Délský potápěč

Nová kniha Alaina de Benoist Contre le libéralisme (Éditions du Rocher, 2019)

Autor: Michael Walker

První část recenze si můžete přečíst zde.

Benoist podotýká, že s rozlišením mezi prostorem a teritoriem přišel už nejslavnější teoretik liberálního hospodářství Adam Smith. Subjekt volného trhu operuje v ekonomickém prostoru, ale nemá žádné teritorium, takže není povinován závazky ani příchylností k jednomu konkrétnímu místu, přinejmenším potenciálně tak vlastně není geograficky nijak omezen. Kapitalismus i jeho zastánce liberalismus nevidí v zemi jako takové – a tím méně tradici či dědictví – nějaký zvláštní přínos. Vždycky bude trh a vždycky bude také země. To staví liberalismus do protikladu k demokracii, jež sebe samu vymezuje prostřednictvím území a geograficky i lidsky vymezeného společenství. Demokracie pomáhá utvářet národ, je jeho reprezentací a vyjadřuje jeho vůli. Liberalismus je však všem takovýmto projevům kolektivní vůle, charakteru nebo intence nepřátelský.

Alain de Benoist pochvalně cituje německého ústavního právníka Carla Schmitta, podle něhož něco jako liberální politika vlastně ani existovat nemůže, jelikož liberalismus ztělesňuje a utvrzuje přednost ekonomiky před politikou a soukromého před veřejným. Politické konflikty i války tudíž pro liberalismus představují problémy, které je třeba zneutralizovat – za pomocí a v kontextu liberálního světonázoru – neúprosným využitím utilitárního rozumu. Tuto tezi podle všeho potvrzuje třeba letmý pohled na spory ve Spojeném království stran navrhovaného britského odchodu z Evropské unie. Dělení na pravici a levici zde nahrazuje linie liberální vs. antiliberální.

Continue Reading

Franco G. Freda – Monology (dvěma hlasy)

Continue Reading

Pohřeb obětí atentátu na Piazza Fontana v milánské katedrále Narození Panny Marie.

Autor: Karel Veliký

Aktéři, hypotézy, poučení…

Co se tehdy 12. prosince 1969 vlastně stalo? Komu a proč měly položené nálože posloužit?

Hypotézy jsou v zásadě dvě, třebaže s množstvím variant. První, bezprostřední a policejní, je prostá. Za útokem na Piazza Fontana (a dalšími) stáli anarchisté. „Práce s bombou“ je pro ně typická, stejně jako výběr cílů (tři banky, pomník vlastenectví s hrobem Neznámého vojína /antimilitarismus/a muzeem národního obrození, jimž se k moci dostal třetí stav – buržoazie). Nechyběl ani motiv přímé pomsty – na Piazza Fontana, přímo naproti Zemědělské bance, policie na jaře vyklidila nelegálně obsazenou budovu bývalého hotelu, který se proměnil v Dům studentů a pracujících neboli „anarcho-maoistickou centrálu“ s portréty Maa, Che Guevary a Ho Či Mina nad vchodem.

Continue Reading

Piazza Fontana: „13 mrtvých a přes 100 raněných si vyžádal v pátek výbuch v milánské Národní zemědělské bance a v římském památníku Neznámého vojína. V obou městech došlo ještě ke dvěma dalším výbuchům. Nejméně u dvou případů je policie přesvědčena, že jsou dílem teroristů,“ píše sobotní Rudé právo v rubrice 24 hodin ve světě (13. 12. 1969, str. 7) o „matce všech explozí“.

Autor: Karel Veliký

Půl století od neobjasněného atentátu…

Pátek, 12. prosince 1969. Do konce úředních hodin v Zemědělské bance, největší v Miláně, chybí necelá půlhodina, když se náměstí Fontana, kde se nalézá její hlavní vchod, otřese mohutným výbuchem. Hodiny na průčelí ukazují 16 hodin 37 minut.

Continue Reading

Contre le libéralisme

Autor: Michael Walker

Alain de Benoist
Contre le libéralisme: La Société n’est pas un Marché
Monaco: Éditions du Rocher, 2019

Název nejnovější knihy Alaina de Benoist Contre le libéralisme (Proti liberalismu) je polemický, zatímco podtitul La société n’est pas un marché (Společnost není trh) by klidně mohlo posloužit jako velmi případný slogan demonstrace. Bojovný tón celkem výrazně kontrastuje s uhlazenějšími, akademicky znějícími názvy jeho starší tvorby Les Idées à l’endroit (Myšlenky pravém místě) z roku 1979 Comment peut-on être païen? (Být pohanem) z roku 1981 (česky 2019, Sol Noctis); když však v roce 1986 vydal Europe, Tiers monde, même combat (Evropa a Třetí svět: jeden boj), bylo zjevně, že si Benoist si vzal k srdci Marxova slova v duchu, že povinností filozofa není světu jen porozumět, ale také jej změnit.

Continue Reading

…aneb nejlepší party hostely Evropy

Autor: Anton

Při své nedávné cestě do Evropy jsem pobýval v mnoha různých hostelech. Typický scénář: přijedu už později večer, vejdu do temné noclehárny, vklouznu do jedné z prázdných postelí a následující ráno se probudím a zjistím, že na postelích kolem mě spí vícero mladých žen. Kromě myšlenky „kde mám kalhoty?“ to není až tak vážný problém. Člověka ale napadne, proč dívky nemají svůj oddělený pokoj.

Důvodem je samozřejmě rovnostářství. Ženy jsou rovny mužům, takže musí také bydlet ve stejných prostorách. Ve většině hostelů bývá pouze jedna cimra označená „jen pro ženy“. Ostatní pokoje jsou smíšené. Pokud jste žena a nesnášíte, když vás muži sledují, jak spíte, musíte si včas zarezervovat místo tam. Pokud ale přijedete pozdě nebo cestujete spontánně, musíte se vyrovnat s tím, že budete spát na pokoji s ostatními muži. Neexistují zde žádné pokoje pouze pro muže, takže pokud jste chlap, bude na vašem pokoji téměř vždy nějaká žena.

Ženy se tomu přizpůsobují podle své osobní úrovně cudnosti. Nosí do postele tepláky a sportovní podprsenky a učí se různé triky, jak se převléct, aniž by odhalily příliš mnoho.

V sedmdesátých letech, kdy se společné bydlení mužů a žen dostalo do módy, to bylo odvážné, progresivní a sexy. A jsem si jistý, že pro mladé a pohledné to tak stále je. Ale pro většinu lidí na světě s omezeným rozpočtem cestovatele je to jenom opruz, zvlášť pro dívky. Raději ale neprotestují. Vědí, že vždy musí vypadat „silně a nezávisle“. Ztrátu soukromí vidí jako nutnou oběť.

Continue Reading

Greg Johnson zatčen v norském Oslu

Autor: Greg Johnson

2. listopadu 2019 jsem byl na příkaz norské Policejní bezpečnostní služby (Politiets Sikkerhetstjeneste, PST) zadržen a bylo mi znemožněno vystoupení na akci Scandza Forum, pořádané v norské metropoli Oslo.

Norští novináři si při sběru informací pro reportáž o mém zatčení vyžádali přístup k dokumentu PST, v němž je mé zatčení zdůvodněno. Jejich žádost byla zamítnuta s tím, že dokument „podléhá utajení“.

Mě však norské právo opravňuje k přístupu k dokumentu i jeho zveřejnění, což také níže činím ve formátu JPEG (stránka 1 a 2) i PDF. V dopise jsem učinil jedinou změnu, když jsem odstranil jméno a podpis zodpovědného policisty, abych se preventivně vyhnul jakýmkoliv nařčením z podněcování k obtěžování.

Následuje překlad do češtiny (z norštiny do angličtiny jej pomáhal přeložit Frodi Midjord) i můj komentář, kde jednoznačně ukazuji, že PST jednoduše převzala zdůvodnění mého zatčení z extrémistického levicového (Antifa) blogu, jehož provozovatelé se nepokrytě pokoušeli o sabotáž Scandza Forum. Krom toho se PST ani v nejmenším neobtěžovala si informace z takto zaujatého zdroje ověřit.

Nakonec bych ještě zdůraznil, že návdavkem k očividně směšnému nařčení, že můj projev na Scandze mohl vyvolat politické násilí, PST dává dosti nepokrytě na odiv svůj záměr potlačit svobodu projevu i myšlení pro alternativní politické ideje v Norsku – a činí tak na popud nevolených a nikomu se nezodpovídajících levicových extremistů.

Continue Reading

Oswald Mosley v roce 1962

Autor: Oswald Mosley

Nebyli jsme jednotní, a proto jsme byli porobeni. Tak zní tragický epitaf dvou válečných generací. Jen tato slova a nic víc by měla ozdobit hrob evropského mládí. Takový byl osud mé generace v roce 1914 a taková byla i zkáza nové generace mladých vojáků v roce 1939. Mládí Evropy prolévalo krev svých bratří a hyeny tohoto světa blahobytně tloustly. Všichni, kdo bojovali, se octli v postavení porobených, bez ohledu na svou národní příslušnost. Vítězi se totiž stali jedině ti, kdo nebojovali, ale pouze shrábli zisky.

Jaká je tedy pravda o předválečných národně socialistických nebo fašistických hnutích? Naší chybou byl přesný opak toho, z čeho nás naši odpůrci vinili. Jak často se to asi v politice stává? Jak zřídka je lidem dovoleno dozvědět se cokoliv jiného než zrcadlový opak pravdy? Říkalo se o nás, že chceme upozadit zájmy své země ve prospěch cizích mocností, to však byla naprosto směšná lež. Ve skutečnosti jsme byli až příliš „národní“, příliš úzce soustředění na ochranu vlastních národních zájmů. To bylo tím skutečným omylem všech skutečně národně socialistických nebo fašistických hnutí, ať už v Británii, Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii. Navzdory nařčením z ochoty stát se v případě střetu mezi státy „pátou kolonou“ byly naše politická ideologie i propaganda příliš nacionalistické, než aby měly tu moc utvářet v lidech vědomí nové evropské jednoty a solidarity, jež by snad všeobecným projevem souhlasné vůle dokázalo odvrátit katastrofu. Dalek tomu, bojovat ve válce pod vlajkou jiné země, nepromluvil nikdo z nás dostatečně rozhodně ve prospěch nového ducha Evropského svazu, z něhož nyní musí moderní realita učinit úhelný kámen našeho nového kréda. To staré bylo zadupáno do prachu právě proto, že fašistická perspektiva ve všech zemích byla až příliš úzce národní.

Continue Reading

Krev, pot a chlast – koncentrační tábory a plyn (pro Búry a Kurdy)

Autor: Ofer Aderet

Nová kniha ukazuje, jak si slavný válečný vůdce Britů bez servítek nechával za své doutníky, vybraná vína i další přepychové zboží platit milionáři.

V roce 1940, kdy měl Winston Churchill plnou hlavu starostí s nacisty, překročily jeho výdaje na alkohol vládou schválený rozpočet hned dvojnásobně. Jeho řešení: vykázat tato vydání jako výdaje za zábavu. Novému britskému premiérovi, který se ujal úřadu v den, kdy Hitlerova vojska vtrhla do Nizozemí, Belgie a Francii, se to vyplatilo.

Continue Reading

Mamlejev: „Nové mravy“, obr. G. Korževa. Je to „klam a mam“?

Drobná ukázka Mamlejevova „metafyzického realismu“

Krátký text s černoumnými, ba satanistickými obrázky, v němž se „nelidská“ krutost spojuje s „nadlidským“ přesahem, odkazuje i k zásadnímu vědění Tradice, že „je to duchovní skutečnost, co obklopuje, zahrnuje, obsahuje takzvanou hmotnou skutečnost“ (k tomu konkrétněji viz např.:  H. Corbin, Mundus imaginalis, str. 18), a že bezmezno-absolutno „není cílem, nýbrž plodem Já“.

Mamlejev patří k nejvýraznějším ruským spisovatelům přelomu tisíciletí. V souvislosti s ním bývají zmiňováni ruští symbolisté i „klasici“, nejčastěji Andrej Bělyj (Stříbrný holub), Fjodor Sologub (Posedlý) a Dostojevskij (Zločin a trest). Obdržel několik literárních cen a jeho knížky jsou přeloženy do dvanácti jazyků.

Continue Reading

Jurij Mamlejev krátce před svou smrtí (záběr z dokumentárního filmu Nekončící rozhovor. Mamlejev / Непрекращаемый разговор. Мамлеев/ 2016)

Na články o Jeanu Parvulescovi a Južinském kroužku od „projektu Golovin“ navazujeme přetištěním letitého rozhovoru s Jurijem Mamlejevem (1931–2015).

Říkáte, že vaše prózy zobrazují realitu včetně jejích skrytých vrstev vymykajících se našemu vědomí nebo i hranicím tohoto světa. V ději se vedle obyčejné skutečnosti, tj. toho, co se mohlo přihodit v souladu s běžnou logikou života, popisují paradoxní, krajní situace, nezměrné propasti lidské duše, metafyzická, ezoterická úroveň našeho žití. Možná tento hlubinný realismus spíš než samy projevy nejrůznějších druhů zvrácenosti způsobuje, že proces osvojování vašich textů ruskou kulturní veřejností probíhá pomalu a jakoby neochotně…

Continue Reading

Foto Jukia Mišimy z knihy Ba Ra Kei – Ordeal By Roses: Photographs Of Yukio Mishima, Aperture, New York, 1985)

Autor: Damian Flanagan

Přesně před 49 lety, 25. listopadu 1970, proťalo krátce po desáté hodině jasné, studené dopoledne zazvonění telefonu v tokijském bytě populárního zpěváka enky Hideo Muraty. Na lince byl spisovatel Jukio Mišima, který svůj nedlouhý život prožil více naplno, než se mnohým zdálo být vůbec lidsky možné.

Murata bohužel nebyl doma, aby hovor přijal. Nepochybně by totiž byl nadšen – Mišima konec konců proslul svými konexemi nejen s japonskou literární elitou, ale také s politiky, generály, šéfredaktory nebo zahraničními celebritami. Byl autorem 80 divadelních her a 25 románů, zahrál si ve filmech, režíroval divadelní představení a produkoval si svůj vlastní snímek. Dokonce dirigoval filharmonický sbor a proletěl se ve stíhacím letounu F-106.

Continue Reading

Univerzální nacionalismus je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici.

Autor: Organon tou Ontos

V této krátké eseji se zabývám univerzálním nacionalismem, na který odkazují různé novo- i alternativně pravicové skupiny a předkládám k němu „urfašistickou“ alternativu.

Univerzální nacionalismus říká, že 1) každý národ stojí o svou vlastní zemi, 2) každý národ na ni má také nárok a 3) každý národ by se měl vládnout sám, bez zásahů ostatních skupin. Toto přesvědčení je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici. 1]

Continue Reading

Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?

Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.

Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.

Continue Reading

Gilad Atzmon pootevírá okénko do židovské viny

Autor: Gilad Atzmon

Pro Židy se stalo jakousi druhou přirozeností neustále zkoumat, jak moc je národy, v jejichž středu žijí, nenávidí – a jak moc se sami Židé svých sousedů bojí. Židovská média včera (27. října 2019 – pozn. DP) informovala, že „devět z deseti amerických Židů je znepokojeno antisemitismem“.

Osobně nedokáži jmenovat žádný další národ, který by měření vlastní neobliby věnoval tolik energie. Navzdory existenci vcelku rozšířené islamofobie nebo protičernošského rasismu totiž nejsme vystaveni nikdy nekončícímu přívalu „statistik“, jež „nás mají varovat“, jak moc jsou černoši nenáviděni nebo jak málo bezpečně se cítí muslimové.

Continue Reading

Elvdalština stejně jako švédština má kořeny ve staré severštině (na snímku pohlednice s nápisem psaným elvdalskými runami) Zdroj: TheLocal.se

Autor: Lee Roden

Proč by někdo odjel do Švédska učit se tam starobylý vikinský jazyk na pokraji vymření? Právě na to se Lokal ptal jednoho ze zahraničních studentů nového studijního programu.

Elvdalština (Övdalian/Älvdalska) má jméno jako vystřižené z Tolkienova románu, ale jde o skutečný severogermánský jazyk s asi třemi tisícovkami mluvčích v regionu Älvdalen západošvédského kraje Dalarna.

Continue Reading

17. listopad (čtyři roky po Sputniku)

Autor: Václav Jan

První listopadový víkend odvysílala Česká televize satirickou sci-fi komedii režiséra a scénáristy Oldřicha Lipského z roku 1961 s názvem Muž z prvního století.

Film představuje ideální společnost budoucnosti. Děj je jednoduchý, ale velmi výchovný. Někdy ke konci dvacátého století (podle našeho letopočtu) dojde při startu kosmické lodi ze strakonického kosmodromu k osudovému nedopatření. Čalouník jménem Josef se ocitne sám na palubě a omylem uvede stroj do chodu, a tak se tento tvor přízemní povahy nechtěně vznese do vesmíru. Když posléze přistane na podivné planetě obývané laskavými tvory, chvíli mu trvá, než pochopí, že se ocitl zpátky na Zemi, ale v daleké budoucnosti – pět set let po svém startu. Sjednocené lidstvo už žije v ideální společnosti, a nikdo nechápe Josefovo prospěchářství, intriky, chlípnost či hrabivost, neboť takové vlastnosti už lidé zkrátka neznají. Mají ovšem k dispozici přístroje pro kontrolu myšlení a díky nim rychle zjistí, že Josef trpí řadou exotických, dávno vymýcených chorob, jako jsou: „spalničky“, „egocitida“, „zarděnky“, „sobecitida“, „lokální patriotismus se sklonem k šovinismu“, „příušnice“ a „rasismus“, přičemž zejména poslední diagnózu pronáší výzkumnice udiveným tónem člověka, který sice četl v historických knihách, že něco takového kdysi existovalo, ale doposud nevěřil, že by to bylo opravdu možné. Josef je tak beznadějný případ, že nestačí medikamenty jako „antisobecin“, ale je promptně odeslán do „sanatoria“ na „radikální léčbu“, při níž mu mají být v jeho zájmu provedeny jisté žádoucí úpravy mozku.

Continue Reading

Nástup transhumanismu: vítězství nebývá nutně dokladem morální převahy

Autor: Michael Sisco

Většina lidí si celkem dobře uvědomuje rychlost tempa technického pokroku naší společností, a vesměs je to naplňuje optimismem. Pokud už někdo projevuje skepsi, pak spíš z obav ze ztráty místa kvůli různým technickým průlomům jako umělá inteligence. Jen málokdo je však dostatečně obeznámen s existencí a podobou transhumanistického hnutí, jehož cíle bývají nezřídka zlehčovány jako nějaká málo pravděpodobná vědeckofantastická utopie.

Continue Reading

Greta Thunbergová

Autor: Richard Houck

Greta Thunbergová, mladá klimaaktivistka, působila na jedné fotce, kterou jsem nedávno viděl, ohromně strhaně. Zničeně. Bylo mi jí z duše líto. Má totiž pravdu: ukradli jí dětství a lidé skutečně trpí. Snad se jí to povede nějak překonat.

Greta bývá terčem posměšků a urážek, často nelítostných, zejména z pravicových kruhů, což je ale podle mě dost nešťastné, protože na fenomén Greta je třeba nahlížet trochu obšírněji. „Hloupé holce“ Gretě se vysmívají pro její vzhled a její kritici se často nezastaví ani před poukazováním na její vývojovou vadu. Rád bych zde krátce načrtnul pozici z druhé strany této debaty, z pohledu někoho, kdo je pevně přesvědčen o důležitosti přirozených hierarchií i duchovní aristokracie.

Greta se mi líbí. Má dobré srdce. Jenom potřebuje pochopit, co se vlastně děje – mohla by nám totiž být mocným spojencem. Je mi smutno z pohledu na temné globalistické síly, jak zneužívají mladou, nevinnou dívku, děvče mé rasy, aby jim pomáhalo prosadit politiku, která jí doma vynese jen zášť a nenávist.

Continue Reading

Ruská revoluce a její Mojžíš na proletářské hoře Sinaj

Autor: Seth J. Frantzman

Sto let po nástupu bolševiků k moci pokračuje mezi historiky i laiky debata o výrazné židovské stopě v této přelomové události

9. dubna 1917 zastavil na nádraží ve švýcarském městečku Thayngen u hranic s Německem vlak. Seděla v něm i skupina 32 Rusů, kterým celníci zabavili čokoládu a cukr, protože cestující překročili zákonné limity na dovoz zboží. Vlak se poté pomalu přesunul na německou stranu hranice do Gottmadingenu, kde do něj přistoupila dvojice německých vojáků, oddělila ruskou ekipu od zbytku cestujících a přesunula je do kupé druhé a třetí třídy.

„Rusové“ tvořili značně rozmanitou skupinu, včetně deseti žen a dvou dětí. Jména některých z nich byla v dobových levicových a revolučních kruzích dobře známá, a tak cestovali pod falešným jménem. Byli tu třeba Karl Radek z dnes ukrajinského Lvova a Grigorij Zinovjev se ženou Zlatou, také z Ukrajiny. Dalšími cestujícími byli poloviční Armén Georgy Safarov a jeho choť, marxistická aktivista Sára „Olga“ Ravičová. 1] Grigorij Usijevič z Ukrajiny, doprovázený svou manželkou Elenou Usijevičovou (Konovou), jejíž matka z Ruska se jmenovala Chasja Grinbergová. 2] Temperamentní francouzská feministka Inessa Armandová si prozpěvovala a s Radkem, Ravičovou a Safarovem vykládala vtipy. Jejich halasení nakonec rozhněvalo vůdce celé skupiny natolik, že nakoukl do jejich kupé, aby je okřikl. Jmenoval se Vladimir Lenin a svou nepočetnou skupinu vedl v zapečetěném vlaku na týden trvající cestě na Finské nádraží v ruském Petrohradu. O půl roku později už Lenin a někteří z jeho spolupasažérů řídili nový stát, Ruskou socialistickou federativní sovětskou republiku.

Continue Reading