V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
Prezidentská kandidátka francouzské Národní fronty Marine Le Penová označila evropskou Schengenskou zónu za „bezpečnostní fiasko“.
V prohlášení zveřejněném na její webové stránce dala za vinu Schengenské dohodě, že se berlínskému teroristovi tak snadno podařilo uniknout z Německa.
„Bez pevných národních hranic a celní infrastruktury na nich nezbývá Francii – podobně jako jejím sousedům – než se ex post dozvídat, že se po její půdě nejspíš pohyboval nebezpečný ozbrojený džihádista,“ řekla.
„Znovu zdůrazňuji svůj závazek zajistit Francii plnou kontrolu nad vlastními hranicemi a odstoupení od Schengenské dohody. Mýtus naprosté svobody pohybu v Evropě, jehož se mí protikandidáti v prezidentských volbách stále pevně drží, musíme pohřbít.“
Knihu Kolonizace Evropy napsal před 16 lety Francouz o kontinentu 3500 mil vzdáleném od toho našeho – a přesto se v něm popsaná rasová krize podobá té naší v podstatě k nerozeznání. A co je ještě horší – a v čem vidím největší hodnotu knihy – rozbor patolízalské mentality evropských bělochů poslouží jako takřka dokonalá diagnóza amerických vládců. Navzdory geografické, jazykové a kulturní vzdálenosti a dokonce i zavedené tradici franko-americké řevnivosti zuří na obou stranách Atlantiku stejná psychologická nákaza. Propukla ve všech západních národech. Jakkoliv je toto zjištění velice znepokojivé, podobnosti jsou natolik zásadní, že když se povede zvrátit zhoubný vývoj byť jen jediné vládě, může to posloužit jako model pro zbytek bělošského světa.
Autorem Kolonizace Evropy je plodný a nadaný Guillaume Faye, mezi jehož další díla patří mj. Souběh katastrof, Pročbojujeme a Archeofuturismus, které anglicky mluvícím čtenářům přineslo stále nepostradatelnější nakladatelství Arktos. Faye také dvakrát promluvil na konferenci American Renaissance, kde přítomné uchvátil svou ohnivou obhajobou Západu. Počítám ho mezi nejlepší mluvčí za naše lidi.
„Evropa prochází demografickou a etnokulturní tragédií,“ píše Faye. S Francií v čele se nechává dobrovolně kolonizovat cizinci, nezřídka právě z oněch oblastí, které v 19. století naopak kolonizovali Evropané. Tentokrát však jsme svědky „kolonizace zezdola“ lavinou barevných, kteří prostými počty dobývají kontinent, o jehož ovládnutí silou by si jejich národy mohla leda tak nechat zdát.
Burkini – pohodlné, estetické, hygienické. Doporučuje deset z devíti wahhábistů!
Autor: Adam Boult
Komunitní skupina z francouzského Marseille vzbudila svými plány uspořádat v místní akvaparku akci pro ženy v „burkinách“ – jednodílných plavkách pro muslimky zakrývající celé tělo – rozhořčení pravicových politiků.
Na plakátech, které zvou na výhradně pro ženy určenou akci, konanou v sobotu 10. září ve Speed Water Parku, stojí, že „návštěvnice musejí být zahaleny od ramen po kolena.“
Akce se smějí účastnit chlapci mladší deseti let a příchozí se podle organizátorů mohou těšit „na příjemný den strávený se svými dětmi.“ Přítomní budou také mužští plavčíci.
Skupina Smile 13, která akce pořádá, vznikla, aby „podpořila zapojení žen do života komunity.“
„Burkinový den“ však v zemi zažívající v posledních letech ostrou debatu o islámském oděvu u mnohých vyvolal rozhořčení.
Radnice pařížského předměstí varovala vlastníka halal supermarketu Good Price v Colombes (département Hauts-de-Seine v regionu Île-de-France, pozn. DP), že pokud chce i dále provozovat své podnikání, musí začít prodávat také vepřové maso a alkohol. Místní obyvatelé si totiž stěžovali, že v obchodě není k dostání celá řada výrobků.
Podle nájemní smlouvy je Soulemane Yalcin povinen provozovat „obchod s potravinami,” absence vepřových produktů a alkoholu v sortimentu jeho supermarketu Good Prices v Colombes však na západopařížském předměstí budí vášně.
Zástupci místní radnice soudí, že kvůli nedostupnosti vepřového masa a alkoholu neposkytuje služby celé komunitě. V objektu dříve fungoval supermarket Franprix, kde se prodávalo zboží bez omezení náboženskými pravidly.
„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku
Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.
„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.
Přesně před 223 lety zemřel Jean-Paul Marat. Nejvíce se proslavil jako krvelačný novinář a autor štvavých pamfletů během Francouzské revoluce. Pochopitelně patřil k jakobínům, tomu nejkrajnějšímu a nejutopičtěji rovnostářskému seskupení své doby.
Narodil se v knížectví Neuchâtel, z něhož se dnes stal frankofonním kanton téhož jména v západním Švýcarsku. Jeho rodiči byli francouzská hugenotka Louise Cabrolová a italský imigrant ze Sardinie Giovanni Mara, který v Ženevě konvertoval ke kalvinismu. ‚T‘ si ke svému později přidal až později, aby znělo „francouzštěji.“
Před Ženevou žil jeho otec ve vesnici Boudry, kde pracoval v manufaktuře. Louise a dokonce i malý Jean-Paul zde podle všeho vyvolávali takovou míru nepřátelství, že Giovanni se musel i s rodinou přestěhovat jinam. Následující dopis z roku 1768 adresovaný Jean-Paulově matce leccos naznačuje: Continue Reading
Kořeny nového sociálního hnutí nepřestávají být zdrojem kontroverze. V lednu 2016 údajně jistá krajně pravicová francouzská seskupení, která udržují podivné kontakty s hnutím Occupy ve městě Annecy, vyzvala k „obecné mobilizaci“ proti současnému systému:
Mládež se musí oprostit od škodlivého vlivu kontrolované opozice a pseudolevicové ideologie – která z nich namísto revolucionářů pouze dělá užitečné idioty monopolistického kapitalismu.
Autor: Gearóid Ó Colmáin
Ve svém románu Cesta do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline provokativně označil vojáky padlé v 1. světové válce za „idioty“. Spisovatel narážel na skutečnost, že vojáci položili život za věc, která rozhodně nebyla jejich vlastní – zbytečný masakr chudáků za zájmy boháčů. V jednom z mnoha pronikavých postřehů k lidskému údělu si Céline všímá, že v moderním světě se ulice stala místem snů. „Que fait-on dans la rue, le plus souvent ? On rêve. C’est un des lieux les plus méditatifs de notre époque, c’est notre sanctuaire moderne, la Rue“ (Co nejčastěji děláme na ulici? Sníme. Je to v naší době nejčastější místo meditace, moderní svatyně.)
Po nedávném oznámení francouzské vlády o reformě zákoníku práce se v ulicích francouzských měst objevilo nové „spontánní“ sociální hnutí bez vůdců – Nuit Debout (Noc na nohou/vzhůru). Jak už naznačuje sám název, aktivity hnutí probíhají v noci a jedním z hesel je „rêve général!“ – „generální sen,“ hříčka na „grève générale“ (generální stávka). Namísto generální stávky, která by srazila vládu na kolena, tedy volají aktivisté po snění v ulicích!
Stručný výtah z článku publikovaného francouzskými novinami Le Figaro, opatřený komentáři autorky.
V únoru se z popudu Louise Aliota (přítel Marine Le Penové a místopředseda Front National) uskuteční stranický sjezd s cílem přehodnotit hospodářský program strany. Shromáždí se členové politického výboru, poslanci, starostové a několik mimo stojících postav, aby se pokusili vzít si poučení z místních voleb. Neúspěch v nich byl těžce stravitelnou hořkou pilulkou. I přes vysoký počet hlasů dokazující sílu voličského odporu lidé mluví o tom, že ekonomický program FN odradil část pravicově smýšlejících voličů.
Nedávný přeběhlík od republikánů k FN Franck Allision má za to, že strana by měla usilovat o pravicové voliče: „Musíme si získat nové středostavovské voliče, pracovníky ve svobodných povoláních a důchodce“ a dodal, že strana musí být příznivěji nakloněna spojenectvím. Předák vlastenecké mládežnické skupiny Antoine Melliès také řekl, že mimo předáků průmyslu nechápou ekonomický program strany ani mnozí nezávislí živnostníci a řemeslníci. „Ze dvou důvodů: naše postoje k euru je děsí, a také dostatečně přesně neformulujeme mikro- a makroekonomické otázky.“ Soudí, že strana se musí otevřeněji zabývat postavením živnostníků, sociálními odvody, administrativními úkony a složitostmi účetnictví.
Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.
Autor: Alexandr Dugin
Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.
Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.
Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.
Nicolas Gauthier: V souvislosti s útokem v Charlie Hebdo demonstrovaly na jeho podporu v ulicích Paříže celkem čtyři miliony lidí. Jestliže taková podpora byla vyjádřena časopisu, který měsíčně zřídka prodal více než 30 tisíc výtisků, jsme svědky něčeho mimořádného. Jedná se podle vašeho názoru o velkou chvíli národního sjednocení, nebo spíše kolektivního poblouznění?
Alain de Benoist: Zmiňované protesty by měly smysl, pokud by se omezily na celonárodní odmítnutí terorismu francouzskými občany. Jenže šlo o demonstrace organizované vládou a politickými stranami a to jejich význam posunulo k obrovské vlně vnitřního ztotožnění se s obětmi, což nejlépe vystihuje onen slogan „Je suis Charlie“, vyhlašovaný v orwellovském duchu jako nové zaklínadlo myšlenky francouzského republikanismu. Od té chvíle nejde o odsouzení vrahů a útočníků, nýbrž o sebeidentifikaci s „hodnotami“ Charlie Hebdo, to znamená s kulturou rouhání a výsměchu.
Během těchto protestů jsme byli svědky toho, jak se Francie ponořila do stavu bezmyšlenkovitosti a laciného moralizování. Zvony chrámu Notre Dame vyzváněly na památku „knězobijců“, vyhlašovala se „národní jednota“ Francie, ovšem s vyloučením Front National. Proklamovaná tzv. svoboda projevu se smrskla na hájení práva na zesměšňování náboženství a na právo zavřít komika Dieudonného. Karikaturisté začali být posuzováni podle „správnosti“ objektů jejich práce. (Mohamed, souložící s prasetem: jak vtipné! Christine Taubira /ministryně spravedlnosti v Hollandově vládě, pozn. překl./, vyobrazená jako opice: netolerovatelné!)
Front National – tvrdá porážka nebo triumfální prohra?
Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier
Čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.
Nicolas Gauthier: Podle titulku Le Parisien zaznamenala Front National „tvrdou porážku,“ zatímco zástupce FN Gilbert Collard oslavuje „triumfální prohru.“ Váš názor?
Alain de Benoist: FN sice nezískala žádný z regionů, to ale není až tak důležité – důležitější je, že její podpora s každými volbami roste a ani tyto poslední nebyly výjimkou. Došlo k prolomení hranice 40% a hnutí Marine Le Penové má do budoucna zajištěnou podporu více než 350 zastupitelů (což také mimochodem řeší problémy s podporou zvolených představitelů pro prezidentskou kandidaturu. Zásadním se jeví fakt, že strana – proti níž se postavily současná levice i pravice, všechny velké strany, významné noviny, radiové a televizní stanice (nezapomínejme ani moralistické organizace, showbyznys, organizovanou židovskou komunitu (Reprezentace francouzských židovských institucí – CRIF), zástupce zaměstnavatelů (Francouzský svaz zaměstnavatelů – MEDEF), zednářskou lóži Grand Orient, Pierra Gattaze (předseda MEDEF), Bernarda-Henriho Lévyho a Danyho Boona /komik a filmař/) – míří k zisku podobného podílu podpory jako další dvě velké strany. Stručně řečeno, čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.
Očekává se, že francouzská krajně pravicová strana Front National (FN) díky pařížským teroristickým útokům a evropské uprchlické krizi v nedělních místních volbách výrazně posílí.
Protipřistěhovalecká a protiunijní strana se podle průzkumů společnosti Ipsos těší nejsilnější podpoře voličů v 6 ze 13 regionů.
Front National, která v současnosti žádné regiony neovládá, postupně získává na popularitě od roku 2011, kdy kontroverzní politička Marine Le Penová (47) nahradila v čele strany svého otce.
Všechny strany, které v nedělním hlasování získají více než 10% hlasů, se zúčastní 2. kola o týden později.
Američtí Otcové zakladatelé vytvořili USA jako zemi pro lidi evropského původu, což výslovně potvrdili tak významní a odlišní muži amerických dějin jako Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Abraham Lincoln, Teddy Roosevelt či Woodrow Wilson. V rámci vědomé politiky proměny etnického složení amerického obyvatelstva – především imigrační reformou z roku 1965 – však dochází k dekonstrukci této vize vytvoření a zachování skutečně západní země. [1]
Běloši jsou nyní na cestě k pozici menšiny ve Spojených státech – tedy zemi, kterou vybudovali jejich předkové a kterou specificky pro ně vytvořili Otcové zakladatelé. Podle Pew Research Center k tomu dojde do roku 2043 – i když se mezi bělochy započítají lidé středovýchodního původu. Tato etnická rozmanitost bude znamenat zemi s vyšší mírou násilí, nerovnosti a závislosti na sociálním systému a menší sociální soudržností než by tomu bylo v opačném případě. Amerika přestane být národem, ale stane se – slovy prezidenta Baracka Husseina Obamy – „etnickou míchanicí,“ prostou soudržnosti, solidarity i pocitu vzájemnosti. Navzdory všem historickým důkazům podle Obamy dojde zánikem bělošské většiny k výraznému omezení rasového napětí.
Odolejte reflexivní touze vylít si svůj hněv na imigrantech a muslimech a místo toho věnujte pozornost silám, které je sem táhnou a udržují.
Autor: John Morgan
Abychom předešli terorismu i dalším negativním účinkům masové imigrace, musíme se nejprve dopátrat jejich příčin – a ty mají se samotnými imigranty málo společného.
Všichni lidé podílející se na webu Right On i vydavatelství Arktos by tímto rádi vyjádřili nejhlubší soustrast a sympatie k obětem pátečních útoků v Paříži i celému francouzskému národu. Podobných vyjádření jsou plná i masmédia a sociální sítě, nedostává se však správného pojmenování příčin útoků a podnětů ke smysluplné reakci na události. Jako Američan se na celou situaci dívám poněkud zvenčí; ale jako Američana evropského původu, který velkou část života prožil v Evropě, mě každopádně pohled na takovéto utrpení mých etnických a kulturních příbuzných hluboce rmoutí.
Není snadné přijít s originální reakcí na hrůzné činy tohoto druhu; kolikrát jsme už od roku 2001 museli opakovat stejná klišé? Pro nás na skutečné pravici se pochopitelně nabízí ono lákavé „My vám to říkali,“ protože z našich kruhů už po desetiletí zaznívají varování před nevyhnutelnými následky extremistické politiky masové imigrace, přijaté západoevropskými vládami. Ne že bych měl z této „jasnozřivosti“ sebemenší požitek – právě naopak, cítím zklamání a smutek nad tím, že se této situaci dalo předejít. Prezident Hollande a mnozí další ve francouzských médiích nicméně rychle přispěchali s varováním, aby Francouzi nepodlehli pokušení naslouchat protiimigračním „extremistům“ – jelikož, očividně, ve skutečnosti potřebujeme další a další liberální slogany o zázracích multikulturalismu a humanitářství, projevy „odhodlání“ tváří tvář teroru (což zpravidla znamená o něco štědřejší rozpočet a volnější ruku pro vojenské a bezpečnostní složky) a přeslazené a prázdné výzvy k „míru a porozumění.“ (Různí lidé mají různé představy o tom, kde leží skutečná zodpovědnost za útoky: Setkal jsem se už i s argumentací liberálních extremistů, podle nichž byly reakcí na evropskou „nesnášenlivost“ a vzestup popularity protiimigračních politických stran – a v dalším případě, že se jim dalo předejít, pokud by místo mužů vládly světu ženy.)
Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.
Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského nacionálního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím existuje na webu video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffel Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou íránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.
Ironií osudu Soral v politické rovině nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“
Jakákoli spojitost mezi přistěhovalectvím a terorismem je samozřejmě čistá náhoda…
Autor: Colin Liddell
Pokud někdy přemýšlíte nad tím, kolik lidí se dá postřílet kalašnikovem v přeplněném vlaku, před několika dny se vám málem dostalo názorné odpovědi, když se 26letý Maročan rozhodl přenést kus středovýchodního chaosu a řezničiny do francouzského rychlovlaku.
Hrou osudu (pobídka pro milovníky spikleneckých teorií) se po ruce naskytl párek amerických vojáků na dovolené, jmenovitě Spencer Stone a Alek Skarlatos:
„Spencer se k tomu chlapovi dostal jako první a popadl ho za krk,“ řekl Skarlatos pro Sky News. „Já jsem chytil pistoli, sebral mu ji a zahodil. Potom jsem vzal kalašnikov, který měl u nohou, a začal jsem ho tlouct do hlavy pažbou. Všichni jsme toho chlápka mlátili, zatímco Spencer ho držel pod krkem, dokud neomdlel.“
Z tragédie kalibru masakru v redakci Charlie Hebdo nebo i horšího byla celá věc okamžitě přeměněna na „pozitivní“ historku, jejíž hrdinové-odzbrojitelé teroristy o celé události vesele poskytují rozhovory ve stylu interview po sportovních zápasech:
Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier
Nicolas Gauthier: Navzdory slibům levicových i pravicových politiků nezaměstnanost – podle všeho nezadržitelně – roste. Jde o nevyhnutelný trend?
Alain de Benoist: Podle oficiálních údajů je ve Francii tři a půl milionu nezaměstnaných, což znamená míru nezaměstnanosti 10,3%. Toto číslo se však může výrazně lišit v závislosti na způsobu výpočtu. Vládní statistiky zohledňují pouze kategorii „A“ – tedy ty, kteří jsou bez práce a aktivně si ji shánějí – a vynechávají kategorie “B”, “C”, “D” and “E”, označující lidi, kteří si hledají práci, přestože v poslední době měli nějakou omezenou pracovní činnost; lidi, kteří zůstávají bez práce, ale přestali se po ní ohlížet; účastníky rekvalifikací, zaměstnané na „dotovaných místech“ atd. Když přičteme všechny uvedené kategorie, dostaneme údaj 21.1% – více než dvojnásobek oficiální cifry. Pokud pak mluvíme o celkovém podílu ekonomicky neaktivního obyvatelstva v pracovním věku, dosáhneme 35,8%. Pokud navíc vezmeme v úvahu nejistá, na částečný úvazek nebo krátkodobá pracovní místa a skupinu „chudých pracujících“ atd., číslo dále narůstá.
Míra nezaměstnanosti se bezpochyby odvíjí od vládní politiky – ale jen do jisté míry. Současná nezaměstnanost nemá už cyklický, ale v prvé řadě strukturální charakter – což někteří dosud plně nepochopili. Práce se tak stává vzácným zbožím. Ztracená pracovní místa jsou nahrazována ve stále nižší míře. Expanze sektoru služeb je nepopiratelným faktem – tento sektor hospodářství však negeneruje kapitál. Navíc do dvaceti let nahradí skoro polovinu těchto pracovních míst ve službách zesíťované stroje. Představu návratu k plné zaměstnanosti proto nutně musíme označit za iluzi.
Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi
Autor: Alain de Benoist
Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.
Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.
Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.
V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]
*** DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.
Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden
*** Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.
Ernst Jünger – Dělník
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
Nejnovější komentáře