Délský potápěč

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Košer prezidentský kandidát

Nová studie Gila Troye z kanadské univerzity McGill (The Jewish Vote: Political Power and Identity in US Elections. University of Haifa and Ruderman Family Foundation, 2016, pozn. DP) ukazuje, že polovina příspěvků na prezidentskou kampaň Hillary Clintonové pochází od židovských dárců. Ti se také 25% podílejí na peněžních darech Republikánské straně.

V rozhovoru pro Jerusalem Post (US Jews contribute half of all donations to the Democratic Party, Jerusalem Post 27. září 2016, pozn. DP) Troy prohlásil, že právě z tohoto důvodu se prezidentská kampaň tolik soustředí na Židy, přestože tvoří jen asi 2% amerických voličů.

Podle profesora Troye volební systém zvýrazňuje roli států s výraznějším podílem židovského obyvatelstva jako Florida, Ohio, Pensylvánie a Michigan.

V těchto státech není vítěz předem odhadnutelný, ale vzhledem k množství židovských voličů nabývá jejich hlas na síle.

Troy odhaduje, že v listopadových volbách bude pro Hillary hlasovat 70% Židů, tedy podobné procento jako pro Baracka Obamu v posledních volbách. I po setkání se zástupci republikánské strany židovští sponzoři dle Troyových slov z většiny podporují demokraty, navzdory neochvějně proizraelským pozicím Republikánské strany.

Článek 50% of donations to Clinton campaign come from Jews vyšel 27. září 2016 na webu Israel National News.

William L. Pierce

Autor: Dr. William Pierce

V tomto programu American Dissident Voices jsme mluvili o mnoha různých tématech, ale leitmotivem opakujícím se téměř v každém z nich byla úloha Židů, ať už historická nebo současná. Do jisté míry se tomu vzhledem k jejich vlivu na současné události prostřednictvím jejich kontroly nad masmédii a historické úloze v komunismu nelze vyhnout. To však zdaleka není celá odpověď.

Jak jsem při mnoha příležitostech zopakoval, význam židovského chování na naše životy sahá daleko za fakt, že jejich kontrola nad zpravodajskými a zábavními médii jim dovoluje uplatňovat silný vliv na populární kulturu a politický proces. Dnes chci o židovské úloze promluvit znovu. Nejprve bych rád předestřel širší obraz. Podle ročenky Encyclopaedia Britannica pro rok 1997 dnes žije na světě asi 14 milionů Židů. Skoro polovina z nich – asi šest milionů – se nachází v Severní Americe, kde tvoří jen něco málo přes dvě procenta obyvatelstva, ale disponují vlivem větším než kterákoliv jiná skupina.

14 milionů Židů na Zemi myslí a jedná jako jedna velká rodina – přestože se, jako ostatně většina rodin, mezi sebou často hádají a škorpí. Navštěvují odlišné synagogy – ortodoxní, konzervativní a reformní – nebo vůbec žádné. Existují ateističtí Židé i Židé, kteří konvertovali ke křesťanství. Jsou Židé kapitalističtí a komunističtí, homosexuální a heterosexuální. Někteří Židé patří mezi bohaté, další ke střední třídě a najde se dokonce i pár chudých Židů – ale i přes tuto povrchovou rozmanitost se jim vzájemná spolupráce a ochrana společných zájmů daří lépe než kterékoliv jiné etnické skupině světa.

Continue Reading

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Život prostých občanů je nepřetržitý řetěz obstarávání, práce, dřiny, starostí o přežití a vyhledávání finančních prostředků za účelem vybřednutí z bludného kruhu věčného nedostatku a nenaplněné touhy po předmětech spotřeby.

Autor: Jan Čech

Je to především korupce myšlení a názoru. Neschopnost přiměřeného sebehodnocení. Jedno podmiňuje druhé. Západní feudálně-kapitalistický společenský systém rozděluje lidi na šlechtickou třídu vlastníků kapitálu či jeho rentiérů a poddanskou chátru. Za šlechtice se zde pokládá každý, kdo má zajištěný měsíční příjem ve výši alespoň řádového násobku minimálního platu. Promítneme-li si to do podmínek české kotliny, získává o sobě takto nepřiměřeně vysoké mínění ten, kdo se blíží k příjmové hranici 100 tisíc Kč měsíčně. Dojem o adekvátním finančním ohodnocení jeho výjimečných schopností v něm vyvolává tak vysoký pocit ušlechtilosti, že nepochybuje o spravedlivé sociální míře, s jakou režim rozděluje vytvořené bohatství. Jeho sebeklam často podporuje okolnost, že patří k minoritní skupině lidí, jimž systém přiřkl vůdčí, politická či manažerská privilegia.

Není ovšem šlechta jako šlechta. Celý šlechtický stav se dělí do několika hierarchických úrovní, jež jsou dány opět řádovými rozdíly ve finančních příjmech.

Continue Reading

Huma… co? To je něco k jídlu?

Autor: Radim Lhoták

Typickým znakem pokleslého myšlení západní civilizace je devalvace a převrácení všech přirozených hodnot lidskosti. Dnes je již zcela běžným jevem, že termíny, jimiž se má vyjádřit pokročilý duch Západu, mají opačný obsah, než by odpovídalo jejich významu. Demokracie nemá nic společného s vládou lidu, svoboda jedince ve své individualistické koncepci vede k jeho podrobenosti globálním silám a pádu do otroctví, stejně tak humanismus mající ve svém slovním základu člověka jako předmět nejvyšší péče a zájmu má při svém uplatňování coby ideologický směrník života evropských národů ryze ponižující dopad na lidskou důstojnost.

V prvním ohledu, jímž se určuje vnitřní sounáležitost Evropanů, má současné pojetí humanismu za následek stav, při němž libovolný evropský národ již nelze vnímat jako organickou pospolitost. Každé společenství hodné toho jména musí být totiž vnitřně homogenní, soudržné a schopné se sjednotit na základních ideách a podmínkách suverénní existence. Jestliže evropský humanismus deklaruje člověka jako světoobčana, jehož vnímání ostatních lidí a vztahu k nim nerozlišuje kulturní a morální založení toho kterého člověka, nýbrž odkazuje se na jakési univerzální principy lidskosti bez ohledu na původ, rasu, pokrevní vazby, duchovní orientaci, náboženství, světonázor a vposled i celkovou fyzickou a duševní dotvořenost, nuže takový myšlenkový směr nemá nic společného s člověkem v jeho bytostné a přirozené podstatě. V důsledku vede k naprosté ztrátě morálního jednání a ke ztrátě identity, která je nutná pro základní hodnotovou orientaci každého lidského jedince.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Vypsaná ruka, fatcap… Klasické dílo „bojovníka slova“ aneb jak praví Bruno Ferrari „za tu dobu co se pohybuju ve scene nebo kolem sceny jsem zazil hodne typu lidi co pisou, diskanty, hiphopry, metalaky, zevlaky, slusnaky, mlady stary, zenaty i teply.ale ne nacka.“

Autor: Axel Seidelmeier

O týden jsem se svým zpravodajem zpozdil, ale za to se urodilo. Kde začít? Tak hlavně se čmáralo po HateFree lokálech. Kdo čmáral, to není jistý, ale podle stupidity provedení bych to tipoval na BIS, aktivisty Antify nebo jiný specialisty. Pravděpodobnost, že by někdo čmáral sprejem symboliku vlasteneckých hnutí z první poloviny 20. století, který mají banán už řadu let a zároveň by byl tím přesvědčeným je docela malá (ale je, pač debilů je furt dost!). Ale ČT má co žrát a „protože taková je doba a ať má nová levice samu sebe za progresivní, vyznačuje se kolotočářskou mentalitou, banalitou černobílého vidění světa, je společenstvím snadno konzumovatelných pravd“ – jak trefně, ač se zcela jiným záměrem, uvedla spisovatelka Petra Hůlová ve svém mnohoznačném článku na ono téma (sama je to novolevota jak bič). Každopádně tady dlouho nebyl pravej extrém, tak ho začneme trochu řešit. Sebereme Bartoše za jeho dlouhodobý, trapně komediální asemitismus, přinutíme ho k nepokračování v trestné činnosti a ukážeme domnělýmu pravýmu extrému – Achtung blbečkové, stát si rozvracet nedáme! Streitbare Demokratie funguje – abychom nezapomněli! Jen mně není jasné, kdo dnes onen pravý extrém, jak schematicky fízlové a bizoni třídí, reprezentuje. Ale to je na fantazii každýho z vás. A fízlaparát a ouřadové musí vykazovat taky nějakou tu činnost, aby zaplatili děckám žemli v Měkáču.

Continue Reading

Rozděl a panuj aneb moravisté jako užiteční idioti Bruselu.

Autor: Axel Seidelmeier

Jen stěží bychom našli hospodštější téma, nežli je problematika přejmenování našeho státu z the Czech Republic na Czechia. A hned vylezli různí lingvisté, bohemisté, ale i naši milí moravisté s křečovitým výrazem v ksichtě. Agenda „českých moravistů“ se skládá v podstatě ze dvou témat, když to zjednoduším:

1. Zemské zřízení (nevidím v tom problém, ale nemyslím si, že u našeho státu by se mělo jednat v době všeobecného úpadku o primární téma)
2. Nekritická europeizace, sociální liberalismus a loajalistický komunitarismus nebo také evropeistický regionalismus (všechno je v základu jedno a totéž)

Strana Moravané (dále jen rozvraceči) a její mládež nejsou ničím jiným než rozbíječi Státu schovávající se za moravskou identitu a moravský tradicionalismus. Je to prosté, hájí totiž jeden z nejnebezpečnějších evropeistických proudů, který usiluje o likvidaci Státu a jeho nahrazení regiony spadající pod centrální evropskou vládu.

Continue Reading

Klauniáda v naší poslanecké sněmovně.

Autor: Axel Seidelmeier

Klauniáda v naší poslanecké sněmovně. Mj. 10 lidovců hlasovalo pro pozměňovací návrh zákona o regulaci hazardu, což mj. znamená:

Poslanci rozhodli o vyškrtnutí odstavců 3 a 4

Prostory, ve kterých nelze provozovat hazardní hry

(1) Hazardní hry nesmí být provozovány ve škole a školském zařízení, zařízení pro volnočasové aktivity dětí a mládeže, zařízení sociálních služeb, zdravotnickém zařízení poskytujícím ambulantní, jednodenní nebo lůžkovou péči, v prostoru sloužícím církvi nebo náboženské společnosti a v zařízení složky integrovaného záchranného systému.
(2) Kursová sázka a totalizátorová hra nesmí být provozovány v prostorech uvedených v odstavci 1 a v prostoru sloužícím orgánu veřejné moci.
(3) Bingo, technická hra a živá hra nesmí být provozovány v prostorech uvedených v odstavcích 1 a 2, ve sportovním zařízení, kulturním zařízení a v prostoru vlakového nebo autobusového nádraží.
(4) Zákaz provozování hazardních her podle odstavce 3 se vztahuje rovněž na prostory sousedící s prostory uvedenými v odstavci 3.

Continue Reading

Profesor Carl Schmitt u krbu v jeho domě na Brockhauser Weg 10 v Plettenbergu

Autoři: Guillaume Faye & Robert Steuckers

S Carlem Schmittem jsme se setkali ve vestfálské vesničce Plettenbergu, kde se narodil a kam se vrátil prožít svá léta na odpočinku. Strávili jsme čtyři pozoruhodné hodiny v hovoru s mužem, který nezpochybnitelně zůstává největším politickým a právním myslitelem naší doby. „Ocitli jsme na pastvině, podobní domácím zvířatům, která si hoví v bezpečí ohrazené louky. Prostor byl dobyt, hranice jsou pevné, není co objevovat. Vládne status quo…“ prohlásil Schmitt.

Schmitt před tímto zmrazeným uspořádáním, pokrývajícím celou Zemi a likvidujícím politickou suverenitu, neúnavně varoval. Už v roce 1928 ve svém díle Der Begriff des Politische (Pojem politična) [1] rozeznává v univerzalistických ideologiích „Práv, nebo Lidstva, nebo Řádu, nebo Míru“ snahu o přeměnu planety v odpolitizovaný ekonomický celek, který přirovnává k „autobusu s pasažéry“ nebo „budově s nájemníky.“ V této neblahé předtuše světa smrti národů a kultur není pachatelem marxismus, ale liberální a kapitalistické demokracie. Proto přichází Schmitt s jednou z nejpronikavějších kritik liberalismu, mnohem hlubší a originálnější než „antidemokraté“ staré reakční pravice.

Pokračuje také v tradici „realistické“ analýzy politiky a státu Bodina, Hobbese a Machiavelliho. Hloubka a aktuálnost jeho postojů – podobně vzdálených jak liberalismu, tak moderním totalitárním teoriím (bolševismu a fašismu) – z něj činí nejdůležitějšího současného politického a ústavněprávního teoretika. Proto ho můžeme následovat – a samozřejmě se pokoušet jeho analýzy rozvíjet, jak už to na vrcholu svých sil učinil jeho francouzský učedník Julien Freund. [2]

Intelektuální pouť rýnského politického teoretika začíná zamýšlením se nad právem a praktickou politikou, jemuž věnoval dvě práce z let 1912 a 1914 [3] na konci svých studií ve Štrasburku. Po válce se – už coby profesor práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně – zaměřil na politickou vědu. V rozchodu s liberálním filozofickým pojetím odmítal oddělit Zákon od politiky.

Continue Reading

Vratislav Effenberger

Autor: Karel Veliký

Vratislav Effenberger je přední český poválečný surrealista a jeho ideové východisko leželo především v díle Karla Teigeho.  To mu však nebránilo, aby v eseji „Třetí říše a druhá světová válka“ dost jasně viděl (podobně jako mnozí izraelitští historikové snažící se svého nepřítele opravdu pochopit, ne jen povinně znectít) předmět svého zkoumání: nacismus. Předně si byl vědom, že první světová válka (1914–1918) znamená nejen hluboký předěl v dějinách, ale že zároveň představuje vrcholný bod evropské civilizace, který pak v rozsahu dvaceti let mezi roky 1918 až 1938 rozevřel celé spektrum důvodů, pro které tato civilizace musí zaniknout. S akcentováním „lidského faktoru“ přirozené nerovnosti lidí dospěl rovněž k přesvědčení o iluzornosti moderní demokracie a v plném rozvinutí takzvané konzumní společnosti spatřoval jen vleklou degenerativní agonii odcházející civilizace: „Můžeme jen litovat, že ti, kdo mezi prvními rozpoznali blížící se agonii této civilizace, zakopávali svá poselství do horských pásem epické výstavby – Nietzsche byl příliš básnickým filozofem, Céline příliš romanopiscem“, píše Effenberger ve svých prolegomenech. Naproti tomu schopnosti, které dokázal u svých spolupracovníků a v celé třetí říši rozvinout Hitler, byly mocné právě tím, že „představovaly poslední, zoufalý pokus o záchranu tohoto civilizačního cyklu, který už byl historicky odsouzen k zániku“. Zda cyklické pojetí dějin přejal Effenberger přímo od Nietzscheho nebo spíše z knihy Michaela Krause The Atlantic Civilisation z roku 1949, popř. je plodem jeho vlastní intelektuální intuice, jisté není, že však výše uvedené „schopnosti ve své zuřivé rozhodnosti a vzpouře proti dějinám“ zcela správně ztotožnil „s onou vzpourou proti moderní společnosti, jejíž negativistický výraz podal v mocné imaginativní úrovni L. F. Céline“, dokládá sám.

Continue Reading

Polonahé veverky aneb Kdo se chce mít jako prase v žitě, musí být svině.

Autor: Karel Veliký

Proč? Protože ženství „proměňuje pomocí intriky všeobecný účel vlády v účel soukromý, přeměňuje její obecnou činnost v dílo určitého individua a převrací obecné vlastnictví státu ve vlastnictví a okrasu rodiny“, tolik k tomu Hegel ve své Fenomenologii ducha. Oproti širším mužským ambicím prý ženy touží po moci, aby demonstrovaly spíš své „omezené“ rodinné zájmy anebo – což je ještě horší – své osobní vrtochy neslučitelné s vnímáním kýženého obecného rozměru státní politiky. Nedávná kauza „přítelkyně pana ministra“ se tuto dvě staletí starou tezi zdá dobře ilustrovat a potvrzovat;  i s dobovým posunem – „pokrokem“, chcete-li – že „vrchní ředitelka sekce kabinetu předsedy vlády České republiky“ jeho právoplatnou rodinu pomáhala rozložit.

Každá moc, je-li držena na správném místě, může snad být vlídná a mírumilovná, ale ve chvíli, kdy je pozdvižena na vyšší úroveň, mimo své místo, se obrací v naprostý opak, tedy v nejničivější běsnění. Totéž platí pro ženství, které dokáže být velmi mocnou „láskou-ochránkyní“, je-li soustředěno na rodinný kruh, ale mění se v trapnou ubohost, jakmile se tímto způsobem projevuje v rovině veřejných a státních záležitostí. Krátce řečeno, je naprosto v pořádku, aby žena protestovala proti veřejné státní moci ve prospěch rodinných a příbuzenských práv; ale běda, snaží-li se ženy ve společnosti přímo ovlivnit rozhodování o státních záležitostech manipulací svých slabších mužských partnerů, které dál úspěšně oslabují (S. Žižek). 1] A to se přesně v „největší polistopadové aféře“ stalo.

Continue Reading

Jak prosté, milý Watsone

Autor: Radim Lhoták

Systém parlamentní demokracie má ve svém názvu demokracii jako zcela matoucí pojem. Jestliže volíme své zástupce a poslance, aby za nás rozhodovali, máme tím na mysli jednoznačně princip aristokratický, nikoliv demokratický.

Charakter řízení společnosti je dán tím, kdo rozhoduje o celospolečenských otázkách. Kdo rozhoduje, ten vládne. Komu je dáno privilegium rozhodovat za ostatní, ten má v rukou moc. V aristokracii rozhodují nejlepší z nejlepších. V demokracii rozhoduje lid hlasováním. Parlamentní a zastupitelský systém moci vychází z aristokratické ideje, podle níž ve spravedlivé společnosti vládnou takoví zastupitelé lidu, jimž lid dal důvěru a považuje je za hodné toho, aby za něj rozhodovali. Ústavní zákon o referendu potom do zastupitelského systému vnáší prvek demokracie. Ve výsledku tu pak máme smíšenou ústavu zahrnující aristokratické zástupce lidu a vedle toho možnost lidového hlasování o zásadních otázkách veřejného prospěchu.

Pokud někdo rozlišuje demokracii a přímou demokracii, či pojmu demokracie dává různé další přívlastky, zavádí do mysli lidí zmatek. Lid buď rozhoduje sám cestou všeobecného hlasování, pak vykonává demokracii. Nebo za sebe nechá rozhodovat své zástupce, pak už nejde o demokracii, ale o vládu vyvolených.

Continue Reading

Autor: José Ortega y Gasset

Doba, kdy demokracie představovala potěšitelný pocit a povznášející impuls, je pryč. To, co se dnes označuje jako demokracie, je pouhá degenerace srdcí.

Nietzschovi vděčíme za objev mechanismu, který se odehrává v degenerovaném, eklatantním vědomí: on to nazval „resentiment“. Když se člověk cítí méněcenný, protože postrádá určité kvality – inteligenci, odvahu nebo eleganci – , snaží se nepřímo sám sebe ve svých očích potvrdit tím, že neguje výtečnost těchto kvalit. Jak obratně naznačil jeden Nietzschův glosátor, nejedná se o příběh lišky a hroznů. Liška hodnotí, jak jsou plody zralé, a hroznům, které visí příliš vysoko, tuto kvalitu prostě nepřizná. Ten, kdo je ovládán resentimentem, jde dál: nenávidí zralost a preferuje nezralost. Jedná se o naprosté převrácení hodnot: nadřazené (superiore) je právě pro tuto svou vlastnost zasaženo „capitis diminutio“ a na jeho místě triumfuje podřadné (inferiore).

(…)

Žijeme obklopeni lidmi, kteří si neváží sami sebe, a téměř vždy právem. Tito lidé by si přáli, aby byla co nejrychleji schválena rovnost mezi lidmi; rovnost před zákonem jim nestačí, přejí si co nejtoužebněji deklaraci, která prohlásí, že všichni lidé jsou si rovni v talentu, senzibilitě a citlivosti. Každý den, po který trvá realizace této nerealizovatelné nivelizace, je pro tvory ovládané resentimentem hrozný, neboť naneštěstí zatraceně dobře umějí formovat morální a intelektuální plebs lidského druhu. Pokud zůstanou sami, zasáhne je z vlastního srdce stín pohrdání vlastní osobou. Je marné hrát ve společnosti váženou roli prostřednictvím podřadné mazanosti. Zdánlivý společenský triumf jim zničí nitro více tím, že ukáže kolísající nerovnováhu jejich života, jež je neustále ohrožena zhroucením… Před svýma vlastníma očima se objevují jako padělky sebe sama, jako penězokazi tragického „druhu“, přičemž podvodná mince představuje samotnou podváděnou osobu.

Continue Reading

Myslím to upřímně. Hlavně se mě na nic konkrétního neptejte.

Autor: Manuel Ochsenreiter

„Volební vítězství Angely Merkelové bylo největším od dob Kohlova znovusjednocení Německa,“ hlásal titulek zprávy tiskové agentury Blomberg. Na první pohled se to jeví správně: Křesťanskodemokratická unie (CDU) získala 41,5 procenta hlasů. Sociální demokraté (SPD) se svým kancléřským kandidátem Peer Steinbrückem obdrželi pouze 25,7%, což se ani nepřibližuje výsledku Merkelové. Zelení (Die Grünen) dostali 8,4% a postkomunistická Levice (Die Linke) 8,6%. Merkelové bývalý koaliční partner, liberální Svobodně demokratická strana (FDP), nepřekročila ani 5% hlasů, potřebných ke vstupu do Bundestagu. Obdržela pouze 4,8% hlasů, jen o kousek pod „magickou“ hranicí pěti procent. Nová euroskeptická strana Alternative für Deutschland rovněž nedosáhla kýžených pěti procent hlasů.

Během večera, kdy byly vyhlášeny volební výsledky, jsme byli při oslavách volebního vítězství CDU svědky kafkovských scén, kdy vedení volebního štábu v oblecích, běžně označovanými v mezinárodním tisku jako „konzervativní,“ tleskali a vyzpěvovali píseň levicové skupiny Die Toten Hosen. Hermann Gröhe, generální tajemník křesťanských demokratů, byl obzvláště odstrašujícím příkladem tohoto mladistvého záchvatu.

Německá a mezinárodní média referují o „velkém vítězství“ Angely Merkelové, současně slaví a vyjadřují obavy z její „nové moci.“ Někteří mezinárodní novináři si kladli otázku, proč „Němci“ tak moc milují Angelu Merkelovou. Další začali analyzovat, jak jsou Němci konzervativní – poněvadž přece volili „konzervativní stranu.“ Upřímně řečeno, všechno, od „konzervativnosti“ CDU až po její „velké vítězství“, není tak, jak se na první pohled jeví.

Continue Reading

„Není nad svobodu a rovnost! Jistě alespoň pro toho, kdo si libuje ve sprostotě, nevkusu a jiných neukázněných projevech lidové přirozenosti. S demokracií, s rovnostářstvím je to podobné jako s nudismem. Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je vkusnější než krásné lidské tělo? Ale kdo má opravdu krásné tělo? Kdyby všichni lidé chodili nazí, nechtěl byste asi už nikdy vyjít na ulici, kde by v záplavě hnusně nebo alespoň komicky působících těl zanikla sebekrásnější těla. Přiznejme si, kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení? Je jisté, že jen málokdo má tělo nepohoršující naše estetické a erotické smysly, a z toho důvodu je jistě nerozumné doporučovat, aby všichni lidé chodili nazí, aby se všichni lidé oddávali nudismu. A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti. Jaký je to pak nesmysl, usilovat o jejich zrovnoprávnění? Proč má mít stejné hlasovací právo imbecil, nestoudný politikář, negramota a politicky kultivovaný člověk? Kdyby mrzáctví ducha bylo neméně zjevné a nepřezíratelné jako neforemnost těla, byli by jistě demokraté pokládáni za nejztřeštěnější sektu na světě, za větší blázny a nemravy než nudisté. Demokracie je politický nudismus a je škoda, že uplyne ještě mnoho vody, než se to pozná a než se uzná, že posaditi v čelo vlády všeliké kancelářské generály, obchodníky galanterním zbožím nebo truhlářské tovaryše je mnohem nechutnější a osudnější než nechat promenovat po plážích nahé stokilové baby.“

Bohuslav Brouk, O svobodě a demokracii, 1951 (z knihy Zde trapno existovat, Host Brno 2008)

Autor: Orkyniosdrymos

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading