Délský potápěč

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Autor: Tomislav Sunić

Označení „antisemita“ bude dost možná v budoucnosti studováno jako názorný příklad postmoderního politického diskurzu, tj. jako označení pro zastánce vlády „démonologie“. „Mnozí proslulí židovští autoři, sžíraní obavami ze skutečné či domnělé hrozby antisemitismu, jej považují za nákazu, což jim dovoluje snadno se vyhnout jakékoliv introspekci“, píše Hervé Ryssen. Jeho slova jen potvrzují naše přesvědčení, že současnost – jakkoliv na ni mají někteří Američané sklony pohlížet jako na posthistorickou epochu – je pevně spojena s mladší historickou pamětí, protože minulost i současnost spoluutvářejí občanskou identitu a mají vliv na budování národního státu i paměť Američanů (a tím pádem i postmoderních Evropanů). Jak se tedy člověk má pustit do kritického hodnocení v Americe dominantního judeo-křesťanského ducha, aniž by se vystavoval riziku vyobcování ze slušné společnosti – pokud ne přímo nuceného pobytu za mřížemi psychiatrického oddělení, jako kdysi Ezra Pound? Jakkoliv je totiž alespoň pod ochranou soukromí pro velkou část amerických bělošských elit zcela normální nonšalantně vtipkovat o Mexičanech, Afričanech nebo třeba i o svých níže společensky postavených nežidovských soukmenovcích, i ta sebenevinnější poznámka o ohromném židovském vlivu v Americe, byť by byla podložena empirickými fakty, je považována za nesmírně závažnou urážku Židů. Pokud už se nějaký seriózní intelektuál či politik do této zapovězené sféry skutečně pustí, vyloží si ostatní jeho počin zpravidla jako provokaci, případně pak podpis pomyslného vlastního rozsudku smrti.

Continue Reading

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Continue Reading

Pod tímto titulkem informoval ve čtvrtek 1. prosince 1938 Polední list o smrti předních legionářů při údajném pokusu o útěk. Zpravodaj listu z Bukurešti k tomu telefonoval:

„Druhý armádní sbor vydal úřední zprávu, podle které měli být v noci z 29. na 30. listopad převezeni četní zajatci z Ramnicul Sarat do Ilavy. Na silnici z Ploješti u silničního kamene s označením 13 km jali se neznámí pachatelé ostřelovat z blízkého lesa transport. Zajatci využili této příležitosti, vyskočili z nákladního auta a chtěli uprchnouti do lesa. Transport provázející četníci zahájili na prchající trestance palbu. Prchající byli vesměs zastřeleni. Mezi nimi byl Zelea Codreanu, bývalý vůdce Železné gardy, který jak známo byl před krátkou dobou odsouzen na 14 let káznice…“

Tolik zpravodaj. Jak to bylo doopravdy, se lze nyní dočíst ve sborníku Corneliu Zelea Codreanu a Legie Archanděla Michaela, který Délský potápěč vydává u příležitosti výročí této dávné politické popravy. Kromě výkladu historie, stylu, doktríny a víry legionářského hnutí, obsahuje rozhovor, který prof. Mutti vedl s vdovou po Codreanovi krátce před jejím úmrtím, vyznání se k legionářské víře od religionisty Eliada a Evolovu rozpravu s Codreanem z března 1938. Především však rozsáhlé ukázky z původních Kapitánových (= Codreanu) knižních prací Pentru legionari (Mým legionářům) a  Cãrticica sefului de cuib (Příručka pro hnízda). A zatímco hutné poznámky a četné doplňky jsou pro naše publikace standardem, protentokrát jej překračuje velká obrazová příloha! Sborník vychází jako 10. svazek někdejší Knihovny Národní myšlenky, aby uzavřel volnou trilogii o národně-revolučních „třetích cestách“ mezi marxismem a liberalismem (Falanga José Antonia – Italská sociální republika – Codreanovi legionáři).

Continue Reading

Autor: Mark Citadel

„Panovníci byli dobří, někteří i velice dobří, ale také slabí nebo špatní. Někteří se těšili lásce a úctě svého lidu až do konce svých životů, jiní skončili na popravišti. Ne každý monarcha tak byl dobrý – monarchie samotná však je dobrá vždy.“

Tak pravil rumunský politik první poloviny 20. století Corneliu Zelea Codreanu ve své autobiografii „Mým legionářům“. Jeho slova s oblibou citují lidé na pravici, pozitivně naklonění monarchickému zřízení. Codreanu však k monarchii nezastával ve své době v Rumunsku úplně typické postoje. Mezi válkami země oscilovala mezi de facto konstituční monarchií s voleným parlamentem, v čele jejíchž vlád se střídala série liberálních politiků, a „královskou diktaturou“ vyhlášenou králem Karlem II. Tomu se povedlo dostat k moci navzdory totální diskreditaci své osoby, po níž se vzdal nároku na trůn – což se pochopitelně nemohlo nepodepsat na postojích rumunské pravice k fungování monarchistických institucí.

Continue Reading

Tomio Okamura a Manuel Ochsenreiter na setkání v Praze

Autor: Manuel Ochsenreiter

Japonsko-český politik a podnikatel Tomio Okamura v otevřeném rozhovoru vysvětluje Manuelu Ochsenreiterovi, proč je politika Angely Merkelové „cestou do pekel“.

Pane Okamuro, vaše strana SPD získala v parlamentních volbách 10,6 % hlasů, čímž se stala třetí nejsilnější politickou silou ve sněmovně. Evropská média váš úspěch šokoval. Jaké budou vaše první kroky v parlamentu?

Nechápu, proč jsou šokovaní – divné mi přijde spíš to, že se tradiční strany navzdory 27 rokům nepřetržitých podvodů a zločinů dostaly přes pětiprocentní hranici. Teď nastal čas vyjednávání o složení vedení sněmovny a my svou podporu ostatním podmiňujeme jejich podpořením zákona o obecném referendu, který by po 27 letech konečně dal občanům do rukou účinný nástroj projevu jejich vůle – jak po tom po 17. listopadu ’89 volala celá země.

Continue Reading

Marine Le Penová, Fréjus, Francie, 18. září 2016.

Autor: Sasha Polakow-Suransky

Když se ráno 23. dubna 2017 otevřely brány volebních místností devátého pařížského okrsku, postavil se starý muž před jasně žlutou poštovní schránku a začal škrábat. Po několika minutách se odšoural směrem k tržnici na rue des Martyrs, zanechávajíc za sebou roztrhané a odškrábané pozůstatky pozměněného loga se srpem a kladivem strany krajně levicového Jean-Luc Mélenchona  La France Insoumise (Nepodrobená Francie).

Stařec – podle všeho žádný fanda Mélenchonovy protikapitalistické, protialianční (NATO) a proruské rétoriky – měl důvod ke znepokojení. Ve čtvrtích jako tato, tedy s vysokou koncentrací pařížských hipsterů, se totiž Mélenchonovi vedlo výborně. Každý, koho tu potkávám, od protestujících studentů přes akademiky a zazobaná dítka nejbohatší pařížských rodin, se mi svěřuje, že hlasoval pro buřičského ex-komunistu. Jeho vzletné projevy a rozhněvanost na systém si podmanily levicové voliče a téměř ho posunuly až do druhého kola prezidentských voleb – získal skoro 20% hlasů, jen o dvě méně než předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová.
Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Autor: Frank Martell

Po celonočních oslavách revolučního vítězství zazněla na první schůzi nové komunistické vlády v Nikaragui hned na úvod otázka: „Tak – a co budeme dělat teď?“ Daniel Ortega a jeho soudruzi odpověď neměli. Sandinisté měli sice dovednosti potřebné k úspěšnému dovršení revoluce, ale jejich neschopnost vládnout učinila z revoluce ve výsledku jen krátkou a marnou epizodou. Podobná nedostatečnost ideologického myšlení a sofistikovanosti sužovala a sužuje mnohá revoluční hnutí, včetně těch nacionalistických. Za klasický příklad nám může posloužit rumunské legionářské hnutí, z jehož selhání i úspěchů si i dnešní nacionalisté mohou vzít cenné lekce.

Continue Reading

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

9. listopadu 2016: Nezvolitelný říkáte?

Autor: Greg Johnson

9. listopadu 2016 se Amerika ocitla na rozcestí: cesta doleva směřovala k většinově barevné zemi se vším, co to obnáší, cesta doprava nabízela alespoň šanci zastavit demografické nahrazování bělochů a tak Ameriku zachránit. Stačilo málo: republikán, který by byl ochoten a schopen problém vidět, měl odvahu s ním něco udělat a politické umění dostat se do Bílého domu. Stručně řečeno jsme potřebovali zázrak. Mohl nás zachránit jedině nějaký bůh. Nebo božský císař.

Prozíravější konzervativci – od Petera Brimelowa, Patricka Buchanana či Wilmota Robertsona a mnoho dalších před nimi až k Lothropu Stoddardovi a Madisonu Grantovi – tento rozhodující okamžik už dlouho předvídali.

Demokraté po více než půlstoletí prostřednictvím nebělošské imigrace z Třetího světa usilovně pracovali na vytvoření trvalé voličské většiny pro svou stranu. S přihlédnutím na voličské chování barevných jde o spolehlivou strategii. Pro demokraty v Americe totiž pravidelně hlasuje přes 90% černochů a více než 60% Hispánců.

Tím pádem s rostoucím podílem barevného obyvatelstva oslabuje i pozice republikánů. Už dnes se v některých většinově barevných volebních okrscích v Kalifornii a na jiných místech v zemi ani nenamáhají stavět vlastní kandidáty. Bude-li tato demografická proměna pokračovat, časem přijdou republikáni i o teoretickou šanci na zisk prezidentského úřadu.

Continue Reading

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Košer prezidentský kandidát

Nová studie Gila Troye z kanadské univerzity McGill (The Jewish Vote: Political Power and Identity in US Elections. University of Haifa and Ruderman Family Foundation, 2016, pozn. DP) ukazuje, že polovina příspěvků na prezidentskou kampaň Hillary Clintonové pochází od židovských dárců. Ti se také 25% podílejí na peněžních darech Republikánské straně.

V rozhovoru pro Jerusalem Post (US Jews contribute half of all donations to the Democratic Party, Jerusalem Post 27. září 2016, pozn. DP) Troy prohlásil, že právě z tohoto důvodu se prezidentská kampaň tolik soustředí na Židy, přestože tvoří jen asi 2% amerických voličů.

Podle profesora Troye volební systém zvýrazňuje roli států s výraznějším podílem židovského obyvatelstva jako Florida, Ohio, Pensylvánie a Michigan.

V těchto státech není vítěz předem odhadnutelný, ale vzhledem k množství židovských voličů nabývá jejich hlas na síle.

Troy odhaduje, že v listopadových volbách bude pro Hillary hlasovat 70% Židů, tedy podobné procento jako pro Baracka Obamu v posledních volbách. I po setkání se zástupci republikánské strany židovští sponzoři dle Troyových slov z většiny podporují demokraty, navzdory neochvějně proizraelským pozicím Republikánské strany.

Článek 50% of donations to Clinton campaign come from Jews vyšel 27. září 2016 na webu Israel National News.

William L. Pierce

Autor: Dr. William Pierce

V tomto programu American Dissident Voices jsme mluvili o mnoha různých tématech, ale leitmotivem opakujícím se téměř v každém z nich byla úloha Židů, ať už historická nebo současná. Do jisté míry se tomu vzhledem k jejich vlivu na současné události prostřednictvím jejich kontroly nad masmédii a historické úloze v komunismu nelze vyhnout. To však zdaleka není celá odpověď.

Jak jsem při mnoha příležitostech zopakoval, význam židovského chování na naše životy sahá daleko za fakt, že jejich kontrola nad zpravodajskými a zábavními médii jim dovoluje uplatňovat silný vliv na populární kulturu a politický proces. Dnes chci o židovské úloze promluvit znovu. Nejprve bych rád předestřel širší obraz. Podle ročenky Encyclopaedia Britannica pro rok 1997 dnes žije na světě asi 14 milionů Židů. Skoro polovina z nich – asi šest milionů – se nachází v Severní Americe, kde tvoří jen něco málo přes dvě procenta obyvatelstva, ale disponují vlivem větším než kterákoliv jiná skupina.

14 milionů Židů na Zemi myslí a jedná jako jedna velká rodina – přestože se, jako ostatně většina rodin, mezi sebou často hádají a škorpí. Navštěvují odlišné synagogy – ortodoxní, konzervativní a reformní – nebo vůbec žádné. Existují ateističtí Židé i Židé, kteří konvertovali ke křesťanství. Jsou Židé kapitalističtí a komunističtí, homosexuální a heterosexuální. Někteří Židé patří mezi bohaté, další ke střední třídě a najde se dokonce i pár chudých Židů – ale i přes tuto povrchovou rozmanitost se jim vzájemná spolupráce a ochrana společných zájmů daří lépe než kterékoliv jiné etnické skupině světa.

Continue Reading

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Život prostých občanů je nepřetržitý řetěz obstarávání, práce, dřiny, starostí o přežití a vyhledávání finančních prostředků za účelem vybřednutí z bludného kruhu věčného nedostatku a nenaplněné touhy po předmětech spotřeby.

Autor: Jan Čech

Je to především korupce myšlení a názoru. Neschopnost přiměřeného sebehodnocení. Jedno podmiňuje druhé. Západní feudálně-kapitalistický společenský systém rozděluje lidi na šlechtickou třídu vlastníků kapitálu či jeho rentiérů a poddanskou chátru. Za šlechtice se zde pokládá každý, kdo má zajištěný měsíční příjem ve výši alespoň řádového násobku minimálního platu. Promítneme-li si to do podmínek české kotliny, získává o sobě takto nepřiměřeně vysoké mínění ten, kdo se blíží k příjmové hranici 100 tisíc Kč měsíčně. Dojem o adekvátním finančním ohodnocení jeho výjimečných schopností v něm vyvolává tak vysoký pocit ušlechtilosti, že nepochybuje o spravedlivé sociální míře, s jakou režim rozděluje vytvořené bohatství. Jeho sebeklam často podporuje okolnost, že patří k minoritní skupině lidí, jimž systém přiřkl vůdčí, politická či manažerská privilegia.

Není ovšem šlechta jako šlechta. Celý šlechtický stav se dělí do několika hierarchických úrovní, jež jsou dány opět řádovými rozdíly ve finančních příjmech.

Continue Reading

Huma… co? To je něco k jídlu?

Autor: Radim Lhoták

Typickým znakem pokleslého myšlení západní civilizace je devalvace a převrácení všech přirozených hodnot lidskosti. Dnes je již zcela běžným jevem, že termíny, jimiž se má vyjádřit pokročilý duch Západu, mají opačný obsah, než by odpovídalo jejich významu. Demokracie nemá nic společného s vládou lidu, svoboda jedince ve své individualistické koncepci vede k jeho podrobenosti globálním silám a pádu do otroctví, stejně tak humanismus mající ve svém slovním základu člověka jako předmět nejvyšší péče a zájmu má při svém uplatňování coby ideologický směrník života evropských národů ryze ponižující dopad na lidskou důstojnost.

V prvním ohledu, jímž se určuje vnitřní sounáležitost Evropanů, má současné pojetí humanismu za následek stav, při němž libovolný evropský národ již nelze vnímat jako organickou pospolitost. Každé společenství hodné toho jména musí být totiž vnitřně homogenní, soudržné a schopné se sjednotit na základních ideách a podmínkách suverénní existence. Jestliže evropský humanismus deklaruje člověka jako světoobčana, jehož vnímání ostatních lidí a vztahu k nim nerozlišuje kulturní a morální založení toho kterého člověka, nýbrž odkazuje se na jakési univerzální principy lidskosti bez ohledu na původ, rasu, pokrevní vazby, duchovní orientaci, náboženství, světonázor a vposled i celkovou fyzickou a duševní dotvořenost, nuže takový myšlenkový směr nemá nic společného s člověkem v jeho bytostné a přirozené podstatě. V důsledku vede k naprosté ztrátě morálního jednání a ke ztrátě identity, která je nutná pro základní hodnotovou orientaci každého lidského jedince.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Vypsaná ruka, fatcap… Klasické dílo „bojovníka slova“ aneb jak praví Bruno Ferrari „za tu dobu co se pohybuju ve scene nebo kolem sceny jsem zazil hodne typu lidi co pisou, diskanty, hiphopry, metalaky, zevlaky, slusnaky, mlady stary, zenaty i teply.ale ne nacka.“

Autor: Axel Seidelmeier

O týden jsem se svým zpravodajem zpozdil, ale za to se urodilo. Kde začít? Tak hlavně se čmáralo po HateFree lokálech. Kdo čmáral, to není jistý, ale podle stupidity provedení bych to tipoval na BIS, aktivisty Antify nebo jiný specialisty. Pravděpodobnost, že by někdo čmáral sprejem symboliku vlasteneckých hnutí z první poloviny 20. století, který mají banán už řadu let a zároveň by byl tím přesvědčeným je docela malá (ale je, pač debilů je furt dost!). Ale ČT má co žrát a „protože taková je doba a ať má nová levice samu sebe za progresivní, vyznačuje se kolotočářskou mentalitou, banalitou černobílého vidění světa, je společenstvím snadno konzumovatelných pravd“ – jak trefně, ač se zcela jiným záměrem, uvedla spisovatelka Petra Hůlová ve svém mnohoznačném článku na ono téma (sama je to novolevota jak bič). Každopádně tady dlouho nebyl pravej extrém, tak ho začneme trochu řešit. Sebereme Bartoše za jeho dlouhodobý, trapně komediální asemitismus, přinutíme ho k nepokračování v trestné činnosti a ukážeme domnělýmu pravýmu extrému – Achtung blbečkové, stát si rozvracet nedáme! Streitbare Demokratie funguje – abychom nezapomněli! Jen mně není jasné, kdo dnes onen pravý extrém, jak schematicky fízlové a bizoni třídí, reprezentuje. Ale to je na fantazii každýho z vás. A fízlaparát a ouřadové musí vykazovat taky nějakou tu činnost, aby zaplatili děckám žemli v Měkáču.

Continue Reading

Rozděl a panuj aneb moravisté jako užiteční idioti Bruselu.

Autor: Axel Seidelmeier

Jen stěží bychom našli hospodštější téma, nežli je problematika přejmenování našeho státu z the Czech Republic na Czechia. A hned vylezli různí lingvisté, bohemisté, ale i naši milí moravisté s křečovitým výrazem v ksichtě. Agenda „českých moravistů“ se skládá v podstatě ze dvou témat, když to zjednoduším:

1. Zemské zřízení (nevidím v tom problém, ale nemyslím si, že u našeho státu by se mělo jednat v době všeobecného úpadku o primární téma)
2. Nekritická europeizace, sociální liberalismus a loajalistický komunitarismus nebo také evropeistický regionalismus (všechno je v základu jedno a totéž)

Strana Moravané (dále jen rozvraceči) a její mládež nejsou ničím jiným než rozbíječi Státu schovávající se za moravskou identitu a moravský tradicionalismus. Je to prosté, hájí totiž jeden z nejnebezpečnějších evropeistických proudů, který usiluje o likvidaci Státu a jeho nahrazení regiony spadající pod centrální evropskou vládu.

Continue Reading