Délský potápěč

Ursula Haverbecková

Autor: Eric Striker

Německá vězenkyně svědomí Ursula Haverbecková poputuje znovu za mříže a může se stát nejstarší uvězněnou ženou v historii

Jen několik týdnů po uplynutí dvouapůlletého trestu za „popírání holokaustu“ byla dvaadevadesátiletá Ursula Haverbecková znovu odsouzena německým soudem, tentokrát za rozhovor z roku 2018, v němž znovu zopakovala své přesvědčení, že za války nedocházelo k systematickému vyvražďování Židů a plynové komory v Osvětimi jsou politicky motivovaná lež.

Pokud verdikt spolkového soudu nabude právní moci a Haverbecková nastoupí do výkonu nového ročního trestu, získá Německo pochybný primát: uvězní nejstarší ženu v dějinách, když předchozí držitelkou tohoto rekordu byla Američanka Lucille Keppenová, uvězněná za zastřelení souseda a propuštěná ve věku 93 let.

Continue Reading

Jevgenij Golovin

Jevgenij Čižov: Jevgeniji Vsevolodoviči, ve svých přednáškách a esejích často ostře kritizujete současnost. Proto budu svou první otázku formulovat v tomto smyslu: „V jaké době byste tedy chtěl žít?“

Jevgenij Golovin: Je zcela pochopitelné, že se duše, jako taková, postupně ztrácí, individualita se rozpouští v sociálnu, že umíráme jako individua a že se znovu rodíme jako součást společnosti, je v tom cosi hrůzného a současně provokujícího. Náš život a naše energie již nežije naším vnitřním ohněm, teď je to oheň, který dostáváme ze sociálna, z divadel, z kin, od žen, od jiných lidí. Nenapadá mě, že by existovala vampiričtější doba, než těch posledních jeden a půl století, hlavně po druhé světové válce.

Exploze tvůrčí energie první poloviny století – v oblasti poezie, v oblasti prózy, objevení se geniálních prozaiků i básníků – to všechno bylo obrovským překvapením. A pak kolem roku 1950 následoval naprostý úpadek. Takže nic není absolutní. Stejným způsobem můžeme kritizovat současnost a člověku by se samozřejmě chtělo žít raději v jiné době, ale jde o to, že taková nostalgie je vždy kontraproduktivní. Gumiljov správně říká: „Lepší prázdné nic, než zlaté včera.“ To je opravdu mužný pohled na věc. Jsem zde a tady a vzdychat jako staré babky na rynku, že za cara stálo prase kopějku a teď kdovíkolik, není důstojné muže. „Prázdné nic“ dává šanci mužně se chopit nového, které se tak může naplno projevit, aniž by se muselo o cokoliv opírat.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

K druhému čtení. Pro-žitou magii slova, obrazů a zvuku…

Continue Reading

Pentti Linkola (7. prosince 1932 – 5. dubna 2020)

Autor: John Chapman

„Člověk může být milovníkem a obráncem divočiny, aniž by byť jen jedinkrát v životě opustil svět asfaltu, elektrického vedení a pravoúhlých ploch. Divočinu potřebujeme, ať už do ní někdy vkročíme, či nikoliv. Potřebujeme útočiště, byť je možná nikdy nebudeme muset skutečně využít.“ – Edward Abbey, Desert Solitaire

Pravicový disent miluje osamělé a zatracené – čím beznadějnější věc, tím snáz se s ní ztotožní. Příznivcům skutečné pravice se v dnešní době nedostává opravdových hrdinů a bojovníků do té míry, že se při hledání nějakého symbolu ochotně v zaprášených koutech dějin poohlíží po různých podivínech a obtížně zařaditelných postavách. Jde o neustálé hledání opravdového, ryzího ducha, každého, kdo svá slova skutečně žije a stojí na straně dobra. Většina z nás, kdo se k této nesourodé skupině nemající stání hlásí, nejspíš vyrůstala ve městech a na předměstích, o tom vůbec nepochybuji. Tyto rozpory ostatně vytanou na povrchu skoro automaticky při každé zmínce o Penttim Linkolovi nebo lásce, již k němu rodící se ekologická pravice chová.

Continue Reading

Marcel Proust

Autor Hledání ztraceného času, sám po matce židovského původu, v mistrném uměleckém portrétu jednoho starobylého šlechtického rodu vykresluje onen germánský typ, jenž po pádu Říše římské opanoval Evropu.

Popravdě řečeno, i když se skuteční Guermanti podstatně lišili od mého snu, přece i když člověk připustil, že to jsou muži a ženy, byli dost zvláštní. Nevím, která mythologická rasa se to zrodila z bohyně a ptáka, podle mě to však určitě byli Guermanti.

Byli vysocí, bohužel však ne vždy symetricky, a jako kdyby chtěli dosáhnout pevného středu, jakési ideální linie, jako kdyby věčně znovu a znovu, jako když se ladí housle, chtěli sladit harmonii svých příliš protáhlých ramen, příliš dlouhého krku, který nervózně krčili k ramenům, jako když je někdo na druhé straně políbí pod ucho, svých nesouměrných obočí, nohou, často nestejných také následkem lovecké nehody, věčně vstávali, nakrucovali se, člověk je viděl vždycky jen bokem nebo jak vyskakují, zdvihají monokl, pravou rukou si třou špatně srostlé koleno.

Continue Reading

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Místo útoku nedaleko Teheránu

Autor: Eric Striker

Uznávaný profesor fyziky na teheránské univerzitě Imáma Husajna byl zabit v léčce nastražené gangstery s rozkazy z Washingtonu a Tel Avivu.

Mohsen Fachrízádeh je už šestým íránským vědcem zavražděným izraelskými státními složkami. Fachrízádeh se na seznamu cílů ocitl nejpozději v roce 2018, kdy ho při své powerpointové prezentaci Benjamin Netanjahu označil za čelního experta íránského jaderného programu.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) se nedávno nechala slyšet, že pro existenci íránského programu výroby atomových zbraní je k dispozici asi tolik důkazů jako pro arzenál zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna nebo Asadovy plynové útoky. To ovšem Židy po celém světě, včetně Netanjahua samotného, příliš nezajímá.

Continue Reading

Svět bez mužů

Autor: Thomas F. Bertonneau

Propagační text na zadní přebálce brožovaného vydání románu Charlese Erica Mainea World without Men  (Svět bez mužů) z dílny brakového (pulp) nakladatelství Ace za 35 centů knihu přirovnává k 1984 George Orwella a Konci civilizace Aldouse Huxleyho. Obyčejně a s přihlédnutím k žánru i strašlivě nepovedené obálce by byla očekáváná skepse zcela na místě. V daném případě – přestože za uměleckou úrovní Orwellovy či Huxleyho klasiky poněkud zaostává – si však Maineovo dílo zaslouží vyzvednout ze záplavy brožovaného braku 50. let, v neposlední řadě i proto, že jeho ideologická vize dystopie vychází z kritiky ne přímo komunismu ani technokracie, ale feminismu.

Continue Reading

Jack London

Autor: Sinclair Jenkins

Většina Američanů nejspíš zná Jacka Londona jako autora povídky Jak rozdělat oheň, přímočarého vyprávění o souboji jednoho muže s drsnou aljašskou zimou. Povídka poprvé vyšla už v roce 1902, ve své nejznámější verzi pak o šest let později. Považuji ji za skvělý úvod do Londonovy tvorby, jeho zájmů i náhledu na život. Londonovo dílo vynikajícím způsobem ztělesňuje ideál „silného (nebo lépe možná ‚vyplněného námahou‘) života“ amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V jeho příbězích ošlehaní muži směle vzdorují přírodě, nepřízni osudu nebo nebezpečným nepřátelům

Jack London ale zdaleka nebyl jen spisovatel dobrodružných příběhů. Během svého nedlouhého života (1876-1916) byl London nejen námořníkem na obchodní lodi, profesionálním autorem, ale také revoluční socialista, autor knihy Jak jsem se stal socialistou. Konečně byl Jack London také rasový realista. Všichni jeho hrdinové jsou houževnatí běloši a London sám hájil zájmy amerického dělnictva – ovšem jen bělošského – proti tomu, co vnímal jako kapitalistický útlak. Ostře kritizoval volnotržní vykořisťování bílých pracujících:

Continue Reading

r/K teorie výběru

Autor: Anonymous Conservative

Biologové si už delší dobu všímají, že u druhů se vyvíjejí takové vzorce chování, které jim nejlépe umožňují účinně využívat jejich prostředí. Do této kategorie charakteristik behaviorálního života patří i reprodukční strategie, tedy – jak ostatně naznačuje už jméno – strategie využívané jednotlivci při reprodukci. V tomto článku se budeme zabývat dvěma strategiemi, jež popisuje r/K teorie výběru evoluční biologie.

Vědecké zdůvodnění r/K teorie výběru existuje už dlouhá desetiletí. Vzniklo, když si biologové položili otázku, proč se některé druhy rozmnožují pomalu, v monogamních svazcích a s vynaložením značné energie na rodičovství, zatímco jiné se množí explozivně, promiskuitně a jedním rodičem vykonávajícím rodičovské povinnosti. Jak však toto vědecké poznání dostávalo jasnější obrysy, badatelé si dosud neuvědomovali jeho význam pro naše moderní politické a ideologické bitvy. Pojmy r a K označují proměnné v rovnicích, které popisují potenciální proměnu populací v čase. r zde označuje maximální reprodukční tempo jednotlivce a K nosnou kapacitu prostředí.

Continue Reading

Co teď a co potom?

Autor: James Allsup

Výsledky amerických prezidentských voleb lze chápat zrcadlový obraz nechvalně proslulého hodnocení voleb 2016 z úst (černošského komentátora CNN – pozn. DP) Vana Jonese, který mluvil o „trucovité bělošské reakci“ („whitelash“). Po letech studia bělošských Američanů (a odzkoušení poznatků na Maďarech) Arthur Finkelstein (vysoce vlivný (((americký))) politický konzultant, některými označovaný za jednoho z otců konceptu moderního „pravicového populismu“ – pozn. DP) a Donald Trump v roce 2016 dospěli ke správnému závěru, že apel na dlouhodobě přehlížené „zapomenuté“ (čti: bělošské) Američany znamená cestu k vítězství.

Po celé čtyři roky v úřadě až do voleb však Donald Trump tyto bílé voliče z pracujících vrstev, kteří ho vynesli do Bílého domu, okázale přehlížel. Zdá se ale, že při lámání chleba ho toto rozhodnutí stálo šance na znovuzvolení.

Continue Reading

Zdání demokracie

Autor: Gilad Atzmon

V den voleb nespočet progresivních a liberálních komentátorů napříč mediálním mainstreamem snad trochu neuváženě připouštělo, že ve skutečnosti nejde ani tak o souboj „Trump vs. Biden“, jako spíš o „cestu, po níž se Amerika vydá“, tedy budoucnost veřejného diskurzu i života ve Spojených státech. Liberálové dávali najevo neochvějné přesvědčení, že skoro 100 miliony hlasy odevzdanými ještě před termínem voleb Američané zcela jednoznačně odmítli všechno, co bychom mohli byť jen vzdáleně nazvat „konzervativními hodnotami“. Věřili, že Amerika už se rozhodla. Nezbývá mi tak než usoudit, že volby vnímali jako pouhou formalitu, skutečná bitva měla podle nich být dávno vyhraná.

Continue Reading

CasaPound

Autor: Guido Taietti

Národní stát můžeme definovat jako průsečík lidu, území a suverenity. Je-li tato „triangulace“ ohrožena, ocitá se v nebezpečí samotný stát.

Samozřejmě není žádným tajemstvím, že v západním světě idea lidu čelí už několik generací těžkým útokům: levice, progresivci a liberálové (nenazývejme je prosím „kulturními marxisty“ – nejsou ani „kulturní“, ani „marxisté“) usilovně pracují na likvidaci ideje „vlasti“, sdílených hodnot, etnické soudržnosti atd.

Totéž lze ovšem říci i o konceptu teritoria. Posvátnost národních hranic dnes už naprosto rutinně narušují internetové velmoci, lodě nevládních skupin přistávající u břehů nebo korporace, které si vybírají, kde vyrábět, prodávat, kde zneužívat státní pobídky i kde (ne)platit daně.

Jednoznačně nejdůležitější je však suverenita, tedy schopnost státu dospívat ke svým vlastním rozhodnutím a vykonávat je.

Continue Reading

Henry Ford (foto z roku 1919)

Autor: Ron Unz

Úvodní část si můžete přečíst zde.

Byť se mi nakonec povedlo prokousat všemi čtyřmi svazky Mezinárodního Žida, nekonečný příval popisu židovských pletich a prohřešků začal být po jisté době únavný, tím spíš když mnohé z uváděných příkladů mohly působit jako zásadní mezníky v roce 1920 nebo 1921, dnes jsou však v podstatě nadobro zapomenuty. Většinu obsahu tak lze charakterizovat jako sbírku dosti monotónních stížností na židovské protiprávní jednání, skandály a skupinovou sebestřednost, tedy poměrně všední záležitosti, jaké bychom za běžných okolností na stránkách obyčejných novin a časopisů, tím spíše bulvárnějšího ražení, právem očekávali.

Těžko však toto úzké zaměření klást autorům za vinu. Opakovaně totiž zdůrazňovali, že kvůli ochromujícímu strachu z židovských aktivistů a vlivu se skoro všechna běžná americká média jakékoliv debatě o těchto poměrně důležitých záležitostech vyhýbají. A protože tato nová publikace vznikla primárně s cílem tuto mezeru vyplnit, její obsah se logicky musel točit právě kolem židovských témat. Autoři článků si kladli za cíl postupně rozšiřovat mantinely přípustné veřejné debaty, a tak časem dotlačit i další periodika k otevřeným diskusím o židovských nepravostech. Když tedy uznávané a čtené časopisy jako The Atlantic Monthly či Century Magazine skutečně začaly otiskovat články v tomto duchu, bylo to označeno za velký úspěch.

Continue Reading

Proto se musím demokratů ptát: jste si jistí, že opravdu chcete banánovou republiku?

Autor: Greg Johnson

Letošní americké prezidentské klání se odehrává mezi Republikánskou stranou a Stranou banánové republiky, v minulosti známé jako Demokratická strana. Zatímco píši tyto řádky, demokraté se pokoušejí zničit americkou demokracii, protože mají pocit, že je americký lid znovu zklamal. Donald Trump je právoplatným vítězem voleb, a pokud nakonec více hlasů získá Biden, bude to díky podvodu. Trump by v žádném případě neměl uznat porážku, dokud nevyčerpá všechny možné prostředky, jak tomu zabránit.

Pojďme se podívat, jak se demokraté snaží americkou demokracii zlikvidovat.

Zaprvé – jediným způsobem, jak zajistit integritu seznamů voličů i tajné volební právo je, aby se registrovaní voliči osobně (aby dokázali, že v seznamech nezůstávají zemřelí) a s platným průkazem totožnosti (a tak dokázali, že jsou tím, za koho se označují) dostavili do volební místnosti a zde obdrželi hlasovací lístek. Aby zůstala jejich volba tajná, musejí být všechny lístky totožné, bez např. očíslování, které by mohlo spojit určitý lístek s určitým voličem.

Demokraté narušují tento proces dvojím způsobem.

Continue Reading

AJC byl nejaktivnější lobbistickou skupinou vystupující proti omezení imigrace…

Autor: Andrew Joyce

Ve své připravované knize On the Jews (O Židech) pracuji s teorií trojice časově zásadnějších „velkých reakcí“ proti Židům v evropské společnosti, mezi nimiž se ovšem židovské populace zdatně adaptovaly a posílily své postavení. Proti Židům namířené násilnosti v době křížových výprav, vznik tzv. „rituální pověry“ a s ní spojených lidových představ o Židech spolu s nejranějšími případy vyhoštění lichvářů považuji za klíčové prvky „První evropské reakce“ (1095-1290). Intenzivnější zapojení církve i státu, ruku v ruce s do jisté míry více sociologickým obratem v náhledu církve na Židy (např. činnost Martina Luthera v Německu či válka proti conversos ve Španělsku) na přelomu středověku a novověku pak představují „Druhou evropskou reakci“ (kol. 1380-1535). „Třetí evropská reakce“ (kol. 1870-1950) měla poměrně krátké trvání, probíhala ovšem s důrazem na dopady židovské emancipace a naplnění (na jiném místě eseje popisované) Mendelssohnovy pluralistické vize – reakce na ekonomický, sociální i politický dopad Židů na evropské společnosti.

Continue Reading

Byla jednou jedna Amerika: K otázce Jihu a jižanství

V návaznosti na naše nedávné dva články, „Abychom vlekli člun lichvářů“ a „Fašistou se člověk nestává…“, pojednávajících o „Spartě a jižanech“, jak nám je v knize Sparte e les Sudistes vyložil Maurice Bardèche, zveřejňujeme ještě ukázky z románu Walkera Percyho Věčný divák. Dokonale totiž rozvádí a konkretizuje Bardècheovo: „Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“ Což u nás, kde představa o jižanství zůstává zúžená na buranské rednecks kleštící nevinné černochy a vraždící mírumilovné (ač sjeté) hippies, zní – jak nám i potvrdila jedna čtenářská reakce – naprosto pochybně, nepatřičně, zkrátka neuvěřitelně. Nuže, takto v padesátých letech minulého století líčí své (původní) jižanské prostředí „stará aristokratka“, tetinka hlavního hrdiny románu, onoho „věčného diváka“, a zároveň je vymezuje vůči (moderní) americké prostřednosti téhož období:

Continue Reading

Stane se DARPA naší spásou v boji proti Covid-19?

Autorka: Whitney Webb

První část zde.

„Lidské bioreaktory“, „nanoterapeutika“ a genové vakcíny sponzorované agenturou DARPA

Jak jsme ukázali výše, DARPA s oblibou své kontroverzní vyvíjené technologie prezentuje jako snahu motivovanou pokrokem v medicíně a zdravotní péči. Kromě už nastíněných technologií tak velká část činnosti DARPA už delší čas blízce souvisí s péčí o zdraví, zejména vakcínami.

Continue Reading

Jared Taylor: „Nezapomínejme, že i pokud Trump vyhraje, dostane se nám pouhého odkladu. Získáme krátký čas navíc na místní konsolidaci – nic víc“.

Autor: Jared Taylor

Na výsledku sice záleží, ale náš boj pokračuje tak jako tak.

Čekají nás velice důležité volby. Donald Trump a Joe Biden nejsou žádní Tydlidýn a Tydlidum. Na tom, kdo usedne v Oválné pracovně, záleží.

Pokud zvítězí Donald Trump, musíme se snažit přimět ho, aby pokračoval v tom dobrém, co vykonal. Musí dokončit zeď, žalovat další univerzity, které diskriminují bělochy, zachovat zákaz kritické rasové teorie a nízké počty imigrantů.

Continue Reading

DARPA – vítejte v krásném novém světě

Autorka: Whitney Webb

Technologie vyvinuté kontroverzní agenturou amerického ministerstva obrany DARPA nabraly díky současné koronavirové krizi čerstvý vítr do plachet. Jen málo pozornosti je však věnováno postranním motivům organizace pro vývoj uvedených technologií, jejich potenciálnímu vojenskému využití i nezamýšleným důsledkům.

V lednu, dlouho předtím, než měla koronavirová krize vyústit v uzavření společnosti, karantény i ekonomický úpadek v USA i jinde ve světě, americké zpravodajské společenství ve spolupráci s Pentagonem a Národní bezpečnostní radou (National Security Council, NSC) vytvořilo dodnes utajené plány pro reakci proti bezprostředně hrozící pandemii. Později se objevila nařčení, že rozvědky civilní i vojenské o vysoce pravděpodobné pandemii v USA věděly už loni v listopadu a dost možná ještě dříve.

Díky této předběžné informaci a mnoha simulacím, kterých bylo v USA během posledního roku podniknuto pro scénář globální virové pandemie přinejmenším šest různého rozsahu, se tedy vnucuje otázka: Proč vláda nejednala, ani se nepřipravila, jestliže jak možnost globální pandemie i nedostatky v reakci na ni byly předem známy? Jakkoliv se mainstreamová média povětšinou spokojila s vysvětleními z kategorie „neschopnost“, je jistě na místě zabývat se možností, že krize dostala ke svému rozvoji prostor záměrně.

Continue Reading