Délský potápěč

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.

V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.

Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).

Continue Reading

Hervé Ryssen (vl. jménem Hervé Lalin)

Hervé Ryssen, francouzský „zastánce neonacismu a popírač holokaustu“, odsouzen k trestu odnětí svobody za antisemitské příspěvky

Francouzský soud poslal v pátek (18. září) do vězení zatvrzelého antisemitského aktivistu za dva internetové příspěvky, v nichž urážel Židy a další, kde popíral holokaust.

Hervé Lalin, známý také jako Hervé Ryssen, nastoupil výkon sedmnáctiměsíčního trestu ve věznici Fleury-Mérogis nedaleko Paříže za tři prohřešky, jichž se dopustil mezi lety 2017-2020

Continue Reading

Žijeme ve světě, kde pasivní a tvárná masa nabyla přednost před jednotlivcem a společenstvím. Beatlemánie sice nebyla spouštěčem tohoto vývoje, ale svým způsobem jej předznamenala.

Autor: Joseph Sobran

Nedávno jsem se odvážil lehce zkritizovat Beatles – a bylo to, jako bych kopl do vosího hnízda. Záplava rozzlobených čtenářů mi okamžitě začala spílat do „ignorantů“, „surovců“ a všemožných dalších přívlastků, které zcela záměrně přehlížely mé lepší vlastnosti. Předtím jsem netušil zhola o nic existenci Beatles-Tálibánu, pro který jsem se stal nevěřícím a jen tak tak jsem uniknul jeho fatvě.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Řád velkých prostorů

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

(pokračování článku „Abychom vlekli loď lichvářů“)

Mít při vzdělávání lidí vstřícné a vlídné způsoby, projevovat shovívavost k pošetilým, bouřícím se proti rozumu: to je mužná síla Jižního větru. A je to síla oživující moudré.
Sestavit si zbroj ze železných plátů a lůžko z kůže divých šelem, s odstupem přemítat o blížící se smrti: to je mužná síla Severního větru. A je to síla oživující udatné.

Čung-jung, Pojednání o příkladném chování mudrce

Jak tedy znovu muže naučit vkusu a úctě k mužné jakosti, jak navrátit život a duše k přirozenému běhu věcí?

Bardèche odkazuje na dva mýty, dva hrdinské symboly, které je třeba – zejména v sobě –  uchovávat jakožto protijed na slabost vůle, skleslost a rezignaci: na Spartu a Jižany. „To, čemu říkám Sparta, je vlast, kde jsou muži váženi na základě svých mužných kvalit, stavěných nad všecky ostatní. Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

Akceptuji, že jsem povinen respektovat rozhodnutí většiny, když se podle kritérií jiných než mých rozhodne, jak musí být postavena silnice nebo jak mají být rozděleny daně: ale žádný zákon neudělil většině moc vládnout mojí duší.

Do své smrti Maurice Bardèche (ᛉ1. října 1907 – ᛦ30. července 1998) nikdy nepřistoupil na kompromis s ideologií vítězů druhé světové války; věrnosti svým představám nikdy nevzdal. Spisovatel, novinář, umělecký kritik a profesor na pařížské Sorbonně se oženil se Suzanne, sestrou fašistického básníka Roberta Brasillacha, popraveného pomstou vítězů; na rozdíl od svého švagra byl krátce po válce propuštěn. Protože vždy odmítal svod peněz, vzdal se tento čistý, laskavý a prostý muž, nepřítel kompromisů a prohnaných propočtů, jen kariéry a velkých výdělků.

Založil nakladatelství Les Sept Couleurs (Sedm barev), pojmenované po slavném Brasillachově románu, za Nuremberg où La Terre promise (Norimberk aneb Země zaslíbená), jednu ze svých prvních poválečných publikací, kde kritizoval nezákonnost a nemravnost procesu, v němž si vítězové – neuspokojení vítězstvím – osobovali vinit a soudit poražené, byl pokutován a uvězněn. Vysoké pokuty a věznění mu duši nezkalily a až do konce svého dlouhého života pokračoval ve svém díle „ilegálního” spisovatele.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Michael O’Meara

„Pravdu má ten, kdo říká: „Ani pravice, ani levice.“
—Charles Peguy

Ve starším článku téhož jména Kevin MacDonald nahlas vyslovil to, co v redakci The Occidental Quarterly všichni cítíme: že my, americká bělošská většina, jsme se stali obětí uzurpace a že Amerika už nám nepatří – ani my jí.

Vzhledem k podobě kulturního establishmentu zodpovědného za toto vyvlastnění pak MacDonald píše, že „existence inteligentních, dobře napsaných a citacemi opatřených článků zdůrazňujících význam bělošské identity a zájmů,“ jak to činí TOQ, „je dnes na pravici něčím jedinečným“ a tím pádem také životně důležitým obranným protiútokem bělošského národa, „naší Ameriky“. 1]

Pod tato slova bych se bez výhrad podepsal.

Musím se však přiznat, že odpověď na otázku šéfredaktora TOQ Grega Johnsona „proč píši“ není v mém případě totožná s tou MacDonaldovou. Přestože věřím, že se shodujeme v základních bodech, tj. především v přesvědčení, že židovsko-liberální elity neopírají svou vládu jen o své bohatství a moc, ale také pomluvy a lest, osobně nepíši pro politickou pravici a dost možná ani pro tutéž bílou Ameriku jako Kevin MacDonald.

Continue Reading

„Otevřený odlišným názorům“ tak, málo překvapivě, popisuje pravý opak liberála

Autor: Z Man

Už vícekrát jsem se pokusil zformulovat své pravidlo interpretace výroků liberálů o ne-liberálech. Ono pravidlo – i název tohoto příspěvku – zní následovně: Vezměte cokoliv, co řeknou, převraťte to – a ocitnete se velice blízko pravdě. Když tak liberálové obvinovali Hnutí čajového dýchánku (Tea Party), že je uměle shora vytvořené, na rozdíl od prý naprosto lidových organických liberálních skupin, převrácením tvrzení jste nutně dospěli k tomu, že jejich partu tvořila hlavně klaka placených aktivistů, zatímco podivíni v úborech z 18. století opravdu byli obyčejní lidé naštvaní natolik, že nelenili udělat trochu randál.

Continue Reading

Vysoká kultura nadčlověka: Budoucnost Západu

Autor: Ted Sallis

Dají se ještě Západ a jeho národy zachránit? A jak toho dosáhnout, zvlášť hovoříme-li o dlouhodobém řešení a ne nějakém horkou jehlou šitém „záplatování“? Může vzniknout nová západní vysoká kultura, která by zajistila přetrvání západních národů v delším časovém horizontu? A jak by taková kultura měla vlastně vypadat?

Budu vycházet z toho, že čtenáři jsou obeznámeni se Spenglerovým civilizačním modelem, který v podstatě převzal ve svých pracích o Západu a jeho možné budoucnosti i Francis Parker Yockey. Z jara, léta, podzimu a zimy vysoké kultury je „zima“ stadiem nastupujícího zapomnění. Alespoň dle mého soudu (a Michael O’Meara se mnou zdá se v tomto souhlasí) je zjevné, že se nacházíme v „zimě“ naší stávající moderní západní (tj. „faustovské“) vysoké kultury. Zachycena v tomto procesu rozkladu a zbavena nějaké dominantní organizační zásady, jež by jí dodala duchovní strukturu pro další existenci, bílá rasa umírá – neschopna reprodukce, nahrazována vetřelci, aniž by tomuto zániku Západu alespoň přiměřeným způsobem vzdorovala.

U skutečných ročních období po zimě vždy přichází jaro. Platí ale totéž i pro konkrétní národy a jejich vysoké kultury? A jestliže civilizační obroda povede k dlouhodobému rasovému zachování, neměli bychom se přinejmenším zabývat možnostmi, jež se snad nabízejí?

Continue Reading

Američtí vojáci v Iráku

Autor: Eric Striker

Washingtonská zahraniční politika po 11. září 2001 patří k největším faktorům nestability ve světě, ukazuje nová studie vědců z Brownovy univerzity.

Vine, Coffman, et al ve své práci „Creating Refugees: Displacement Caused by the United States‘ Post 9/11 Wars“ (Vytváření uprchlíků: Vysídlení zapříčiněné válkami vedenými po 11. září Spojenými státy) zkoumali dopad amerických válek bez konce v Afghánistánu (2001-dodnes), Pákistánu (2001-dodnes), Jemenu (2002-dodnes), Somálsku (2002-dodnes), na Filipínách (2002-dodnes), v Iráku (2003-dodnes), Libyi (2011-dodnes) a Sýrii (2014-dodnes) na civilní obyvatelstvo v průběhu let.

Autoři odhadují, že asi 37 milionů lidí přišlo o střechu nad hlavou nebo se stalo uprchlíky následky bojů a poškození infrastruktury v důsledku americké vojenské intervence v jejich zemi. Uplynulých dvacet let nekončící „války s terorismem“ tak vytvořilo stejně uprchlíků a „vnitřně vysídlených osob“ (internally displaced persons, IDP) jako 2. světová válka.

Continue Reading

Nejběžnějším nařčením bývá označení populismu za „antidemokratický“

Autor: Greg Johnson

Populisté usilují o to vyrvat lidovládu z rukou zkorumpovaných elit. Ty se přirozeně brání: nejběžnějším nařčením elitních komentátorů bývá asi označení populismu za „antidemokratický“. Jak píše Yascha Mounk, populismus staví problém jako „lid versus demokracie“. Chci však ukázat, že populismus není antidemokratický, nýbrž antiliberální. (Viz také recenzi Mounkovy knihy Lid vs. demokracie z pera Donalda Thoresena.)

Řada kritiků populismu jej obviňuje, že je skrytou formou bělošské politiky identity, kritikové bělošské politiky identity ji zas označují za populistickou. Populismus a bělošská politika identity tak sice jsou dva samostatné fenomény, jež se ovšem někdy překrývají. Rád bych ale prokázal svou tezi, že populismus se s politikou bělošské identity vzájemně doplňují, takže nejsilnější formy bělošské politiky identity jsou populistické a nejsilnější formy populismu zas identitární. Nejprve si však musíme vyjasnit, co to vlastně populismus je.

Continue Reading

Margaret Thatcherová a Enoch Powell na sjezdu britské Konzervativní strany (1969)

Autor: Andrew Joyce

„I když antifašisté skutečně koncem 70. let organizační kapacity National Front narušili, byla to Margaret Thatcherová, kdo jim vyrval z rukou jejich ideologické trumfy. Jako premiérka umně udržela pohromadě silnou koalici svou osobitou směsicí šovinismu a rozmělněného powellismu“.

Daniel Trilling, Bloody Nasty People: The Rise of Britain’s Far Right (2012)

Bělošské etnonacionalistické hnutí, je v okamžiku, jenž měl být jeho největší příležitostí, zabrzděno v rozletu. Politický nekorektní kandidát na vrcholnou pozici, který se očividně nebojí otevřeně promluvit o imigraci a který kontroverzní rétorikou v tématech souvisejících s rasou přiláká davy příznivců, s jejichž pomocí je následně vynesen až do vlády. Koalice antifašistů a levých liberálů šílí při pohledu na údajné pronikaní „rasistických“ pozic a idejí do celospolečenského diskurzu. A to vše podmalovává masivní přiliv nebělošských imigrantů, který z nějakého důvodu nejen že neustává, ale jako by snad ještě dále zesiloval. Tak by se dalo celkem stručně a efektivně shrnout první funkční období amerického prezidenta Donalda Trumpa – k nemalému rozčarování a nepochopení všech, kdo doufali v nějaké hmatatelné výsledky. Ve světle pokračujících debat o Trumpově (ne)užitečnosti pro odpůrce imigrace či alternativních scénářích „akcelerace“ v podmínkách vlády radikálně levicových elementů Demokratické strany se v této eseji pokouším najít poučení a analogie z minulosti, a to minulosti poměrně nedávné, v níž lze velice snadno najít všechny výše vyjmenované prvky fenoménu Trump. Je to příběh Margaret Thatcherové a britské National Front, na němž bych rád demonstroval své přesvědčení, že Trump je pro věc pravicového disentu nikoliv pootevřeným oknem, ale spíš přibouchnutou ocelovou mříží.

Continue Reading

Rittenhouse aka „Fallout Kyle“

Autor: Eric Striker

Sedmnáctiletý mladík byl obviněn z vraždy prvního stupně poté, co při dvou oddělených incidentech postřelil trojici anarchistických násilníků.

Obviněný Kyle Rittenhouse žije sice ve státě Illinois, ovšem v příhraničním městě Antioch, od Kenoshy vzdálené pouhých 21 mil (necelých 35 km).

Rittenhouse přijel i se svou puškou AR-15 do Kenoshe, aby pomohl chránit majitele menších podniků a občany, které wisconsinské bezpečnostní složky ponechaly napospas násilí.

Záběry zveřejněné protiextremistickým projektem AntifaWatch ukazují první střelbu. Na videu maskovaný muž jménem Joseph D. Rosenbaum honí mladého Rittenhouse a hází po něm neznámý předmět, podle některých výbušninu, což ovšem nebylo dosud možné potvrdit. Když se na Rittenhouse vrhnul a pokusil se mu vyrvat zbraň, mladík Rosenbauma střelil do hlavy. Ten později zranění podlehl.

Dříve téhož večer vidíme Žida Rosenbauma na videu, jak agresivně provokuje ozbrojené muže, na které mj. pokřikuje „shoot me, nigga!“ (tak do mě střel, negře!).

Poté, co střelil Rosenbauma, vrhnul se na Kylea Rittenhouse dav anarchistů a on se dal na útěk. Když upadl na zem, příslušníci Antify na něj zaútočili. Rittenhouse na dva z nich, jeden byl ozbrojený pistolí, vystřelil.

Continue Reading

Náhrobek Arthura hraběte de Gobineau v Turíně

Autorka: Juliana R.

Není sporu o tom, které z literárních děl Arthura hraběte de Gobineau (1816-1882) zasáhlo jeho současníky a následovníky nejzásadněji. Esej o nerovnosti lidských plemen, sepsaný v letech 1853-55, přesunul do středu pozornosti rasu – hybatelku dějin a nositelku historického rozkvětu i úpadku –, čímž ovlivnil evropské smýšlení o tomto fenoménu na více než půl druhého století. I dnes je Gobineauův Esej součástí středoškolských osnov. Přesto nejde o jedinou jeho knihu, která právem vzbudila pozornost a která zasáhla do myšlenkového utváření několika generací.

Continue Reading

Anarchista Mühsam

V roce 1923 napsal Žid-anarchista Erich K. Mühsam tyto verše:

Strömt herbei, Besatzungsheere,
schwarz und rot und braun und gelb,
daß das Deutschtum sich vermehre,
von der Etsch bis an den Belt!

Schwarzweißrote Jungfernhemden
wehen stolz von jedem Dach,
grüßen euch, ihr dunklen Fremden:
sei willkommen, schwarze Schmach!

Jungfern, lasset euch begatten,
Beine breit, ihre Ehefrau’n,
und gebäret uns Mulatten,
möglichst schokoladenbraun!

Continue Reading

Lovecraftova země

Autor: Alex Graham

V posledních letech roste mezi některými příznivci tvorby H. P. Lovecrafta úzkost, jak skloubit svou lásku k mýtu Cthulhu s Lovecraftovými názory na rasu. Seriálové televizní zpracování románu Matta Ruffa Lovecraft Country (2016, česky Lovecraftova země, Baronet, 2018) přináší jedno z možných řešení tohoto dilematu: aplikovat Lovecraftovu mimozemskou hrůzu na bělochy. Seriál, na jehož vzniku se podíleli mimo jiné nechvalně známý J. J. Abrams a režisér Get Out (Uteč!) Jordan Peele, měl premiéru 16. srpna. Podle očekávání je příšerný – a kritici jej vynášejí do nebes. Na webu Rotten Tomatoes má Lovecraftova země momentálně 97 % pochvalných hodnocení.

Hlavní hrdina, inteligentní a sečtělý černoch Atticus Freeman z Chicaga, nadšený čtenář strašidelné a vědeckofantastické literatury, se právě vrátil z bojů v Koreji. Poté co dostane tajemný vzkaz od svého pohřešovaného otce ohledně rodinných tajemství a jistém „Ardhamu v Massachusetts“ (očividně náhražka Lovecraftova Arkhamu), vydává se i se svým strýcem Georgem a přítelkyní Letitií otce hledat. Po zbytek epizody je na jejich cestu divák doprovází.

Continue Reading

A. Dugin: Čtvrtá politická teorie

Autor: Jindřich Spilka

Slovenské nakladatelství Sol Noctis vtrhlo do poněkud stojatých vod české knižní (většinou pouze) produkce jako svěží bouře a po knihách Tomislava Suniče a Alaina de Benoista čtenářům přináší další pilíř metapolitického kontra-hegemonistického diskurzu. Čtvrtá politická teorie (dále někde jen 4PT) Alexandra Dugina může být pro autonomního intelektuála hlubokým rozhovorem, nebudu se proto věnovat dez/interpretacím tohoto díla vedeným z hegemonisticky moderních perspektiv první-liberalismu, druhé-komunismu či třetí-fašismu, politických teorií. Sol Noctis do tohoto vydání zařadilo všechny texty, které byly v angličtině nakladatelstvím Arktos vydány ve dvou svazcích, což mně sice nedovoluje postihnout celou jejich šíři, ale umožňuje zas osobní perspektivu a tato „recenze“ jsou velmi stručné záznamy tohoto způsobu čtení, vedené ovšem interpretačním záměrem. Proto se věnuji pouze textům, které jsou obsahem prvního svazku anglického vydání, to jest prvními čtyřmi částmi českého vydání. Další neméně zajímavé kapitoly již nechám na čtenáři a jiných recenzentech.

Prvním, co mne zaujalo v překladu jako obvykle vynikajícího Ivana Šebesty, ještě než kniha vyšla, bylo užití českého slova pobyt pro Heideggerův pojem Dasein. Tento úzus překladu Dasein (v jiných jazycích se někdy nepřekládá) uvedl do českého filosofického prostředí Jan Patočka, který jako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Edmunda Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a který v 70 letech „normalizace“ ovlivnil českého disidenta V. Havla, který v Moci bezmocných v roce 1978 volal po „existenciální revoluci“:

Continue Reading

Volkmar Weiss

Autor: Grégoire Canlorbe

Doktor Volkmar Weiss (*1944)  je německý genetik a historik. V roce 1972 získal na berlínské Humboldtově univerzitě doktorát po obhajobě disertace o dědivosti nadání. Napsal řadu knih o lidské genetice nebo sociální mobilitě. V letech 1990-2007 stál v čele Spolkového německého genealogického ústavu. V roce 2000 dr. Weiss vydal knihu Die IQ-Falle: Intelligenz, Sozialstruktur und Politik (Případ IQ: Inteligence, struktura společnosti a politika], mnohými označovanou za německý protějšek slavné The Bell Curve. Zkrácená anglická verze vyšla letos (2020) jako IQ Means Inequality: The Population Cycle that Drives Human History (IQ znamená nerovnost: Populační cyklus, který pohání dějiny) u nakladatelství KDP.

Po odchodu do důchodu píše Weiss literaturu faktu nebo romány rozvíjející alternativní historii, mj. Die Intelligenz und ihre Feinde: Aufstieg und Niedergang der Industriegesellschaft (Inteligence a její nepřátelé: vzestup a pád průmyslové společnosti) z roku 2012 a o pět let starší Das Reich Artam: Die alternative Geschichte 1941–2099 (Říše Artam: Alternativní dějiny 1941–2099). Weissovy argumenty použil ve své vysoce kontroverzní a úspěšné knize z roku 2010 Deutschland schafft sich ab pro své závěry o demografické proměně Thilo Sarrazin.

Continue Reading

„…přímo z hitlerovské příručky“

Autor: Gilad Atzmon

Kdyby byla britská společnost zdravá, sága #Wiley by spustila otevřenou debatu o rase a privilegovanosti. (Černošského „grimeového“ hudebníka) Wileyho by pozvali do pořadu BBC Newsnight, kde by proti němu po boku moderátora stanuli zástupci židovského společenství, a rapper by dostal příležitost vysvětlit své postoje. Snáze bychom tak dokázali porozumět rodícímu se napětí mezi Židy a černochy.

Dnešní Británie ale kdovíjak zdravou společností není, a tak se nic z výše načrtnutého nestalo.

Místo toho se zopakoval příběh George Floyda, ovšem s několika zásadními proměnami a odlišnostmi. V jeho případě se několik policistů dopustilo zákeřného a brutálního činu s fatálními následky. Ve Wileyho případě kompletní sionistická skvadra a její spojenci symbolicky zaklekli na krk černošské hudební ikoně ve snaze ji zcela zničit. Další odlišnost však už jde za námi za všemi: po Floydově smrti vyšly do ulic tisíce Britů, aby hlasitě podpořily hnutí Black Lives Matter. Střetávali se s policisty, ničili sochy otrokářů. Kdo vyšel do ulic podpořit Wileyho? Záleží na černošských životech, jen dokud černoši drží jazyk za zuby?

Continue Reading

13. srpna 1961 se uzavřely hranice mezi berlínskými zónami.

Autor: Nikolaj Starikov

Nikolaj Starikov je známý ruský intelektuál a nacionalistický historik.

Mnozí z vás už jistě slyšeli příběh o tom, jak v roce 1948 krvavý tyran Stalin nařídil blokádu Západního Berlína a jak se svobodomilným národům povedlo společným úsilím prorazit tuto blokádu leteckým mostem. Dnes si však povíme, co se stalo doopravdy.

Poté, co se Stalin nenechal zatáhnout do drakonické Brettonwoodské dohody a Churchill pronesl svůj slavný projev v americkém Fultonu, začal Západ vyvíjet nátlak na SSSR na všech frontách. Nejvhodnějším ohniskem těchto snah se pak ukázalo být poražené Německo.

Bezprostředně po porážce nacismu se Spojenci dohodli na rozdělení Německa na tři okupační zóny: ruskou, britskou a americkou. Země samotná však žádnými novými hranicemi rozdělena nebyla, pořád šlo o jednotné Německo, ovšem bez jakékoliv politické moci nad svým územím – tu vykonávaly orgány vojenské okupační správy. Podobným způsobem byl rozdělen také Berlín. Město sice dobyla výhradně sovětská armáda, Sovětský svaz však umožnil spojeneckým silám vstup do německého hlavního města. 5. června 1945 byla schválena Berlínská deklarace, jež vyhlásila převzetí vrchní autority nad Německem vítěznými mocnostmi, které přemohly nacisty. Později bylo na de Gaulleho naléhání také Francouzům umožněno „urvat“ si kus německého území: dostali ke správě Sársko a příslušnou část Berlína. Vznikly tak čtyři okupační zóny. 30. srpna téhož roku vznikl orgán pojmenovaný Kontrolní rada, jejímž prostřednictvím Spojenci vykonávali svrchovanou autoritu nad okupovaným územím. 1. ledna 1946 se začalo obchodovat mezi sovětskou a britskou zónou. Zpočátku šlo vše hladce, protože SSSR tehdy ještě „nestihl“ odmítnout dominanci dolaru Federálního rezervního systému. Jakmile byl však tento Rubikon překročen, začala se situace rychle přiostřovat.

Continue Reading