Délský potápěč

Autor: Robert Steuckers

„Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.“ Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl „progresivistické a historické fantazie“ tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak „soumrak.“ Evola v tom rozpoznal, že „Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. „Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur“ (str. 179).

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

Continue Reading

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Všeobecně vzato, environmentalisté převyšují průměr co do jejich intelektuálních, estetických a morálních vlastností. Porozumět řetězci příčin a souvislostí bezpochyby vyžaduje nemalou dávku inteligence, zvláště když vezmeme v potaz, že ekosystém představuje nesmírně komplexní příčinnou souvislost. Oblíbit si krásy přírody a pohrdat věcmi, jež ji hyzdí, vyžaduje silnou dávku estetické citlivosti. Jak podotýká Immanuel Kant, estetické porozumění v sobě obsahuje i určitý aspekt nezaujatosti. Právě tato nezaujatost je z moderního technologického pohledu zavrhována, neboť příroda je zde vnímána coby prostředek uspokojení lidských zájmů. V neposlední řadě je třeba nezanedbatelné morální citlivosti, aby člověk začal přemýšlet v kosmických dimenzích a převzal zodpovědnost i za vzdálené nezamýšlené důsledky svého jednání. K tomu, aby si člověk udržoval tuto rozšířenou zodpovědnost, potřebuje silný charakter.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Allan C. Park

Evropští vědci dokázali, že iniciátoři velkého multikulturního dobrodružství bojují proti přírodě. Deník The New York Times uveřejnil informace o studii nizozemských vědců, z níž vyplývá, že vědecky prokázaný etnocentrismus, čili preference skupiny, jejíž je člověk součástí, je přirozený, a to jak po chemické tak i biologické stránce.

Hormon oxytocin je nazýván „hormonem lásky“, neboť je vylučován hypothalamem mimo jiné v průběhu sexuálního styku, kojení a porodu. O tomto neuropeptidu je známo, že pozitivně působí na tvorbu pouta k vlastním dětem, romantických vztahů mezi dospělými a důvěry uvnitř společnosti. Nový výzkum však došel k poznatku, že oxytocin zajišťuje, že lidstvo své sympatie vyjadřuje vyšší mírou v rámci jednotlivých oddělených etnických skupin.

The New York Times ve svém článku s názvem „The Dark Side of Oxytocine, the Hormone of Love“ uvádí:

„Láska a důvěra, jež jsou důsledky jeho působení, nejsou zaměřené vůči světu jako celku, nybrž pouze vůči příslušníkům vlastní skupiny. Ukázalo se, že oxytocin je hormonem klanu, nikoliv univerzálního bratrství. Psychologové pokoušející se specifikovat jeho úlohu došli k závěru, že působí coby prostředek lidského etnocentrismu.“

Continue Reading

Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového.

Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost.

Continue Reading

Poté, co se demonstranté v Tunisu, Egyptě a Libanonu inspirovali Délským potápěčem, který začal využívat služeb mobilní sociální sítě Twitter, se redakce DP rozhodla založit i komunitní stránky na Facebooku.

Mezi další drobné doplňky patří:

– v levém sloupci, na titulní straně, byl přidán krátký seznam Doporučení (pod seznamem Popular – nejčtenější články na DP). Tento seznam reflektuje popularitu článků z Délského potápěče na Facebooku, tudíž se může lišit od seznamu generovaného na stránkách DP.

– po kliknutí na jakýkoli článek byla do pravého rohu (vedle tradičních ikonek pro Tisk článku a Zaslání článku e-mailem) přidána ikonka Doporučit (přátelům na Facebooku). Budeme rádi, když zabrousíte do archivu a podělíte se o články, které vás zaujaly, i s přáteli.

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Autor: Radim Lhoták

Lidé začínají trpět ve stále větším počtu nedostatkem peněz. Stejná finanční nouze padá i na ty firmy, které se snaží vyrábět zboží a směnitelné produkty. Postupně jediným místem, kde vzniká zisk a bohatství, je sféra obchodu a finančnictví. Výnosy z vložených prostředků do tvorby hodnot se přelévají do rukou kupců, spekulantů a těch, kdo vládnou finančním tokům a nic netvoří. Postupně se stále více obchoduje, než vyrábí. Veškeré produktivní investice se realizují za pomoci úvěrů. Splácení úvěrů zatížených úroky odčerpává firmám zisk. Tím se stávají stále závislejší na finančním sektoru a státních dotacích. Výroba se zastavuje a v důsledku nižších příjmů zaměstnanců klesá i kupní síla obyvatelstva a jeho schopnost splácet půjčky, které si vzalo ve víře, že budoucí růst jim to zaplatí. Lidé, podniky, státy upadají do dluhových pastí a nedostatek peněz je všude, kam se člověk podívá.

Continue Reading

Autor: Hakim Bey

„Nechť rozkvete tisíc květů.“ Mao

USA se vždycky považovaly za „tavící kotel“. Kanada se oproti tomu označuje za „mozaiku“, což zčásti vysvětluje, proč Kanaďané trpí setrvalou krizí identity. Co znamená být „Kanaďan“ v porovnání s tím, když je člověk Quebečan, Kelt nebo Indián?

V 50. letech byly Spojené státy k takovýmto bolestem hlavy ještě imunní. Všechny kultury se měly postupně „rozpustit“ a fúzovat v hlavním proudu americké mentality. Nicméně, tato „konsenzuální“ kultura byla v podstatě bývalou anglickou koloniální kulturou s amnézií a omšelou patinou hraničního pokřiku.

Přistěhovalecké kultury, které se dokázaly ubránit roztavení, byly považovány za abnormální; Irové se například jevili jako nepoddajní divoši, a to donedávna. Samozřejmě bylo těžké říci, zda určité kultury zůstaly „mimo“ díky vlastnímu přání nebo protože byly vyloučeny na okraj. V 60. letech byli černoši identifikováni jako nespravedlivě vyloučená kultura, a byly učiněny kroky k jejich integraci. Hlavní proud je měl absorbovat. Indiáni (domorodí Američané) zůstali „mimo“ ze zákona, který je definuje spíše podle krve než podle kultury, a jejich „segregaci“ podporuje systémem rezervací.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Film The Road dokázal, že The Road Warrior vypadá jako utopie. Příběh je založen na novele Cormaca McCarthyho a režíroval jej John Hillcoat. Ve filmu The Road hraje Viggo Mortensen otce a Kodi McPhee jeho malého syna bojující o přežití a dostanou se v Americe na “pobřeží” zpustošené nějakou ekologickou apokalypsou.

Tato událost zjevně vyhladila všechna zvířata a rostliny, nějak však minula lidské bytosti zanechané živoření na konzervovaných potravinách a když ty dojdou, začne se objevovat kanibalismus. Nejde už o groteskní předpoklad nějakého průměrného zombie filmu, nýbrž o domýšlivost a neskromnost rádoby uměleckého filmu, kde režisérův styl z něj dělá hloupost.

Po dvou trýznivých hodinách burácení větru, deště, olověných nebes, deprese, plácání o sebevraždě, sebevraždě, a ještě jednou o sebevraždě, hladovění, léčkách, zemětřesení, padajících stromech, nedůvěře, nelidskému jednání člověka proti člověku, a kde se potulují gangy kanibalů — prostě jedna zpropadená věc za druhou — dochází deus ex machina ke šťastnému konci.

Continue Reading

Autor: Cologero

V této době se ozývá mnoho hlasů, které nám vysvětlují „pravý“ význam Vánoc. Na jedné straně jsou ti, kteří nám opakují, abychom byli „hodní“ jeden na druhého. Pak jsou zde „Marty“, které nám radí méně „nakupovat“, což je v základě založeno na tom, že je nemorální obdarovat ty, které milujeme.

Pro nás je zde otázka, zda se může na světě zrodit něco zcela nového, něco přesahujícího ponurý fatalismus vesmíru, času, hmoty, nahodilosti. Zda je uskutečnitelné zrození Nového člověka, obdobného zrozenému z Ducha svatého a Panny Marie.

Není to otázka nového systému, nového náboženství, či podobných abstrakcí žijících sebou samými mimo svět lidí, kteří je zastávají a vytvářejí. O Vánocích nám skutečný život připomíná, abychom se vědomě spojili v hledání duchovní změny světa. Nepodaří-li se, musíme se pokusit znovu.

„Vnitřní hodnota ideje a systému musí být posuzována skrze ni samou, mimo vše, co je spojeno se světem nahodilosti. Prakticky a historicky je rozhodující kvalita mužů a žen, kteří sami sebe učiní obhájci oné ideje nebo systému.“ Julius Evola

Článek The Meaning of Christmas vyšel na stránkách Gornahoor 25. prosince 2010.

Dularmögn frá eldri öldum
óspillt þögnin dró að sér.
Rímuð sögn af römmum völdum
rökkurfögnuð veitti mér.

Hidden magical powers from old ages
brought in by the stillness
rhymed stories of strong forces
haven given me joy at dusk.

Sveinbjörn Beinteinsson, Selected Poems – Staka, TYR Magazine No. 3/2007-2008

1. Když jsem po prvé přišel k lidem, dopustil jsem se poustevnické pošetilosti: postavil jsem se na trh.
A když jsem mluvil ke všem, nemluvil jsem k nikomu. Z večera pak mými druhy byli provazolezci a mrtvoly; a já sám byl skoro mrtvolou.
S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil říkat: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“
Vyšší vy lidé, 1) tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluvit, budiž! Luza však mžourá: „Všichni jsme si rovni!“
„Vyšší vy lidé“ – tak mžourá luza – „není vyšších lidí, jsme si všichni rovni, člověk je člověk, a před bohem – jsme si všichni rovni!“
Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Před luzou pak nechceme si být rovni. Vyšší vy lidé, odstupte z trhu!

2. Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Vyšší vy lidé, ten bůh byl vaším největším nebezpečím.
Teprve od té doby, co leží v hrobě, vy jste opět z mrtvých vstali. Teprve nyní přijde veliké poledne, teprve nyní vyšší člověk stane se pánem! […]
Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé! Teprve nyní pracuje k porodu hora lidské budoucnosti. Bůh zemřel: teď chceme my – aby živ byl nadčlověk.

3. Nejstarostlivější ptají se dnes: „Jak lze člověka zachovat?“ Zarathustra 2) však, jediný a prvý, se ptá: „Jak lze člověka překonat?“
Nadčlověk mi leží na srdci, nadčlověk je mi prvou a jedinou starostí – a nikoli člověk. […] Dnes totiž malí lidé stali se pány. […] Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především míchanice luzy: to vše chce se teď stát pánem všeho lidského osudu – ó hnus! hnus! hnus!
To vše se ptá a neúnavně ptá: „Jak zachovat člověka nejlépe, nejdéle, nejpříjemněji?“ Tím – se stali pány dneška.
Ty pány dneška mi překonejte, ó moji bratří – ty malé lidi: ti jsou nadčlověku největším nebezpečím!
Překonejte mi, vyšší vy lidé, malé ctnosti, malé chytrosti […] Zvláště chtějí-li velké věci! (Neboť vzbuzují nedůvěru k velkým věcem, jemní ti penězokazi a herci.) A raději si zoufejte, než abyste se vzdali. A věru, miluji vás za to, že dnes neumíte žít, vyšší lidé! Tak vy totiž žijete – nejlépe!

Continue Reading

Autor: Cologero

Marsilio Ficino v roce 1471 sepsal v návaznosti na předcházející myslitele následující seznam zakladatelů hermetické tradice. Tento krok ukázal podstatu hlubokých a velkých myšlenek, na kterých byla postavena duchovnost Západu až do moderní doby. Místo spoléhání na jakési volné modernistické výklady by měli ti, kteří se snaží pochopit či znovustvořit duchovnost Západu, začít s tímto seznamem. Cílem není zjistit, co si myslet, nýbrž jakým způsobem myslet, obzvláště jak sjednotit svou mysl s duchem Srdce Západu.

Continue Reading

Přinášíme vám první část knižních doporučení, které zaslali čtenáři blogu Global Guerrillas. Doporučení na zajímavé tituly došly stovky, do nejužšího výběru se dostalo 15 knih a jedna RPG hra. V komentářích pod článkem je možné najít další doporučení a doplňující informace.

První kategorií je science fiction:

Makers. Cory Doctorow (1, 2). Druhá průmyslová revoluce – v mikroměřítku.

DP: Nezbytná koupě pro příznivce 3D tisku.

Daemon a FreedomTM. Daniel Suarez. Druhá americká revoluce, umožněná díky software. Resilientní komunity. Klasika.

DP: Daemon – literární obdoba „viru“ Stuxnet? – „Na desetitisících internetových serverů běží daemoni – programy, které v relativním poklidu čekají, až je určitý konkrétní signál probudí z jejich zdánlivé nečinnosti.“ – Neviditelný pes: Daniel Suarez, Daemon.

Continue Reading

Do sprostých rasistických psů mu bylo židovským společenstvím spíláno již v roce 1970. Hysterické reakce vzbudily dvě eseje, Radical Chic (Módní radikál) a Mau-Mauing the Flak Catchers (něco jako Dotírání na hromosvody), které jsou přitom „jen“ o tom, že „dvě strany se mohou vždycky dohodnout, ale je nemožné, aby se navzájem pochopily. Symbióza pravičáckého životního stylu s politickými názory vlevo a s občasným juknutím na proletářský primitivismus je vyloučená.“ |1| Těmito slovy Wolfe vystihl pokrytectví té části „angažující se“ zlaté mládeže („playboyů z Amnesty International“ apod.), které už nestačilo na „autentické hodnoty pionýrské Ameriky“ zhluboka kašlat: ona po nich chtěla – a také začala – plivat. A přestože od té doby Wolfe roky pracoval pro „pozlátkové“ magazíny typu Esquire nebo Harper´s, vždy se už našel někdo, kdo jej počastoval přívlastky typu „domýšlivý, cynický, samolibý, nevkusný, vlezlý, falešný, exhibicionistický, nestoudný čmuchal“, což on sám systematicky a zdá se, že i s jistým požitkem, ještě přiživoval. |2|

Continue Reading

Autor: Tom Wolfe

Wilsonův vlastní život je dobrým argumentem pro jeho tezi, že u lidí stejně jako u dostihových koní vrozené povahové vlastnosti pokaždé přetrumfnou výchovu i životní podmínky. V základních rysech biografie jeho dětství zní jako životopis toho typu kluka, který by dnes skončil jako objekt bulvárního titulku: Zavrhovaný nekňuba dostal namakance.

Narodil se v Alabamě dceři farmáře a synovi železničního inženýra, ze kterého se stal účetní a alkoholik. Rodiče se rozešli, když bylo Wilsonovi jedenáct let a on byl odeslán do Gulf Coast Military Academy. Následovalo chaotické dětství.. Otec pracoval pro federální Administrativu elektrifikace venkova, která ho neustále vysílala do odlišných oblastí, od dalekého jihu (Georgia, Alabama, Mississippi, Louisiana) až po Washington D. C. a zase zpátky, takže Wilson za jedenáct let vystřídal čtrnáct různých státních škol. Vyrostl z něj ostýchavý introvert, který vyhledával jen společnost dalších samotářů, nejlépe těch, kteří sdíleli jeho nadšení pro sbírání hmyzu. Celá léta byl vychrtlý zakrslík a během dalších let byl jako dlouhá tyčka. Ale nehledě na to, jaký ektomorfický tvar právě měl a nehledě k tomu, do jaké školy právě chodil, měl jeho život jedno velké gravitační centrum: mohl být zahrabaný kdekoli na tomto božím světě a vždy byl nejchytřejší osobou ve třídě. To zůstalo pravdou i poté, co na Alabamské univerzitě odpromoval s bakalářskou a magisterskou hodností v biologii a stal se čekatelem na doktorský titul a po celé příští půlstoletí profesorem biologie na Harvardu. Nejlepším ve třídě zůstal každý coul své studijní cesty. Jeden vzteky vřící učenec z Harvardu za druhým, včetně jednoho nositele Nobelovy ceny, přihlíželi zastínění svého renomé tímto děsně zdrženlivým, děsně slušným Alabámcem, Edwardem O. Wilsonem.

Continue Reading