Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.
Jak dál?
Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.
Přistěhovalectví alogenních, podnícené druhdy kapitalistickými a imperialistickými zájmy, se tak pod nynějším „neotrockistickým“ dohledem mění v katastrofu přenárodnění našeho kontinentu. Křesťanské církve jim v tom asistují – z defenzivního postoje jakoby přešly na stranu svých někdejších nepřátel a čestné výjimky několika frakcí jsou bezmála na indexu. Americká vojenská přítomnost v Evropě pokračuje, byť kleště mezi Východem a Západem opět nahradila geopolitická linie Sever – Jih: vnější ohrožení Evropy teď přicházejí hlavně „zdola“. Tak by bylo možné pokračovat.
Otázka ovšem zní: Co z dosavadního sjednocování Evropy pod vlivem „liberálů“ (míněno především v americkém smyslu) je třeba chránit, co měnit a co ničit? Nacionalisté všech odstínů by se měli učit formulovat neukvapené, ostré odpovědi. Neboť formy minulosti pomáhají čelit budoucnosti!
DD: Výborná práce.
RLD: Evola rozhodně nebyl patriot. Sám uvádí, že výraz “patriot” se objevil v roce 1789 a onačoval toho, kdo bránil republiku proti monarchii a aristokracii.
Ten Evola už mě irituje. Co je to za blouznivce a proč je redakce DD pořád okouzlena tímto “evropsky konzervativně revolučním” (co je to, kurva, za termín) utopistou ?
Každý konzervativec ví, že patriotismus nenahradíte nějakou slepenou nadnárodní jednotou a to ani v rámci Evropy, kde by pro to byly teoreticky nejméně špatné předpoklady. Máme za sebou historický vývoj a tradice. Mám rád Evropu, ale Evropu starých národů a jejich suverénních států, Evropu rozmanitosti v herderovském duchu. Tyhle unifikace, to je mor a zlo.
A nepatří Evola do té party, která je celkem vstřícná vůči islámu ? Vím, že někdo takový tam v té “nové pravici” je…
Trackbacks/Pingbacks
Ernst Jünger – Dělník
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.
Ernst Jünger – Aladinův problém
*** Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
*** Objednávejte ZDE
22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil Eduard Limonov, vlastním jménem Eduard Veniaminovič Savenko, ruskýspisovatel, básník, rebel a politik Národně bolševickéstrany Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko. Česky vyšla jeho kniha To jsem já, Edáček a románová biografie Limonov - Deník ztroskotance od francouzského spisovatele Emmanuela Carrèreho.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil
Tak to nečtěte, když se vám to nelíbí :-)
S pozdravem
Mluvíš mi z duše R.L.Daviesi.
Až na to, že je to výraz už ze starého Říma… :-)
DD: Výborná práce.
RLD: Evola rozhodně nebyl patriot. Sám uvádí, že výraz “patriot” se objevil v roce 1789 a onačoval toho, kdo bránil republiku proti monarchii a aristokracii.
Ten Evola už mě irituje. Co je to za blouznivce a proč je redakce DD pořád okouzlena tímto “evropsky konzervativně revolučním” (co je to, kurva, za termín) utopistou ?
Každý konzervativec ví, že patriotismus nenahradíte nějakou slepenou nadnárodní jednotou a to ani v rámci Evropy, kde by pro to byly teoreticky nejméně špatné předpoklady. Máme za sebou historický vývoj a tradice. Mám rád Evropu, ale Evropu starých národů a jejich suverénních států, Evropu rozmanitosti v herderovském duchu. Tyhle unifikace, to je mor a zlo.
A nepatří Evola do té party, která je celkem vstřícná vůči islámu ? Vím, že někdo takový tam v té “nové pravici” je…