Délský potápěč

Alain de Benoist

Autor: Redakce Free West Media

Proslulý francouzský spisovatel a filozof Alain de Benoist v exkluzivním rozhovoru hovoří o podle jeho slov okupovaném evropském kontinentu, aktuálních amerických pokusech zastavit projekt Nord Stream 2 či moci trhů.

Jak působí okupace na okupované? Liberalismus uznává jedinou formu suverenity, tu jednotlivce. Národy i kultury tedy vidí jako pouhé množiny jednotlivců a podstatu jejich vztahů proto redukuje na právní vztahy a tržní směnu. Z Evropanů se v angloamerickém světě stali spotřebitelé a podle de Benoista prý dokonce přestali být občany svých vlastních zemí.

Continue Reading

Matteo Salvini na tiskové konferenci poté, co opilý marocký recidivista zabil dva Italy

Autor: Guillaume Durocher

To, že nejpříznivější zprávy z prostředí západoevropské politiky budou přicházet z Apeninského poloostrova, jsem přiznám se skutečně nečekal. Kdo mohl tušit, že nesourodá vláda vzešlá z loňských voleb – nestálá koalice nacionalistické Legy Mattea Salviniho a vágně populistického Hnutí pěti hvězd – vydrží tak dlouho a dosáhne tolika úspěchů? Italský parlamentní režim je přece proslulý svou nestabilitou a častým střídáním vlád. Přesto jde zatím tento nezvyklý slepenec od úspěchu k úspěchu.

Globalisté, především instituce Evropské unie a různé proimigrační nevládní organizace, často přímo či nepřímo zapojené do sorosovských struktur „otevřené společnosti“, přijali za svou fakticky zločinnou politiku. Jejich cílem totiž nebylo snížit počty ilegálních imigrantů, ale „vyřešit“ problém „záchranou“ migrantů ještě na moři, na dohled severoafrického pobřeží, a tak rozdrolit vnější hranice Evropy i jednotlivých zemí.

Continue Reading

Patrick J. Buchanan: „Lidé se při pohledu na opakovaná zamítnutí opatření, pro něž hlasovali, navíc právě těmi elitami, které porazili, začnou nevyhnutelně poohlížet po jiných prostředcích na ochranu svých zájmů.“

Autor: Patrick J. Buchanan

„Ti, kdo stojí v cestě poklidné revoluci, činí násilnou revoluci nevyhnutelnou,“ nechal se kdysi slyšet John F. Kennedy.

Spojené státy i Británie v roce 2016 poklidné revoluce zažily.

Continue Reading

István Lovas

Autorka: Sofia Metelkinová

Věříte vůbec dnes ještě v „nezávislou novinařinu“?

Nezávislou ve smyslu nezávislého média?

Ano, nezávislého ideologicky.

Bez ideologie – to ne. Mainstreamová média samozřejmě všechna do posledního mají vlastníky. To je něco jiného. Ale pokud máte média nezávislá, ta prostě mají nějakou svou ideologii – jako třeba rakouské Unzensuriert nebo Wochenblick. Nevidím v tom problém. V zásadě ale neznám médium, které by se ideologicky nepřiklánělo na jednu nebo na druhou stranu, ne.

Continue Reading

„Napadla mě během dneška, polo, polo, poloválka. Ta by stála za pokus, poloválka, poloklus.“

Autor: Jaroslav Štefec

Obrátil se na mě dnes jeden přítel s prosbou o vysvětlení termínu „hybridní válka“. Chtěl vědět, zda jde skutečně o termín poprvé použitý šéfem ruského generálního štábu Gerasimovem, případně do jaké míry a v jakých podobách má generál Gerasimov pravdu v tom, že tuto taktiku používají především USA ke snahám o změnu vlády v Rusku či jinde. Tady je odpověď.

Termín „hybridní válka“ je velmi oblíben českými politiky zejména malých a marginálních stran. Oblibu získal velmi rychle i mezi novináři, protože už sám pojem „hybridní“ je zajímavý a tajemný, čtenář se soustředí především na něj a neuvědomí si, že se vlastně stále hovoří o válce s mrtvými, zraněnými a zmrzačenými lidmi. Na rozdíl od v ČR zejména mainstreamovými médii oblíbeného tvrzení (uvedeného mj. i v české verzi Wikipedie) však primárně nepochází od šéfa ruského generálního štábu Gerasimova. Ten ve svém článku pouze vysvětlil jeho obsah ruskojazyčným čtenářům, poukázal na možné důsledky neakceptování hybridní války jako reálné vojensko-politické doktríny a upozornil, že je nutné tuto potenciální formu agrese přijmout jako realitu a bránit se jí všemi dostupnými prostředky.

Continue Reading

Orbán: Zvolme si nezávislost a spolupráci národů místo globální vlády a kontroly.

Autor: Guillaume Durocher

Maďaři si nedávno připomněli dvaašedesáté výročí povstání svého národa proti komunismu z roku 1956, tvrdě potlačeného SSSR. Reakce Západu se tehdy omezila na prázdnou rétoriku. Maďarský premiér Viktor Orbán využil příležitosti nejen k připomínce maďarského boje za svobodu, ale také otevřenému varování Evropanů před největší výzvou, jíž naše civilizace a rodina národů v tomto století čelí: umenšení pozice našich národů na bezmocné, zranitelné menšiny ve svých vlastních historických domovinách. Pokud je mi známo, bylo to poprvé, kdy hlava evropské vlády otevřeně promluvila na obranu zájmů „původních Evropanů“. Mainstreamová média tuto přelomovou a historickou událost velkým dílem ignorovala.

Orbánův projev byl pro posluchače i čtenáře velmi inspirativní. Začal tím, že:

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi

Autor: Guillaume Durocher

Historická fakta obvykle bývají podstatně paradoxnější a zajímavější, než následně o nich vytvořené mýty. Při čtení vynikající sbírky esejí Julia Evoly jsem narazil na fascinující baronův rozhovor s jiným aristokratem a dlouholetým propagátorem „evropského federalismu“, hrabětem Richardem von Coudenhove-Kalergi. 1] V tomto rozhovoru z května 1933 vyjadřuje Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi, „duchovní kmotr“ Evropské unie plnou podporu italskému fašismu a poznamenává, že evropskou federaci by bylo možné vytvořit s užitím fašistického modelu.

Rád bych se tímto interview i jeho historickým kontextem zabýval blíže, 2] dle mého soudu totiž mnohé prozrazuje o velkém rendezvous manqué fašismu a evropské jednoty, udušeném přehnaným důrazem hitlerismu na rasovou otázku i národním šovinismem všech zúčastněných stran. I když se o tom v oficiálním diskurzu příliš nemluví, skutečností zůstává, že celá řada předních fašistů byla hluboce prodchnuta panevropským smýšlením – za všechny jmenujme třeba Roberta Brasillacha, sira Oswalda Mosleyho nebo Léona Degrelleho. Následně bych se rád věnoval i Hitlerově, v mnoha ohledech dosti pádné kritice panevropského projektu.

Continue Reading

Autor: Eduard Popov

V jednom z rozhovorů pro kyjevské stránky Glavkom.ua jsem v roce 2013 upozornil na vzorec, podle něhož se řídí americká i ruská politika v postsovětském prostoru. Spojené státy ovládají takzvané elity, což zahrnuje nejen vládnoucí třídu, ale také širší sféry napojené na střední a dokonce i nižší kruhy vládnoucí strany a okruh „kontraelit“. Chcete příklad? Organizace výcvikových programů pro funkcionáře Strany regionů (jež se chopila moci s využitím proruských sloganů a s voličskou podporou v ruskojazyčných oblastech jižní a východní Ukrajiny), kdy její straničtí funkcionáři navštívili USA atd.

Continue Reading

Ladislav Malý (bývalý předseda Národního sjednocení / Konzervativního a sociálního hnutí) pro Délský potápěč

Orkyniosdrymos svým komentářem to trefně vyjádřil: Nejsou lidi. Mládež, která vstupovala do spontánně vznikajících autenticky pravicových politických stran a hnutí měla a dosud má vypjaté emoční myšlení, ví, co nechce, ale už není schopná říci, co vlastně svým politickým vystupováním chce veřejnosti sdělit. Mnozí si myslí, že politika je jakési osobní odlišení se od ostatní veřejnosti, ať už nošením uniforem, účesem, řvaním na ulici, vlajkami apod. Neříkám, že to k politice nepatří. Ale za tím vším musejí být myšlenky, musí být finální cíl. Proto má každá politická strana svůj program, který se ale podobá všem ostatním jako vejce vejci. V devadesátých létech byla taková móda politicky se vracet do minulosti, zejména do tzv. první republiky. Vůdcové těch politických uskupení nebyli schopni pochopit, anebo nechtěli pochopit, že předválečná republika byl židozednářský konstrukt, ne nepodobný politickému systému dnešnímu.

Všechny ty politické subjekty, co v Česku jsou, se vlastně motají kolem liberalismu nebo socialismu, nejsou schopny vyjít z minulosti. I kdyby se vyskytla nová a neotřelá myšlenková konstrukce změny společenského a státního systému, tak není z těch politických subjektů nikdo, anebo aspoň málokdo, kdo by za něčím podobným stál „až do těch hrdel a statků“. Je to otázka nedostatku kultivovaných osobností a elit v českém národu.

Continue Reading

Autor: John Morgan

Navzdory předpovědím o opozici povzbuzené vysokou volební účastí, jíž se v nedělních volbách mělo podařit snížit parlamentní převahu strany Fidesz Viktora Orbána, se po sečtení více než 98% hlasů zatím výsledky příliš neliší od minulých voleb v roce 2014. V době psaní tohoto článku (9. dubna – pozn. DP) Fidesz získal v parlamentu 66,83% (čili 133 křesel), a tak nejen podle očekávání udržel svou většinu, ale zachoval si dokonce i svou dvoutřetinovou většinu ústavní, takže pro případné ústavní změny nebude potřebovat spolupráci ostatních stran. Podržel si tedy politický monopol na národní úrovni. (Konečné výsledky lze nalézt zde – pozn. DP) Reakce v Bruselu, Washingtonu a kosmopolitních kancelářích nejrůznějších Sorosových organizací jistě nebyly zrovna nadšené.

Continue Reading

Michal Ševčík (bývalý místopředseda Národní strany) pro Délský potápěč

Od dob mého vstupu do Národní strany uplynulo celých 14 let. Za tu dobu se stalo dost věcí, které změnily podobu tzv. vlasteneckého nebo také antiliberálního nemarxistického politického spektra v ČR.

Když jsem vstupoval do Národní strany v r. 2004 byla celospolečenská situace docela odlišná, zejména ve vztahu k EU, multikulturalismu a mainstreamovému liberalismu. Být kritikem EU v té době bylo jako stavět se proti pokroku a podle většiny médií a politiků – být proti návratu do Evropy. To, že tehdy nastalo totální sémantické zmatení a smíšení významu Evropy a EU, které sice trvá dodnes, ale odeznívá jako vlezlá, těžká chřipka, nijak nezlobilo politiky, komentátory a dokonce ani odborníky – dobová obrazovka byla plná apologetů vstupu do „Evropy“…

Mým programem a programem mých kolegů z Národní strany byl integrální český nacionalismus opřený o nekonfesijní husitství ve smyslu branně historickém (s odkazem na čs. legie, zejména ty její části, které prvorepublikový pozitivismus a progresivismus neuznával – např. čs. Kornilovci, 1. čs. úderný prapor a další).

Continue Reading

K pochopení současné pozice České republiky by možná stačilo sundat krytku.

Je načase si otevřeně přiznat, že ČR je naprosto bezvýznamná banánová republika. Nepatrná figurka na geopolitické šachovnici, na níž všichni naprosto programově kašlou.

Pro „staré“ státy Evropské unie, Británii, Německo nebo Francii (o velmocích USA, Rusku nebo Číně ani nemluvě), jsme lidsky, politicky, vojensky i ekonomicky tak hluboko pod úrovní jejich vnímání, že si dokonce můžeme dovolit mít v poslanecké sněmovně lidi jako Němcová, Bartoš, Fiala, Kalousek, Feri nebo „věčného poslance“ Marka Bendu, a v Senátu esa jako Štětinu nebo Gabala.

Jsme tak bezvýznamní, že je úplně jedno, že našimi premiéry jsou takové politické a lidské nuly, jako byli svého času Gross, Paroubek, Nečas nebo Sobotka, a kandidáty na prezidenta bývalý vekslák, herečka nebo absolutní nula s falešnými brýlemi i úsměvem Drahoš.

Continue Reading

Zlatý úsvit – národní a socialní

Před pár lety bylo o Zlatém úsvitu slyšet v médiích celé Evropy. Teď je ticho. Co se stalo? A je něco nového?

Zlatý úsvit je stále ve stejném postavení jakožto „třetí nejsilnější strana v řeckém parlamentu“. Zjevně o nás není slyšet proto, že systém zvolil jiný postup jak s námi zacházet. Zpočátku v celé Evropě dělal humbuk, že nastupují „nacisti“, masakrují přitom přistěhovalce, ničí jejich domovy a vyvolávají nepokoje… Zprávy, které média ovládaná „obvyklými podezřelými“ (bankéři, Židé), podávají tak, jak si přejí.

Když jim došlo, že se tyhle věci nedějí, že jim lidé už nevěří a že naše síly rostou, tehdy se rozhodli pro naprosté ticho. Nezapomínejme, že Řecko byl experiment lichvářů, aby ho pak uplatnili ve všech zemích, proto se už nemluví ani o Řecku, i když situace širokých vrstev se stále zhoršuje.

Jedinou novinkou z naší strany je, že naše politika je obyvatelstvu pořád bližší, když pomáháme všem potřebným a chráníme je.

Continue Reading

Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi (16. listopadu 1894, Tokio – 27. července 1972 Schruns, Rakousko)

Autor: Beau Albrecht

Tento článek se zabývá životem a činností politické osobnosti smíšeného rasového původu, v podstatě profesionálního aktivisty, který sice navenek vystupoval nanejvýš blahosklonně, jeho historický odkaz je však velice ničivý. Hrabě Richard Mikuláš „Eijirō“ Coudenhove-Kalergi (Coudenhove-Kalergi občasně používal pseudonym Eijirō Aoyama – pozn. DP) je dnes sice polozapomenutou osobností politického světa, ve své době však byl dalo by říct celebritou a původcem konceptu, z něhož se později vyvinula Evropská unie.

Continue Reading

Tak vás tu máme, bratři…

Autor: Manlio Dinucci

Jakým triumfem pro prezidenta Trumpa bude, až 6. července dorazí do Varšavy na oficiální návštěvu! Polsko, ujišťuje Bílý dům, je „věrným spojencem z NATO a jedním z nejbližších přátel Spojených států“. Jakoby na zavolanou je Polsko základním stavebním kamenem americko/alianční strategie, jež zatáhla Evropu do další studené války proti Rusku. Právě do Polska byla převelena 3. americká obrněná brigáda, která je jednou ze čtyř skupin sil NATO „v předsunutém posíleném postavení“ pod americkým velením nasazených proti Rusku.

Polsku se dostává chvály také za to, že jako jedna z pouhých čtyř evropských členských zemí NATO dosáhla Amerikou v roce 2014 stanoveného cíle výdajů na obranu ve výši alespoň 2% HDP. Aby země tento výdaj vyrovnala, oznámila varšavská vláda, že se Polsko nebude podílet na [Evropském] „obranném fondu“ zřízeném 7. června 2017.

Continue Reading

Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?

Autorka: Kelly M. Greenhill

V prvních dnes násilností, jež časem přerostly až v libyjské povstání, svolal Muammar Kaddáfí do Tripolisu ministry zemí Evropské unie a předložil jim ultimátum: Buď přestanete podporovat protesty, nebo přeruším spolupráci v otázce migrace a Evropu tak čeká lidská přílivová vlna ze severní Afriky.

Jelikož je přitažlivost Libye coby tranzitní země pro Severoafričany, kteří se snaží dostat do Evropy, všeobecně známá, jednalo se o věrohodnou hrozbu.

Continue Reading

Coby nejmladší dcera Jean-Marie Le Pena, zakladatele francouzské pravicové strany Front National, vyrostla Marine Le Penová ve světě politiky a už od svých 13 let se účastnila otcových politických kampaní. Vystudovaná právnička vyhrála své první volby do místního zastupitelstva v roce 1998 a v roce 2011 nahradila svého otce ve vedení strany. Brzy poté se od jeho extrémnějších postojů distancovala, aby ho nakonec – když zopakoval svá slova, že holokaust byl „detailem“ historie – dokonce ze strany vyloučila. V posledních měsících v ovzduší ovládaném evropskou migrační krizí, kdy všichni dosud mají v živé paměti teroristické útoky v Paříži a Nice a hlasování o Brexitu, jde její nacionalistická, euroskeptická a protiimigrační vize na dračku. Nedávné průzkumy jí přisuzují první místo mezi kandidáty na prezidentský úřad, když ji dotázaní dávají před úřadujícím socialistou Françoisem Hollandem přednost v poměru dva ku jedné. Le Penová v září (2016, pozn. DP) v Paříži poskytla rozhovor zástupci šéfredaktora čtvrtletníku Foreign Affairs Stuartu Reidovi.

Continue Reading

Rozdělená Francie

Autorka: Karin Bredenkamp

Naděje francouzských vlastenců Marie Le Penová v prvním kole voleb zvítězila ve 47 francouzských departementech, zatímco její soupeř Emmanuel Macron jen ve 42, řekl šéf kampaně Marine Le Penové David Rachline v pondělí.

V neděli francouzští voliči rozhodovali, který z 11 kandidátů se stane příštím prezidentem země. Mandát vládnoucího Françoise Hollanda vyprší v polovině května.

Rachline označuje vynikající výsledky Le Penové za „historické“ a volby podle něj vytvořily úplně novou dynamiku. „Marine zvítězila v 47 departmentech proti 42 Macronovým,“ nechal se slyšet Rachline v rozhovoru pro rádio FranceInter.

Continue Reading

Autor: Croix

V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což  je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Continue Reading

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se v EU nesetkalo s přílišným nadšením.

Autor: Igor Pšeničnikov

Evropa ustrnula. Evropské elity, které ještě nedávno šly vstříc „světlým zítřkům“ ve stopách Spojených států amerických, jasně cítí, že dnes nad Evropou jako Damoklův meč visí otázka: Co bude s Evropskou unií?

Ve vystoupeních Donalda Trumpa během volební kampaně a v jeho prohlášeních po inauguraci je EU jako celek zmiňována s urážlivou vzácností.  Jednotlivé členské země – to prosím ano. Ale EU jako struktura, jak to vypadá, vůbec není zahrnuta do agendy nového prezidenta, nebo tam má jen velmi nevýznamné místo.

Vztahy USA a EU se do poslední chvíle jevily jako nedílné spojení dvou hlavních hráčů západního světa, jako jeho vojenský a finančně – ekonomický základ. Ale nový americký prezident dal najevo, že Evropská unie ho nezajímá.

Deník Politico například píše: „NATO a EU byli 60 let jádrem transatlantických bezpečnostních a obchodních vazeb. Soudě podle rozhovorů, které Trump dává, už to tak není.“

Continue Reading