Délský potápěč

Rusko se stalo vedoucím hráčem ve světě, mezi největší události loňského roku patřil mnichovský projev Vladimíra Putina a vyjednávání o problému Kosova. Výsledky mezinárodních událostí, které proběhly v roce 2007 komentovali pro portál Pravda.ru politologové Sergej Markov, Michajl Leontěv, Boris Makarenko a Alexandr Dugin. Odborníci se rovněž podělili i o svoje očekávání mezinárodních událostí i pro nadcházející rok 2008.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

Nečekaná účast Demokratů v primárkách státu Iowa, dvojnásobně vyšší než účast GOP a masová podpora nezávislých Demokratům v jejich okrscích ukázal, že Iowa, nevyzpytatelný stát, ve kterém prezident Bush v roce 2004 zvítězil, je v roce 2008 pro Republikány definitivně ztracena.

Z jakého důvodu se Iowa od Republikánů odvrátila? Jak je možné, že Barrack Obama zvítězil téměř tolika hlasy, které dali Republikáni dohromady celkem?

Continue Reading

Politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský (*1947) se kriticky zabývá otázkami spojenými s projektem společné Evropy. Působí jako editor společenskovědní a politické literatury (v londýnském exilu vydával významnou edici Rozmluvy). Následující text je přepracovanou a rozšířenou verzí rozhovoru, který byl původně uveřejněn na internetu.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Continue Reading

Autor: Jared Taylor

Oficiální stanovisko francouzské vlády je to, že rasová příslušnost je bezvýznamný detail. Vláda nevede žádnou statistiku o rasovém složení obyvatelstva, tím méně pak o statistiku veřejné sociální péče nebo o složení vězeňské populace. Nicméně oficiální kruhy jsou stejně tak posedlé rasovou otázkou, jako tomu je i ve Spojených státech – a přesně v tom stejném stylu.

Continue Reading

Autor: Jared Taylor

Pierre Vial je členem vedení Front National a krajský rada za FN pro oblast Rhône-Alpes. Rovněž je i radním na zastupitelstvu města Villeurbanne, které se nachází v bezprostředním sousedství města Lyon, kde je univerzitním profesorem vyučujícím středověkou historii.

Profesor Vial nemá žádné iluze o univerzálním všelidském bratrství: „Když cestuji po Evropě, cítím se jako doma. Evropa je mojí rozšířenou rodinou. Jinými slovy, Asie nebo Afrika mají jiné povahy oproti Evropě a povaha je něco, co musíme respektovat“.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Existuje „věčná“, univerzální pravda, o které po staletí učili přední konzervativní myslitelé? Co to vůbec konzervatismus je a proč se v současné době nachází ve stavu relativní nechopnosti ovlivňovat myšlení a svět k obrazu svému? Karel Kaiser ve svém zajímavém zamyšlení přináší zajímavé a pro mnohé možná stěží stravitelné závěry.

Shodneme–li se na nerestaurovatelnosti předrevolučních idejí, určitě to neznamená snažit se vymýtit například křesťanskou víru a nabádat „klasické konzervativce“ k tomu, aby víru opustili. Těžko však z Christianitas odvodíme nějaký „vůdčí smysl“ pro dnešek. Idea katolického řádu dávno neexistuje, to co z ní zbylo a co vidíme kolem, je jen její metamorfóza po obdobích těžké laicizace a liberalizace, s výjimkou několika málo kruhů, které se snaží ideu prastarého katolického řádu držet nad vodou. Bohužel musíme konstatovat, že Christianitas prokázala svou neschopnost nadále udávat světu řád, její nepřátelé odkryli její slabiny a spolu s ní smetli i vše, co bylo cenné.

Continue Reading

Vánoce jsou svátky, které oslavují narození Ježíše Krista. To je však jen iluze, neboť Ježíš se v tuto dobu nenarodil. J. Novotný a F. Polák, v knize Tajné dějiny Jezuitů uvádějí, že se Ježíš nemohl narodit 24. prosince, neboť v tu dobu jsou v Palestině dlouhotrvající deště, kdy jsou ovce uzavřeny a volně se nepasou. Tyto deště trvají nepřetržitě několik týdnů. To, že jsou Vánoce slaveny na konci prosince bylo proto, aby se tyto svátky spojily s římskými slavnostmi zimního slunovratu zvanými Saturnálie. Slunovrat je sice již 21., někdy 22. prosince, avšak Římané neslavili nejkratší den v roce, ale až den, kdy slunce začne opět přibývat, tedy asi tři dny po slunovratu. Babylóňané slavili v této době narození boha slunce,

Continue Reading

Autor: Pierre Krebs

Mezi nejaktivnější ideology německé nové pravice (Neue rechte) patří Pierre Krebs. Vybaven studiemi ve Francii a Německu v rozsahu od práv a skandinávských jazyků po žurnalistiku, vydával metapolitický časopis, napsal mnoho knih o otázkách, ve kterých se setkává literatura, filosofie a politika a zasvětil svoji tvorbu a vydavatelskou energii vytváření podmínek pro kulturní revoluci.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Žádné slovní spojení není mocnější a tak neodzbrojuje jeho kritiky než výraz „lidská práva“. Od té doby, co byla přijata OSN Všeobecná deklarace lidských práv v roce 1948, není jediné vlády na Zemi a jediného svobodymilovného akademika, který by se vyhýbal tomuto výrazu, když blouzní o o světovém pokroku, nebo si přejí pokrok vlastní. A přece, od doby přijetí této klauzule nebylo nehoráznějšího nárůstu porušování lidských práv.

Continue Reading

Autor: Martin Schwarz

„Ukazujeme vám hodnotu, která stojí výš než úcta k životu. Není to svoboda nebo demokracie. Je to Japonsko, země naší historie a tradice, Japonsko, které milujeme.“(Mišima, Gekibun [Manifest])

Mišima zaujímá mezi hrdiny tohoto temného, ke konci se chýlícího století*, zvláštní postavení, protože byl dekadent. Po zhýčkaném dětství objevil své sadomasochistické sklony homoerotického zaměření a následně západní dekadentní autory typu Thomase Manna [1]. Uprostřed svých četných masek („person“) – herce, modelu, „knížete básníků“ i politického žurnalisty – šel za svým skutečným posláním: podat svědectví o věčném Japonsku jedinou ještě možnou formou: přitakáním věčnosti smrtí pomíjivého.

Continue Reading

Autor: Roger Scruton

Když mě můj starý přítel Paul Belien pozval, abych přednesl tuto přednášku, mou první reakcí bylo potěšení, že se politická strana v Belgii zajímá o mé názory. Do té doby jsem nikdy nebyl požádán, abych oslovil nějakou západoevropskou politickou stranu, a už dávno jsem dospěl k závěru, že hlas jako ten můj je pro praxi evropské politiky bezvýznamný a v myšlenkové stratosféře musí být považován za pouhý nejasný šum bez zřejmé možnosti využití ve sféře politické reality. O Vlaams Belang, stejně jako o její předchůdkyni Vlaams Blok, jsem slyšel, že jde o kontroverzní stranu s širokou podporou mezi vlámskou populací Belgie. Věděl jsem, že je terčem liberálního establishmentu, že je obviňována z „rasismu a xenofobie“ a že v její předchozí podobě ji belgický soud rozpustil. Nehledě na to, zda jsou tato obvinění pravdivá, existuje spousta jejich vysvětlení a mně připadalo, že skutečným hříchem Vlaams Belang je ohrožování nezadatelných zájmů Evropské unie.

Continue Reading

Mezinárodní výstava při příležitosti 75. výročí událostí, nazývaných „Holodomor“, byla 20. listopadu zahájena v Kyjevě, kde bude probíhat až do 6. prosince tohoto roku. Slavnostního zahájení akce, nad kterou převzali záštitu hlavní sekretář ukrajinské prezidentské kanceláře Ivan Vasjunyk a známý umělecký režisér Vasyl Vovkun, se zúčastnil i ukrajinský prezident Viktor Juščenko.

Akce bude zahrnovat 4 nezávislé výstavy, které budou možné ke shlédnutí po 17 dnů v Ukrajinském domě v centru Kyjeva.

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

Rychlé přibližování České republiky životnímu standardu západní společnosti se v posledních letech stále více odráží i v přejímání nového způsobu komunikativního jednání projevujícího se v politické, mediální a kulturní sféře. Jeho charakteristickým znakem jsou nová pravidla platící pro formální i obsahovou část každého projevu. Tato pravidla jsou tvořena souborem prvků, který musí (nebo naopak nesmí) určitý mluvený či psaný projev obsahovat, aby vůbec mohl být považován za společensky relevantní. Hovoříme o nich jako o systému tzv. politické korektnosti. Zjednodušeně lze říci, že politická korektnost je založena na tom, že ideje určitého politicko-názorového proudu, konkrétně levicově liberálního, jsou prezentovány jako univerzálně platné a závazné, a to nejen v lidském jednání, ale i v lidském projevu a myšlení. Dosavadní etická tabu západní společnosti jsou doplňována či nahrazována novými, jejichž porušení se trestá někdy ještě tvrději. Představitelé ideologie politické korektnosti obratně využívají státu a jeho nástrojů v kulturní sféře (veřejnoprávní média) k prosazování standardizovaných modelů toho, co daný projev smí či nesmí obsahovat.

Continue Reading

Prominentní ruský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn hovoří o pohnutých dějinách Ruska, Putinově verzi demokracie a o svém postoji k životu a smrti.

Zastihli jsme vás při práci. I v osmaosmdesáti letech cítíte potřebu pracovat, ačkoli vám zdravotní stav nedovoluje vycházet z domu. Z čeho čerpáte sílu?

To vnitřní puzení jsem měl v sobě odjakživa. Do práce i do zápasů jsem se vždycky vrhal s potěšením.

Jen v téhle místnosti máte čtyři psací stoly. Ve své nové knize Moje americké roky vzpomínáte, že jste psával i za chůze v lese.

V gulagu jsem někdy psal dokonce na kamenné stěny. Psával jsem také na útržky papíru, napsané jsem se naučil nazpaměť a papírky jsem zničil.

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

Když se na počátku 30. let německý politolog a právní teoretik Carl Schmitt snažil dokázat skrytou, ale přesto zřetelnou přítomnost totalitárních tendencí v moderním liberálně-demokratickém státu, zdálo se to mnohým jeho konzervativním současníkům přehnané. Následující léta jako by v jejich očích potvrzovala nesmyslnost Schmittova tvrzení. Skutečná totalita byla naopak přímo hmatatelně přítomná v režimech stavějících liberální demokracii do polohy svého úhlavního nepřítele.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Od pádu Římské říše Evropa doposud neprožila tak dramatickou situaci. Čelí nebezpečí zatím v historii nepoznanému, ač o něm doposud neví, respektive je vidět odmítá. Je napadána, okupována a kolonizována lidmi Jihu a islámem. Je řízena Spojenými státy, které jí vyhlásily nelítostnou ekonomickou válku. Demograficky kolabuje, protože populace stárne a její reprodukce upadá. Je kastrována dekadentními, nihilistickými ideologiemi zahalenými pod pláštíkem laciného optimismu, přičemž je vystavena doposud nepoznanému úpadku kultury a výchovy, primitivismu a materialismu. Evropa je nemocná. A její politické třídy spolu s intelektuálními elitami se aktivně spolupodílejí na této rasové sebevraždě.

Continue Reading

Autor: Carl Gustav Jung

Problém duše moderního člověka patří k otázkám, které jsou nedozírné právě pro svou modernost. Moderní je člověk, který právě vznikl, moderní problém je otázka, která právě vyvstala a odpověď na ni je ještě v budoucnosti. Problém duše moderního člověka je proto v nejlepším případě vytyčení otázky, které by možná dopadlo docela jinak, kdybychom měli třeba jen malé tušení o budoucí odpovědi; navíc se tato otázka týká čehosi tak neslýchaně obecného – pokud nechceme říci vágního – něčeho, co tak nesmírně překračuje chápavost člověka jako jednotlivce, že máme veškeré důvody k tomu, abychom k takovému problému přistupovali v hluboké skromnosti a umírněnosti. Toto výslovné přiznání mezí považuji za nezbytné, neboť nic nesvádí k užívání velkých a o to prázdněj­ších slov více než pojednání o takovém problému. Budeme totiž nuceni říkat zdánlivě neskromné a odvážné věci, které nás mohou snadno oslnit. Bylo už příliš mnoho těch, kteří se stali obětí velikosti svých vlastních slov.

Continue Reading

Osmašedesátníci a jejich pop-idol (Jane Fondová pózuje u severovietnamského protiletadlového kanónu, 1972)

Autor: Tomislav Sunić

Od Itálie po Francii, od Německa až po Anglii ovládá poválečná generace scénu. Vyměnila své džíny a tenisky za politickou moc. Před třiceti lety otřásali Berkeley, Paříží i Berlínem; demonstrovali proti americkému imperialismu ve Vietnamu, podporovali jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita a jeho „socialismus s lidskou tváří“. Podnikali cesty do Hanoje, Havany a Bělehradu, mnoho z nich oděných do uniforem Vietkongu nebo Maova úboru. Totálně hloupá krasavice, jmenovitě Jane Fondová dokonce podnikla čestnou návštěvu Severního Vietnamu a pózovala se svým pozadím na komunistickém kanónu. Tato generace protestovala proti svým bohatým rodičům, nicméně však používala peníze svých otců ke zničení jejich vlastního blahobytného státu. Hořící joint putoval z ruky do ruky, tak jak Bob Dylan skřehotal slova, která definovala generaci: „Everybody must get stoned“ (Každý se musí zhulit).

Continue Reading

Autor: Alexandr Solženicyn

… Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.

Continue Reading

Autor: Rudolf Jičín

Spenglerovo pojetí dějin jako vývoje jednotlivých lidských kultur vychází z Kanta. Svět není věc o sobě, je to jev. Má-li něco, cokoliv, pro nás existovat, musí to vstoupit do našeho vědomí a tudíž nabýt jeho forem. Jak je to o sobě a pro sebe, je pro nás nezjistitelné. Náš svět neboli svět není tedy nic o sobě, ale je to soubor toho, co se nám jeví a co my ze svého nitra do těchto jevů vnášíme, je to naše poznání. Svět a poznání, pokud pojem “poznání” chápeme dostatečně široce, jsou totéž.

Poznání se děje v určitých nám apriorně daných formách smyslovosti a rozumu, z nichž se nemůžeme vymanit. Náš svět tedy nutně nabývá, co se týče smyslovosti zejména formy prostoru a času, co se týče rozumu formy kauzálního chápání jevů. U ahistoricky myslícího Kanta jsou tyto formy totožné pro všechny lidské subjekty všech dob a typů. Ne tak pro filosofa dějin Spenglera. Smyslové a rozumové formy jsou v něčem totožné, ale vždy se také v něčem liší. Spengler zde navazuje na Nietzscheho a Chamberlaina, ale v základní podobě nacházíme tuto myšlenku u Leibnize. V přírodě neexistuje totožnost, ale jen podobnost. Žádný subjekt (monada) nemůže být absolutně identický s jiným a tudíž se musí lišit i jejich poznávací formy. Neexistuje jediný typ lidského subjektu, který se vyvíjí kamsi vzhůru a stále se “zdokonaluje”, asi jako konstrukce automobilu či letadla, ale různé subjekty různých historicky vzniklých typů lidí, kteří vytvářejí svůj specifický svět forem, své poznání a svou kulturu. Z tohoto důvodu není tedy ani jediný “svět”, “všelidský svět”, ale mnoho světů, tj. zcela specifické a navzájem odlišné, i když se vždy v něčem podobající světy různých subjektů. Poznání není vývoj “lidského” rozumu. Tento údajně všeobecný rozum, rozum jako takový, je jen projekce našeho specifického rozumu do dějin poznání.

Continue Reading