Délský potápěč

K pochopení současné pozice České republiky by možná stačilo sundat krytku.

Je načase si otevřeně přiznat, že ČR je naprosto bezvýznamná banánová republika. Nepatrná figurka na geopolitické šachovnici, na níž všichni naprosto programově kašlou.

Pro „staré“ státy Evropské unie, Británii, Německo nebo Francii (o velmocích USA, Rusku nebo Číně ani nemluvě), jsme lidsky, politicky, vojensky i ekonomicky tak hluboko pod úrovní jejich vnímání, že si dokonce můžeme dovolit mít v poslanecké sněmovně lidi jako Němcová, Bartoš, Fiala, Kalousek, Feri nebo „věčného poslance“ Marka Bendu, a v Senátu esa jako Štětinu nebo Gabala.

Jsme tak bezvýznamní, že je úplně jedno, že našimi premiéry jsou takové politické a lidské nuly, jako byli svého času Gross, Paroubek, Nečas nebo Sobotka, a kandidáty na prezidenta bývalý vekslák, herečka nebo absolutní nula s falešnými brýlemi i úsměvem Drahoš.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Nejednoznačnosti pojmu „fašismus“ ráda zneužívá „levice“ i „pravice“: Na levici se tzv. „korporátní fašismus“ používá zaměnitelně s fašismem jako takovým a část pravice zase ráda spojí všechny podle ní nežádoucí tendence s fašismem: „feminacistky“, „ekofašisté“ a „islamofašismus“ budiž jen několika příklady. Klišé islamofašismu je v oběhu už po desetiletí a s koncem Studené války jeho obliba dále vzrostla. Ze všeho nejvíc to však ukazuje pokroucené chápání dějin.

Jedním z prvních, kdo ve svůj prospěch užíval nejednoznačnost pojmu „fašismus“, byl Lev Trockij: fašistický režim se podle něj dostává k vládě nad společností tehdy, když se kapitalistické třídě podaří izolovat se před revolučním kvasem dělnické třídy. Idea „korporátního fašismu“, tedy svazku velkokapitálu, policie a vojenských zájmů, se na levici těší nemalé oblibě i dnes. Nedávno se třeba židovská televizní novinářka Rachel Maddowová ve své show snažila ukázat, že fašismus je vlastně autokratický kapitalismus a Britské unii sira Oswalda Mosleyho šlo v prvé řadě o ochranu zájmů kapitálu.

„Pravice“ je pak ve svém nakládání s „fašismem“ podstatně amorfnější: „ekofašisté“, „feminacistky“ a „islamofašisté“ ztělesňují spojení životního stylu a politického či sociálního přesvědčení s „fašismem“. Neokonzervativní pravice si pak nejpalčivější nenávist vyhradila pro „islamofašismus“ či „islámský fašismus“, koncept vyrůstající ze směsice mýtu o „dobré válce“ a americké blízkovýchodní politiky. Ten nabýval na oblibě s koncem Studené války, kdy poslední zbývající překážkou sionistickému programu na Blízkém východě zůstaly sekulární muslimské státy, jako například Irák Saddáma Husajna.

Continue Reading

/ se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968

Autor: Petr Steiner

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu. Ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla: „TASS je zplnomocněn prohlásit,“ sdělovalo oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem, „že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu.“ Dovolávaje se „práva vlád na individuální a kolektivní sebeobranu“ a na „konkrétní zájem našich zemí na zabezpečování míru v Evropě proti silám militarismu, agrese a revanšismu, které nejednou zavlekly evropské národy do války“, nemohl soudruh Brežněv než neoslyšet upřímně míněnou prosbu „zdravého jádra KSČ“ a neposkytnout kýženou „bratrskou pomoc“. Do Prahy bylo vysláno půl miliónu vojáků Varšavské smlouvy s úkolem svrhnout československou vládu a nastolit místo ní takovou, jež by byla blíže sovětským představám o socialistickém zřízení. 1]

Continue Reading

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

Donald Trump o „vytrvalé morální vůdkyni“ a osobností roku 2015 Angele Merkelové (zdroj: Twitter 9. prosince 2015)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Ráno 9. listopadu se muselo naprosté většině příslušníků evropského mediálního a politického establishmentu vstávat velice ztěžka. Jak si na Twitteru zoufal německý levicový novinář Jakob Augstein: „Zvolení Donalda Trumpa je smrtí Západu.“

Co se stalo? Dlouhé měsíce liberální evropská mainstreamová média nutila svému obecenstvu nestydaté lži: Všichni si přizvukovali, že Donald Trump nemá sebemenší šanci být zvolen prezidentem.

Urážky jako „venkovští balíci,“ „pobožné ženy“ nebo „přesvědčení rasisté“ měly vykreslit průměrného Trumpova voliče. V rozhovorech i reportážích podávala liberální média Evropanům v podstatě jednostrannou dietu o tom, jak moderní a chytří voliči Hillary bojují s naprosto odpornými Donaldovými fanatiky.

Ale 8. listopadu v noci byl celý projekt evropských mediálních korporací odhalen jako největší továrna na lži, která se na našem kontinentě kdy objevila. Mnohé kritické a informované Evropany to pochopitelně zas tolik nepřekvapilo. Média lžou o masové imigraci, o bruselském superstátě neboli „Evropské unii“ a lžou i o válkách v Libyi, Sýrii a bývalé Ukrajině. Lžou doslova téměř o všem.

Continue Reading

Působení politiků jako Sobotka nebo Kalousek je pro český národ učiněná katastrofa.

Autor: Jan Čech

Není pochyb o tom, že pro vystoupení České republiky z Evropské unie a z NATO je dnes téměř každý, kdo má širší přehled o světovém dění a o úloze EU a NATO v něm. Pokud má opačný názor, jedná se buď o prospěcháře nebo politika napojeného na penězovody z EU či nadnárodní mocenské struktury. Nebudu zde uvádět všechny důvody, proč je EU pro náš národ pohroma. V nezávislých médiích jich lze najít dost a dost, od koloniálního vykořisťování národní ekonomiky cizími bankami a korporacemi po řízený sociální a morální rozklad celé společnosti.

Přesto se politici usazení v naší vládě mohou přetrhnout, aby zabrzdili a podrazili vlastenecké odhodlání Čechů vystoupit z EU poté, co nacházejí oporu v BREXITu. Nejagilnější v tomto bohapustém snažení je premiér Bohuslav Sobotka. Podle jeho vyjádření by se v České republice odchodem z EU zhroutilo úplně všechno. Vystoupení z NATO si ani raději nechce představovat.

Continue Reading

EU stojí na pokraji sociálního a kulturního kolapsu.

Autor: The Saker

Evropa se nachází ve stavu volného pádu, o tom už nemůže pochyb. EU ve skutečnosti sužuje několik zásadních bolestí zároveň – a každá z nich má dostatečný potenciál na to stát se katastrofou. Pojďme se na ně postupně podívat.

EU o 28 členech nedává ekonomický smysl

Do očí nejvíce bijícím problémem EU je skutečnost, že naprosto postrádá ekonomický smysl. Zprvu, zkraje 50. let, šlo o malou skupinku nepříliš odlišných států, odhodlaných integrovat své ekonomiky: tzv. Vnitřní šestku, která založila Evropská společenství (ES): Belgii, Francii, Západní Německo, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko. V 60. letech se k tomuto jádru připojilo dalších sedm zemí (Vnější sedmička), která nestála o členství v Evropských společenstvích, ale chtěla se přičlenit k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA). Jednalo se o Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. Společně lze tyto země označit za blok víceméně pokrývají „většinu západní Evropy.“ Přes své nedostatky reflektovaly smlouvy skutečnost, že účastnické země mají mnoho společného a jejich národy chtějí spojit své síly. Po roce 1960 se stal kurz evropské integrace velice složitým, a přestože nepostupoval přímou linií, ve výsledku dospěl i přes četné dílčí nezdary k nekontrolovatelnému růstu, ne nepodobnému zhoubnému nádoru. Dnes se EU pyšní 28 (!) členskými zeměmi, které pokrývají i oblasti tradičně označovanou za „střední“ a „východní“ Evropu – a dokonce i bývalé sovětské pobaltské republiky. Přestože však byla tato expanze pro evropské elity lákavá z ideologických důvodů, postrádá bohužel toto masivní rozšiřování ekonomický smysl. Co mají společného Švédsko, Německo, Lotyšsko, Řecko a Bulharsko? Pochopitelně dosti málo.

Continue Reading

Dragouni jsou pryč a Bohoušovi se stýská…

Autor: Jan Čech

Tak se nám zase českými kraji prohnal konvoj válečné techniky s označením US Army. Česká televize, centrum říšské propagandy, přinesla žánrový obrázek z této demonstrace síly: Mezi zaparkovanými obrněnými transportéry uličnicky křepčil český premiér Bohuslav Sobotka a omlouval se našim americkým „ochráncům“ za to, že máme mnoho rozdělaných oprav na našich silnicích. To aby si američtí vojáci citliví na svou „image“ dali pozor a neuvázli někde, kde jim místní občané budou ukazovat holé zadky. Všem řečeným holým zadkům Sobotka neopomněl vzkázat, že v současném nestabilním světě nabývá členství ČR v NATO nejvyššího významu. Není nad to, když se úlisný pokrytec lísá k těm, kdo onu destabilizaci způsobili.

Kdo to tu vítá cizí žoldnéřské legie?

Náš ve všech politických směrech korektně blazeovaný premiér se při svém mediálním vystoupení na podporu konvoje doslova vrtěl jako naježený mopslík a jeho nejistý úsměv prozrazoval bezmeznou odevzdanost svým páníčkům a obráncům věčné a věčně nedostižné demokracie. Jeho úzký a doširoka roztažený ret prozrazoval rovněž bezkonečnou víru, že sladký pamlsek a odměna v podobě blahobytné zajištěnosti ho v budoucnosti nemine.

Continue Reading

Čím více se Evropa rozchází s Ruskem, tím více „Starý svět“ ztrácí roli významného geopolitického centra.

Autor: Sergej Pankin

Pokud chceme adekvátně pochopit postmoderní „nový, skvělý svět“ ve všech jeho geopolitických, právních, mezinárodních a ideologických projevech, musíme zcela odmítnout ideologická dogmata globalizace a jednopolárního světa. O to více proto, že atlantistické ideologémy, na jejichž základě je interpretován „hlavní program současné epochy“ jako epochy přechodu od vícepolárnosti k jednopolárnosti pod vedením  atlantismu, metodologicky velice připomínají tezi marxismu-leninismu o „hlavním významu současné doby jako přechodu od kapitalismu ke komunismu.“  Kapitalismus a komunismus jsou pouze zaměněny za jednopolaritu a vícepolaritu.  Nový postmoderní svět už málo souvisí se soupeřením hlavních ideologií éry moderny  upadajících do zapomnění – kapitalismem, komunismem a fašismem.

Po rozpadu každého impéria začíná ostrý boj o jeho geopolitické následnictví. Výjimkou v tomto ohledu nebyl ani rozpad Sovětského svazu. Z tohoto důvodu je postkomunistické Rusko dodnes cílem geopolitického nátlaku – ještě mnohem ostřejšímu, než jaký byl vyvíjen na Sovětský svaz.

Continue Reading

Prof. Alexandr Dugin

Autor: Alexandr Dugin

Dne 31. října 2015 se na sinajském poloostrově během letu z egyptského letoviska Šarm-aš Šajch do Petrohradu zřítil ruský linkový letoun Airbus A321, číslo letu 7K9268. Všech 224 lidí na palubě zahynulo. Byli to téměř samí Rusové. Letoun byl před svým pádem ve vzduchu sotva 20 minut. K odpovědnosti za pád stroje se okamžitě po jeho zničení přihlásila teroristická organizace „Islámský stát“ (IS). V jejím prohlášení stálo: „Bojovníkům chalífátu se v provincii Sinaj podařilo sestřelit ruské letadlo.“ Přes 220 „křižáků“ na palubě zahynulo. Útok přišel jako odveta za ruskou vojenskou intervenci v Sýrii. Ruští zahraniční experti vyloučili „sestřelení,“ vyšetřovatelé ale mají za to, že příčinou havárie byla detonace výbušniny na palubě letadla.

Teroristická organizace „Islámský stát“ vyhlásila Rusku válku už loni. Coby teroristická organizace IS vraždí civilisty – a vraždí je s chutí. Vraždění civilistů je podstatou terorismu. Teroristé zabíjejí nevinné oběti, aby dosáhli politického cíle. To ostatně odpovídá i povaze „Islámského státu,“ který nemá nic společného s islámem ani státem. Koneckonců, pro věřícího muslima je smrt nevinných civilistů nepřijatelná. Úmrtím civilistů však dnes platí Rusko – a zřejmě bude i budoucnosti – za vojenskou pomoc Sýrii. Teroristé z „Islámského státu“ vnímají jako nepřátele všechny Rusy – nikoliv jen ozbrojené složky. Na sociálních sítí projevili někteří západní komentátoři nad zničením letadla nepokrytou, škodolibou radost.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Alain de Benoist

Výběr z odpovědí Alaina de Benoista v rozhovoru o francouzské pravici, který vyšel na konci roku 2005 v revue Eléments (č. 118). Selhání mainstreamové pravice jsou známá a dobře popsaná – neúspěchy „skutečné pravice“ však představují komplikovanější záležitost, jelikož její představitelé (na mysli nám mohou vytanout mezi jinými Enoch Powell nebo Robert A. Taft) zpravidla byli odvážní muži s dobrými úmysly – přesto však neuspěli. Většina odkazů na francouzské dějiny byla odstraněna pro větší srozumitelnosti širší čtenářské obci. Tento text by měl posloužit díky své znamenité analýze „pravicového myšlení“ v prvé řadě jako zrcadlo našeho vlastního způsobu uvažování, a tak nás učinit „svěžejšími a zdatnějšími“ v bitvě idejí. Jde o ideální doplněk klasické úvahy Williama Pierce „Proč konzervativci nemohou vyhrát.“ Z francouzštiny do angličtiny přeložil Roman Bernard.

Pravice k intelektuálům nikdy příliš nepřilnula. Není potom divu, že se fráze „levicový intelektuál“ stala už dávno pleonasmem. Mnoho pravicově smýšlejících lidí nedokáže intelektuály snést. Představují si je, jak sedí v chaise longue, a vidí je coby „pokrytecké“ jedince, kteří do všeho rýpají, dělají z komárů velbloudy a publikují knihy bez výjimky popisované jako „nestravitelné“ a „nudné“.

S touto myšlenkou se setkáváme v mnoha odlišných prostředích. Pro libertariány jsou intelektuálové nevyhnutelně „odtrženi od reality“. Podle aktivistů zase intelektuálové slovíčkaří, zatímco čelíme „stavu ohrožení“, vyžadujícímu akci.

Continue Reading

Honoré Daumier (1808 –1879), litografie, „Bankéř“

Autor: Alain de Benoist

Staletí nenabývají charakteru, pod nímž později vstoupí do dějin, okamžitě. A tak 20. století vlastně začalo až roku 1914. Bude se na 21. století vzpomínat jako „století roku 2015“? Aniž bychom se pokoušeli o předpověď budoucnosti, která zůstává z definice nepředpověditelná, můžeme se podívat na dnešní události, které nám na oplátku pomohou načrtnout obecný rámec budoucnosti. Jistá je jedna věc: svět nikdy nebyl tak nepředvídatelný a nikdy jsme nebyli svědky tak dalekosáhlých společenských otřesů. V každé oblasti života dochází k novému a novému promíchávání balíčku karet. Staré otázky mizí a nové se zjevují na obzoru.  Jaké jsou tedy hlavní síly pohánějící tento proces?

Pozadí odvíjející se scény všichni známe velice dobře. Mezi hlavními problémy následujících dekád zaujmou úlohu těch nejpalčivějších přinejmenším čtyři: nevyhnutelné vyplýtvání přírodních zdrojů; budoucnost mezinárodních migrací a mezietnické vztahy; vzestup nových typů válek (války o ropu a o vodu, války ve vesmíru a kyberválky), včetně plánované fúze elektroniky a lidských bytostí. A co ty ostatní?

Bude 21. století stoletím eurasijským? USA trpí obsedantní obavou z čínsko-ruské aliance jako předstupně vzniku obřího kontinentálního bloku. Poté co se pustily do série agresivních geopolitických válek, se pokusí o cokoliv, aby obklíčily Čínu a Rusko, a aby prosadily transatlantickou dohodu o „volném trhu“, jež má za cíl odříznout Evropu od Ruska a kontrolovat ceny ropy. Vše se navíc bude odehrávat s jejich navyklou brutalitou podle hesla: „Pokud nejste naši vazalové, jste proti nám.“ Události na Ukrajině – tedy skutečném geostrategickém pilíři Eurasie – už nyní znovu roznítily Studenou válku, která vlastně ale nikdy neskončila. Majdanská „revoluce“ byla od počátku více protiruská než proevropská, ale v konečném důsledku z ní měli prospěch Američané. Spojené státy jsou připraveny udělat cokoliv – absolutně cokoliv – aby si podržely svůj status „nepostradatelného státu.“

Continue Reading

Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Continue Reading

Je příznačné, že ačkoli Spojené státy americké nikdy žádný protivník přímo neohrozil a vnější nepřítel nevstoupil na jejich půdu, má jejich imperialistická zahraniční politika na kontě řadu vojenských zásahů po celém světě, které ještě k tomu interpretuje – vcelku úspěšně – jako humanitárně-demokratické „mise“. Eufemismy jsou v mediálním prostoru vůbec silnou zbraní demokratur, zatímco slovník jejich odpůrců zůstává povětšinou čestně (a tím i „naivně“) přímočarý. Obalení ideje tzv. svobodného obchodu ideou svobody vůbec, vzniklo kdysi v Anglii s přispěním Židů vyhnaných ze Španěl. Od té doby ostatním národům namlouvají, že jejich obchodní zájmy jsou tak říkajíc totožné se zájmy „lidstva“ a emancipovaného „individua“ nebo alespoň všech „slušných lidí“.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Čtyři české Gripeny, které představují nadzvukovou páteř letectva Armády České republiky (leteckých sil, které by se daly počítat v řádu několika vrtulníkových, dopravních a stíhacích letek dohromady), odletěly dle vyjádření Generálního štábu na „v historii první zahraniční misi vojenského letectva České republiky“. Jejich úkolem bude chránit vzdušný prostor Pobaltí. Před kým? Očekává snad NATO mimozemský útok zpoza polárního kruhu, či kobercový nálet ruského letectva na Východní Evropu?

Continue Reading

131. číslo čtvrtletní revue Éléments se zabývá ze sociologického i politického pohledu Ruskem. Stěžejním námětem v magazínu se nácházející složky „Zítřek/Budoucnost Rusů“ (Demain les Russes) je prezentace Ruska jako nezbytného partnera Evropy. Články složky tvoří rozhovory s třemi předními geopolitiky (Aymeric Chauprade, Alexandr Dugin a Claude Karnoouh), kteří se schodují na tom, že tuto roli může hrát jen takové Rusko, které obnoví svůj tradiční statut světové velmoci. Současná úzká spolupráce Evropské Unie s Ruskem na ekonomickém a technologickém poli podle nich musí být doplněna („novobismarckovskou“) kooperací politickou. Možná nejvíce „šokující“ myšlenka pro mnohé atlanticisty je v tom, že autoři volají po obrat Evropy od Západu na Východ, mimo jiné proto, že by případný pád Ruska znamenal i postupný zánik Evropy.

Continue Reading

Novoroční analýza Délského potápěče

Rok 2008 byl v mnohém zásadní. Na rozdíl od domácích událostí, které se ke zklamání numerologů a milovníků historizujících podobností nenesly ve znamení žádné výrazněji dramatické události, která by potvrdila „osmičkovou“ tradici, okolní svět (byť bychom na světové události neměli nahlížet prizmatem my vs. okolí) doslova vřel.

Byli jsme svědky rozvinutí hluboké finanční krize, která přerostla v krizi celosvětovou a hospodářskou. Rok 2008 přinesl nezvratný důkaz, že neoliberální idea trvale udržitelného růstu narazila na svůj strop. Post-bipolární řád světa, který se měl nést ve znamení Pax Americana potvrdil své univerzalistické záměry protiprávním uznáním narkostátu Kosovo a flagrantním nezájmem o osud tamějších příslušníků srbského národa a také o vyšetření zločinů kosovské strany. Nesymetrický odpor „západního civilizovaného světa“ vůči ruskému zásahu proti Gruzii naopak potvrdil, že univerzalistická snaha Západu o export vlastních hodnot a politických systémů bude do budoucna sílit a hrozit skutečným návratem nové studené války.

Continue Reading

V jednom nepřestává česká zahraniční politika v poslední době neustále překvapovat. Je to nebývalá přemíra aktivismu, paradoxně v těch oblastech, které by vláda mohla nechat být a soustředit se na podstatné problémy. Tak například nedovedeme nalézt konsenzus mezi komunikací vlády a Hradu vůči EU jako celek, ale patříme mezi první, kdo poslušně přispěchá a mezi prvními státy posvětí uznání nezávislosti Kosova. Nejsme schopni nalézt vrtulníkové kapacity pro humanitární misi v Dárfúru, nicméně se necháme plácat po zádech Američany, jako jeden z jejich „nehlavnějších spojenců“ v brutální a nesmyslné afghánské anabázi. Nyní, když se připravujeme na důležité předsednictví v EU, nemáme na práci nic lepšího, než přemýšlet, jak přiblížit Izrael Evropské unii a Severoatlantické Alianci.

Continue Reading