Délský potápěč

Dne 13. srpna 1977 – přesně před 40 lety – zemřel anglický romanopisec, farmář a příznivec fašistických idejí Henry Williamson. V našem prostředí je znám svými dětskými knihami jako Vodní poutník Tarka, v této eseji K. Boltona představujeme i další aspekty jeho díla a myšlení. – Red.

Autor: Kerry Bolton

Henry Williamson náležel ke generaci 1. světové války, která z této zkušenosti vyšla s novým, ale svými zdroji věčným světonázorem. Podobně jako Nor Knut Hamsun chápal Williamson místo člověka v přírodě jako nejhlubší zdrojnici jeho bytí a idealizovanou přírodu viděl  coby reakci proti stroji a bance. V této generaci byla rozšířená naděje na nové Jaro (spenglerovksou terminologií) pro Západ, kdy převáží venkovský princip nad městským a zakořeněnost v půdě a její obdělávání nad beztvarými velkoměstskými masami. Byla to, řečeno se Spenglerem, poslední bitva „Civilizace-krve proti penězům.“

A přestože je zásadní vliv Williamsona na literaturu 20. století, stejně jako u Ezry Pounda nebo Hamsuna, všeobecně uznáván, byli tito muži odsouzeni k postupnému zapomnění – nejen kvůli své identifikaci s novými politickými formami, ale (na rozdíl od některých svých současníků) také a hlavně proto, že se jich nikdy nezřekli. To jim liberální a židovské kliky, které drží pevně v rukou vydavatelství i klíčové posty ve světě literární a umělecké kritiky, nikdy nemohou odpustit. Williamsonův světonázor utvářely jak zážitky ze zákopů, tak jeho blízký vztah k přírodě, což ho nakonec pochopitelně dovedlo k uznání pro národní socialismus s jeho konceptem Blut und Boden a fašismus sira Oswalda Mosleyho.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Fakta sice jsou důležitá, mnohem důležitější ale bývají příběhy. Fakta – izolovaná data – lze snadnou zapomenout, ale příběhy se shlukují do infrastruktury našeho světonázoru. Jejich prostřednictvím si utváříme tento světonázor, který následně ovlivňuje, jaké příběhy vyslechneme v jakési nekonečné smyčce zpětné vazby – a právě proto má kontrola nad narativem tak nenahraditelný význam.

Když ráno 14. června vyšlehly plameny z Grenfell Tower, příběh se fakticky psal sám: nejchudší lidé v zemi žijící hned vedle těch nejbohatších. První veřejně identifikovanou obětí byl syrský uprchlík Mohammed Alhajali. O dvě míle dál si někdo nedávno koupil střešní byt ve věžáku na 3 Merchant Square za sedm a půl milionu liber – snad jeden z ruských oligarchů, oněch polomytických stvoření, která si zřejmě jen tak z rozmaru kupují tucty drahých nemovitostí v nejlukrativnějších částech Londýna. Příběh dvou měst, příběh dvou imigrantů. Continue Reading

Autor: Andrew Joyce

„Kořenem Kazinovy – a vlastně nás všech – hrůzy z Pounda je, přiznejme si to na rovinu, Poundův rasismus.“ Theodore Weiss, The New York Review of Books, 1986.

S nesmírnou zálibou se čas od času potápím do minulosti, abych u mužů či děl výjimečného génia hledal myšlenky blízké a spřízněné s těmi vlastními. Není to nic obtížného. Časy se drasticky změnily a spektrum „přijatelných“ názorů se zúžilo natolik, že společenské a politické názory v podstatě všech významných tvůrčích myslitelů až do poloviny 20. století jsou optikou dneška považovány za (kvazi)fašistické. Mnozí z nás si pochopitelně uvědomují, jak negativní dopad měla tato proměna obecné kultury na historický odkaz a paměť dotčených osobností. Ve společnosti vždy připravené promptně vymazat z učebnic dějepisu „staré mrtvé bělochy“ budou tito lidé nevyhnutelně „první na ráně.“

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: F. Roger Devlin

Celým smyslem revoluce bylo učinit samotnou existenci člověka jako on něčím nemožným. Z tvárné hlíny lidské přirozenosti chtěli noví vládci uplácat nové stvoření, které by hladce zapadlo do beztřídní společnosti budoucnosti. Takový byl důvod cenzury, propagandy vydávající se za vzdělávání, vynucené konformity, zákazu cestování i vězeňských táborů. Na svých líbánkách prý četl Kapitál, ale osm let nucených prací, které mladému kapitánovi Rudé armády dali za pár nepozorných poznámek o Stalinovi, jakoby jeho vidění světa očistilo od všech ideologických překroucení i malicherných a osobních nízkých ohledů. Později se nechal slyšet, že už necítil svůj život jako něco jen a pouze svého – jako by dostal za úkol říci pravdu za miliony těch, kteří byli umlčeni ve jménu lži.

Continue Reading

Autor: Balázs Varga

V tomto krátkém článku představím své myšlenky ohledně postmoderního, postliberálního a řekl bych i post-nacionálního věku.

Nejprve bych asi měl vysvětlit, co vlastně myslím „postnacionalismem“.

Obhájci postmoderny, postliberalismu a globalizace rádi mluví o konci klasické politiky, států, společností i národů.

Kvůli levicové indoktrinaci masovými médii a vzdělávacím systémem dnes obyvatelé západních zemí přemýšlejí o záležitostech týkajících se lidské rovnosti, internacionalismu a globalismu jinak než dříve. Levicoví ideologové obvykle zdůrazňují nutnost pochopit, že žijeme v postnacionalistickém věku a že multikulturalismus a sociální stát naprosto změnily to, co jsme dlouhá staletí nazývali „národem“. Nutno uznat, že v jistém slova smyslu mají kus pravdy.

Vlastenci milované idealistické představy ohledně národů totiž selhaly. V západní Evropě je to patrné při pohledu na masovou imigraci a probíhající „migrační krizi“, která už bohužel stihla do značné míry změnit strukturu společnosti. Ve střední Evropě se situace od západní liší, protože nás paradoxně vysoký západní životní standard prozatím ochránil před masovou imigrací a naše společnost tak zůstala v jistém smyslu konzervativnější. Nicméně liberalismus a kapitalismus jsou tu pevně zakořeněny a spotřebitelská společnost je velkým problémem i zde.

Continue Reading

Desítky tisíc kulturních marxistů se vydaly do ulic Milána na podporu práv migrantů. Hlavní hesla pochodu zněla „Žádný člověk není ilegální“ a “Bez hranic“

Autor: Bryn Owen

Finanční a ekonomické centrum Itálie Milán se dnes nijak zásadněji neliší od libovolného jiného globálního velkoměsta: mdle kosmopolitní, vykořeněný a nastavený tak, aby snadno vyplnil každé přání nouveau riche turistů. Při loňském prosincovém referendu byla bohatá lombardská metropole jedním z mála míst, kde většina voličů vyjádřila podporu návrhům ústavních reforem, předložených levicovou vládou. Podobně jako Londýn i řada dalších měst jako by se tak Milán odděloval od zbytku země, čímž ale přichází o svůj původní charakter i kouzlo.

Sotva tedy někoho mohlo překvapit, když se 20. května právě v centru Milána sešly tisíce snobských liberálů, oportunistické „náplavy“, pokrytců a jejich kanónenfutru z Třetího světa, aby se hlasitě dožadovaly práv pro migranty, sociální inkluze a světa beze zdí. Seznam jednotlivých i organizovaných účastníků a podporovatelů této akce by klidně mohl posloužit jako přehlídka těch nejhorších globalistických a proimigračních živlů z řad italského establishmentu.

Continue Reading

Árijské princezny v obilných lánech

Autor: Chris Tomlinson 

V poslední době je na vzestupu trend, kdy si Rakušanky středního i staršího věku pomocí dárků, pomoci a peněz zajišťují u mladých žadatelů o azyl sexuální uspokojení, a současně tak vytvářejí i závislost těchto cizinců na nich.

Drtivou většinu migrantů, kteří v průběhu migrační krize přišli do Rakouska, tvořili mladí muži, kteří často cestovali sami. Mnozí z nich se stali terčem islamistických rekrutů, zločineckých gangů i překupníků drog – a teď v Rakousku nově i starších sexuálně neukojených žen.

Tento trend, kdy se řada mladých migrantů stala závislých na těchto „sponzorkách“, které jim výměnou za sex poskytují peníze, je podle OE24 stále častější.

Continue Reading

Maurice Bardèche (1907-1998)

Druhý díl naleznete zde, třetí závěrečný tady.

Autor: Maurice Bardèche

Diktatura je věčná. Římané, když se jejich vlast ocitla v ohrožení, pozastavovali působení republikánských svobod. Stejně tak Konvent. Režim „vlasti v nebezpečí“ je režim autoritářský, nastolený ve vážných případech (Ernstfall) k zachování nezávislosti a k záchraně země vůbec. Válčící státy, obležená města nebo země rozdělené občanskou válkou musejí být řízeny autoritářsky, bez ohledu na svou aktuální politickou reprezentaci.

Typické pro tyto metody je omezení ustálených svobod a především jistě ukáznění svobodné rozpravy. Toto ukáznění může být, případ od případu, dobrovolné či vynucené. Smyslem těchto dočasných autoritářských režimů je po dobu trvání krize sjednotit všechny síly země v mocný svazek a nedovolit tak soukromým zájmům nebo zahraničnímu působení využívat síly potřebné ke společné obraně k vlastnímu prospěchu.

Může se však toto autoritářské řízení státu, přijímané – a někdy dokonce vyžadované – lidmi v časech krize, stát běžnou metodou vládnutí i po pominutí nebezpečí? Fašismus je přitakávající odpovědí na tuto otázku. Podle fašistických stran právě lehkomyslné a rutinní zneužívání svobody vede k pravidelným obdobím nebezpečí, kdy se v ohrožení ocitají nezávislost i samotné přežití národa. Cítí tedy potřebu předejít návratu těchto pravidelných krizí a přijmout jistou míru národní disciplíny jakožto normální. Stávající podmínky politického života podle nich vystavují všechny země neustálému nebezpečí. Opatření nezbytná k zajištění jejich nezávislosti a spásy musejí být podniknuta bezodkladně, nemá-li země zůstat bezbranná, až přijde nebezpečí.

Continue Reading

Michael Adebolajo vysvětluje kolemjdoucím Londýňanům esoteričtější prvky islámské věrouky

Autor: Sean Rayment

Jeden z vrahů vojáka Lee Rigbyho je dnes pokládán za nejnebezpečnějšího vězně britského nápravného systému.

Jednatřicetiletého muslimského extremistu Michaela Adebolajoho dozorci popisují jako „agresivního, nepředvídatelného a vysoce nebezpečného ostatním vězňům“.

Skutečnou hrozbou je však jeho schopnost zradikalizovat spoluvězně, říká zdroj přímo z věznice.

Adebolajově zvrácené verzi islámu už prý propadly desítky vězňů, kteří se po propuštění chystají sami stát džihádisty.

Dokonce i někteří nemuslimští trestanci pod jeho vlivem konvertovali k islámu a odpřisáhli věrnost Islámskému státu.

Continue Reading

Jupiterský císař Emmanuel možná není až takový fanda Afriky, jak by se mohlo na první pohled zdát…

Autor: Redakce FWM

Když byl v květnu Emmanuel Macron zvolen francouzským prezidentem, stal se „moment africké ‚ódy na radost‘ ne úplně nápadným, ale velice působivým symbolem,“ psala BBC. Období líbánek mezi Afrikou a Macronem však rázně ukončila jeho poslední vyjádření o vysoké africké porodnosti.

Příznivci nového francouzského prezidenta se shromáždili na prostranství před Louvrem v centru Paříže, kde se pódium před jejich zraky proměnilo při vystoupení africké skupiny z Pobřeží slonoviny v taneční parket. Byla to tedy africká oslava porážky „krajní pravice“.

Continue Reading

S jistým odstupem přinášíme dokončení rozhovoru s Haroldem Covingtonem, jehož první část naleznete zde. Pozn. DP.

Autor: Greg Johnson

GJ: Mnoho našich lidí se soustředí jen na všechny ty nesčetné negativní náznaky a trendy.  Vidíte ale také nějaká pozitiva? Myslíte, že se ještě najdou i dobré důvody pro to mít naději?

HC: Ale jistě – pokud si ovšem člověk neplete naději s optimismem.

Základní historickou pravdou totiž zůstává, že nic netrvá věčně. Proto mi teze Francise Fukuyamy o liberální demokracii jako o „konci dějin“ připadá jako nesmysl. Všechno jednou skončí – i současný sionistický světový řád, a to dost možná už i za života lidí, kteří dnes chodí po světě. Nemusí skončit tak, jak chceme, a není vůbec vyloučené, že s sebou stáhne do propasti i celou bílou rasu a západní civilizaci. Jisté ale je, že skončí. Úkolem této a příští generace pak bude zajistit, abychom přežili pád tohoto ohromného zla a zachovali při tom i něco, co by alespoň připomínalo západní civilizaci.

I přes všechny naše slabiny a nedostatky totiž pořád jsme tou nejinteligentnější, potenciálně nejstatečnější a nejvytrvalejší rasou na zemi. K tomu znečistit a nechat vyhasnout celý lidský genotyp je třeba trochu víc než sto let liberálního vymývání mozků, politické korektnosti a Happy Meals z McDonaldu. Někde hluboko uvnitř nás stále jsme muži a ženami podobnými našim předkům, někdy ale holt je náš genetický „scénář“ moc hluboko na to, abychom jej dokázali přečíst.

Continue Reading

Autorka: Melissa Meszarosová

Minulý týden (tj. na začátku července 2017 – pozn. DP) nastal v Budapešti čas na obvyklé defilé do sadomaso souprav oděných gayů, leseb, trasgender lidí, hippies s dredy, agresivních feministek, milců ilegálních muslimských imigrantů a jejich politických zástupců z řad krajní levice, kteří se co možná nejhlasitěji shromáždili v centru města, což vyvolalo znechucení většinově konzervativních Maďarů a značně smíšené reakce turistů z celého světa.

Podobně jako další podobné průvody v západním světě měla i tato akce posloužit jako hlučná pestrobarevná maska, pod níž globalisté míní vnutit svou protievropskou a proti rodinnou ideologii nic netušícím lidem. Už jen samotná skutečnost, že tyto „progresivní“ skupiny cítí potřebu nutkavě opakovat přeslazené floskule o svobodě, rovnosti, lidských právech, spravedlnosti a toleranci jako ospravedlnění svých pokusů natrvalo proměnit společnost ke svému obrazu, by měla přinejmenším vzbudit podezření.

Při pohledu na seznam do průvodu zapojených a zastoupených organizací a skupin spolehlivě nalezneme všechny liberální maďarské politické strany, Migszol (Maďarská skupina pro solidaritu s migranty), ale také skupinky ještě podivnější: vegany, polské furries nebo Poliamoria Magyarország, tedy skupinu prosazující volnou lásku a vztahy více než dvou lidí současně.

Continue Reading

A takhle nějak se to stalo…

Autor: Chris Roberts

A proč by na nich nemělo záležet ani vám.

Idealistům se to asi nebude líbit, ale politika je něco za něco. Podporuji politiky, kteří podle mého soudu udělají něco pro mě a lidi, na kterých mi záleží. Proto by mi sotva mohlo záležet míň na nekonečné sérii nařčení a spekulací ohledně toho, co jistí Rusové možná udělali či neudělali, aby napomohli Donaldu Trumpovi ke zvolení. Ať už totiž zní odpověď jakkoliv, je mi to jedno. Přesvědčivě tento konkrétní projev liberálního šílenství popsal J. M. Bernays v časopise The Baffler:

Empirická otázka – zda se to stalo či ne – momentálně ustupuje hlouběji zakořeněné psychologické potřebě mediálních komentátorů, expertů a profesionálně manažerské vrstvy zachovat si vědomí vlastního já, zatímco dochází k aktivní dekonstrukci objektivních historických podmínek, v nichž se jim tolik dařilo. U liberálů tak libidózní ponoření se do dramatu dosud neodkrytého Trumpova ruského skandálu potlačuje veškeré myšlenky na to, že neoliberální uspořádání, jež se pokoušejí obnovit, už je vlastně mrtvé, a že Trump sám je jedinečně bizarním americkým projevem celosvětového trendu: nakažlivé prohlubující se nacionalistické reakce proti finančně integrované globální ekonomice, založené na relativně volném pohybu zboží i lidí. Jeho vzestup je umíráčkem celé epochy i mnoha základních postulátů o hospodářském i politickém životě, jež formovaly pohled současných liberálů na svět.

Continue Reading

Autor: P. T. Carlo

Země se zmenšila – a z ničeho nic se na ní objevil hmyzák. Stejně jako švába přitahuje odpudivý zápach popelnic, nedokáže hmyzák odolat moci, nejniternější části své přirozenosti. Shlukuje se tedy s ostatními svého druhu poblíž mocenských pozic a čeká na svou „šanci“ naklást vajíčka špatných a zvrácených myšlenek do krevního řečiště povědomí společnosti.

Setkáváme se s mnoha druhy hmyzáků: mediální hmyzáci (Chris Hayes, Matt Yglesias, Dylan Matthews etc. patří k čelním mediálním hmyzákům), deep state 1] hmyzáci (John Schindler, Ash Carter, Ben Rhodes atd.), ze Sillicon Valley (Mark Zuckerberg), z Goldman Sachs, hmyzáci akademického světa atp. Naneštěstí pro nás dosud o hmyzácích nevzniklo autoritativní taxonomické dílo, takže vymezení a hranice mezi těmito druhy a poddruhy nejsou zatím zcela zřetelné, jisté ovšem je, že někdy nevyhnutelně dochází k překrytí více kategorií (mediální hmyzák tak může například zároveň být i hmyzákem státu ve státě apod.)

Continue Reading

Autor: Ron Unz

Jen stěží mohla být nějaká americká politická organizace během posledních několika desetiletí terčem většího množství negativní publicity celostátních zpravodajských i zábavních médií než Ku Klux Klan (KKK). Tak například i bělošského aktivistu Davida Dukea, který skupinu opustil před více než 35 lety, média dodnes označují za jednoho z bývalých vůdců KKK, a také díky tomu se k Dukeovu vyjádření podpory prezidentské kampani Donalda Trumpa přistupovalo jako k události celostátního dosahu a významu.

Continue Reading

Autor: Frank Martell

Po celonočních oslavách revolučního vítězství zazněla na první schůzi nové komunistické vlády v Nikaragui hned na úvod otázka: „Tak – a co budeme dělat teď?“ Daniel Ortega a jeho soudruzi odpověď neměli. Sandinisté měli sice dovednosti potřebné k úspěšnému dovršení revoluce, ale jejich neschopnost vládnout učinila z revoluce ve výsledku jen krátkou a marnou epizodou. Podobná nedostatečnost ideologického myšlení a sofistikovanosti sužovala a sužuje mnohá revoluční hnutí, včetně těch nacionalistických. Za klasický příklad nám může posloužit rumunské legionářské hnutí, z jehož selhání i úspěchů si i dnešní nacionalisté mohou vzít cenné lekce.

Continue Reading

Autor: Ahab

Je environmentalismus jen další formou kulturního marxismu? Je čas ujasnit si pojmy

Od oznámení rozhodnutí prezidenta Trumpa o odstoupení USA od Pařížské dohody o klimatu jeho příznivci tento krok nadšeně oslavují – jednak proto, že podle všeho nasypal další sůl do ran levice, mnozí to ale po dlouhých týdnech Trumpova otálení a často až přímo zrady mnoha slibů předvolební kampaně berou především jako drobnou náplast.

„I když panáčkuje před Izraelem, neplní své sliby v oblasti imigrace nebo dohody NAFTA,“ snaží se sami sebe zastánci této myšlenkové linie přesvědčit, „alespoň je to levičákům ochotný natřít v oblasti ochrany životního prostředí.“ Celé nakládání s touto otázkou však jen chatrně zakrývá další ze zdánlivě nekonečné řady odklonů od skutečně pravicových zásad a vrhá světlo na záludně se šířící chapadla liberalismu v našem hnutí. Proto myslím nastal čas vyjasnit si pozice alternativní pravice k ekologii.

Continue Reading

Identitářství v praxi: Členové Identitás Generáció před kinem Corvin, jedním z největších center odporu během Maďarské revoluce v roce 1956, u připomínky jejího šedesátého výročí 23. října 2016.

Autor: John Morgan

Následující esej o identitářství jsem napsal na žádost maďarské pobočky Generace Idenity Identitás Generáció, za účelem překladu do maďarštiny. Původní anglická verze se poprvé objevuje zde.

Byl jsem požádán, abych představil koncept identitářství. Jakkoliv se toho velmi rád zhostím, je poněkud paradoxní, aby evropské skupině kázal o identitářství právě Američan. Panují totiž ne zcela neopodstatněné pochyby, zda něco jako autentická americká identita vůbec existuje. Přestože můj kolega Greg Johnson v jednom ze svých textů dosti přesvědčivě tvrdí, že se mezi lidmi evropské krve v Americe zformovala velice svébytná identita – nebo dokonce identit několik – pravdou zůstává, že se americká identita běžně zavedeným kategoriím dosti vymyká. Podle posledního sčítání lidu žije v USA stále ještě až kolem 70 % podle vládních škatulek „bělochů“, jak se souhrnně označují všichni lidé evropského původu. Paradoxně do této oficiální kategorie spadají i Židé a Arabové, přestože jsou původu blízkovýchodního, zatímco Hispánci tvoří samostatnou etnickou skupinu, i když jde nejčastěji o lidi v různém poměru smíšené evropské a indiánské krve.

Continue Reading

Republikánská polovojenská skupina Action Against Drugs (AAD) s jedním ze svých úlovků.

Autor: Connla Young

Polovojenská republikánská skupina se přihlásila k zodpovědnosti za loňské zastřelení dvou mužů v Belfastu

Action Against Drugs (AAD) podle svých slov zabila Dana Murrayho a Joea Reillyho, které obvinila ze zapojení do distribuce drog.

Skupina také dodala, že se v průběhu posledních 12 měsíců pokusila v Belfastu zabít také další tři lidi.

Těmto mužům, které také viní z prodeje drog, nařídila opustit Irsko – jinak je zabijí.

Continue Reading