Délský potápěč

Málokterý hudební projekt je natolik žánrově pestrý a svým repertoárem zajímavý, jako holandská kapela A Challenge of Honour. Pohybuje se na široké škále žánrů od čistého experimentování, přes neofolk, industrial až k moderní klasické tvorbě. A zároveň je to reprezentant „evropanské hudby“, tedy scény, jejíž autoři se pohybují v rozmanitých sférách; jsou kulturní pesimisté, jiní katolíci, pohané, gnostici, nihilisté a snad i terceristé a někteří i post-fašisté; všem je ovšem společná snaha a zájem skrze vlastní tvorbu pozvednout upadajícího evropského ducha a vyjádřit svůj hold dějinám a kultuře Evropy, potažmo západní civilizace.

„Leonidas“ možno označit za typickou desku. Není to politický manifest. Není to morální apel. A už vůbec ne vulgární snůška bezduchého protestu a negace. Je to epos.

Continue Reading

Autor: Alain Besançon

Christopher Caldwell ve své knize Reflections on the Revolution in Europe: Immigration, Islam and the West (Úvahy o revoluci v Evropě: Imigrace, islám a Západ, Penguin Books, 2009) popisuje postupující muslimskou imigraci. V novém čísle revue Commentaire se objevila recenze Alaina Besançona, který se otázkou vztahu křesťanské i „postkřesťanské“ Evropy k islámu zabývá minimálně počínaje knihou Trojí pokušení Církve (1996), v níž vedle „demokratického“ a „antidemokratického“ pokušení definuje jako třetí pokušení právě islám.

Smysl i obsah knihy nejlépe vystihuje její podtitul: „Can Europe be the same with different people in it?“ (Může Evropa zůstat stále táž i tehdy, budou-li v ní žít odlišné populace?) Pokud je mi známo, tak Caldwell je první, kdo si tuto otázku dokázal položit v celém rozsahu a v celé její složitosti. Odvážil se totiž otevřít složku, kterou se Evropané už po desetiletí snaží raději nechat zavřenou, ale koneckonců ji ani nemusejí otvírat, neboť je jim dokonale znám její obsah. Caldwellova kniha by měla vyvolat skandál. Ale protože rozbíjí zavedená klišé, jimž už nikdo nevěří, a protože vynáší na denní světlo myšlenky, které se nikdo neodvažuje vyslovit veřejně, je docela dobře možné, že bude pohřbena do hodně hluboké jámy jištěné dřevěným bedněním.

Continue Reading

Nevím, zda-li někdo z Vás postřehl reportáž „Vikingové z Brna“, která běžela včera na programu ČT2, tedy na veřejnoprávní televizi, která je placená z koncesionářských poplatků a daní nás občanů. Za tak zmanipulovanou reportáž by se nemusel stydět ani ten nejhorší bulvární deník.

Pro to, aby jste si mohli udělat korektní obrázek o kvalitě práce reportéra ČT (jmenovitě pana redaktora Duška) je téměř nezbytné, aby jste si nejdříve „reportáž“ Vikingové z Brna prohlédli.

A teď by mě velmi zajímalo, co si o této „skandální“ záležitosti myslíte. Připadá Vám reportáž zcela objektivní, vyvážená a v pořádku? Mě rozhodně ne. Spíše na mě dělá dojem, že pan reportér Dušek (věřte, že oslovení pan reportér se mi píše velmi těžce) jel na vyhlášenou mezinárodní akci s jasným cílem dokázat, že pod rouškou historické akce se v Polsku konají srazy neonacistů.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Skutečnost, že většinu médií tzv. „hlavního proudu“ zajímají senzace, hon na čarodějnice a že například přední český internetový deník „České noviny“ má na hlavní stránce zahraničních zpráv nehodu českého řidiče ve slovenském Humenném a spravedlivého rozhořčení dochází novináři zpravidla pouze tehdy, objeví-li se snaha omezovat jejich nikým nekontrolovaný monopol je už prakticky každým soudným jedincem považována za průvodní a degenerativní jev současnosti.

Že ale z deklarovaných liberálních a demokratických kruhů poměrně často zaznívají hesla plná termínů jako „civilizace“, „Západ“, „morálka“, nebo „příklad ostatním“ (nejlépe ve vztahu k Rusku, Číně a alternativnímu, tedy ne nezbytně ze západního osvícenství vycházejícímu pojetí práv člověka), to je nejen urážka inteligence všech, kterým ještě zbyly pozůstatky zdravého rozumu, ale hlavně důkaz intelektuální nepoctivosti vyřvávačů práv pro všechny a profesionálních demokratů. Politický proces s Gertem Wildersem ukazuje, kdo na jaké straně barikády stojí. Ironií osudu je, že samotný Wilders je paradoxně jedním z průkopníků současného „soumraku Západu“. Jeho militantní antiislamismus, vycházející z prací a názorů některých liberálních a nekonzervativních teoretiků „západní supremace“, jaký konflikt s islámským světem do značné míry prohlubuje, není politikou hodnou následování. Zde se ale hraje o to, zda se podaří novodobé politicko-korektní inkvizici uspět ve svém historicky prvním mezinárodním křížovém tažení proti nositelům závadného viru kritického a „xenofobního“ myšlení.

Continue Reading

Před pětašedesáti lety, 6. února 1945, byl za „intelektuální zradu“ (trahison intellectuel) vlasti popraven Robert Brasillach, ačkoli „jednal jen z lásky k ní“ (Ernst Jünger). Bojoval proti zkorumpovanému parlamentarismu, svrchované moci kapitálu a bankovních spekulací, proti hrozbě marxismu a věřil, že tím slouží Francii (což v sedmapadesátém uznal i Sartre-Tartre!). Podporoval německo-francouzské usmíření a snil o Evropě bez bratrovražedných válek, o revoltě mladých elit proti „mamonu“ a „usuře“, proti chaosu, v němž bloudí „vykořenění“ lidé velkoměsta. Domníval se, že „cesta domů“ může vést skrze zpřítomnění ctností řeckého a římského občana, ctností středověkého rytířstva a jeho řádů „bojujících a věřících“, že na cti, odvaze, oběti a kázni, lze ustavit nový řád.

Continue Reading

Uběhly dva roky a dočkali jsme se další desky od neoklasicistního projektu Seelenlicht, který je dílem Troye Southgatea, který ale zároveň nepředstavuje pouze boční oddech pilotních H.E.R.R., nýbrž rovnocennou, paralelní aktivitu. Na projektu spolu se Southgateem spolupracovali, stejně jako v případě prvního alba, „Gods and Devils“, lidé z Kammer Sieben. Zatímco předešlá deska byla spíše melancholická, „Love and Murder“ přidává zejména časté využití psychedelických kytar sem tam téměř bitevní náladu. Tématicky Seelenlicht zůstal věrný původnímu zaměření: oslava evropské tradice a postesk vykořeněného umělce ve světě ztrácejícím smysl. Vděčným zdrojem inspirace zůstala jak indoevropská a antická mytologie, tak také tvorba německých romantických autorů.

Continue Reading

Vážení čtenáři,

Vzhledem k tomu, že stránky hudebního magazínu Fanfares of Europe jsou se stránkami Délského potápěče částečně provázané, redakce obou projektů usoudily, že z hlediska odstranění zbytečné duplikace, ale také s ohledem na úsporu času a sil bude lepší oba projekty sjednotit.

Od dnešního dne se tedy kulturní e-zine Fanfares of Europe, zaměřený na nekonformní a alternativní hudební styly jako neofolk, ambient, hudbu identity nebo martial industrial, stává integrální součástí Délského potápěče, kde bude tvořit svébytnou kategorii.

Děkujeme za pochopení a vynasnažíme se i nadále odvádět kvalitní práci k vaší spokojenosti.

Redakce DP

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Continue Reading

Dechberoucí kuřivo  & boty Loake

1. Cigarety Pink Elephant

Pokud se cítíte natolik dekadentně, že vás neodradí ani cigarety v růžovém papírku s růžovým filtrem, pak vyzkoušejte Pink Elephant. Jedná se o ochucenécigarety s kořeněnou směsí orientálních tabáků a s příchutí vanilky. Jsou stejně silné jako „červené“ Lucky Strike.

Cena 85,– Kč

Tonáž:
Dehet: 10 mg/cig.
Nikotin: 0,8 mg/cig.
Oxid uhelnatý: 10 mg/cig.

Continue Reading

Autor: Ludva Arak

Alexandr Bělov (1976) je předním aktivistou ruské nevládní krajní pravice, v minulosti byl dlouholetým předsedou Hnutí proti nelegální migraci (DPNI).

První otázka směřuje celkem logicky k původu organizace. Jak hnutí proti nelegání migraci vzniklo? Máte nějaké politické kořeny?

AB: Kořeny máme v organizaci Pamjať, která vznikla ještě v 80. letech. Jinak se samotným DPNI se to má tak. Před 6 lety (2003) jsme se shodli, že není potřeba odvrhávat národní tradice, abychom se mohli cítit členy západní křesťanské civilizace. Bylo vytvořeno Hnutí proti nelegální migraci. Migranty totiž vidíme jako největší hrozbu naší civilizace. Při tvorbě hnutí jsme hodně přihlíželi ke zkušenosti západních zemí . Hnutí bylo vždy poměrně decentralizované, neměli jsme nikdy jednoho šéfa. Nemáme za sebou silné finanční skupiny a taky odmítám tvrzení, která se na západě šíří, že nacionalisté jsou v Rusku řízeni FSB.

Naopak už od počátků byly naopak proti DPNI represivní akce. V Rusku jsme nechtěli vstoupit do opozičních kruhů, nevidíme v tom totiž moc smysl. Jde nám prostě a jednoduše o větší věci. Rusko je podle nás nyní periferií evropské civilizace, máme velmi neefektivní ekonomiku a systém státní administrativy. A mně je z toho smutno jako člověku, který má rád svoji zemi. A já utíkat nechci, chci aby moje děti vyrůstaly tady. A jsem připraven bít se se státní mocí o to, aby politika byla efektivní pro rozvoj ruského národa. A k tomu určitě nepatří nové železné opony, které se nyní, zdá se, opět chystají. Vytváří se obraz Západu jako nepřítele. My nejsme protizápadní hnutí, opravdu ne.

Continue Reading

Autor: Dominika Hužvárová

Je u ženy důležitější vzhled nebo inteligence? Jaké byly, jsou a měly by být kladené požadavky na každou ženu.

Pokud si pročítám feministické stránky, často se zabývají nespravedlností v podobě: Muži na ženách nevidí inteligenci. Vidí pouze vzhled a zajímá je, jak se o ně bude starat. Feministky se snaží docílit „spravedlivého stavu“. A to pokud se žena příliš nezajímá o vzhled mužů, mělo by to tak být i naopak. Osobně mám dojem, že se feministky mýlí. A to v tom, že nejdůležitější na ženě je, aby byla schopná. Krása pro ně není důležitá. Starostlivost o druhého pro ně také není důležitá. Důležitá je především kariéra.

Continue Reading

Nedávno zemřelý kulturní a sociální antropolog Claude Lévi-Strauss (nar. 1908) je oprávněně považován za spolutvůrce duchovního klimatu druhé poloviny dvacátého století. Spolu se svým americkým „protějškem“ Franzem Boasem hlásal kulturní relativismus, který se stal účinným nástrojem „dekonstrukce“ už tak otřeseného sebevědomí Evropanů.

Je prostým faktem, že obyvatelé Evropy stavěli gotické katedrály, vytvořili vědu Galilea, Newtona a Darwina atd. a že australští Aboriginci a kanibalové z Nové Guineje nikoliv (Bertalanffy). Lévi-Strauss však patřil k té generaci intelektuálů, která po druhé třicetileté válce řekla „dost“ – a přišla s tvrzením, že tento fakt sám o sobě nemá vlastně žádný význam: např. mezi hrdelním popěvkem domorodce, provázeném zvukem umně vyrobených kostěných chřestítek, a Wagnerovou operou tak není kvalitativní rozdíl, neboť víra ve Wagnerovu převahu je ve skutečnosti jen „absolutně naivní“, etnocentrický předsudek – „evropská iluze“.

Tak se mj. rodila dnešní politická korektnost a univerzitní etnomasochismus.

Continue Reading

Autor: Martin Weiss

Kniha Anthony Browna „Úprk rozumu“ je brilantní kritikou fenoménu politické korektnosti. Fenoménu,který v posledních zruba třiceti letech výrazně omezuje svobodnou diskusi v západní společnosti.

Politická korektnost je k smíchu a nemá u nás šanci. Tak mi to alespoň dlouho připadalo. Neuměl jsem si představit, že by ji někdo v Česku mohl brát vážně. Práce Anthonyho Browna nás přesvědčuje, že politická korektnost je záležitost velmi vážná.

V jeho knížce lze najít řadu důvodů, proč by u nás politické korektnosti měla scházet živná půda. Politická korektnost je luxusem blahobytné společnosti, a za takovou ani dnes nemáme tendenci se považovat. Její ideologické kořeny jsou v podstatě marxistické. Začalo to migrací myšlenek frankfurtské školy na americké univerzity, které po válce ty zmutované myšlenky reexportovaly do Západní Evropy. Tam je pak generace osmašedesátníků šířila společností v rámci svého „dlouhého pochodu institucemi“. Ale to všechno nás míjelo a marxismus sám byl po rozpadu komunistického režimu zdiskreditován. A komplex „liberální viny“, nápadná ingredience politické korektnosti, logicky bují ve společnostech s imperiální historií a tam, kde je na očích kontrast mezi domácím komfortem a chudobou lidí jiných národností a etnik. V postkomunistické zemi ale nedává příliš smysl.

Continue Reading

Autor: Prof. Dr. Rajko Doleček DrSc.

Po ustavujícím sněmu nové strany TOP 09, plné turistů-přeběhlíků mezi politickými stranami, je důležité si ujasnit, PROČ TUTO STRANU NEVOLIT. Těch důvodů je vícero, ale hlavní jsou dva: (1) nepravdivost názvu TOP (pravdivé z názvu strany je jen 09), protože nová strana nepředstavuje Tradici, Odpovědnost a Prosperitu pro většinu obyvatel České republiky a (2) osoba senátora Karla Schwarzenberga, který udělal řadu závažných chyb, „hříchů“, během svého ministrování, kterých si jeho naivní ctitelé jakoby nevšimli, když mu dávají tolik preferencí. Jim asi stačí, že je tak „lidový“, „bodrý“ a „dobrosrdečný“, že mluví, ne bez šarmu pro některé, poněkud divnou češtinou, že občas utrousí nějaký bonmot, vtipnou poznámku, žertovné přirovnání, které třebas neodpovídá pravdě, např.„že ČSSD je jako povětrná děva“. Němci a Rakušané by tomu možná řekli gemütlich, jako za starých dobrých časů císaře pána.

A při tom ten tolik vynášený politik se záplavou volebních billboardů po celém Česku (kolik asi stály?) zostudil českou diplomacii. A pak je trochu překvapivé slyšet z úst senátora Schwarzenberga citovat Gándího sedm hlavních sociálních hříchů (např. politika bez zásad, blahobyt bez práce) a že mluví o pojmech vlastenectví a národní hrdosti.

Continue Reading

Autor: Fjordman

Jeden z mých častých hříchů je sledování sci-fi filmů. Bohužel, v poslední době jsou čím dál tím víc špatné. Nedávno se mi podařilo shlédnout patrně nejdražší béčkový film, který kdy byl natočen, a sice Avatara, který stál celkem 237 milionů dolarů a který je dílem režiséra Jamese Camerona, známého jinak například sérii Terminátor, Vetřelec a také filmem Titanik. Stručně řečeno, zatímco vizuálně je Avatar velmi působivá podívaná, jakou kdy režisér stvořil, snímek samotný představuje jeden z nejvíce protizápadních filmů, jaké kdy byly Hollywoodem natočeny.

Hlavním hrdinou je příslušník amerického námořnictva Jake Sully, který byl vyslán na misi na planetu Pandora. Jde o to, že lidstvo potřebuje další zdroje, které se na Pandoře vyskytují a tyto zdroje jsou ovládány rasou Na´vi, vysokými postavami s modrými tvářemi. Na´vi jsou vůči lidem technologicky a civilizačně pozadu, neznají průmysl, ale jsou duchovně bohatší a žijí v perfektní ekologické harmonii se svým okolím. Hrdina Jake Sully se celkem předvídatelně zamiluje do domorodé dívky.

Continue Reading

Obersalzberg, Wahnfried (v Bayreuthu), vila Schatterhand (u Drážďan), Neuschwanstein, „Opatství v dubovém lese“ (od Caspara Davida Friedricha): topografie mytického světa ve stínu „komerční“ civilizace.

Ve své „Německé trilogii“, [1] jak ji Syberberg sám nazval, vykládá moderní „osudovou“ historii Německa z vlivu tří „vůdčích“ osobností, které se monomanicky pokusily realizovat své soukromé fantazie jako „protest proti všednímu dni“:

„Nešťastného“ bavorského krále Ludvíka II., „stavitele“ novoromantických zámků, s jehož pomocí Richard Wagner uskutečnil „Bayreuth“ (Ludvík, rekviem za panenského krále, 1972), a který po dobrovolné a posléze i nucené izolaci skončil sebevraždou, spisovatele Karla Maye, jehož celé dílo je zpracováním traumatu vyvržence, který ovšem ve svém ušlechtilém supermanu a alter-egu zpodobnil ideál německosti (Karl May, 1974), a Adolfa Hitlera (Hitler, film z Německa, 1977), rovněž s uměleckými ambicemi, s jeho vizí „transcendovat lidskou existenci (´pobyt´) opět ve směru (´rasově čistého´) celku.“ [2]

Cíl těchto tří mužů byl stejný: sebe, a člověka vůbec, z této každodennosti osvobodit. [3]

Continue Reading

Významný francouzský nacionalista a historik Dominique Venner hovoří o osobních imperativech bílého osvobození

Kdo je rebel? Rodí se jím člověk nebo se jím stává v průběhu života? Existují rozdílné typy rebelů?

Je možné mít rebelské postoje v intelektuální rovině a provokovat masy, aniž by člověk byl rebelem. Paul Morand (diplomat a romanopisec známý svým antisemitismem a kolaborací za vichistického režimu) je toho dobrým příkladem. Ve svém mládí byl nezkrotným duchem provázeným štěstěnou. Jeho romány se setkávaly s úspěchem. Nicméně v tom nebylo nic rebelského či alespoň vzdorného. Jen proto, že si mezi léty 1940-44 vybral cestu „národní revoluce“, následně vytrval ve svém odporu vůči poválečnému režimu a nesl si cejch outsidera, jej dnes známe jako rebelskou figuru, do níž se stylizoval ve svých Denících (Journals).

Continue Reading

Autor: Arnošt Mladý

Ne, název není branou dalšího z řady mobilizujících textů, které jednou varují před hrozbou návratu zlých sudetských Němců do pohraničí, podruhé před nebezpečím obnovy Třetí říše německou dominancí uvnitř Evropské unie, ani před nějakým dalším sci-fi scénářem.  Je to naopak o tom, jak moc žijeme v minulosti a jak nám trapné reminiscence na národní socialismus brání ve střízlivém chápání současného Německa, které má větší potenciál, než jen ekonomický, kdy je České republice strategickým obchodním partnerem.

Je pochopitelně těžké vysmívat se dětským strachům z návratu národního socialismu, když jsou alternativní hlasy, volající po větším zapojení a pozitivním vnímání dnešní SRN z jedné strany válcovány husitsko-jiráskovskými stereotypy a z druhé politickými karikaturami, vyhlašujícími pod plakáty s nacistickými vojáky cestu národního socialismu („teď“!) a jednotnou Evropu (samozřejmě nejlépe národně-socialistickou). Skutečnost se míjí s romantickými sny obou skupin. Hlavní význam Německa i pro nás, jako středoevropany, je především geopolitický. Právě neustálé okopávání Německa, předhazování viny Třetí říše a z toho vyplývající obavy z jeho mocenského posílení jsou jednou z kardinálních příčin geopolitické neurčitosti Evropy, neschopné se vymanit z přílišného vlivu Spojených států, ale na druhou stranu tak impotentní ve snaze o vlastní politickou jednotu. Německo je klíčem k evropské budoucnosti.

Continue Reading

Come sicuramente se ne giá siete accorti in ultimi giorni iniziavano a moltiplicarsi gli aritcoli in diverse lingue europee. Non si tratta di una pubblicazione non sistematica dei materiali scelti per caso. Lo scopo del progetto – che abbiamo chiamato Septentrion – é pubblicare importanti pensieri identitari nel ambiente ceco e contemporaneamente mediarlo anche in altri circoli linguistici europei.

Il nostro fine non é solo “la raccolta” dei materiali in diverse lingue (come per esempio nel caso del web della Nueva Derecha) neanche la pubblicazione degli articoli separati (per esempio web dell Euro-Synergies). Il presupposto di base é pubblicazione, della versione originale e della sua traduzione in Ceco, e poi (sempre nel caso che siano ancora disponibili) anche delle versioni in altre lingue.

Speriamo che le pagine del Delsky potapec cosí diventino (oltre le sue presenti funzioni) anche il portale nei pensieri diversi dalla provenienza casalinga e anche diffonde orizzonti del lettore che vorremmo spingere al pensiero europeo e al milglioramento della sua conoscenza linguistica. Speriamo pure che le pagine diventino il luogo dell’incontro delle persone dal movimento identitario europeo nel quale essi si scambino le loro idee e i loro pensieri.

Při zkoumání kořenů svátků, které jakožto obyčej stále slaví lidé západního světa, není obtížné rozeznat očividně pohanské kořeny prakticky všech svátků, jež se dnes považují za „křesťanské“. Stále je relativně snadné odhalit pohanské pravdy ukryté nepříliš hluboko pod žido-křesťanským závojem lží a historického zkreslování. Všechny elementy, které nemohly být zmučeny, zabity či jinak vymýceny z pohanského obyvatelstva středověké Evropy, a které samy nezmizely kvůli vlastním nedostatkům, si církev přizpůsobila. Tento postup dosud funguje v moderní praxi.

„Vánoce“ jsou vlastně oslavou svátku Yule z předkřesťanské Evropy, jehož „dvanáct dní“ vyjadřuje období od zimního slunovratu k Novému roku. Tato skutečnost je obyčejně přehlížena téměř všemi křesťany, kteří zpívají pohanské písně, zdobí pohanský stromek a vypráví dětem o pohanském Kris Kringlovi – zatímco údajně slaví „narození Ježíška“. Církev se dokonce pokusila zcizit pohanského obdarovatele Kris Kringla tím, že ho změní ve „svatého Mikuláše“, avšak ke přizpůsobení nikdy nedošlo. Kris Kringl je stále znám v Nizozemí, kde se o něm říká, že přichází do Nizozemí 5. prosince ze Španělska (odtud španělské jméno křesťanského pokusu o krádež: Santa Claus), aby hodným dětem přinesl dárky.

Continue Reading