději pro změnu světa.

Continue Reading