Délský potápěč

Autor: Georgij Sidorov

Mnozí filosofové rádi mluví o záhadnosti ruské duše. Neobjasňují však, v čem tato záhadnost spočívá. Vysvětlení není totiž výsadou filosofů, nýbrž psychologů. Záhadnost ruské duše vyplývá z toho, že podle své původní přirozenosti je ruský člověk především tvůrce. Jemu přináleží budovat, zúrodňovat zemi, objevovat, odhalovat tajemství ve sféře vědy a umění. Zde je založena jeho spontánnost. Sám sebe nachází v trvalém tvůrčím procesu poznání vnější reality. Především proto na rozdíl od italských, britských či židovských kupců ruští kupci nikdy nezhanobili sami sebe mamonem, když jim nabyté prostředky sloužily pouze k tomu, aby se proměnili v průmyslníky. A to i přesto, že výnos z pouhého zprostředkování směny mnohokrát převyšoval zisk, jaký kupec mohl získat z výroby. Přirozeně lidé se západním způsobem myšlení nemohli pochopit tyto nenormální Rusy, kteří vždy upřednostňovali nelehkou tvůrčí cestu před snadným a výnosným obchodem.

Na západě jedinými národy, jež měli do určité míry pochopení pro ruskou duši, byli Němci a Skandinávci, přesněji poněmčení Slované, protože sami představovali etnikum předurčené k tvoření. Jestli však vlivem katolicismu a později protestantismu Němců bylo Dánům či Švédům dáno upadnout do anglosaského vleku, přeměnit se v krajně materialistické lidské bytosti, tak ruský člověk se vlivem západu transformoval do specifické podoby. V důsledku této transformace vznikl nový národně genetický psychotyp Rusů (1). Z Rusů se ve vleku západních demokratických hodnot stávají absolutně nestoudní kramáři, mrzké odnože natolik nízké a odporné ve svých žádostech a touze po obohacení, že západní pozorovatelé nevycházejí z úžasu při hodnocení toho, jak Rusové vydělávají peníze. Mimo to západ šokuje i pohled na ruské úředníky. Ruský úředník nehne prstem, dokud nedostane úplatek. A požaduje nemalé sumy! Ze státu si ruští úředníci udělali nástroj dobývání peněz z ruského národa. Korupce v Rusku podrazila základy státu i práva. V důsledku toho všeho se ruský národ ocitl na okraji propasti. Co že se to stalo se záhadnou ruskou duší? Proč je Rusko dnes terčem posměchu na celém světě?

Continue Reading

Autor: Jakub Guziur

Dospět ke shodě o významu slova fašismus je dnes v naší společnosti takřka nemožné. Zčásti proto, že se změnil náš postoj k významu, k významovosti. To slovo se, jako tolik jiných, v češtině stalo významově promiskuitním: po vůli je kdekomu. Nepřesným užíváním, mnohdy záměrným zneužíváním, jsme ztratili představu o dějinách a hranicích jeho významu: slovo mnozí užívají jako značku, aniž by se vážněji zamýšleli nad jeho významem. Označkování je signálem ke konvenční reakci, vždy více či méně citově nabité. Z kolektivně stvrzované moci těch, kteří právě mají slovo, uplatňujeme dohled nad minulým a současným, zároveň prověřujeme postoje svých bližních. Podobně jako fašismus ztratil právo na přesný význam, označkovanému fašistovi odnímáme právo na osobitost. Konkrétní osud jedinečné lidské bytosti v určité dějinné situaci je podružný; je nám lhostejné, proč věřila určitým myšlenkám a zastávala určité postoje nebo zda tyto myšlenky a postoje skutečně odpovídaly dané ideologii. Zájem o individuálnost označkovaného považujeme za obranu fašisty, mnohdy i za obhajobu fašismu. Nevíme sice, kdo a co to je, jsme si ale jisti, že je to zlé.

Vymezit s určitostí význam fašismu je obtížné i pro vzdělance, akademiky a kritiky, kteří jsou do značné míry za tento stav odpovědní: dopustili, aby byl tento termín používán, aniž by se shodli na jeho významu, jak poznamenává Claudio G. Sergè, autor hesla „fašismus“ v Oxfordském slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha 2000, s. 176). Podle Noëla O´Sullivana se slovo fašismus „od samého počátku vyznačovalo tím, že bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoli máme za sebou již padesát let bádání a úvah.“ (O´Sullivan, N.: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, přel. T. Váňová a I. Lukáš, s. 13) O´Sullivan se domnívá, že v pochopení podstaty fašismu nám brání „převládající intelektuální nálada naší doby“, především „nebezpečně optimistická představa“, že zlo vzniká ve společenských strukturách, a proto může být jejich změnou navždy odstraněno. (s. 7, 13-14) „Představa, že by moderní ideologie mohla být záměrně destruktivní“, píše O´Sullivan, „naprosto zaskočila liberály, socialisty i konzervativce.“ (s. 7)

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje…
Paracelsus

Erich Fromm nazývá lásku uměním. Je-li láska umění, vyžaduje znalost a úsilí. Na téma lásky bylo již sepsáno nemálo filosofických a psychologických traktátů. Většina z nich se ptá na podstatu lásky, co to je láska, jaké duševní a fyzické procesy v člověku se na ní podílejí, co je její podmínkou i smyslem. Není snad pochyb o tom, že láska má svůj sociální podtext, do jisté míry je odrazem i řešením sociální potřeby člověka nebýt odloučený, být součástí širší pospolitosti. Pouze společenství naplněné vzájemností a sdílením společných hodnot dává člověku vědomí existenčního zázemí, vědomí vlastní hodnoty a smyslu snažení ve prospěch všech, jímž se překonává pomíjivost individuální existence.

Uchopit lásku v její nejhlubší a nejširší podstatě má však mnoho úskalí a závisí na úhlech pohledu. Jisté však je, že akt lásky je do značné míry aktem vůle, vědomého rozhodnutí, za nímž se skrývá objektivní nutnost podložená pochopením individuální nedostatečnosti. Teprve bytostným prožitkem vzájemnosti se uplatňuje životní síla jedince jako radostné „dávání“. Dávat je nejvyšší výraz moci, moci nezotročující, moci tvůrčí, moci budující a spojující. Láska je odrazem takové mohutnosti, skrze ni se utváří vyšší životní forma založená v jednotě a harmonii spojující lidská individua v jeden mocný celek.

Continue Reading

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtveřice zásadních textů načrtávající horizonty v ozbrojování intelektu a mobilizaci vědomí.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Bylo by velkou chybou domnívat se, že otázka rozdělení domácích prací mezi mužem a ženou je výrazem jejich přirozených rolí v rodině. Stejně tak bychom mohli říci, že účelem hierarchického řádu na lodi je ustanovit, kdo z posádky bude mýt palubu, kdo vařit a kdo se držet kormidla. Smyslem lodní plavby ovšem není čistá paluba, chutná strava pro námořníky, nebo bezpečné klouzání po vlnách. Každá loď má svůj cíl jako celek, dopravit náklad do přístavu, vyhrát bitvu v rámci válečné flotily, či podobný vyšší úkol, pro nějž byla vyslána na moře. Rodina se podobá lodi, jejíž plavba má zásadní význam pro směřování a blahobyt celé společnosti. Rodina je základ rodu, národa i státu a smyslem rozdělení rolí v rodině je právě tato její celospolečenská funkce. Naprosto podružná je otázka, kdo bude vařit, kdo uklízet, či kdo se postará o fyzický prospěch dětí.

Continue Reading

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie“ (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading

Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její knižní vydání.

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě

Autor: Mircea Eliade

Článek Mircey Eliadeho pojednává o tom, jak ti, kdož mluví o „svobodě“, obhajují libertarianismus, anarchii a „demokracii“, nechápou skutečnou podstatu svobody a díky jejich materialismu a strachu vlastně nejsou svobodní. Eliade tvrdí, že jen rumunské legionářské hnutí (Železná garda vedená Corneliem Codreanu) chápe svobodu ve skutečném smyslu slova a že Legionáři dosahují skutečné svobody prostřednictvím své spirituality.

Je zde jeden aspekt týkající se Legionářského hnutí, který dosud nebyl dostatečně prozkoumán: svoboda jednotlivce. Legie, která je především duchovním hnutím usilujícím o stvoření nového člověka a spásu vlastních lidí, nemůže růst a nemohla dospět, aniž by si cenila svobody jednotlivce; svobody, o níž bylo napsáno mnoho knih, kterými byly zaplněny celé knihovny, a na jejíž obranu zaznělo množství demokratických projevů, aniž by tato svoboda byla opravdu žita a doceněna.

Lidé, kteří mluví o svobodě a prohlašují, že jsou ochotni pro ni zemřít, jsou titíž, kdo věří v materialistická dogmata a fatalismus: společenské třídy, třídní boj, nadřazenost ekonomie apod. Je zvláštní, když se za „svobodu“ staví člověk, který nevěří v Boha ani v nadřazenost ducha a život po smrti.

Continue Reading

Derek Holland: Politický voják

Autor: Derek Holland

Následující ukázka pochází z připravované publikace Politický voják: Prohlášení (včetně Deklarace principů Mezinárodní Třetí pozice) autora Dereka Hollanda, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretická díla, zabývající se problematikou politického vojáka – Za pozitivní kritiku Dominiquea Vennera a „Proč jsme politickým vojáky?“ Rodolphe Lussaca budou následovat a měly by spatřit světlo světa do konce tohoto roku.

Nový úvod

Od prvního vydání díla The Political Soldier: A Statement uplynulo již přes deset let. Od blízkých přátelů slýchávám, že by si jeho reedice zasloužila novou předmluvu i nový obal, tímto tedy tak činím.

Téměř okamžitá pozitivní odezva Politického vojáka v anglických nacionalistických kruzích přetrvává k nezměrnému úžasu autora i do dnešních dnů, kdy ovlivňuje novou generaci stoupenců Třetí pozice. Popularita tohoto díla se neomezuje výhradně na Anglii, to si totiž našlo cestu i do zemí, v nichž síly revolučního nacionalismu rozpoznaly potřebu tradicionalistické koncepce životního zápasu. V roce 1994 se objevuje ve Francii a v Litvě, přičemž zejména ve druhém případě se jednalo o potěšující zprávu v návaznosti na politické změny ve východní Evropě a úspěch polského vydání, publikovaného roku 1993 ve Varšavě.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Pruský duch a socialismus je na první pohled velice zvláštní práce, odlišná zvláště tím, že byla napsána konzervativcem, protože na každé straně je zřejmá hrdost autora, že je socialistou… Navíc Spengler upírá toto slavné označení Marxovi, který je pro něj ideologem píšícím v tradici buržoasně-literární. Čím je tedy pro pruského filosofa socialismus?

Continue Reading

Co je CasaPound Italia?

CPI je oficiálně ustanovena a uznáváná asociace, která se zabývá především upozorňováním na palčivá sociální témata. Je to politické hnutí, které usiluje o jiný styl politiky. Jeho členové jsou z větší části mladí lidé. CasaPound se zaměřilo na na palčivé sociální problémy. Je nadějí na záchranu, avantgarda myšlení. Je štítem a mečem zrazeného, poníženého a prodaného lidu, který pokračuje ve zrazování sama sebe. Je uměním, kulturou, sociální angažovaností – jedním slovem: žije (ve světě plném předsmrtné agonie a umělosti).

Jaký vztah má CPI s Blocco Studentesco?

Blocco Studentesco je studentské hnutí CPI organizované na školách a univerzitách. BS a CPI jsou jedna a ta samá věc.

O co se CPI zajímá?

O politiku. Anebo lépe o dobro polis (lidu). To znamená snahu dát vyčerpanému a vykrvácenému lidu naději, čest, sílu a vůli. CPI působí na okolní společnost jednotnou vůlí, která je vyjádřena tisíci hlasy: výstavami, konferencemi, studijními skupinami, uměleckými experimenty, koncerty, bary, mládežnickými komunitami, posilovnami, dobrovolnictvím, odborářstvím, mediálními provokacemi. A také účastí ve volbách. Pokud je to tedy taktické, pokud existuje místo pro pohyb mimo klasické korytářské prostředí. To znamená velmi zřídka.

Continue Reading

Rudolf Jičín

V úterý 9. srpna zemřel ve Vimperku archivář a filosof Rudolf Jičín, jehož vynikající překlad a výběr z myšlenek Oswalda Spenglera jsme nedávno publikovali.

Vysoká postava, bělostné vlasy, modré oči; skromný, ochotný, přímý, velkorysý; skrze vážnost probleskující klímovský humor: tak jsme ho znali v posledních deseti letech.

Narodil se 19. 3. 1933 v Hradci Králové. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filosofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filosofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filosofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

Publikoval sporadicky od roku 1993. Ze svého rozsáhlého díla Sebraných spisů (zahrnuje sedm strojopisných svazků!) uveřejnil pouze fragment Komentář ke Kantovým Prolegomenům.

Perzekuován (ztráta zaměstnání v Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV) byl v souvislosti s „aférou“ Týdeníku Politika viz www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t1578_02.htm – 34k 2. 2. „Případ Tomáš“.

Čest a věrnost jeho památce!

Continue Reading

Giorgio Locchi: O smyslu dějin

Na hranici tušeného: proti lineárně chápanému času

Představa, že v dějinách něco trvá od A do B a pak začne něco nového, je mylná. Text Giorgia Locchiho zabývající se „smyslem dějin“ ukazuje jinou možnost. Vyvádí při tom za hranici „bezpečné všednosti“, za diskursivní dominantu, která vymezuje naši řeč: usiluje o poznání, které jde za hranice ustáleného jazyka; popisuje „co nevidíme“, protože pro jeho popis nemáme jazykové nástroje – není to součást naší jazykové zkušenosti. Je třeba intuice.

O takových cestách lze mluvit a psát pouze více méně nejasně, přísně racionálně totiž popisujeme jen to, na co máme slovník. Čeština, jazyk neanalytický, je zde navíc deficitnější než jazyk originálu, němčina, jíž Locchi skvěle vládl. I sám Heidegger, jeho „průvodce“, ovšem pokládal svůj geniální pokus o přestrukturování a obnovu jazyka za neúspěšný. Avšak tam, kde se začátek a konec dočasně sjednocují ve společném prvopočátku, může být každý neúspěch vždy novým začátkem…

První vrchol edice!

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Autor na základě osobních zkušeností tvrdí, že skoro každý muž se válce snadno přizpůsobí a jen mizivé promile zbabělců má stálý dojem, že je – podle humanitářského stereotypu – jatečním dobytkem. Bellicistika nejen pro samce.

Sávitrí Déví: Hitlerismus a hinduismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství.

Continue Reading

Záhady vždy bývaly atraktivnější než tajemství. Tajemství jsou profánní. Nějaké má každý. Tajemství zůstává tajemstvím především proto, že o něm nikdo či téměř nikdo neví. Jeho vysvětlení však bývá prosté. O záhadách oproti tomu ví každý, ale přesvědčivě je vysvětlit nedokáže nikdo. Záhady umožňují vznik příběhů. Malých i velkých, vyprávění o podstatě a skryté historii světa kolem nás.

Vzpomínám, jak počátkem 90. let vyšlo, v češtině po dlouhé době podruhé, Jitro kouzelníků Bergera a Pauwelse. Díky skutečně velkému nákladu, který tehdy činil poctivých 250 tisíc výtisků, vzbudilo značný ohlas. Ne snad proto, že by za reálně-socialistického režimu byla spekulativní literatura neznámá. Spíše kvůli ortodoxii. Materialismu, který coby nerozlučné dvojče provázel marxistickou filosofii. Těžiště spekulací i fantastické literatury bylo v oněch dobách vychýleno zcela ve prospěch scientistických mytologií.

Žádné kulty. Žádná kouzla a už vůbec ne čáry. To takhle mimozemšťané Ericha von Dänikena a jejich dávné návštěvy na Zemi, optimismus Ludvíka Součka, tvrdá science fiction, kterou odhodlaně bránil Ondřej Neff ve svých knihách o historii žánru. To byly dominanty příběhů o paralelní historii, které byly všeobecně rozšířené. Ale k čertu! Co zkoumat na mimozemšťanech? Byli tu? Nebyli? Myslíte, že se vrátí? Tak připravte zbraně, spoustu zbraní. Ten most překročíme, až k němu dojdeme. Byli jsme zahlceni scientismem. Přesyceni.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Články a eseje v tomto sborníku vznikaly v letech 2006 až 2011. Vycházely na nezávislých internetových magazínech, výjimečně si našly prostor na stránkách tištěných časopisů, jež se netěší širokému zájmu. Ani v rámci svobodného internetového fóra nebyl však jejich osud jednoduchý. Prvním domovskou rubriku s názvem „Svět trochu jinak“ mi přidělil vydavatel politicky nekorektního webzine „Zvědavec“ Vladimír Stwora. Odtud pochází také název sbírky. Prostor ke svobodnému autorskému publikování ukončil spor s několika prominentními čtenáři magazínu Zvědavec o názorové zaměření článků i vehemenci, s jakou jsem je obhajoval ve veřejné diskusi. Významný počet textů vyšel na pravicovém politickém magazínu Virtually. I zde však sehrála roli cenzura vydavatelky, která odmítla zveřejnit například články s národoveckou tématikou. Největšího porozumění se mé tvorbě dostalo na internetovém portálu Délský potápěč, kam jsem byl rovněž přizván k redakční spolupráci. Redakčnímu týmu Délského potápěče vděčím rovněž za to, že tato sbírka spatřila světlo světa.

Continue Reading

Růžena Zátková. Jméno snad jediné české futuristické malířky je pro Čechy téměř neznámé. Tato žena se za svůj krátký život proslavila pouze v Itálii, proto bývá často řazena spíše k italským futuristům. Na českou scénu už však proniknout nestihla. S jejím životem a dílem se nyní můžeme seznámit na výstavě v Císařské konírně Pražského hradu.

Psal se rok 1909, když se v Itálii začal rozvíjet nový umělecký směr, futurismus. Umělci tohoto avantgardního stylu zpočátku hledali své inspirace v kubismu, později ztvárňovali geometrickou abstrakci s prvky konstruktivismu a v poslední řadě vytvářeli vzdušné malby, tzv. aeropittury. Odmítali náboženství, moralismus a většina italských futuristů se dokonce hlásila k fašismu. Za zakladatele tohoto směru je považován italský anarchistický básník a spisovatel Filippo Tommaso Marinetti, který vydal v Paříži roku 1909 Futuristický manifest. Tento program ovlivnil i několik našich umělců. Mezi přední české malíře tohoto stylu se řadí například Bohumil Kubišta či Otto Gutfreund.

Continue Reading