Délský potápěč

V jednom nepřestává česká zahraniční politika v poslední době neustále překvapovat. Je to nebývalá přemíra aktivismu, paradoxně v těch oblastech, které by vláda mohla nechat být a soustředit se na podstatné problémy. Tak například nedovedeme nalézt konsenzus mezi komunikací vlády a Hradu vůči EU jako celek, ale patříme mezi první, kdo poslušně přispěchá a mezi prvními státy posvětí uznání nezávislosti Kosova. Nejsme schopni nalézt vrtulníkové kapacity pro humanitární misi v Dárfúru, nicméně se necháme plácat po zádech Američany, jako jeden z jejich „nehlavnějších spojenců“ v brutální a nesmyslné afghánské anabázi. Nyní, když se připravujeme na důležité předsednictví v EU, nemáme na práci nic lepšího, než přemýšlet, jak přiblížit Izrael Evropské unii a Severoatlantické Alianci.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading