Délský potápěč

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Autor: Alexandr Elisejev

Lidská společnost v pojetí Tradice znamená organické společenství symbolizující jednotu v mnohosti.  Moderna naproti tomu degraduje společnost na soubor atomizovaných a vzájemně nesourodých prvků chaosu.

V rámci modernity existují dva modely interakce mezi státem a společností. První z nich, nyní dominantní – liberální, předpokládá podřízení státu občanům. Druhý, který rychle pohořel, je totalitní. V jeho rámci se měla společnost podřizovat státu.

Vezměme si jako první liberální model. Je jasné, že zde ve skutečnosti moc náleží jisté nejvyspělejší komponentě společnosti, jakou představuje velký kapitál (plutokrati, magnáti atd.). Zástupci kapitálu ale nevládnou přímo, nýbrž zprostředkovaně skrze jimi vydržované byrokraty a partajní politiky. Přesto společnost a stát jsou dvě různé sféry, můžeme dokonce říci dva různé světy. Proto příslušníci prvního světa nemohou přímo řídit druhý. Pro řízení státu potřebují byrokraty, kteří jsou v něm „uvězněni“. Byrokrati dostávají příkazy a plní je. Ale to potřebuje protiváhu, která neumožňuje byrokratům příliš se zakopávat, uzavírat se do sebe a přerodit se na všemocnou kastu. Onou protiváhou je partajně politická třída, která ovládá byrokraty. Sami partajní politici si navzájem konkurují, aby se zabránilo stagnaci. Dalo by se říci, že politici představují jakousi hraniční skupinu. Jednou nohou stojí ve společnosti a druhou ve státě, přičemž zabezpečují nadvládu společenské elity (velkého kapitálu) pomocí stranických mechanismů.

Continue Reading

Richard Spencer a jeho „Sieg Heil“: 1,5/5.

Autor: Richard B. Spencer

Poznámka editora: Následuje přepis projevu předsedy National Policy Institute a šéfredaktora Radix Journal Richarda B. Spencera, který přednesl na konferenci NPI Who We Are  19. listopadu 2016.

Poznámka redakce DP: Očekávatelně tendenční podání této události si vcelku nezvykle nalezlo cestu i do českého mediálního hlavního proudu (např. zde, zde, zde či tady). Zájemcům doporučujeme také kompletní záznam akce, který na YouTube umístila společnost RedIce.

Asi nejsem jediný, kdo tomu všemu ještě nedokáže pořádně uvěřit.

My na alternativní pravici jsme samozřejmě skoro od počátku brali zvoleného prezidenta Donalda J. Trumpa a jeho šance vážně. Na rozdíl od zbytku světa nás to nepřekvapilo – nebo alespoň ne tolik. Věděli jsme, že může vyhrát. Mnozí z nás tomu věřili od začátku. Něco takového se o médiích středního proudu – a možná bychom měli užívat původního německého označení, Lügenpresse – rozhodně říci nedá.

Končí rok, kdy náhodní trollové z Twitteru, anonymní tvůrci podcastů a disidenti detašovaní hluboko uvnitř mašinérie washingtonské pravice objektivně dokázali, že rozumí politice lépe než „republikánští stratégové“ a „političtí analytici,“ kteří nás každý večer ze studia MSNBC oblažovali svými ironickými postřehy. Nejde jen o to, že to jsou levičáci a zrádci (cucks). Nejde jen o to, že spousta z nich je opravdu hloupých. Člověk si totiž upřímně klade otázku, zda to vůbec jsou lidé – nebo spíš bezduší golemové, uvádění do pohybu nějakou temnou silou, aby bezduše opakovali cokoliv, co večer předtím řekl John Oliver.

Continue Reading

Guillaume Faye – Kolonizace Evropy

Autor: Jared Taylor

Volání do zbraně Guillauma Fayeho

Guillaume Faye, The Colonization of Europe, Arktos, 2016, 400 str. (brožované vydání)

Knihu Kolonizace Evropy napsal před 16 lety Francouz o kontinentu 3500 mil vzdáleném od toho našeho – a přesto se v něm popsaná rasová krize podobá té naší v podstatě k nerozeznání. A co je ještě horší – a v čem vidím největší hodnotu knihy – rozbor patolízalské mentality evropských bělochů poslouží jako takřka dokonalá diagnóza amerických vládců. Navzdory geografické, jazykové a kulturní vzdálenosti a dokonce i zavedené tradici franko-americké řevnivosti zuří na obou stranách Atlantiku stejná psychologická nákaza. Propukla ve všech západních národech. Jakkoliv je toto zjištění velice znepokojivé, podobnosti jsou natolik zásadní, že když se povede zvrátit zhoubný vývoj byť jen jediné vládě, může to posloužit jako model pro zbytek bělošského světa.

Autorem Kolonizace Evropy je plodný a nadaný Guillaume Faye, mezi jehož další díla patří mj. Souběh katastrof, Proč bojujeme a Archeofuturismus, které anglicky mluvícím čtenářům přineslo stále nepostradatelnější nakladatelství Arktos. Faye také dvakrát promluvil na konferenci American Renaissance, kde přítomné uchvátil svou ohnivou obhajobou Západu. Počítám ho mezi nejlepší mluvčí za naše lidi.

„Evropa prochází demografickou a etnokulturní tragédií,“ píše Faye. S Francií v čele se nechává dobrovolně kolonizovat cizinci, nezřídka právě z oněch oblastí, které v 19. století naopak kolonizovali Evropané. Tentokrát však jsme svědky „kolonizace zezdola“ lavinou barevných, kteří prostými počty dobývají kontinent, o jehož ovládnutí silou by si jejich národy mohla leda tak nechat zdát.

Continue Reading

Duterteho plány přímo ohrožují strategické pozice USA a silně oslabí celkové postavení USA v Tichomoří v případě úplné realizace.

Autor: Croix

Dne 19. listopadu 2016 se má v peruánské Limě sejít současný filipínský prezident Duterte s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Podle Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova se na této schůzce bude projednávat spolupráce v oblasti účasti ruských firem na těžbě filipínské ropy a také navázání spolupráce mezi Filipínami a Ruskou federací ve vojenské oblasti. Většina veřejnosti v mainstreamových i alternativních médií  všeho druhu zajisté zaregistrovala místy velmi drsné výroky filipínského prezidenta na adresu Spojených států amerických a zvlášť na adresu úřadujícího amerického prezidenta Baracka Obamy. Takové peprné detaily není třeba si připomínat, ale to podstatné z jeho výroků ano. Duterte mimo jiné řekl, že USA mohou zapomenout na dohodu EDCA o rozšíření vojenské spolupráce s Filipínami, pokud on zůstane u moci. Dále uvedl, že jeho země chce uzavřít smlouvy o spolupráci s Ruskem a Čínou v ekonomické i obranné sféře. Rovněž uvedl, že se chce dočkat doby, kdy na Filipínách nebudou přítomny žádné jiné vojenské jednotky krom těch filipínské armády, čímž měl na mysli americké vojenské základny, které se dlouhodobě na Filipínách nacházejí a které chce v horizontu asi dvou let uzavřít.

Americká reakce na tyto kroky je pozoruhodná. Žádná ultimáta a tvrdá vyjádření, natož fyzické protiakce, silový nátlak. Nic významného v tomto směru Washington nepředvedl. Podívejte, co je dneska vůči USA beztrestně možné!

Continue Reading

Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.

Autor: Daniel Pipes

Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně

Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.

Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.

Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.

Continue Reading

F. Roger Devlin – Sexual Utopia in Power (k objednání zde)

Autor: F. Roger Devlin

Poznámka editora:

Následující kapitola z knihy F. Rogera Devlina Sexual Utopia in Power je kompletní verzí článku, který se ve výrazně zkrácené podobě (The ‘Reafricanization’ of the West) objevil v American Renaissance, roč. 19, č. 6. v červnu 2008.

Asi v polovině „bouřlivých dvacátých (let)“ – zatímco Amerika zažívala období míru a blahobytu – vyslovil přední literární kritik Irving Babbitt temné varování:

Sexuální nevázanost [napsal] páchá ve společnosti strašlivou spoušť… Výsledné nemoci jsou … hrozbou pro budoucnost bílé rasy… Vidíme nepopiratelné spojení mezi jistým druhem… požitkářského individualismu a povážlivě klesající porodností. Etničtí Francouzi a Američané jsou, máme-li věřit statistikám, ohroženi vyhynutím. Tam, kde počet obyvatel roste, je to prý na úkor kvality. Rody, k nimž v minulosti lidé vzhlíželi jako ke svým vůdcům, vymírají a množí se podřadnější a často dokonce degenerovaná krev.

Když se ale Babbit zamýšlel nad možnostmi nápravy situace, byl nucen uznat, že „nenajdeme nijak pevnou oporu pro víru, že jednotlivce lze ponouknout k vyšší míře sebekontroly apelem na tak obecné hodnoty, jako jsou prospěch země nebo… blaho bílé rasy ohrožované „stoupajícím přílivem barvy“ (narážka na knihu The Rising Tide of Color Lothropa Stoddarda, pozn. DP)“. Tvrdí, že tradiční ideály sebekázně by mohly být účinnější než otevřeně eugenická opatření. Někdo by mohl namítnout, že omezení uvalená z vnějšku bývají často účinnější než obě výše uvedené možnosti, a že rozmařilost (sexuální i jinou) dvacátých let fakticky zarazila až kázeň přijatá z nutnosti krize 30. let a 2. světové války. Po těchto strádáních následoval nikoliv náhodou poválečný baby boom – ten se však ukázal být pouze přechodnou záležitostí. Dnes se vrátila sexuální situace na Západě do horšího stavu, než by si Babbitt vůbec dokázal představit a jeho varování dnes zní dokonce naléhavěji, než když je svěřoval papíru.

Continue Reading

9. listopadu 2016: Nezvolitelný říkáte?

Autor: Greg Johnson

9. listopadu 2016 se Amerika ocitla na rozcestí: cesta doleva směřovala k většinově barevné zemi se vším, co to obnáší, cesta doprava nabízela alespoň šanci zastavit demografické nahrazování bělochů a tak Ameriku zachránit. Stačilo málo: republikán, který by byl ochoten a schopen problém vidět, měl odvahu s ním něco udělat a politické umění dostat se do Bílého domu. Stručně řečeno jsme potřebovali zázrak. Mohl nás zachránit jedině nějaký bůh. Nebo božský císař.

Prozíravější konzervativci – od Petera Brimelowa, Patricka Buchanana či Wilmota Robertsona a mnoho dalších před nimi až k Lothropu Stoddardovi a Madisonu Grantovi – tento rozhodující okamžik už dlouho předvídali.

Demokraté po více než půlstoletí prostřednictvím nebělošské imigrace z Třetího světa usilovně pracovali na vytvoření trvalé voličské většiny pro svou stranu. S přihlédnutím na voličské chování barevných jde o spolehlivou strategii. Pro demokraty v Americe totiž pravidelně hlasuje přes 90% černochů a více než 60% Hispánců.

Tím pádem s rostoucím podílem barevného obyvatelstva oslabuje i pozice republikánů. Už dnes se v některých většinově barevných volebních okrscích v Kalifornii a na jiných místech v zemi ani nenamáhají stavět vlastní kandidáty. Bude-li tato demografická proměna pokračovat, časem přijdou republikáni i o teoretickou šanci na zisk prezidentského úřadu.

Continue Reading

Utéct před Donaldem Trumpem se dá i takto.

Autor: James Dunphy

Zvládli jsme to. Přežili jsme Hillary. Můžeme počítat se čtyřmi lety ochrany v exekutivě a podstatně delší dobou relativního bezpečí v oblasti soudní moci. Prezident Trump, jakkoliv s námi nemusí souhlasit, uznává naši svobodu slova. Jím jmenovaní soudci Nejvyššího soudu ji budou chránit ještě dlouho poté, co Trump odejde. Obranné pozice máme zajištěné.

Příliš mnoho času však nemáme. Do roku 2020 budou Spojené státy podstatně méně bělošské. Po smrti bude mnoho bílých „baby boomers“ (kteří častěji volí republikány), zatímco do naší země vejde „překrásnými vraty“ v Trumpově zdi spousta barevných (kteří většinou volí demokraty) a ještě více jich doroste do voličského věku, když se už v první dekádě tohoto století stali americkými občany průchodem porodními kanály svých matek. Pokud nedojde k obřímu a nepravděpodobnému hospodářskému boomu a demokraté protentokrát nasadí někoho poněkud charismatičtějšího a méně zkorumpovaného než Hillary Clintonovou, naše ochrana výkonnou složkou moci skutečně potrvá zřejmě jen čtyři roky. Na Nejvyšším soudu naštěstí zasedne několik Trumpem jmenovaných lidí, a tak bude tato instituce hájit naše ústavní práva aspoň tak dlouho, dokud bude žít dostatek soudců-zastánců svobody slova. Těžko však předem odhadovat, do jaké míry může jejich rozhodnutím vzdorovat a převracet je pomstychtivý demokratický prezident bez úcty k zákonu.

I kdyby Trump svůj úřad v roce 2020 obhájil, nesmíme mu dovolit uchlácholit bělošský neklid. Musíme přikládat pod pomyslný kotel.

Continue Reading

Nedokáží-li se [Američané] zburcovat a jednoduše hlasovat pro prvního kandidáta za celou generaci, který se zavazuje hájit jejich zájmy, a hlasovat proti kandidátce, která se otevřeně chlubí tím, že udělá pravý opak (je libo milion dalších Syřanů?), jsou ztraceni.

Autor: Publius Decius Mus 

Letošní volby snesou srovnání s letem číslo 93: buď vtrhnete do kabiny, nebo umřete. Možná umřete tak jako tak. Vy – nebo předák vaší strany – proniknete do kabiny, aniž byste uměl vzít za knipl nebo dokonce s letadlem přistát. Jistého není nic.

Kromě jediného: když se o nic nepokusíte, zemřete na beton. Když metaforu dotáhneme ještě dál: vláda Hillary Clintonové je jako ruská ruleta se samonabíjecí pistolí. S Trumpem přinejmenším dostanete šanci roztočit bubínek revolveru a zkusit své štěstí.

Obyčejnému konzervativci to jistě bude znít jako nemístné přehánění. Nemůže jít o tolik, protože nikdy nejde o tolik – snad jedině na stránkách Gibbonových knih. Konzervativní intelektuálové budou přesvědčeně tvrdit, že žádný „konec dějin“ nenastal a všechny možné scénáře vývoje lidstva zůstávají ve hře. Třeba i – podobně jako Charles Kesler – uznají, že Amerika prochází „krizí.“ Jaký ale je její rozsah? Skutečně může být tak zle, když po osmi letech Obamy hrozí osm dalších Hillary – a konstitucionalističtí konzervativci přesto spřádají plány na obrodu našich milovaných ideálů? Cruz v roce 2024!

Nechci (víc než je zdrávo) kritizovat Keslera, který neprojevuje tolik neopodstatněného optimismu jako většina konzervativců, a který se alespoň správně ptá: Trump nebo Hillary? I když se jeho odpověď – „i kdyby (Trump) sestavoval svůj program zcela náhodně, byl by lepší než politika Clintonové“ – jeví jako bezdůvodně drsná. Ve skutečnosti Trump dospěl, i když ne úplně a ne vytrvale, ke správným odpovědím ve správných oblastech – imigrace, obchod a válka – hned na začátku.

Continue Reading

„Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“

Autor: John Robb

Americké volby klidně můžou nabrat i horší vývoj: mohou se stát předehrou občanské války.

Jak? Nastíním jednoduchý scénář.

Je osmého listopadu a volíme mezi Trumpem a Hillary.

Negativní čísla obou kandidátů se blíží 70% (Hillary dnes negativně hodnotí 56%, Trumpa dokonce 60% /psáno 20. března 2016, pozn. DP/). Kampaň probíhala ve štvavém duchu. Jako by si Stalin s Hitlerem proti sobě střihnuli druhé kolo na americkém politickém kolbišti.

Celé měsíce se v každém americkém státě odehrávají násilné střety protestujících proti policii i sobě navzájem. Voliči se osmého vydávají k urnám velice napjatí, ale všichni už chtějí mít předvolební období za sebou.

To horší je ale teprve čeká.

Continue Reading

Autor: Dorin Alexandru

V první linii kulturního boje dneška buší kladivo jménem Mjolnir. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, nové počiny na pravici zřejmě příliš pozorně nesledujete. Jedná se o literární časopis – duchovní dítě Davida Yorkshirea, který jej sám popisuje jako „první akt odporu proti lavině levicové propagandy“. A jde o krok skutečně smělý.

Časopis stojí na čtyřech základních pilířích: tradici, eurocentrismu, elitářství a opozici vůči liberalismu (iliberalismu). Jeho úspěch a rozkvět během posledních několika let ukazuje na velice vytříbenou a podnětnou publikaci. Podařilo se nám Davida zkontaktovat a krátce s ním pohovořit o jeho názorech i budoucnosti Mjolniru.

Dorin Alexandru: Rád bych nejprve Davida přivítal na stránkách CEC – tvé přítomnosti si na našem malém webu z velkého bílého Severu nesmírně ceníme. Začněme tedy od začátku: Jak jsi přišel na myšlenku Mjolniru – vždy jsi nosil někde v hlavě nebo uzrála postupně díky poznaným zkušenostem či zájmům?

Continue Reading

Gójové, myslím to upřímně…

Autor: John Bingham

Bývalý vrchní britský rabín Lord Jonathan Sacks varoval, že západní civilizace stojí podobně jako starověký Řím kvůli neochotě mladších generací převzít odpovědnost spojenou s výchovou dětí na pokraji zhroucení.

Kromě klesající natality jmenoval jako zásadní výzvy, kterým Británie i další evropské země čelí a které jejich vlády ani trh podle všeho nedokáží vyřešit, závislost na dluhu, rozklad rodinné jednotky a prohlubující se propast mezi velmi bohatými a zbytkem.

V konečném důsledku ale podle něj evropská společnost v podobě, v jaké ji známe, „zemře“ následkem demografické krize.

Varoval, že kvůli problémům spojených s integrací nově příchozích do společnosti není řešením ani masová imigrace.

Díky těmto prohlášením z rozhovoru pro The Daily Telegraph se stal jednou z nemnoha veřejně uznávaných osobností, které si v posledních letech odvážily označit klesající porodnost za zásadní společenský problém.

Británie dle jeho slov přichází o svou národní „paměť“ a kulturní identitu, jelikož lidé digitálního věku neudrží dlouho pozornost a unikají jim dějinné souvislosti.

Debatu před nadcházejícím referendem o setrvání v EU označil za plytkou, provinční, zatuchlou a „čpící duchem 50. let“ namísto diskuse hodné 21. století.

Continue Reading

„Já sem se těšil na tu medaili, daj-li mně ji, anebo nedaj-li…“

Autor: Croix

Dočetl jsem se v těchto dnech, že některé veřejně známé osoby, které jsou ve sporu s prezidentem republiky Milošem Zemanem, se rozhodly uspořádat separátní oslavu státního svátku 28. října. Jde například o Tomáše Halíka, Petra Gazdíka, Petra Pitharta, Michala Horáčka, Daniela Hermana. Většinou se jedná o lidi, kteří jsou známi jako součást tzv. pražské kavárny, horlivé až přehnané stoupence odkazu Václava Havla, někteří z nich jsou nad rámec tradiční české a československé suverénní politiky také přátelé sudetoněmeckého landsmanšaftu (zejména Herman, jak je veřejně známo). Nakolik je tento landsmanšaft přítelem naopak československé či české státnosti a suverenity, o tom bychom mohli otevřít celou nekonečnou diskuzi.

Dobráci jsou tedy ve sporu s momentálním prezidentem republiky Milošem Zemanem, a proto se odmítají účastnit oficiálních „hradních“ oslav. Nemusíte s Milošem Zemanem souhlasit ve všem, taky s ním ve všem zdaleka nesouhlasím. I když mě v některých směrech naopak příjemně překvapil, takže ho dnes hodnotím jako nejvhodnějšího prezidenta pro tuto dobu ze známých kandidátů první přímé volby hlavy státu. Můžeme dokonce s Milošem Zemanem nesouhlasit ve většině věcí, nebo zcela nesouhlasit. Přesto je oficiální ústavní hlavou státu volenou přímo voliči, vyjadřuje vůli většiny (voličského) lidu. I kdyby vzešel z voleb v parlamentních komorách, byl by stejně tak oficiálních a ústavním prezidentem, oficiálním představitelem státu. Státu a jeho kontinuity historické i politické. Kontinuity nejenom stávajícího státu jménem Česká republika, ale celé české státnosti počínající svými kořeny již před 10. stoletím v raném středověku, jíž je Česká republika pouze poslední formou, nebo nejnovější kapitolou, chcete-li.

Continue Reading

Ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Autor: Brett Stevens

Výchozím bodem futuristického tradicionalismu je Fayeho pojetí metapolitiky neboli teze, že ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Všechny strany současného politického spektra reprezentují zavedené skupiny a jejich sociálními silami pevně zformované volební standardy; tak kupříkladu volí většina lidí liberály ve snaze působit vzdělaně, inteligentně a společensky.

Zbývá tedy rozebrat ideje za politickými orientacemi a vybrat z nich tu, která by se mohla stát základem kultury, v níž plane život alespoň o trochu jasněji než ve skomírajícím modelu „Západ“ roku 2011 (úvaha byla napsána v roce 2011, pozn. DP).

Konzervatismus znamená učit se z minulosti a přírody; je to perspektiva přírodních zákonů a přirozeného výběru, a jelikož přijímá tyto někdy děsivé věci, jde o pohled transcendentní moudrosti či hledání důvodů, proč je k vytvoření „meta-dobra,“ kterým je život sám, třeba dobrého i špatného

Liberalismus je vzpourou proti přírodním zákonům a snahou nahradit je humanismem či smyšlenkou, že lidské morální volby – volby uznávající rovnost všech lidských bytostí – před doslovným světem logiky „příčina/účinek.“ Jinými slovy: možnost volby, nikoliv studium reality.

Continue Reading

Autor: Vijay Prozak

Jeden moudrý muž kdysi poznamenal, že filozofie je plodem úpadku. Zdravým pokolením není třeba připomínat, co je správné – přejímají to skrze krev a kulturu. Když se ale kultura začne rozkládat nebo se octne na pokraji katastrofy, nestávají se filozofové jen učiteli uspořádaného poznání: jejich pohled dokáže proniknout houštinou abstrakce až k obrazu reality.

Stojíme na pokraji ekologické krize. Přestože televizní sítě dnes neuroticky blábolí o globálním oteplování, jedná se jen o jeden aspekt problémů způsobených růstem a technologií. Života v oceánech ubývá; využíváme příliš mnoho půdy a lesy tak nestíhají obnovovat úroveň kyslíku v atmosféře. Beton pohltil obrovské plochy země a naše řeky se staly tak špinavými, že pitná voda se stává vzácností; zvířata a rostliny vytlačujeme z jejich přirozených biotopů a snižujeme jejich počty natolik, že je decimuje blízké křížení a nemoci, dále zhoršené rozbíjením přirozeného prostředí lidským osídlením a výstavbou. Dopouštíme se ekocidy.

Když se na moment pokusíme přemýšlet nesobecky, měli bychom se podívat na následky ztráty přírody okem básníka: čelíme ztrátě úžasných stvoření nesmírné krásy a tím i ráně nejen na našich duších, ale také zodpovědnosti za čin v dějinách bezprecedentní hrubé ničivosti. Vyplenění Alexandrie, holokaust, genocida Arménů – to vše bledne ve srovnání s přeměnou přírodního světa na parky, zahrady a trávníky. A právě to nám zbyde: veverky, vrabci a traviny; složitější součásti našich ekosystémů však vymizí. Naši političtí předáci budou moci rozsah krize zlehčit, protože všechno přece mrtvé není; ale proměnit svět miliard druhů na rozlehlou stejnorodou zahradu za domem je jako vyměnit Beethovena za repetitivní techno.

Continue Reading

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Francisco Goya: Saturn požírající svého syna (detail), 1823.

Autor: Michail Děljagin

Předseda rady Centra pro strategický výzkum (CSR), bývalý ministr financí Alexej Kudrin navrhl odložit provádění květnových prezidentských dekretů, pokud jde o růstu mezd ve veřejném sektoru. (Příčinou je údajný nedostatek peněz v rozpočtu – pozn. překl.) Přitom v předvečer Kudrinova návrhu místopředsedkyně vlády Ruské federace (RF) Olga Goloděcová bědovala, že máme 5 milionů chudých, tedy lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby a mnoho z nich jsou státní zaměstnanci. Tato pro stát zahanbující čísla ovšem neodrážejí skutečnou situaci. Pokud budeme hovořit o chudých, to znamená o lidech, jejichž současný příjem nestačí na to, aby si koupili i jednoduché domácí spotřebiče, tak zde máme podle sociologů stabilně více než 80% chudých, 100 milionů chudých – výsledek, který je naplňován dlouhodobě. Osob s příjmy pod životním minimem máme 19,5 milionů – to je oficiální údaj od Rosstatu. Je samozřejmě možné říci, že část z nich vydělává ve „stínové ekonomice“, ale přesto jde o počet mnohem větší, než 5 milionů. Takže paní Goloděcová, zdá se, nerozumí státním statistikám; nicméně, je známá skutečnost, že se tato žena proslavila mnoha vyhlášeními téže kategorie.

Continue Reading

Michail Šljapnikov z Kolionova

Autor: Kerry Bolton

Statkář z ruské vesničky dost možná přišel s klíčem k obrodě Ruska – a vlastně každého státu, rodiny a člověka, který se ocitl ve spárech lichvy. Kolion však byl coby „hrozba“ rublu zakázán.

Shodou okolností je pak kolion, zamýšlený jako alternativa k hegemonii lichvy a bankovní oligarchie, v souladu se zásadami ruské ortodoxní církve, jakkoliv se jeho tvůrce, statkář Michail Šljapnikov, podle všeho staví k církvi dosti cynicky.

Šljapnikov svou měnu, pojmenovanou podle vesnice Kolionovo nedaleko od Moskvy, vytvořil jako prostředek směny plodin a práce mezi vesničany.  Šljapnikov se snažil vrátit k jedinému legitimnímu účelu každé měny: má sloužit jako prostředek směny zboží a služeb. Skoncovalo by se tak s funkcí peněz jako výdělečné komodity, historicky označované jako „lichva.” [1] Šljapnikov o kolionu, vydávaném v nominálních hodnotách od jedné do stovky říká: „S těmito penězi se nepojí žádné války, krize ani smrt. Tyto peníze jsou o poctivé práci, čistém vzduchu a čerstvých zemědělských plodinách.” [2]
Continue Reading

Nicholas Kollerstrom – Breaking the Spell

Autor: James J. O’Meara

Dachau blues those poor Jews
Dachau blues those poor Jews
Dachau blues, Dachau blues those poor Jews
Still cryin’ ’bout the burnin’ back in world war two’s
One mad man six million lose.

– Captain Beefheart, “Dachau Blues“ [1]

Vždy jsem se ztotožňoval s modrou barvou. Je to moře, hustota nálady, samota, barva tanoucí na mysl při zvuku hlasu Marca Almonda; je to francouzská báseň a hustá kytice chrp v bílé váze. Modrá barva se v mysli protahuje, podobná kočce.

– Jeremy Reed [2]

Blue, blue, electric blue/That’s the colour of my room
Where I will live/Blue, blue

Pale blinds drawn all day/Nothing to do, nothing to say
Blue, blue

– David Bowie, “Sound and Vision”

Podobně jako chtěl na prahu svého šílenství Nietzsche být jen profesorem v Basileji [3] či, snad skromněji, jako chtěl – nebo to alespoň předstíral – George Constanza být architektem [4], vždy jsem chtěl navštěvovat (nepřehlédněte minulý čas) Londýnskou školu ekonomie (LSE) a absolvovat s MSc (ekvivalent Ing., pozn DP) na fakultě filozofie, logiky a vědecké metody [5].

Stejně jako má Harvard lepší zvuk než MIT  [6] a Oxford než Harvard, LSE nad všemi ční díky kombinaci prestiže a uhlazené technokracie; spíše euro-mandaríni než paka z Teorie velkého třesku. A navíc, studium filozofie v obklopení skutečné vědy by výrazně snížilo množství ideologické bagáže [7].

Jakkoliv se mohou zdát tyto akademické fantazie čistě subjektivní [8], mnou představovaná objektivita tamější filozofie (na rozdíl od obtížného, ale povrchního akademického tlachání „analytické“ filozofie jinde) skutečně vedla ke vzniku některých opravdu významných počinů lidí jako Sir Karl Popper, Imre Lakatos a konečně (i když – pravda – k zoufalství ostatních) [9] i „epistomologickému anarchismu“ Paula K. Feyerabenda. [10]

Continue Reading