Délský potápěč

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

Continue Reading

Autorka: Anna Kareninová

Literární historik z university v Dallasu Tim Redman zastává názor, že se nelze zabývat Poundovým dílem, aniž budeme věnovat pozornost i jeho kontroversním politickým a ekonomickým názorům. Zároveň považuje za omylné odsuzovat Poundovy názory jako „choré“. Ukazuje, jak Pound – během první světové války ušlechtilý idealista, pobývající ve Velké Británii (1908-1920) a poté v Paříži (1920-1924) – snažil brojit proti brutalitě válek a viděl možnost trvalého míru jen v silné vládě osvíceného panovníka: nejhorším nebezpečím pro dobrý život pro něj byli obchodníci se zbraněmi a lichva. Po odchodu do Itálie (1924) se působením tamějšího prostředí dostal do soukolí fašismu Benita Mussoliniho. Tim Redman zdůrazňuje i to, že antisemitismus byl ve společnosti, která v té době ještě neznala nacistické vyhlazovací tábory, poměrně rozšířený.

Stejně tak Tim Redman už v roce 1987 ve své knize zastával dnes převládající názor, že místo „neomezeně dlouhého“ věznění v ústavu pro duševně choré delikventy (kam byl Ezra Pound poslán, když byl soudem shledán duševně nezpůsobilým podstoupit soud za své neamerické chování) by byl pro Pounda i z právního hlediska spravedlivější řádný proces. V něm by nejen nemohl být odsouzen k smrti, ale pravděpodobně ani k těm třinácti letům, která strávil v ústavu a po jejichž uplynutí musel podepsat vlastní nesvéprávnost, aby se vůbec dostal na svobodu (do konce života byla jeho poručnicí manželka Dorothy).

Continue Reading

Armin Mohler: Fašistický styl

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele.

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“… Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu.

Continue Reading

Autor: Jakub Guziur

Dospět ke shodě o významu slova fašismus je dnes v naší společnosti takřka nemožné. Zčásti proto, že se změnil náš postoj k významu, k významovosti. To slovo se, jako tolik jiných, v češtině stalo významově promiskuitním: po vůli je kdekomu. Nepřesným užíváním, mnohdy záměrným zneužíváním, jsme ztratili představu o dějinách a hranicích jeho významu: slovo mnozí užívají jako značku, aniž by se vážněji zamýšleli nad jeho významem. Označkování je signálem ke konvenční reakci, vždy více či méně citově nabité. Z kolektivně stvrzované moci těch, kteří právě mají slovo, uplatňujeme dohled nad minulým a současným, zároveň prověřujeme postoje svých bližních. Podobně jako fašismus ztratil právo na přesný význam, označkovanému fašistovi odnímáme právo na osobitost. Konkrétní osud jedinečné lidské bytosti v určité dějinné situaci je podružný; je nám lhostejné, proč věřila určitým myšlenkám a zastávala určité postoje nebo zda tyto myšlenky a postoje skutečně odpovídaly dané ideologii. Zájem o individuálnost označkovaného považujeme za obranu fašisty, mnohdy i za obhajobu fašismu. Nevíme sice, kdo a co to je, jsme si ale jisti, že je to zlé.

Vymezit s určitostí význam fašismu je obtížné i pro vzdělance, akademiky a kritiky, kteří jsou do značné míry za tento stav odpovědní: dopustili, aby byl tento termín používán, aniž by se shodli na jeho významu, jak poznamenává Claudio G. Sergè, autor hesla „fašismus“ v Oxfordském slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha 2000, s. 176). Podle Noëla O´Sullivana se slovo fašismus „od samého počátku vyznačovalo tím, že bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoli máme za sebou již padesát let bádání a úvah.“ (O´Sullivan, N.: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, přel. T. Váňová a I. Lukáš, s. 13) O´Sullivan se domnívá, že v pochopení podstaty fašismu nám brání „převládající intelektuální nálada naší doby“, především „nebezpečně optimistická představa“, že zlo vzniká ve společenských strukturách, a proto může být jejich změnou navždy odstraněno. (s. 7, 13-14) „Představa, že by moderní ideologie mohla být záměrně destruktivní“, píše O´Sullivan, „naprosto zaskočila liberály, socialisty i konzervativce.“ (s. 7)

Continue Reading

Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. „Jsou to vaše zbraně?“ zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: „Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.“

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Redakce Délského potápěče pokračuje v projektu Čítárna Délského potápěče prací Jana Hlaváče o kontroverzním, těžko uchopitelném a přesto vlivném uměleckém směru – futurismu.

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading

Autor: Richard Grenier

Byl to nádherný mýtus. Francie, poražená na bitevním poli, ale nezlomená duchem, podstoupila vznešený boj v hnutí odporu proti nacistické bestii a hrála největší roli ve svém vlastním osvobození. Francie zápolila s německým dobyvatelem jako jeden muž, zasazovala mu smrtelné rány, až nakonec francouzská Druhá ozbrojená divize dobyla Normandii a obnovila v zemi svobodu. Liberté, Egalité, Fraternité. Vztyčte trikolóru! Ať zazní zvon svobody!

Rok za rokem odpadávaly z této fikce jednotlivé části. Ale teprve teď, když většina aktivních účastníků zmizela ze scény, se Francie začala vyrovnávat se svou válečnou historií.

Ještě v posledních dnech svého života trval socialistický president Francois Mitterrand na tom, že Francie nemá naprosto žádnou odpovědnost za akce nelegitimního režimu ve Vichy – loutkové vlády, kterou Francouzi ustavili v jižní Francii po porážce roku 1940. Mitterrand udělil Francii rozhřešení za všechny hříchy vichystické vlády, jejímž byl sám vyznamenaným úředníkem. Vichy nebyla Francie. Skutečná Francie neměla nic společného se 774.721 židy, které vichystický režim za války deportoval a z nichž ani jeden nepřežil. Ale francouzská situace se lišila od ostatních Německem okupovaných zemí. Její Třetí republika se v roce 1940 legálním a demokratickým hlasováním sama zrušila a vytvořila místo sebe Pétainův a Lavalův „Francouzský stát“, formálně neutrální a suverénní.

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio (12. března 1863 – 1. března 1938)

Roku 2008 připadlo být rokem, ve kterém se (mimo jiných) v březnu současně setkala dvě významná a do jisté míry i „kulatá“ výročí, týkající se zajímavé osoby italského literáta, básníka, prozaika i dramatika, Gabriele d’Annunzia. On sám představuje ztělesnění rozporů a divokosti své doby – přelomu 19. a 20. století. Je považován za autora, jehož díla se vykazovala vyzařující silou, originalitou a též notnou míru dekadentnosti. K umělcům směru zvaného „dekadence“ však také bývá D’Annunzio často řazen a nezřídka je považován za součást pomyslného „pantheonu“ těch nejlepších.

Nemělo by nám však uniknout ani d’Annunziovo působení za první světové války (je považován za jednoho z hlavních italských hrdinů Velké války), ani to, že to byla právě válka, co do značné míry formovalo d’Annunziovy politické názory a postoje.

D’Annunzio bývá často také považován za jednoho z myšlenkových původců italského fašismu, byl blízkým přítelem Benita Mussoliniho a je nesporným faktem, že na jeho myšlenky italský fašistický režim navázal. Do jaké míry d’Annunziovy myšlenky korespondovaly se vším, co po fašistickém režimu zůstalo, je druhou stranou mince. Faktem zůstává, že jednoznačný a bytostný antidemokrat d’Annunzio, byť kupříkladu jednoznačně podporoval perzekuci politických odpůrců, kterou od něj Musssolini převzal, například vždy ostře vystupoval proti pozdější protižidovské politice a antisemitismu vůbec.

Continue Reading