Délský potápěč

Autor: Alain de Benoist

Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, který k nám přišel z USA, přesněji řečeno, který jsme přejali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství. Týká se hlavně jazyka jako systému znaků. Cílem je odstranit každý pojem nebo výraz, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla pociťovat jako urážlivý, „politická korektnost“ je tak svého druhu „nežádoucí lexikální eugenikou“ (Pierre-André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.

Déle naopak zůstanu u neo-inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes ve Francii – a v západní Evropě vůbec – narůstají. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z doby Brežněvovy. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou dnes z těchto kruhů vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky nadregionálního tisku, jsou dnes odmítáni.

Continue Reading

Autor: Ondřej Šlechta

Benita Mussoliniho jistě netřeba blížeji představovat. Málokdo však ví, že budoucí italský fašistický diktátor prodělal v mládí pozoruhodnou a zajímavou životní i názorovou proměnu. Začínal jako radikální marxistický socialista, razantní odpůrce války a bojovný ateista. Skončil jako druhý nejvýznamnější spojenec Třetí říše v druhé světové válce, antikomunista a spojenec katolické církve. Ať už byly důvody jeho proměny jakékoli, jedna věc jasná zůstává. Jeho někdy až militantně proticírkevní období se odrazilo v jeho literární tvorbě. Výsledkem je mimo jiné práce „Jan Hus, muž pravdy“. Historik Pavel Helan nám ve své knize zprostředkovává originální pohled na jednu z málo známých kapitol dějin. Ačkoli není Mussoliniho práce z literárního, obsahového, ani faktografického hlediska žádným převratem, jedná se o unikátní exkurz do myšlení italského diktátora, osvětluje mnohé dosud prakticky neznámé pohledy a názory Mussoliniho (mimo jiné na „českou otázku“) a koneckonců je významným svědectvím složitosti a tragické ironie celého dvacátého století.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Nejnebezpečnějším důsledkem Huntingtonovy vize střetu civilizací je možnost, že by se mohla stát pravdivou. Většina politiků postrádá jak systematické vzdělání, tak vědomí nadosobních cílů svého snažení. Pro potřeby výkonu svého povolání však obé potřebují. Výsledkem tohoto rozporu je tendence politiků uchylovat se k jednoduchým teoriím, elegantním vysvětlením, k rychlým a zdánlivě snadným řešením. Takovýmto prostým a srozumitelným paradigmatem je i představa konfliktu civilizací.

Continue Reading

Menzo: Skutečně věříte tomuto scénáři [popsaném ve vaší knize Avant-Guerre předpovídajícímu největší rasovou válku na Západě]?

GF: Věřím, stejně tak jako věřím že pokud jedete v protisměru na dálnici tak dojde k čelnímu nárazu. Přesný okamžik nárazu je obtížné předvídat, ale je jisté že k němu dojde. Přibližně během příštích deseti let budeme konfrontováni s něčím, co jsme předtím nikdy neviděli a nezažili. Bude to víc než jen rasová válka, směřujeme k ekonomickým kolapsům, ekologickým krizím, katastrofickému nedostatku ropy.. Všechny vlády na světě se zabývají krátkodobými záležitostmi a není nic, co by bylo víc zhoubnějšího. Často se říká, že Země je nemocná. Avšak člověk je nemocný.

Menzo: Po útocích na newyorská dvojčata jsme si náhle uvědomili, jak je globální ekonomika zranitelná. Je k ní nějaká alternativa?

Continue Reading

Stephen Edred Flowers

I. Úvod

Naše společnost trpí chorobou. V průběhu několika posledních století prochází procesem rozkladu. Její různé stěžejní vlastnosti jsou postupně rozmetávány a odtrhávány od svých přirozených základů. Taková dezintegrace může být napravena či léčena toliko ucelením, nebo řekněme znovuucelením.

Slovo „kultura“ mě v průběhu let začalo poněkud iritovat. Lidé si jej zvykli ve vágním a nejednoznačném významu. Když jsem se stal učitelem světové literatury na University of Texas na sklonku roku 1984, ponořil jsem se detailněji do studia významu tohoto pojmu s úmyslem následného využití svých poznatků. Následoval objev „kulturní sítě“. Kultura je tvořena minimálně čtyřmi kategoriemi, z nichž každá je nezbytnou k celkovému pojetí kultury jako takové, přičemž žádná z nich nemůže být ignorována při pokusu o popis kultury jako celku. Tyto čtyři kategorie jsou následující: etnická kultura, etická kultura, materiální kultura a jazyková kultura. V předchozích diskusích o těchto kulturních kategoriích byl důraz kladen na existenci každé z nich a jejich nezbytnosti k popisu celku.

Tento důraz byl dobrý nakolik fungoval, časem se ale ukázal být poněkud statickým. Fakticky se v dynamických kulturách přihodí, že jejich jednotlivé kategorie se navzájem ovlivňují. Můžeme zde vypozorovat konstantní příliv, odliv a jejich vzájemné promísení, každá z nich slouží k posílení těch ostatních.

Continue Reading

Autor: Oswald Spengler

Duší antické kultury, která si zvolila za ideální typ rozprostraněnosti smyslově přítomné těleso, nazývám apollinskou. Od Nietzscheho Zrození tragédie je toto označení každému srozumitelné. Jako protiklad stavím faustovskou duši, jejímž prasymbolem je čistý prostor bez hranic a jejímž „tělem“ je západní kultura, která vykvetla v 10. století se zrozením románského stylu na nordických rovinách mezi řekami Labe a Tajo.

Apollinský je „sloupový obraz“, tedy socha nahého člověka, faustovské je umění fugy. Apollinská je mechanická statika, smyslové kulty olympských bohů, politicky rozdělená řecká města, Oidipův osud a symbol fallu. Faustovská je Galileova dynamika, katolická i protestantská dogmatika, velké dynastie barokní éry s jejich kabinetní politikou, osud krále Leara a ideál Madony, od Dantovy Beatrice až po závěr Goethova Fausta.

Continue Reading

Autorka: Vlasta Vinkelhöferová

Sám Jukio Mišima je nazývá „párem“, „párovými dramaty“, a vyjadřuje to japonským numerativem cui, používaným pro označení dvou totožných, či k sobě patřících a hodících se předmětů či jedinců. Tímto párem má na mysli svou divadelní hru Markýza de Sade (Sadó kóšaku fudžin) z roku 1965 (překlad do češtiny viz SAD 1/1998), a hru napsanou o tři roky později, na podzim roku 1968, a provokativně napsanou Můj přítel Hitler (Waga tomo Hittorá). I japonští nakladatelé toto autorovo chápání obou dramat jako nedílné dvojice ctí a vydávají je společně v jednom svazku.

Hra o Hitlerovi byla publikována hned v prosinci roku 1968 tokijským nakladatelstvím Šinčóša. Titul (který vzhledem k obecné neochotě až neschopnosti japonského jazyka vyjádřit explicitně rozdíl mezi plurálem a singulárem je možno překládat i jako Náš kamarád, popř. i přítel Hitler) vyvolal v japonské kulturní veřejnosti pobouření, zájem i rozpaky, v neposlední řadě také proto, že byly známy autorovy militaristické a nacionalistické sklony. Mišima však celkem jednoduše vyložil důvody a okolnosti, jež je vedly k napsání tohoto dramatického díla, v článku „Můj kamarád Hitler – Pozadí díla“, uveřejněném 27. prosince 1968 v deníku Tókjó šimbun:

Continue Reading

„Délský potápěč“ se stal symbolem schopnosti výkladu. Původně byl „délský“ nejspíš proto, že kolem ostrůvku Délu prý potápěči sbírali v poměrně velkých hloubkách perly. Pak k tomu přistupuje apollónské zasvěcení tohoto ostrova. V alegorickém výkladu to pak znamená, že jen z výspy Apollónovy, z hájemství zářného boha se lze s nadějí vrhnout do hlubiny a vrátit se s něčím velmi vzácným. … Obraz potápěče, který se vrhá do hlubiny proudu, do hlubiny, kterou z povrchu neprohledá, aby díky své zdatnosti vynesl něco, co zazáří…

Hérakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí. Praha: Herrmann a synové, 1993.

„To co jsem pochopil, je skvělé, takže si myslím, že takové je i to, co jsem nepochopil. Byl by k tomu ale potřeba jakýsi délský potápěč“ (II, 5, 22). Sókrates o Hérakleitovi.