Délský potápěč

„Otevřený odlišným názorům“ tak, málo překvapivě, popisuje pravý opak liberála

Autor: Z Man

Už vícekrát jsem se pokusil zformulovat své pravidlo interpretace výroků liberálů o ne-liberálech. Ono pravidlo – i název tohoto příspěvku – zní následovně: Vezměte cokoliv, co řeknou, převraťte to – a ocitnete se velice blízko pravdě. Když tak liberálové obvinovali Hnutí čajového dýchánku (Tea Party), že je uměle shora vytvořené, na rozdíl od prý naprosto lidových organických liberálních skupin, převrácením tvrzení jste nutně dospěli k tomu, že jejich partu tvořila hlavně klaka placených aktivistů, zatímco podivíni v úborech z 18. století opravdu byli obyčejní lidé naštvaní natolik, že nelenili udělat trochu randál.

Continue Reading

Američtí vojáci v Iráku

Autor: Eric Striker

Washingtonská zahraniční politika po 11. září 2001 patří k největším faktorům nestability ve světě, ukazuje nová studie vědců z Brownovy univerzity.

Vine, Coffman, et al ve své práci „Creating Refugees: Displacement Caused by the United States‘ Post 9/11 Wars“ (Vytváření uprchlíků: Vysídlení zapříčiněné válkami vedenými po 11. září Spojenými státy) zkoumali dopad amerických válek bez konce v Afghánistánu (2001-dodnes), Pákistánu (2001-dodnes), Jemenu (2002-dodnes), Somálsku (2002-dodnes), na Filipínách (2002-dodnes), v Iráku (2003-dodnes), Libyi (2011-dodnes) a Sýrii (2014-dodnes) na civilní obyvatelstvo v průběhu let.

Autoři odhadují, že asi 37 milionů lidí přišlo o střechu nad hlavou nebo se stalo uprchlíky následky bojů a poškození infrastruktury v důsledku americké vojenské intervence v jejich zemi. Uplynulých dvacet let nekončící „války s terorismem“ tak vytvořilo stejně uprchlíků a „vnitřně vysídlených osob“ (internally displaced persons, IDP) jako 2. světová válka.

Continue Reading

Nejběžnějším nařčením bývá označení populismu za „antidemokratický“

Autor: Greg Johnson

Populisté usilují o to vyrvat lidovládu z rukou zkorumpovaných elit. Ty se přirozeně brání: nejběžnějším nařčením elitních komentátorů bývá asi označení populismu za „antidemokratický“. Jak píše Yascha Mounk, populismus staví problém jako „lid versus demokracie“. Chci však ukázat, že populismus není antidemokratický, nýbrž antiliberální. (Viz také recenzi Mounkovy knihy Lid vs. demokracie z pera Donalda Thoresena.)

Řada kritiků populismu jej obviňuje, že je skrytou formou bělošské politiky identity, kritikové bělošské politiky identity ji zas označují za populistickou. Populismus a bělošská politika identity tak sice jsou dva samostatné fenomény, jež se ovšem někdy překrývají. Rád bych ale prokázal svou tezi, že populismus se s politikou bělošské identity vzájemně doplňují, takže nejsilnější formy bělošské politiky identity jsou populistické a nejsilnější formy populismu zas identitární. Nejprve si však musíme vyjasnit, co to vlastně populismus je.

Continue Reading

Margaret Thatcherová a Enoch Powell na sjezdu britské Konzervativní strany (1969)

Autor: Andrew Joyce

„I když antifašisté skutečně koncem 70. let organizační kapacity National Front narušili, byla to Margaret Thatcherová, kdo jim vyrval z rukou jejich ideologické trumfy. Jako premiérka umně udržela pohromadě silnou koalici svou osobitou směsicí šovinismu a rozmělněného powellismu“.

Daniel Trilling, Bloody Nasty People: The Rise of Britain’s Far Right (2012)

Bělošské etnonacionalistické hnutí, je v okamžiku, jenž měl být jeho největší příležitostí, zabrzděno v rozletu. Politický nekorektní kandidát na vrcholnou pozici, který se očividně nebojí otevřeně promluvit o imigraci a který kontroverzní rétorikou v tématech souvisejících s rasou přiláká davy příznivců, s jejichž pomocí je následně vynesen až do vlády. Koalice antifašistů a levých liberálů šílí při pohledu na údajné pronikaní „rasistických“ pozic a idejí do celospolečenského diskurzu. A to vše podmalovává masivní přiliv nebělošských imigrantů, který z nějakého důvodu nejen že neustává, ale jako by snad ještě dále zesiloval. Tak by se dalo celkem stručně a efektivně shrnout první funkční období amerického prezidenta Donalda Trumpa – k nemalému rozčarování a nepochopení všech, kdo doufali v nějaké hmatatelné výsledky. Ve světle pokračujících debat o Trumpově (ne)užitečnosti pro odpůrce imigrace či alternativních scénářích „akcelerace“ v podmínkách vlády radikálně levicových elementů Demokratické strany se v této eseji pokouším najít poučení a analogie z minulosti, a to minulosti poměrně nedávné, v níž lze velice snadno najít všechny výše vyjmenované prvky fenoménu Trump. Je to příběh Margaret Thatcherové a britské National Front, na němž bych rád demonstroval své přesvědčení, že Trump je pro věc pravicového disentu nikoliv pootevřeným oknem, ale spíš přibouchnutou ocelovou mříží.

Continue Reading

Rittenhouse aka „Fallout Kyle“

Autor: Eric Striker

Sedmnáctiletý mladík byl obviněn z vraždy prvního stupně poté, co při dvou oddělených incidentech postřelil trojici anarchistických násilníků.

Obviněný Kyle Rittenhouse žije sice ve státě Illinois, ovšem v příhraničním městě Antioch, od Kenoshy vzdálené pouhých 21 mil (necelých 35 km).

Rittenhouse přijel i se svou puškou AR-15 do Kenoshe, aby pomohl chránit majitele menších podniků a občany, které wisconsinské bezpečnostní složky ponechaly napospas násilí.

Záběry zveřejněné protiextremistickým projektem AntifaWatch ukazují první střelbu. Na videu maskovaný muž jménem Joseph D. Rosenbaum honí mladého Rittenhouse a hází po něm neznámý předmět, podle některých výbušninu, což ovšem nebylo dosud možné potvrdit. Když se na Rittenhouse vrhnul a pokusil se mu vyrvat zbraň, mladík Rosenbauma střelil do hlavy. Ten později zranění podlehl.

Dříve téhož večer vidíme Žida Rosenbauma na videu, jak agresivně provokuje ozbrojené muže, na které mj. pokřikuje „shoot me, nigga!“ (tak do mě střel, negře!).

Poté, co střelil Rosenbauma, vrhnul se na Kylea Rittenhouse dav anarchistů a on se dal na útěk. Když upadl na zem, příslušníci Antify na něj zaútočili. Rittenhouse na dva z nich, jeden byl ozbrojený pistolí, vystřelil.

Continue Reading

„…přímo z hitlerovské příručky“

Autor: Gilad Atzmon

Kdyby byla britská společnost zdravá, sága #Wiley by spustila otevřenou debatu o rase a privilegovanosti. (Černošského „grimeového“ hudebníka) Wileyho by pozvali do pořadu BBC Newsnight, kde by proti němu po boku moderátora stanuli zástupci židovského společenství, a rapper by dostal příležitost vysvětlit své postoje. Snáze bychom tak dokázali porozumět rodícímu se napětí mezi Židy a černochy.

Dnešní Británie ale kdovíjak zdravou společností není, a tak se nic z výše načrtnutého nestalo.

Místo toho se zopakoval příběh George Floyda, ovšem s několika zásadními proměnami a odlišnostmi. V jeho případě se několik policistů dopustilo zákeřného a brutálního činu s fatálními následky. Ve Wileyho případě kompletní sionistická skvadra a její spojenci symbolicky zaklekli na krk černošské hudební ikoně ve snaze ji zcela zničit. Další odlišnost však už jde za námi za všemi: po Floydově smrti vyšly do ulic tisíce Britů, aby hlasitě podpořily hnutí Black Lives Matter. Střetávali se s policisty, ničili sochy otrokářů. Kdo vyšel do ulic podpořit Wileyho? Záleží na černošských životech, jen dokud černoši drží jazyk za zuby?

Continue Reading

13. srpna 1961 se uzavřely hranice mezi berlínskými zónami.

Autor: Nikolaj Starikov

Nikolaj Starikov je známý ruský intelektuál a nacionalistický historik.

Mnozí z vás už jistě slyšeli příběh o tom, jak v roce 1948 krvavý tyran Stalin nařídil blokádu Západního Berlína a jak se svobodomilným národům povedlo společným úsilím prorazit tuto blokádu leteckým mostem. Dnes si však povíme, co se stalo doopravdy.

Poté, co se Stalin nenechal zatáhnout do drakonické Brettonwoodské dohody a Churchill pronesl svůj slavný projev v americkém Fultonu, začal Západ vyvíjet nátlak na SSSR na všech frontách. Nejvhodnějším ohniskem těchto snah se pak ukázalo být poražené Německo.

Bezprostředně po porážce nacismu se Spojenci dohodli na rozdělení Německa na tři okupační zóny: ruskou, britskou a americkou. Země samotná však žádnými novými hranicemi rozdělena nebyla, pořád šlo o jednotné Německo, ovšem bez jakékoliv politické moci nad svým územím – tu vykonávaly orgány vojenské okupační správy. Podobným způsobem byl rozdělen také Berlín. Město sice dobyla výhradně sovětská armáda, Sovětský svaz však umožnil spojeneckým silám vstup do německého hlavního města. 5. června 1945 byla schválena Berlínská deklarace, jež vyhlásila převzetí vrchní autority nad Německem vítěznými mocnostmi, které přemohly nacisty. Později bylo na de Gaulleho naléhání také Francouzům umožněno „urvat“ si kus německého území: dostali ke správě Sársko a příslušnou část Berlína. Vznikly tak čtyři okupační zóny. 30. srpna téhož roku vznikl orgán pojmenovaný Kontrolní rada, jejímž prostřednictvím Spojenci vykonávali svrchovanou autoritu nad okupovaným územím. 1. ledna 1946 se začalo obchodovat mezi sovětskou a britskou zónou. Zpočátku šlo vše hladce, protože SSSR tehdy ještě „nestihl“ odmítnout dominanci dolaru Federálního rezervního systému. Jakmile byl však tento Rubikon překročen, začala se situace rychle přiostřovat.

Continue Reading

Protestující před fastfoodem v Minneapolis 29. května 2020

Autor: Mike Whitney

Americký národ, země i její demokracie jsou v obležení. Protivník momentálně vede trojitý výpad proti prezidentskému úřadu s cílem odstranit stávající vládu a místo ní nastolit svou vlastní loutku. Takový byl cíl od počátku, jakkoliv to mnohým přes chaotický vír událostí nebylo úplně jasné. Před našimi zraky tak špinavé triky z předvolební kampaně (Russiagate) dozrávají v otevřený, generální útok na prezidentský úřad, při němž se hraje o všechno.

Na první letmý pohled je terčem tohoto útoku Donald Trump, neotesaný realitní magnát z New Yorku, šokujícím způsobem katapultovaný do Bílého domu v listopadu 2016. Skutečným cílem je však samotný úřad, všeobecně uznávané „sídlo moci“, které by mělo podle nepřítele zůstat pod kontrolou lidí, kteří zemi fakticky vlastní. Mám na mysli nelítostné oligarchy, jejichž chapadla jsou omotána kolem Wall Streetu, masmédií, soudů, Kongresu, Demokratické strany nebo mocných zájmů v národně-bezpečnostním státu ve státě. To všechno jim víceméně patří a nemají náladu vystavovat to všanc respektováním výsledků nahodilých a bizarních voleb, které nedopadly podle jejich představ.

Continue Reading

George Floyd

Autor: Greg Johnson

Volání po spravedlnosti za smrt Trayvona Martina i Michaela Browna bylo jeden velký podfuk. Oba totiž byli kriminálníci, kteří zemřeli kvůli své hlouposti, jež je ponoukala napadnout ozbrojeného muže. Totéž platí i pro Ahmauda Arberyho.

Dostali, co si zasloužili.

(Herec) Jussie Smollet a (automobilový závodník) Bubba Wallace se klamně snažili vydávat se za oběti zločinů z nenávisti. Falešné zločiny z nenávisti však jsou velice skutečné zločiny z nenávisti proti bělochům. S kariérou obou slavných černochů by měl být amen a oni sami by měli za své provinění putovat za mříže.

V Americe žije přes 40 milionů černochů – to nedokáže hnutí Black Lives Matter najít alespoň jedinou skutečnou oběť rasismu?

Po zveřejnění záběrů zatýkání George Floyda z policejních kamer nyní máme v rukou důkaz potvrzující to, co rozumní lidé dávno tušili: George Floyd nebyl obětí policejní brutality nebo nespravedlnosti.

Continue Reading

Antisionista a občanský nacionalista Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Francouzský antisionistický autor a občanský nacionalista Alain Soral byl po dlouhém balancování na hraně zatčen, o blesk z čistého nebe tak rozhodně nejde. Podle dostupných informací ho přímo na ulici „sebrala“ trojice policistů v civilu.

Na jeho webu Égalité & Réconciliation se objevila následující krátká zpráva:

V podvečer 28. července 2020 byl Alain Soral zatčen trojicí policistů.
Čtyřiadvacetihodinová policejní vazba byla prodloužena.

Podle vyjádření jeho právních zástupců bylo jeho zadržení součástí vyšetřování pro podezření spáchání „tiskového“ přestupku „podněcování ke spáchání zločinu či provinění proti zájmům národa (článek 24, paragraf 4 zákona z 29. července 1881 /!/). Mezi provinění postihované podle tohoto ustanovení patří mj. poskytování nesprávných informací, spiknutí, formování vzbouřeneckého hnutí, budování ozbrojených sil atd.

Něco málo z židovských reakcí:

Continue Reading

Benoist ve své pracovně

Autoři: J. Lester Feder, Pierre Buet

Další příspěvek v rubrice Kritické texty!

Člověkem, jehož si alternativní pravice nárokuje za svého duchovního otce, je čtyřiasedmdesátiletý Pařížan, který žije se svými čtyřmi kočkami poblíž kreolské restaurace, západoafrického obchůdku s oblečením nebo peruánského supermarketu.

Continue Reading

Kulturní revoluce 2.0 aneb „Tam se svět hne, kam síla George Floyda se napře…“

Autor: Kevin Barrett

Dvojice ne až tak nových románů přináší originální pohled na současné problémy

Procházejí dnešní „progs“ (pokus o překlad stále rozšířenějšího, původně černošského termínu „woke“ viz woke /odst. 2/ – pozn. DP) Spojené státy, jež si stále ještě lížou rány po sérii oficiálně posvěcených nepokojů v reakci na smrt George Floyda a doprovodných návalů obrazoborectví, svou vlastní verzí čínské kulturní revoluce? A dospěje tento vývoj časem až k nějaké formě genocidy lidí evropského původu?

Normálně bych byl z celé „stáje“ autorů Unz Review asi ten poslední, kdo by podobné otázky pokládal (autor je západní akademik, konvertita k islámu, rutinně obviňovaný z omlouvání islamistického terorismu – pozn. DP). Zdejší úderka bělošských nacionalistů si na domnělý útlak bělochů stěžuje od rána do večera, na což obvykle reaguji obrácením očí v sloup. Přijde mi totiž dosti očividné, že bílí Američané se neobjevují na špici dlouhého seznamu utlačovaných, podmaněných a uzurpovaných tohoto světa. Jistě, čas od času přijmou místo nějakého bělocha kvůli pozitivní diskriminaci černého uchazeče, anebo tolik žádané místo na některé z univerzit Břečťanové ligy obsadí méně kvalifikovaný Žid. Mezi všemi hrůznými a nespravedlivými věcmi, které se člověku mohou přihodit, protože patří do špatné etnické skupiny, však tato příkoří působí ještě velice mírně.

Někdy, velmi vzácně, se však člověku přihodí něco skutečného strašlivého jen proto, že je (vnímán jako) běloch.

Continue Reading

Heidi Beirichová – někdejší ředitelka zpravodajského oddělení organizace Southern Poverty Law Center

Autor: Gregory Hood

Po celé zemi (USA) se vzmáhá násilný zločin, vandalismus a hnutí Black Lives Matters (BLM) podněcuje další násilí. Internetoví giganti jako Twitter a YouTube však BLM nijak necenzurují, právě naopak. Tvrdě ovšem umlčují jiné: Twitter nedávno zrušil přes 50 účtů spjatých s Generací identity (GI) v Evropě, a to jak organizací samotnou, tak jednotlivými členy, hlavně Němci a Rakušany. Jedním z hlavních terčů se stal rakouský aktivista Martin Sellner, který záhy po čistkách na Twitteru přišel také o svůj kanál na YouTube. Lví díl zodpovědnosti za tuto nejnovější vlnu pravděpodobně nese dvojice někdejších zaměstnanců (sexuálními, finančními i rasovými skandály velkým dílem zdiskreditované) organizace Southern Poverty Law Center (SPLC).

Heidi Beirichová, někdejší vysoce postavená představitelka SPLC nedávno založila Global Project Against Hate and Extremism (Globální projekt proti nenávisti a extremismu, GPAHE). Beirichová se spoluzakladatelkou GPAHE Wendy Viaovou vytvořily také dokument nazvaný „Generation Identity: International Nationalist Movement Spreading On Twitter And YouTube“ (Generace identity: Mezinárodní nacionalistické hnutí, jež se rozšiřuje přes YouTube i Twitter). Velká „slabota“, dokonce i na průhlednou agitku… Přímo – a zcela bizarně – srovnávají Generaci identity s Islámským státem. Autorky by rády docílily označení identitárního hnutí za „motor terorismu na úrovni srovnatelné s Islámským státem“. Proto musejí technologické společnosti podniknout „okamžitá opatření k odstranění (tzv. ‚de-platforming‘) veškerých identitárních materiálů“. A tak se také obratem stalo.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko: Nyní je návrat ke kořenům, k tradicionalismu a k národnímu uvědomění asi tou nejpalčivější (nejen) třídní otázkou

Autor: Pavel J. Hejátko

Tento článek mám v hlavě zhruba pět šest let, kdy se u nás ve velkém objevila tzv. vlastenecká scéna. Ona tu už samozřejmě byla před listopadem 1989, a to především díky automatismu politického zřízení. Já bych se však chtěl, po nezbytném úvodu, zaměřit hlavně na vlastenectví posledních třiceti let, v jehož zejména druhé polovině se toto téma, v důsledku masového rozšíření sociálních sítí, dostává více do popředí.

A nyní k meritu věci. Počátky vlastenectví a českého obrozeneckého patriotismu musíme hledat pochopitelně v letech 1830–⁠1848. Hovořím o tzv. vrcholné fázi českého vlastenectví vypořádávajícího se hlavně kulturně a politicky s monarchistickým područím, nebál bych se používat ani výraziva okupací. A zde se dostáváme hned k prvním dilematům a problémům, které považuji pro odvěkost českého vlastenectví za zcela pregnantní a fatální. Jeho nejznámější představitelé totiž nebyli žádní lidoví trubadúři či bardi, ale sociálně velmi slušně zabezpečení měšťané, zcela vzdálení sychravosti života běžného lidu, za něhož měli údajně bojovat. Hovořím o nejvýraznějších postavách, jmenovitě to jsou Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký a Karel Havlíček Borovský.

Continue Reading

Kevin MacDonald

Kevin MacDonald, emeritní profesor psychologie z Kalifornské státní univerzity v Long Beach, se věnuje především evolučním perspektivám na kulturu, vývojové psychologii a teorii osobnosti.

Demokracija: Dlouhá léta jste působil jako profesor psychologie na Kalifornské státní univerzitě, jste také autorem celé řady knih a odborných článků, v nichž se zabýváte hlavně evoluční psychologií, psychologickými aspekty etnocentrismu a skupinovými evolučními strategiemi. Mohli byste našim čtenářům tyto koncepty ve stručnosti popsat?

Kevin MacDonald: Evoluční psychologie nahlíží na lidský mozek jako na produkt evoluce: v průběhu generací podléhala i naše centrální nervová soustava tlaku přirozeného výběru. Tak se například lidé zamilovávají díky příslušným mozkovým strukturám, a toto chování je adaptivní, jelikož vybízí obě pohlaví ke zplození potomstva a péči o něj. Postupně se hromadily geny zodpovědné za toto chování a lidé s jejich vyšší koncentrací lépe přežívali a dařilo se jim.

Continue Reading

Woodrow Wilson

Autor: Robert Hampton

Woodrow Wilson ještě ne tak dávno patřil k neochvějným hrdinům panteonu moderního progresivismu. Obamovští liberálové si 28. prezidenta Spojených států cenili pro jeho morální idealismus, velkorysý přístup k ústavním pravidlům i jeho víru v prospěšnost „velké vlády“. Komentátoři pochvalně upozorňovali na paralely mezi Wilsonem a Obamou: oba před vstupem do politiky učili na vysoké škole, oba se považovali za intelektuály, oba podle svých příznivců kladli zásady před malicherné každodenní politikaření atd.

A přesto byl nyní Woodrow Wilson oficiálně zrušen. Prestižní princetonská Fakulta veřejné správy a mezinárodních vztahů Woodrowa Wilsona (Woodrow Wilson School of Public Policy and International Relations) oznámila, že prezidentovo jméno vyškrtává ze svého názvu.

„Princeton náleží k oné části Ameriky, která až příliš často přehlížela, umenšovala a přehlížela rasismus, čímž napomáhala přetrvat systematické diskriminaci namířené proti černochům,“ nechal se slyšet děkan Christopher Eisgruber v komentáři, kde své rozhodnutí vysvětloval. „Náš závazek skoncovat s rasismem však musí být zcela nesporný, proto jsme jméno moderního zakladatele Princetonu z naší Fakulty veřejné správy a mezinárodních vztahů odstranili.“

Continue Reading

Limonov v Paříži (červen 2019)

Eduard Limonov pro francouzský časopis Nové kultury: Éléments!

Starý spolubojovník Limonov přišel redakci pozdravit během své poslední návštěvy Paříže loni v červnu. Přijel tehdy do Francie kvůli vlastní reportáži o Žlutých vestách, aby se osobně přesvědčil o národně-lidovém charakteru hnutí, překonávajícím parlamentářské pravolevé schéma.

Éléments: Co vám Putin provedl, že ho tak nenávidíte? Neuskutečnil snad víc, než by se autor Manifestu ruského nacionalismu mohl nadít? Zcizil váš sen o obnově ruského státu?

Eduard Limonov: V době svého prvního [prezidentského] mandátu, v roce 1999, byl Vladimír Putin klasickým liberálním politikem, jakých bylo velice mnoho a kteří se obklopovali liberálními plejboji typu Berlusconiho nebo vašeho prezidenta Sarkozyho. Měl jsem všechny důvody být proti němu. A ne – sen mi neukradl, protože náš sociálně-ekonomický systém doteď zůstává hluboce liberalistický. A Putinovi nezbude než tenhle antagonismus řešit. Propast mezi bohatými a chudými je dnes v Rusku větší než v Indii! Jedno procento ruského obyvatelstva ovládá přes šedesát procent národního bohatství. V USA, jejichž společnost se nemůže chlubit sociální spravedlností, vlastní jedno procento nejbohatších z národního bohatství jen pětatřicet procent.

Continue Reading

Buržoa-bolševici. Rok Nula – pryč musí všechno…

Autor: Eric Striker

Probíhající protibělošské řádění Nelidové fronty (z originálu ne zcela přenositelné Unpopular Front /Ne-lidová a současně Ne-populární fronta/ – pozn. DP) – tedy mileniální lumpen-buržoazie, černých kriminálníků, akademiků, novinářů a „woke“ (tj. ultraprogesivního) kapitálu – zatím spíš zanechává více otázek než odpovědí.

Někteří v nich vidí komunisty, teroristé ale nevyslovují žádné ekonomické požadavky, právě naopak: jejich vztahy s korporátní Amerikou nelze označit jinak než jako velmi těsné. Konzervativci se je zoufale pokoušejí spojovat s Demokratickou stranou, radikálové však Bidena nepodporují a na Bernieho (Sanderse) dávno zapomněli. Další ukazují prstem na cizí tajné služby, nejspíš ve snaze vdechnout život zdiskreditovanému neokonzervatismu, Číňané si však vesměs vystačí s rolí pobavených pozorovatelů.

Nelidová fronta své násilí (sociální, ekonomické i fyzické) směřuje v prvé řadě na obyčejné bělochy, neznalé nejnovějších výdobytků politické korektnosti. První na ráně jsou také místní policejní sbory, jejichž příslušníci vydělávají nejčastěji kolem 52 tisíc dolarů ročně, což rychle vybledne při srovnání s 21 tisíci, které si mluvčí hnutí Black Lives Matter Shaun King účtuje za hodinovou přednášku. Jejich údery tak směřují neomylně směrem dolů.

Continue Reading

Pochodující členové Společenství štítu (Tatenokai)

Autor: Jukio Mišima

Z japonštiny přeložil Riki Rei.

Příslušníkům Tatenokai (Společenství štítu):

Mezi vámi vidím jak mnohé z těch, kdo s námi neochvějně jsou už od založení organizace, tak členy páté třídy, kteří jsou s námi teprve devět měsíců. Přesto jsme, alespoň co se mne týče, bez ohledu na míru vašich zkušeností či zapojení, všichni druhy, spojenými identitou přesahující věkové rozdíly a touhou směřovat ke společnému ideálu. Jak víte, s oblibou jsem zkoušel pevnost vašeho odhodlání příkrými slovy, veden snem, že se všichni členové jako jeden muž pozvednou v boji za spravedlivou věc, a tak uvedeme ideje naší organizace do praxe. Právě to bylo mým největším celoživotním snem. Aby se Japonsko mohlo navrátit ke své skutečné a pravé podstatě, musíme soustředit veškerou energii Tatenokai a dovést naši věc do konce.

Continue Reading

Cesare Ferri

Mluvili jsme s Cesarem Ferrim (ᛉ1951), autorem našeho nového knižního titulu Chaos s trefným podnázvem pamflet proti době…

Hned v první kapitole se mluví o niterném formování. Můžeš to rozvést?

Niterně se formovat, tak ja to chápu já, znamená naučit se, den po dni, aristokratickému odstupu od toho, co nás obklopuje, do té míry, že lze události zvládat, aniž by s námi zamávaly. Překonat hodnoty (které vždy předpokládají někoho, kdo hodnotí a které se časem mění), kvůli návratu k principům, neměnícím se nikdy. Moje myšlení je odvozeno, velice skromně, z Nietzscheova, takže vychází z přehodnocení hodnot. Promiň, že odkazuju na sebe, ale napsal jsem román právě o pokusu člověka směřovat k nadčlověku (jmenuje se La valle del Nulla /Údolí Nicoty/).

Continue Reading