Délský potápěč

Bratři Mašinové v Poděbradech – zleva Ctirad, Josef a Milan Paumer

Autor: Karel Veliký

Proparlamentářský teror „Bratrů“ a antiburžoazní odboj NAR: srovnání! Příspěvek k KVIFF 24!

Proti „násilí útisku“ se odedávna staví „násilí osvobození“. Následující text srovnává dvě odbojové skupiny z nedávné minulosti, jejichž členové hrubě porušovali zákony v přesvědčení, že proti stávajícímu – institucionalizovanému – právu stavějí právo vyšší, žitou – individualizovanou –  spravedlnost.

První skupinu, českou, nám zdejší systémoví správci, resp. jim vstříc vycházející scénáristé a filmaři, loni představili coby kladný vzor, neboť přece „bez svobody nelze žít a je nutné za ni bojovat“ hned ve dvou podobách, a to v hraném snímku Bratři (r. T. Mašín, 2023), a dokumentárním Útěk do Berlína (r. M. Froyda – J. Novák, 2023). Od devadesátých let jim předcházela řádka knih rozličné úrovně, takže o Mašínech a jejich činech každý, kdo čte DP, jistě už něco slyšel. Proto k nim jen stručně: synové protiněmeckého odbojáře nehodlali uchopení moci v zemi stalinisty v únoru osmačtyřicátého roku jen sledovat a brblat. Rozhodli se cvičit v podvratné činnosti, shromáždit zbraně, peníze, podobně naladěné mladé muže a začít s diverzemi. Spoléhali přitom na pomoc a podporu ze Západu, na jehož rozhlasových vlnách se vysílalo („štvalo“) ve smyslu, že stalinistický režim se beztak sám dlouho neudrží, že jej stačí jen trošku popostrčit a zhroutí se, navíc hned za hranicemi stojí americké jednotky, připravené v pravý čas zasáhnout apod. – svědkové nedávné protiruské propagandy z prvních měsíců bojů na Východě vědí, jak přesvědčivě to může znít a Mašínům v padesátém roce bylo jen osmnáct a dvacet let…

Continue Reading

Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)

Autor: Karel Veliký

– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!

Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi byl spoluzakladatelem Třetí pozice (Terza posizione)

Ke stavu, podobě a úkolům současného aktivismu

Od „mojí“ doby [sedmdesátá léta] se svět změnil, hlavně společnost. Žili jsme prakticky na ulici, měli jen dva černobílé televizní kanály, všichni se dívali na tytéž věci a cítili se do nich zapleteni. Všichni jsme žili v očekávání, že se něco změní, že se budeme víc podílet na osudu našich národů; každý se, tak či onak, nesmířil s nespravedlností.

Dnes je situace jiná, obrátila se. Světové panorama se převrátilo vzhůru nohama, a to jak v dobrém, tak ve zlém: pád Berlínské zdi, zhroucení komunismu, postupné vynořování se evropského mocenského pólu.

Ale ani společnost už není stejná: jsme svědky dalšího rozdrobování a rozštěpování sociální struktury. Žijeme stále víc ve virtuální dimenzi, v zajetí logiky spektáklu a trhu [viz G. Debord – Společnost spektáklu].

Pouliční demonstrace, „mobilizace v terénu“, měla v „mé“ době smysl, dynamiku a byla součástí projektu. Byl to i důsledek dlouhodobé a konkrétní činnosti. Jenže jak dnes nesdílet názor Oresta Scalzona [jeden z it. vůdců „rudého dvouletí“ 1968/69], který se obává, že v globalizačním cirkusu mohou antiglobalisté hrát pouze roli klaunů či akrobatů? Být militantem přece znamená i vyhýbat se směšnosti a karikování sebe sama. Tragédie se nesmí stát fraškou.

Continue Reading

Falangista Sánchez Covisa: „Obdivuji Hitlera“

Na otázky německého časopisu Der Spiegel odpovídá vůdce španělských Bojovníků Krista krále

Spiegel: Pane Sánchez Covisa, co cítí militantní španělský falangista, když vidí, že Frankův režim má být nahrazen parlamentní liberální demokracií?

Sánchez Covisa: Logicky musí cítit velký stud, musí se stydět za politiky, které máme. Španělský národ je skvělý, ale politická třída je opovrženíhodná.

Spiegel: Odpovědnost za plánovanou změnu směrem k demokracii nese král, kterého svým nástupcem jmenoval sám generalissimus Franco. Pociťujete vůči tomuto králi loajalitu?

Sánchez Covisa: Mohu zde hovořit jen za sebe. A u mě je to tak: nemohu být loajální vůči někomu, kdo umožňuje, že se Španělsko mění v demokracii evropského stylu.

Spiegel: Franco se tedy dopustil omylu, když Juana Carlose udělal svým nástupcem?

Sánchez Covisa: Bezpochyby. Věřím, že se opravdu zmýlil. Franco musel věřit, že všichni Španělé jsou takoví, jak si to žádá představa o klasickém Španělovi, to znamená o Španělovi se smyslem pro čest. Nu a teď je mnoho Španělů, kteří už žádný smysl pro čest nemají.

Continue Reading

Cesare Ferri

Mluvili jsme s Cesarem Ferrim (ᛉ1951), autorem našeho nového knižního titulu Chaos s trefným podnázvem pamflet proti době…

Hned v první kapitole se mluví o niterném formování. Můžeš to rozvést?

Niterně se formovat, tak ja to chápu já, znamená naučit se, den po dni, aristokratickému odstupu od toho, co nás obklopuje, do té míry, že lze události zvládat, aniž by s námi zamávaly. Překonat hodnoty (které vždy předpokládají někoho, kdo hodnotí a které se časem mění), kvůli návratu k principům, neměnícím se nikdy. Moje myšlení je odvozeno, velice skromně, z Nietzscheova, takže vychází z přehodnocení hodnot. Promiň, že odkazuju na sebe, ale napsal jsem román právě o pokusu člověka směřovat k nadčlověku (jmenuje se La valle del Nulla /Údolí Nicoty/).

Continue Reading

Pohřeb obětí atentátu na Piazza Fontana v milánské katedrále Narození Panny Marie.

Autor: Karel Veliký

Aktéři, hypotézy, poučení…

Co se tehdy 12. prosince 1969 vlastně stalo? Komu a proč měly položené nálože posloužit?

Hypotézy jsou v zásadě dvě, třebaže s množstvím variant. První, bezprostřední a policejní, je prostá. Za útokem na Piazza Fontana (a dalšími) stáli anarchisté. „Práce s bombou“ je pro ně typická, stejně jako výběr cílů (tři banky, pomník vlastenectví s hrobem Neznámého vojína /antimilitarismus/a muzeem národního obrození, jimž se k moci dostal třetí stav – buržoazie). Nechyběl ani motiv přímé pomsty – na Piazza Fontana, přímo naproti Zemědělské bance, policie na jaře vyklidila nelegálně obsazenou budovu bývalého hotelu, který se proměnil v Dům studentů a pracujících neboli „anarcho-maoistickou centrálu“ s portréty Maa, Che Guevary a Ho Či Mina nad vchodem.

Continue Reading

Piazza Fontana: „13 mrtvých a přes 100 raněných si vyžádal v pátek výbuch v milánské Národní zemědělské bance a v římském památníku Neznámého vojína. V obou městech došlo ještě ke dvěma dalším výbuchům. Nejméně u dvou případů je policie přesvědčena, že jsou dílem teroristů,“ píše sobotní Rudé právo v rubrice 24 hodin ve světě (13. 12. 1969, str. 7) o „matce všech explozí“.

Autor: Karel Veliký

Půl století od neobjasněného atentátu…

Pátek, 12. prosince 1969. Do konce úředních hodin v Zemědělské bance, největší v Miláně, chybí necelá půlhodina, když se náměstí Fontana, kde se nalézá její hlavní vchod, otřese mohutným výbuchem. Hodiny na průčelí ukazují 16 hodin 37 minut.

Continue Reading

Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.

Autor: Karel Veliký

O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]

I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.

Continue Reading

C’era una volta un poster… Třetí, závěrečná část (letošní) „italského triptychu“ po příspěvcích „Mezikulturní dialog jinak“ a „Všechno, co můžeme dělat“.

Continue Reading

Cesare Ferri – San Babila. La nostra trincea

San Babila: La nostra trincea
Cesare Ferri
Edizioni Settimo Sigillo, 2015.

V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.

Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).

Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?

Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.

Continue Reading